• zmetek
Stylromantika
Datum publikace16. 3. 2018
Počet zobrazení1875×
Hodnocení4.18
Počet komentářů12

Ráno jsem se vzbudil pod jedním spacákem v objetí s klukem. Divný… docela pěkný… Samozřejmě, měl jsem už nějakou zkušenost s holkama, takovej lúzr jsem zase nebyl, ale tohle bylo… jiný. A to, že se mi to líbilo, mě docela vyvádělo z míry. A večer jsem mu dal pusu. A on na to nic, nebránil se. Co se to tu děje?

Jak jsem sebou začervil, tak se Patrik vzbudil: „Ahoj.“

„Ahoj.“

„Pustíš mě?“

Zjistil jsem, že mám okolo něj pořád zaklesnuté ruce, které nějak nejsem schopen uvolnit: „A jo, promiň…“

„To bylo od tebe fakt milý…,“ řekl a dal mi pusu na špičku nosu. Pak se zvedl: „Ty nehodláš vstávat?“

Jak mu mám vysvětlit, že hodlám vstávat, jen se stydím za to, co se mi děje mezi nohama? I když tu erekci musel stejně cítit, když jsme spali na sebe namáčklý…

„Jo, hned jdu…“ Vyletěl jsem ze stanu. Snad pomůže studená voda…

Ten den jsme se dozvěděli o večerní „zkoušce odvahy“. Budeme muset v noci s baterkou projít cestičkou nahoru do kopce k altánku a v něm na stole bude krabice s žetony z lotta s čísly. Každý si vezme žeton, který donese do tábora, a podle čísla mu pak bude určen úkol na závěrečný večer.

„Tak co, Mate, nebojíš se?“ smál se Patrik.

„Myslíš, že bych měl?“

„No, já nevím…“

Večer po večeři se zapálil táborák, a jak se sešeřilo, začali odcházet první zkoušení. Začínalo se od nejmenších dětí, aby ještě nešly úplně po tmě. Já jsem měl jít až jako poslední. Rozhlížel jsem se u ohně po Patovi, ale nějak nebyl k vidění. A Anka taky ne. Trochu mě to vyvedlo z míry a trochu mne začala popichovat žárlivost, než jsem si uvědomil, že oba nejspíš někde hlídají děcka po trase, aby se jim nic nestalo.

Oheň praskal, nastoupila už slušná tma, všude se ozývalo nadšené štěbetání děcek, která se úspěšně vrátila ze zkoušky odvahy a sdělovala si dojmy.

„Tak Mate, jsi už poslední, vyrážíš!“ zavolal na mě Honza.

Chytil jsem baterku a vyrazil na temnou cestu vzhůru do kopce.

Když jsem se dostal k altánu, rozhlédl jsem se po údolí. Nic nerušilo noc, svítil jen měsíc a hvězdy. Bylo nádherné ticho. Když jsem se podíval do údolí pod kopec, zvedala se tam mlha. Jako vlečka krále duchů, napadlo mě. Na chvilku jsem se posadil a užíval si tu chvilku, než si vezmu číslo z krabičky a budu pokračovat. Seděl jsem, díval jsem se na převalující se mlhu ve tmě údolí a najednou jsem zcela zřetelně slyšel tichounký hlas: „Willst, feiner Knabe, du mit mir gehen?“

Vyskočila mi husí kůže a vzápětí jsem vyskočil já celý. Kdo tu cituje „Krále duchů“? Vlítl jsem do altánku, ale tam nebyl nikdo. Uslyšel jsem tichý smích. Vyběhl jsem z altánku a oběhl ho. Byl tam Patrik a pochechtával se.

„Vylekal jsem tě?“

„Budeš mít radost, když řeknu, že docela jo?“

„Tak to abych tě začal hlídat a chránit…,“ vypadlo z něj. Přistoupil ke mně, obejmul mě a políbil. Bylo to… něco úplně jiného… nevím, jak to popsat. Držel jsem ho okolo pasu, přisátý k němu, užíval si ho a přál jsem si, ať je tahle chvíle věčná, ať tenhle tábor nikdy neskončí. Vím, že to jsou fráze, ale uznejte, že i ta nejbanálnější fráze může být pravdivá.

Odtrhl se ode mne: „Měl bys pokračovat. Ať jim není divné, že ti to dlouho trvá. Jsi poslední, já se musím vrátit cestou, kterou jsi přišel.“

„Tak dole…,“ nechtělo se mi.

„Neboj, budu tam!“

Vzal jsem ještě z altánu číslo a pokračoval jsem. Uvědomil jsem si, že tady u altánku hlídkoval Pat, takže někde po cestě ještě musí být Anka. Jediné místo, kde by se mohla dobře schovat, byly ty skalky, které jsme viděli, když jsme tudy šli poprvé. Sešel jsem z cesty hlouběji do lesa a opatrně, abych nešlápl na nějakou větvičku, která by mě prozradila, jsem obcházel skalky zezadu.

Samozřejmě že tam byla. Skrčená za nimi sledovala cestu, kterou jsem se měl blížit, zjevně s úmyslem mě vystrašit.

„Uááááá!“ začal jsem řvát a řítil jsem se k ní. Vyskočila jak čertík z krabičky a začala se smát.

„Ty, skoro jsem si cvrnkla! Pat ti řek´, že tady budu!“

„Neřekl mi nic, došlo mi to, že nemůžeš být jinde.“

„Fajn, půjdu už s tebou, stejně jsi poslední. Byla to docela sranda, dělala jsem tu soví houkání. Víš, že to jako strašení docela funguje? Děti dost přidávaly na rychlosti,“ smála se.

Dorazili jsme do tábora a já jsem odevzal svůj žeton s číslem.

„Takže všichni jste přinesli čísla svých úkolů, takže se podíváme, co si kdo připraví na poslední večer,“ hlásila Miťka.

Nevěřím, že to neměla dopředu připravené, a myslím, že čísla byla zbytečná, protože ty úkoly se trefovaly docela přesně. Třeba David s jednou stejně starou holkou dostali za úkol naučit se a secvičit si dialog z Romea a Julie. A jestli vás zajímá, co postihlo mě, tak já jsem se měl naučit irský tanec.

Tak to byla docela rána. Já a taneční koordinace… To vypadá na pěknou ostudu.

Seděl jsem u ohně a musel jsem asi vypadat, jako by mi právě přejelo auto oblíbeného psa a pak ho ještě přecouvalo.

Pat se posadil za mě a ovinul mě rukama a šeptal mi do ucha: „Neboj, to zvládneš, secvičíme to. Jsi šikovnej, uvidíš…“

Tak jo… když to říká… Zavřel jsem oči a opřel jsem se o něj. Praskání ohně zvolna uspávalo, být objímán v teplé náruči bylo příjemné… Když pomyslím, že se mi sem ale vůbec nechtělo… Ani se mi nechtělo myslet na to, že ten tábor za pár dnů skončí… Bože! Ono to skončí! Co bude dál! To přece nemůže skončit! Škubnul jsem sebou, otočil se a podíval se na Pata. Usmíval se.

„Půjdeme spát. Zítra začneš s tréninkem.“

Poslechl jsem. Když jsem zalezl do svého spacáku, klekl si Pat vedle, pohladil mě po hlavě a znovu řekl: „Neboj. Spolu to zvládnem.“ A já jsem si přál, aby tenhle slib byl nejen na tanec. Dostal jsem pusu a Pat šel do svého spacáku.

Ani nevím, co se ty další dny pořádně dělo. Jo, měli jsme nějaké úkoly, sbíraly se nějaké body, ale já měl pocit, že to všechno jde nějak mimo mě. Soustředil jsem se jen na dobu, kterou jsme měli určenou na nácvik svého úkolu.

„Tak hele, předvedu ti základní krok,“ sdělil mi Pat. A předvedl něco, co vypadalo strašně snadně. Zkusil jsem to dost neohrabaně opakovat.

„Musíš držet rytmus!“

„Promiň, jsem na tohle strašný střevo…“

„To nic, zkusíme to jinak.“ Stoupl si vedle mne a dal mi ruku okolo ramen a já udělal totéž. Drželi jsme se okolo ramen a Pat začal pomalu tancovat. Začal jsem opakovat pohyby, které dělal, a vypadalo to snadněji.

„Tak, naučíš se tenhle krok tak, abys na něj nemyslel a nekoukal na nohy. Musíš se dívat před sebe! A necukej rukama!“

Když mne držel, tak to šlo docela dobře. Připadal jsem si s ním najednou srostlý, jako když jsme do sebe zapadli a doplňujeme se…

A přišel poslední večer. Všichni předváděli, co měli za úkol se naučit, tu s větším, tu s menším úspěchem. Překvapil David, který dostal za úkol Romea – měl takový přednes veršů, že holky byly bez sebe. Jednou bude zřejmě holkám úplně jedno, jak vypadá, on je prostě ukecá…

A přišlo mé, vlastně naše vystoupení, protože Pat souhlasil, že bude tancovat se mnou. Chytili jsme se za ramena a zaujali postoj. Honza začal hrát na kytaru, Pat mi stiskl rameno ve chvíli, kdy jsme měli začít, a spustili jsme. Vůbec jsem nevnímal, co se děje okolo. Jen moje nohy a Patrik vedle. Pak jsme skončili, zatleskali nám a já se zvolna probíral.

„Leprikónův hrnec zlata jste získali všichni, protože jste se všichni snažili!“ volala Miťka a přinesla velký starý otlučený sádelňák, který byl vrchovatě naplněný čokoládovými penízky. Děcka se na něj vrhla a rozebrala si ho. Viděl jsem Davida – veškerý předchozí dojem po recitaci byl pryč, byl zapatlaný čokoládou až k uším.

Seděl jsem u ohně vedle Pata, díval se do plamenů a položil hlavu na jeho rameno. Oheň už zvolna dohasínal, občas rudě zasvítly plamínky z rozpadajícího se dřeva.

„Co bude dál?“ zeptal jsem se. „Sejdeme se ještě? Jak? Zavoláš mi?“

Pat mě pohladil: „Určitě.“

Utrhl jsem kus papíru, napsal na něj svoje číslo. Patrik si ho přečetl, složil papírek a zastrčil ho do kapsičky u košile. A šli jsme spát.

Jestli teď čekáte, co všechno se stalo poslední noc, tak vás zklamu. Byli jsme unavení, takže jsme si dali pusu na dobrou noc a usnuli jsme.

Ráno bylo ve znamení hektického balení, potom přesun k silnici na autobus. Alespoň v autobuse jsme seděli vedle sebe…

Při příjezdu všechny děti hned skákaly na svoje rodiče, zmatečně tahaly bágly z autobusu, prostě binec. Matka na mne čekala s autem.

Vystoupil jsem, vzal jsem si bágl, podal si s Patrikem ruku… Dal bych mu pusu, ale před mámou a tolika lidmi… Ještě u auta jsem se ohlédl. Stál a díval se na mne. Zvedl jsem ruku s nataženým palcem a malíkem a naznačil telefonování. Kývl hlavou a zamával. A my jeli domů.

Doufal jsem, že Pat zavolá hned další den, ale nic. Ani další den, další týden… Přece to takhle nemůže skončit!

Zeptal jsem se matky, jaký je telefon na Miťku. Přece ho musí vědět, když zařizovala tábor. Odbyla mě, že už ho vyhodila. Koneckonců, když jsem tam nechtěl, tak prý neměla důvod ho schovávat…

Moc jsem jí nevěřil. Vím, že až pedanticky schovává všechny účty a faktury. Jedno odpoledne jsem vlezl do skříňky, kde přechovává doklady a dokumenty, a otevřel jsem šanon „Různé“ a hledal. Nedalo to takovou práci, našel jsem fakturu za tábor i s telefonem. Opsal jsem si ho a hned zavolal.

„Prosím?“

„Ahoj, Miťko! Tady Mat!“

„Ahoj, Mate! Tak ti máma řekla, že jsem volala?“

„Ne, našel jsem si číslo sám… co se stalo?“

„Patrik přišel o tvůj telefon. Než si uvědomil, že má tvé číslo v kapse košile, tak jeho máma všechny věci vyprala. Zbyla z toho jen trocha papírových žmolků. Volal mi o tvoje číslo, ale já ho nemám, tak jsem volala tvojí matce. Ta mi řekla, že tvoje číslo nikomu bez tvého svolení dávat nebude, ale slíbila mi, že ti řekne, abys mi zavolal…“

„Aha… Prosím tě, mohla bys mi dát číslo na Pata?“

„Víš, to je teď hodně složité. Patrika na jeho čísle nedostihneš. Odejel za otcem do Irska, na rok…“

Panebože, ty mne nemáš rád… na rok pryč… to je konec.

„Hele, Mate, číslo, ze kterého voláš, je tvůj mobil? Můžu ho zavolat Patrikově matce a ona už mu dá zprávu, aby se ti ozval.“

„Děkuju ti strašně moc! Jsi zlatá!“

Večer mi přišla esemeska: zitra 18.00 SKYPE a skypová adresa

Druhý den před šestou večer jsem zalezl do svého pokoje a čekal na zazvonění. Přišlo přesně. Pat se ohlásil. Když jsem se viděl, tak jsem se culil jak idiot. Prokecali jsme skoro hodinu a domluvili jsme si další termíny, kdy si budeme volat. Svět je krásnej! Teda – byl by ještě krásnější, kdyby byl Pat tady, ale ten rok se skypováním nějak vydržím…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #12 Odp.: Pat a Mat 2/2Dozorce 2018-10-17 06:36
Cituji zmetek:
Cituji Dozorce:
Moc se mi to líbilo, je to příjemný a takový civilní. Malou výtku bych měl k nízké gradaci napětí v druhé půlce a na konci. Chtělo by to hlouběji prožít, působí to trochu odflákle. A myslím, že by se kluci na konci určitě chtěli muchlovat celou noc a ani by nespali - aspoň tak bych to prožíval já;-)

Byli utahaný, unavený, s představou, že to hezký ještě stejně přijde...a těšej se na to pořád!


Ha ha to je uvažování starce po 20 letech vztahu a ne mladýho, nadrženýho kluka, kterej se zrovna zamiloval. Já jsem se třeba zamiloval letos, je mi 44 a slovo únava neznám ;-) chci si užít každou minutu se svým miláčkem naplno.
Citovat
+1 #11 Odp.: Pat a Mat 2/2zmetek 2018-10-16 22:46
Cituji Dozorce:
Moc se mi to líbilo, je to příjemný a takový civilní. Malou výtku bych měl k nízké gradaci napětí v druhé půlce a na konci. Chtělo by to hlouběji prožít, působí to trochu odflákle. A myslím, že by se kluci na konci určitě chtěli muchlovat celou noc a ani by nespali - aspoň tak bych to prožíval já;-)

Byli utahaný, unavený, s představou, že to hezký ještě stejně přijde...a těšej se na to pořád!
Citovat
+1 #10 Paráda!Dozorce 2018-10-16 16:33
Moc se mi to líbilo, je to příjemný a takový civilní. Malou výtku bych měl k nízké gradaci napětí v druhé půlce a na konci. Chtělo by to hlouběji prožít, působí to trochu odflákle. A myslím, že by se kluci na konci určitě chtěli muchlovat celou noc a ani by nespali - aspoň tak bych to prožíval já;-)
Citovat
+1 #9 PochvalaDoublemo 2018-04-03 12:45
Milé, příjemné, bez zbytečných afektů. :-) :-)
Citovat
+2 #8 Odp.: Pat a Matmaf 2018-03-18 16:54
Díky za prima povídku, píšeš jak "z partesu" :-) a i kdyby to kýč byl, mě se líbil.
Ten polootevřený konec se mi líbil, ať si čtenář popřemýšlí, co a jak můžeš být s nimi dál, přečkaj 1 rok se skypováním, nepřečkaj...
P.S. Tři tečky není jen tvůj zlozvyk, jak vidíš... :-)
Citovat
+2 #7 Odp.: Pat a Mat 2/2Dušan Bartoň 2018-03-17 15:57
Moc dobré.
Je dobře, že jsi jim umožnil to setkání.
Citovat
+2 #6 Odp.: Pat a Mat 2/2Saavik 2018-03-17 15:16
No vidíš, jak ti to psaní jde.
Já nikdy na žádném táboře nebyl, fotr nás nepustil na prázdniny ani k tetě do vedlejší vsi a koukám, že jsem možná o mnohé přišel.
Citovat
+4 #5 Odp.: Pat a Mat 2/2kuscheltyp 2018-03-16 23:06
Cituji zmetek:
zkusil jsem tam pro Tebe dát Goetha, abych udělal radost. Já ho měl rád od citace v Kästnerově "35.května.". tehdy jsem si tjišťoval, co, to vlastně je...bylo mi asi jedenáct. A pak mne bavily typy překladů.


To je samozřejmě fajn, že i poloviční Ir na českém táboře cituje z Erlköniga. A vidíš, děláš to pro mě a já nevděčník to ani výslovně neocením:-D Tak dodatečně: oceňuji to... včetně faktu, že to nedošlo až ke "in seinen Armen das Kind war tot" :-)

A s překlady je vůbec sranda, pamatuju na "matyášovský", byť ne od něj, študácký překlad první strofy Gefunden (Ich ging im Walde / so für mich hin, / und nichts zu suchen, / das war mein Sinn): Šel jsem do lesa. / Jen tak, z p*dele. / Nic jsem nehledal.
Citovat
0 #4 pro kuscheltypzmetek 2018-03-16 22:54
zkusil jsem tam pro Tebe dát Goetha, abych udělal radost. Já ho měl rád od citace v Kästnerově "35.května.". tehdy jsem si tjišťoval, co, to vlastně je...bylo mi asi jedenáct. A pak mne bavily typy překladů.
Citovat
+1 #3 (aha, tak to neměl být running gag)kuscheltyp 2018-03-16 22:46
(dneska mi v tom to "zvracení z humoristických důvodů", nebo jak to nazvat, docela chybělo... ne že bych se bez toho neobešel úplně, ale když je toho jeden díl plnej a druhej prázdnej, tak mi to neladí... snad jsem tě minule nezakřik.)

Jinak je fajn, že to nekončí pohádkově "a byli spolu až do smrti", ale je to přece jen komplikovanější = realističtější, jako všechny sliby z táborů a dovolenejch "napíšem si". Dobré.
Citovat
+1 #2 Odp.: Pat a Mat 2/2zmetek 2018-03-16 22:30
Pořád nevím. Pořád váhám. Strašně děkuju. Já si jako kýčař pořád připadám..Jaachime, strašně se stydím za tu chválu..Tohle jsem zrovna považoval za relax a po výhradách redakce (klobouk, který nenosím, před nimi dolů, musí to být strašné hlídat vše, co může stránky ohrozit, doufám, že už je do stejné situace nedostanu) jsem to tedy upravil, i když jsem původně myslel, že to úplně skrečuju... Jo, ty tři tečky jsou můj zlozvyk, doufám, že se ho zbavím...
Citovat
+4 #1 Odp.: Pat a Mat 2/2Jaachim H. T. 2018-03-16 22:19
Ihana! Upea! Valtava! Kiitos paljon!

Ne, opravdu! Zmetku, sakra, ty nejsi zmetek! Jsi borec! Tohle je fakt krásný, příjemný, osobitý, nějak to dokáže chytnout za srdce. Je to něco, co všichni známe, ale není to kýč. Je to fakt krásné! :) Děkuju moc a klaním se až na zem. :)
Citovat