A když řeknu jo? Co uděláš? - Kapitola 3

Radek.

On byl jediný, kdo měl klíče.

Nějak to prostě nešlo zastavit. Chudák přivázanej Sten mohl úplný kulový a mé nahé mokré já bylo rádo, že se stihlo rychle obtočit ručníkem, který byl prozíravě připraven na závěsové tyči.

Vyskočil jsem ze sprchy na dlaždičky, což samozřejmě nebyl úplně inteligentní nápad. Nemohlo to logicky skočit dobře. Při doskoku se mi nohy rozjely jak profesionálnímu gymnastovi s tím rozdílem, že do profíka mám opravdu hodně daleko. Naneštěstí mě napadlo zahrát si na pytel a stočil jsem svůj pohyb na záda, neboť mi bylo jasné, že jinak bych skončil místo s připraveným zadkem spíš s natrženým. Pád na zem se proto jevil jako lepší varianta. Stále bolestivá ale ne tolik. Naraženou kostrč už jsem párkrát měl.

Všechno byla otázka sekund. Náš byt nebyl velký jako hrad, neměl stošedesát místností a rozhodně neměl ani vstupní chodbičku. Zkrátka, jakmile někdo vlezl dovnitř, ocitl se defakto rovnou v obýváku, po jeho levici byla menší kuchyně oddělená ostrůvkem a naproti široký prostor s gaučem. Po levé straně troje dveře, z nichž v těch prostředních si moje maličkost hověla prdelkou v prádelním koši, který to chudák neunesl a povolil svým ratanovým proutkům zavítat do prostoru, takže nejspíš vypadal jak divná parodie na právě rozkvétající hnědou kytku s živým a pěkně vlhkým pestíkem uprostřed. No a před dveřmi seděl můj nejlepší polonahý kamarád s ještě stále napůl vzpruženým penisem trčícím z rozepnutých kalhot. Alespoň ho napadlo se na tom křesle otočit ke dveřím zády.

„Čus,” ozvalo se ode dveří. Určitě přinesl ještě teplou pizzu, takže jsem ho úplně viděl, jak ji právě bez rozhlédnutí odkládá na náš pultík. Dokonce jsem i viděl, jak se posléze vrací a sundává si kabát a kloubouk.

Jak jsem na něj mohl zapomenout?!

Snažil jsem se postavit, ale šlo to blbě. Byl jsem v tom koši namáčknutý a div jsem sám sobě nelíbal kolena.

„Do prdele,” ulevil jsem si a podíval se, jak je na tom Sten. Ten se zuřivě snažil sundat kravatu z rukou. Kdybych mu ji aspoň já blbec ještě neobmotal o to kolečko na posouvání velikosti.

Dalo by se říct, že Radek je taky můj nejlepší kámoš. S výhodami. Jo, ze všech mých vztahů/nevztahů to s ním táhnu nejdýl a je mi svým způsobem nejbližší a jo, vídáme se dost často i mimo postel, ale “nejlepší kamarád” není označení, které bych házel kolem sebe na každého, koho znám. Mám prostě kámoše, jen kámoše. Těch mám hromadu. Mám taky nějaký kámošky. Ale pokud dojde na to, kdo mě zná, kdo mě doopravdy zná…, tak je Radek na prvním místě. Ani Sten mě nezná tak dobře kvůli tomu jedinýmu tajemství, které jsem si před ním už roky střežil. I když marně a zbytečně.

„Deny? Stene? Přinesl jsem nějakou pizzu a taky jakousi imitaci dortu, co jsem vzal v Kauflandu, když už seš ten inženýr, Stene. Jen je to zmražený takže…,” Radkův hlas se zastavil. Určitě už spatřil přivázaného Stena.

A mně z toho koše ne a ne jít ven.

„Jeziši, co to tu…,” vydechl a pak jsem slyšel zvuk jeho kroků.

„Stát!” zařval jsem, seč mi plíce stačily. „Nechoď sem! Prostě se otoč a jdi domů!” snažil jsem se zachránit situaci, i když ne zrovna chytře. „Nebo ne, jdi třeba za dveře, já tě pak zavolám, ale pro pána boha, jdi někam pryč,” pokračoval jsem.

Nejenomže Radek je můj kamarád s výhodami a byl jím i v době, kdy jsem s někým rádoby chodil. Je zároveň jediným, se kterým jsem probíral svůj milostný život. Většinou jsem se o tom moc bavit nechtěl, protože jsem se vždycky tvářil, že je mi to ukradený. Radkovi to nebylo ukradený. Je mu u zadku, když si někoho na pár měsíců najdu. Nevadí mu, že mě svým způsobem baví šukat různý chlapy. Jemu na mě záleží. Už několikrát mi řekl, že si podle něj marním život čekáním na zázrak. Vždycky bylo snažší užívat si s těmi, kteří ráno předstírají, že se nic nestalo. Jedna noc zábavy a čau. Případně s těmi, kteří byli jen “náhrada” za Stena, jen jeho vzdálenější kopie.

S Radkem to bylo od začátku složitější. Bylo tam něco víc. Taky vypadal úplně jinak. Byl to vlastně jediný kluk v mým životě, co se ani ždibíčkem nepodobal Stenovi. Ani trošku.

Vím, že pokud bych nebyl zakoukaný do Stena už skoro čtvrt století, Radek by byl ideální partner.

Co ale bylo úplně nejhorší a v dané situaci doslova příšerně debilní, byl fakt, že jsem se s Radkem zhruba dva týdny zpátky domluvili na tom, kterak místo benefitů pomalu zkusíme něco víc. Protože jo, já fakt chtěl Stena hodit za hlavu a to s Radkem se mi hodilo do krámu stejně jako Anglie, kam Radek už roky jezdil na služebky, a kdyby chtěl, klidně by mu dali místo tam.

„Kde jsi?” vyhrknul.

„V koupelně…,” odpověděl jsem a konečně se mi povedlo převrhnout i s tím košem, takže jsem se z něj mohl vyšplhat do stoje. Raději jsem si ani v duchu nechtěl představovat, jak přitom vypadám.

„Ahoj, tak jak se máš?” promluvil Sten zády k Radkovi, jak kdyby se nechumelilo.

Konečně se mi podařilo vymotat ručník ze spárů toho debilního prádelního koše, kterej byl rozcapanej na všechny strany a ty šlahouny se s mým ručníkem staly nejlepšími kamarády.

Omotal jsem si ručník znovu kolem své maličkosti a cestou z koupelny popadl jeden župan, co visel na dveřích, a hodil ho Stenovi rovnou do klína.

„Ahoj,” pozdravil jsem rozpačitě.

Radek mě sjel pohledem a zatnul zuby. „Ahoj.”

A řada byla na mně. Radek se zamračeně rozhlížel po místnosti. Sten se pomalu otočil na kolečkovém křesle, aby se taky mohl zapojit do téhle pro něj trapné situace. Župan zakryl jeho klín, ale nahý hrudník svítil do prostoru, stejně jako právě čerstvě se rýsující cucflek na jeho krku.

Bylo na první pohled zřejmý, co se tu dělo.

Další problém byl, že Sten o Radkovi neměl páru. Respektive on ho samozřejmě znal, ale určitě nevěděl, co mezi námi je. Nemohl. Radek se před ním ke mně vždycky choval jako kámoš. Vlastně byl kamarádem nás obou. Jenom se Stenem si nikdy nebyli tak blízko. Zkrátka, sami spolu na pivko nechodili.

„Ahoj, koukám, že asi ruším,” podotkl a rysy se mu ještě více přiostřily.

Nevěděl jsem, co na to říct. Už dobrý tři roky jsem Radka pořád šoupal do friend zóny a on to taky jeden čas vzdal. A já až moc dobře věděl, jak se cítí, protože jsem byl v dost podobné situaci už od školky. Jenomže ty dva týdny zpátky jsem na chvíli zadoufal v to, že se třeba stane zázrak, a tak jsem sám navrhl, jestli nechce něco víc.

Do prdele.

Do psí prdele.

Celý jsem se rozklepal. Co jsem mu asi tak sakra měl říct? Jak se dá omluvit někomu, koho prakticky podvádíte přímo před jeho očima? A navíc se Stenem, s někým, o kom už roky sníte, a Radek o tom ví?

„Takže, co jste to tu prováděli?” zeptal se s pohledem, pod kterým jsem vyloženě cítil, jak se moje tělo postupně rozkrajuje na kousíčky.

Pěkná blbost. Radek byl cokoliv, ale hloupej ne a Sten stejně tak.

Nastala napjatá chvilka, ve které Sten pochopil.

„No to si ze mě děláte…, vy jste…,” zalapal po dechu.

„Spolu šukali?” usmál se na něj Radek. „Jo, hodněkrát, kámo, a taky hodně dlouho, i když s přestávkami,” odpověděl a vyloženě si vychutnával pohled na šokovaného Stena.

Zhluboka jsem se nadechl. „Promiň,” bylo to jediné, co mě napadlo říct. V podstatě to bylo pro oba.

„Jen spali?” otázal se Sten s pohledem upřeným na mě.

Radek tentokrát nic neřekl. Ani popel. Oba na mě hleděli a čekali na mou odpověď.

„Ne,” odvětil jsem nakonec. „Před dvěma týdny jsme se domluvili, že zkusíme něco víc.”

Sten přikývl a sklonil hlavu do klína, takže jsem mu neviděl do tváře. „Rozvaž mě!” rozkázal hrubým hlasem.

Jak si přál, tak jsem učinil. Sten si přidržel župan a vstal. „Půjdu se projít,” oznámil nám neurčitým tónem. Vyrazil ke dveřím a za Radkovými zády odhodil župan. Vytáhl kalhoty výš, dooblékl se a s hrobovým tichem v zádech zabouchl dveře.

Po další chvilce napjatého ticha Radek klidně přistoupil k tomu osudnému křeslu a sedl si na něj.

„Asi víš, co je teď nejlepším řešením,” usmál se smutně. „Protože vůbec nejsi hloupý – stejně jako já.”

Nejraději bych si taky někam sedl, ale bohužel jsem neměl kam. Proto jsem alespoň popošel blíž k němu.

„Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo,” slyšel jsem vzdáleně svůj vlastní hlas naplněný zoufalostí.

Vzpomněl jsem si, jak jsme si ještě dva dny zpátky užívali u něj v posteli. Ne ten tvrdý sex. Tehdy jsme si byli blízko – fyzicky na sto procent. Možná jsem i na malou chvíli zapomněl, kde moje srdce ve skutečnosti bloudí. Snažil jsem se.

Radek přelétl pohledem místnost a zakotvil na mě. „Nechtěl?” uchechtl se, „sníš o tomhle celý život,” dodal s hořkostí v hlase. „Ale proč zrovna teď? Jak? Jak je tohle možný po těch letech?”

„Nevím,” pokrčil jsem rameny, „prostě se to nějak stalo, Sten s tím přišel, najednou to na mě vybalil, já… nemohl jsem říct ne. Sakra, vážně mě to mrzí, Radku.”

Zajel si oběma rukama do vlasů a zapřel lokty o kolena. „Nemusíš se omlouvat. Ve finále jsi nic špatného neudělal. Vždyť jsem vždycky věděl, že Stena miluješ. Dokonce se budeš asi i divit, ale byl jsem si jistej, že to mezi náma jednou skončí. Jenom jsem nevěděl, že tak brzy.”

A do háje.

Věděl jsem, že má pravdu, ale stejně jsem měl nutkavou potřebu začít brečet. Bylo mi to najednou hrozně líto. Na Radka jsem úplně zapomněl. Věděl jsem, že má přijít. Mohl jsem to vyřešit v klidu bez eskapád. Mohl jsem mu to ulehčit bez zbytečných scén, který z mozku jen tak nedostane. A že to sám znám moc dobře, netřeba dodávat.

„Poslyš, s tebou jsem se fakt měl dobře a fakt rád bych, abychom zůstali aspoň normálními kamarády. Jsi jeden z mých nejbližších a —“

„— Miluju tě.”

Zavřel jsem pusu jako na povel.

„Jo, slyšíš dobře,” pokračoval chraplavě. „Není šance, že bychom zůstali kamarády. Ne pro mě. Nejsem ty, Deny, nemůžu si hrát na kamaráda, když to tak necítím. Nevěřím na zázraky…, možná, na krátkou chvíli, jsem v nějaký doufal ale teď? Ne. Nechci se trápit a věř tomu, že ani Stenovi by nebylo dvakrát příjemný, kdybychom my dva zůstali kamarády. Nevím, jak na tom jste nebo nejste. Co ti řekl, neřekl, jestli to není jen chvilková slabost, ale i tak. Dávám ruce pryč. Je konec, Deny.”

Mé tělo se samo pohlo směrem k němu. Radek se postavil a já cítil, jak mi spadl kámen ze srdce, div jsem se doopravdy nerozbrečel, když moje objetí přijal. Tiskli jsme se k sobě a já vnímal všechno, jeho vůni, jeho dech ve svých vlasech, jeho teplo proudíci skrze tričko do mých dlaní. Nechtěl jsem, abychom nebyli kamarádi, aby úplně odešel.

Jenže to nebylo fér.

Někde v koutku duše jsem nejspíš taky věděl, že to jednou skončí, a jen sám sobě lhal. Jen jsem byl překvapený, že se to děje právě teď.

Výsledek ale zůstával stejný.

Radek o krok ustoupil. „Původně, úplně na začátku, když jsem všechno zjistil, neměl jsem v plánu se nějak citově angažovat.”

„Ježiš, promiň.” Nemohl jsem vypustit z pusy nic jiného. „Byl bych hrozně rád, kdyžby věci byly jinak. Kdybych neměl rád…, no, nejde to.”

Usmál se. Smutně. Zoufale. „Je to v pohodě. Nezlobím se, okey? Jsem smutný, jasně, kdo by nebyl, ale nejsem naštvaný. Možná…,” zasmál se krátce. „Kdybych tě našel s někým jiným než zrovna s ním, asi bych byl. Ale takhle? Já tě chápu.”

Já ho taky chápal. Já taky rozuměl. Já taky věděl, jak to bolí.

„Nic, už půjdu,” obešel mě.

U dveří se otočil. Hleděli jsme si do očí, zatímco si oblékal kabát a nasazoval klobouk.

„Sbohem,” zaklapl za sebou dveře.

Nebudu lhát. Bolelo to. Právě mi ze života odcházel jeden z mých nejbližších lidí a já s tím nemohl nic dělat.

A taky jsem věděl, že mě čeká další rozhovor se Stenem.