A když řeknu jo? Co uděláš? - Závěr

Nejsou špatný konce.

Přesně tohle jsem si vždycky vybavil v koupelně večer před sprchou, když jsem si sundal tričko a moje malé tetování se odrazilo v zrcadle.

18. 2. 2019 tím pádem nebyl špatný konec. Ale jen konec. No a něco novýho začalo.

Můj život v Anglii.

První dny v práci byly brutální. Byl jsem za to ale rád.

Moje práce dostala jinou úroveň. Potil jsem se v prvních týdnech i na koulích, zatímco jsem se učil všechny ty novinky, databáze, systémy, kódy, postupy a mraky dalších věcí. Dřel jsem, abych se vyrovnal ostatním. Navíc, co si budeme, občas jsem narážel na komunikační šum způsobený hlavně tím, že ve škole mě nikdo na tenhle šílenej přízvuk nepřipravil. Dokud jsem neseděl v kanclu a nemluvilo na mě pět lidí najednou, myslel jsem si, že angličtinu ovladám velmi dobře. Bohužel jsem se šíleně spletl. Někomu jsem neměl problém rozumět, ale u některých bych si vyloženě přál, aby se jim nad hlavou při mluvení ukazovaly titulky.

S psanou formou jsem neměl žádný problém, ale můj šéfík a ještě pár lidí k tomu, tam jsem se pohyboval na hodně tenkém ledě a moji oblíbenou frázi: „Can you repeat, please?” vystřídalo strohé „What?” a obočí mi automaticky letělo až někam ke stropu.

První dva týdny byly ještě jakž takž v pořádku. Jenomže pak to nabralo na obrátkách a občasné neporozumění mluvenému slovu bylo mým úplně nejmenším problémem, který se naštěstí s každým dnem zlepšoval.

Na konci každého pracovního dne jsem byl tak zpocený, že mi od košile šla pára. Pokračoval jsem ve svém starém zvyku z Česka a nosil si do práce normální oblečení, abych se hned po pracovní době mohl převléci do pohodlnějšího oděvu. Ovšem zatímco v mé rodné Praze jsem si oblékal tepláky a tričko (ano, nekecám), v Londýně jsem si připadal v obyčejných teplácích poněkud zvláštně. Proto jsem tričko nechal, ale k němu obvykle volil plátěné kalhoty.

Nohy jsem po celodenním sezení/chození/stání v polobotkách strašně rád nacpal do obyčejných tenisek a i tak jsem je míval jak z rosolu.

Můj šéf mě ale nepřestal chválit, jak jsem se po několika dnech dozvěděl, protože jsem konečně identifikoval obsah jeho slov v té větě, kterou mi každý den opakoval, přičemž jsem dobrých deset dní neměl tušení, co to mele.

Byl jsem rád za to, kde jsem. A ano, mluvím pravdu.

Každý večer jsem únavou padal na postel a jen tak tak si dal sprchu a někdy jsem se i donutil k přípravě rychlé večeře. Samozřejmě jsem zvládl i vyřizovat telefony přes sociální aplikace a občas se ozval rodičům, kteří mě najednou chtěli slyšet víc, než když mě měli doma skoro u nosu.

Kamarádi se předháněli, kdo přijede dřív, ale já se rozhodl minimálně první tři měsíce nikoho si do bytu netahat. Potřeboval jsem se zajet.

Zrovna byl pátek a já úspěšně doklepal svůj třetí týden. Chtěl jsem vyrazit ven, ale místo toho jsem zase zaparkoval do postele s telefonem v ruce.

Měl jsem tam tunu upozornění a jednu zprávu od mně dobře známého čísla. Zíral jsem na těch devět čísílek, jako kdyby mě někdo jebnul palicí po hlavě. Kontakt jsem si sice vymazal, ale číslo mi z hlavy nezmizelo.

V hrudi mě zalechtalo spousty pocitů a moje srdce se po dlouhé době rozbušilo pro něco jiného než pro počítač.

Obrnil jsem se pancéři a s nádechem otevřel zprávu, protože mi bylo jasný, že Sten na mě musel být hodně naštvaný.

Deny, věnuj mi prosím tě dvacet minut svýho drahocenýho času. Vím, kde jsi, a jsem tu právě taky. Chci tě vidět a hlavně s tebou chci mluvit. Londýn je velkej jako kráva, ale budu rád, když mi napíšeš adresu a někde se sejdem. Je mi úplně jedno, kde to bude, jestli v hospodě nebo v kavárně nebo třeba někde na stojáka v Costě.

Buď tak laskav.

Tvůj Sten.

Samozřejmě, že jsem mu odpověděl obratem a bez nějakýho velkýho přemýšlení. Napsal jsem mu, že nemám nejmenší problém. Za prvé si to zasloužil a za druhé, i kdybych mu sebevíc chtěl říct ne, nemohl jsem. Na to ještě neuběhlo dost času. Za třetí, jestli jsem byl jedním z důvodů, proč se poprvý v životě vydal do Anglie, pak bych byl fakt pěknej kretén, kdybych mu odpověděl ne.

Nicméně místo kavárny nebo hospody jsem mu poslal svoji adresu a pozval ho k sobě rovnou na následující den. Neměl jsem (nechtěl jsem mít) nikterak velkou představu o tom, co ho tíží na srdci, ale něco mi říkalo, že bych to nerad řešil na veřejnosti.

A pak přišla ta super noc. Spát se mi sice chtělo dál, ale nějak to nešlo. V hlavě se mi ve finále nehonilo nic, ale srdce mi pořád bušilo jak blázen a trápila mě šílená žízeň. A když v noci pořád pijete vodu, pak zákonitě stále chodíte na záchod. Teprve kolem páté ranní jsem konečně vytuhl.

A proto, když se ozvalo zaklepání, jakože fakt zaklepání, kdy jsem si normálně myslel, že se snad na Londýn žene asteroid, protože proč by někdo jinak tak strašně bušil, nebyl jsem připravený.

Vystřelil jsem z postele jako nakopnutý krávou a očima podvědomě hledal budík. Ten tam ale nebyl, protože naposledy jsem ho měl v rukách ještě v Praze v den Stenových státnic. Od té doby jsem ho jaksi nemohl najít a ani jsem neměl moc čas nad jeho zmizením přemýšlet. Nejspíš se při pádu zakutálel někam pod Stenovu postel.

Mobil mi ukázal krásných deset ráno a do mě se v tu chvíli dala třesavka.

Nebyl jsem připravenej ani trošku.

Další zaklepání mnou trhlo jako elektrošok.

Vzmužil jsem se, nasoukal se cestou do tepláků a trička a otevřel dveře.

Sten vplul dovnitř v upnutém tílku a krásně padnoucích džínách. Vypadal tak dobře, až jsem se bál, abych nezačal slintat jako čokl nad miskou vepřového. Automaticky jsem mu uhnul a ještě za ním zavřel. Chvíli jsem si dopřál pohled na svoje krásné hnědé dveře, než jsem se k němu otočil.

„Ahoj,” promluvil zády ke mně a suverénně šel až do kuchyně/obýváku, kam jsem ho následoval. „Wow, to je pěkný bejvák,” poznamenal a rychlým krokem došel k těm vysokým oknům, jenž mě samého první den taky zaujala.

Přikývl jsem, protože mi nedošlo, že když je ke mně zády, asi těžko tohle gesto může vidět. V puse jsem měl zase Saharu. A před sebou svoji životní lásku v životní velikosti. Cha, jo, po těch třech týdnech to byl pro moje srdce takový osvěžující tělocvik.

A tak jsme tam stáli. On se kochal Londýnem a já… nejen Stenovým zadkem. Prohlížel jsem si naprosto všechno. Od perfektně upravených vlasů, přes mohutná ramena, štíhlý pas, ten pevný zadek až po značkové tenisky. Uměl jsem si i dost dobře představit, jak vypadá zepředu. Jak se jeho hnědé oči lesknou, jak ty ostré rysy a ne moc plné rty vypadají sexy.

Přední částí těla jsem narazil do kuchyňského ostrůvku, div jsem přes něj nepřepadl. Místo stání jsem asi mimovolně reagoval jako magnet a byl k objektu své touhy velmi silně přitahován.

„Máš se dobře?” otočil se ke mně.

Nahodil jsem nějaký jiný než chtivý výraz a pak kývnul. Když už jsem se o ten ostrůvek tak hezky zasekl, rovnou jsem ho využil jako kotvu a položil na mramorovou desku obě své ruce.

„Tak to je fajn,” usmál se evidentně vůbec nevyveden z konceptu mojí neobvyklou výřečností.

„Chtěl jsem si promluvit,” oznámil mi.

Opět kývnutí. Nemínil jsem začínat. I kdybych chtěl, asi by ze mě vyšlo jen ticho.

Sten se na mě zadíval. Projížděl moji maličkost očima jako rentgen a já netušil, co si skenuje. Ano, odešel jsem – byl jsem blbej. Nezachoval jsem se k nejlepšímu kamarádovi úplně fér. Proto jsem taky naproti němu s malou dušičkou stál a nic neříkal.

„Nevím úplně přesně, proč jsi tehdy prostě beze slov odešel. Ale vím, že to kvůli Radkovi, jak jsem si prvních pár dní myslel, nebylo,” začne a líným krokem se ke mně přiblížil, aby taky zakotvil u pultíku jen na opačné straně.

„Víš, nejspíš sis asi vydedukoval spousty kravin… Myslíš si, že bych v životě nedokázal nic mít s chlapem.”

Vzmohl jsem se jen na lehké zrudnutí a přikoval zrak k pultu, protože on měl pravdu.

„Myslíš si, že v ten den, či spíš v ten moment, kdy jsem ti ho vzal do pusy, jsem si to, že nic s chlapem mít nemůžu, uvědomil i já.”

Ano, však přesně tak to přeci bylo nebo ne?

„Ale to myslíš pěkně špatně, Danieli. Protože jedna z věcí, co jsem si v ten posranej den uvědomil, bylo, že můj nejlepší kamarád nejen spí s jiným mým kamarádem, ale že s ním má i něco víc. Že s ním chce mít možná budoucnost a že já, jako někdo, kdo svýho nejlepšího kamaráda fakt miluje, a ne, doopravdy ne jen jako kamaráda, nesnesu tohle pomyšlení nebo vůbec tu představu, že by byl s někým jiným,” hlas se mu zaškobrtl, jak nabíral dech na pokračování. „Ale nejen to, já si chvíli myslel, že jsem přišel pozdě. Že Radek je ten, koho ty chceš do vztahu, a mě bys třeba fakt jen zaučil, protože oba víme, že přesně tohle jsem po tobě chtěl. Jenomže to byla jen kamufláž nebo udička nebo cokoliv, říkej tomu, jak chceš, Deny,” věnoval mým šokovaným očím vážný pohled.

„Já tě fakt miluju. A vím, že jsem to nejspíš měl říct hned narovinu. Ale nějak jsem to nestihl… Tak ti to říkám aspoň teď. Abys prostě věděl, že kdybys náhodou někdy chtěl…, že bych s tebou rád byl už ne jen jako nejlepší kámoš.”

Koukal jsem na něj a cítil, jak se mi oči zalévají slzami. Klesl jsem k zemi do dřepu a vrazil hlavu mezi své ruce. Měl jsem najednou chuť si vytrhat vlasy, kvůli svojí unáhlenosti a předčasným závěrům. Prohlížel jsem si vzorek podlahy. Jo, takhle zblízka vypadala moc hezky, ale mně to bylo totálně u zadku.

V tu chvíli na světě nebylo nic tak úžasnýho jako Sten, který mi právě přišel říct, že mě miluje.

Miluje. Sakra.

„Deny,” oslovil mě a místo vzorku podlahy jsem spatřil špičky jeho bot. O několik vteřin později už dřepěl na podlaze přede mnou.

„Víš, myslel jsem si, že už ses rozhodl, když jsem přišel do prázdnýho bytu. Ale pak jsem potkal Radka. A ten mi všechno vyklopil…, já tě musel najít a musel jsem ti tohle říct.”

Na chvíli jsem si představil, kterak si Radek konečně otevřel pusu na špacír. Byl jsem mu náhle neskutečně vděčný. Protože mi došlo, že bez něj by tu Sten nejspíš nedřepěl. Že bez něj by mi asi ta dvě kouzelná slova neřekl.

Cítil jsem vůni jeho parfému. Cítil jsem jeho přítomnost ve všech buňkách svýho těla.

Ten kluk neměl tušení, jak strašně moc mi chyběl.

Hluboký nádech, pomalý výdech a konečně jsem se mu zadíval do očí. „Já… ježiš, vždyť já tě taky miluju. Strašně moc.”

Vlastně jsem mu to taky předtím neřekl. Ne, určitě ne, protože jinak by sebou Sten tak neškubl při mých slovech.

Zarazil se. „Jo? Ještě pořád?”

„Jak jako pořád?” uchechtl jsem se. „Vždycky jsem tě miloval. Myslíš si, že ty tři týdny by to mohly změnit?”

Usmál se a z koutku levýho oka mu stekla slza. Jo, slza. Velká jako drahokam. A já zvedl ruku, abych ji setřel.

„Tak teď jsme jak páreček puberťaček u romantickýho filmu,” uchechtl se a překryl mojí ruku dosud stále hladící jeho tvář tou svou.

„Jo no,” kývl jsem. „Ale co teď? Já jsem tady… a jen tak se asi nevrátím,” uvědomil jsem si hořkou skutečnost a moje srdce na moment zase sevřel strach. Nevím, jestli bych chtěl mít vztah na dálku s někým, koho chci tak dlouho.

Sten se uchechtnul. „Jsem tvůj stín, nezapomněl jsi? Vždycky ses nějak rozhodnul a já přicupital jak věrnej pejsek, protože být bez tebe jsem si jaksi neuměl představit. Navíc Londýn je docela pěkný město…”

Zíral jsem na něj. Na ten lišácký úsměv, který se mu pomalu rozléval po tváři. Musel jsem ho za ni chytit. „To nemyslíš vážně! Ty bys tu chtěl žít?”

„A necháš mě tu žít?” vysmekl se mi a propálil mě hravým pohledem.

„Jako kde?”

„Jako u tebe.”

„Jako se mnou?”

„Jo, měl bych to odsud blíž do práce,” přikývl ledabyle. „No, a jestli tu nemáš ještě nějakýho jinýho podnájemníka, tak asi jo, jen s tebou?” nadzvedl jedno obočí.

„Sakra,” zatřásl jsem hlavou. Můj mozek si právě znova přehrával, co řekl. „Počkej!” uvědomil jsem si a sledoval, jak se ten holomek baví. „Práce?! Ty tu máš práci?!”

Přikývl a vzal mě za ruku, jen aby ji pevně stiskl. „Musím Radkovi ještě poděkovat, včera jsem byl na pohovoru. Není to nic moc pozice, jako že… nemám žádné zkušenosti, víš jak, ale rovnou jsem i podepsal smlouvu, protože nějak a někde začít musíš. Počkej pár let a ještě ti vytřu zrak,” mrknul na mě.

„To jako děláš ve stejný firmě?” vyjevil jsem se.

„Ne,” zavrtěl hlavou. „Budu u konkurence, Radek tam má kamarády,” pokrčil rameny. „Zařídil mi to.”

„Radek má kamarády všude,” protočil jsem pobaveně oči. „Miluju tě už strašně moc let, brouku. Nějak furt nechápu, že je tohle reálný. Že se to reálně děje…”

Sten mě štípnul do hřbetu ruky, až jsem vyjeknul a věnoval mu ublížený pohled.

„No, jen abys věděl, že se ti to fakt nezdá,” hodil na mě svůj okouzlující úsměv.

A mně nezbylo nic jiného, než ho za to políbit.

Najednou jsem Londýn miloval ještě víc a svůj byt jakbysmet. Sten se musel vrátit na týden do Čech, aby pak přijel s plnou polní. Nebo spíš s tím, co uvezl ve dvou velkých zavazadlech a jednom příručním kufru.

Vždycky jsem ho miloval. A když jsem věděl, že on cítí totéž, nemohl jsem se ho dočkat. Ten týden mi připadal jak deset let. A to jsme si psali každý den, každý den si i volali a s každým dnem, kdy se blížil jeho přílet, se naše zprávy a hovory stávaly víc a víc elektrizující.

Sex visel na drátě jak bomba připravená k odpálení. V ten den, kdy se mi vyznal, jsme spolu strávili čas pouze povídáním. Vyjasnili jsme si úplně všechno. Smáli se sami sobě a své blbosti. Tomu, jak dlouho jsme se vzájemně chtěli a ani jeden z nás nebyl dost chlap na to, aby to tomu druhému řekl. Odlétl zpět do Prahy ještě ten večer.

V den D jsem se snažil chovat úplně normálně. Tím myslím neběhat po bytě jak splašený puberťák v očekávání. S hlavou plnou nemravných představ a to velmi. S nervozitou otřásající celým tělem, protože prostě “poprvý” chápete.

Ne. Normálně jsem si v neděli ráno zašel na kafe. Pak jsem se rozhodl konečně udělat něco pro své zdraví a přihlásil se do fitcentra. Poté jsem tam během půlhodiny málem vypustil plíce a rozmyslel se s tím, že už tam nikdy nepůjdu a těch třicet liber za měsíc jim nechám jako dárek. Doma jsem si pak dal dlouhou línou sprchu. A jelikož jsem pořád měl dost času, tak jsem si sedl a hledal na Netflixu nějaký film ke shlédnutí.

Vyhrál to horor.

Vzal jsem si pytlík brambůrků a zkontroloval, jestli mám na telefonu zaplé zvuky.

Když mi telefon zazvonil, doslova jsem nadskočil a brambůrky rozsypal po podlaze.

„Ahoj, brouku,” ozval se v telefonu Stenův vysmátý hlas. „Budeš tak laskav a zajdeš mi otevřít?”

„To už jsi tu?!” jevil jsem se a vystřelil ke dveřím.

„Jo, překvapení,” zazněl mi v uchu jeho zastřený hlas, který mi projel snad celým tělem a já ho navíc slyšel dvakrát. V uchu a taky za dveřmi, po kterých jsem zrovna šahal.

A když jsem je otevřel…

Málem jsme kufry nechali na chodbě, jak hladově jsme po sobě skočili, a já ho hned tahal do útrob svého bytu.

Ale pak se zničehonic odtáhl a věnoval mi vážný pohled. „Myslím si, že bychom to neměli uspěchat,” pronesl, zatímco mi zpracovával zadek a tiskl se ke mně svým vybouleným rozkrokem jako klíště.

Potlačil jsem pobavené uchechnutí. „Jasně, takže si můžeš vzít ty kufry do ložnice a začít si vybalovat, koupil jsem ti skříň.”

Neochotně se ode mě odlepil a opravdu se jal svých kufrů.

Po jeho odchodu jsem se rozhlédl po kuchyni a do očí mi padlo mé nové kolečkové křeslo, které mělo i vychytávku, stačilo tam máčknout na kouzelný čudlík a křeslo stálo jako přibité.

Učinil jsem rozhodnutí. „Hej! Stene, pojď sem, mám tu nový kolečkový křeslo,” nadhodil jsem udici.

„Ne, nikam nejdu,” zavolal zpět.

Svlékl jsem si triko, tepláky a i boxerky. „Já jsem ale už úplně nahý!”

To zabralo jako píchnutí žihadlem. Dveře ložnice se rozrazily a Sten se přihnal do kuchyně a ještě si přitom přetahoval triko přes hlavu. Zaostřil jsem na jeho levačku, co v ní drží, a zabublal smíchy při pohledu na balíček kondomů a lubrikační gel.

Než ke mně došel, přemístil jsem se ke křeslu, zasekl ho a opřel se o zadní opěrku s nohama doširoka rozkročenýma.

Sten mi věnoval dlouhý pohled. Tričko odhodil stranou, trefil se přímo na hromádku rozsypaných brambůrků. Následovaly ho kalhoty a černé boxerky. Ze země sebral své dvě vychytávky, co si jako první stihl vybalit z kufru. Pak ke mně přikročil, popadl mě za boky a natiskl k sobě. Mezi půlkami jsem ucítil jeho na kámen tvrdý penis a na boku mě zastudila lahvička s gelem a krabička kondomů. Tu jsem mu vzal z ruky a přihodil ji ke kopečku jeho oblečení.

„Nemusíš je dnes používat,” natočil jsem k němu hlavu a sledoval, jak se jeho už tak vzrušený pohled ještě víc rozpálil.

„Ne?”

„Ne,” zasmál jsem se a políbil ho na čelist.

Zasténal. „Sakra, poprvý a ty na mě hned jdeš tak z ostra.” Vklouzl rukou mezi naše těla a pohladil mě po zadku. Druhou rukou vyhledal můj penis a začal ho pomalu jemně třít. Pohladil jsem ho taky, tu pevnost jsem si pamatoval a i tu délku.

Líbali jsme se stále hlouběji a svůdněji. Vypustil jsem ho z dlaně a natiskl se k němu zadkem. Cítil jsem, jak mu v erekci zaškubalo, a polibek ještě víc zintenzivnil.

„Musíš…” zalapal po dechu, „mi ukázat jak na to.”

A najednou všechno nabralo rychlý spád. Převzal jsem si od něj lubrikační gel, posadil ho na křeslo, aby měl dobrý výhled. Sám jsem si jen stoupl zády, rozkročil nohy a ukázal mu, kam s tím gelem a prsty musí.

Můj chlap byl chytrý a taky dost nadržený, takže si mě přitáhl před svůj obličej a započal moji přípravu sám. Protáhl jsem ruku skrze své nohy a mazal mu penis řádnou dávku lubrikantu.

Myslel jsem si, že se třeba budu stydět. Nebo si nebudu jistý, protože myšlenky umí být pěkně zákeřně. Ale nic z toho nenastalo. Od té doby, co vpadl do mého bytu a řekl mi, že mě miluje, jsem si byl jistý. Jistý tím, že mě doopravdy chce.

„To stačí,” nařídil jsem mezi vzdechy a otočil se čelem k němu. „Jsem ready."

A v ten moment si všiml. Překvapeně se nadechl a pohladil mě konečky prstů po levém prsu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že o té kérce ještě neví.

„Ty máš tetování?"

„No, už to tak vypadá?" zasmál jsem se a prohmátl mu bicepsy. Jeho tělo jsem chtěl vždycky důkladně prozkoumat. Každičkou píď.

„Tenhle den?" zarazil se.

„Ano, byl to konec mojí velký lásky," pokrčil jsem rameny a zčervenal jako rak. „Teda, to jsem si myslel."

Přitáhl si mě za boky blíž a věnoval mému tetování pusu. „No, sedíš svojí velký lásce právě na klíně."

„A co když mluvím o jinej?" mrknul jsem na něj laškovně, ale vzápětí jsem zvážněl. „Byl to pro mě symbol konce a zároveň i velkýho dne. Částečně se mi splnil sen a zároveň skončil. No, to je jedno."

„Není, však konec to svým způsobem byl, ale jen našeho přátelství," zamrkal na mě. „Protože v ten den, dejme tomu, jsme skončili s kamarádstvím a tak trochu započali první krok k tomu být partneři. Co to brát z týhle stránky?" usmál se a přejel mi stále žhavýma rukama po linii boku až k zadku.

Znovu zkusmo zajel prsty dovnitř a já mu na souhlas zavzdychal. „Fajn."

Vnímal jsem úplně všechno ve chvíli, kdy jsem si pomalu dosedal a nořil do sebe jeho žalud a postupně i zbytek délky. Nejen tu plnost ve mně, ale i jeho sexy pohled a zadržování dechu a horké dlaně na svých bocích a taky jeho chuť pohnout pánví. Jeho vůni smíšenou s parfémem. Perličky potu na čele těsně pod vlasy. Ten krásný rychle se zvedající hrudník.

Všechno.

„Sakra, já to nedám,” zaskučel jak raněné zvíře, když jsem znehybněl. Svaly na krku se mu napjaly.

„Nemusíš se vůbec držet zpátky, klidně mě pořádně ošukej,” přikázal jsem.

Vychutnával jsem si ten neuvěřitelný pocit, že je ve mně.

Sten.

Jo, teď to bylo reálnější než kdy jindy.

Nadzvedl jsem se a znovu dosedl. Vydal jakýsi přidušený zvuk a celý se zatřásl.

„Tak co?” zaklonil jsem hlavu, zasmál se a zavlnil boky.

Místo odpovědi mě čapnul pod zadkem, zvedl se i s mojí maličkostí, která mu zaklínila nohy za zády, a nemilosrdně mě nesl přes kuchyň kamsi pryč. Tipoval jsem to na ložnici.

„Tohle chce postel,” zadrmolil a vzápětí mě na ni hodil.

„Neudržíš se?” bavil jsem se, i když jsem sám věděl, že mě penis od samé touhy skoro bolí.

„Ne,” odvětil zmučeně.

„Takhle jsem tě ještě nikdy neviděl,” rýpal jsem dál.

Dlouze vydechl a pak do mě divoce zajel. V tu ránu mě smích přešel a místo toho jsem začal horkotěžko chytat dech. Chvílemi jsem přidušeně sténal a chvílemi v duchu prosil o kyslíkovou bombu.

Nasadil tempo jak na závodech formule jedna. Nořil se do mě a zase vyjížděl, zapřený dlaněmi vedle mé hlavy a semtam se sklonil k mým ústům, aby mi vycucl poslední zbytečky kyslíku.

Ale bylo to příjemný. Bylo to tak skvělý, že jsem si až příliš dobře uvědomoval, jak moc jsem po tomhle toužil.

Pomalu ale jistě jsem cítil, že koule mám napjaté až k prasknutí, a lehké mravenčení v prstech u nohou a samovolné stahování mého zadku mi napovídalo, že se blíží orgasmus.

Zabořil jsem mu prsty do boků a začal mu s přirážením pomáhat. Oba jsme lapali po dechu, naše těla o sebe pleskala, ale já chtěl víc. Potřeboval jsem víc. Popadl jsem ho za ramena a natiskl na sebe. V nenadálem novém úhlu přírazu zaskučel rozkoší a zajel mi jazykem do úst.

Takhle to bylo ono. Cítil jsem se s ním dokonale spojený. Jeho penis hluboko ve mně, naše jazyky v ladném tanci a jeho široké tělo tisknoucí se k mému.

Ráj na zemi.

Natáhl mezi nás jednu ruku a popadl mě za erekci. Ani nestačil pořádně pohnout dlaní a já cítil, jak vrcholím, orgasmus mi projel až do špiček prstů, i do chodidel. Poddal jsem se tomu, pevně ho objímal a sténal mu do pusy. A on mě vzápěti následoval.

Poté se sotva držel na nohou. Odsunul mě od hrany postele dál do středu doslova z posledních sil a pak se vedle mě skácel.

Zničehonic se zasmál. „Ty vole.”

„Co?” zakřenil jsem se a tušil, jaká slova řekne.

„Bezkonkurenčně nejlepší sex, jakej jsem kdy měl…, a taky dost rychlý, ale příště se polepším.”

„No, já se udělal taky, takže bych se asi měl taky příště polepšit,” dobíral jsem si ho.

Protočil oči. „Bože, je to možný, že je realita mnohem lepší než představy?”

„Jo, musí to tak být. Cítím to stejně.”

Na rameni mě zahřál jeho dech. „Spal jsi někdy s nějakou holkou?” zajímal se.

„Jo, jednou. Každej gay asi někdy spal s holkou,” odvětil jsem.

Prohrábnul mi vlasy a přitulil se ke mně. „A líbilo se ti to?”

„Ne, popravdě z mých předchozích zkušeností mi asi nejvíc seděl Radek,” přiznal jsem s potlačovaným smíchem.

Nadzvedl se na lokti, aby mi viděl do tváře. „Víc než tohle?!” durdil se na oko.

Uchechtnul jsem se. „A když řeknu jo? Co uděláš?”