A když řeknu jo? Co uděláš? - Kapitola 4

Šel jsem se obléknout. Snědl jsem část pizzy, i když mi to činilo dost velké problémy, protože při každém kousnutí jsem měl v hlavě obrázek Radka.

Sten nepřicházel. O další dvě hodiny později jsem mu napsal sms, že bych s ním rád mluvil, jestli hodlá dorazit. Odpověděl, že určitě, ale neví kdy.

A já přemýšlel. Seděl jsem na gauči a přemýšlel. Přemýšlení je někdy fakt hloupost. Někdy je lepší to nedělat, protože moc přemýšlení škodí a vede obvykle ke špatným rozhodnutím. V duchu jsem stále měl zvukovou stopu Radkových slov.

„Miluju tě.”

„Jo, slyšíš dobře.”

„Není šance, že bychom zůstali kamarády. Ne pro mě…”

Vadilo mi, že jsem si tu situaci musel přehrávat v hlavě pořád dokola. Každé slovo, které jsem mu řekl, které on řekl mně.

Za poslední léta jsem si x krát představoval, jak šťastný bych byl, kdyby mi Sten sdělil, že mě miluje nebo že mě nebere jen jako kamaráda. On mi skutečně pověděl něco na ten způsob, ale rozhodně to nebylo tak očividné jako od Radka.

Neznělo to tak jasně. Bylo to: „Tě asi jako mám rád ne jen jako kámoše?”

Ta slova se mi odrazila v hlavě. Na zlomek vteřiny se mi srdce rozbušilo radostí. Málem jsem znovu začal jásat až nevhodným nadšením akorát do chvíle, než mi to hlavou projelo znovu.

Asi… asi… asi...

Takže o půl vteřiny později mi hruď sevřel strach. Doslova to mnou škublo.

Mluvíme tu o Stenovi. O Casanovi, který klátí každou druhou sukni, jež potká. Pravděpodobnost, že někdy bude milovat chlapa, je asi stejně vysoká, jako že ho ve Vltavě napadne žralok.

Může ke mně cítit náklonost, proč by ne? Možná si i může myslet, že mě má rád víc než kamaráda. Jenomže až ten jeho zvědavý sexuální apetit odezní, co bude?

Věděl jsem, že tohle je blbý. Že už moc přemýšlím a to jsem nikdy extra nedělal. Kdyby jo, už bych s ním dávno nekamarádil. Jenomže už to nešlo zastavit.

A pak se dveře otevřely a on v nich stál. V bundě a ve společenských kalhotech s vlasy na všechny strany.

„Ahoj,” pozdravil mě a došel ke mně. Posadil se vedle mě na gauč.

„Ahoj,” odvětil jsem. „Poslyš, já vím, že tě to s tím Radkem —“

Ani jsem nestihl větu dokončit a Sten mě políbil. Přimáčkl mě do našeho šedivého gauče a strčil mi jazyk skoro až do krku. Automaticky jsem mu to opětoval, ale v hlavě jsem měl takovej výstražnej alarm, až to hezký nebylo. Posadil se na mě a nejspíš chtěl, aby si náš gauč zapamatoval obrys mých zad navždycky, jak mě tlačil do opěrky.

Absolutně jsem netušil, kde se v něm tohle při té dlouhé procházce vzalo, ale mýmu kamarádovi dole se to doopravdy líbilo a Sten si toho samozřejmě všiml.

Neměl jsem čas ho zastavit nebo cokoliv říct. Stáhl mi tepláky i s boxerkami z boků a kleknul na kolena tak svižně, až mě to zabolelo za něj.

To už jsem v hlavě místo alarmu pálil výstražné světlice. Hezky jednu za druhou.

„Počkej, Stene, co se děje?” zajímal jsem se a zkusil před jeho nenechavými ústy uhnout, i když gauč už mě dál do svých hlubin odmítal pustit.

„Nic, co by?” zaševelil a sprostě si mě vzal do pusy, až jsem z toho měl před očima ohňostroj.

Ale něco se dělo. Něco jo, na to jsem ho příliš dlouho znal.

Začal mě sát tak, až jsem cítil mravence i v prstech u nohou. Na chvíli jsem zapochyboval, že nikdy neměl ničího ptáka v puse.

A pak najednou přestal. Postavil se s tvářemi rudými, velké hnědé oči doširoka rozevřené a plné snad všech emocí, ve kterých jsem se v tu chvíli prostě nemohl vyznat.

Vstal jsem taky.

„Já tohle prostě nesnesu," řekl a sklopil zrak. Znechucení, to bylo asi jednou z těch emocí.

Srdce mi udělalo kotrmelce. Ale ne, že by to pro mě bylo velký překvapení. Samozřejmě, pořád jsem věděl, že ten nádherný chlap je nejspíš stále mnohem víc hetero než gay. Na chvíli jsem věřil tomu, že bychom si spolu užili, že by z toho bylo něco víc, už jen díky všem těm jeho reakcím, které jsem v ten jeden jediný nejšťastnější den svého života mohl vidět.

Jenomže on nemohl. Jasně, že ne.

„Vidím to ještě na jednu procházku,” oznámil mi a otočil se zpět ke dveřím. Nechal jsem ho jít, i když to byl přesný opak toho, co jsem měl udělat a chtěl udělat. Nechtěl jsem ho nechat jít. Chtěl jsem mu ještě něco říct. Ale pak mi to znova projelo hlavou: „Já tohle prostě nesnesu."

Byl znechucený mnou? Sám sebou a tím, co udělal? Tím, že na chvíli myslel na chlapa?

Nechtěl jsem ho nechat odejít.

Nechal jsem.

A pak tu byla ta Anglie. Šest let svýho života jsem se snažil dostat k týhle možnosti. Měl jsem titul z informatiky, měl jsem všemožný kurzy a měl jsem všechny ty jazykový zkoušky. A taky rodiče, co by mě nakopali do zadku, kdybych tu nabídku nepřijal, ačkoliv jsem ji stále nepřijal. Ale chtěl jsem. Měl jsem to v plánu.

Protože to byl sakra můj sen několik let. I když to bylo hodně způsobený tou chutí útect před vlastními city, pořád to byl sen, na jehož realizaci jsem dlouho pracoval.

Sten byl moje první a zatím jediná láska. Od začátku jsem počítal s tím, že nikdy nebude můj.

A pak taky to s Radkem. Další věc, o který evidentně neměl ani tušení. A určitě ho to dostalo víc než nějaký Henry, protože s Radkem se kamarádil taky. Protože s Radkem jsme toho dost prožili. Společně.

Bylo v mým vlastním zájmu mu pomoci v tomhle rozhodování, jestli přemoci sám sebe a své znechucení, aby si něco začal se mnou, nebo pokračovat v heteráckem životě. Koneckonců jsem ho miloval. Nechtěl jsem ho vidět trápit se. Světlá stránka věci pro mě byla jenom jedna. Věděl jsem, že Sten zapomene, i kdyby se cítil sebevíc blbě, zapomne. Dva či tři týdny a jiná holka bude ve hře.

A já někde v Anglii zapomenut.

To pomyšlení jsem musel spolknout.

Vzal jsem do ruky mobil a napsal krátkou zprávu šéfovi: To místo beru.

Pak jsem se zvedl a šel do pokoje najít si kufry.

Došel jsem k oknům vysokým od podlahy až po strop. Balkón byl nádhernej a panoramatickej výhled na Londýn jakbysmet. Měl jsem k prohlídce tři byty a tenhle byl bezkonkurenčně nejlepší.

Jenom ten šedivej gauč v rohu místnosti mi až nebezpečně připomínal můj starý domov. A taky Stena.

Všechno mi připomínalo Stena. A to jsem tu s ním nikdy nebyl. Jenomže ty vzpomínky na těch pár dokonalých okamžiků, těch pár vteřin, kdy se můj sen stal realitou, mi nešly z hlavy.

Myslel jsem si, že před ním uteču, ale ani přes tisíc kilometrů mi k tomu nepomohlo.

„Ten byt beru,” otočil jsem se na realitního makléře. Protože upřímně? Lepší byt bych za ty peníze asi nedostal. Vlastně to byl docela dost velký luxus. Navíc lhát jsem sám sobě nemohl. Moje srdce patřilo jinýmu místu. Zůstalo u nás doma v Praze. Respektive teď už u něj doma v Praze. Nebo obecně, zůstalo tam, kde je právě teď Sten.

Bylo mi vážně blbě, když jsem se tak narychlo sbalil a odešel. Bohužel loučení nikdy nebylo mojí silnou stránkou a těžkým rozhovorům jsem se vždycky vyhýbal.

Samozřejmě, jen jsem tím potvrdil Stenova slova o mé bezohlednosti a jeho “stínu”, kterým mi celý život byl. O tom, že se rozhoduju jen sám za sebe.

Asi holt síla zvyku.

Ovšemže, to nic nemění na tom, že jsem korunovanej blb.

Makléř neměl ani páru o tom, kde je nebo není moje srdce, a i kdyby nějakou páru měl, určitě by mu to bylo úplně jedno.

„Skvělé, hned zítra ráno vám donesu smlouvu.”

O další půlhodinu později jsem byl zpátky na hotelu. Věděl jsem, že utápět se v slzách potom, co jsem se takhle já sám rozhodl, byl holej nesmysl. Mezi mnou a Stenem bylo po všem. Možná už ve chvíli, kdy se dozvěděl o Radkovi. Možná ve chvíli, kdy si uvědomil, že kouřit jinýho ptáka prostě nemůže. A pokud ani jedno, určitě poté, kdy přišel domů a našel prázdný byt.

Vlastně ani pořádně nic nezačalo.

Věděl jsem, že ještě pět dní a čeká mě plné pracovní nasazení na mé nové pozici, takže by mi stejnak nezůstalo na smutnění moc času.

Rozhodl jsem se ty dny věnovat prozkoumávání Londýna. Přesněji těch částí, kde jsem ještě nebyl. Bylo to zajímavé brouzdat tak uličkami. Některé byly až překvapivě čisté a jiné naopak už na dálku nevábně voněly. Někde bylo před hospodami hrozné živo, jinde naopak chcípnul pes i s kočkou.

Mimo to jsem si také pomalu zútulňoval byt. A vyhodil jsem ten šedivý gauč.

Měl jsem s sebou lísteček. Takzvaně TO DO list, kde jsem si odškrtával, co všechno je třeba.

Najít si byt – splněno.

Prozkoumat jak metrem do práce – splněno.

Zařídit si něco jako lítačku – splněno.

Projít si všechny uličky v okolí nového domova – splněno.

Zapomenout na Stena – v procesu zpracování, odloženo na dobu neurčitou.

Zajít si někam na drink a provětrat hlavu.

Ten poslední úkol jsem si logicky nechal na den před nástupem do práce.

Vydal jsem se ven. Bylo asi sedm večer, neděle, obchody všude otevřené a hospody s bary taky. Lidí tolik, že jsem byl rád za svou extrémně štíhlou postavu. Prokličkoval jsem se všude.

Šel jsem ulicí dál a čekal, až mě nějaký bar zaujme. Místo toho mě do očí praštila světlá obrovská cedule s nápisem tetovacího salónu. Nějak jsem nad tím nepřemýšel a vydal se tam. Najednou jsem byl vevnitř a věděl jsem, že pokud ten potetovaný týpek, co se na mě podíval jako na blázna, nebude mít čas, už nikdy sem nevkročím. Přesněji, už nikdy do žádného tetovacího salónu nevkročím.

Ale přišlo mi to najednou jako super nápad. Nemít konec jen v hlavě, ale mít ho i na těle.

„Dobrý večer,“ usmál se na mě ten hromotluk a můj obrázek o tom, kterak mě bere krumpáčem po hlavě se rázem rozplynul. „Máte nějaké přání?”

„Chtěl bych tetování,” odvětil jsem.

Týpek se pobaveně zasmál. „No, tak to jste na správné místě. Tady v tetovacím salónu vám určitě nějaké uděláme,” bavil se.

Musel jsem se zasmát taky. „To vím, ale já bych ho chtěl hned,” pokrčil jsem rameny.

Kluk si mě překvapeně prohlédl a zvážněl. „Tak to ale záleží na tom, co to bude.”

„Jenom jedno datum,” odvětil jsem a ukázal si na srdce. „Sem.”

„Jste si jistý, že zrovna datum? Nechcete spíš nějaký —“

„Nechci,” skočil jsem mu do řeči. „Je mi jedno, že je to klišé, já ho fakt potřebuju,” pronesl jsem s naléhavostí v hlase. Až takovou, že se kluk zvedl, vyhrkl na mě předpokládanou částku a zavedl mě za tmavý závěs rovnou ke křeslu.

Všechno vypadalo až překvapivě čistě. Najednou jsem se z té tmavé recepce, plné již vytetovaných obrázků a černě vymalované, ocitl skoro v nemocnici. Všechno bylo světlé a vonělo po dezinfekci. Neměl jsem s tetováním zkušenosti, ale něco mi říkalo, že tohle je sakra dobrý znamení.

„Alan,” představil se mi kluk.

„Takže Brit,” povytáhl jsem obočí.

„Rodilý,” uchechtl se a začal připravovat nějakou černou propisku na kabelu. Zaostřil jsem a došlo mi, že na konci té “propisky” je malá jehla. A taky něco jako pumpička od inkoustovýho pera.

„Takže jaký datum chcete vytetovat?” zajímal se.

„No,” zašátral jsem v kapse po telefonu, abych se ujistil, a pak mu telefon ukázal. „Tohle.”

„V číslicích? Klasika – den, měsíc, rok?”

„Ano, prostě datum, jak když ho píšete do smlouvy,” přikývl jsem.

„Nějaký ozdobičky?”

„Jeziš, jen to ne,” zděsil jsem se upřímně, až se kluk rozesmál.

„Velikost?”

„Maximálně centimetr.”

Alan se usmál, popadl bloček s papíry a chvíli tam něco kreslil. Než dokončil, vrátil mi mobil zpátky.

„Může být?” zeptal se.

Přikývl jsem. „Jo, určitě.”

Zase se vrátil k přípravám. Vytáhl zpod stolku pár papírových kapesníků, vzal si jednorázové chirugické rukavice a odkudsi vyndal ještě zabalenou jehlu.

Sedl si na stoličku vedle mě, jednorázové holítko v ruce a pokynul na moje tričko.

„Musím to místo, kde chcete tetování, vyholit,” objasnil mi, když viděl můj překvapený pohled. „Nad bradavku, tady? Směrem k ramenu?" dotkl se mě a já jen přikývl. Nebylo to až tak strašně důležitý, abych k tomu potřeboval souřadnice, kde to bude.

Přikývl jsem a přetáhl si triko přes hlavu. Položil jsem ho na svou opěrku.

„Hm,” pokračoval dál, zatímco mě zbavoval chloupků na levém prsu. „To datum je z minulýho týdne, takže to asi nebudou něčí narozeniny nebo jo? Že by dcerka či syn?” zeptal se.

Zaváhal jsem.

Otřel mi místo dezinfekcí. „Klidně můžete říct, že do toho nemám strkat nos, a já se zajímat nebudu.”

Polkl jsem a hluboce se nadechl. „V ten den jsem udělal tlustou čáru za něčím, co nikdy nemělo budoucnost,” odvětil jsem.

Kluk se pousmál. „Takže tohle datum symbolizuje konec,” prohodil.

„Ano, špatný,” přikývl jsem.

Alan si nalil trochu černého inkoustu do miniaturního plastového kelímku. „Nejsou špatný konce.”

Musel jsem se pobaveně zakřenit. Nejspíš ten kluk ještě nezažil pořádnou lásku. Nebo nikdy neudělal životní chybu. Nebo byl ten typ, který se za minulostí neohlíží.

„Proč myslíte?”

„Protože na konci vždy všechno dobře dopadne,” pokrčil rameny. „A jestli nedopadlo, pak to ještě není konec,” mrknul na mě. „Nejsou špatný konce.” Zopakoval znovu.

Musel jsem se zasmát. Tenhle citát jsem hodně dobře znal. Nebylo tomu dlouho, co jsem se jím sám uklidňoval. John Lennon zkrátka věděl, co říct, a udělal to velmi dobře.