• drsoul
Stylromantika
Datum publikace9. 2. 2013
Počet zobrazení6255×
Hodnocení4.65
Počet komentářů7

David rázoval po chodníku a nevšímal si okolí. Znal se, a tak raději zahnul z hlavní třídy do vedlejších tichých ulic. Byl naštvaný. Rok, celý rok obětoval tomu pitomci a on ho nakonec nechá kvůli nějakému pupkatému dědkovi jen pro prachy. Vždyť přece on, David, má prosperující právnickou firmu, není žádný chudák, dal mu všechno, oč si řekl. A miloval ho. Miloval? Opravdu? Jo, sex s ním byl bez chyby, ale milovali se opravdu? Ať tak nebo onak, s ním přeci nikdo nesmí takhle zacházet. A zrovna, když plánoval společné Vánoce, zítra je Štědrý den. Sakra! Ty dárky vyhází z okna. Zlost s ním lomcovala a nejraději by někoho praštil. Znal se, věděl, že ho vztek za chvíli přejde, ale teď si raději za volant nesedl, někoho by zabil. Snažil se ze sebe tu zlobu vyhnat, jak říkával „vychodit“.

Právě si v duchu představoval, jak pomalinku svírá bílý krk toho zrádce a nemilosrdně ho škrtí, a ta představa ho tak zaujala, že si skoro nevšiml, že vrazil do mladého muže, který právě vycházel ze dveří starožitnictví. Štíhlý, skoro hubený mladík svíral oběma rukama dosti velký balík, blaženě se usmíval a také příliš nevnímal okolí. A najednou byl na zemi. Jeho vzácný náklad mu vypadl z rukou a ozval se typický zvuk rozbíjeného skla. Až tohle zachřestění střepů přimělo Davida, aby se otočil a podíval, co se to vlastně stalo. Uviděl na chodníku klečet hubeného kluka, dlouhé narezlé vlasy mu padaly přes obličej, jak se snažil opatrně rozbalit na zemi ležící balíček, ale hned toho nechal, jen s ním ještě zatřásl, zvuk o sebe narážejících střepů byl výmluvný. Tady už se nic nedalo dělat. David se až lekl, když uviděl, jak se ta chlapecká tvář najednou stáhla do výrazu hlubokého zklamání a smutku. Šedé oči se zalily slzami. Impulzivně natáhl k chlapci ruku:

„Promiňte, nedával jsem pozor, já vám škodu samozřejmě nahradím…“

Mladíkův obličej se znovu proměnil. Najednou byl obrazem naprosté rezignace. Jen slza, stékající ještě z koutku oka, připomínala jeho předešlý stav. Mávnutím ruky Davida zarazil, vstal, otočil se k odpadkovému koši na kraji chodníku a trosky svého pokladu tam hodil.

„Neomlouvejte se, to bylo znamení, já nesmím mít radost, to je trest! Já, a mít nějaký dárek k Vánocům? Nesmysl!“ tiše prohlásil tónem, z kterého Davida až zamrazilo, kývl hlavou a pomalu, se svěšenými rameny odcházel.

David chvíli zůstal stát, ohromený tou hloubkou smutku a beznaděje. Než se vzpamatoval a vyrazil za tím smutným klukem, byl už pryč. Ztratil se za rohem na rušné třídě.

Vztek už byl dávno ten tam. Teď už jen loudavě kráčel zpět a snažil se vymazat z paměti ten skličující obraz zoufalé tváře. Zastavil se na místě, kde se to stalo, zvedl oči a díval se přímo do výlohy starožitnictví. Skoro proti své vůli vešel dovnitř. Dost velká tmavá prostora byla přeplněna různými předměty na první pohled nevalné ceny. David popošel dál do nitra krámu a právě se skláněl nad malým stolkem, na kterém se bez jakékoliv souvislosti povalovaly polámaný vějíř z černé krajky, malá modrá skleněná lahvička s mosazným uzávěrem a jakási stará kniha. Zaujala ho její kožená vazba, natáhl se pro ni a skoro ji leknutím pustil z ruky, když se za ním ozvalo:

„Dobrý den pane, čím mohu posloužit?“

Otočil se, ale nikoho neviděl.

„Musíte trochu sklopit zraky, mladý muži,“ pokračoval hlas, a když jeho pokynu uposlechl, uviděl před sebou starého pána. Maličký, skoro jako skřítek, šedé vlasy pečlivě učesané na pěšinku, brýle s kovovou obroučkou, černý listrový oblek, bílá košile a modrý, bíle puntíkovaný motýlek. Ztělesnění elegance první poloviny minulého století.

Stařík mu vzal knihu z ruky:

„Vazba je velice zachovalá, ale obsah nestojí za moc, měl bych tu něco jiného, mladý pane.“

„Děkuji, ale já bych se vás chtěl jen na něco zeptat. Víte, před chvílí odsud vyšel kluk, něco si koupil, já do něj vrazil a rozbil jsem to. Chtěl bych mu něco koupit náhradou. Ale nevím, co to bylo, a vlastně ani nevím, kde ho hledat, je to zbytečné, děkuji a nashledanou,“ skončil trochu překotně David, něco v očích starého pána ho znervóznilo, a obrátil se k odchodu.

„Počkejte, mladíče, jen ne tak rychle,“ chytil ho kupodivu hbitě malý starožitník za rukáv.

„Toho chlapce znám, chodí sem už několik let, prohlíží si věci, velice se v tom vyzná, studoval prý umělecká řemesla. Jednou mi dokonce ušetřil ostudu, když poznal, že stolek z doby Ludvíka šestnáctého je padělek. Ale nikdy nic nekoupil, prý musel studium přerušit a teď snad je i bez práce. On toho moc nenamluví, to jsem z něj vypáčil, když jsem mu nutil něco ke koupi,“ vyprávěl stařeček, zřejmě se tu nudil a neměl si s kým popovídat, tak tuhle příležitost k rozmluvě přivítal.

„Asi před půl rokem jsem objevil a vystavil fajnový kousek, krásnou vázu, originál Tiffanyho, s typickým secesním vzorem kosatců. Do té se přímo zamiloval. Zapřísahal mě, ať mu ji schovám, že do konce roku na ni peníze sežene. Inu, dal bych mu ji i se slevou, nakonec stejně to tu chci prodat, jsem starý a už nic nestíhám. Ale dnes se přihnal a zaplatil plnou cenu a za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho ještě neviděl tak šťastného. A vy říkáte, že o ni přišel. To ho asi dost mrzelo, ne?“

„Vypadal opravdu hrozně smutný, to máte pravdu. A mě to mrzí. Tak mi prodejte nějakou podobnou, já mu ji dám a bude to zase v pořádku…,“ nedokončil David větu, zarazilo ho, že malý pán se rozesmál, až se mu zamlžily brejličky.

„Peníze nehrají roli a já mu chci vážně nahradit škodu, kdybyste viděl ten jeho výraz…,“ pokračoval nejistě.

„Promiňte,“ zvážněl najednou stařík a pokračoval:

„Asi se v mém oboru moc nevyznáte, pravda, je to drahá věc, ale horší je, že něco takového se dnes už jen tak nesežene. Tohle byl první kus snad po patnácti letech, který se mi dostal do rukou. A to jen náhodou.“ 

„No to je ale mrzuté, tak bych se mu alespoň pořádně omluvil a nabídl mu něco jako náhradu. Víte, jak se jmenuje a kde bydlí? Prosím, pomozte mi!“

Davida samotného překvapilo, jak mu čím dál tím víc záleží na tom znovu spatřit toho chlapce a vidět na jeho tváři úsměv a ne tu hroznou masku smutku, jejíž obraz se mu stále vracel.

„Ani v tom vám bohužel asi nepomůžu, mladý muži, vím jen, že se jmenuje Jakub, ale to je všechno… ale počkejte, kdysi mi tu nechal telefonní číslo, když si zamlouval toho Tiffanyho, kdepak ho jen mám?“ šoural se při té řeči pomalu dozadu k pultu, vytáhl jakýsi ohmataný sešit a chvíli jím listoval.

„Tady je to,“ zajásal a přistrčil sešit přes pult k Davidovi, „je tam jiné jméno, to je telefon na jeho domácího.“   

David naťukal číslo do mobilu: „Děkuji vám, pane, moc jste mi pomohl. Nashledanou,“ a s mobilem na uchu vyšel z krámku.

„Hampl,“ ozvalo se v telefonu.

David se představil a požádal o adresu. Bylo obtížné vysvětlit, co vlastně chce, a navíc ten pan Hampl se zdál velice zvědavý. Nakonec si ale nechal vysvětlit, jak volající získal jeho telefon a proč David nutně potřebuje mluvit s člověkem, o kterém ani neví, jak se jmenuje.

„Jó, vy myslíte Jakuba Medka, bydlí tady u mě, dole v suterénu je takový kutloch, ale je tam voda a topení, kdysi to bývalo pro kotelníka, já ho tam nechávám bydlet vlastně skoro zadarmo. Nemá teď peníze. Ale ke konci roku stejně bude muset pryč, už mi dluží i za elektriku, to by takhle nešlo…“

„Prosím vás, řekněte mi adresu, přijedu,“ přerušil drnčení hlasu pana domácího David.

„A kdepak teď jste?“

David se otočil a přečetl si jméno ulice.

„Tak to je kousek odtud, koukejte, to půjdete…,“ vysvětlil mu dost podrobně přesně cestu, opravdu to nebylo daleko, a tak za chvíli došel David do tiché ulice vroubené domy z počátku minulého století, zastavil před udaným číslem, našel jmenovku Jaroslav Hampl a zazvonil, protože jméno Medek nikde na zvoncích nebylo.

V zámku zabzučelo, a když David vešel dovnitř, z prvního poschodí už scházel starší, poněkud obtloustlý, ale ramenatý a statný pán v teplácích, na hlavě to, co se obecně nazývá „hadovka“ a hlaholil:

„Vy jdete za tím Medkem, že? Počkejte, já vás tam zavedu. Je určitě doma, je to tak slabou hodinku, co přišel, viděl jsem ho.“

Scházeli spolu do suterénu, Davida zarazila prudká změna – z příjemného vestibulu opraveného činžáku se najednou ocitli v nevlídném, chladném a tmavém prostoru, v koutech se povalovaly jakési neidentifikovatelné odpadky, které vydávaly dosti nevábný pach.

Pan domácí si všiml jeho zaváhání a začal překotně vysvětlovat, že je problém s úklidem, to víte, nájemníci a tak… Zahnuli za roh a zastavili se před bíle natřenými dveřmi s kulatým zaskleným okénkem, na kterém byl díky zevnitř procházejícímu tlumenému světlu vidět namalovaný květ fialky. Ten kousek chodby přede dveřmi byl čistě uklizený, i ten zápach se někam vytratil.

„Tak jsme tady. Vidíte, je doma,“ ukázal pan Hampl na svítící otvor a hlasitě zaklepal. Ale ticho, které uvnitř panovalo, nenarušil žádný zvuk kroků, nikdo nepřicházel otevřít. Ani po druhém a třetím, už velice důrazném zaklepání se nikdo neozval.

„Copak tak tvrdě spí?“ zahuboval domácí a na dveře důrazně zabušil. Když se i tento razantní zásah minul účinkem, David to už nevydržel:

„Něco se muselo stát, prosím, nemáte náhradní klíč?“

„Ale na copak, nepotáhnu se zase dvě patra,“ zavrčel podsaditý muž vedle něj, opřel se ramenem o dveře a ty se rozletěly.

Vpadli do pokojíku, osvětleného stojací lampou, skromně zařízeného a malého, takže na první pohled bylo vidět, že tam nikdo není.

Po straně prosvítalo závěsem světlo do další místnosti. Davidovi stačilo udělat pár kroků, zatímco si pan Hampl mnul namožené rameno, rozhrnul látku a uviděl přímo před sebou malou koupelnu, vlastně jen vanu plnou vody, která měla podivně červenou barvu. Nad rudou nehybnou hladinou, nezčeřenou ani nejmenším pohybem, který by vyvolalo dýchání, byla opřená o okraj vany jen hlava chlapce, kterého viděl zatím jen jednou, ale jehož tvář jako by už nikdy neměl zapomenout. Oči přikryté bledými víčky s půlkruhy dlouhých tmavých řas, které vrhaly stín na bledé, téměř bílé tváře, vlhké vlasy v prstencích lemovaly bledý obličej s nesmírně klidným a smířeným výrazem.

David přikročil k vaně, přiložil dva prsty na Jakubův krk tam, kde by měla být tepna, a vydechl:

 

A jak dál? To už záleží na vašem rozhodnutí. Co zjistil David?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk61

Věkem bych se na Ostrově zřejmě vůbec nechytil :-). Nicméně je mi jasné, že v gay komunitě je mládí conditio sine qua non. To plně chápu a respektuji, ale přesto doufám, že budu přijat shovívavě.Právě z důvodu svého věku nebudu popisovat svoji fyzickou stránku.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #7 full.ofdrsoul 2013-02-17 22:02
full.of
Je jenom škoda, že jsi se neozval dříve, tvůj přístup je velice originální. Ale já už to poslal podle přání předešlých komentujících. Zkus si s tímhle tmatem pohrát - ruská ruleta pro jednoho - jak b y to asi vypadalo.
Citovat
+1 #6 Odp.: Jak dál - 1Amater 2013-02-17 16:25
Cituji full.of:
Já navrhnu něco jiného. Pokud chlapec skutečně spáchal vážně míněný pokus o sebevraždu, nacházel by se v absolutně zoufalé situaci (a Tiffany byl poslední kapkou). Přestože záchrana mladíkova života prostřednictvím jiného muže je osvědčené schéma takových příběhů, já bych se pokusil o něco jiného. Trochu z toho sejmout tu tragickou hříčku.

Navrhuju, aby David zjistil, že Jakub je ve skutečnosti mnohem zajímavější a komplikovanější osobnost, než jen zdecimovaná mysl sebevraha. Jakub totiž ve skutečnosti žije ve světě her. Když nemůže něco skutečně prožít (bohatství, partnerský život, úspěch v práci, uznání...), prostě si vše natolik dobře představí, že tomu na chvíli uvěří. Jeho život se skládá z her o jediném účastníkovi. Her, které jsou příjemnou alternativou realitě, ale ve skutečnosti jsou pro něj vězením. Z takového vězení mu může David pomoci.

Ve skutečnosti tedy Jakub po zklamání z rozbité vázy cítí velký smutek. Přál by si ale skutek ještě větší, být schopný osudu ukázat, že si to nenechá líbit. Že udělá velký počit - a zabije se. Samozřejmě toho není schopný, proto se objeví nutkání ke hře. Chce si takovou situaci prožít - je to přeci úžasná příležitost. Koupí v řeznictví zabíjačkovou krev, doma napustí vanu a obarví vodu krví. Lehne si do vody a položí hlavu. Zavře oči a desítky minut si užívá ten pocit - právě se zabil, opět je na několik desítek minut z neúspěšného studenta úspěšným hrdinou.

Nesouhlasím, protože pokud by žil ve světě her, pak k čemu by kupoval drahou vázu, když by mu stačila jakákoliv a představil si, že je to drahá váza stejně jako ta předstíraná sebevražda? Šlo by jen o hru. Tady ta drahá koupě, kdy se dalo by říct, že zadlužil už není hra. Tohle je realita.
Citovat
+1 #5 HraFull.of 2013-02-17 13:59
Já navrhnu něco jiného. Pokud chlapec skutečně spáchal vážně míněný pokus o sebevraždu, nacházel by se v absolutně zoufalé situaci (a Tiffany byl poslední kapkou). Přestože záchrana mladíkova života prostřednictvím jiného muže je osvědčené schéma takových příběhů, já bych se pokusil o něco jiného. Trochu z toho sejmout tu tragickou hříčku.

Navrhuju, aby David zjistil, že Jakub je ve skutečnosti mnohem zajímavější a komplikovanější osobnost, než jen zdecimovaná mysl sebevraha. Jakub totiž ve skutečnosti žije ve světě her. Když nemůže něco skutečně prožít (bohatství, partnerský život, úspěch v práci, uznání...), prostě si vše natolik dobře představí, že tomu na chvíli uvěří. Jeho život se skládá z her o jediném účastníkovi. Her, které jsou příjemnou alternativou realitě, ale ve skutečnosti jsou pro něj vězením. Z takového vězení mu může David pomoci.

Ve skutečnosti tedy Jakub po zklamání z rozbité vázy cítí velký smutek. Přál by si ale skutek ještě větší, být schopný osudu ukázat, že si to nenechá líbit. Že udělá velký počit - a zabije se. Samozřejmě toho není schopný, proto se objeví nutkání ke hře. Chce si takovou situaci prožít - je to přeci úžasná příležitost. Koupí v řeznictví zabíjačkovou krev, doma napustí vanu a obarví vodu krví. Lehne si do vody a položí hlavu. Zavře oči a desítky minut si užívá ten pocit - právě se zabil, opět je na několik desítek minut z neúspěšného studenta úspěšným hrdinou.
Citovat
+2 #4 Jak dálDavida666 2013-02-11 00:53
doufám v happy end :-)
Citovat
0 #3 Ja dálAmater 2013-02-10 21:02
No tedy, takhle to ukončit! Já sice chápu, že spisovatele mají tyhle konce rádi a já ji taky používám, ale to ještě neznamená, že musí to dělat každý.
Takže je to jednoduché - přežít, nějaká komplikace a pořádný happy end. Pokud ne, budu brečet - búú. Jinak náramně se mi to líbí a už teď miluji tyhle postavičky. Zní to náramně.
Citovat
+2 #2 Odp.: Jak dál - 1katka 2013-02-10 12:22
prosím zachrańho , je to skvělá povídka a chtěla bych se kní vracet :-)
Citovat
+1 #1 Odp.: Jak dál - 1Maru 2013-02-10 00:10
Na Tvoji otázku odpovídám jednoznačně žít. Musí!!!
"On ještě žije, zavolejte záchranku..... tak by to podle mě mělo pokračovat. Ten chlapec má právo na další díl, na šanci žít a dozvědět se o něm něco víc.
I když na druhou stranu i kdyby toto nemělo pokračování tak by to samo za sebe obstálo. Tato povídka je fascinující. Za mě patří k tomu nejlepšímu co jsem si od Tebe přečetla
Chci vědět proč to ten chlapec udělal, co ho potkalo a také toužím po tom, aby nalezl štěstí :)
Citovat