Jak dál - 3

„Vyšetřuji pacienta, nevidíte, sestro?! Počkejte laskavě, až skončím!“ zavrčel doktor, aniž by se otočil ke dveřím, takže nezaregistroval ublížený výraz na ošetřovatelčině tváři. Zato Jakub si toho všiml a bylo mu sestry líto.

„Já bych ho ale rád poznal, pane doktore,“ nesměle namítl.

„Poznal? Cožpak ho neznáte? Jak vás tedy našel? Já ho neviděl, ale říkali, že byl hodně rozrušený! Myslel jsem proto, že…,“ podivil se doktor Durdík. Držel při tom Jakuba pořád za ruku, jak mu měřil tep, a teď se mu navíc podíval do očí tak zvláštním pohledem, že se Jakub začervenal, aniž by věděl proč. 

„Nevím vůbec, kdo to je a jak se stalo, že mi zkazil…,“ začal Jakub vysvětlovat, ale jakmile lékař slyšel slovo ,zkazit´, napřímil se v celé své nezanedbatelné výšce a zdálo se, že z jeho očí srší modré blesky:

„Zkazil?! Co vám zkazil? Zbabělý útěk ze světa? Vážený, žít je povinnost, to si uvědomte!“ tyčil se nad polekaným Jakubem jako bůh pomsty. „Jste v pořádku, jak jen je v této situaci možné,“ pokračoval pak a bylo vidět, jak se přemáhá, aby se uklidnil. 

„Přijdu zítra a vy přemýšlejte o tom, co jsem vám řekl. Nic není důležitějšího než život a nikdo nemá právo jej ničit. Ani jiným, ani sobě!“ popadl svoji bundu a rázně vypochodoval z místnosti.

Do dveří nakoukla opatrně mladá sestřička: „Už je pryč?“ zeptala se opatrně, přistoupila k lůžku, nadzvedla jemně Jakuba a narovnávala mu polštář.

„Víte, on je ve skutečnosti moc hodný, ale dokáže se parádně rozčílit, když se mu něco nelíbí. Pan Kramper musel odejít, ale přijde prý zítra. To je ten, co vás k nám přivezl.“ Vysvětlovala sestra, když viděla Jakubův nechápavý výraz.  Usmála se, vytáhla přikrývku tak, aby byla zakryta Jakubova ovázaná zápěstí, a přišlo jí úplně normální pohladit ho po tváři. Ne tak Jakubovi. Byl zvyklý, že si jej lidé v tom lepším případě nevšímali. A teď v krátké době taková péče. I to doktorovo hubování ho vlastně potěšilo – cítil zájem o svoji osobu, a to pro něj bylo něco zcela nového. Zavřel oči a poddal se tomu novému pocitu.

Druhý den se cítil daleko lépe hlavně psychicky. Přemýšlel o své budoucnosti, a i když nic konkrétního zatím nevymyslel, rozhodl se, že zkusí začít znovu. Právě ho napadlo, že to pravé znamení osudu bylo to, že zůstal naživu, když ho z přemýšlení vytrhl hlas, který už poznal. Byl to doktor Durdík a na někoho na chodbě teď řval jako tur:

„Co ty tady děláš?“ a vzápětí pokračoval už tišeji, ale přece jen pořád dost nahlas: „Vykřikoval jsi přece, že mě už nikdy nechceš vidět!“

„Taky že jo,“ odpovídal mu jiný mužský hlas, který Jakub neznal, „nejdu za tebou, ale za tvým pacientem. A vůbec, asi bys tu neměl tak ječet, rušíš nemocné,“ pokračoval neznámý ironicky a vzápětí se objevil ve dveřích. A Jakub ho hned poznal. To byl ten člověk, který do něj vrazil před starožitnictvím. Teď se rozpačitě zastavil ve dveřích a chystal se asi pozdravit, když se za ním objevil doktor Durdík, a docela neurvale ho odstrčil.

„Pacient nesmí být rozrušován, vypadni!“

Stáli tam proti sobě: vyšší a mohutnější doktor, bílý plášť ještě zdůrazňoval šířku jeho ramen, a o něco menší návštěvník, ve tváři arogantní výraz, který se velice hodil k jeho bezvadnému, na první pohled prvotřídnímu obleku. V jejich vystupování bylo něco, co Jakuba pobavilo. Co asi mohlo ty dva proti sobě tak popudit? 

„Pane doktore,“ naladil hlas schválně do co nepokornějšího tónu, „prosím jen chvilku, chtěl bych tomu pánovi alespoň poděkovat.“

„Poděkovat?“ zopakoval po Jakubovi David nanejvýš udiveně.

„Poděkovat?“ opakoval i doktor Durdík, „tak to vypadá, že už jste dostal rozum. Dobře, máte pět minut a dejte si pozor, pan Kramper je vztekloun, který si nenechá nic vysvětlit!“ Rázně se otočil a vyšel na chodbu.

„Určitě jste si už mohl všimnout, kdo se tady nedokáže ovládat, že ano?“ obrátil se David na Jakuba a s mírnou úklonou podával Jakubovi navštívenku: „Já jsem David, doktor David Kramper, advokát.“ Jakub mírně sykl bolestí, jak natáhl ovázanou ruku, aby ji převzal.

„Bolí to? Víte, já jsem ten, který…“

„Ano, na tu chvíli před starožitnictvím si vzpomínám, ale co bylo potom, jak jste se dostal ke mně, to nechápu.“

„To bylo tak…,“ David vylíčil Jakubovi, jak se všechno zběhlo.

„Jsem rád, že se mi podařilo vás najít včas, ale tím můj dluh k vám není vyrovnán. Informoval jsem se o vás a myslím, že bych vám mohl pomoci. Podobnou vázu, jakou jsem vám rozbil, tu sehnat zatím nemůžu, ale mohl bych vám pomoci jinak. Vlastním dosti prosperující právnickou firmu a myslím, že bych vás mohl zaměstnat. Co vy na to?“ skončil své vyprávění David.

„Děkuji vám, ale já přece nemám žádné právnické vzdělání, to by…“ odpověděl nečekanou nabídkou zaskočený Jakub.

„V kanceláři je spousta administrativní práce, nebojte se, nejde o žádný milodar, skutečně bych tam někoho potřeboval. Rozmyslete si to, máte na to dost času, zaplatil jsem vám pobyt tady na čtrnáct dní dopředu, je to moje povinnost. Zítra se zase zastavím a dohodneme se. Teď už se musím rozloučit, nebo ten zuřivec přijde a vyhodí mě. Dejte si na něj pozor, působí jako rovný chlap, ale je to podrazák!“ napřáhl k Jakubovi ruku, uvědomil si jeho zranění, a tak mu ji jen položil na rameno, mírně stiskl a nečekaně mile a upřímně se usmál: „Tak zítra!“ a byl pryč.

Jakub se ještě ani nestačil z nenadálé nabídky vzpamatovat, když do pokoje přímo vburácel doktor Durdík: „Tak jste poznal svého zachránce? Pokud ten dobrý skutek skutečně udělal, byla to jistě pouhopouhá náhoda! Nerozrušil vás? Jak jste na tom?“ sedl si na postel k Jakubovi a jemně položil prsty na jeho krční tepnu, aby mu změřil tep.

„Vypadá to dobře, ale rány vás jistě ještě bolí. Zřídil jste se pěkně! A najít vás jen o chvilku déle… nebudu vyzvídat, co vás k takové hlouposti dovedlo, jednak už něco vím, a potom za vámi přijde naše psycholožka, ale jedno vám řeknu: Pokud jste labilnější povahy, tak se raději panu Davidu Kramperovi vyhněte.“

„Já ho vůbec neznám, ale zdá se mi být jiný, než jakého ho líčíte vy,“ namítl Jakub a pověděl mu o Davidově nabídce.

„No to mě podrž!“ Doktorovo obočí vylétlo úžasem nahoru a pokračoval poněkud méně jistě, než u něj bylo normální. „Víte, my jsme byli… no byli jsme si ještě před pár dny velice blízcí … chápete?“

„Jistě, rozumím,“ špitnul Jakub, ale až během dalšího doktorova vyprávění mu pomalu docházelo, jaký asi byl mezi těmi dvěma vztah.

„David má právní zastoupení naší kliniky a při jednom jednání asi před rokem jsme se seznámili a jeden v druhém našli zalíbení. Dokonce jsme uvažovali, že spolu budeme i bydlet. V pondělí mě pozval na oběd, že se dohodneme jak na Vánoce, ale pak se ozval největší sponzor naší kliniky. Tohle je soukromé zařízení a vlastní ho společně pár lékařů a každá koruna navíc je námi velice vítána. Tak jsem ten oběd odřekl, že nemůžu, a dál jsem to nerozebíral. Ten sponzor, pan Marek, mě vzal na oběd do restaurace. On je to takový starší pán, který se ke mně chová dost důvěrně, zná moje rodiče a mě od malička bere trochu jako syna.

A v souladu se zákonem schválnosti se tam objevil i David, tedy doktor Kramper, právě ve chvíli, kdy jsme se s panem Markem objímali na uvítanou. Ztropil tam dost nechutnou scénu a nedal si nic vysvětlit. A pak vyrazil do ulic a narazil na vás. Tak vidíte, jaký je. Já bych mu moc nevěřil, víte, byla tu možnost, že byste pracoval u nás. Místo sanitáře je volné a bydlení na ubytovně není tak drahé. Vám by to pomohlo a nezlobte se, měl bych vás nějaký čas rád tak trochu pod kontrolou…,“ skončil doktor trochu rozpačitě.

Jakub neodpověděl hned. Bylo toho na něj najednou moc. Tolik let nikoho nezajímal, byl na všechno sám a teď najednou dvě nabídky práce od lidí, kteří o něj mají evidentně starost. Jsou to ale přitažliví muži a on přece nechce dát průchod svým skrytým tužbám. Je to ostudné a nepřirozené, to, po čem tajně touží, láska nějakého muže.

„Já vám moc děkuji, pane doktore, ale je toho na mě najednou nějak moc, nechci vypadat jako nevděčník, ale potřebuji si všechno rozmyslet,“ odpověděl po chvilce váhání.

Doktor vstal, urovnal Jakubovi polštář a odešel se slovy: „Máte dost času, Jakube, stejně si vás tu ještě nějaký ten den necháme, ale byl bych rád, kdybyste moji nabídku přijal, zdáte se být… no, prostě bych vás tu chtěl.“

Jakub byl dokonale zmatený. Nenadálá péče o jeho osobu ho zaskočila nepřipraveného, cítil poprvé po dlouhé době, že se o něj někdo zajímá. Vůbec ho nenapadlo, že by pro svoje nabídky mohli mít i nějaký jiný důvod než jen ten, aby mu pomohli.

Cítil se unavený, když mu sestra přišla říct, že má další návštěvu, chtěl odmítnout, ale když uviděl za pastelově růžovou uniformou vykukovat šedivou hlavu majitele starožitnictví, který byl ještě před krátkou dobou jediným člověkem, se kterým se cítil dobře, radostně se usmál a pozval ho dál.

Maličký starý pán obřadně pozdravil, odložil plášť, na který obětovali svoji srst nejméně dva velbloudi, s pečlivým povytažením nažehlených kalhot usedl na židli, kterou mu přistrčila sestra, a spustil plynulou řeč, kterou připravil Jakubovi další šok. 

Později si vybavoval jeho slova jen útržkovitě, hlavní ale bylo to, že starý pán mu nabídl, aby převzal vedení toho jeho starožitnického krámku. Starý pán chce bydlet ve svém domku na venkově, Jakub by si hospodařil sám, bydlel v malém bytečku nad obchodem. Sepsali by smlouvu o pronájmu, kdyby Jakub přijal, byla by výhodná, nepotřebuje z pronájmu mít nějaký příjem, chce jen prodejnu zachovat.

„Poznal jsem, že tomuhle oboru rozumíte, a hlavně že máte k těm věcem vztah. Rozmyslete si to prosím co nejdříve, já už jsem unavený.“ Starý pán se rozloučil a nechal teď už úplně zmateného Jakuba jeho myšlenkám.

A tady zase skončíme. Já teď nebudu mít moc času, takže pokud někdo má chuť pokračovat, klidně to může zkusit, sám se k pokračování hned tak nedostanu. V nejbližších týdnech toho mám opravdu hodně. Budu příjemně překvapen, pokud tu najdu pokračování.