• drsoul
Stylromantika
Datum publikace19. 2. 2013
Počet zobrazení5486×
Hodnocení4.71
Počet komentářů6

„Žije,“ vydechl s úlevou David. Vytáhl mobil a volal záchranku.

„Tak se na to koukneme, uhni!“ projevil Hampl nečekanou aktivitu. „Boxoval jsem za uhelné sklady, mám dost zkušeností s oživováním,“ vysvětloval svoje počínání Davidovi, když s jeho pomocí vytahoval bezvládné tělo z vany a ukládal je na postel.

„Chudák, hubenej je jako lunt,“ povzdechl si a začal s oživováním.

„A krásný jak anděl od Boticelliho,“ pomyslel si David a převzal péči o Jakuba, protože se ozval zvonek a pan domácí šel otevřít záchrance.

 

„A nevíš, proč to udělal?“

„Nevím, přivezli ho sem a nějakej mladej chlap mu zaplatil první třídu. Byl to fešák.“

„Tenhle je taky docela pěknej, i když je to ještě kluk!“

„No, podle papírů je mu už skoro dvacet tři. Ale fakt na to nevypadá

„Měl by se probrat, je to skoro dva dny, co ho přivezli už pojď, za chvíli se na něj zase podíváme

Šeptající hlasy se pomalu vzdalovaly a Jakub konečně otevřel oči. Vědomí nabyl už před chvílí, a když si uvědomil, že je pořád ještě naživu, znovu se ho zmocnilo zoufalství.

„Jsem prostě packal, ani zabít se nedokážu,“ pomyslel si s hořkou ironií a rozhlížel se po místnosti, ve které ležel. Vypadalo to tam spíše jako v luxusním hotelu. Jen kapačka, připojená k jeho předloktí, a monitorovací přístroje na stolku vedle postele upomínaly na to, že skutečně jde o nemocniční pokoj.

Nic ho nebolelo, cítil jen žízeň, měl úplně vyschlá ústa. Pokusil se pootočit, zdali není někde něco k pití, ale jak při tom pohnul rukou, čidlo, upevněné na jeho ukazováčku, zapojilo alarm.

Téměř okamžitě se objevila ve dveřích mladá sestřička:

„Tak už jste se nám probral! To je dobře!“ zasvítila na něj zuby v širokém úsměvu, „můžu vám nějak pomoci?“ To už pronesla s profesionální ochotou.

„Mohl bych dostat trochu napít, prosím?“ Slova se jen těžko vyslovovala okoralými rty.

„Ale jistě, vodu, džus, čaj?“

„Vodu, prosím!“ Užíval si úlevu, kterou mu přinášela chladná minerálka ze sklenice, kterou mu sestřička jednou rukou přidržovala u úst, zatímco druhou mu podepírala hlavu.  Uvědomoval si, že tak blízký kontakt s jiným člověkem nezažil již spoustu let. Vlastně od doby svého dětství.

Proto možná jeho „děkuji“ vyznělo tak vřele.

„To nic, rádo se stalo!“ Mladá zdravotní sestra byla ještě nezasažená úmornou službou nemocným a její práce ji bavila. „Řeknu panu doktorovi a zavolám teď vašemu kamarádovi, co vás sem přivezl. Nechal tu číslo a chtěl vědět, kdy se proberete.“

„Kamarádovi? Ale já žádného nemám, to bude nějaký omyl.“ Jakub marně vzpomínal, o koho by mohlo jít. Nepřemýšlel ještě o tom, kdo ho vlastně zachránil. A nepocítil také žádnou vděčnost. Mohl už mít všechno za sebou a teď… Co vlastně bude teď?

„Nevím, jak se jmenuje, bylo to všechno tak rychle… Byla jsem tu, když vás přivezli. Jen si vzpomeňte, takový mladý muž, vyšší, tmavé vlasy, tmavé oči, dobře se obléká. Zjevně mu na vás záleží, byl pěkně vyděšený. A jak by také nebyl, takovou hloupost udělat…!“ Sestra se najednou zarazila ve své tirádě, vzpomněla si, co ji učili na škole o přístupu k sebevrahům. „Tak já běžím, kdybyste ještě něco potřeboval, tak stačí zazvonit, ten snímač vám už raději sundám,“ odepnula mu z prstu skřipec a zmizela.

„Komu by asi na mně mohlo záležet?“ marně si namáhal Jakub paměť. Od jeho dvaceti let, kdy se doma přiznal ke své orientaci a vzápětí byl nekompromisně vykázán, nikoho neměl. Po tom rodinném výstupu v něm zůstal nejen pocit nezměrné hořkosti, ale i nepřekonatelný stud z toho, kým je. Studoval na vysoké škole, ještě jeden semestr dokázal přežít s tím, že v noci chodil dělat pokladního v supermarketu, dopoledne byl ve škole, odpoledne se učil. Na spánek a odpočinek mu zbývalo tak pět až šest hodin denně. Není divu, že se mu už nepodařilo udělat zkoušky. Samotná inteligence a zápal pro věc k úspěšnému studiu na vysoké škole nestačí a v oboru, jakému se věnoval, dějinách umění, je třeba se toho opravdu hodně naučit, chodit do muzeí, galerií…

Nucené přerušení studia ještě prohloubilo jeho frustraci, začal se stranit lidí a vyhýbal se jakýmkoliv vztahům. Našel si práci, kde mohl být sám: noční hlídač v muzeu. Bylo to sice mizerně placené zaměstnání, ale on měl jen malé nároky a mohl tak alespoň být chvíli s uměním, s věcmi, které miloval. Tam se poznal s panem Hamplem, který také pracoval jako strážný, i když dávno nemusel. Byl už důchodce, a navíc mu patřil celý činžák. Ten mu nabídl bydlení u něj v suterénu. Jeho život se dostal do pravidelných kolejí a pomalu začínal i ztrácet ostych před lidmi. Pomáhaly mu návštěvy v tom starožitnictví, jeho majitel byl jediný, s kým se trochu sblížil. A pak se tam objevila ta váza. Upnul se na ni a říkal si: když se mi podaří ji získat, bude to nový začátek.

Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…

Dveře nemocničního pokoje se rozletěly a jimi vpadnul dovnitř muž. Ještě vlastně mladík, vysoký a ramenatý: „Jak je vám? Něco bolí? Jsem doktor Durdík, už jsem byl na odchodu, ale sestra říkala, že jste se probral.“ Sundával si zimní bundu a přisedl si na postel.

„Tak se ukažte!“ Vzal Jakuba za zápěstí, aby změřil tep. Jeho ruce hřály, ústa se usmívala, ale v hnědých očích známky obav.

„Nic mi není, pane doktore,“ vypravil ze sebe Jakub.

„To musím říct já,“ namítl lékař a pokračoval v prohlídce. I přes jeho mládí z něj vyzařovala síla, klid a jistota a Jakub cítil, jak pod doteky těch pevných rukou ožívá.

Do dveří nakoukla sestra: „Je tu ten pán, co pana Medka přivezl. Může dál?“

 

Tak musíte rozhodnout: Doktor nebo David? Já sám nevím.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk61

Věkem bych se na Ostrově zřejmě vůbec nechytil :-). Nicméně je mi jasné, že v gay komunitě je mládí conditio sine qua non. To plně chápu a respektuji, ale přesto doufám, že budu přijat shovívavě.Právě z důvodu svého věku nebudu popisovat svoji fyzickou stránku.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #6 Odp.: Jak dál - 2BAFÁK 2013-03-04 05:34
Jasně, že David
Citovat
+1 #5 Doktor i DavidLeckdo 2013-02-28 20:26
No ideálně doktor i David najednou hned v tom pokoji, ale to bych chtěl asi moc :lol:

Ne, fakt bych byl rád, kdyby z toho nebyla jen další lovestory. Nevěřím, že by Jakub byl jen další z řady "nevinných" postav, co na tom byly špatně, pak je z toho někdo úchvatný dostal (mezitím je samozřejmě několikrát patřičně "zradil") a nakonec spolu žili až do konce věků :P

Vím, že to dokážeš napsat méně ploché a že nás Jakub určitě ještě příjemně i nepříjemně překvapí, což platí i o Davidovi :-)
Citovat
+1 #4 DíkyJ.ar 2013-02-23 16:36
Krásná povídka jako vždy. Jen jsem netušil, že jsi se přestěhoval. Jsem rád,že pokračuješ v psaní. Moc Ti děkuji.
Citovat
+1 #3 Odp.: Jak dál - 2katka 2013-02-21 16:22
Jasně že David když už si ho zachránil a ještě mu dluží za vázu
Citovat
+2 #2 KashttanKashttan 2013-02-21 14:33
No nikde není řečeno, jestli je doktor gay nebo ne, takže doktor, ale až ho odmítne, tak David :D
Citovat
+1 #1 AmaterAmater 2013-02-19 22:57
Je to jasné. Doktor potom David nebo ať přijde další den. začíná se to vyvíjet zajímavě. těším se na pokračování.
Citovat