Pirát

Lodní kýl rozrážel hladinu, na níž se vznášely zbytky po střetu, do něhož briga, jimi proplouvající, nezasáhla. Muž na přídi se zájmem pozoroval každý kousek, hledal cokoli, co by jim mohlo být ku prospěchu.

„Muž na pravoboku,“ zakřičel strážný obhlížející hladinu z koše, umístěného vysoko v ráhnoví.

Loď se elegantně přetočila na pravobok, padly povely. Do minuty už přeživší, promočený a v bezvědomí, ležel jak dlouhý tak široký na palubě. Vysoká statná postava se nad ním sklonila.

„Kapitáne, má nóbl hadry…,“ pozanemenal jeden z přihlížejících.

„Sklapni!“ okřikl ho kapitán, odhrnul mladíkovi vlasy z čela. Na rozdíl od ostatních on věděl, kdo to je.

„Odneste ho do mé kajuty. Hned!“ vykřikl.

Čtyři svalnaté ruce se chopily bezvládného těla, námořníci se neodvažovali nevykonat rozkaz. Kapitán byl tvrdý, nesmlouvavý muž. Sami si ho zvolili a nikdy nelitovali. Kořist mají větší, než kdy dřív. Provedl je vodami, kam se snad nikdo před ním neodvážil. Znal moře víc, než člověk může poznat sám sebe. Odhadl počasí, ještě se ani mráček neukázal, on už věděl, jaká bouře se na ně žene. Četl na hladině stejně tak jak učenec v knihách. Byl spravedlivý, v boji nenašel soupeře. Nikdo z posádky by se mu dobrovolně nepostavil, nepřátele kosil silou morové rány. Teď na něho upírali zrak netušíce, co bude dál.

„Stáhneme se do zátoky, loď, která nám přinese nejvíc kořisti, připluje nejdříve za dva dny. Musíme být připraveni. Co čumíte. Na svá místa!“

Všichni se rozprchli ke svým povinnostem. Pokud se kapitán nemýlí, a to se ještě za těch pět let, co jim velí, nestalo, truhlice obtěžkané drahokamy a zlatem jsou jejich. Loď se řítila k určenému cíli, každý jeden ze všech sil plnil svůj úkol, držel svou pozici.

V kapitánské kajutě našel mladíka pohozeného na svém lůžku. Byl mokrý a hlavně studený. Momentálně se pohybovali v chladnějších vodách, pobyt v moři byl víc než nebezpečný. Bez okolků mu svlékl vše, zabalil nahé tělo do kožešin. K nosu mu přiložil flakonek s čichací solí. Trvalo to déle, než čekal, ale nakonec se probudil. Chvíli se probíral, při pohledu na kapitánovu tvář se v jeho zračil údiv.

„Lorde? Vy žijete. Kde to…“

Klepání, spíše bušení na dveře mladíka umlčelo.

„Kapitáne, blížíme se k zátoce,“ pronesl snad dvoumetrový muž, který jizvami a rozložitou postavou připomenul chlapci v kožešinách kata. Otřásl se.

„Jdu,“ vstal, „ty se odtud nehni,“ poručil postavě v kožešinách.

Když vyšel, šlehl pohledem po obrovi.

„Hlídej dveře a ať tě ani nenapadne jít dovnitř. Mateo, rozumíš?“

„Ano pane,“ potvrdil, ruce zkřížil na prsou.

Skrytá zátoka byla pro každou jinou loď pastí, ne pro jejich brigu, pokud ji vedl kapitán. Zakotvili. Koupel, zásoby, odpočinek a ženy. Kousek odtud od místa přistání se nacházela malá vesnice, kterou nenavštíví poprvé. Žádná jiná pirátská loď do těchto chladných končin nezavítala. Vesnice je přijala s otevřenou náručí s vědomím výdělku, jaký by nezískali její obyvatelé ani za rok. Námořníci plující pod černou vlajkou vždy dobře platili. Zásoby sušeného masa, dalších potravin a vody byly vyváženy zlatem. Ženy se ochotně vrhly do náruče příchozích, většinou s požehnáním manžela. Leckterá tak získala nemalý příspěvek pro rodinu nebo jako věno. Vesnice byla vítané útočiště.

V hlídkování na lodi se střídali, jen Mateo zůstával, Pomstu neopouštěl. Nikdo se ho neodvážil ptát proč, hned po kapitánovi byl nejobávanějším mužem posádky.

Nyní seděl na prázdném sudu, věnoval se své krátké šavli a dýce. Vedle něho v tureckém sedu v tichosti mladík pozoroval jeho ruce. Dostal suché oblečení, následně příkaz kapitána, aby byl stále v jeho blízkosti obra se zjizveným tělem. Mateo se stal jeho strážcem, ručil za bezpečnost hosta nebo vězně. Podle toho, jak to kdo bral.

„Co se mnou uděláte?“ bojácně mladík zašeptal. Poprvé za celou dobu promluvil. Zjevně si počkal, až budou na lodi sami.

„Zkusíme tě vyměnit za výkupné,“ popravdě mu odpověděl.

Chlapec sklonil hlavu. „A když nebudou chtít zaplatit? Pak uděláte co?“ oči upřené na špičky svých bot.

„Jsi z bohaté rodiny? Proč by nechtěli platit?“

Neodpověděl mu, Mateo čekal. Sklopená hlava a ticho mu bylo odpovědí. Chtěl na něj přitlačit, ale než se nadechl, začaly na palubu dopadat slzy. Všichni námořníci byli mimo loď. Muž si chlapce přitáhl k sobě, sevřel ve svém medvědím objetí chvějící se tělo. Tlapou, která rozdrtila nespočet kostí i lebek, jemně pohladil světlé vlasy, padající na mladíkův krk.

„Co se děje? No tak,“ konejšil ho.

„Co se mnou uděláte, když moje rodina nebude chtít dát výkupné?“

Muž mlčel, přece mu teď neřekne, že ho prodají do otroctví. Hodí to méně, ale peníze jsou prostě peníze. Nevypadal, že by se k nim chtěl přidat. Pokud ano, z každé kořisti by zaplatil mnoho, než by splatil dluh.

„Sakra nebreč!“ zavrčel, ne ve zlosti, jen mu zvláštně jihlo srdce, chtěl situaci rychle posunout jiným směrem. Modré oči se na něho upřely. Už jen pro ty oči by arabští obchodníci byli ochotni připlatit a on zabíjet, nečekaně mu blesklo hlavou. Potlačené pocity a touhy se nezadržitelně vynořily z hlubin jeho duše.

„Jak se jmenuješ?“ zavrtění hlavou odpověď. „Neblázni. Můžeš mi říct své jméno.“

„Moje rodina mne vyhnala. Na té lodi jsem si za poslední peníze koupil lístek. Chtěl jsem dojet ke svému strýci, on by to pochopil, pomohl mi. Vždycky byl na mě hodný, ale pak ten výbuch a víc si nepamatuju. Tvoje jméno Mateo, dali ti ho rodiče, nebo jsi si ho zvolil?“

Muž přikývl, že rozumí. „Dobře, od téhle chvíle se jmenuješ Elias.“ Mladík na něho pořád hleděl, nehýbal se.

„Co z toho, kapitán ví, kdo jsem, poznal mne i já jeho,“ zašeptal, tvář skryl před Mateovým pohledem. Nedovolil mu to, vzal chlapce za bradu, modré oči se na něho opět upřely.

„Víš, kým byl, než se dal k nám?“ neskrýval překvapení. „Tak si to nech pro sebe, rozumíš?“ hlas mu ztvrdl.

„Ano,“ vydechl. Muž si uvědomil, že chlapce celou dobu drží v náruči. Chtěl ho pustit, ale Elias se k němu jen pevněji přimknul. Chvíli tak ještě setrvali, až blížící se hlasy je od sebe roztrhly na přijatelnou vzdálenost.

Čas odpočinku se rychle krátil, naopak boj byl na dohled. Těsně před vyplutím si kapitán vzal na velmi dlouhou dobu Elise k sobě do kajuty. Mateo tušil, že z něho chce dostat informace. Nedal na sobě nic znát, navenek působil stejně tvrdě a nepřístupně. S Pikem kontroloval děla, koule do nich. Skleněné a hliněné lahve, naplněné prachem, střepy a úlomky čehokoliv. Granáty. Muškety, vyčištěné, opřené na stanovištích, tři putovaly do strážního koše. Zrovna s Pikem řešili rozdělení jednoranných pistolí, když se jim za zády ozval kapitánův hlas.

„Mateo, pojď sem.“

Kývl na Pika, ať pokračuje, a vešel kajuty.

„Kapitáne.“ Pohledem vyhledal Eliase, rudé tváře a slzy. V hrudi mu zahořel vztek, potlačil ho. Pokud někdy bude žádat satisfakci, nyní to nebude.

„Prý jsi mu poradil, aby mlčel. Je to pravda?“

Jen kývl.

„Jak se opovažuješ…,“ zarazil se. Přelétl pohledem z chlapce na muže a zpět. Nehezky se usmál. „Tak takhle. Pořád se bavíme o zboží, které má svou cenu,“ zavrčel.

„Eliasi, jdi ven, hned!“ přikázal mu Mateo. Mladík nezaváhal ani na chvíli, prosmekl se a dveře kajuty zaklaply.

„Neptal jsem se ho na vaši minulost, kapitáne. Vždycky jste byl férovej chlap. Jestli je kořist tak veliká, jak čekáme, vyplatím ho, vám dám polovinu svého podílu. Jenom vám, a necháte nás odejít.“

Kapitán se uklidnil během vteřiny.

„Pak ale musíte odejít, ještě než se kořist začne dělit,“ zvážněl.

„Vím.“

„Proč to děláš?“ v očích nehraný zájem.

„Já jsem o svou šanci přišel už kdysi dávno. Chci mu pomoct. Oba víme, že jeho rodina nezaplatí, otrokáři nám tolik vydělat nedají. Nebudete škodný, pane.“

„Vždycky jsi stál při mně i v dobách, kdy moje postavení bylo vratké. Souhlasím.“ Podali si ruce.

„Drž ho u sebe. Nikomu to nebude divné, pro ostatní je zbožím, které se nesmí poškodit. Na začátku musíte být opatrní, sám víš, že než pobijeme posádku lodi, může stát cokoli. Je to královská loď, na níž s vojenským doprovodem pluje snoubenka s věnem. To věno je naše kořist, i ona. Za ni nám arabští otrokáři dají dost. Mladá, bílá, panna, není dražší zboží pro harém.“ Oči mu zářily ďábelskou horečkou. Mateo to nekomentoval. Dohoda byla uzavřena. „Ostatní je na tobě.“

„Rozumím,“ otočil se k odchodu.

„Mateo,“ znovu stáli tváří v tvář. „Byl jsi jediný, komu jsem nabídl možnost uzavřít pakt. Chtěl jsi nezávislost, teď se vydáváš i se svým chráněncem na cestu, nevyzpytatelnou, nebezpečnou. S ním bys ho uzavřít měl. Každý pirát, co jich jen na moři je, bude úmluvu respektovat. Možná vám to pomůže.“

Překvapeně na kapitána hleděl, otázku, proč se jim snaží pomoci, nepoložil. Otevřel dveře kajuty, mladík před nimi napjatě čekal. Rukou mu naznačil, aby vešel. Nejistě uposlechl. Zůstal v blízkosti zjizveného muže, kapitána sledoval vystrašenýma očima.

„Eliasi, kolik je ti?“

„Dvacet pět.“

Kapitán si nespokojeně odfrkl.

„Devatenáct,“ neochotně přiznal.

„Pořád se chceš dostat ke svému strýci?“

„Ano,“ udiveně se podíval na Matea.

„Dostanu tě k němu. Než se tak stane, budeme na cestách potřebovat i určitou ochranu. Říkáme tomu pakt, nebo úmluva. Dva muži, kteří nejsou spojeni rodem ani krví, sepíší smlouvu, že patři jeden k druhému. Majetek je rozdělen každému rovným dílem. Jsou zástavou i ochranou pro druhého, ručí za sebe i sobě navzájem. Budeš s něčím takovým souhlasit?“

Elias měl v hlavě zmatek. Hádka s otcem, když mu konečně vyjevil, kdo je a proč si nemůže, nechce brát žádnou dívku. To co následovalo. Bití, o hladu zavřený ve svém pokoji, bez možnosti úniku.

„Dokud nepodepíšeš svatební smlouvu, nevyjdeš,“ vyhrožoval mu a svou hrozbu také beze zbytku plnil. Zachránila ho láska jeho bratra. Po smrti matky se sblížili, semkli proti tyranskému, bezcitnému otci. Jeho záliba v trestu v podobě zákazu opustit pokoj je přivedla na nápad, který se jim nakonec podařilo zrealizovat. Otvor ve zdi skrytý za dřevěnou truhlicí jim poskytoval dost prostoru na předání si vzkazů, jídla a k rozhovorům. Jen díky tomu mohl přežít a nakonec utéct. Benedikt mu přinesl klíč, který ukradl otci. Odemkl, tak jak vypadal, nemohl mezi lidi. Rychle se vykoupal ve studené vodě, oblékl šaty, nabral jídlo a vzal si jen své peníze, které byly skryté v jeho tajné schránce.

„Benedikte, otec tě zabije. Zjistí to.“ Bál se ho nechat samotného.

„Jsem o rok starší, a navíc za tři dny mám svatbu, po které on toužil roky. Majetná nevěsta s tučným věnem. Neboj, i já jsem si našel způsob, jak uniknout z jeho vlivu. Mám plán,“ pohladil mladšího bratra po tváři, slzy se mu třpytily v očích. „Najdi strýce, jestli rodinná tajemství nelžou, je stejný jako ty. Pomůže ti. Na,“ podával mu měšec naditý k prasknutí. „Budeš je potřebovat.“ Zdráhal se peníze přijmout, bratr mu je nakonec přece jen vložil do dlaně.

„Budeš mi chybět, byl jsi můj jediný přítel a zpovědník.“

„A ty můj.“ Objali se.

Ještě v noci vyhledal loď s nedobrou pověstí, ale ochotným kapitánem, stálo ho to všechno. Když už si myslel, že zlé nechává za sebou, byla loď napadena. A on se vzbudil až v kajutě kapitána pirátů. Teď má na své straně Matea, i když neví, proč je ochoten mu pomáhat. Bude se určitě cítit víc v bezpečí.

Zamrkal, soustředil se na Matea, jehož černé oči ho nepouštěly. Proč mu ten pohled způsobuje zástavu dechu, zatímco srdce se pokouší vyskočit z hrudi? Otázka, na kterou se mu nechtělo hledat odpověď i proto, že ji tušil.

„Ano.“

„Dobře, mám tu připravenou listinu, kterou nakonec nebylo možné využít,“ střelil očima po obrovi. „Stačí, když doplníte jména. Ta, která máte teď, tady,“ doplnil, protože většina pirátů neměla skutečná jména, jen ta, která si zvolili pro nový život. Zdaleka nebyli všichni zločinci, vlastně málokdo z nich. Šlechtici utíkající před dluhy, rodinami nebo tresty. Vojáci, kteří už nechtěli zabíjet pro někoho, ale jen ze své vůle. Pirátská loď byla majetkem posádky, kapitán se dostal na svůj post volbou všech. A pokud by se neosvědčil, dlouho si velení neudržel. Zákony byly přísné a tresty kruté.

Mateo i Elias si smlouvu přečetli, vepsali svá jména a podepsali. Listiny byly dvě, pro každého jedna.

„Jdu obejít loď. Máte čas si promluvit,“ šibalsky se usmál na Matea.

Elias se opíral o stěnu, skloněný, nemluvil.

„Eliasi.“

„Proč mi chceš pomoct? Nechápu to.“

„Teď není čas, všechno ti řeknu, slibuju. Čeká nás boj a pak se musíme vytratit, než si ostatní všimnou. Kvůli tobě, kapitánovi se vyplatím.“

„Jak chceš zmizet?“

„Zemřeme, pro ostatní. Ale musíme získat loďku, abychom mohli odplout z dohledu, nepozorovaně, pak se dostaneme k břehům Fermisů. Odtud bude snadná cesta, kam budeš chtít.

Elias se rozklepal, Fermisové, nájemní vrazi, otrokáři, ta nejhorší sebranka světa, tam pojedou.

„Chceš mě prodat?“ ochraptěle položil, co ho tížilo na duši.

Mateo k němu přikročil, sevřel Eliase v náruči. Mladík se mu podíval do tváře.

„Nechci, věř mi, Eliasi. Nejsi pro mne zboží, už ne.“

„Byl jsem?“

Černýma očima přeběhl chlad. „Ano, na začátku ano.“

„Proč teď ne?“ nechápavě na něho mladík dorážel.

Jeho modré oči mu působily závrať, ale on je špína. Už dávno se rozhodl zůstat sám. Nezabíjel pro radost, ale taky mu to nikdy nedělalo problémy. Eliasova bezbrannost ho zlomila během vteřiny. Měl nutkavou potřebu ho chránit, být mu nablízku, dopřát mu život, jaký si zaslouží. Musí se dostat ke svému strýci. Pak se on ztratí. Šelma v jeho nitru zaskučela, umlčel ji silou své vůle. Na to nemá právo a zničilo by je to oba.

„Jednou ti všechno vysvětlím, slibuju. Teď musíme probrat jiné věci…“

Chlapec se k němu přitiskl, slzy v očích.

„Věřím ti.“

Ve chvíli, kdy obyvatel kajuty vstoupil, stáli dost daleko od sebe. Probírali všechny možnosti. Jeho neoklamali, i když klamali sami sebe. Viděl, co se mezi nimi odehrává.