Pirát III.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne.

„Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“

„Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Šelma zakřičela, po těle mu naskočila husí kůže, v podbřišku se roztančily motýli. Mateo nedokázal ovládnout zachvění.

„Promiň,“ odtáhl se chlapec, rychle se přetočil na druhý bok, nastavil muži záda.

Mateo ztuhl, musel by být hlupák bez srdce, aby nepochopil. Pokrývku volně přehozenou přes boky, natáhl ruku, pohladil hladkou kůži Eliasových zad. Škubl sebou a doprovodil ten pohyb vzlyknutím. Nechal ruku položenou na jeho zádech, zhluboka si povzdechl.

„Eliasi,“ nepohnul se. „Eliasi?“ přesunul dlaň na chlapcův bok, jemně stiskl. Mladík se k němu otočil, oči zalité slzami.

„Myslel jsem…,“ sklopil pohled.

Mateo se posadil: „Co?“

„Otřásl jsi se, jako bych ti byl…,“ ústa mu zakryla velká, dřinou na lodi zhrublá dlaň.

„Je to přesně naopak. Jen se tě snažím chránit před sebou, nejsem pro tebe dost dobrý, máš právo na lásku, bezpečí.“

Pohnul se, chtěl se zvednout, vstát z postele. Modré oči, udivené, ještě stále vlhké od slz, ho spoutaly na místě. Díval se do tůněk, v nichž se zatřpytily poslední paprsky měsíce, který se pomalu chystal předat vládu slunci. Byl ztracen. Elias se posunul blíž k němu, Mateo vyčkával. Chlapec se zvedl do kleku a tím mu vystavil své nahé tělo se vším všudy. Kochal se tím obrazem, zůstával však stále na místě. Neudělá nic, jestli se cokoliv stane, on to nezačne.

Mladík se k němu naklonil, dech se mu zadrhával, přiblížil svou tvář k té jeho. Vyšel mu vstříc, rty se dotkly a nebylo cesty zpět. Ruce se sevřely kolem štíhlých boků, v mžiku ležel Elias pod ním. Ve snaze udělat si trochu pohodlí, roztáhl nohy. Ústa se od sebe neodtrhla, po těle mu bloudily Mateovy ruce, jeho vzrušení mezi nohama nemohl přehlédnout.

„Eliasi,“ přisál se mu ke krku.

Chlapec ovinul ruce kolem mohutné šíje, toužil se Mateovi odevzdat, milovat se s ním. Horké rty klesaly po jeho hrudi, Elias ucítil něžný jazyk, jak polaskal ztvrdlé bradavky. Netušil, jak moc citlivé místo jeho těla to je. Než nečekané pocity vydýchal, jazyk sjel k pupíku, i zde se zdržel a pak, pak už nevnímal, nemohl dýchat, tělem se mu rozlévaly horké vlny a jako z dálky slyšel sténání a křik. Pozvolna se probíral k vědomí, pohled žhnoucích černých očí ho vrátil do reality. To byl jeho křik, jeho steny, když ho Mateo vzal do úst. Chvěl se v doznívající slasti.

Mateo ho objal, stále byl vzrušený, nešlo to přehlédnout. Chtěl po něm jen těsné objetí, něžně líbal víčka, roztomilý nosík, sladké rty, bradu. Chlapec zakňoural. Muž přetáhl přes ně oba pokrývku, jemně ho hladil po zádech, Elias se zklidňoval. Rukama pohladil Mateovu tvář, rty, krk. Hned na to stejná místa políbil. Nikdy nebyl s mužem, ne takhle, nechal se vést svými pocity.

Nemohl udělat nic, nic čím by Eliase zastavil. Protože to chtěl, všechno, co mu chlapec chce dát, udělat. Muž pozoroval, jak s přivřenými víčky putuje po jeho těle. Hladil ho po zádech, přes bok a níž, kde našel důkaz mladíkova vzrušení. Jemně ho laskal a vstřebával polibky na své kůži. Elias se nad ním naklonil, díval se mu do očí, nemusel nic říkat, Mateo věděl, co po něm chce. A už mu nedokázal říct ne. Chlapec se sklonil pro polibek, drsnou ruku milence ve svém klínu. Muž ho položil znovu na záda, hoch se ho chytil kolem krku, líbali se. Doteky drsných rukou mu spalovaly kůži, polibek ho připravoval o dech, Mateova přítomnost o rozum. On ale nespěchal, pronikl do jeho těla opatrně až ve chvíli, kdy byl jeho milý připraven. Elias se mu poddal, s každým dalším nabodnutím na jeho kopí se slast stupňovala. Sténal a pak i křičel jeho jméno, Mateo ho umlčel polibkem. Tiskl se k chlapci i on vnímal jeho blízkost celou svou bytostí. Zabořil ruce do jemných vlasů i on mu dal ze sebe vše.

Měl zavřené oči, pevně se k Mateovi tiskl, pocit štěstí a klidu ho hřál v srdci. Muž se jemně vymanil z jeho rukou, beze slova vyklouzl z pokrývek. Eliase zaplavil chlad, nechápal to. Mateo se vrátil umytý, oblečený a začal v rychlosti balit jejich věci.

„Měl by ses taky umýt, najíst a připravit. Za chvíli už se vydáme na loď, která nás dopraví za tvým strýcem.“

Nevěděl, co má udělat, co může říct. Sklopil hlavu, došoural se ke kádi, tak jako Mateo se vykoupal ve studené vodě. Oblečení bylo připravené, vzal si je, pomalu se vrátil. Mateo k němu byl zády, něco asi rovnal, přistoupil k němu, položil na rozložitá ramena ruku. Muž ztuhl. Stáli tak, aniž by jeden nebo druhý cokoliv řekl. Mateo se k chlapci obrátil. Dlaň se tak octla na jeho hrudi, spojil ji se svou. Elias k němu zvedl vyděšený, raněný a zmatený pohled. Zvedl ho ze země, kolem boků se mu ovinuly chlapcovy nohy, přitiskl ho k sobě a Elias se rozplakal. Úlevné slzy rozpouštěly led, který ho svíral.

„Eliasi, u strýce najdeš domov, alespoň v to doufám. Začneš nový život. Do toho já nepatřím.“

„Proč? Před chvílí, jsi…“

Přidržel si jeho tvář, mučilo ho vidět Eliase plakat, ale chtěl-li ho chránit, musel i před sebou. Jenže mladík mu to neusnadňoval. S očima v slzách a vzlyknutím se přisál svými rty na jeho. A než stačil zareagovat, měl v ústech hbitý jazyk. Znovu se nedokázal ovládnout, odolat.

Digan jim zajistil doprovod až na loď, kde jim byla přidělena přepychově zařízená kajuta. Kapitánova kajuta, odhadl to Mateo. Posádka o nich věděla, ale bylo jim doporučeno moc nevycházet. Cesta na Slavičí ostrov netrvala naštěstí déle než tři dny. Po tu dobu se muž chlapce nedotkl. Elias to nesl těžce, uvědomoval si to, stále byl přesvědčen, že není tím, kdo by s mladíkem měl zůstat. Že ho to trhá na kusy a šelma v něm skučí, se snažil nevnímat. Moc mu to nešlo. Digan splnil slib, po vylodění už byli bez ochrany. Elias měl matnou představu a kusé informace o svém strýci, vše během plavby probrali. K jejich překvapení byli očekáváni. Dva po zuby ozbrojení muži Eliasovi předali dopis od strýce. Chlapec se prokázal listinou a kapesními hodinkami, které mu kdysi strýc poslal a zůstaly skryté v jeho šatech. Byli uvedeni do domu, spíše paláce. Mateovi se ulevilo, že bude Elias zajištěný a snad i v dobrých rukou. Sluha v dlouhé tunice je dovedl k pánovi domu. Muž, jemuž táhlo k padesáti, upravený, oděný v nejjemnějších a nejdražších látkách, jim s úsměvem vyšel vstříc.

„Chlapče, už jsem měl obavy, že se neukážeš,“ pohledem zvědavě hodnotil Matea.

„Strýčku, teď se jmenuji Elias.“ Hostitel pozvedl obočí, nic na to ale neřekl. „Jak víš…“

„Tvůj bratr mi poslal zprávu. Je to chytrý hoch. Pravidelně posílám vašemu otci nějaké drobnosti spolu s poštovním holubem. Nikdy mi neodpověděl, ale holuba si, jak je vidět, nechával. Byl jsem překvapen, jaké zprávy mi přinesl.“

„Benedikt,“ vydechl Elias. „Co mu udělal, co psal?“

„Neboj se,“ usmíval se strýc. „Byl už z otcova domu, když mi zprávu poslal. Cestuje za vaší sestřenicí.“

„Anna?“ mladík zatřásl hlavou. „Otec byl proti sňatku, Benedikt ji miluje a ona jeho. Tak tohle myslel, když mi říkal, že má plán.“

„No hlavně že jsi tu a v pořádku i tvůj přítel. Musíte si odpočinout, všechno mi povyprávíš,“ pohladil Eliase po tváři.

Za jeho zády se vztyčil muž, vysoká snědá postava, tmavě hnědé oči. Milý úsměv. Hostitel se na něho usmál, pak se pohledem vrátil k Eliasovi.

„Eliasi, to je můj manžel, Achinin.“ Muž se stále usmíval, jen kývl hlavou. „Je němý,“ dodal strýc. Elias se snažil všechno si srovnat. Pán domu luskl prsty, odkudsi se objevilo několik služebných.

„Dejte si koupel, odpočiňte si,“ mluvil na Matea. „Svého synovce si ještě na chvíli ponechám.“

Pirát se podíval na mladíka, který nejistě uhnul pohledem.

„Děkuji, pane, za vaše pohostinství, nebudu vás obtěžovat dlouho, brzo se vydám svou cestou.“

Otočil se, vyšel v doprovodu sloužících, zmizel těm třem z očí. A Elias se rozplakal. Achinin k němu přistoupil, jemně ho objal, zatímco strýc se dožadoval vysvětlení. Řekl jim vše, ani to mu od bolesti a smutku z Mateova odmítnutí nepomohlo.

„Achinin tě odvede do tvých pokojů, které jsem pro tebe nechal připravit. Já si promluvím s tvým Mateem. Nemůžu ti slíbit, že ho přesvědčím, jen mu povím náš příběh.“

Oba muži si pohlédli do očí, dotkli se rukama. Chlapec uhranutě sledoval, kolik něhy je v těch drobných gestech. Uposlechl a šel, kam ho Achinin vedl.

Mateo ležel po krk v horké vodě, v hlavě prázdno v srdci bolest a smutek. Zaklepání, po němž bez vyzvání vstoupil Eliasův strýc.

„Dovolíte, přidám se.“

Opět nečekal na souhlas, svlékl se a beze spěchu se ponořil do druhé vany, plné horké vody. Mateo ho ztuhle pozoroval.

„Copak?“ usmál se jeho hostitel. „To mi udělali otrokáři, můj útěk od rodiny, která mne odvrhla, se nepodařil tak, jak jsem plánoval. Byl jsem chycen, prodán jako otrok, cepován podle přání majitele. To, co vidíte, jsou pozůstatky mé výchovy, jestli to tak mohu říct. Když se pán domu dozvěděl o mé lásce k mužům, rozhodl se mne nechat vykastrovat. Ty jizvy na těle jsou naštěstí jediné, co mi zůstalo. Achinin mne zachránil, řekl bych, že ve všech směrech, jak je možné jiného člověka zachránit. Poznal, že jsem se do něho zamiloval, jakmile se doslechl o mém trestu, pomohl mi k útěku. Je od narození němý, už jako dítě byl prodán,“ tvář mu přeběhl stín bolesti a hněvu.

„Unesli ho jako malého chlapce, je synem mocného a bohatého muže, který naštěstí měl po našem návratu pochopení pro nás dva. Tady na Slavičím ostrově je nebezpečno, ale máte-li postavení a peníze, pak máte i moc a ostrov je v tu chvíli skvělé místo k životu. Achinin měl mou lásku, oddanost od prvního okamžiku. Miluji ho, ne z vděčnosti, nemylte se. Jen v jeho náruči jsem šťastný, kolik lidí tohle může říct?“ probodl Matea pohledem, který mu byl skoro nepříjemný.

„Elias se sesypal, jen jste odešel a všechno mi řekl. Miluje vás, chci tedy slyšet, jaké city chováte vy k němu. A proč ho tak týráte.“

„Nemusím se vám svěřovat,“ odsekl, i když si byl vědom, jak moc je neomalený. To ta bolest, jež mu sevřela vnitřnosti.

„Nemusíš, vím, že ne. Přes to, tě o to prosím.“

„Miluji ho, ale on si zaslouží někoho lepšího.“ I jemu to znělo jako chabý argument.

„Kdo je lepší než milující partner. Proč ho odmítáš?“

„Jsem pirát, moje minulost, Elias, já…“

„A jsi na Slavičím ostrově, i ty můžeš začít znovu. Zabíjíš ho a přitom na tobě vidím, jak jsi k němu přitahován. Stačí, když vyslovím jeho jméno a rozzáří se ti oči. Když mluvíš o jeho budoucnosti bez tebe, hasne jejich světlo.“

Vystoupil s vody, osušil se, nespěchal. Nechal Matea prohlédnout si jeho tělo, poseté nepěknými vzpomínkami na život otroka. Beze slova odešel.

Mateo zůstal ve vodě, dokud nebyla úplně studená a pak i dlouho potom. Nakonec vylezl.

Elias seděl na měkkém koberci, kolem sebe polštáře. Achinin mu dal pohodlné volné kalhoty a zlatem vyšívanou tuniku, vlasy měl ještě mokré po koupeli. Posmutněle zvedl pohled po zvuku otevírajících se dveří. Čekal strýce, Achinina nebo služebnou, ale byl to Mateo. Ztuhl, nemohl odtrhnout oči od muže, kterého miluje. Byl si jistý, že s nikým nebude šťastný, nikomu nedokáže otevřít své srdce jako jemu. Muži, který o něho nestojí. Slzy mu začaly stékat po tvářích, i přes ně viděl, že Mateo má jen kalhoty. Rázně k němu došel, sedl si do polštářů, vzal chlapce do náruče, přitiskl k sobě.

„Mateo, prosím, neodcházej, prosím…“

Slyšel mužovo divoce tlukoucí srdce a jeho hlas.

„Miluju tě,“ zašeptal mu pirát do ucha.

Škubl sebou, zadíval se do černých očí.

„Jestli to opravdu chceš, Eliasi, zůstanu. Chtěl jsem tě chránit…“

„Zůstaň,“ vyhrkl.

Chlapec si našel jeho rty, sesuli se do polštářů. „Eliasi, můžeš mít, cokoliv chceš. Má minulost…“ Polibek ho umlčel.

„Eliasi,“ znovu mu zavřel ústa svými.

Pochopil, prostě ho to nenechá říct, věděl, tušil vše, ale nechtěl mluvit, chtěl od něho něco jiného. Splnil mu každé přání.

Achinin se díval z okna, slunce se opíralo do zeleně jejich zahrady. Blížící se kroky ho nevyrušily, když se mu kolem pasu ovinuly ruce, sevřel je do dlaní. Opřel se o muže za svými zády, na krku ucítil polibek, následovaný jemným kousnutím. Naklonil hlavu, nastavil tak svou šíji milému, který laskal citlivou kůži. Zavřel oči. Elias mu připomenul chvíli, kdy se ten, jemuž se nyní odevzdává, na něho poprvé podíval. Pamatoval si ten moment, jako by to bylo včera. Pak už chtěl jediné, chránit ho a milovat. Teď se otočil čelem k němu, políbil, svlékl mu všechno oblečení, stáhl ho do polštářů. Achinin se dotýkal horké kůže, rozechvíval struny slasti a touhy. Milovali se něžně a dlouze.

Slunce jim hřálo nahá těla.

„Achinine, myslíš, že s ním zůstane?“ zašeptal, pohlédl mu do tváře a jeho milý se usmál, přikývl. Schoulil se mu do náruče, silné paže ho jemně sevřely. Skoro usínal, když ucítil, kam Achinin v hlazení zamířil.

„Na oběd s nimi ale půjdeme?“

Přetočil se na záda, milého ruka se ihned zmocnila jeho chlouby. V hnědých očích plál oheň. Přitáhl si jeho snědou tvář, políbil měkká ústa. Achini ho zalehl, hladil jeho pevné svaly, líbal krk, který byl jeho citlivým místem. Zlobil Achinina, provokoval, odměnou mu byl divoký hřebec, náruživý a něžný, kterému se cele odevzdal.

Budil se pomalu, pozvolna mu docházelo, kde je. Vnímal sluneční paprsky, vůni linoucí se z polštářů. Náhle vyskočil, byl sám, zase. Sklonil hlavu, než se ho zmocnil smutek a stesk, na zátylku mu přistál polibek.

„Co kdyby ses otočil.“

Vrhnul se Mateovi do náruče, tiskl se k němu, plakal.

„Eliasi,“ zvedl mu tvář, tak aby si hleděli do očí. Jejich pohledy se střetly, nebylo třeba slov.

Epilog

„Já nevím, jestli to dokážu,“ kňourala dívka. „Co když se rozzlobí? Prý byl dřív pirát.“ V hlase zazníval strach.

„To taky byl,“ potvrdila jí žena ukazující děvčeti její novou práci.

„Jsi teď ve službě, ne otrokyně. Dostaneš plat a šanci na nový život. Tak nehloupni.“

„Já vím, jen to nechápu. Oni jsou manželé?“

„Podívej, tady jsi na Slavičím ostrově, to snad víš, co znamená?“ rychlé přikývnutí. „Pánové Elias a Mateo jsou hodní. Vykoupili tě z otroctví, neopovažuj se je soudit.“

„Ano,“ zakoktala.

„Oni se milují a ty se s tím smiř. Alespoň se nemusíš bát, že by od tebe chtěli to, co někteří pánové od služek chtějí.“

Dívka se usmála.

„Vzali se před dvanácti lety, to ještě palác patřil strýci pana Eliase.“

„Co se stalo?“

„Byl nemocný, hodně. Odplul spolu s panem Achininem, nikdo neví kam, snad pan Elias.“

Pak už byl konec řečí, práce měly dost.

Elias seděl se zkříženýma nohama, zamyšlený. Mateo ho pozoroval, chlapec dospěl v muže, úchvatného muže. Kolikrát se pirát přistihl, jak žárlí na někoho, s kým se Elias směje, věnuje mu jeden ze svých zářivých pohledů. Zbožňoval ho a Elias to věděl. I on ho miloval, dokazoval mu svou náklonost každý den. Úsměv, dotek, polibek, to on mu nabídl sebe, svou ruku. A Mateo přijal, nemusel se vůbec rozmýšlet. Tehdy byl jeho strýc ještě zdráv, Achinin po jeho boku. Teď jsou v ústraní, spolu. A on je s Eliasem, to on je pánem domu a Mateo mu stojí po boku a vždy bude.

Došel k Eliasovi, posadil se vedle něho a on se mu opřel o bok, složil hlavu na jeho hruď. Mateo pohladil jemné vlasy.

„Lásko, jsi v pořádku?“

„S tebou vždycky.“

Políbil Eliasovu dlaň, propletl své prsty s jeho. Ani jeden si nevšiml dívky, která položila tác s ovocem na nízký stolek a rychle odešla.

„Co je?“ zeptala se žena, která ji čekala venku.

„Oni, mají se tak rádi,“ řekla dívka.

„To mají. Tak pojď,“ usmála se a vedla ji pryč.