Pirát II.

Brzo ráno s mlhou a šerem tisknoucím se k trupu lodi se vydali na otevřené moře. Drželi se v bezpečné vzdálenosti, čekali. Nakonec ještě dva dny musely uplynout, než se ze strážního koše ozval očekávaný signál. Mateo všechen čas věnoval přípravě na jejich únik, Elias se od něho nehnul na krok a muži to začínalo dělat problémy. Chlapec byl stále s ním v bezpečí před ostatními, on sám ale se stále větší námahou a sebezapřením krotil šelmu, která se nechtěla nechat zahnat.

Loď se přiblížila na dostřel děl, jakmile měli jistotu, že trefí svůj cíl, vypálili a to hned dvakrát, jak nejrychleji to šlo. Černá vlajka vystoupala a oznámila, kdo se rozhodl získat připlouvající do své moci. Ne lidi, jejich osud byl zpečetěn, jen kořist. Briga byla nad očekávání rychlá, než se pirátům dostalo odpovědi z děl přepadené lodi, spouštěli se po lanech háky uchycenými, kde se dalo. Elias poprvé ve svém životě spatřil krutou řež, bez pravidel a s jediným cílem vybít všechny, kteří se pirátům postaví. Zajatci se neberou, vojáky a námořníky se nevyplácelo prodávat a k tomu účelu vozit otrokářům. Jen mladí chlapci, dívky a urozené ženy měli dostatečnou cenu. Elias se spustil po laně přesně tak, jak mu Mateo řekl, bylo mu zle z toho, co viděl, ale musel splnit svůj úkol. Nad hlavou mu zněla palba z mušket, kterých měl strážný v koši v ráhnoví k tomu účelu dostatek. Seběhl do podpalubí, po paměti, jak mu to popsal kapitán, pátral po kajutě bohaté cestující. Našel ji rychle. Kapitán dobře určil, kde se bude urozená dáma skrývat, za chlapcovými zády se zjevil obr zkrvavený, zadýchaný, v očích divokost. Budil hrůzu, i mladík by se bál. Nyní, přes to všechno, mu věřil. Pokračoval však, jak se smluvili. Zaklepal.

„Slečno, jste v pořádku?“

Šramot a cinkot zbraní, odpověď žádná.

„Slečno, musíme rychle, prosím.“ Nesliboval pomoc, ani v tuhle chvíli nechtěl lhát. Vyslovil své skutečné jméno a tím snad už naposledy ve svém životě přiznal spojení s otcem. Fungovalo to. Řinčení zbraní se přibližovalo, dveře se otevřely. Mateo se skryl ve stínu, vřava nad jejich hlavami slábla. Posádka měla poslední minuty, než se odebere na věčnost. Jenže oni taky, musí rychle.

„Jak jste se tu octl? O co tu jde?“ zeptal se urostlý muž.

Elias mu upřeně hleděl do očí, rukou za svými zády ukázal Mateovi, co vidí. Tři muži, tři šavle, dvě jednoranné pistole. Nevěděl, jak sdělit, že to nejsou to vojáci, ale šlechtici z osobní gardy, nejspíše dívčina otce. Pirát zaútočil. Využil moment překvapení, muž ve dveřích ani nepostřehl, kdo mu vzal život. Skryt za jeho tělem, obr vstoupil. První výstřel zachytila mrtvola. Vrhl se v před, dívka křičela, snažila se skrýt, dva muži tasili zbraně. Elias je sledoval s obavou v srdci, jak si uvědomil pouze o Matea. Druhá jednoranná pistole ležela kousek od dívky v cestovních šatech, jejichž cena by zajistila chudou rodinu na měsíc. Vůbec netušil, kde se zbraň na zemi vzala, bez rozmyslu po ní skočil, přetočil se na záda, zamířil na vzdálenějšího muže a vystřelil. Neminul. Střelený se zapotácel, padl k zemi, jeho mrtvé oči se dívaly na Eliase. Mladík se v záškubech přetočil na kolena a vyzvracel vše, co ten den snědl. Vedle něho dopadlo další tělo.

„Jdeme!“

Mateo vzal Elise za ruku, postavil chlapce na nohy, dívka už měla roubík.

„Mlč, nebo se ti stane něco nepěkného,“ poradil jí studeným hlasem. Mlčela, o nic se nepokoušela, slzy a strach v jejích očích. Nevraceli se po schodech, kudy přišli, Mateo je vedl k zadní části, hned v první zatáčce se potkali s kapitánem. Ten při pohledu na jejich vězně zbledl.

„Julie,“ překvapeně zašeptal. I ona byla vyvedena z míry, šok v její tváři mluvil za vše. Převzal vězeňkyni, Elias u něho zůstal, nerad, ale dohoda byla přesně taková. On byl nyní zástava, aby se Mateo vrátil s truhlami, pro které už vyrazil. Obr se za chvíli objevil, táhl dvě obrovské truhlice a velmi rychle doplnil cestovní zavazadla dívky, kde očekával šperky. S kapitánem velmi rychle vše prohlédli. Mateo si vzal peníze, vše ostatní předal kapitánovi. Ten mu k jeho překvapení přidal drahokamy i dívčiny šperky.

„Vezmeš ji s sebou.“

„Co?“

„Ona odpluje s vámi, zajistíš jí bezpečnou cestou. Dostal jsi dvakrát tolik, než byla dohoda.“

Mateovi se to vůbec nelíbilo, nebyl však čas na dohady. Do kožených tlumoků nasypal jejich majetek. Všichni čtyři se vraceli ke schodišti, vřava už utichala. Nestihnou to? Obr k sobě mladíka přitáhl, dívku strčil za svá záda. Před nimi šel kapitán. Ohlédl se na trojici za sebou, naznačil, že ještě je šance. Oba dva, Mateo i kapitán, uchopili granáty, v každé ruce jeden, vyběhli, mířili přesně. Na palubě ještě nebyl takový klid, jak se obávali. Výbuchy z místa, odkud se vypotácel kapitán, nikdo neřešil. Obzvlášť, když táhl velkou truhlu a kousek od sebe odhodil vaky, slibující tučnou kořist. Přenesení kořisti bylo prioritou. V prvních chvílích si tak nikdo nevšiml, že Mateo a Elias chybí. Piko jako první obra postrádal, rozhlédl se, hledal vysokou nepřehlédnutelnou obrovu postavu, po jejím boku štíhlého mladíka. Když ty dva v posledních dnech viděl spolu, došlo mu to. Všiml si, jak se na sebe ti dva dívají, bylo mu líto Matea, kluk byl zboží k prodeji a on neměl na to ho vykoupit. Tak takhle to vyřešil, Piko se usmál. Střelil pohledem ke kapitánovi, tomu stačil jediný pohled. Dva muži si očima vyměnili tolik informací, kolik by snad ani v družném rozhovoru nepadlo. Piko měl Matea rád, nemluvný, rovný chlap, vždy si s ním rozuměl. Došel pomalu k místu, kde se jim v oblaku dýmu zjevil kapitán, několik mužů se za ním ohlédlo. Předstíral, že našel známky, důkazy Mateovy smrti.

„Kapitáne,“ promluvil, „přišli jsme o kluka,“ vztekle si odplivl, aby dal najevo znechucení nad ztrátou zboží. „A budeme muset vypravit pirátskej pohřeb,“ doplnil mnohem klidnějším hlasem.

A tak se stalo. Piko se ujal příprav, nikdo netušil, že těla v pytli nejsou jejich druha a chlapce. S poctami náležejícími padlému druhovi, svrhli provizorní, plátěnou rakev do moře. Ostatní těla nechali povalovat na palubě lodi, z níž odnesli vše, co jim mohlo být k užitku. Jakmile se od ní vzdálili, potopili ji. Kořist byla větší, než čekali, i proto posádku moc nerozladilo, že na palubě nebyla dívka, již se chystali prodat. Navíc tím ušetřili cestu k otrokářům.

Kapitán seděl ve své kajutě, přes přivřené oči položenou dlaň. Vypadalo to, jako by spal. A zatím mu v mysli běželo několik posledních hodin, smyčka obrazů a pocitů se mu vracela stále dokola. Nechal ji s Mateem, věřil, že ji bude chránit, jak daleko se mohou dostat? Dozví se někdy, kam vedly její kroky, jestli… Zlostně vyskočil.

„Vzpamatuj se, přestaň!“ křikl sám na sebe. „To je jedno. Jsi někdo jiný, není cesty zpátky, umřeš na téhle lodi, sám, nebo s ostatními. Jsi teď někdo jiný, nic jiného nemáš,“ smutně si povzdechl.

Tento večer slavil s ostatními, opil se tak jako oni a možná i víc. Chtěl zapomenout, na chvíli, navždy. Vymazat minulost. Nic jiného mu nezbývá.

Svázaná jako balík, stále s roubíkem v ústech ležela na dně loďky. Vyděšenýma očima sledovala svalnatého muže, který pádloval bez přestávky. Do pasu nahý, pot se mu perlil na opálené kůži. Polední slunce žhnulo plnou silou.

„Eliasi, napij se.“

Chlapec si přidržel čutoru s vodou, trochu si loknul. Otočil se na dívku, natáhl ruku k roubíku, uvolnil ho. Nekřičela, nebyla hloupá, nepomohlo by jí to a ještě by jí pak třeba nedal napít. Mlčela. Opatrně k ní přiblížil ruku, otevřela ústa. Voda jí sklouzla do hrdla. Chtěla poděkovat, ale roubík jí to neumožnil, vrátil jí ho hned zpět.

Elias podával vodu Mateovi, ten jen zavrtěl hlavou. Mladík ruku nestáhl. Obr se vzdal, vzal si nabízenou vodu i on trochu vypil. Musejí se k Fermisům dostat do setmění. Napřel své síly, nevnímal, že ho pozoruje dívka. Eliasovy oči ho spalovaly víc než slunce. Šelma v jeho hrudi pomalu, ale jistě vyhrávala. Zrychleně dýchal a moc dobře věděl, že nejenom námahou. Nohy držel toporně u sebe, protože chtěl skrýt důkaz svého vzrušení. Mladík rozpálený horkem s pootevřenou pusou lapal po vzduchu. Sem tam si na jeho pokyn svlažil rty. Jedna malá kapka sklouzla po tváři, dopadla na nahou hruď. Sledoval ji, než se vypařila, a na místo, kam doputovala, se díval velmi dlouho, Elias si toho všiml. Modré studánky se staly pátravější, zvědavější, nakonec našel, co tušil. Když se pak jejich pohledy setkaly, věděl Mateo jistě, že šelma vyhrála.

Přesně podle plánu s přicházející tmou uviděli břehy Fermisů, kde se i obyvatelům říkalo Fermisové a kde nebezpečí čekalo na každém rohu. Břehy byly vysoké v místech, kam Mateo s loďkou mířil. Dřevěné vzpěry jim pomohou se vyšplhat nahoru a v relativním bezpečí se přiblížit k jedinému městu zde.

Přivázal loďku k dřevěnému sloupu, pohlédl na vězně.

„Rozvážu tě, musíme šplhat nahoru. První půjde chlapec, pak ty. Zůstanu pod vámi.“

„Ani náhodou,“ odsekla.

„Podívej se, holčičko, na tohle nemám čas. Kapitán chce, ať tě vezmeme s sebou, ale problémy mi dělat nebudeš.“

„To klidně, ale před vámi nepolezu, budu dole.“ Nestála o to, aby jí koukal pod sukně.

„Nezachytím tě, jestli spadneš. Do vody za tebou nikdo neskočí. Břehy obývají mrchožrouti, včetně žraloků,“ zavrčel.

„Budu za tebou.“

„Jak chceš.“

Popostrčil Eliase, přidržel ho kolem boků, než se zaklesnul nohou v příhodném spoji. Dotek jeho kůže mu projel dlaněmi do celého těla. Nebyla to jen touha, uvědomoval si, co se s ním děje. Snažil se to alespoň trochu ovládnout, tušil, že jen na chvíli. Sledoval pružné tělo před sebou, když začal mladík šplhat. Vydal se za ním, občas se podíval pod sebe, Julie byla k jeho překvapení velmi mrštná, bez problémů s nimi držela tempo. Zrovna zvedl pohled, když chlapci uklouzla noha po mokrém dřevu. Lekl se, rychle ho stáhl, pevně přitiskl k sobě. Dívali se na sebe z nebezpečně velké blízkosti.

„Jsi v pořádku?“

Elias neodpovídal, jen na něho upíral ty neskutečné oči. Šelma v něm řvala, nebránil jí, už ne. A mladík to poznal, tak zřejmé to bylo. Opatrně položil svou ruku na jeho. Jen chvíli, krátký okamžik, než byla Júlie těsně u nich. Pomalu se oddělili, Elias se znovu začal škrábat nahoru.

Mateo ho držel alespoň pohledem a pak se to stalo. Jednu chvíli byl ponořen do svých myšlenek, přetrhl je výkřik. Prudce se otočil, sehnul, chtěl ji zachytit, nestihl se ani dotknout jejích šatů. Jakmile dopadla do vody, hladina se zavlnila. Věděl, jaké divadlo se za pár vteřin odehraje. Neváhal. Dohnal Eliase, přitiskl ho svým tělem k trámu.

„Nedívej se,“ spíše prosil.

Hoch zavřel oči, zůstal skrytý v ochranném objetí. Čekal křik. Ticho a zvuky vody neviděných těl byly horší. Nedokázal zadržet slzy. Silná paže se mu ovinula kolem pasu.

„To zvládneme, neplač.“

Mladík se zachytil jeho ruky, byl to ale on, kdo se rozhodl.

„Musíme jít.“

Jemně se vymanil z příjemného tepla, znovu začal šplhat nahoru. Pláč pomalu odezněl, hrůza ze všeho, co v posledních dnech prožil, zůstala. Ještě jim chvíli trvalo, než dosáhli cíle. Elias se stočil v trávě do klubíčka, potřeboval se uzavřít se svými myšlenkami. Mateo skloněný nad ním mu dopřál čas. Po chvíli si ho jemně přitáhl k sobě, mladík mu instinktivně ovinul ruce kolem krku, tvář položil na rameno. Nechal se kolébat v něžném objetí. Uklidňovalo ho to, srdce se rozhořelo plamenem, jež nelze uhasit. Obr ho hladil ve vlasech, v mysli už byl ale ve městě. Musejí odplout co nejdřív, dlouho se tu Elias zdržovat nemůže. V očích obyvatel města bude dobře zpeněžitelné zboží.

Když vcházeli do města, přestože si nic takového neřekli, patřili k sobě. Mateo na ramenou přehozené tlumoky, chlapce těsně u sebe. Elias by mu nejraději vložil svou ruku do jeho velké, silné tlapy. Neodvažoval se, o to víc byl překvapen, když to Mateo udělal. Chytl chlapcovu ruku, jemně ji stiskl. Mladík se na něho podíval, ve tmě skryté černé oči nespatřil.

„Patříš ke mně. Nevysvětluj jak, ale to je odpověď, kterou budeš dávat každému, kdo se zeptá, a nehneš se ode mne na krok. Rozumíš?“ Co potřebovali, byla loď, bezpečná plavba, ale taky se skrýt. Tlačil je čas.

Elias si představoval zatuchlé ulice, špínu, čekal zápach. K jeho překvapení šli po upravených ulicích mezi bílými domy. Nechápal a zmateně se podíval na Matea.

„Fermisové jsou mezi piráty elita. Nejhorší z nejhorších a taky nejbohatší. Tohle místo si hýčkají a vstupovat sem není radno nikomu, kdo neví, jak se chovat. Támhle,“ ukázal na obrovskou budovu „je trh s otrocky. Uvnitř se odehrávají dražby.“ Ukázal na jeden z největších domů. „Dům starosty, nevím, jak jinak popsat jeho funkci. Budu se snažit všechno vyřešit rychle, není dobrý se tu moc zdržovat.“

Došli k domu, který se ničím nelišil od okolních, Mateo zaklepal. Otevřel po zuby ozbrojený mladík s popelavě šedou kůží.

„Co chcete?“ zavrčel.

„Potřebuju mluvit s Diganem,“ odpověděl mu Mateo klidně.

„Kdo se po něm ptá?“ Nehnul se z místa.

Obr mu místo odpovědi podal prsten. Tenký zlatý kroužek, který rychle zmizel v mladíkově dlani. Elias nemluvil, jen se těsněji o Matea opřel, ruku mu křečovitě sevřel. Muž na to nereagoval.

Za chvíli byli vpuštěni do domu a rovnou odvedeni k muži, rozvalenému mu na obrovské lavici. Mělo to své opodstatnění, při jeho širokosti, kdy mu tělo doslova přetékalo přes kolena, to nešlo jinak. Svou rozložitost skrýval ve volných kalhotách tureckého střihu a obří haleně končící kousek nad pupkem. Nebyl na něho hezký pohled. Ověšen zlatem a šperky, na zemi u jeho nohou seděla sotva dvacetiletá dívka spoře oděná, skoro nahá. Neměla pouta ani nic jiného, ale že je otrokyně, bylo zcela jasné.

„Co mi neseš, Mateo? Nové zboží k prodeji?“ sjel mladíka od hlavy k patě hodnotícím pohledem. „Pěknej kousek. Vidím dobře modré oči, no chlapče ty mi vyděláš dost peněz.“ Nepěkně se na něho usmál. Elias se zachvěl, třas mu vibroval tělem, nemohl to zastavit. Obr ho vzal kolem pasu, pevně k sobě přitiskl. Probodl tlusťocha nesouhlasným pohledem.

„Sepsal jsem s ním úmluvu,“ sekal slova podbarvená hněvem, „patří ke mně, na to ani nemysli, Digane.“

„Hmmm, ty a úmluva, no nedivím se ti. A jestli je to s tebou takhle, pak to chápu. Co ale chceš ode mně?“

„Potřebuju se dostat na Slavičí ostrov. Nejbližší lodí.“

Při těch slovech natáhl ruku, v níž držel vak, v něm dívčiny šperky. Diganův poskok mu zavazadlo hned podal. Pán domu se velmi ztěžka zvedl, došel ke stolu, na který obsah vysypal. Zkušeně se drahocennostmi prohraboval.

„Nevím, co tě táhne tak daleko, ale asi spěcháš hodně. Za to bys tu loď mohl koupit. Pro mne dobrý obchod. Ráno odplouvá náklad koření a látek, budete jako v bavlnce. Jen doufám, že na ostrově máte kam jít. Jinak dlouho nepřežijete,“ uchechtl se. S očima upřenýma na šperky naznačil drobný pohyb rukou. Jeho poskok s úslužnou úklonou odvedl oba hosty do malého, pohodlně zařízeného pokoje. Za chvíli se objevila služka, připravila koupel a donesla čisté šaty.

„Pán vzkazuje, že jste zde v bezpečí a nemáte nikam odcházet. Ráno vás odvede jeho pomocník k lodi.“ Na stůl připravila ovoce a karafu s vodou. Rychle se uklonila a byla pryč.

Elias se zmateně díval po pokoji.

„Běž se vykoupat první.“

Mladík byl unavený, vyděšený. Bez přemýšlení Matea poslechl. Až když vylézal z horké vody, uvědomil si, že nemá nic na sebe. Nové oblečení zůstalo v pokoji. Ovinul se plátěnou osuškou, kterých bylo naštěstí víc. V pokoji spatřil Matea, sedícího na jediné židli, která tu byla. Zvedl k němu hlavu, jeho tvář změkla něhou a něčím dalším, skrytým v mužově nitru. Chlapec se zachvěl, nebyl to chlad ani strach, jeho tělo reagovalo na Mateův pohled. On si to ale vyložil jinak.

„Je chladno, zahřej se,“ doporučil mu zhrublým hlasem.

Elias uposlechl, nahý se zachumlal do peřin, nastražil uši, doneslo se k nim jen šplouchání vody z kádě.

Muž přišel oděný stejně jako on prve, zalezl pod druhou peřinu, nemluvil.

„Mateo.“

„Hmmm.“

Ticho.

Muž natáhl ruku a mladík se k němu okamžitě přivinul. Cítil jeho chvění, věděl, moc dobře věděl, že by si ho mohl vzít teď, tady. Chtěl ho, s každou minutou byl k němu přitahován silněji, šelma byla vypuštěna. On ale nemohl. Elias si zaslouží někoho… někoho jiného. Ne piráta, muže beze cti, v očích mnohých vraha, zločince. Skousl si ret, až mu do úst skápla jeho vlastní krev. Jemně chlapce pohladil.

„Spi, neboj se, zůstanu vzhůru, zbraně mám u sebe.“

Elias se k němu přitiskl. Ještě před chvílí ho svíral smutek a bolest nad smrtí dívky, obrazy boje, mrtvých na palubě přepadené lodi. Mateova blízkost, vůně, dotek, to vše mu opanovalo mysl, tělo i duši. Neodvážil se udělat nic, jen s vděčností přijímal každý dotek. Pomalu usínal v zajetí představ, tužeb a snů, v nichž hlavní roli měl obr s černýma, uhrančivýma očima.

Mladík spal, odtáhl svou peřinu, přivinul si ho k sobě. Mučil svou duši, ale nedokázal odolat. Za pár dnů ho dovede k jeho strýci, pak musí chlapce opustit. Zmizet mu ze života. Těch pár dnů je to jediné, co má, co může mít. Vrýval si do paměti jeho vůni, rytmus dechu, když spokojeně klidně spal, dotek Eliasova dechu na své kůži, jemnost vlasů omotaných kolem prstů. Chtěl si pamatovat vše, aby se k těmto vzpomínkám mohl vracet, až bude sám.

Díval se na strop, oči dokořán, v jejich koutcích se třpytilo několik slz.