• Alianor
Styltvrďárna
Datum publikace21. 10. 2020
Počet zobrazení2858×
Hodnocení4.45
Počet komentářů4

Tuto povídku věnuji své kamarádce Lee Wendigo za její úžasnou inspiraci a nápad.

Vážně mám toho spratka zase za zády? Je to až neuvěřitelné, jak je tvrdohlavý a neústupný. Od té doby, kdy ze mě na jednom večírku dostal, že jsem gay, ho mám stále za prdelí. Uznávám, že tohle pískle je zatraceně sexy, a věděl bych, co si s ním v posteli počít, ale je to jen rozmazlený floutek z bohaté rodiny a já nestojím o to, aby se na mě jeho skvělá bohatá a vlivná rodinka dívala skrze prsty. Má ještě milovanou sestřičku Mirku, která mu neustále ochranitelsky stojí za zadkem a hlídá ho, a bráchu Tomáše, který na něj docela kašle, ale tuším, že by nebyl nadšený, kdybych si s ním něco začal.

„Počkej na mě, Viktore! Řekneš mi už, jak ses rozhodl?“ zadíval se na mě svýma modrýma nevinnýma očima a já měl chvilku dojem, že se v nich utopím. Jo, ten kluk byl po čertech pěkný.

Totiž, na tom samém večírku, oba trochu v zajetí intoxikace, kdy ze mě vytáhl informaci, se kterou jsem se nijak moc na veřejnosti nechlubil, se mi sám vyznal, že mě miluje už od první chvíle, co mě viděl v aule naší školy. On v prvním ročníku, já v tom posledním, stejně jako jeho bratr Tomáš.

Později jsem se dozvěděl od mého kamaráda Michala, který byl drbna fakulty a paradoxně on jediný znal mou orientaci, protože byl sám teplý jak radiátor v lednu, že si Filip u rodičů vydupal, že bude bydlet na kolejích, stejně jako brácha se sestrou, jen aby mi byl stále na blízku.

Zakroutil jsem hlavou a protočil očima. Je neuvěřitelně otravný!

„Filipe, už jsem ti říkal, že s tebou nechci nic mít. Seš rozmazlené děcko, které před půl rokem vyplivla střední škola…“

„Ale o to přece vůbec nejde a ty to víš! A já zase vím, že se ti líbím, cítím tvé pohledy. Byl bych pro tebe skvělý milenec!“

„Vidíš? A to je přesně ono, já už nestojím o nějaké jednorázovky v posteli, chci partnera, rovnocenného, po škole se usadit, chodit do práce, divadla a kina. Prostě normální život bez zběsilých večírků, vymetání barů, opíjení se do němoty a toulání se po nocích. Mě už to nebaví, chápeš to?“

„Změnil bych se pro tebe,“ žadonil.

„Sám dobře víš, že to není pravda! A teď vypadni, než si z tebe udělám děvku, nemám na tebe náladu!“ vyjel jsem na něj tak, až mě to samotného zarazilo.

Ublíženě na mě naposledy upřel zrak a jako spráskaný pes pomalu odcházel do svého pokoje.

Možná jsem to krapet přehnal, nezasloužil si takové odmítnutí, ale když na něj pěkná slova neplatila…

 

Další dny jsem jej nikde nepotkal. Ve škole, v menze ani na koleji, ačkoliv jsme pokoje měli na stejném patře. Jakmile jsem si to uvědomil, mnul jsem si ruce, že mám konečně klid, ale uběhlo dalších pár dní a po Filipovi jako by se země slehla.

Možná je nemocný a odjel domů, ale z omylu mě vyvedl jeho bratr, který se mnou chodí téměř na všechny přednášky. Ve škole je, ale daří se mu úspěšně vyhýbat mé maličkosti. Nedivil jsem se po našem posledním výstupu. Taky bych se už nikdy nechtěl vidět. Měl bych být rád a pustit to z hlavy, ale opak je pravdou. Každý den, kdy jsem jej nepotkal a nehučel do mě ty svoje infantilní otázky a názory, jsem byl více nervózní a po dvou týdnech už jsem si konečně přiznal, že mi opravdu chybí. Po třech týdnech jsem jej začal vyhledávat já. Nenápadně schovaný za rohem jsem čekal, až mu skončí přednáška a já ho uvidím vycházet z auditoria, pootevřenými dveřmi jsem šmíroval chodbu na koleji, kdy přijde domů a hlavně s kým. Většinou se pohyboval sám, nebo se sestrou. Sem tam za ním ještě dolézala Renata Šímová, největší děvka na koleji, ale tu on už kdysi označil jako kamarádku a nikdy ji přes práh svého pokoje nepustil, takže moje žárlivost mohla dál spát.

Po měsíci jeho přehlížení jsem zjistil, že jsem jím posedlý. Kontroloval jsem každý jeho pohyb, s kým tráví čas, kam chodí. A to nebylo všechno. Veškeré mé sexuální aktivity se točily okolo něj. Fantazie při honění ptáka se motala pokaždé kolem jeho úžasné zadnice a já si představoval, jak se nořím do jeho nitra a on vzdychá moje jméno a kroutí se pode mnou.

Jeden podvečer jsem, po dalším takovémto uvolnění, už nemohl vydržet svou samotu a plížil se tmavou a tichou chodbou k jeho pokoji.

Vážně jsem se odhodlal za ním jít? Chci se mu omluvit za ta hloupá slova. Říct mu, že mi chybí, a odpovědět na jeho otázku, kterou mě bombardoval celé ty týdny před tím, než jsem ho od sebe tak nesmyslně odpudil. Chci to s ním zkusit. Možná mu říct, že ho mám rád. Vždyť co jiného tahle posedlost jím je?

Zaklepal jsem na dveře Filipova pokoje. I když byly pootevřené, nic se neozvalo kromě jakéhosi kňourání. Vstoupil jsem tedy. Byl tam neuvěřitelný bordel, všude se válely flašky od chlastu a oblečení. V přítmí pokoje jsem viděl, že postel se známě vlní aktem dvou těl. Vzdychání mě taky nenechalo na pochybách, co se tam asi odehrává.

„Jo, Filipe, jo, ještě… víc! Filipe! Ty jsi kanec!“ řvala Šímová na celý pokoj – prý kamarádka – no, to vidím.

Přišel jsem se mu omluvit a on šoustá tu největší kurvu z kolejí!

Rychle jsem odtamtud vypadl a teprve na chodbě jsem se pořádně nadechl. To byla teda láska! Vyznával se mi, sliboval hory doly, a ještě to není ani měsíc, a on už se peleší v posteli s tou největší šlapkou z okolí. Nevěřím mu ani slovo!

Uklidnil jsem se, odebral se do svého pokoje a všechny city, co ve mně k tomu klukovi byly, jsem poslal do prdele, aspoň jsem o tom sám sebe přesvědčoval.

Lehl jsem si do postele a civěl bezduše do bílé zdi a pozoroval praskliny na stropě, které znám nazpaměť.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Kdo to zase otravuje? Nikam nejdu, žádný pitomý večírek mě nezajímá, chci se tady utápět v sebelítosti a v tom, jak jsem byl hloupý, že jsem věřil citům jednoho malého kluka.

Ten za dveřmi to nevzdal a bouchání nabylo na intenzitě.

Šel jsem tedy odemknout a poslat onoho nezvaného návštěvníka do prdele s tím, že se mnou dneska zábava určitě nebude.

Sotva jsem otevřel dveře, zatrnulo ve mně. Byl to Filip, který okamžitě, jak měl ve zvyku, spustil: „Viktore, chci se ti omluvit, že jsem se ti poslední týdny vyhýbal, já vím, že o mě nestojíš, přesto to ode mě nebylo hezké…“

Takže on to přiznal a teď by se mohl omluvit za to, že mi dával pocit lásky a pak píchal s Renatou.

„Musel jsem si to urovnat v hlavě. Víš, já o tebe pořád stojím a stále chci vědět, jestli bys mi mohl dát šanci…“

„Takže ty o mě máš stále zájem, chápu to správně?“ upřel jsem na něj ten nejchladnější pohled.

„Ano,“ v jeho očích se skrývalo očekávání, ale dlouho nevydržel můj ledový a nekompromisní pohled.

Sralo mě se koukat do těch jeho falešně nevinných očí a chtěl jsem, aby co nejdříve vypadnul.

„Fajn, tak jsi mi to řekl a teď můžeš zase jít, nebo máš ještě něco na srdíčku?“ zle jsem se na něj ušklíbl.

Podíval se na mě smutně. „Miluju tě, Viktore!“ vyhrkl ze sebe a chytil mě za ruku. Vytrhl jsem ji z jeho dlaně a zlost ve mně kypěla čím dál víc. On má tedy žaludek. Ještě před pár minutami si to vesele rozdával s tou děvkou a teď mi tady cukrblikuje jak na Valentýna.

„Nevěřím ti ani nos mezi očima!“

„Proč mi nevěříš? Vím, že jsem se ti chvíli vyhýbal, ale potřeboval jsem si být jistý…“

„A teď jsi si jistý,“ procedil jsem mezi zuby.

„Ano, vážně,“ nejistě se pousmál.

„Tak to dokaž, Filipe!“ řekl jsem tvrdě.

„A jak?“ zeptal se s jistým neklidem.

„Staň se mým subem, sexuálním otrokem, hračkou, se kterou si budu moci dělat, co budu chtít! Jsi ochoten mi takhle dokázat svou lásku?“ nehnul jsem ani brvou, ačkoliv ve mně zuřila bouře. Tohle odmítne, určitě. Nejsem si totiž jistý, jestli bych ho dokázal já sám sexuálně vydírat.

Určitě odmítne! Srdce jsem měl až v krku a bušilo jak po maratonu, ale na povrchu jsem nic nedával znát.

Vytřeštil oči a strach, který z nich prýštil, byl téměř hmatatelný.

„Jak dlouho?“ zajíkl se.

„Tak dlouho, dokud neusoudím, že tvé city jsou opravdové, že mi nelžeš a opravdu o mě stojíš!“

Pozvedl hlavu a hrdě prohlásil: „Ano, Viktore, udělám to!“

Nevěřil jsem vlastním uším. Vážně je ochoten ze sebe udělat děvku, se kterou si budu moct dělat, co chci? Bylo by dobré naznačit, co jsem tím myslel. Možná vůbec netuší, k čemu se mi právě upsal.

„Dobře, řekneme si pár základních pravidel,“ nahnul jsem se k němu, zmáčknul mu tvrdě zadek a naklonil se k jeho uchu, „můžu tě šukat, kdy chci, jak chci, kde chci a jak dlouho budu chtít.“ Šeptal jsem mu to do ucha jako sladké vyznání, jen slova byla poněkud odlišná. „Budu si tě brát tvrdě, bezcitně a bez milosti. Nikdy tě nebudu líbat a ty na moje ústa zapomeň hned teď. Jediné, co se dotkne tvých rtů, bude můj klacek! Budu tě oslovovat, jak se mi zlíbí, a nebudu brát žádné ohledy! A ty to musíš všechno respektovat bez řečí a brblání, jakkoliv tvrdý na tebe budu. Souhlasíš s tím i teď?“ zúžil jsem oči a přiblížil se k jeho tváři na pouhé centimetry, až jsem cítil jeho trhaný dech.

„Ano, souhlasím,“ hlesl a sklopil zrak.

„Fajn, takže pokud mě miluješ, mohl bys začít hned teď!“ odstoupil jsem a upřeně pozoroval jeho modř v očích.

Měl jsem pocit, jako by byly zastřené slzami. Teď to vzdá! Možná by to bylo nejlepší!

„Přísahám, že nelžu, a jsem ochoten pro tebe zvládnout cokoliv, jen abych ti dokázal, že mé city k tobě jsou upřímné.“

Propálil jsem ho pohledem, drapl za límec košile a hodil na postel.

„Tak děvko, chci si zašukat a oslovovat mě budeš pane, rozumíš?“

„Ano, pane,“ šeptnul a schoulil se do klubíčka.

 

Otočil jsem od něj, abych mohl aspoň na chvíli povolit tvář z výrazu tvrďáka. Ježkovy voči – k čemu jsem se to upsal? Vždyť já takový nejsem. Nadechl jsem se a vydechl, abych se uklidnil, a otočil se zpět k němu. Koukal na mě jak bezbranné zvířátko zahnané do rohu.

„Co tak čumíš?“ můj pohled byl opět tvrdý a nekompromisní.

„Omlouvám se, pane,“ uhnul pohledem a sklopil hlavu.

„Klekni si, Filipe!“ rozkázal jsem mu.

On jen nervózně polknul a klekl si.

„Ruce za záda!“

Podíval se na své ruce, jako by je viděl poprvé v životě.

„Co jsem říkal, děvko!“ zavrčel jsem.

Neochotně dal ruce za záda a já mu je pevně svázal provazem, který jsem měl nachystaný na slaňování umělé stěny.

Tak jo – fajn. Asi bych se měl napít něčeho ostřejšího. Nějak ten jeho kolouší pohled nedávám. Dívá se na mě tak vyčítavě.

Nechal jsem ho klečet u postele a šel do kuchyňky, kde jsem tušil, že mám v lednici ještě zbytek bourbonu, který tu někdo nechal. Vypil jsem ty poslední panáky, co tam zůstaly, přímo z flašky a pozoroval své ruce, jestli se mi netřesou.

Ale do háje – nemusím s ním nijak soucítit. První šuká s tou fuchtlí a hned na to za mnou přijde a cvrliká cosi o lásce. No kde to jsme?! Nebudu mít žádné slitování! Zaslouží si to! Ze mě nikdo vola dělat nebude!

Zcela uklidněný a s opětovnou zlobou jsem se vrátil do pokoje. Ani se nepohnul, a ať už čekal cokoliv, byl připraven.

Sedl jsem si na kraj postele a rozepl kalhoty. Slyšel jsem, jak začal zrychleně dýchat a nejspíš se připravoval na to, co jej čeká. Přistál na něm můj tvrdý pohled, který nevydržel a opět sklopil hlavu.

Chytl jsem jej za vlasy a přitáhl si hlavu blíž k mému rozkroku. Znovu polknul, ale už si nedovolil sklonit zrak, a tak pozoroval kterak si svlékám kalhoty a hned na to boxerky. Opět jsem jej hrubě zatahal za vlasy a přitáhl jeho hlavu k mému penisu a dotkl se špičkou Filipových rtů.

„Ochutnej ho!“

Neochotně olízl žalud a poté si penis vložil do úst.

Krev začala naplňovat čuráka a já měl co dělat, abych nevzdychl. Tak dlouho se mě už nikdo cizí nedotknul. Po chvíli jeho nejistého ocumlávání byl tvrdý jako kámen. Propletl jsem prsty s jeho prameny vlasů a stisknul v pěst. Strčil jsem mu svého ptáka více do úst, až jsem ucítil tlak jeho mandlí. Natáhlo ho, ale na to jsem nebral ohled a začal mu rychle ošukávat tu jeho věčně usměvavou pusinku.

Filip brečel, slintal, ale mě tím neobměkčil, a ještě jsem zrychlil. Bylo to úžasné. Za chvíli mi začalo v čurákovi cukat a já věděl, že se blížím k vrcholu. Zrychlil jsem a zasouval ptáka čím dál hlouběji a tvrději do Filipových úst. Díval se na mě zastřeným pohledem s nadějí, jako by hledal i ve mně nějaký kousek citu. Zaklonil jsem hlavu, abych se nemusel do těch modrých kukadel dívat, a zanedlouho jsem se s táhlým zasténáním udělal hluboko do jeho krku.

Po dlouhé době jsem vytáhl svůj klacek z jeho úst. Byl usoplený, uřvaný, oslintaný a měl plnou pusu mé mrdky.

„Spolkni to!“

Ublíženě na mě zakoulel očima, ale neprotestoval a spolknul všechno, co měl v ústech. Jeho rty byly oteklé, oči červené, stále plné slz, přesto se na mě pousmál, snad abych si byl jistý, že to všechno dělá na důkaz své lásky a nikterak mu to nevadí.

Rozvázal jsem mu ruce a hodil po něm papírový kapesník.

„Vysmrkej se a utři se! Kdo se má na tebe dívat!“

Třel si rudé zápěstí a třesoucí rukou otíral slzy a jiné výměšky těl z jeho pěkné tvářičky.

Když začal vypadat jako člověk, přitáhl jsem si jej k sobě a zavrčel do tváře: „Svlékni se!“

Modré oči se mu rozšířily zděšením. Nejspíš měl dojem, že už ho dneska nechám, ale tohle bude další zkouška. Vzdá to, vím to! Nikdo takové chování nevydrží!

Začal se pomalu svlékat a měl jsem dojem, že mě trochu provokuje, možná si to však jen namlouvám. Kalhoty i trenky byly dole hned, ale jeho ruce byly roztřesené a bojovat s knoflíky u košile bylo téměř nad jeho síly. Byl jsem znovu nadržený jeho striptýzem a pohledem na jeho štíhlé, ale svalnaté nohy a dokonale upravené a vyholené koule i okolí ptáka, který smutně a zvadle visel mezi nohama.

Tak jasně, asi nemůžu čekat, že ho tohle bude vzrušovat. Mě však ano. Tolikrát jsem si jeho tělo poslední týdny představoval při tom, jak jsem si leštil každý večer ptáka, a ten se teď z toho mohl zbláznit.

Stále bojoval s knoflíky, až jsem měl pocit, že mu tu košili prostě strhnu, jen ať mám k dispozici co nejdříve pohled na celé jeho tělo v rouše Adamově. Nicméně jsem se udržel a začal mu odspodu s knoflíky pomáhat. Najednou jsme byli tvářemi jen centimetry od sebe.

Vydechl, pootevřela ústa a začal se přibližovat k těm mým.

Chtěl jsem je ochutnat, vypadaly tak sladce, ale v té chvíli mi na mysl opět přišel obraz Renaty, jak sténá Filipovo jméno.

Odstrčil jsem jej od sebe tak prudce, až se s přidušeným heknutím svalil na postel.

„Co to mělo znamenat? Co jsem ti říkal?“ z očí mi planul hněv.

„Abych tě nelíbal, omlouvám se, nemohl jsem si pomoct!“

Tak on si nemohl pomoct?! A když klátil Renatu, tak to si pomoct mohl!

„Co jsem říkal, že mi jediné budeš líbat?“

„Tvoje přirození,“ zašeptal.

„Prosím? Neslyšel jsem! A co oslovení, to ti nic neříká?“

„Tvoje přirození, pane!“ řekl již hlasitěji a podíval se na mě.

Postavil jsem se k posteli a zhrublým hlasem na něj houkl.

„Na čtyři a roztáhnout půlky od sebe!“

Nerozhodoval se ani na chvíli a udělal, co jsem mu poručil. Pohled na jeho skvělou drobnou zadnici mi opět až bolestivě prokrvil ptáka. Je dokonalý!

Plivnul jsem mu do rýhy a párkrát v ní projel tvrdým ocasem a na jeden zátah ho vrazil do jeho úzké škvíry. Vykřikl bolestí, prohnul se, a ještě víc se uvnitř stáhl.

„Sklapni!“ okřikl jsem ho a začal ho bez milosti mrdat.

On jen hekal a sténal bolestí, drtil v drobných pěstích prostěradlo, hlavu zabořenou do polštáře, aby své fňukání tlumil. Schválně jsem se vyhýbal prostatě. Chtěl jsem, aby to vzdal. Jsem parchant, ale on je větší, když si může dovolit za mnou přijít hned poté, co si to rozdal s tou děvkou. Cítil jsem vztek a ponížení a tím jsem do něj bušil tvrdě a nekompromisně, abych ze sebe dostal tu frustraci. Byl jsem už na hraně, když jsem z něj vyjel, hrubě ho otočil na záda, nohy položil na svá ramena a znova vklouzl do rozmrdané díry. Tentokrát jsem se nekontroloval a střídal nárazy do prostaty s šuky hluboko do těla. Tohle dráždění mu však nestačilo a mezitím už jsem z něj vysunul svého spokojeného čuráka a stříkal všude okolo.

„Kurva… Filipe!“ vykřikl jsem jeho jméno, ale on to nejspíš ani nepostřehl, jak byl zničený.

Jízlivě jsem se usmál.

„Líbilo se ti to?“ zeptal jsem se sladkým hlasem. Teď řekne ne! Po tomto to přece musí vzdát!

„Ano, pane,“ podíval se mi do očí a já měl co dělat, abych to ustál. To se mu nemohlo líbit!

„Očisti mě a pak vypadni!“

Kleče na kolenou, začal ze mě slízávat zbytky sperma, kterým jsem si potřísnil břicho. Poté sebral své spodní prádlo a začal se pomalu, s viditelnými bolestmi oblékat. Neměl jsem na to nervy, nechtěl jsem už vidět, jak se trápí, a proto jsem jej, jen v boxerkách, vyhodil na chodbu, rychle posbíral všechny jeho svršky, hodil mu je pod nohy a dveře hlasitě zabouchl.

Sesunul jsem se podél zdi a vydechl. Co jsem to, kurva, udělal?

Nalepil jsem ucho na dveře a poslouchal, jestli odejde. Slyšel jsem jen šustění, jak sbíral své oblečení, které se rozletělo po celé chodbě.

„Stejně tě mám rád, Viktore! Šukej si mě, jak tvrdě chceš, ale já ti to dokážu!“

Rozbušilo se mi srdce, ale pak jsem opět zchladl a zařval skrze dveře: „Drž hubu a zalez, Filipe, lidi tady chtějí spát!“

 

Druhý den ráno jsem se vzbudil zmatený, hlava mi třeštila jako po celovíkendové opici. Začal mi docházet včerejší večer. V první chvíli jsem měl pocit, že to byl jen pěkně blbý sen, ale jakmile se můj mozek dal dohromady, došlo mi, že to byla sakra bizarní realita.

Zvedl jsem se na loktech a chvíli panikařil, že jsem zaspal, než mi došlo, že je sobota a nemusím na přednášky. Pak jsem zaregistroval svinčík, který se nacházel v mém pokoji.

Se zaúpěním jsem se zvedl z postele a šel uklízet. Znovu se mi vybavilo, co jsem včera Filipovi provedl. Bodalo mě u srdce, protože jsem si zase vzpomněl na tu mrdku Renatu, jak rajtovala na mém Filipovi.

Filip je můj!

Od kdy?

Jo, od včerejška, kdy jsem mu svým ptákem znesvětil tu jeho sladkou prdelku a nejen ji.

Do mých myšlenek se ozvalo zaklepání na dveře. Sakra, zrovna když si to chci v hlavě urovnat, nějaký debil mě ruší.

Otevřel jsem dveře a za nimi stál můj kámoš a soused Michal.

„Čau Michale,“ řekl jsem nevrle.

„Hele, Viki, sorry, že jsem sem tak vlítl, ale měl jsem o tebe strach. Včera se z tvého pokoje ozývaly zvuky, jako by tě někdo vraždil, tak jsem tě chtěl jen zkontrolovat, jestli jsi v pořádku.“

„Fajn, jsem v pohodě, ještě něco?“ odfrkl jsem.

„Ty máš teda dneska náladu,“ protočil očima a sedl si na židli. „Hele, byl jsem včera v noci venku na cigáro a neuvěříš, koho jsem potkal, když jsem šel zpátky.“

„Nevím a ani mě to nezajímá!“ odfrkl jsem a doufal, že uvidí, že na něj nemám náladu, a vypadne. On ale hučel dál, jako bychom seděli na pivu.

„Potkal jsem toho tvého Ocáska, jak se plouží po chodbě. Vypadal dost zdrchaně…“

„Hm.“

„Už čtrnáct dní šílíš, že nevíš, co s ním je, a ty na to řekneš jen hm?!“

Vybavil se mi Filipův bezmocný výraz a opět mě bodlo u srdce, ale před Michalem jsem nehnul ani brvou.

„Pomohl jsem mu na pokoj, protože vypadal, že tam sám ani nedojde,“ začal se usmívat a šklebit, „uložil jsem ho. On se celý třásl, a tak jsem tam s ním zůstal a zahříval svým tělem. Tiskl se ke mně a byl rád. Děkoval mi.“

Udělalo se mi rudo před očima a měl jsem chuť mu jednu napálit. On ojel mého Filipa!

„Dík za info, víc už se o něj nestarej, půjdu ho zkontrolovat!“ zavrčel jsem na něj a on se jen ušklíbl.

Vtrhl jsem do jeho dveří, ani jsem nečekal na povolení. Nakonec na co…, je můj otrok, může být rád, že jsem klepnul jako upozornění, že někdo vstoupí.

Seděl na posteli, bledý jako stěna, vysvlečený do půl těla a vedle něj seděla jeho sestra a na fialové podlitiny, které jsem mu způsobil pravděpodobně já nešetrným jednáním, mu přikládala kostky ledu.

„Běž pryč,“ houkl jsem na ni.

„A to jako proč?“ ohradila se.

„Postarám se o něj, vypadni!“ začal jsem být nervózní.

On jen dál smířeně seděl a těkal očima od jednoho ke druhému.

„A ty jsi kdo, že se o něj chceš postarat?“

„Jsem jeho přítel…“

Po těchto slovech se v jeho očích na chvíli objevila potěšená jiskra a pousmál se.

„Jo? A kdes byl, jak ho zbili, když jsi jeho přítel!“ vyjela na mě.

„Po tom ti nic není, odejdi!“

„Zůstanu tady s ním!“

Z očí mi začaly lítat blesky a měl jsem chuť ji zaškrtit! Filip viděl, že jsem naštvaný na nejvyšší míru, a proto se do našeho nepříliš milého rozhovoru zapojil.

„Můžeš v klidu odejít, Mirko, postará se o mě!“ řekl tiše, ale důrazně.

Ona jen polkla, sbalila si kabelku a na rozloučenou práskla dveřmi.

Probodnul jsem jej pohledem.

„Tak ty sis stěžoval své milované sestřičce, to ti nedaruji!“

„Nic jsem jí neřekl, opravdu! Přišla sama a viděla modřiny, tak si domyslela, že mě včera někdo zbil, a já ji při tom nechal, přísahám!“

„Dobře, věřím ti,“ myslím, že kdyby Filip něco vykecal, asi by se na mě dívala jinak. Pochybuji, že bych to přežil ve zdraví. Už dávno jsem si všiml, že jeho sestra na něj lpí a je až kolikrát přehnaně ochranitelská.

„Jak ses vyspal?“ začal jsem společenskou konverzaci a přitom lačně sledoval jeho krásné tělo, které bylo poměrně dost označeno mým včerejším nešetrným přístupem.

„Moc jsem nespal…,“ sklopil oči. Jistě – bodejť by spal, když se nechal prznit Michalem. První s Renatou, pak s Majklem…, s kým vším si to ještě rozdal? Se všemi z koleje? Je to zkrátka děvka a já se k němu takto budu chovat.

„Jistě,“ řekl jsem jízlivě a krev se ve mně vřela, „ale myslím, že potřebuješ zchladit úplně něco jiného, nemám pravdu?“

„Ano,“ fňuknul.

„Oslovení chci slyšet, ty malá děvko!“

„Ano, pane!“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk41

Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #4 Odp.: DůkazIsiris 2020-10-22 16:51
:-) Tak podle názvu jsem počítala s jednorázovkou (že jako chybělo to info o tom, že se jedná o první díl), a pak, jak jsem se postupně posunovala níž a níž, jsem si říkala: týjo, vážně to Ali ukončí tak jaksi urychleně a náhle? To se přiznám, že až takhle otevřený konec by mě asi zklamal... ;-) Takže jsem ráda, že to bude pokračovat. I když tedy podle náznaku, že "každý dostane, co dostat má", to vypadá, že to neskončí úplně dobře, protože obě dvě hlavní postavy se zatím moc kladně neprojevily :lol: O to víc jsem zvědavá, jak to ještě celé namotáš a rozmotáš :-)
Citovat
+2 #3 Odp.: DůkazAlianor 2020-10-21 20:45
Pokračování bude, tohle má tři části, tudíž se všechno vyvrbí, vysvětlí a každý dostane, co dostat má. :lol:
Marko - jsem rád, že jsi to nevzdal a dal ses i na tvrdou literaturu. A máš pravdu, Viktor Filipovi hodně křivdí, ale každé zlo je po zásluze potrestáno, takhle to je v pohádkách a ty já píšu rád.
Citovat
+5 #2 Odp.: DůkazMarko 2020-10-21 20:14
Ahoj Ali, zo zvedavosti som si to prečítal, aj keď nie som fanúšikom tvrďárny. Kupodivu ma to celkom zaujalo a bol by som rád, keby to nebola jednorázovka, nakoľko som zvedavý, ako to s nimi dopadne, lebo mám pocit, že Viktor trochu Filipovi krivdí a celkom si nezaslúži také zaobchádzanie ;-) :-)
Citovat
+5 #1 bude pokračování?gayděvka 2020-10-21 20:06
Ten konec je na můj vkus moc otevřený. Jinak pěkné a mělo to na mne vliv. ;-) :lol: Tak doufám, že časem se vše vyjasní. Přeci jenom i když tvrďárnu mám rád, hodně, tak pokud v tom není jasno v takovým vztahu tak to není až tak supr.
Citovat