Důkaz II.

„Oslovení chci slyšet, ty malá děvko!“

„Ano, pane!“

„Tak je to správně! Svlékni se a na čtyři, prdel ke mně! Já ti tu tvou prošukanou díru pořádně zchladím!“

Celou dobu bolestně hekal, ale nakonec na mě trčela jeho prdelka jako terč.

Vzal jsem kostku ledu a začal jí jemně kroužit okolo otvoru. Slyšel jsem, jak vydechl, nejspíš úlevou. Jenže tohle nechci! Šuká s kdekým a mně chce dokazovat, jak mě miluje? Tak jo! Jdeme na to!

„Jestli cekneš, tak dostaneš!“

Nešetrně jsem mu kostku rozpouštějícího se ledu nacpal do otvoru a pořádně prostředníkem zatlačil dozadu do jeho útrob.

Hlesl překvapením, ale neprotestoval.

Další a další kostky jsem rychle soukal do jeho díry a on stále držel a třásl se jako osika.

Ve chvíli, kdy jsem poslední kostku zatlačil do jeho těla, rozepnul jsem si kalhoty a vrazil do něj na jeden zátah i svého ptáka.

„Bolí to!“ vyjekl.

„A co já s tím! Zvykej si!“

On zabořil hlavu do polštáře a potichu do něj vzlykal, zatímco já ho bezcitně a tvrdě šukal. Kdyby mě tak nenasral s tím Michalem, možná bych k němu byl ohleduplnější. Ale on se, jak ta největší kurva z ulice, přitiskne ke komukoliv. Tak to ne, chlapečku! Ty jsi jenom můj, a dokud si to neuvědomíš, tak tě budu jebat horem dolem tak dlouho, jak já si budu přát!

Zarýval jsem mu nehty do boků a šukal ho, jak nejrychleji jsem dokázal. Narážel jsem svým ptákem do kostek ledu a zarážel je hlouběji a hlouběji.

Nabodával jsem jej tak dlouho, než z něj vytekla všechna voda z rozpuštěného ledu. Jeho vnitřek byl poměrně promrzlý a tím i mně chladil můj ocas.

Nyní již horké nitro mě propustilo k výstřiku.

„Ách Fi… Míšo!“ v poslední chvíli jsem se přistihl, že chci vykřiknout jméno mého milence, který se pode mnou kroutil v neukojeném orgasmu.

„Co máš s Michalem?“ zeptal se mě ublíženě a vsadil bych se, že má slzičky na krajíčku.

„To bych se spíš měl zeptat já tebe!“

„Já?… Nic!“ podíval se na mě vyděšeně, že bych mu to snad i věřil.

„Jen tu s tebou ztrácím čas!“ odfrkl jsem a začal se upravovat.

„Vážně tě miluju, Viktore!“ zavolal ještě, ale to už jsem křápl dveřmi a sunul se na svůj pokoj. Chvílemi mi přijde, že to fakt myslí vážně. Anebo jen hraje divadlo a líbí se mu takovéto jednání. Opravdu by uměl zahrát takový tyátr?

Štrádoval jsem si to po chodbě, když v tom mě někdo chytil za rameno.

„Neudělal jsi nějakou pitomost, že ne, Viktore?“ vyjel na mě Michal.

„Nevím, co máš na mysli, Michale,“ odsekl jsem, shodil jeho ruku z mého ramene a nevzrušeně pokračoval dál.

„Filip se mnou nic neměl!“ podíval se na mě vážně, jako by chtěl zjistit, co se dělo za dveřmi Filipova pokoje.

Zastavil jsem, neschopen se pohnout. Čuměl jsem do země a vstřebával jeho slova. Cítil jsem se v tu chvíli jako největší debil. Filip o ničem nevěděl a Michal si ze mě jen vystřelil, nevěda, jaké důsledky z tohoto vtipu nakonec vyplynou.

Na chvíli se mi ze sebe zvedl žaludek, ale hned jsem se uklidnil, když jsem si vzpomněl na Renatu.

„Tak co jsi mu udělal?“

Podíval jsem se s nezájmem na Michala, který se mnou třásl.

„Nic, dal jsem mu led a teď odpočívá. Dej mi pokoj a nestarej se!“

„Dobře, dobře, tak se hned nenasírej, jen jsem chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku!“

„Je – v tom nejlepším,“ zahučel jsem a přirazil mu dveře přímo před nosem.

Druhý den jsem zabrousil k jeho pokoji hned brzy ráno, chtěl jsem jen nahlédnout a zkontrolovat, jestli je v pořádku, a pak zase odejít.

Jenže ty jeho pekelné dveře vržou na celé patro, a tak je pochopitelné, že i jeho jsem vytrhl ze spánku.

Zamžoural ke dveřím, a jakmile pochopil, kdo v nich stojí, oči se mu rozšířily.

„To jsi ty, Viktore?“ řekl ranním chraplákem.

„Ne asi, Santa Klaus!“ zavrčel jsem ironicky.

„Santa je fajn, ale já mám raději Viktora, toho miluju!“ pousmál se tak, až mi srdce usedalo.

„A co když on nemiluje tebe?“ řekl jsem s nezájmem.

Filip chvíli mlčel a díval se mi do očí s nadějí.

„Ale… něco ke mně cítí, ne?“ zeptal se nejistě. Vypadal tak nevinně a zoufale. Tolik chtěl slyšet nějaká hezká slova, ale v tu chvíli jsem si zase vzpomněl na Šímovou.

Uhnul jsem pohledem a šel zamknout dveře. Dostal jsem na něj chuť, na jeho úzkou prdelku a pusinku. Chci mít jeho tělo ve své moci.

Filip zpozorněl, jakmile jsem otočil klíčem, a hlasitě polkl: „Ty chceš… znovu?“

Přišel jsem k němu a prudce si jej přitáhl k sobě. Hleděl mi do očí a vzápětí se neudržel a políbil mě.

Sekundu jsem šokovaně zíral a vychutnával si jeho sladké rty, ale pak jsem si uvědomil, kde je jeho místo. Kousnul jsem ho do rtu až do krve a prudce ho odstrčil.

Stáhl jsem mu spací kalhoty a hrubě stiskl koule a chvíli je drtil. Zaúpěl, kroutil se a zkoušel své koule zbavit toho svěráku v podobě mých rukou a pak začal prosit: „Už dost, to hrozně bolí!“

„Co to bylo, ty sračko? Na čem jsem se domlouvali? To už nikdy nedělej, nebo z tvých koulí udělám vaječinu, rozumíš?!“ pohlédl jsem na něj zle a povolil stisk.

Filip zadržoval slzy bolesti.

„Tak rozumíš?“ zaskřípal jsem zuby.

„Ano, pane!“

„Bezva! Svlékni se a na čtyři, hlavou ke mně!“

Pomalu si vysvlékal pyžamové kalhoty a já si mezitím prohlížel jeho tělo, snědé a krásně urostlé. V ptáku mi už dlouhou chvíli cukalo, a tak jsem jej propustil ze zajetí kalhot, lehce pohonil a vrazil mu ho do krku. Natáhlo ho, a tak jsem jej lehce vysunul a nechal jej nadechnout. Neodpustil jsem si pořádně proplácnout jednu půlku zadnice. Nečekal to a s heknutím nadskočil. Přidal jsem mu i na druhou, chytil jej pevně za vlasy a začal mu v pravidelných intervalech zasouvat ptáka do krku. Jeho hlava byla mým působením v dost nepřirozené poloze a já sjížděl po jeho horním patře do krku, kde jsem narážel na mandle, a pak zpět až k zubům. Slintal, brečel a přivíral oči, ale bránit se nemohl, ani kdyby chtěl. Byl na čtyřech jako pejsek a ruce musel nechat na zemi.

Zrychlil jsem tempo a po chvíli moje mrdka navštívila jeho mandle a poslední výstřiky směřovaly na jeho pěknou pusinu. Všechno polknul a pousmál se, snad abych si myslel, že je vše v pořádku a že mu to nevadí. On to má asi vážně rád tvrdě!

No tak asi nemá dost. Ale já taky ne! Když jsem viděl jeho rudou prcinu, na níž byly otisknuty mé dlaně, začal se mi zase stavět.

„Otoč se!“ houkl jsem na něj.

Uposlechl a začal se na čtyřech otáčet, až jsem měl jeho růžové půlky přímo před už opět stojícím ptákem.

Vzal jsem jeho boxerky, které se válely opodál, a narval jsem mu je do pusy.

Hned na to jsem bez příprav a jiných okolků do něj narval svůj nenasytný klacek a začal ho drsně šukat. On jen bolestně lkal do svých trenek.

Opět jsem ho drapnul za vlasy, zvrátil hlavu a zrychlil tempo. On se již nedokázal držet na jednom místě a drhnul koleny po drsném koberci, jeho ocásek se bezcílně houpal mezi nohama, nemoha se postavit, a jeho ruce občas nedosáhly ani na zem, když jsem ho vytáhl výš za vlasy. Ucítil jsem pár vytržených vlasů v dlani, ale to už jsem se řítil k úžasnému orgasmu.

„Do prdele, Filipe, ty jsi úžasná děvka! Stále ještě mě máš rád?“ zeptal jsem se, když jsem se probral z orgasmického třasu a vytáhl mu uslintané spodní prádlo z pusy.

„Ano!“ řekl pevně a pokusil se pousmát. Celý se však třásl a schoulený v klubíčku se pokoušel zahřívat. Beze slova jsem mu pomohl do postele a on okamžitě vyčerpáním usnul. Na jeho pohledné tváři se ještě leskly slzy, které jsem mu setřel, a pohladil ho.

Civěl jsem na něj, jak spí, a přemítal o svém chování. Jsem debil, on mě musí mít opravdu rád, když si tohle všechno nechá líbit, jinak to není možné. Tohle by nikdo dobrovolně nepodstoupil!

Oblékl jsem se, uklidil bordel, který jsme udělali. Neodpustil jsem si pusu na tvář a zašeptal mu do ucha: „Taky tě mám rád, ty pako!“

Odemknul jsem a rychle běžel do soukromí svého pokoje. Zavřel jsem a sesunul se po dveřích a vložil hlavu do dlaní.

‚Co to dělám? To přece nejsem já, on mě má opravdu rád.‘

„Kam jdeš, Mirko?“ uslyšel jsem z chodby Tomášův hlas.

„Jdu zkontrolovat Filipa,“ odpověděla.

„Co s ním je?“

„Večer nevypadal dobře, nesla jsem mu tam led, ale Viktor mě vyhodil! Chci jen vědět, jestli je v pořádku!“

Chvíli bylo ticho, ale pak ho Tomáš prolomil: „Viktor říkáš…, tak já už půjdu, musím si něco ujasnit!“

Vím, co si musí ujasnit, není to idiot – došlo mu to. Za tohle mě zabije – jsem v prdeli!

Slyšel jsem poslední dva rázné kroky, které se přiblížily k mým dveřím.

Zaťukal. Špatně řečeno – on začal do těch dveří mlátit.

„Viktore, otevři, potřebuju s tebou mluvit!“

Když budu dělat, že tu nejsem, třeba nakonec odejde.

„Vím, že tam jsi, tak otevři!“ nepřestával mlátit do, ne moc bytelných, dveří.

Jestli mu neotevřu, tak je za chvíli po nich. Tomáš není žádné tintítko, narozdíl od drobounkého Filipa. Jak tohle mohou být bratři, to nikdy nepochopím. Tomáš, blonďatý hromotluk, kterému ke dvěma metrům moc nechybí, a Filip s vlasy černými jako uhel a může být rád, že má sto sedmdesát cenťáků a třicet kilo i s postelí. Přesto budu vždycky preferovat štíhlou postavu, téměř bez svalů, která mě fascinuje. I to, jak si neustále stojí za svým, ačkoliv mu ubližuju.

Z mého přemítání o bratrech mě probudily ještě silnější a neodbytnější rány na mé zkoušené dveře. Tak takhle do mě bude bušit za malou chvíli, až se dozví, co jsem proved‘ jeho bratrovi. Měl bych si preventivně připravit lékárničku. Jestli to ovšem přežiju.

„Jo, už jdu, nemlať do těch dveří!“

Vpadl do pokoje a hned za sebou zavřel. Myslím, že ani on nechce, aby náš rozhovor a následné inzultace z jeho strany slyšela celá kolej.

„To, co se děje Filipovi, máš na svědomí ty, že?“ najednou se mi zdál ještě větší a mohutnější.

„Ještě, než mě zabiješ, nechej si to vysvětlit, Tomáši.“

„Tak mluv!“ opřel se o zeď, dal si ruce v bok a propíchl mě chladným pohledem.

„Mám Filipa rád, vážně ho mám rád…“

„Proč ho teda, do prdele, biješ?“ nenechal mě domluvit. Podle jeho slov nejspíš neví, že jsem si z Filípka udělal děvku. Nejspíš jediné mé štěstí, jinak už bych tu nestál.

„Vysvětlím! Dobře víš, jak jsem ho minulé týdny pořád sháněl… Chtěl jsem mu dát odpověď na jeho otázku…“

„Jakou?“

„No… on se mi už v říjnu na té párty u Vondráčků svěřil, že by chtěl se mnou být…, říkal, že počká, až si to rozmyslím…, jenže pořád za mnou chodil a hučel do mě, ačkoliv jsem mu jasně tisíckrát řekl, že o něj nemám zájem… A pak přestal a vyhýbal se mi, skoro měsíc…, a já si za tu dobu uvědomil, že mi chybí, že ho mám rád a chtěl bych to s ním zkusit. No, a tak jsem se jeden podvečer rozhodl, že za ním zajdu a řeknu mu všechno, co mi za ten měsíc leželo na srdci…,“ odmlčel jsem se.

„No, a jak to dopadlo? On tě odmítl a tys ho zbil?“ opět se napřímil a zamračil se.

„Ale ne. Vešel jsem do jeho pokoje, byly pootevřené dveře a nikdo na mé klepání nereagoval. Byla tam tma jak v ranci, všude chlast a poházené hadry a na jeho posteli na něm rajtovala Šímová. Vyřvávala Filipovo jméno na celou chodbu. Vycouval jsem s hanbou, ale byl jsem rád, že mě neviděli. Byl jsem zklamaný, to nepopírám, ale věděl jsem, že si za to mohu sám, odmítal jsem ho, tak si mohl šukat, s kým chtěl, i když zrovna s tou kurvou…, ale byla to jeho volba…“

„Stále nechápu, proč jsi zbil mého bratra!“

„Asi deset minut po tom, co jsem zažil tenhle šok, zaklepal na mé dveře a bez jakéhokoliv studu a začervenání mi začal vykládat nesmyslné omluvy, proč se mi vyhýbal, že mě miluje a všechny ty sladké věci okolo. Prosil mě, abych mu aspoň zkusil tu šanci dát. Ani hlas se mu netřásl, díval se mi do očí, jako by ani před několika minutami neojížděl největší šlapku z koleje. Sehrál na mě úžasné divadýlko, tak se mi nediv, že jsem se neudržel…,“ sklopil jsem hlavu a čekal, co bude.

On se však začal smát, až se za břicho popadal.

Vytřeštil jsem oči a nechápal vůbec nic. Jsem samozřejmě rád, že má fasáda neutrpěla žádné následky, ale tohle mi vážně smrdí. Chechtá se tu jako retard, ačkoliv mi na této historce nepřijde nic k smíchu, ba naopak.

Jakmile se trochu uklidnil, promluvil na mě: „Víš, Viktore, asi by sis měl vyslechnout Honzu Koníčka. Znáš ho, ne? To je ten zoufalec, co se už třičtvrtě roku snaží uhnat Šímovou, a ta na něj dokonale sere, protože, co si budeme vykládat, Koníček nejenže je debil, ale ještě je hnusný jako noc.“

„No a?“ stále jsem nechápal, co ten osel má společného s mým Filipem.

„Ty vole, o téhle storce mluví celá fakulta. Je mi záhadou, jak je možné, že se to k tobě nedoneslo! Pojď, on ti všechno vysvětlí, budeš se za břicho popadat! A pak ti zmaluju fasádu, stejně jako ty jsi zbil bráchu, ale tohle musíš slyšet! A od něj!“

„On se mi tak bude svěřovat, už to vidím…,“ zašeptal jsem a přemýšlel, jestli raději nemám utéct. Ale zajímalo mě, co se od Honzy dozvím, jestli tedy bude ochoten se mi svěřit.

Tomáš mě zavlekl o patro níž a stejně jako mlátil na mé dveře, snažil se dorasovat i ty Koňovy.

Vytáhli jsme ho, chudáka, z postele. Po ránu vypadal ještě víc imbecilně.

„Co tady mlátíte, hoří snad?“ vyjeveně na nás civěl, ale Tomáš mě šoupl dovnitř, sám vešel taky, zavřel a zamknul.

„Co blbnete, kluci?“ vyjeveně se na nás podíval a začal ustupovat ke zdi. „Já jsem nic neproved‘!“

„Ale provedl! Jen pěkně řekni Viktorovi, jak to bylo před pár dny se Šímovou?“

„Ale… ale vždyť už to všichni ví, nechce se mi o tom mluvit!“

„Viktor to neví, tak mu to pěkně barvitě popiš!“ houkl na něj Tomáš a opět jako by povyrostl. Nevím, jak to dělá, ale vždycky v té chvíli z něj jde opravdu strach.

„Tak dobře, stejně to všichni ví, tak proč ne i Viktor,“ rezignoval, sedl si na postel a otočil se ke mně. „Všichni ví, jak furt nabaluju Renatu, no a ten večer jsme dělali u Filipa mejdan. Renča byla jak žok a já jsem jí ještě pomáhal a snažil se jí věnovat a víš jak… Navečer se všichni zdejchli na pivo a zůstal jsem jen já, Filip a Renča, která byla úplně namol. Furt se po Fílovi sápala a pusinkovala ho a ve chvíli, kdy odešla na záchod, on se zvedl a odešel taky s tím, ať ji uklidním, když jsem si ji ožral, a pak ať vypadneme, že se vrátí za hodinu. Byla už tma, a tak jsem nechat svítit jen malou lampičku v rohu a vlezl si do Filipovy postele. Renča vůbec netušila, na kom rajtuje. Jo, sténala sice Fílovo jméno, ale mně to bylo jedno. Stejně to bylo skvělé. Jen jsem si myslel, že to nepraskne, no… Jenže hned po té skvělé šukanici se objevili kluci, že hospodu dnes zavřeli dřív a že ještě nesou flašky, no a načapali nás…,“ pokrčil rameny a uculoval se.

Ve mně by se krve nedořezal. Já jsem ho celou dobu trápil zbytečně. Jsem takový vůl, že by ho jeden musel hledat staletí.

Vyběhl jsem z pokoje a pádil k sobě. Tohle musím vydýchat v soukromí. Vydýchat a vymyslet, jak to Filipovi vysvětlit. Předpokládám, že prosté ‚promiň‘ asi stačit nebude.

Do prdele! Jak já se mu za tohle mám omluvit?

Všechno mi to pomalu, ale jistě docházelo. Důsledky mého debilního činu! Jak se Filip musel celou dobu cítit? Vždyť on to celou dobu vydržel jen z lásky ke mně. Věděl jsem, že mě má rád, ale až takhle? Jsem debil. Debil! Tohle nebyl žádným masochistický mejdan. On se nechal tvrdě šukat jen proto, aby mi dokázal svou lásku. Jak to mohl vydržet!?

A teď další věc, vždyť já ho mám taky rád. Vzpomínám, jak moc mi chyběla jeho otravná společnost, když se mi vyhýbal. Teď vím, že miluju jeho tělo, ale chtěl bych si ho užít jinak… tak, aby i on měl požitek z milování, aby sténal, ale slastí, ne bolestí. Chtěl bych mu připravit takový orgasmus, že by na něj nikdy nezapomněl. Byl bych s ním chodil i na večírky, párty a do barů, jen aby mi tohle všechno prominul.

Bude toho ale schopen? Jak se mám omluvit, aby mi odpustil a pustil mě do svého života!?

Seděl jsem na posteli jak hromádka neštěstí, v hlavě prázdno a tupě zíral do zdi. Promítl jsem si všechny ty prasárny, co jsem mu dělal, a zvedl se mi žaludek. Nejsem žádný sadista, kterému by se tohle až tak moc líbilo. Uznávám, že šukání s ním bylo rajcovní, ale můj mozek byl zakalený žárlivostí a pomstou. Viděl jsem jen jeho skvostné tělo. Ale teď? Teď to tělo chci milovat jinak. Jemně a s citem tak, jak si zaslouží. Ale mám takový dojem, že tohle mi asi nikdy nebude dopřáno. Ne potom, co jsem si z něj udělal sexuální panenku.

Pak mi ale svitla naděje. Třeba mi odpustí. Když to nikdy neutnul a neposlal mě pryč, tak o mě opravdu stojí, a tím pádem mám šanci.

Ale pokud tady budu sedět a civět do zdi, tak tu šanci nedostanu. Je třeba za ním zajít a omluvit se.

Hned teď, jinak to ve mně bude hlodat tak dlouho, dokud to neudělám. Stejně nic nevymyslím…

Vykoukl jsem ze dveří a naštěstí nikde nikdo nebyl. Bylo už okolo oběda a nedivil bych se, kdyby i Filip šel někde na oběd. Tedy, jestli je vůbec schopen chodit. Možná by nebylo od věci, kromě omluvy, mu donést i nějaký oběd.

Vzpomněl jsem si, že jsem u něj viděl v koši papíry a krabičky z Bašta food. Netuším, jestli mu tohle jídlo tak chutná, anebo tam jen chodil, protože je to blízko, ale na druhou stranu si říkám, že by klidně mohl chodit do restaurací jako jeho bratr, protože vím, že je rodiče financují královsky. Takže má tohle rychlé občerstvení nejspíš rád.

Rozběhl se k nedalekému stánku a cestou si uvědomil, že netuším, co má z rozsáhlé nabídky rychlého občerstvení nejraději.

„Dobrý den, prosím vás, já vím, že to asi bude hloupá otázka, ale často sem chodí nakupovat kluk, černé vlasy, menší, s nejmodřejšíma očima, jaké jsem kdy viděl…,“ trapně jsem se zeptal starší paní, i když je mi jasné, že ji denně navštíví desítky lidí a že si na jednoho floutka z koleje určitě nevzpomene.

Ona se však rozzářila a odpověděla: „Nemyslíte vy Filípka?“

„Ano, jmenuje se Filip, nevzpomenete si, co si obvykle dává?“

„Samozřejmě, že si to pamatuji, je to můj nejmilejší zákazník. Pokaždé se mnou povykládá, zeptá se, jaký jsem měla den, a vždycky mi nechá dýško. Je to moc hodný kluk. A nejraději má gyros v tortille s bylinkovým dresingem, ten si dává skoro vždy!“

„Děkuji, jste skvělá, dejte mi to prosím dvakrát.“

Sebral jsem dvě tašky s logem Bašta a běžel zpět na kolej doufaje, že Filipa zastihnu v pokoji.

Opatrně jsem zaklepal, ale na druhé straně dveří bylo ticho. Buď už je pryč, anebo ještě spí, což by bylo pravděpodobné potom, co jsem jej, v tak brzké ráno, zničil. Zkusil jsem vzít za kliku – otevřeno. Potichu jsem vešel do pokoje a pohled mi sklouzl na spící tvář mého ztýraného milence.

Tašky s jídlem jsem položil na stůl, sedl si na kraj postele a pozoroval, jak spí. Vypadá tak nevinně. A je nevinný. Tedy byl, dokud jsem ho nepošpinil.

Jeho řasy se zatřepotaly a najednou se na mě dívaly modré studánky, ve kterých se zrcadlil strach. Prosil mě jimi, abych mu to už nedělal, a mně se sevřelo srdce, v krku jsem měl knedlík a ten mi znemožňoval mluvit. Nakonec – já jsem ani nevěděl, co mu mám teď říct. Ale musím se nějak sebrat a omluvit se.

Přece na něj nemůžu jen tak civět, jak se třese strachy.

Kdyby na mě aspoň tak nezíral. Jsem zbabělec, ani mu do očí nedokážu říct svou omluvu.

„Prosím, dnes už mě nechej…,“ v jeho hlase jsem slyšel tolik zoufalství.

„Lež a zavři oči!“ řekl jsem zhrublým hlasem tak, jak mi umožnil knedlík usazený v krku. Uznávám, že to znělo spíš jako příkaz než žádost, ale on tak učinil.

Sotva se jeho modrá kukadla zavřela, oddechl jsem si.

Jsem slaboch! Vzít si ho tvrdě a krutě, to mi jde dobře, ale omluvit se, to už je jiný kalibr.

Nahnul jsem se k němu a políbil ho na rty, které mě lákaly už nesčetněkrát před tím.

Byl to krátký polibek, ale jakmile necítil mé rty, otevřel oči a roztáhl ústa do úsměvu.

„Viktore…,“ hlesl, „jestli je tohle zase nějaká hra, tak je pěkně krutá.“

„Tohle není hra, Filipe, chtěl jsem se ti jen omluvit… za to všechno, co jsem dělal, nezasloužil sis to.“

„Co se stalo? Nerozumím tomu?“ nechápavě na mě pohlédl, a tak jsem začal vyprávět celou story od začátku.

Viděl jsem, jak jeho oči během mého vyprávění tvrdnou, a jakmile jsem domluvil, vyjel na mě: „To sis to nemohl zjistit?“

„Promiň, Filipe! Odpustíš mi někdy?“

„Nevím!“ řekl nasraně.

„Já tě mám vážně rád, Filipe!“

„Ano? A jak ti mám po tom všem, co jsi mi dělal, věřit? Chci důkaz!“

„Jaký?“ vytřeštil jsem oči a tušil, co bude nejspíš následovat.

„Stejný, jaký jsem ti dal já, budeš můj otrok!“ řekl tvrdě.