• Isiris
Stylklasika
Datum publikace15. 12. 2020
Počet zobrazení3080×
Hodnocení4.81
Počet komentářů37
Soutěžsoutěž 2020

„Fakt si to nerozmyslíte?“ zkusí to Honza ještě jednou.

„Ne, fakt ne. A vy asi taky ne, takže se mějte,“ mávnu na něj, ačkoliv můj pozdrav patří celý tý čtyřčlenný skupince.

„Takhle trhat partu, Raďas!“ kroutí hlavou Peťan.

„Sorry jako, ale jít podruhý do kina na ten samej film, jenom s rádoby lepším ozvučením, to mi přijde fakt praštěný,“ krčím ramenama. U nějakýho hodně dobrýho scifíčka bych si možná dal říct, ale zrovna tomuhle válečnýmu dramatu podle mě nějakej extra přidanej prostorovej zvuk k lepšímu zážitku nepomůže…

„Mně zas přijde praštěný jít v pátek večer na adventní trhy!“ tlemí se Honza. „A ještě si myslet, že tam sbalíte nějaký holky, hahaha…“

S Daliborem se po sobě podíváme, ale jelikož on se jenom pousměje a k ničemu se nemá, slovo si vezmu zase já: „No co? Loni to klaplo, a to jsme ty holky ani nemohli pozvat na pravej punč, protože nám ho nikdo nechtěl nalít. Letos už to celý bude vyšší level!“

Peťan jenom protočí oči: „Tak pak dejte vědět, jak jste dopadli. Kdyby ty holky zatoužily po opravdickým vyšším levelu, tak je vždycky ještě můžete přivíst do toho kina…“

„Myslím, že to si je spíš přivedeme k sobě domů,“ drcnu do něj a výmluvně na něj zamrkám. Kluci si samozřejmě ještě narychlo neodpustí několik oplzlejch poznámek, ale jelikož už zahlídnu přijíždět čtyřku, chytnu Daliho za loket a přeběhneme přes koleje na tu správnou zastávku.

„Hele, je ti jasný, že jestli tam dnes nikoho nesbalíme, tak si budeme muset nějakou story vymyslet?“ zaksichtí se na mě Dalibor, když si pro sebe v tramvaji zabereme volnou dvousedačku. „Jinak budeme ty jejich posměšný kecy poslouchat až do Vánoc!“

Mávnu rukou: „Když to vyšlo loni, tak co by to nevyšlo letos? Počkej, jak jim vytřeme zrak, až na nás budou v pondělí odpoledne nějaký dvě usměvavý kočky čekat před školou…“

„Až tak, jo?“ baví se Dalibor. „Myslíš, že jim ten svařák tak ošálí smysly, že jako v pondělí budou celý nedočkavý stepovat před naší školou, místo abysme my vyzvedli u jejich školy je?“

„Hele, svařák ani jejich, ani teda moje smysly asi až tak neošálí,“ dám mu zvesela za pravdu, „ale vzpomínáš na ten královskej punč? Jak nám ho loni ta stánkařka užuž nalila, ale na poslední chvíli si vzpomněla, ať jí ukážeme občanky? A jak v něm místo rumu byla whisky… a máma o něm říkala, že jí stačily tři kelímky a skoro o sobě nevěděla, haha…“

„No jo, ale tak to asi taky není úplně to, čeho bysme chtěli dosáhnout, ne? Aby o sobě ty holky vůbec nevěděly,“ má z toho Dalibor srandu.

„Nech to na mně,“ žďuchnu do něj sebevědomě. Protože to by bylo, aby z toho něco nebylo! S Žanetou jsem se rozešel už koncem léta a Dalibor je sám dokonce už od Velikonoc…, a kdy jindy by se nám měly splnit tajný přání, než takhle před Vánocema, no ne?

***

Tak nevím, kdy jindy by se nám ty tajný přání měly splnit, ale dneska to určitě nebude, hahahaha!

Přitom ze začátku to vypadalo víc než nadějně. Kouzelně nasvícený náměstí navozovalo tu správnou atmosféru, do toho se z repráků linuly vánoční písničky… takový jakože optimistický, že prej přání se maj plnit o Vánocích nebo co… Nebo tak nějak se to tam zpívá, ne? Hahaha! Takovej profláklej hit a já už si ani nevzpomenu na slova, chichi… Ale něco by se každopádně o Vánocích plnit mělo a všecko tomu, že to budou ty naše přání, nasvědčovalo, když jsme se s Dalim kolem šestý hodiny na to náměstí přihnali a hned jsme si všimli tří holek, co si před živým betlémem zkoušely vyfotit selfíčko. Nenápadně jsme se k nim přichomejtli a nabídli jsme jim, že jim tu fotku uděláme, a když Dalibor prohodil něco o tom, že vypadají jako tři královny, co k tomu betlému právě doputovaly pouští nebo co, tak i navzdory šílenýmu mrazu bylo poznat, že ledy roztály, hahaha.

Ty tři královny se pak nechaly pozvat nejenom na královskej punč, ale i na horkou čokoládu s rumem a ještě na horkou medovinu, ale když jsem se zmínil, že to další pozvání by mohlo bejt ke mně do pokoje, kde bysme jako mohli v ochutnávání všeho možnýho pokračovat, tak se s náma docela rychle rozloučily. Což Dalimu, kterej tak nějak celkově není zvyklej moc pít, přišlo už v tu chvíli děsně vtipný, tak vtipný, až z toho dostal škytavku, což zase přišlo děsně vtipný mně. A protože škytavka se musí zapít, nebo aspoň mám ten dojem, že jsem to někde četl, tak jsem ho pozval ještě na další královskej punč a on mě pak ještě na jeden… a pak mám takový malinkatý okýnečko, jestli jsme si tohle vzájemný zvací kolečko zopakovali ještě dvakrát nebo možná čtyřikrát, chachacha…

No, naštěstí ke mně domů to z náměstí není daleko, což byl taky důvod, proč jsme byli domluvený, že u mě Dali dneska zase přespí. Bylo nám jasný, že se mi nebude ho chtít doprovázet až k němu, a samotnýho bych ho v jeho stavu nepustil, vždyť málem netrefil ani k nám, před naším barákem se mě pořád ptal, jestli fakt bydlím zrovna tady, že prej se mu to nějak nezdá… Když jsme konečně dolezli do třetího patra, mamka už stála ve dveřích a netvářila se zrovna dvakrát srdečně, a že prej nás bylo slyšet po celým domě, ale že prej už to chvíli vypadalo, že jsme si rozestlali někde v mezipatře, chachacha… To táta, ten se tvářil jinak, pořád se pochechtával spolu s náma a opakoval nám, že jsme blbouni a že každej ten vypitej kelímek si budeme zítra ráno vyčítat. No, to budeme, až se koukneme do peněženky a zjistíme, kolik nás to dnešní balení královen stálo, haha, ale jinak myslím, že to byla super akce, mnohem lepší, než ten válečnej film v kině, protože tam bysme se s Dalim rozhodně takhle nenachlámali!

„Ale Radime,“ ozve se Dalibor ze svý přistýlky, když už se snažíme usnout, ale nějak nám to ani jednomu nejde, protože se pořád něčemu chechtáme, „musíme si do pondělka něco vymyslet! Jinak nám kluci nedají pokoj!“

„Ty o sobě fakt vůbec nevíš, co?“ bavím se. „Tuhle větu opakuješ za posledních deset minut už dobře potřetí!“

„Neopakuju,“ zadrmolí. „To spíš ty nejseš schopnej napočítat ani do pěti…“

„Do pěti nepotřebuju. Stačí mi do tří, hehe…“

„Tak nejseš schopnej napočítat ani do tří, no. To nic nemění na tom, že si musíme do pondělka něco vymyslet,“ mele si svou.

„Je teprve pátek. Teda sobota. Takže co kdybysme to vymejšlení nechali na jindy a teď se prostě jenom normálně vyspali?“ navrhnu.

„Když mně se vůbec nechce spát. Pojď si povídat. Pojď zkusit něco vymyslet…“

„Tak povídej a vymejšlej. Já budu poslouchat…, a kdybych neodpovídal, tak to znamená, že souhlasím, hahaha…“

„Stejně mě ty tři holky naštvaly. Se nechaly pozvat, rozumíš, a pak zdrhly. A co my teď tady… sami? Teď abysme něco vymysleli. Aby kluci neměli kecy,“ opakuje jako kolovrátek. „Jsi možná neměl s tím pozváním tak spěchat. Jakože sem, k tobě. Možná jsme je fakt měli radši pozvat do toho kina. Třeba zítra. A pak by se vidělo. A mohli jsme přizvat třeba i Honzu, abysme byli taky tři, když ony byly tři. Nebo jsme mohli…,“ pokračuje, ale přestanu ho vnímat. Začíná mi docházet, že s tím spaním to nebude jenom tak. Zřejmě jak se říká, že ve víně je pravda… nebo tak něco…, tak ve whisky a v rumu je zase nějaký nutkání řešit pořád dokola nevyřešitelný věci, chacha…

„Hele,“ posadím se na posteli a rozsvítím lampičku, „jestli nejseš ještě ospalej, jakože na to nevypadáš, tak nekoukneme na něco? Přijdeme na jiný myšlenky. Protože mě taky štve, že to nedopadlo, ale zase jako že bych to potřeboval rozebírat pořád dokola…“

„No tak jo a na co se mrkneme?“ pookřeje Dalibor, opře se na svým rozloženým křesle o lokty a zvědavě se na mě zahledí.

„Nevím, něco vybereme,“ slezu z postele a dojdu si ke stolu pro noťas. Pak se zase usalaším na svý posteli, a zatímco noťas zapínám, poklepu rukou na místo vedle sebe, aby Dalimu došlo, že si má přijít sednout za mnou.

„A co se kouknout na něco… no… pořádnýho?“ nadhodí Dalibor, zatímco se uvelebuje vedle mě a přehazuje si přes nohy peřinu.

„Tak na něco nepořádnýho se fakt koukat nechci, cheche… To je snad jasný, že vybereme něco pořádnýho, ne?“

„Ne, já myslím… no… něco, co nám vynahradí, že tu žádný holky nejsou…,“ dovysvětlí, a když se na něj podívám, neunikne mi, jak mu rošťácky svítí oči.

„To jako myslíš… porno?“ ujišťuju se, jestli ho dobře chápu…, a mám dojem, že sotva to slovo vyslovím, tak se mi pohled rozzáří úplně stejně jako Dalimu. Protože… jsem takovej rozparáděnej, alkohol mi ještě pořád koluje v krvi a celýho mě rozehřívá…, a tak jsem tak jaksi správně naladěnej pro každou špatnost, chacha…

„Jasně, co jinýho?“ trhne Dalibor ramenama, jako kdyby pitomější otázku v životě neslyšel… a jako kdyby bylo úplně normální, že se spolu budeme koukat na porno.

„No tak prosím,“ podám mu teda noťas, „je to tvoje! Tak mi ukaž to svý jasně, co jinýho!“

„Já? Proč já?“ přistrčí mi ho zpátky. „Je to tvůj noťas!“

„To si piš, že je to můj noťas, ale je to tvůj nápad! Tak dělej!“ položím mu noťas zase na kolena. „Ukaž mi nějakou svou oblíbenou stránku a já pak ukážu zase tobě tu mou…“

„Pf, nejdřív navrhneš, že se budeme na něco koukat, a pak…,“ brblá nespokojeně, ale prsty mu přitom kmitají po klávesnici a za chvilku už se na displeji otevře okno s videem, který má naprosto prvoplánovej obsah. Pikolík nese pizzu, zvoní u dveří, otvírá polonahá blondýna… No, tomuhle filmu, jestli se dvacetiminutová scéna v podstatě bez děje dá nazvat filmem, by taky žádný extra ozvučení k lepšímu zážitku nepomohlo, hahaha!

„Tenhle je tvůj oblíbenej, jo?“ zeptám se Daliho pochybovačně.

„No, oblíbenej… Prostě jeden z mnoha, vždyť jsou všechny na jedno brdo,“ řekne. „A teď pusť nějakej tvůj…“

Přeměřím si Daliho očima. Hm, no nevím! Nevím, jestli je připravenej na to, aby viděl něco z mých top ten… Ale tak můžu mu zatím ukázat něco takovýho jakože mezi. Něco, co se mi líbí víc než to, co mi pustil on…, ale zároveň to ještě pořád není úplně ono… A tak nakouknu do historie a vyberu jednu takovou šikovnou desetiminutovku. Vlastně to začíná skoro stejně. Chlap, nějakej kravaťák s kufříkem, zvoní u dveří, otevře mu polonahá blondýna… Akorát že tahle blondýna se mu sama nenabídne. On si ji prostě vezme. Natvrdo. Přiváže si ji k posteli a hotovo.

Po očku sleduju, co Dalibor na to. Přijde mi, že to sleduje tak napjatě, že ani nemrká. „No ty vole!“ vydechne na konci. „To bylo faaakt dobrý! To bylo tak dobrý, že si asi budu muset odběhnout k vám do koupelny, haha…“

„To si odběhni, kam chceš,“ bavím se. Samotnýmu mi teda k nějakýmu takovýmu odbíhání ještě jeden dva podobný, ale přitom trošku jiný filmečky chybí…

Ale Dalibor se najednou k žádnýmu činu nemá. „To je pitomý, fakt! Že si ty tři holky dneska nedaly říct. Aspoň jedna z nich. Třeba by si něco takovýho chtěla zahrát.“

„Myslíš, jo? To bysme asi měli docela štěstí, kdybysme natrefili zrovna na nějakou… takovou, co má tohle ráda…,“ pochybuju.

„Náhodou, ono jich možná nebude zase tak málo. Mrkej na tuhle reklamu!“ klikne na jeden banner, kterej nabízí pomůcky pro bdsm hrátky. „Když na to jsou i specializovaný sexshopy…“

„Specializovaný shopy máš dneska na kde co, i na věci, o který se zajímá jenom minimum lidí,“ namítnu, ale přitom zvědavě sleduju, jak se Dali probírá nabídkou. Z jeho klikání na střídačku všude možně se nedá poznat, jestli ho ta která věc doopravdy zaujala, nebo jestli jenom zjišťuje, co se vlastně všechno dá koupit…

„Týjo, toho je!“ kroutí hlavou. „No, jejich chyba!“

„Čí…?“ nechytám se.

„Těch holek! Kdyby se mnou některá začala chodit, tak bych jí tu vybral něco k Vánocům.“

„Jenom jestli by to nebyl dárek spíš pro tebe než pro ni,“ odhadnu ho.

„Byl by takovej společnej,“ mrkne na mě. „Takový jsou nejlepší, hihi…“

„Tak si kup něco jenom pro sebe,“ navrhnu mu poťouchle, nakloním se nad noťas a najdu v tom e-shopu sekci pro gaye.

„No počkej, a proč si jako mám vybírat dárek zrovna v týhle sekci…?“ vykulí na mě oči.

Vrátím se o stránku zpátky. „No, protože nějakej womanizer,“ slabikuju, „pro tebe asi tak úplně nebude, že…“ Pak se přepnu zase na nabídku pro kluky: „Ale takovej, hm, třeba erekční kroužek s análním kolíkem, hihi, to už zní, že by sis s tím o Štědrým večeru nějakou srandu užít mohl…“

„Ty máš nápady,“ zabrblá Dalibor, a když se na něj podívám, neujde mi, jak je červenej ve tváři. No jo no, taky jsem byl rudej až za ušima, když jsem na tyhle stránky zabrousil poprvý! Ale už je to pár let zpátky, takže už mi to tak nepřijde…

Dalibor si noťas zase uzurpuje pro sebe a kliká sem a tam… a já si až po chvilce všimnu, že některý věci šoupe do nákupního košíku. „Co děláš?“ změřím si ho pobaveně. „To si jako fakt hodláš nadělit takovýhle dárky, jo?“ nezdá se mi to.

„Cheche, ne sobě, ale tobě! Když už jsi s tím nápadem přišel…“

„Blbečku… Opovaž se to objednat! Slyšíš?!“ dožaduju se jeho souhlasu, zvlášť když si notebook natočí tak, abych na něj neviděl. „Hele, dej to sem! Daline! Co tam děláš?“ snažím se nahlídnout, co vyvádí, ale pořád mě od sebe se smíchem odstrkuje.

„Nic, nic nedělám! Nech toho… Au! Co mě štípeš? Hahaha!“ brání ten noťas svým tělem, ale přitom tam pořád na něco kliká.

„Ty seš zvíře! Dej mi to!“ konečně mu ten noťas vytrhnu z rukou. „Cos s tím vyvedl?“ všimnu si, že nákupní košík už zeje prázdnotou.

„Nic, co by?“ pokrčí ramenama. „Jsem to zase smazal. Když teda nic nechceš. Ale mohl jsi mít překvápko od Ježíška. Beztak pořádně nevím, co ti mám koupit.“

„Nic mi nemáš kupovat. Vždyť už jsme se dohodli, že na to letos dlabeme,“ připomenu mu. Pak si v pravým dolním rohu obrazovky všimnu: „Týjo, budou dvě hodiny… To už asi na žádnej ten film koukat nebudeme, co?“

„Hmm,“ zívne, „asi ne…“

„Tak mazej zpátky na svý křeslo,“ začnu do něj levou rukou strkat, zatímco pravačkou vypínám noťas.

„Pfff, seš na mě jak na psa,“ hudrá.

„Pes by spal na zemi a ne na takovým měkoučkým rozkládacím křesílku,“ směju se. „A vůbec, příště tě k nám už nepozvu. Se ti furt něco nezdá…“

„To mě teda pozveš!“ nic si z mýho vyhrožování nedělá. „Protože to na ty trhy musíme jít zkusit ještě jednou. S tím punčem. A s těma holkama. Když ne zítra, tak v neděli. Nebo v pondělí. Přece to nemůžeme takhle odpískat… Tak dobrou.“

„Dobrou,“ zavrtám se pod peřinu, počkám, až se Dali zavrtá pod tu svou, a zhasnu. A nevím, jak je na tom on, ale teď, po tý naší filmovo-shopový noční pauze, usnu snad ještě dřív, než položím hlavu na polštář…

***

No, nakonec ho k sobě fakt pozvu. Ve středu. Ale s těma trhama to vůbec nesouvisí. Nebo teda… ne přímo.

Na ty trhy jsme se totiž prozatím vybodli. V sobotu po probuzení nás oba tak bolela hlava, že nás chuť na další punčový kolo úplně přešla. Nebyli jsme schopní si ani nějak bůhvíjak přesně vzpomenout, jak ten páteční večer probíhal, natož abysme zatoužili si to zopakovat… Jako jo, máme v paměti ty tři holky, tři královny, haha, ale ten zbytek se nám trochu slejvá. A pak máme v paměti to naše noční sledování porna, nebo teda já to mám v paměti, ale Dalibor tvrdí, že se mu to slejvá taky.

A já jsem mu to původně ani moc připomínat nechtěl. Jenže když přijdu ve středu po škole domů a chvíli nato zazvoní pošťák a doveze mi balíček, za kterej mu musím zaplatit něco přes dva tácy, tak mi nic jinýho, než to Dalimu připomenout, nezbyde.

„Ty osle,“ vybalím na něj bez pozdravu, sotva mi zvedne mobil, „říkals mi, že jsi na tom e-shopu nic neobjednal!“

„Cože…?“ nechytá se.

„V pátek v noci! Nebo teda v sobotu ráno! To je jedno! Prostě jsi říkal, že jsi tam nic neobjednal!“

„No, však ne…“

„Tak jak je možný, že zrovna držím balík z toho sexshopu v ruce?!“ uhodím na něj.

„Fakt…?“ protáhne nejistě a já ho úplně jasně vidím, jak se u toho podrbe ve vlasech.

„Fakt! A mimochodem, dlužíš mi tři tácy!“ rovnou to zaokrouhlím, aby to na něj zapůsobilo jako pořádná ledová sprcha.

„Co? Tolik?! Tak jsi ten balík neměl přebírat!“

„Jsem nejdřív nevěděl, že je to zrovna tohle! Mám toho totiž takhle před Vánocema objednanýho víc, víme? A pak už mi bylo blbý tomu pošťákovi říct, ať si to zase odveze!“ přiznám.

„No, tak… Tak nakonec pro tebe ten dárek od Ježíška fakt budu mít, haha… Už jsi to rozdělal?“

„Nerozdělal! Sice je to na mý jméno, ale moje to není!“ připomenu mu. „Pěkně si pro to přijeď, dovez mi prachy – a pak si s tím dělej, co chceš!“ ukončím hovor.

Dalibor na mě zespodu zazvoní o necelou hodinu pozdějc. Bzučákem mu otevřu hlavní vchod a pak na něj čekám mezi dveřma, než vyleze do třetího patra. „No ne, co to neseš?“ všimnu si, když se konečně vyloupne zpoza rohu.

„Jsem to vzal přes náměstí,“ odpoví mi a vrazí mi do ruky papírovou taštičku.

Nakouknu dovnitř – a na dně se krčí dva papírový kelímky s víčkem. „To je ten královskej punč?“ uhodnu, zatímco Daliho nechám projít do předsíně a zavřu za náma dveře.

„Jo… Abys nebyl naštvanej,“ mrkne na mě a pak se začne zouvat.

„Ale vždyť já nejsem naštvanej…“

„Tak do telefonu jsi tak zněl,“ pokrčí ramenama, svlíkne si bundu a šálu a rovnou se vydá do mýho pokoje.

„Protože jsem během pár vteřin přišel skoro o veškerý zbylý úspory,“ přiznám pobaveně.

„Já ti to zaplatím,“ ujistí mě, když si sedá na postel a zvědavě se po tý krabici natahuje. „Ale vlastně když to vrátíme, víš, jak se to dá do těch dvou týdnů vrátit bez udání důvodu, tak oni ti ty peníze pošlou zpátky, ne?“

„To by asi měli. Ale tak pokud to chceme vrátit, tak to nerozdělávej!“ zarazím ho, protože už aktivně strhává z tý krabice izolepu.

„Se jenom podíváme… Pak to zase zalepíme,“ blýskne po mně rozverně očima.

„Tak jak myslíš,“ vzdychnu, mezitím vytáhnu z taštičky ty kelímky s punčem a jeden mu podám. Pak se k němu zvědavě nakloním, protože vůbec nevím, co nakonec objednal…, a on to očividně neví taky.

„No ty vole, pouta… a hned dvoje!“ zazní překvapeně.

Punč, kterej zrovna ochutnávám, mi smíchy zaskočí: „Haha,“ rozkašlu se, „jedny ti přišly málo, jo?“

„Hm, tak… co já vím, proč jsem do tý objednávky naklikal dva kusy… Ti říkám, že si to skoro nepamatuju,“ přizná, ale neujde mi, jak nenápadně hodí okem k čelu mý postele. To je totiž tvořený takovou širší deskou… Jedny pouta by tam provlíkout nešly, na to jsou moc krátký, nebo spíš, na to je ta deska moc široká… Ale dvoje pouta, hmmm… Přemýšlivě na něj přimhouřím oči. Zdá se mi to, nebo má něco za lubem…?

To už si ale Dali usrkává punče, zatímco druhou rukou hmátne do krabice a vytáhne další dáreček. Kuličkovej roubík. Udiveně pozdvihnu obočí. „Ty se nezdáš, kámo! Jsme se přece původně bavili o tom, že si objednáš něco pro sebe… že jako co udělá radost tobě, když zrovna nemáš žádnou holku… A ty zatím vytahuješ spíš věci, který jsou určený pro hry ve dvou!“

Dalibor se na ten roubík zamyšleně zahledí. „Třeba jsem se nějak uklikl…“ Pak se natáhne k nočnímu stolku, aby si tam mohl odložit ten punč, a průhlednou krabičku s roubíkem rovnou rozdělá.

Zkusím ho zadržet, ale bohužel už je pozdě. „No, tak teď už to stopro vrátit nepůjde… Takovýhle věci musej určitě zůstat v originálním obalu,“ ušklíbnu se. „Takže mi dlužíš tři tácy,“ připomenu mu.

„No jo pořád… Jsem se chtěl podívat… Víš jak, tohle už asi nikdy příště držet v rukách nebudu…“

„Tak ono to ani není určený na to, abys to držel v rukách,“ podotknu pobaveně, taky si odložím kelímek s punčem na stolek a zvědavě k Dalimu natáhnu dlaň. „Můžu…?“

Dalibor mi ten roubík podá, a zatímco já ohmatávám, jak měkká a zároveň pevná ta kulička je, on už loví v krabici pro další věcičku. „A zlatej hřeb večera,“ okomentuje to. „Vibrátor a k tomu jako pozornost toho e-shopu lubrikant zdarma…“

„Vida, tak přece jenom sis tam objednal i něco pro svý vlastní potěšení,“ zakřením se na něj výmluvně.

„Pf, jsem ti přece říkal, že to objednávám pro tebe,“ vrátí mi to zakřenění.

„Já bych si takový věci zvládl objednat sám, kdybych je chtěl,“ ujistím ho.

„Ale tohle má bejt dárek od Ježíška,“ připomene mi.

„To jsem si teda Ježíška nikdy takhle zvrhlýho nepředstavoval!“ vybuchnu smíchy.

„Ježíšek plní jakýkoliv přání, i ty zvrhlý,“ mrkne na mě Dalibor.

„Já ale pořád trvám na tom, že sis to všechno ve skutečnosti objednal pro sebe,“ opáčím a rádoby mimochodem se natáhnu do krabice pro ty pouta. Předstírám, že zkoumám, jak fungujou, a při tý příležitosti zacvaknu jeden náramek do toho druhýho… a udělám tak ze dvou kousků jeden delší. A ten už za tou deskou v čele mý postele protáhnu…

„Kdepak,“ odporuje mi, „byl to tvůj nápad. A navíc – ty se koukáš na bdsm porno, ne já.“

Potutelně se na něj ušklíbnu. „Jo, to koukám. Ale tobě se to taky líbilo, tak se nedělej. A navíc – ty jsi to objednal,“ ukážu na něj prstem. Pak se na něj bez varování vrhnu a povalím ho na postel na záda. Dalibor je tím tak překvapenej, že se ze začátku vůbec nebrání – a těch pár vteřin mi stačí na to, abych mu do pout zamkl levý zápěstí, pak ty pouta provlíknul za tou deskou a do druhýho náramku mu uvěznil pravý zápěstí. V tu chvíli sebou Dalibor začne házet, jenže to už je, bohužel pro něj, dost pozdě…

„Hrozně vtipný,“ zavrčí, když zjistí, že se z těch pout nedostane. „Jenom doufám, že k tomu přibalili i klíčky…“

„Přibalili,“ ujistím ho, ale hned posměšně dodám: „Každopádně ty se k nim nedostaneš, takže ti to může bejt úplně jedno.“

Dalibor na mě chápavě přimhouří oči: „Aha… Takže co budeš chtít za to, že mě pustíš?“

„Že by?“ zasměju se. „Že bych na tom jako mohl něco vydělat? Ale ne, neboj, nic chtít nebudu. Prostě když sis to objednal, tak si to na sobě i hezky vyzkoušíš… a pak tě pustím. To je celý.“

Dalibor sebou nesouhlasně zamele. „To není vůbec celý! Pusť mě hned!“ vzteká se.

„Nebo co?“ mám z jeho vztekání srandu.

Na chvilku se zamyslí, ale pak sebou znovu začne házet: „Já už něco vymyslím! A rozhodně se ti to líbit nebude! Takže mě radši pusť hned!“

„Zatím jsi mě nepřesvědčil,“ zašklebím se na něj, pak si podám ten roubík a zamávám mu s ním před očima. „A přestaň se tak rozčilovat, nebo na tobě vyzkouším i tohle, Dalíku…“

„Na to zapomeň! A neříkej mi tak!“ čertí se.

„No, těžko s čímkoliv z toho něco naděláš, že?“ provokuju ho, protože si to prostě a jednoduše můžu dovolit. Zítra nebo někdy se mi možná fakt nějak pomstí, ale dnes… dneska se ničeho bát nemusím. Dneska by se měl bát spíš on, cheche…

„Teď možná ne, ale až mě pustíš, tak ti to spočítám!“ vyhrožuje mi.

„Tím si moc nepomáháš,“ začnu mu tím roubíkem přejíždět po rtech a bavím se tím, jak se snaží uhýbat hlavou. „Čím víc mi vyhrožuješ, tím dýl tě tu nechám a pustím tě, až tě ten vztek přejde… Napíšeme vašim, že zase přespíš u mě, a hotovo. A zatím si pohrajeme s těma dalšíma dárečkama od zvrhlýho Ježíška…“

„Radime, přestaň,“ zahledí se na mě zvážněle. „Už to přestává bejt vtipný.“

„Najednou tě smích přešel, co? A přitom ses mohl uchlámat, když jsi tohle všechno přidával do toho nákupního košíku!“ připomenu mu. „A když jsi to před chvílí vybaloval a rozdělával, ačkoliv jsem ti říkal, ať to neděláš. No, tak teď si za to poneseš důsledky.“

Dalibor mě upřeně pozoruje, odhaduje, jak moc si z něj dělám nebo nedělám srandu. Abych ho znejistil ještě víc, zvednu se z postele, přejdu přes pokoj ke dveřím a zamknu je. Pro jistotu. Naši mi do pokoje sice nikdy nelezou, ale zákon schválnosti funguje spolehlivě, to už mám za ty roky ověřený mockrát…

„To nemyslíš vážně!“ začne sebou Dalibor zase neklidně zmítat na posteli.

„A co přesně? Vždyť se ti zatím nic neděje,“ škádlím ho, zatímco si klekám na postel k jeho nohám.

„Jaký zatím?!“ chytne se přesně toho správnýho slovíčka a zalomcuje rukama, jako kdyby doufal, že ty pouta jsou jenom nějaká atrapa, která po chvilce cloumání povolí. No, kámo, to se obávám, že takový šunt hračky by byly dost k ničemu… a že tím pádem ten e-shop nic takovýho jenom jako neprodává…

„Hele, objednal sis pouta, roubík a vibrátor,“ vyjmenovávám. „A zatím sis vyzkoušel jenom ty pouta. Takhle myslím to zatím.“

Dalibor se na mě jenom nevěřícně zahledí. Je mi jasný, že teď už je zmatenej úplně dokonale. V očích se mu mísí nedůvěra se vztekem, ale taky trochu se strachem… A to je všechno, co momentálně může. Vysílat ke mně tyhle svý pohledy. A mně… mně se to líbí, že nic jinýho nemůže. Líbí se mi to tak moc, až se divím, že mě něco takovýho nenapadlo už dřív. Zkusit si s ním takhle pohrát.

A když už u toho hraní jsme…, když už jsme s tím začali…, tak proč nepřejít od tady tohohle vyhrožování k činům? Aspoň zkusit to můžu. Uvidíme, jak daleko to nechá dojít. Protože nevím úplně přesně, z čeho konkrétně jsem získal ten dojem, ale tak nějak mi přijde, že Dalibor není vyloženě proti. Jakože… doopravdicky proti. Ostatně… z nějakýho důvodu si zrovna tyhle hračky vybral, že…, i když tvrdí, že si na to moc nepamatuje…

Dalibor se užuž nadechuje k nějaký odpovědi, ale nedám mu příležitost. Rychle si mu totiž kleknu na nohy, aby mě náhodou nekopl, a pak mu začnu rozepínat kalhoty.

„Ne! Nech toho!“ zamele sebou tak prudce, že mě ze sebe málem shodí.

„Nemel sebou!“ napomenu ho. „Nebo tě k tý posteli přivážu i za kotníky, buď si jistej, že tu někde nějakej kus provazu nebo něčeho takovýho najdu! A taky trochu uber na hlasitosti, nebo budeš mít ten roubík v puse dřív, než se naděješ!“

Dalibor mě probodne vražedným pohledem, ale mý slova si očividně k srdci vezme, protože na tý hlasitosti fakt ubere. „Ty blbečku,“ prskne po mně napůl opovržlivě, napůl vztekle, „kam až to chceš jako nechat zajít?! Fajn, omlouvám se, že jsem tohle všechno objednal na tvý jméno a že jsem ti to neřekl a žes to musel dneska celý zaplatit, stačí? Ale teď už toho nech!“

„A proč?“ přeptám se a jakoby nic mu začnu shrnovat kalhoty. „To nejseš ani trochu zvědavej? Třeba jak ten vibrátor funguje?“

„No to teda nejsem! A přestaň!“ snaží se vrtěním pánví zabránit tomu, abych z něj ty kalhoty sundal.

„Ale já jsem,“ mrknu na něj. „A vážně sebou přestaň mlít. Jestli mě kopneš, tak si mě nepřej!“

„Kreténe!!!“ prskne po mně asi tu nejhorší nadávku, jakou jsem od něj za celý ty roky, co se známe, slyšel. Ale házet sebou fakt přestane. Protože mě nechce doopravdy kopnout. Stejně jako já mu nechci doopravdy ublížit. A oba dva to víme.

Stáhnu z něj ty kalhoty… a rovnou i ponožky. Mlčky mě pozoruje, a když jeho oblečení odhodím na zem, zakroutí hlavou. Úplně slyším jeho myšlenky. Že mi asi přeskočilo… a že očividně nemá smysl se se mnou nějak dohadovat nebo vyjednávat…, a tak že se o to už ani nebude pokoušet. No, jsem si jistej, že ještě párkrát to určitě zkusí, haha…

A taky jo. Stačí, když mu rukama zajedu pod gumu jeho boxerek. „Zapomeň!“ vyjekne zlostně a zase protestně zahýbe pánví.

„A jak si to jako představuješ?“ zahledím se mu do očí. „Že jako budu ten vibrátor zkoušet přes látku?“

„Ne! Že ho nebudeš zkoušet vůbec! Nebo pokud seš teda až tak zvědavej, tak si ho vyzkoušej na sobě!“ nabídne mi další řešení.

„To by mě asi tak nebavilo,“ přiznám mu s potměšilým úsměvem.

„A mě zase nebaví tohle!!!“ výmluvně zaškube rukama.

„Hm, to se vcelku nedivím, zatím je to pro tebe asi dost nudný…,“ uznám s úšklebkem a znovu mu rukou zajedu pod boxerky. Tentokrát mu je začnu rolovat dolů a na jeho další protesty nedbám. Beztak nejsou myšlený úplně opravdově. To by mě tím kolenem fakt nabral, kdyby mě chtěl vážně zastavit.

Svlíknu ho i z boxerek, odhodím je na zem k ostatnímu jeho oblečení…, přejedu jeho polonahý tělo zkoumavým pohledem… a pak zakotvím očima v těch jeho. Očekávám, že Dalibor zrudne ve tváři, nebo že ode mě odvrátí hlavu…, ale vydrží mi celou dobu můj vyzývavej pohled stejně vyzývavě oplácet. No, na druhou stranu, stydět se přede mnou nemusí. Už jsem ho nahýho viděl víckrát, třeba loni, když po fotbale uklouzl ve sprše a já jsem mu pomáhal ven, že… Nebo v létě, když tu zase přespával a já jsem jedno ráno vlítl do pokoje, zrovna když si sundával pyžamo… A stydět se navíc nemusí hlavně proto, že nemá vůbec za co. Má pěkný tělo. Sexy. A to říkám jako někdo, kdo už nahejch kluků viděl spoustu. Sice většinu z nich jenom na netu, ale i tak…

Uhnu pohledem z jeho očí a znovu se zahledím na tu část jeho obnaženýho těla, která mě zajímá nejvíc. Protože to skoro vypadá, že i když se Dali, dle toho svýho vyvádění, necítí zrovna komfortně, tak jeho péru se něco na týhle situaci líbí…

Dalibor na mě posměšně přimhouří oči: „Spokojenej?“

„Zatím jo,“ mrknu na něj a natáhnu se k tý krabici. „A ty očividně taky…“

„Jdi už někam s tím svým zatím!“ přestane se Dali ovládat a zase naštvaně zacuká rukama. „Jdi někam s tímhle vším!“

„No však jo,“ usměju se na něj bezelstně. „Přesuneme se od teorie k praxi,“ rovnou začnu rozdělávat průhlednej plastovej obal, ve kterým je zabalenej ten vibrátor, „a já se teda sice nikam nechystám, ale něco někam stopro půjde, chichi… Doufám teda, že to mají nabitý. Aspoň trochu…“

„To ti může bejt jedno, slyšíš? Protože to nemáš co zkoušet! Sám jsi říkal, že s těma věcma nechceš mít nic společnýho, když jsi je neobjednával!“

„A ty jsi zase říkal, že je to dárek pro mě,“ vrátím mu to. „Už by ses mohl rozhodnout, jak to teda vlastně je,“ dodám posměšně.

Dalibor si dlouze povzdychne: „Říkám ti pořád dokola, jak to je. Tak mě s tím přestaň provokovat. Už to… vážně… není… vtipný!!!“ zdůrazní každý to slůvko, jako kdyby to na mě mohlo mít nějakej extra přesvědčovací vliv. Nemá.

Přestanu na něj reagovat a svou pozornost zaměřím na tu hračku v mý ruce. Stejně jako ten roubík nebo ty pouta, ani vibrátor jsem nikdy předtím naživo neviděl… Ale to neva, jsem si jistej, že rychle přijdu na to, jak se ovládá. A spolu se mnou na to rychle přijde i Dalibor. Pokud bude chtít. Hodím po něm očima… a nedokážu se neusmát. Jeho klacek totiž rozhodně nevypadá, že by nechtěl. Nebo že by minimálně nebyl zvědavej, co a jak.

Zkusmo vibrátor zapnu… a ozve se tichý vrnění. Věcička se mi v dlani šimravě rozvibruje. Radši ji honem zase vypnu – bůhví, na kolik procent je to nabitý, a byla by škoda, kdyby se mi pozdějc vypnula v nejlepším…

Pohledem přejedu po Daliho polonahým těle a znovu se mu zahledím do očí. Provokativně se na něj usměju. Myslím, že to, co za ten úsměv schovám, rozklíčuje, protože zavrtí hlavou a znovu mi zavyhrožuje: „Vůbec na to nemysli! Anebo na to okamžitě zapomeň!“

Zkusím to s ním rádoby po dobrým. O kousek se na posteli posunu a obkročmo si mu sednu na břicho. „Neříkej, že na to taky vůbec nemyslíš! Navíc, z nějakýho důvodu sis to do toho nákupního košíku naházel. Ať už sám… Sklapni!“ rovnou ho přeruším, když si všimnu, jak se nadechuje k protestu. „Ať už sám pro sebe, jak jsem ti původně radil já, anebo jako dárek pro mě, jak pořád tvrdíš… A já ti za ten dárek teda děkuju a rovnou si s ním i pohraju, ne?“

„Ty to pořád všechno obracíš! Takhle si s ním hrát nemáš!“ čertí se.

„Přece mi Ježíšek nebude říkat, jak si mám hrát s tím, co mi nadělil?“ předstírám údiv.

„Ježíšek ti především nakope prdel, jestli ho okamžitě nepustíš,“ zavrčí.

„Nic takovýho. Ježíšek se pěkně k tomu mýmu hraní přidá. Aby zjistil, jestli ty hračky k něčemu jsou. A kdyby nebyly, tak aby si je rovnou mohl odnýst a vyreklamovat,“ navrhuju.

„Takhle to Ježíšek nedělá. Předá dárky a jde o dům dál,“ odporuje mi.

„Tak tenhle Ježíšek to tak udělá,“ vyjednávám. Musím se u toho kousat do rtu, abych se moc neculil, protože mi přijde, že už to ani není vyjednávání. Že už to mám dávno vyhraný. A že tahle výměna názorů, nebo spíš návrhů, se koná jenom proto, aby z tohohle všeho Dalibor neměl až tak nepříjemnej pocit…

„Ne. Tenhle Ježíšek odsud taky odejde, a že seš to ty, tak možná zapomene, že se tenhle rozhovor někdy odehrál,“ zkouší to zase… anebo spíš předstírá, že to zkouší.

„Ne,“ nesouhlasím. „Tenhle můj Ježíšek roztáhne nohy… a bude si se mnou hrát. Nebo teda já s ním.“

A tenhle můj Ježíšek jenom prudce vydechne… a očima mu prokmitne vzrušení. A já už ten úsměv protentokrát neschovávám. Právě jsem totiž tohohle mýho Ježíška ukecal.

Přestanu mu posedávat na břiše a opatrně se přesunu níž. No jistě, jak se dalo čekat – jeho péro už stojí v pozoru jako svíčka. A to stačila jenom zmínka o tom, že si s ním chci pohrát… Pohled na Daliho vzrušení ve mně odemkne nějakou třináctou komnatu. Najednou dostanu chuť jednat…, a i když jsem něco takovýho nikdy nedělal, tak moje tělo jako kdyby najelo na nějaký instinktivní vedení. Bez přemýšlení se skloním níž a tu vztyčenou vánoční svíčičku olíznu jazykem. Pěkně odspoda… po celý délce… až k hebkýmu žaludu. Slíznu i tu průhlednou kapičku úplně nahoře…, a kdyby ta mi náhodou nestačila jako důkaz, že se to Dalimu líbí, tak jeho vzrušený vzdychnutí mě přesvědčí dokonale.

„No vida,“ neodpustím si tichej, usměvavej komentář, „minimálně někdo si tady hrát chce…“

„Nech toho…,“ vydechne Dalibor zničeně…, a mně je najednou jasný, že ani on sám neví, čeho mám vlastně nechat. Jestli jenom těch mejch keců… nebo i toho, že ho olíznu podruhý… a potřetí…

Na chvilku se mu jazykem věnovat přestanu, ale jenom proto, abych mu mohl roztáhnout nohy od sebe a pohodlnějc se uvelebit pěkně uprostřed. Pak se znovu skloním a Daliho nadrženýho kámoše vsaju do pusy.

„Ááách…,“ uteče Dalimu vzrušeně. Nechám se víst tím nově probuzeným instinktem a dál tu adventní svíčičku zpracovávám pusou a jazykem. A ačkoliv se Dalibor snaží to svý vzdychání tlumit, ke mně se samozřejmě stejně donese… a je to pro mě důkaz toho, že se na ty svý instinkty můžu spolehnout. Minimálně teda v tomhle, haha.

Po chvilce zapnu ten vibrátor, a i když vrní fakt potichu, Dalibor sebou prudce trhne. „Ne!“ dolehne mi k uším jeho jednoznačný odmítnutí.

Přestanu se mu věnovat pusou a zvednu k němu oči. „Jaký ne? Vždyť ještě nic nedělám…“

„A ani nebudeš!“

„To je pořád dokola,“ ušklíbnu se a ten vibrátor zase vypnu, ať se zbytečně nevybíjí. „Já si chci hrát. Ty si chceš hrát. Navíc… i kdybys náhodou nechtěl, tak máš teď tak trochu smůlu, že,“ schválně ho provokuju. „Takže, máš dvě možnosti. Buď to necháš na mně a budeš zticha, anebo to necháš na mně a ještě k tomu dostaneš do pusy roubík…“

Kdyby pohledy mohly zabíjet, tak tenhle příběh zůstane nedovyprávěnej, haha. Ale takovouhle mocí naštěstí můj Ježíšek neoplývá. Takže jenom dlouze vydechne, asi je to náhražka za nějaký počítání do desíti, a pak to na mě zkusí s jakože rozumnýma argumentama: „Radime, seš normální? Přece ti musí bejt jasný, že něco takovýho,“ kývne hlavou směrem k tomu vibrátoru, „se do nikoho nemůže vlízt! Je to určený jenom…, já nevím…, pro nějaký zkušený… ehm… pornoherce…“

„Hahaha!“ upřímně mě to pobaví. „Ti používají úplně jinej kalibr…“ Pak ale na Dalibora přemýšlivě přimhouřím oči. Dojde mi, že on možná… on se možná fakt nikdy nedíval na žádný video, kde by si s něčím takovýmhle dva kluci hráli. Dva úplně obyčejní kluci. Měl jsem mu v ten pátek přece jenom nějakej takovej film pustit. Ten můj doopravdy oblíbenej. Třeba by z toho teď nebyl tak vyplašenej. „Hele,“ zkusím k němu vyslat něco jako uklidňující úsměv, „já neudělám nic, co by tě bolelo, jo? Neboj.“

Dalibor mi oplácí upřenej pohled. Skousne si rty… a nic neřekne. Ale mně to jako odpověď stačí. Znovu se skloním a jeho trošku znejistělý péro ujistím pusou, že jsem ten svůj slib myslel vážně. Pak ten vibrátor zase pustím, nastavím na něm trošku intenzivnější vibrace – a začnu jím Dalimu přejíždět po podbřišku… a okolo kořene penisu… a pak nahoru… a na chvilku se zastavím na uzdičce… a pak tím hebkým rozvibrovaným silikonem několikrát přejedu přes žalud… Pak mu začnu péro zase cucat, zatímco tím vibrátorem ho začnu pro změnu šimrat na koulích. A pak to zase prostřídám, koule mu začnu jen tak zlehka mačkat rukou, zatímco mu vibrátor zase začnu přikládat k tý jeho nadržený svíčičce… O tom, že se to celý Dalimu líbí, není pochyb. Má zavřený oči a zrychleně dýchá, občas vydechne i trochu hlasitějc, vzrušeně… Nasucho polknu, když si představím, že by takhle vzrušeně vzdychal do toho roubíku.

Odložím vibrátor vedle sebe na postel a počkám si, až Dali otevře oči a zvědavě se podívá, proč jsem s tím příjemným drážděním přestal. „Tak co? Chceš pokračovat? Nebo to chceš zabalit?“ přeptám se ho. Jsem si docela jistej, že teď už si tu druhou možnost nevybere…

Dalibor si olízne rty. „A ty…?“ zeptá se potichu.

„Já si chci samozřejmě dál hrát,“ ujistím ho. „Ale se vším všudy!“ Vezmu do ruky ten roubík, pak po posteli popolezu kousek výš a sednu si na paty vedle Daliho hlavy. „Takže co kdyby teď Ježíšek otevřel pusu…?“

Dalibor se na mě zamračí. „To se Ježíškovi moc nechce…“

„Jenom na chvilku,“ přemlouvám ho. „Když se mu to nebude líbit, tak mu tu kuličku z pusy zase vytáhnu…“

„A jak ti jako Ježíšek řekne, že se mu to nelíbí?“ zapochybuje.

Protočím na něj oči. „Zavrtí hlavou. Třeba.“

Ještě chvilku se vzájemně propalujeme pohledem, pak mu tou kuličkou přejedu po rtech… tam a zase zpátky… a on nakonec tu pusu opravdu otevře. Usměju se, protože mě potěší, jak je můj Ježíšek najednou hezky poslušnej, ale Dali už ten můj úsměv nevidí, protože okamžitě zavře oči. Nevadí. Vložím mu roubík do pusy, řeknu mu, ať trochu nadzvedne hlavu, a pak mu na zátylku pevně utáhnu řemínek. Když zase položí hlavu na polštář, zálibně se na něj zahledím… a cítím, jak mi vzrušením cuká v rozkroku. Hmm, tak dívat se na něco takovýho v pornu je jedna věc, ale prožívat to reálně… Ono nakonec na to plnění přání fakt dojde! I když úplně jinak, než jak jsem si to představoval, když jsme v pátek vyráželi na ten punčovej tah na náměstí, haha…

A dost možná se ty přání neplní jenom mně. Když se totiž znovu přesunu mezi Daliho roztažený nohy, nemůžu si nevšimnout, že jeho péro sebou cuká úplně stejně, jako mi v kalhotách vyvádí to mý. Daliborovi se očividně tohle všechno taky líbí. Se mnou. A to mě těší. Protože mně se to líbí úplně stejně. S ním. Moc. Těch top ten nebo možná top one hundred videí ve srovnání s tímhle vším fakt najednou dost bledne…

Natáhnu se do krabice pro ten lubrikační gel, a zatímco z něj sloupávám obal, skloním se a jenom tak zlehka tu nadrženou adventní svíčičku opusinkuju. Aby mi zatím třeba nezhasla, haha. Pak si nanesu trochu toho lubrikantu na prst… a začnu s ním jemně kroužit kolem Daliho análního otvůrku. Tyhle zadní dvířka jsou prej hodně citlivý… No, a minimálně u Daliho to teda fakt platí, protože slastně vzdychne do roubíku. Což mě povzbudí k tomu, abych v tom jemným dráždění ještě chvilku pokračoval… a abych pak zkusil opatrně zasunout prst dovnitř…

Dalibor sebou trhne a otevře oči. Oplácím mu jeho upřenej pohled, čekám, jestli třeba nezakroutí hlavou nebo tak něco, ale Dali oči zase zavře a pak ucítím, jak se tam vzadu… uvolňuje. No vida, to beru jako jednoznačný pozvání… Pro jistotu ale prst vytáhnu a kápnu si na něj ještě trochu gelu. Pak se skloním a zase nasaju jeho stojící péro do pusy, zatímco prstem mu pomalu, kousíček po kousíčku, zajíždím do análu. Dali se z toho může uvzdychat. Přes ten roubík to zní neskutečně rajcovně, ale zároveň taky dost tlumeně na to, aby se ty zvuky náhodou nenesly i mimo zdi mýho pokoje. To by asi naši byli docela překvapený!

Chvilku Daliho prozkoumávám prstem zevnitř, což si užíváme oba. Každej teda jinak…, ale já bych s ním momentálně neměnil. Mně se děsně líbí, že jsem zodpovědnej za to, jak vzrušeně, trhaně lapá po dechu… a jak co chvíli cukne pánví, aby mým prstům anebo možná mý puse vyšel vstříc… Přeruším to svý dráždění jenom na tak dlouho, abych si mohl přikápnout gel i na další prst, a hned se k tý jeho… nebo teda dalo by se říct adventní svíčičce zase vrátím. A k tomu jeho otvůrku, do kterýho teď pomalu vsunuju ukazováček i prostředníček najednou. Nejdřív to moc nejde, protože Dali má tendence ty ne tak úplně pozvaný návštěvníky, co se do něj dobývají zadníma vrátkama, vyprovázet zase ven, ale nespěchám na něj, a tak po chvilce všichni slavíme úspěch. Začnu do něj prsty zasunovat a zase je vytahuju… a znovu je zasunu… a zase povytáhnu… Z Daliho ucpaný pusy se místo vzdychání začne ozývat spíš skučení, ale když ho rychle překontroluju očima, jeho slastně zavřený oči a zakloněná hlava mě nenechají na pochybách o tom, že se mu to líbí.

Ještě chvilku si ho takhle připravuju – a pak toho zase nechám, protože s takovou by na ten třetí Ježíškův dárek ani nestihlo dojít, haha. Narovnám se v zádech, znovu si podám ten vibrátor a začnu na něj nanášet pořádnou vrstvu lubrikantu. Cítím, že mě Dali zvědavě pozoruje, ale když k němu konečně zvednu oči, honem ty svý zase zavře. Všimnu si ale, že několikrát polkne, a nejsem si jistej, jestli je to kvůli tomu roubíku, nebo proto, že je tak nervózní z toho, co přijde…

„Tak co, zvládne to Ježíšek ještě chvilku s tou kuličkou v puse?“ zeptám se ho, zatímco začnu dlaní gel po tom vibrátoru rozmazávat.

Dalibor oči zase otevře, přimhouří je na mě a vyšle mi jima dost jednoznačnej signál. Trhni si. Trhni si, na takový debilní otázky ti odpovídat nebudu. Spokojeně se usměju, protože přesně takovou odpověď jsem potřeboval dostat.

„Hodnej Ježíšek!“ taky na něj přimhouřím oči, ale já mu skrz ně vyšlu signál, že si tohle celý neskutečně užívám. A že vím, že on taky. Nebo si to aspoň doteď užíval. A jelikož chci, aby se mu to líbilo i dál, tak radši dodám: „Moc hodnej. Takže já na něj taky budu hodnej. Přece bych mu takhle těsně před Vánocema nenatrhl zadeček…“

Dali něco zahuhlá do roubíku, odhaduju, že to bude nějaká nadávka, nebo nějaký další trhni si, a neuteče mi, že i docela zčervená ve tvářích. A mě to fakt baví, pozorovat ho, co s ním dokáže udělat jenom jedna jediná věta, hihi… Nevím sice, jestli se mi tím povedlo docílit i toho, že je nervózní o něco míň…, ale tak snad jo.

Když mám dojem, že už mám vibrátor nagelovanej dost, znovu se skloním a několikrát olíznu Ježíškovu svíčičku. „Pokrč nohy,“ řeknu potichu – a Ježíšek mě hned poslechne. Já se pak zase začnu jeho nádobíčku věnovat pusou, zatímco mu vibrátorem, zatím vypnutým, zlehka kroužím kolem otvůrku. Po chviličce vibrátor zapnu – a Dali slastně zavzdychá. Nechám špičku vibrátoru přiloženou na tom citlivým místečku, ať si to příjemný šimrání užije…, a po chvíli se vibrátorem začnu pomalu dobývat dovnitř. Jenom tak zlehka, nenápadně, aby si Dali skoro ani nevšiml, že se u jeho zadních dvířek začíná něco dít.

No, Dali si toho přece jenom všimne, protože zase zavnímám, že mě, nebo teda mnou přizvanýho vibrujícího návštěvníka nechce pustit dál… Ale je mi jasný, že to nedělá schválně; že spíš asi není nic lehkýho poručit vnitřním svalům, aby zůstaly v klidu… Však není kam spěchat. Ostatně, na to, že do dneška Daliho asi ani nenapadlo, že by něco takovýho mohl zažít, si vede úplně skvěle… I když někdy z něj musí vydyndat, jestli ho to fakt ani nenapadlo v tý chvíli, kdy všechny tyhle hračky objednával. Možná mu jeho alkoholem povzbuzený podvědomí dalo najevo, že by se mu něco takovýho mohlo líbit, ještě dřív, než to stihlo dojít až do jeho vědomí, haha…

Milimetr po milimetru do něj zasunuju vrnícího návštěvníka…, pak ho zase trochu povytáhnu… a zkusím ho zasunout znovu… a takhle pořád dokola, s tím, že se pokaždý dostanu o kousek hloubějc. Mezitím kouřím Daliho péro, ale pořád jenom tak zlehka, protože podle Daliho zvukovejch projevů je mi jasný, že už se pomalu blížíme do finále…, a mně přijde, že to by z tý hračky pořádně nestihl nic mít, kdybych ho už teď nechal, ať se vystříká… O stupínek zvýším vibrace, aby byla nějaká změna…, a zase celou tu cestu ven a napůl dovnitř párkrát zopakuju. Napůl dovnitř… a pak ze tří čtvrtin dovnitř… no, a po chvíli celej dovnitř. Tak, to bysme měli.

Zase o něco zvýším vibrace, počkám si na Daliho zamručení – pořád zní jednoznačně vzrušeně, takže super – a začnu tím vibrátorem uvnitř něj všelijak hýbat a kývat a natáčet. Vůbec teda netuším, jestli mám takhle napoprvý a bez jakýkoliv praxe šanci dosáhnout toho, o čem jsem zatím jenom četl…, a jestli bych to vůbec poznal, nebo spíš, jestli by to poznal můj Ježíšek… Ale tak chvilku to zkoušet můžu, ne? Zvlášť, když se Dalimu ty šimrající vibrace uvnitř něj v kombinaci s tím, jak mu pořád ještě zlehka cucám jeho nadrženou svíčičku, dost líbí… Užuž mám prst na vibrátoru nachystanej, abych zase o trošku zvýšil intenzitu toho, co mně teda v dlani přišlo jako šimrání…, když v tom Dali prudce, hlasitě vyhekne… a doširoka na mě otevře oči. Potutelně se na něj zaksichtím. Že by? Že bych hned takhle napoprvý slavil úspěch a našel jeho P-bod? Nebo spíš, když jde o mýho Ježíška, tak J-bod, hihi? No, očividně jo. Udělám tím vibrátorem ten samej pohyb co před chvilkou… a Dali do roubíku zasténá znovu. Nejlepší ale je číst si to v jeho očích. Slastně je přivře… a pak se na mě podívá znovu… a v tom jeho zastřeným a skoro jakoby až okouzleným pohledu už nevidím ten počáteční vztek smíchanej s nedůvěrou a strachem. Teď už se na mě dívá spíš jako… na Boha, haha. Na všemocnýho, šikovnýho a úžasný pocity rozdávajícího Boha…, kterej svýmu spoutanýmu Ježíškovi dovolil zažít něco překvapivýho, co ještě nikdy nezažil… a co ho dost možná doteď nikdy ani nenapadlo, že se vůbec zažít dá…

Hrozně moc se mi líbí si tohle v jeho očích číst, ale když mi to Dali všechno odvysílá, tak oči spolu s dalším vzrušeným vyheknutím zase zavře. Mně ale ke spokojenosti bohatě stačí i poslouchat to jeho roubíkem tlumený hekání… a sledovat, jak sebou jeho tělo škube v těch předorgasmickejch křečích, který už v podstatě nejdou ani ovládat… Rozhodnu se, že pro dnešek by to mohlo stačit, ostatně, přece jsem Ježíškovi slíbil, že na něj budu hodnej, takže ho nemůžu trápit moc dlouho. I když to opravdu je pohled pro Boha, haha, pozorovat, jak to s ním všechno mává. Však taky mý péro vůbec nechápe, proč je ještě pořád uvězněný v kalhotách a proč se mu už dávno nevěnuju, když mu přitom dopřávám takovouhle úžasnou vizuální i sluchovou předehru… No, to máš blbý, kámo. Dneska nic nebude, to už by bylo na mýho Ježíška opravdu moc…

Se spokojeným úsměvem začnu tu Daliho už úplně maximálně nadrženou svíčičku kouřit rychleji… a ještě rychleji… a vibrátorem se zatím snažím pohybovat tak, abych se moc nevzdaloval od toho nově objevenýho místa. Dali sebou hází víc a víc… a poznám, že i ty svý steny vědomě trochu krotí, protože až tak je ten roubík ztlumit nedokáže, a přece jenom, nejsme v bytě sami…, což je teda škoda, no, ale příště to vymyslíme líp. Pak se najednou Dali prudce prohne v zádech a já stihnu taktak uhnout hlavou. Hned ale vezmu jeho péro do dlaně a dál ho mačkám a hladím, zatímco z něj na Daliho břicho stříká bílej důkaz toho, že ty Ježíškem nadělený hračky fungujou skvěle a že vůbec žádnou reklamaci nepotřebujou, hihi…

Když ze sebe Dali vystříká všechno, co měl pro tuhle příležitost připravený, aniž by teda o nějaký takový chystající se příležitosti měl tušení, ještě chviličku mu po tý jeho pomalu zhasínající svíčičce přejíždím dlaní, zatímco z něj vytahuju vibrátor. Dali prudce vydechuje jako po rychloběhu na tramvaj a oči nechává zavřený, takže si zatím dojdu do skříně pro balíček papírovejch kapesníků. Nejdřív otřu ten vibrátor, dám tak Dalimu o něco víc času, než se bude muset vrátit ze svýho postorgasmickýho ráje zpátky na zem… Teprve když se jeho dech začne uklidňovat, vytáhnu si z balíčku další kapesníky a začnu jimi otírat Daliho břicho. Kdo ví, příště… nebo popříště…, jestli teda nějak takový příště a popříště bude, ale mám silnej dojem, že jo… no, tak příště nebo popříště možná nebude co utírat, protože si troufnu to ochutnat. Ale takhle napoprvý jsem si nebyl jistej… a nechtěl jsem mu tu pak sehrávat nějakou šklebivou etudu, haha…

Když Dalibor ucítí, jak se dotýkám jeho břicha, otevře oči a upře na mě spokojenej, no, spíš uspokojenej pohled. Usměju se na něj a on by mi to i oplatil, ale zatím nemůže, tak se usměje aspoň těma očima a zase je na chvilku zavře. Rychle ho doutírám, ty použitý kapesníky zmuchlám a odhodím na zem a opatrně se po posteli přesunu výš, abych mohl Daliho konečně zbavit toho roubíku. „Dobrý…?“ zeptám se ho, když už mi může odpovědět.

Dali si nejdřív protáhne obličejový svaly, než z něj chraptivě vypadne: „No, to teda…“ Spolu s tím jeho spokojeným úsměvem mi to jako odpověď bohatě stačí, takže z něj žádný další rozumy netahám. V tichosti zalovím do krabice pro klíčky od pout a osvobodím svýho Ježíška ze zajetí. Vzpomenu si, jak mi zkraje vyhrožoval…, že mi nakope prdel a kdesi cosi… No, ze začátku jsem si fakt nebyl tak úplně jistej, jestli to nakonec nesplní, až ho pustím. Ale teď už vím, že ne.

A on mi to vzápětí i potvrdí. Povytáhnu zpod něj cíp peřiny a přehodím ji přes něj, aby přede mnou neležel tak nestydatě polonahej, a sám se natáhnu vedle něj na bok a podepřu se na lokti. „Asi bysme měli jít co nejdřív zase na ten punč,“ prohodí Dali a široce se usměje, oči ale nechá zavřený.

Mrknu na noční stolek. „Máš chuť? Máme tady ještě ty dva vychladlý, můžu je zkusit ohřát…“

„No, chuť… Já to myslím spíš tak, že posledně jsme po tom punči objednali tady tohle všechno. A dneska, taky v podstatě po punči, jsme to vyzkoušeli. Tak bysme si to třeba mohli ještě zopakovat…, než ty trhy skončí…,“ vysvětlí mi svý myšlenkový pochody a malinko u toho zčervená ve tvářích.

„Jo takhle… Já si ale budu klidně hrát i bez punče,“ ujistím ho.

Konečně otevře oči a podívá se na mě. „Jo…? A… ehm… necháš mě taky někdy… si hrát?“

„No, s poutama nebo s roubíkem určitě ne!“ zašťuřím se na něj.

„Aha,“ zaksichtí se chápavě, „tak to už mi toho moc nezbylo… Ale já si poradím. A kdyžtak ještě přiobjednám něco dalšího… u toho zvrhlýho Ježíška…“

„Hele, ty už radši nic neobjednávej. Ty to tak akorát můžeš doručovat, ty zvrhlej Ježíšku, ale za objednávání budu zodpovědnej já. Tečka.“

Ještě chvilku mi můj pohled opětuje…, asi odhaduje, jestli má smysl se se mnou nějak dohadovat nebo tak něco…, ale nakonec znovu zavře oči a se spokojeným úsměvem přikývne: „Tak jo.“

A já ten jeho spokojenej úsměv napodobím. Tak jo. Však přání se mají plnit nejen o Vánocích, ne? Nebo tak nějak se to zpívá. Můžou se plnit i po nich. I ty tajný. Tak supertajný, že jsme ani já, ani Dali pořádně nevěděli, že je vlastně máme. Teď už to víme… a můžeme si je plnit navzájem. Celoročně. Můžeme… a taky budeme.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (62 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (74 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by postaráno o všechny.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #37 Punčová - pro SinmeIsiris 2022-05-23 19:12
Cituji Sinme:
Tak to bolo úplne luxusné. Perfektná zápletka a skvelé dialógy. Mám to ale šťastie, že to má aj pokračovanie.

Sinme, mně se moc líbí, jak jsi nedávno objevil zdejší Ostrov - a teď vyhrabáváš z písku jeho poklady a vždycky, když otevřeš další truhlici, neváháš se o svou radost a nadšení podělit s ostatními :-) Za sebe Ti můžu říct, že mě to moc těší - a myslím, že pravděpodobně každému autorovi to vykouzlí úsměv na tváři, když někdo objeví jeho už časem zaváté povídky ;-) Takže děkuju za komentář a jsem ráda, že se Ti příběh Radima a Daliho i způsob, jakým ho odvyprávěli, líbil :roll:
Citovat
+2 #36 Odp.: PunčováSinme 2022-05-22 02:06
Tak to bolo úplne luxusné. Perfektná zápletka a skvelé dialógy. Mám to ale šťastie, že to má aj pokračovanie.
Citovat
+1 #35 Odp.: PunčováMiky 2021-04-01 11:13
Cituji Isiris:

Miky :D Jsi odevzdal BP, tak Ti otrnulo, co? :-p

Mi nemá co otrnovat, zlobit a provokovat lidi k psaní mi jde bez ustání, tomu se říká talent :D
Citovat
0 #34 Odp.: PunčováGD 2021-04-01 08:28
Mamko já chci taky vědět jak si žije Dalibor! :lol: ;-)
Víš o o tom, že přání se mají plnit nejen o Vánocích? :lol: No a souhlasím s Honzou. Třeba D nemusí být tak jednoznačně zaměřen. :-) ;-) Možností je více. Čubí taky měla několik soutěžních příběhů, takže ..... :D
Samozřejmě gratulace je na místě.
Citovat
+1 #33 Odp.: PunčováHonzaR. 2021-03-31 22:18
Já nic neslíbil a vyhecovat se už nenechám. :P
Citovat
+1 #32 Odp.: PunčováMarko 2021-03-31 22:04
Cituji Isiris:
Honzo, challenge accepted ;).
Aduš, neboj se nic, on si to Honza, jak vidno, ohlídá sám ;-D
Miky :D Jsi odevzdal BP, tak Ti otrnulo, co? :-p
Marko - další lump na scéně :D No všechno si to pamatuju - a v pravý čas taky zažádám o pokračování něčeho ;)

:P :-*
Citovat
+1 #31 Odp.: PunčováIsiris 2021-03-31 21:48
Honzo, challenge accepted ;).
Aduš, neboj se nic, on si to Honza, jak vidno, ohlídá sám ;-D
Miky :D Jsi odevzdal BP, tak Ti otrnulo, co? :-p
Marko - další lump na scéně :D No všechno si to pamatuju - a v pravý čas taky zažádám o pokračování něčeho ;)
Citovat
+2 #30 Odp.: PunčováMarko 2021-03-31 21:35
Pridávam sa k záujemcom o pokračovanie Isi ;-) :lol:
Ako Tvoji verní a skalní fanúšikovia (a tvoje detičky :D) Ti veríme, že si s tým poradíš :-)
Citovat
+1 #29 Odp.: PunčováMiky 2021-03-31 19:00
Chichi. Teda... vůbec samozřejmě nemám zlomyslnou radost že se ten nápad tak rozjel :D :D
Jako pokud vím tak trhy bývají i na Velikonoce že :D ale tak teda když to má být něco brzčího to se holt budeme muset poradit no :P
Citovat
+1 #28 Odp.: Punčováaduška 2021-03-31 18:51
Oki Isi, odpuštěno..Pro tentorát a s Mikym už zkusíme něco vymyslet 8) ...Ale nějakou tu povídku Honzovi napíšeš..Na to pěkně dohlínu,protože sliby se maj plnit nejen o vánocích nebo velikonocích.. :lol:Jo tenhle zajíček dokáže být taky pěkně zvrhlý, když chce :lol:
Citovat
+1 #27 Ok, já jsem k holkám moc měkkýHonzaR. 2021-03-31 18:46
Tak dobře, tak já si to zas zapíšu do deníčku provokací a ještě budu přemýšlet. Ale tohle byla poměrně gentlemanská nabídka. Příště to může být i horší. :lol:
Citovat
+1 #26 Odp.: PunčováIsiris 2021-03-31 18:40
Hm, tak mailer daemon nezabral, to asi nezabere ani jiný démon...
Honzo, není škoda si povídku na přání vyplýtvat na druhý díl něčeho...? Než si přát něco úplně od základu? ;)
Aduš, s tím, že by tentokrát naděloval zvrhlý Zajíček, jsi mě dostala :lol: Ale velikonoční nadílku už tu chystá někdo jiný, tudíž mu nepolezu do zelíčka... ;-)
Zmetku - i Ty, Brute? :D Nu... ono by se to ale asi muselo ještě odehrávat v době vánoční... aby to bylo pro ty kluky nové... Po čtvrt roce už by to byl docela skok v čase, tak nevím :-o ...

Heleďte, trochu problém je, že já jsem ty punčem rozvrkočené rošťáky mezitím úplně pustila z hlavy... a bojím se, že teď by to pokračování byla spíš moje vlastní vykrádačka některého z dílů o K+B... ;-)
Jelikož iniciátorem celé této vzpoury je Miky ;) - tak myslím, že dostaneš za úkol vymyslet nějakou inspirační zápletku 8) Můžeš se poradit i s ostatními lumpy (a lumpicemi ;)), co Tě tak rychle přispěchali podpořit... :P
Citovat
+1 #25 Odp.: Punčovázmetek 2021-03-31 18:13
Cituji Isiris:
Undelivered Messages from Miky, Aduška, HonzaR.
Action: failed
Diagnostic Code: 550-42.1.3 - Soutěž skončila, stop. Punčový stánek uzavřen, stop. Zvrhlý Ježíšek nedoručuje, stop.
:P :P

Ježíšek nedoručuje, ale Velikonoce k akci lákají, třeba ještě všechno nepoužili. Soutěž sice skončila, ale příběh může pokračovat... :-)
Citovat
+1 #24 Odp.: Punčováaduška 2021-03-31 18:13
Cituji Isiris:
Undelivered Messages from Miky, Aduška, HonzaR.
Action: failed
Diagnostic Code: 550-42.1.3 - Soutěž skončila, stop. Punčový stánek uzavřen, stop. Zvrhlý Ježíšek nedoručuje, stop.
:P :P

To jako vážně chceš porušit slib našemu HONZÍKOVI? :o To jako vážně? Punčový stánek možná uzavřen je, ale tím dny nekončí,ne? A když nedoručuje zvrhlý ježíšek, tak může přebrat žezlo zvrhlý velikonoční zajíček, ne? ;-) :D
Citovat
+2 #23 Sliby se maj plnitHonzaR. 2021-03-31 18:11
Nejen o Vánocích. Máme důkazy, žes mi slíbila povídku na přání. O tom kdy si o ní řeknu, nepadlo ani slovo. Budou Velikonoce a jedna hezká tradice. Neomezuj se genderově, třeba. :lol:
Citovat
+1 #22 Mailer Daemon... ;-)Isiris 2021-03-31 18:07
Undelivered Messages from Miky, Aduška, HonzaR.
Action: failed
Diagnostic Code: 550-42.1.3 - Soutěž skončila, stop. Punčový stánek uzavřen, stop. Zvrhlý Ježíšek nedoručuje, stop.
:P :P
Citovat
+1 #21 A ještě...HonzaR. 2021-03-31 17:31
... kdybys potřebovala nějaké intro, tak můžou mít kámošku, která vyhrála poukaz do nejmenovaného gay sexshopu a tudíž nakoupí další hračky. Pochopitelně takové, které ještě nemají. ;-)
Citovat
+1 #20 Odp.: Punčováaduška 2021-03-31 17:17
Cituji HonzaR.:
... a přišla. Takže teď budu hecovat já. Víš jak jsi mi onehdy slíbila povídku na přání? Tak tedy hlas lidu, hlas Boží emh, promiň, hlas Honzův, já chci tedy taky pokračování. :lol:

Skvělé Honzo..Jen tak do ní. Teď už nemůže pokračování odmítnout.. :lol:
Citovat
+3 #19 Já věděl, že moje šance přijde...HonzaR. 2021-03-31 17:14
... a přišla. Takže teď budu hecovat já. Víš jak jsi mi onehdy slíbila povídku na přání? Tak tedy hlas lidu, hlas Boží emh, promiň, hlas Honzův, já chci tedy taky pokračování. :lol:
Citovat
+1 #18 Odp.: Punčováaduška 2021-03-31 17:07
Cituji Miky:
Tak nám soutěž skončila, ještě jednou velká gratulace Isi. :) A tahle skvělá povídka by si stále zasloužila pokračování :D

Souhlasím s tebou Miky..Vážně se Isi moc povedla a zajímalo by mě, jak to kluci mají teď.. Otázka je, zda máma Isi plánuje další díl, nebo to nechá při jednom
Citovat