Popunčová (III.)

Věnováno Mikymu ;-)

„No tak, přestaň se konečně tvářit tak nakrkle,“ drcnu loktem do Daliho, když vejdeme do předsíně a já za náma zabouchnu dveře.

„A ty mi přestaň říkat, jak se mám tvářit,“ zaksichtí se na mě a ten dloubanec mi vrátí.

„Jsem si o tobě nikdy nemyslel, že jsi takovej šprťák,“ odmotávám si z krku dlouhou šálu. Dárek od Ježíška. Ne, ne tady od tohohle naštvanýho, co na mě už od oběda akorát bručí.

„Nejsem šprťák!“ sundá si bundu a přehodí ji přes věšák. „Ale celá třída má z tý závěrečný práce za jedna a jenom my máme dvojku, protože jsi to neozdrojoval! A to ses dušoval, že ty finální úpravy doděláš!“

„Jsem je dodělal!“ předkloním se a začnu se zouvat. „Jenom na ty zdroje jsem zapomněl, no!“

„No právě!“ odkopne naštvaně svoje boty do kouta, a aniž by mi věnoval pohled, rozejde se do mýho pokoje. S povzdychnutím se vydám za ním. A to jsem myslel, že s ním dneska proberu něco úplně jinýho, ale vypadá to, že na to nebude mít náladu…

A taky že nemá. Ode dveří ho sleduju, jak se usalašuje na mý posteli a na kolenou si otvírá můj noťas. Když na něj tázavě nadzvihnu obočí, prohodí: „No co? Mrknu se, jak vypadá ten tvůj úvod do tý pololetní práce do eka. Když tě to teda podle tvejch slov tak vtáhlo, že na právo už jsi neměl myšlenky.“

Odhodím batoh, dojdu k posteli a sednu si naproti Dalimu. „No… ehm… neměl, no,“ podrbu se na nose. „Ale v tom eku toho ještě taky moc nenakoukáš, jsou to prostě zatím jenom takový… nástřely…“

Na to už Dali neřekne nic, soustředěně se zahledí na displej. A já se stejně soustředěně zahledím na jeho obličej. Párkrát někam klikne, chvilku něco podmračeně čte, pak se začne tvářit čím dál víc nasupeně… Pak si tak nějak vnitřně napočítá do pěti, haha, je prostě poznat, jak se vší silou snaží uklidnit… A pak se konečně podívá na mě: „Děláš si ze mě prdel? Tomuhle říkáš, žes s tím dost pohnul?!“

„A ne? Je to vytažený z asi šesti různejch článků! Všechno to do sebe krásně zapadá, jenom to trochu uhladit – a úvod bude hotovej!“

„No přesně! Úvod! A v pondělí to máme odevzdávat celý!“ prskne.

„Však jo! Máme na to ještě týden!“ upozorním ho.

„Tímhle tempem,“ mávne rukou k tomu notebooku, „nám nebude stačit ani měsíc!“

„Ty seš fakt děsnej šprťák,“ zavrtím hlavou.

„A ty seš děsnej prokrastinátor!“ obviní mě. „Všechno necháváš na poslední chvíli, pak to nestíháš nebo rovnou na něco zapomeneš… Že já jsem se nechal ukecat, ať ty projekty dělám s tebou!“

„Pf, prej ukecat… A náhodou, žádnej prokrastinátor nejsem! Včera jsem na tom fakt poctivě makal! Jenže pak mi přišel takovej mail, víš…“

Dali zmateně nakrčí čelo. „Jakej mail…?“

„Z toho e-shopu. Z tamtoho e-shopu,“ upřesním a potěšeně pozoruju, jak se Dalimu v očích zableskne pochopení… a zvědavost.

„A co ti jako psali…?“

„Že v rámci lednovýho výprodeje dostaneme na další nákup čtyřicet procent slevu,“ prozradím a sleduju, co Dali na to.

Ve tváři se mu mihne zájem, ale taky ostražitost. „Tak proto jsi mě sem tahal? Protože už jsi něco objednal…?“

„A kdyby?“ odpovím mu otázkou.

Přestane se uvolněně opírat o zeď, místo toho se narovná v zádech. „Tak tě s tím pošlu někam!“

Sám pro sebe se uculím. Protože kdybych si ho sem fakt nalákal, abych na něm vyzkoušel nějakou novou hračku, tak si ji na něm prostě vyzkouším – a nějaký jeho jdi s tím někam mě nebude moc zajímat… „Klídek, nemusíš se hned čertit,“ řeknu nahlas. „Zatím jsem nic neobjednal, ale plno času mi zabralo přemýšlení, co bych objednat mohl. A říkal jsem si, že můj zvrhlej Ježíšek by se na tom rozhodování třeba taky rád podílel…“

„Tvůj zvrhlej Ježíšek se na ničem takovým podílet nebude, dokud nebude odevzdaný to eko!“

„Mezitím ten slevovej kupon přestane platit,“ zabrblám nespokojeně.

„Neremcej… Když je to lednovej výprodej, stopro bude platit až do konce ledna,“ nenechá se Dali zviklat. „A aspoň budeš mít motivaci dodělat ten projekt co nejdřív,“ zašťuří se na mě uličnicky.

„No jo, jenže je tu ještě další věc – v pátek naši nebudou doma. Jsem myslel, že by to třeba do pátku mohlo přijít, víš?“ vytáhnu z rukávu další důvod, proč bych se chtěl tomu sexshopování pověnovat se svým Ježíškem zrovna dneska. Kdybysme to totiž dneska objednali, tak bych si to, aspoň podle údajů na tom webu, mohl ve čtvrtek odpoledne vyzvednout na poště…

„Nezájem,“ mávne Dali rukou. „Ostatně, Ježíšek přece odjakživa doručuje dárky jenom hodnejm dětičkám, ne? Takže si musíš nějak zasloužit, aby za tebou zase přišel. A tímhle svým flegmatickým přístupem ke studiu sis teda zatím nic nezasloužil. Akorát dvojku z toho pitomýho práva. Takže teďka to uděláme po mým. Nejdřív práce, potom zábava.“

Očima skenuju jeho obličej. Tváří se tak přísně a odhodlaně, že je mi jasný, že s ním nic nezmůžu. Ne po dobrým. A na nějakou další lest dneska nejsem přichystanej, achjo. Navíc se stejně každou chvíli vrátí naši…

Poraženecky si povzdychnu. „Tak dobře. Ale beru tě za slovo. Že až to doděláme, bude zábava,“ mrknu na něj.

„Však Ježíšek už přece posledně uznal, že lhát se nemá – takže v tomhle by ti taky nelhal,“ oplatí mi to mrknutí.

Při tý vzpomínce, jak jsem si Ježíška kvůli jeho lhaní posledně potrápil, mě prudce zalechtá v podbřišku. „Ehm,“ zatroubím radši k ústupu a zvednu se z postele, „tak já nám sem donesu něco na pití… a zkusíme s tím ekem trochu pohnout, jo?“

„Jasně,“ přeměří si mě Dali pobaveným pohledem, pak sklopí oči zpátky k noťasu a do něčeho se tam začte. „Dám si colu,“ houkne na mě ještě.

Fajn, jak chceš, tak colu, pomyslím si, když se vydám do kuchyně. Tvý přání je mi rozkazem. Pro dnešek. Ale počkej v pátek. I kdybysme ten projekt ještě hotovej neměli, tak toho, že budu mít zase prázdnej byt, stejně hodlám využít!

***

Během pátku si nemůžu pomoct, ale mám čím dál silnější dojem, že Dali něco tuší. Pořád po mně tak jaksi zvláštně pokukuje a potutelně se usmívá. A když ho načapu, uhne pohledem a dělá, že nic. Tak jasně, na jednu stranu mu asi musí být jasný, že to bych ani nebyl já, kdybych ho dneska nějakou lstí nezkusil nalákat, ať to volný odpoledne věnujeme něčemu jinýmu než škole. Ale na druhou stranu – právě proto jsem se schválně celou dobu držel, abych na to téma, že u nás dneska nebude nikdo doma, nezavedl znovu řeč! Protože nemůžu potřebovat, aby byl Dali až příliš obezřetnej a měl se přede mnou na pozoru! Jenže když po mně tak zvědavě kouká už během dopoledne, tak odpoledne bude tuplem ve střehu… Sakra, nakonec budu muset úplně změnit taktiku! Jak to udělat, aby pastička sklapla i tentokrát?

Když v kuchyni otvírám ledničku a čekuju, jestli mi mamka ráno ještě umíchala tu skvělou vajíčkovou pomazánku, co mi slíbila připravit, zaslechnu za sebou Daliho kroky. Zamyšleně ledničku zase zabouchnu. No fakt, on mě prostě dneska nehodlá vůbec spustit z očí…

„To už máš hlad?“ přeptá se.

„Ne, jenom obhlížím stav zásob,“ opravím ho.

„A jsou dostatečný?“ zasměje se.

„Vypadá to, že jo. I když teda záleží, jak dlouho se zdržíš,“ zašklebím se na něj.

„No přece dokud bude co jíst,“ odpoví mi pobaveně. „Chceš s něčím pomoct?“

„Zatím není s čím, pití ještě zvládnu odnýst sám,“ ujistím ho a otočím se k němu zády, abych se mohl natáhnout do skříňky pro skleničky.

Osudová chyba.

Dali totiž najednou přiskočí těsně za mě, svým tělem mě přimáčkne ke kuchyňský lince, zatímco mě popadne za paži a zkroutí mi ji za záda. Než si vůbec stihnu uvědomit, co se děje, ucítím na zápěstí něco chladnýho a pevnýho. „Zapomeň!“ škubnu sebou, ale už je dost pozdě, protože to už mě Dali chytá i za levou ruku, a i když se mu snažím vysmeknout, celkem bez problémů mi ji uvězní do pout taky.

„Daline!“ prskám. „Okamžitě mě pusť!“

Dalibor dál stojí těsně za mnou a tiskne mě k tý lince, takže se na něj nemůžu ani otočit a zmrazit ho výhružným pohledem. „Šetři slovama,“ doporučí mi klidně. „Neexistuje absolutně nic, co bys mohl říct, abych tě pustil…“ Ten škodolibej podtón z jeho hlasu vyloženě odkapává.

„Ty seš takovej zmetek!“ rozčiluju se. „Říkal jsem ti, že s poutama si ty hrát nebudeš!“

„Však já si taky nehodlám hrát! Já si s tebou prostě potřebuju jenom něco vyřídit.“

„A co jako…?“ nechápu.

Konečně ode mě o krok odstoupí, popadne mě za loket a otočí si mě k sobě čelem. „To tvý věčný odkládání všeho na poslední chvíli. To, jak máš všechno na háku. Ten tvůj příšernej flegmatickej přístup ke všemu.“

Vztekle odfrknu: „Pf, co je jako tobě do mýho přístupu?“

„Všecko, když kvůli tomu mám blbý známky! Nebo když kvůli tomu musím makat na projektech za nás oba.“

„Co kecáš? Vždyť do toho eka už to máme skoro hotový!“

„Skoro! Mohlo to bejt úplně hotový, kdybys včera místo toho dobře dvě hodiny neslintal nad těma promo videama k tomu novýmu dronu!“

„A pak, kdo je tady pokrytec! Vždyť jsi říkal, že je ten dron parádní a že si ho budeš přát jako dárek k matuře!“

„To sice jo, ale dárek k matuře si klidně budu vybírat, až odmaturuju! S tím tvým přístupem se k ní ani nedohrabem!“

„Nepřeháněj… A radši mě okamžitě pusť!“ zalomcuju rukama.

Usměje se a zavrtí hlavou. „Ani náhodou.“ Pak mě znovu chytí za loket a řekne: „A laskavě začni trochu spolupracovat. Bude to lehčí pro oba.“ A s těma slovama mě začne odvádět z kuchyně zpátky do mýho pokoje.

„Já ti teda rozhodně nic ulehčovat nehodlám,“ ujistím ho.

„Jak myslíš,“ pokrčí rameny. „Já tě prostě nepustím dřív, než s tebou budu hotovej. Tečka. Sám si rozmysli, jak dlouho chceš, aby to trvalo.“

„Aby trvalo co…?“

To už mě prudkým pohybem posazuje na mou postel. „No, tvoje dnešní antiprokrastinační lekce.“

Mám pocit nedoslýchavosti. „Lekce?!“ Okamžitě se vymrštím na nohy. „Zapomeň na to, že mi ty budeš dávat nějaký lekce!“

Nevzrušeně mi položí ruce na ramena a zatlačí mě zpátky na postel. „Ale Raďas, já se tě neprosím o nějaký svolení,“ ušklíbne se. „To za prvý. A za druhý to myslím vážně. Začni spolupracovat. Ve svým vlastním zájmu.“ A v očích se mu rošťácky blýskne.

Podezřívavě na něj přimhouřím oči. „Okej, a jak si teda to spolupracování představuješ?“

„Pro začátek tak, že si lehneš na záda a necháš mě, ať tě svlíknu,“ propaluje mě očima.

Proti mý vůli mě vzrušeně zašimrá v břiše. Olíznu si rty. „A pak…?“ vyzvídám.

„Pak uvidíš,“ slíbí mi potutelně.

„Žádný takový!“ už se zase vztekám. „Chci vědět dopředu, co máš v plánu!“

„A já ti opakuju,“ povalí mě Dali na postel na záda a obkročmo si mi sedne na břicho, „že dneska bude po mým! Prostě se s tím smiř!“ Načež se posune po mým těle kousek níž a začne mi rozepínat kalhoty. „A běda, jestli mě kopneš!“ pohrozí mi ještě.

„Dnes možná ne,“ zaksichtím se na něj. „Ale oplatím ti to. S tím počítej.“

„Uvidíme,“ pousměje se, aniž by spustil oči z mýho rozkroku, ze kterýho mi právě shrnuje kalhoty rovnou i s trenýrkama.

Malinko znejistěle ten jeho natěšenej úsměv pozoruju. Na co přesně se jako těší? Co si ten mizera představuje pod pojmem lekce…? Každopádně, zatímco já se můžu jenom dohadovat, tak on zjistí během vteřiny dost přesně, co si asi tak představuju já. Radim junior mě totiž prozradí tím, že si okamžitě stoupne do pozoru.

„No vida, jak jsme na tu lekci zvědaví,“ neodpustí si Dali komentář. „A nadzvedni se trochu!“ napomene mě, aby ze mě mohl ty kalhoty snáz sundat.

Bez dalších řečí mu vyhovím, ale v duchu si to všecko poznamenávám. Příště mi za všechny tady ty svý komenty a příkazy pěkně draze zaplatí!

Když mý hadry odhodí na zem, provokativně se na něj zašťuřím a schválně ještě zavrtím pánví, jako že se uvelebuju na tý posteli. „A dál…?“ vybídnu ho zvědavě.

Zaksichtí se na mě úplně stejně provokativně, darebák, a s potměšilým úsměvem, kterej už jsem u něj dneska několikrát viděl, zaloví ve svým batohu. Pak vytáhne malou krabičku.

„Co to je?“ neudržím se.

„Takovej výprodejovej dárek od Ježíška…“

Okamžitě mi to všechno secvakne dohromady. „Cože?! Jasně jsme se dohodli, že ty coby Ježíšek budeš dárky tak akorát doručovat, ale za objednávání budu zodpovědnej já!“

„A tys zase v úterý říkal, že se na tom objednávání můžu taky podílet…“

„A tys nechtěl!“

„No, ale pak jsem si to rozmyslel. Aby ten kupon třeba náááhodou fakt nepropadl,“ ušklíbne se na mě.

Přejedu ho nevěřícným pohledem: „To ses mi jako hrabal v mailu? Abys ten kupon mohl využít? Je ti jasný, že tohle si doopravdy odskáčeš, že jo?“

„Hmm, ale to teď není na pořadu dne, že ne?“ nic si z mýho vyhrožování nedělá. „Možná mě večer budeš prosit, abych tě nechal potvrdit mi tvým vlastním podpisem, že mi tohle i všechny budoucí prohřešky odpouštíš na půl roku dopředu…“

„Prosit tě stopro o nic nebudu,“ ucedím.

„Uvidíme,“ zopakuje – a mně je najednou úplně dokonale jasný, proč ho tenkrát poprvý tak dráždilo to moje pořád opakovaný zatím. On mě tím svým vědoucně pronášeným uvidíme totiž momentálně dráždí tak moc, že kdybych jenom trochu mohl, tak… Tak! Vzrušeně polknu a radši zavrtím hlavou, abych z ní ty představy dostal.

Zvědavě upřu oči na Daliho ruce. Dali pomalu otvírá tu už někdy dřív otevřenou krabičku… a s vítězoslavným pohledem z ní vytáhne… Hmm, co to vlastně přesně je?

„Vibrační vajíčko,“ odpoví mi Dali, když zachytí, jak zmateně krčím čelo.

Radim junior mi v rozkroku začne vyvádět, jako kdyby byly opravdu Vánoce a on našel pod stromkem něco naprosto úžasnýho, zrádce jeden. Radši si ho nevšímám, místo toho probodnu Daliho očima. „Doufám, že nemyslíš na to, na co si myslím, že myslíš!“

To Daliho rozesměje: „Myslím si toho spoustu. Ale s touhle hračičkou udělám jenom jednu jedinou věc.“

„Tohle do mě nestrčíš!“ oznámím mu a nohy, který jsem měl doteď mírně roztažený, přisunu jediným prudkým pohybem k sobě.

Dali se zvedne z postele, dojde k mýmu psacímu stolu, otevře spodní šuplík a rukou zaloví až dozadu. „Otázka nezní, jestli to do tebe strčím, nebo ne,“ pronáší u toho, „ale jestli to bude po dobrým, nebo po zlým,“ dořekne – a vytáhne tubičku s lubrikačním gelem.

Ten mizera pletichářskej! Proto včera začal z ničeho nic o tom, jak se mu v noci zdál hodně živej sen, že mu rodiče našli doma ty hračky – a při tý příležitosti se mě vyptával, na jaký místo jsem je u sebe v pokoji schoval!

„Daline!“ zvýším malinko hlas. „Nebudeš to do mě strkat vůbec nijak, rozumíme si?! Hezky to zase schováš do krabičky a jako hodnej a poslušnej Ježíšek to doručíš na správnou adresu, to znamená do mých vlastních rukou!“ Jenže už ve chvíli, kdy tuhle větu pronáším, je mi jasný, že vlastně… no, že se vlastně těším, že můj Ježíšek pro jednou nebude hodnej a poslušnej. Ale že bude zlobivej… a taky přísnej a nesmlouvavej. Minimálně mý tělo se na to těší, protože… protože jinak by mi tak nadrženě necukalo v rozkroku. A taky bych určitě dál vyčkávavě neležel na posteli, kdybych tu ve skutečnosti ležet nechtěl, že.

Dali si sedne na kraj postele a zpříma se mi zadívá do očí. „Tak jak to teda bude? Po dobrým, nebo po zlým?“

„A když řeknu, že po dobrým, budeš to brát jako polehčující okolnost?“ smlouvám.

Dalimu zacukají koutky. „Jo, to bych asi mohl… Tak dělej, nohy od sebe,“ pobídne mě.

Dvakrát příjemný mi to teda není, ale poslechnu ho.

A Dali si naštěstí nechá veškerý případný poznámky pro sebe a místo toho přejde rovnou k věci. Přesněji řečeno přeleze. Pak si mezi mýma nohama sedne na paty a v očích mu zvídavě, natěšeně zajiskří.

„Máš poslední možnost si to rozmyslet,“ zareaguju, když ten jeho nadšenej pohled zachytím. „Všechno, co od týhle chvíle uděláš, použiju v budoucnu proti tobě! Nebo spíš – na tobě a v tobě!“

Dali na mě šibalsky mrkne, skloní se a nasaje můj vztyčenej penis do pusy. Vzrušeně vydechnu, přivřu oči a užívám si, jak mě Dali tam dole opečovává jazykem… a rty… Po chviličce toho ale nechá a prohlásí: „Nevyhrožuj. Nebo to do tebe strčím – a už to z tebe nevytáhnu. A nebudeš mít co používat.“

Jenom naoko pohoršeně zavrtím hlavou, žádná rychlá slovní reakce mě nahonem nenapadne… Ale Dali na ni stejně nečeká, chytí mě pod koleny a odtáhne mi nohy ještě víc od sebe. Pak otevře tubičku s gelem, nanese si trochu lubrikantu na prst… A pak najednou cítím, jak něco chladivýho a kluzkýho krouží kolem vstupu do mý dírky. Proti mý vůli ze mě uteče hlasitější zalapání po dechu. Dali se po mně zvědavě podívá, a tak radši zavřu oči a prostě se před tím jeho zvědavým pohledem schovám.

Se zavřenýma očima se můžu mnohem víc soustředit na tu průzkumnou výpravu mýho Ježíška. Ještě chvilku teda krouží tím svým nagelovaným prstíkem okolo, ale pak ucítím, jak se pomalu a opatrně začíná dobývat dovnitř. Prudce vydechnu a zkusím se úplně celej uvolnit, abych to jemu i sobě co nejvíc ulehčil.

„Dobrý…?“ přeptá se mě, zatímco výzvědným ukazováčkem postupuje stále hloubějc a hloubějc.

„Hmmm,“ zamrmlám vzrušeně a bezděky pohnu pánví, čímž mu dám zcela jednoznačnej signál, ať pokračuje. Kdybych otevřel oči, jsem si jistej, že bych zachytil, jak se Dali pousmál, ale mně se oči otvírat nechce. To už by těch vjemů bylo až moc; jsem rád, že se stíhám srovnávat s tímhle vším novým, co ve mně ten Ježíškův prstík probouzí… a vyvolává…

Ovšem tomu mýmu pletichářskýmu Ježíškovi to nestačí. Po chvilce totiž znovu ucítím, jak nasává do pusy mý vztyčený péro. „Aaach!“ vydechnu vzrušeně a znovu škubnu pánví. Je to nezvyklý… a přitom krásný vnímat, jak mě v rozkroku laská někdo jinej než moje vlastní dlaň, že… A jak je zároveň moje dírka tak zvláštně plná a… a jak… aaach…

„Mňo,“ vydechne Dali, vytáhne ze mě prst a přestane se mi tam dole úplně věnovat, „to by teda byla trochu divná lekce! Kdyby sis odměnu vybral hned na začátku!“

Otevřu oči a nabodnu se na jeho pobavenej pohled. „A pak, kdo je tady krutej!“ odfrknu.

„Rafinovaně krutej,“ opraví mě s uculením. Znovu si podá tu tubičku, do druhý ruky vezme to vajíčko a nanese na něj štědrou vrstvu lubrikantu. Tubičku pak odloží na postel, gel po tom silikonovým povrchu rozmatlá – a znovu se skloní mezi mý nohy. „To jsem teda zvědavej,“ špitne si sám pro sebe.

I když mě nemůže vidět, protočím oči v sloup: „Na co seš jako zvědavej?“

„Jestli se to do tebe vleze,“ odpoví mi se zahihňáním.

Nespokojeně sebou zamelu. „Vidíš? To je přesně ten důvod, proč jsem ti říkal, že ti žádný hračky vůbec nepatří do ruky! Takže co kdybys mě pustil a já ti názorně předvedu na tobě, jak se to dělá…?“

„Tůdle,“ pošle mě rozverně do háje. „A nemel sebou,“ napomene mě ještě.

S povzdychnutím znovu zavřu oči – a poručím svýmu tělu, aby se zase co nejvíc uvolnilo. Mý péro mě teda neposlechne, cítím, jak dál natěšeně trčí do prostoru, ale tam vzadu se mi to povede, protože za chviličku už vnímám, jak se do mě vsunuje něco tvrdšího a silnějšího, než byl Ježíškův prstík. Hm, ale zároveň je to takový hebký… a hladký… a…

„Ach!“ vydechnu prudce, když ucítím, jak se ta věcička rozvibrovala.

„Třeba to takhle půjde líp,“ donese se ke mně Daliho úsměvem zabarvený vysvětlení.

Nic mu na to neřeknu, snažím se s tím šimravým mravenčením v zadku nějak popasovat. Je to… divný! Divný, ale zároveň… docela příjemný…

Dali to ještě vylepší tím, že zase vezme do pusy Radima juniora. Tentokrát ho začne cucat trochu intenzivnějc, můžu se z toho uvzdychat – a tím pádem tak nějak nestíhám úplně sledovat, co se děje tam vzadu, natož abych tomu nějak bránil… Teprve po chviličce si uvědomím, že to šimrání mě rozvibrovává už pěkně hluboko. A že je to ještě příjemnější, než to bylo. Je to dokonce tak příjemný, že možná… že bych možná…

„Tak, to bysme měli,“ pronese Dali, a když otevřu oči, vidím ho, jak se narovnává v zádech. Hm, takže žádný možná se teď rozhodne konat nebude… „Zvedej se,“ poručí mi.

Přejedu ho podezřívavým pohledem. „A co když se mi nechce…?“

„To máš blbý! Protože dneska jsme se tu sešli, abysme dodělali ten projekt, pokud vím. Žádný polehávání! Takže se zvedej a laskavě se přesuň na židli,“ kývne hlavou k psacímu stolu.

Vyhrabu se do sedu, ale zůstanu na posteli. „To jako… takhle? Skoro nahej? A se svázanýma rukama?“ ujišťuju se, jestli ho dobře chápu.

„Přesně tak,“ potvrdí mi to, pak mě drapne za loket a pomůže mi se z tý postele zvednout.

I těch pár kroků, který musím udělat, než dojdu k tý židli, je… zvláštních! Když se mi celou dobu šíří nitrem to jemňoučký šimrání… Mý vnitřní svaly mají tendenci ze mě toho vibrujícího návštěvníka nějak dostat, ale bohužel se jim to nedaří, a než se nad tím stihnu nějak víc zamyslet, že jako jak je možný, že ta věcička uvnitř mě tak drží, tak už mě Dali posazuje na židli. Ucítím, jak mi uvolňuje ruce, ale než mi tahle informace vůbec stihne doputovat až do mozku, Dali už mě bere za paže, pokládá mi ruce za opěradlo a znovu mi zápěstí poutá k sobě.

Pak si vedle mě přitáhne druhou židli, pohodlně se na ni usadí a zapne notebook. „Tak, a teď se konečně můžeme pustit do toho eka. A ty mi s tím ve svým zájmu co nejvíc pomůžeš, protože tu takhle budeš sedět, dokud to nebude hotový,“ zakření se na mě. „Nebo teda, abych byl přesnější, jenom takhle tu sedět nebudeš…“ A s tím si šáhne do kapsy – a já ucítím, jak ty vibrace uvnitř mě nabírají na síle.

Rozdrážděně se zavrtím: „Ty…! No, ale nedělej si iluze. Za chvíli se vybije baterka. A budeš mít po srandě.“

„Neboj, vydrží to nabitý několik hodin,“ ujistí mě jen tak mimochodem, zatímco na mým noťasi otvírá rozpracovanej dokument. „A má to pětadvacet programů, hihi. Takže nás čeká zábavný odpoledne… a podvečer… a večer…“ A s těma slovama si zase hmátne do kapsy – a ty vibrace uvnitř mě znovu zintenzivní.

„Aaach!“ vydechnu hlasitě a pošoupnu se na židli, jako kdybych tím to vibrování mohl nějak zastavit. „Tohle… tohle… aaach… to nejde vydržet… několik hodin…“

„Ale jde, neboj, něco jsem si o tom načetl,“ mrkne na mě rošťácky. „A teď se laskavě začni trochu soustředit. Nebudu to zpracovávat sám! Včera jsme skončili tady u tohohle odstavce… Takže myslíš, že to tak necháme a začneme další bod, nebo tam mám ještě doplnit tady tohle…?“

A já se opravdu snažím soustředit. Snažím se předstírat, že se vlastně nic neděje, a začíst se do toho textu… A taky se snažím nějakým, hm, normálním, vzrušením nezabarveným hlasem Dalimu odpovídat… a radit… Jenže ten chlípnej darebák si tu svou novou roli, kdy mě má ve svý moci, náramně užívá, a co chvíli šáhne na dálkový ovládání od toho vibrátoru, takže mně pak zase hodnou chvíli trvá, než se sžiju a sladím s těma pozměněnýma slastnýma pocitama, co mi prostupují nitrem až někam do páteře… Zatímco se svíjím na židli, Dali s pobaveným uculováním ťuká do klávesnice, jako by se nechumelilo! Za tohle toho svýho Ježíška zničím!

Ovšem jestli dřív on nezničí mě! Po půl hodině, což vím dost přesně, protože očima často zakotvím v pravým dolním rohu na displeji notebooku, totiž ten mizera přejde k další fázi mýho mučení: zatímco si po sobě znovu čte poslední dva odstavce, položí mi ruku jenom tak mimochodem do rozkroku a začne mi dlaní jemně přejíždět po mým totálně nadrženým péru… Se vzrušeným zaúpěním se zády zabořím do opěradla židle. Potřebuju se udělat, hned teď! Jenže Dali mě schválně hladí jenom tak zlehka, aby se mi to nepovedlo.

„Ty se vůbec nesoustředíš!“ pronese zlomyslně, aniž by odtrhl oči od monitoru.

„Já… tě… nenávidím!“ vyhekám ze sebe.

„U-hm… Hele, tahle věta je divná, ne? Tu asi přepíšu,“ předstírá nevšímavost. Přestane Radima juniora hladit, ale ještě zvládne několikrát stisknout tlačítko od dálkovýho ovládání a změnit zase intenzitu vibrací.

„Dalináči! Ne!“ škubnu sebou. „Přestaň s tím!“

„Nebo co?“ opáčí nevzrušeně.                                                                           

A mě najednou nenapadne nic lepšího než se k němu naklonit – a pořádně se mu zakousnout do ramene.

„Au!“ vyjekne a odsedne si ode mě kousek dál. Užuž se po něm natahuju znovu, ale chytne mě za bradu a přísně se mi zadívá do očí. „Hele, přestaň vyvádět, nebo si podám ten roubík!“

Malinko zkrotnu. „To nemůžeš! Jsi říkal, že ti mám pomáhat s tím projektem! To bych asi s ucpanou pusou nemohl…“

„No, beztak mi moc nepomáháš, že,“ pustí mě a zase si mě zdánlivě přestane všímat.

„Tak už mě pusť!“ žadoním. „Mně už to jako lekce stačilo!“

„Ani náhodou! Jednou jsem řekl, že tě nepustím dřív, než to doděláme, a tak to taky bude!“ zatváří se nesmlouvavě.

„Dalííí…,“ zkusím to znovu.

„Ale, najednou! Už nejsem Dalináč, co?“

„Ne, nejseš… A už ti tak nikdy neřeknu, když mě pustíš!“ slíbím.

„No vida, už to začíná – slibování!“ baví se ten lump. „Za chvilku dojde i na ty prosby…“

„Nikdy!“ zatvrdím se.

„Uvidíme…,“ ušklíbne se – a já se musím kousnout do rtu, abych ho neposlal někam.

Schválně od něj odvrátím hlavu a zadívám se z okna… a ucítím, jak ty vibrace uvnitř mě znovu nabírají na síle. V penise mi maximálně vydrážděně zaškube… a já sebou bezmocně zaškubu taky. Je to… je to děsný! Vnímat to vzrušení… a to stoupající napětí uvnitř mě… a nemoct přitom udělat nic, abych se přehoupl přes tu hranu…

Znovu si přemýšlivě skousnu ret… a pak pohodím hlavou. No, tak teda vyhrál. Tohle kolo. „Dalííí, prosííím,“ natočím se k němu, „udělám, co budeš chtít, když mi uvolníš ruce!“

Dali se vítězně zakření. „Hele, to je sice hezký, že mě tak prosíš, ale pořád platí můj původní slib, že tě tu nechám sedět, dokud to nedopíšeme. Protože Ježíšek přece nelže a nekecá, že ne? Haha… Ale neboj, ono už to nebude dlouho trvat, vidím to tak možná ještě na hodinku…“

Užuž se nadechuju, abych mohl toho svýho sice teda neprolhanýho, ale proradnýho Ježíška doopravdy poslat do prdele, ovšem Dali mi do toho skočí: „Ale když mě poprosíš ještě jednou, tak tě aspoň udělám,“ zahledí se mi vyčkávavě do očí.

Chviličku mu ten vyzývavej pohled oplácím… a přemýšlím, co a jak… Ale pak mi dojde, že v podstatě nemám moc na výběr. Olíznu si rty. „Tak… tak teda jo. Prosím…“

Dali se jenom poťouchle usměje – a pak už jeho tvář přestanu pozorovat, protože když znovu vezme mý totálně nadržený péro do dlaně, s hlasitým vydechnutím se zvrátím do židle a zavřu oči.

Nechám to všechno na něm, jenom se poddávám tomu, jak mi pomalu, pozvolna pumpuje péro…, jak mi ho tiskne a mačká… Do toho cítím zesilující vibrace uvnitř mě… Po chvilce vnímám, že Dali mě v rozkroku mačká stále silněji… a pumpuje stále rychleji… a rychleji… Už ani nevzdychám, ale vyloženě sténám a nemůžu se dočkat, až mě Dali konečně převede přes tu hranu, protože jinak mě ty slastný křeče, co mi probíhají tělem, asi roztrhají…

A můj Ježíšek tohle mý ne tak úplně tajný přání konečně vyslyší a ještě o trochu zvýší tempo, v jakým se věnuje mýmu juniorovi. A ze mě se najednou místo sténání začne drát hlasitý hekání a házím sebou na židli jako smyslů zbavenej, zatímco z penisu mi v mohutnejch cákancích stříká sperma. To, jak se mý vnitřní svaly stahujou kolem toho vibrujícího vajíčka, celej ten prožitek ještě víc umocňuje a já mám dojem, že tenhle orgasmus asi nikdy neskončí…

Teprve po chvíli začnu tak nějak zase přicházet k sobě. Uvědomím si, kde jsem… a s kým jsem… a proč… Uvědomím si, že to vibrování uvnitř mě už přestalo… A uvědomím si i to, že něco takhle silnýho jsem ještě nikdy nezažil. Sám pro sebe se uchechtnu: nevím, jestli si ten můj pletichář Ježíškovitej celou tu svou lekci dobře promyslel! Pokud chtěl docílit toho, že, jak on to říkal, změním svůj přístup k povinnostem a přestanu všecko tak odkládat, tak teď docílil spíš pravýho opaku… Už nedodělám nikdy žádnej úkol, když mě za to bude čekat takovejhle trest!

***

Když si konečně dovolím otevřít oči, nabodnu se na Daliho zkoumavej, usměvavej pohled. Chvilku si to nejdůležitější info vysíláme jenom očima, potom se na mě zašklebí, přistrčí ke mně noťas a nahlas prohlásí: „No, a teď už tě snad nebude nic rozptylovat, takže se zase můžeš pohroužit do tý ekonomie…“

Zacloumám spoutanýma rukama: „To já se klidně pohroužím, ale nejdřív mě pusť.“

Dali zavrtí hlavou: „Takhle ta dohoda nezněla, že ne? Pustím tě, až to bude hotový, tak to na mě pořád nezkoušej!“

„Dalííí, prosím! Potřebuju na záchod… a napít se…,“ udělám na něj psí oči.

Dali si mě pátravě přeměří, hledá v mý tváři nějaký známky toho, že se ho snažím jenom nějak obalamutit. Pak si povzdychne a šáhne si do kapsy pro klíček od pout: „No tak jo, ale žádný blbosti, až se sem vrátíš! A ne že si to ze sebe vytáhneš!“

Vyprsknu smíchy. „To je Ježíškova práce, zastrkávání a vytahování zvrhlejch hraček, který sám bez mýho vědomí objednává! A neboj. Jsem úplně mrtvej, na žádný blbosti nemám sílu,“ s úlevou vnímám, jak mi uvolňuje ruce.

Dali malinko znejistí: „To to bylo tak… blbý?“

„Ne. Tak skvělý,“ opravím ho s úsměvem, pak se konečně zvednu ze židle, protáhnu se a poněkud mátožně se vydám do koupelny.

V koupelně a pak i v kuchyni se trochu zdržím, připadám si fakt jak zpomalenej film nebo jak to říct… No možná se zpomaleně pohybuju i proto, že si pořád ještě uvědomuju ten Ježíškův dáreček v sobě. Sice už nevrní a nevibruje, ale stejně o sobě dává vědět při každým mým kroku!

Když se doploužím zpátky do pokoje, zamířím si to rovnou k posteli a svalím se na ni. Natočím se na bok a propaluju Daliho pohledem. Dali předstírá, že věnuje plnou pozornost tomu projektu, ale co chvíli po mně loupne očima. Nakonec už ten můj upřenej pohled nevydrží: „Co je…?“

„Nechceš toho už nechat?“ kývnu bradou k notebooku, aby mu došlo, že tím myslím tu rozdělanou práci. „Nemusí to přece být úplně nutně hotový dneska.“

„Nemusí, ale bylo by to fajn,“ odtuší.

„Já to pak dodělám,“ slíbím.

„Už toho moc nezbývá, je škoda s tím teď přestávat…“

„Okej,“ začnu se zvedat z postele, „tak já teda mezitím dodělám něco jinýho.“ Protože to bych musel být úplně slepej, abych si nevšiml, jak Daliho celá ta mnou provzdychaná a prohekaná lekce vzrušila!

„Počkej, co jako…?“ s nechápavým výrazem pozoruje, jak si ho i s židlí otáčím čelem k sobě a jak si před něj klekám.

„Jako tebe,“ ozřejmím mu to, zatímco se začnu dobývat do jeho kalhot.

„Ale… to…, Radime…,“ snaží se ještě něco podotknout, ale nevšímám si ho, skasám mu kalhoty kousek níž, vjedu mu rukou do boxerek a vytáhnu z nich tu jeho pěkně nadrženou svíčičku na světlo. Dali se na židli trochu posune, abych na to svý lízátko líp dosáhl – a já toho okamžitě využiju a nasaju ho do pusy. Prsty jedné ruky obtočím kolem kořene jeho penisu, abych si ho přidržel, druhou ruku omotám Dalimu kolem beder a přišoupnu si jeho pánev ještě blíž k sobě – a jeho péro hloubějc do mý pusy. Dali vzrušeně vyhekne, popadne mě za vlasy a řekl bych, že spíš bezděky než naschvál si začne určovat tempo, v jakým se mám tý vztyčený, rozžhavený svíčičce věnovat…

Když to na Daliho přijde, jsem rád, že si ho tak pevně držím za boky, jinak by díky těm svým nekoordinovaným pohybům z tý židle asi spadl. Sténá a křičí, tahá mě za vlasy a celej se prohýbá a zaklání tak divoce, že mě to znovu úplně rozrajcuje! Zvlášť, když přímo ve svý puse cítím, jak mu škube v péru… a jak mi pak pusu plní Ježíškova nadílka… Tentokrát ji spolykám všechnu, čistě třeba už jenom proto, že se mi absolutně nechce odlepovat rty od tý hebký, horkem sálající kůžičky… Jazykem si to lízátko očistím dočista a přestanu se mu věnovat, až když ucítím, že mě Dali přestal tahat za vlasy, ale začal se mi jima jenom tak zlehka probírat.

Zvědavě k němu zvednu oči.

„Máš pravdu,“ usměje se na mě.

„V čem?“ rozverně mu jazykem přejedu přes uzdičku.

Slastně přivře oči, pak na mě znovu zaostří pohled: „Že už na ten projekt dneska serem…“

Zahihňám se. „Jo? A co budeme dělat místo toho?“

„Asi spááát,“ protáhne.

„Tak to nejsem proti,“ narovnám se v zádech a začnu se pomalu hrabat na nohy.

„I když na Ježíška ještě čeká jeden drobnej úkol,“ uculí se, když se taky postaví a začne si natahovat a zapínat kalhoty. „Takže si pěkně lehni na postel a roztáhni nohy…“

„Haha, po týhle tvý větě už mi nikdo nevymluví, že seš ten nejzvrhlejší Ježíšek na světě,“ bavím se, ale poslechnu ho.

„Nemel,“ vyhoupne se na postel ke mně a skloní se nade mnou. „A radši pokrč nohy… A drž! Protože jestli se mi to z tebe nepovede vytáhnout, tak s tím budeš muset jít zítra do školy.“

Na únavu a spánek okamžitě zapomenu. Protože zítra je až zítra, že. Ale my teď máme ještě pořád na několik hodin volnej byt. A myslím, že bude jedině správný, když ten můj darebnej Ježíšek stihne zjistit na vlastní kůži, co že mi to vlastně objednal za dáreček. K čemuž mimochodem použil ukradenej kupónek… No, mám docela dojem, že těch prohřešků se mu trochu nasbíralo, takže se s tím svým dárečkem stihne seznámit ještě hooodně podrobně!

Zadívám se na něj zpod přimhouřených víček… a usměju se na něj tak potměšile a namlsaně, jako se stopro usmívá kobra, když kolem ní proběhne její vlastní Ježíšek maskovanej v králíčkovským kabátku.