Popunčová (II.)

Prosinec a spolu s ním vlastně celej starej rok se dovlekl ke svýmu závěru. Zbývají z něj poslední dva dny. Zítřejší Silvestr, na kterej se moc těším. A dnešek. Na kterej se těším taky, i když vlastně zatím pořádně nevím, jestli je na co. Ale věřím, že to klapne. Nebo spíš, haha, že pastička sklapne.

Sotva se odpoledne za našima zavřou dveře, zase fofruju do svýho pokoje. A začnu s přípravama. Už jenom když si to všechno chystám, nedokážu se přestat usmívat. Natěšeně… a samozřejmě taky pěkně nadrženě. A když si navíc představím, že už za pár hodin se v týhle mnou připravený pastičce bude úplně stejně nadrženě svíjet můj osobní Ježíšek… No prostě, mám co dělat, abych byl ty přípravy vůbec schopnej dokončit!

Našim jsem před odjezdem tvrdil, že mám na odpoledne plány s Dalim. V čemž jsem nekecal, plány mám… Ale teď ještě musím oznámit Dalimu, že na odpoledne, nebo spíš na podvečer s ním mají plány naši. Což je teda hodně, hodně velkej kec. Jenže ono to s ním jinak nejde.

Sice jsem mu tenkrát, když se nám návštěva těch adventních trhů tak nečekaně a zajímavě vyvrbila, řekl, že s ním budu tu hru na zvrhlýho Ježíška hrát i bez punče… A on proti tomu nejenom nic neměl, ale naopak to ještě vypadalo, že se na to dost těší… Jenže tím to tak nějak zvadlo. Přitom mi přijde, že by si to asi i chtěl zopakovat. Já teda chci určitě. Jenže… nedokážu mu to tak úplně narovinu říct. A on mi to nijak neulehčuje. Před týdnem, když naši nebyli doma a já jsem ho s touhle skutečností seznámil, tak jsme se domluvili, že přijde, jenže na poslední chvíli se vymluvil, že se jeho tátovi zaviroval noťas a sám si s tím neví rady… Hm. A tak mi došlo, že ho sem budu muset přilákat nějakou lstí.

Natáhnu se pro mobil a rovnou Dalimu zavolám. Zvedne mi to po druhým zazvonění, což je dobrý znamení – očividně se nudí… Kdyby podnikal něco zajímavýho, dalo by mi asi víc práce ho přesvědčit.

„Čau, Dalíku!“ pozlobím ho hned zkraje. Nemůžu si pomoct, mám prostě chuť si ho už dopředu co nejvíc naladit, hihi…

„Pf, nech si to svý Dalíkování!“ sjede mě hned na úvod. Pak přejde rovnou k věci: „Co potřebuješ?“ Je mu jasný, že mu nevolám jenom tak; málokdy mu volám jenom tak… A ohledně zítřka máme všechno domluvený a vypilovaný k dokonalosti, takže je mu jasný, že kvůli zítřku mu taky nevolám.

„Nic nepotřebuju,“ vyvedu ho ovšem z omylu. „Nebo teda, haha, mamka od tebe něco potřebuje. Jestli ovšem nemáš na zbytek dne nějaký plány…?“ sonduju.

„Nemám,“ ujistí mě. Super! „A co jako potřebuje…?“ přeptá se zmateně.

„Jestli bys nám nepomohl s večeří. Jako s jídlem, ne s vařením, hahaha. Naši sem měli pozvaný nějaký známý a ti to na poslední chvíli odřekli, mamka má nachystanýho plno masa na gril… Tak nechceš se stavit? Si to můžeme odnýst ke mně a na něco se u toho třeba kouknout…,“ lanařím ho.

„Téda, to zní hodně dobře!“ úplně ho slyším, jak se mlsně olizuje. Zatímco já se musím kousat do rtu, protože se mi chce děsně smát. A malinko, ale opravdu jenom malinko se kvůli tomu svýmu lhaní i červenám… No dobře, tak kecám. Červenám se, protože jsem úplně rozhicovanej z toho, že ta moje představa zajatýho a trápenýho Ježíška se právě přehoupla od pouhýho fantazírování hooodně blízko k realitě… „A kdy mám dojít?“

„Kdy chceš,“ trhnu rameny. „Večeře teda bude až pozdějc… Ale můžeme klidně mrknout na nějakej film už před ní, jestli neděláš nic zajímavějšího,“ navrhnu mu.

„Ani ne,“ potvrdí mi mou původní domněnku. „Tak já vyrazím rovnou, jo?“

„Bezva!“ zajásám a doufám, že to neznělo až nepatřičně nadšeně. Pak už hovor ukončíme – a mně to nedá, abych si poté, co mobil odložím na stůl, spokojeně nezamnul ruce.

Když se po asi čtyřiceti minutách ozve zvuk zvonku a já Dalimu bzučákem otvírám dolní vchod, přistihnu se, že jsem na svou návštěvu hodně, ale fakt hodně natěšenej. To už jsem dlouho nezažil! Naposledy někdy před půl rokem, když jsem takhle otvíral dveře Žanetě… I když to jsem byl zároveň i dost nervózní. Což teď nejsem. A o to je to lepší.

Sotva se s Dalim mezi dveřma pozdravíme a zavřu za ním, Dali si sundá bundu, odmotá si z krku šálu a začne si zouvat boty. Počkám, až je s tím hotovej – a teď, teď přichází moje chvíle! Přitočím se těsně za něj, a když se narovnává v zádech, popadnu ho za ruce, sevřu mu je za zády a na zápěstí mu nasadím pouta. Moment překvapení hrál v můj prospěch – než se Dali vzpamatuje, je po všem. Pastička sklapla.

„Heeej!“ otočí se ke mně, v očích překvapená nevěřícnost. „Co to jako má bejt?“

„Co bys asi tak řekl?“ mrknu na něj potměšile.

Ta nevěřícnost se pomalu mění v popuzené pochopení. „Ty seš ale… zákeřňák zákeřnej!“ otituluje mě celkem trefně. Malinko si oddechnu. Nenazval mě kreténem, nebo dokonce zmrdem, takže zas tak naštvanej není… „Tvoje mamka mě sem vůbec nepozvala, co? Vaši vůbec nejsou doma, že ne?“ odhaluje postupně všechny moje lži.

„Nejsou,“ potvrdím mu to a čekám, s čím dalším se vytasí. Moje záměry mu totiž už v tuhle chvíli musí být celkem jasný. A mě teď zajímá, co na ně říká…

„A to grilovaný maso sis taky vymyslel? Protože já jsem kvůli tomu odmítl mamčinu úplně luxusní svíčkovou, co mi schovávala ze včera!“

Vyprsknu smíchy. Tak pokud to jediný, co Daliho momentálně zajímá, je kus žvance… Inu, tak to jsem se toho moc nedověděl! „Hmm, no když budeš hodnej, tak k večeři něco dostaneš,“ slíbím mu tedy. „Trápit tě sice hodlám, ale ne nutně hlady,“ blýsknu po něm očima. Teď už přece nějak zareagovat musí!

A taky že jo. Malinko zčervená ve tváři… a to blýsknutí očima mi vrátí: „Trápit…? Neříkali jsme tomu původně jinak? Že si budeme… hrát?“

„No vida, takže si pamatuješ, že k nějaký dohodě došlo!“ uculím se na něj. Pak ho popadnu za loket a vedu si ho do svýho pokoje. „Jsem měl chvilku dojem, že mi nakonec řekneš, že si nic takovýho ani nepamatuješ. Protože když jsem tě sem pozval posledně, tak se ti sem moc nechtělo…“

„Když… no… Když táta potřeboval pomoct…,“ zkouší to na mě znovu.

„Jo, to jsi říkal i prve!“ ujistím ho, že zas tak krátkou paměť nemám, zatímco za náma zavírám dveře pokoje. „Ale tak nějak ti to nevěřím… Takže mi laskavě přestaň kecat,“ požádám ho přísně. Dovedu ho ke svý posteli a přikážu mu: „Lehni si na záda!“

„Počkej, ale…,“ natočí se ke mně, ale k dalšímu protestování mu nedám šanci.

„Šup! A žádný odmlouvání! Zatím ti dávám možnost, ať se tam uvelebíš po svým, tak toho laskavě využij.“

Povzdychne si, ale poslechne mě. „To není vůbec fér!“ brblá u toho. „Nalákáš mě sem na filmy… a na večeři… a přitom…“

„A přitom,“ skočím mu do toho, „dostaneš něco mnohem lepšího než filmy! A na tu večeři dojde, neboj. Ale jenom když budeš hodnej, jak už jsem říkal,“ usmívám se na něj, zatímco si mu pomalu obkročmo sedám na břicho. Pak můj pohled ztvrdne. „Tak jak to bylo ten minulej tejden? Proč jsi nakonec nepřišel?“

Dalibor se ošije: „Nemůžeme to nechat u toho, že se tátovi zaviroval noťas?“

„Nemůžeme,“ zavrtím hlavou. Mám totiž fakt šílenou chuť si s ním hrát, když teda použiju tu terminologii z tý naší dohody, jenže zároveň taky potřebuju vědět, jak je na tom on…

Znovu si povzdychne. Zná mě, ví, že na něj nepřestanu tlačit, dokud mi neřekne, co chci slyšet. „Prostě mi to přišlo takový… divný, no!“ vypadne z něj.

„A to je celý?“ pátrám.

„Přijde ti to málo? Scházet se… a dělat divný věci?“ dívá se mi zkoumavě do očí.

„Přijde mi to v tuhle chvíli nepodstatný. Řešit, jestli něco je nebo není nějak divný,“ upřesním mu to. „Protože pro mě pořád platí, že to dělat chci. A to jediný, co potřebuju vědět, je, jestli ty sis to od posledně nerozmyslel…“

Chvilku mi opětuje můj upřenej pohled… a mlčí. Až když to skoro vypadá, že se ho budu muset zeptat znovu, vypadne z něj tichý: „Nerozmyslel…“

Usměju se na něj: „Fajn… Tak v tom případě můžeme přejít k věci. A sice k tomu, že mi trošku vadí, jak je můj Ježíšek prolhanej…“

Vytřeští na mě oči: „To jako já?!“

„Jinýho Ježíška tu momentálně nikde nevidím… Kecal jsi, že nemůžeš přijít, a ještě jsi to svedl na svýho tátu. A to nemůžeme nechat jenom tak. Prolhanýho Ježíška holt musíme trošku potrestat…,“ přimhouřím na něj šibalsky oči.

„Pcha, a co to tvý dnešní pozvání na večeři? To byla úplně stejná lež!“ osočí mě.

„To byla taková hezká, poctivá lest,“ přiznám, zatímco se začnu opatrně přesunovat z jeho břicha na jeho kolena, abych mu rukama, úplně stejně jako posledně, dosáhl na knoflík a zip u jeho kalhot.

„Tím hůř!“ zavrtí se nespokojeně.

„Hůř nebo nehůř,“ začnu mu rozepínat kalhoty, „já tu teď nejsem ten, kdo je zavřenej ve výslechový místnůstce… a kdo se z ní nedostane dřív, než uzná, že lhát se nemá…“

Dalimu se přes rty mihne úsměv: „Ty seš ale pokrytec, to snad není možný! Hele, a tak já to teda klidně uznám hned! Lhát se nemá, spokojenej? Tak a teď mě pusť a já se hezky vrátím domů na tu svíčkovou!“

Dobře on! Ale na mě si nepřijde. „To byl rychlej výslech, pravda… Takže se přesuneme z výslechový místnůstky do trestací. A z tý se pro změnu nedostaneš dřív, než si odpykáš svůj trest za to, žes mi kecal,“ roluju mu kalhoty i boxerky ke kotníkům.

„Hm, a pak si ty odpykáš nějakej podobnej trest za to, žes mě sem vylákal!“ vyhrožuje mi… nebo slibuje. Mě ale momentálně víc těší, že se vlastně vůbec nijak nebrání. Spíš naopak! Jeho péro už zase stojí v pozoru…

„Nech si zajít chuť,“ mírním ho. „Až s tebou skončím, tak už nebudeš mít sílu vůbec na nic, natož abys mi něco oplácel,“ sundám mu kalhoty i boxerky z nohou a odhodím je na zem.

„Zítra je taky den,“ ujistí mě.

„Na zítra už máme jiný plány,“ připomenu mu.

„Tak pozítří. Nebo klidně za týden. Moje… a tím pádem i tvoje chvíle přijde,“ věnuje mi přehnaně sebevědomej úsměv.

„Uvidíme,“ pokrčím rameny, chytnu ho za kotníky a jedním prudkým pohybem mu oddálím nohy od sebe. Pak se skloním a konečně vcucnu do pusy tu svou nadrženou vánoční svíčičku. Hmmm, už mi chyběla…

Chviličku to svý lízátko jenom tak zlehounka cucám a olizuju, a když se z Daliho konečně vydere vzrušený vzdychnutí, nechám toho. Kousek popolezu, abych dosáhl rukou pod postel – a vytáhnu si dřevěnou tyčku od mopu, na kterou jsem namotal a připevnil provaz tak, že je z ní teď plně funkční rozporka.

Dalimu prokmitne v očích nejistota… smíchaná se zvědavostí… Ale za mnohem spolehlivější měřidlo jeho aktuálního rozpoložení beru jeho penis, kterej sebou vzrušeně zacuká. Bodejť by ne! Díky tý rozporce totiž budu mít k tý svý nadržený svíčičce mnohem snadnější přístup. A nejen k ní, že…

Když mu volný konce provazu omotávám kolem pravýho kotníku, Dali moje počínání upřeně pozoruje. „Nějak ti došla řeč,“ popichuju ho.

Zadívá se mi do očí: „A co mám říkat? Ostatně, prej už nejsme ve výslechový místnůstce…“

„Taky pravda. Vyslýchat tě nebudu. Ale nějak si tě rozmluvím. Abych si tě pak mohl nějak umlčet,“ zamrkám na něj uličnicky.

„Pfff…,“ odfrkne jenom… a pak se zase pohledem vrátí k tomu, jak mu k tý podomácku vytvořený rozporce připevňuju i druhej kotník. Hmm, je vidět, že se mu líbí pozorovat, jak si ho znehybňuju. Což je super, protože mně se to líbí taky. Ale uvidíme, co bude říkat na další mnou vymyšlený využití provazu…

Jeden dlouhej kus si totiž podám hned vzápětí. Je teda trošku tenčí než ten, co jsem ho použil na Daliho kotníky. No, protože tímhle kouskem taky hodlám omotat něco tenčího, než jsou Daliho kotníky. Začnu mu s ním podvazovat kořen penisu… a potom varlata. Snažím se to utahovat tak akorát, aby to Daliho moc nebolelo, ale zase zároveň aby si uvědomoval, že se mu v rozkroku něco děje… Na chviličku k němu zvednu oči a zapátrám v jeho pohledu, co na to říká. Nahlas neřekne nic, jenom nasucho polkne. Ale v jeho očích si přečtu, že je s tím v pohodě.

Přelezu po posteli níž až za jeho spoutaný kotníky. „Pokrč trošku nohy,“ poručím si, a když mě poslechne, tak ten provázek vedoucí od jeho zaškrcený svíčičky a kulek přivážu k tý dřevěný tyčce. „A teď už sebou radši moc neházej,“ doporučím mu lišácky, když se zase pomalu po čtyřech přesunuju o kousek výš. Znovu to jeho do výšky trčící péro vezmu do pusy, zatímco pravačkou začnu ohmatávat jeho momentálně asi celkem citlivý koule.

Dali sebou sice občas škubne, ale spíš jenom trhne pánví a nahlas u toho zavzdychá; jak si tak všimnu, tak nohy má zatím v klidu… Zatím…

Ještě chviličku tu svou horkou, tepající svíčičku zpracovávám pusou a jazykem, zatímco prstem mu občas jen tak lehce přejedu přes zadní dvířka… Pak ale přijde čas na to, abych znovu zalovil rukou v krabici pod postelí. Tentokrát si vytáhnu úplně novej, zatím nerozbalenej zubní kartáček.

Když během strhávání plastovýho obalu mrknu na Daliho, nabodnu se na jeho přimhouřenej pohled. Odhaduje, k čemu bych tuhle proprietku asi tak mohl použít… A jak mě tak zná, tuší, že nic příjemnýho to nebude… Zároveň se ale zdráhá uvěřit tomu nejhoršímu, co mu stopro blesklo hlavou. Samozřejmě, že přesně to mu i potvrdím, to si prostě nemůžu nechat ujít: „No co? Trošku si Ježíška tam uvnitř pročistíme…“

„Na to zapomeň!“ jeho pohled ztvrdne.

„Právě že na to se zapomínat nesmí! Je potřeba províst revizi Ježíškova komínku… Na to jsou zákony, musí se to dělat pravidelně,“ provokuju ho, zatímco si zase klekám mezi jeho doširoka roztažený nohy.

„Ne, Radime! Ani náhodou!“ zamele sebou Dali nesouhlasně, a kdyby mohl, rád by dal nohy k sobě, abych se k jeho otvůrku nedostal. Jenže nemůže… A tak se místo toho začne hrabat do sedu.

Okamžitě se nad něj nakloním a za ramena ho zatlačím zpátky na postel. „Lež! Ještě jsem s tebou neskončil. Mám tě k tý posteli přivázat, nebo co?“

Chvilku mě propaluje pohledem, pak z něj potichu vypadne: „Když já nechci…“

Vím dobře, na co mi odpovídá. K posteli by se klidně i přivázat nechal, to mu posledně nevadilo, ale na takovýhle experimentování se svou zadní komůrkou prostě nemá chuť…

„Neboj,“ uklidním ho, „to jsem tak nějak tušil hned zkraje. Jenom tě provokuju.“

„Ty seš ale…,“ vydechne si úlevně.

„Lež. A zkus sebou moc neházet,“ zopakuju mu ještě… a pak se začnu opatrně plazit po jeho těle níž, zatímco mu vyhrnuju triko… a tím kartáčkem mu přejíždím po jeho horký kůži. Zastavím se samozřejmě na jeho bradavkách, se kterýma si řádně pohraju… Pak se pověnuju jeho pupíku, o kterým překvapivě zjistím, že je tam Dali dost lechtivej… Pak jenom tak decentně projedu tím kartáčkem přes jeho penis a varlata… a zamířím k jeho chodidlům. Protože to, že tam je lechtivej, vím už dávno. A teď toho hodlám využít… nebo spíš zneužít…

Sotva přejedu štětinkama kartáčku po tý jemný kůžičce na Ježíškově levý ťapce, Dali sebou prudce škubne. Čímž si díky tomu napnutýmu provázku samozřejmě zatahá za svý podvázaný nádobíčko.

„Hej! Opovaž se mě tam lechtat!“ probodne mě pohledem.

„Nebo co?“ přeptám se, zatímco ho tam tím kartáčkem pošimrám znovu.

„Neee!“ napůl vykřikne, napůl se rozesměje Dali – a samozřejmě u toho zase nechtě trhne nohama.

Přemístím se k jeho druhýmu chodidlu, přidržím si ho za palec a začnu mu tam tím kartáčkem šmejdit, zatímco Dali sebou mrská a hází a u toho se směje a zároveň mi nadává. Dávám samozřejmě pozor, aby sebou neškubal až příliš, no, ale trocha bolesti a dráždění v rozkroku ho nezabije, že… O to víc si pak bude vážit mýho následnýho opečovávání, hihi…

„Radime, přestaň!“ vyheká ze sebe s námahou.

„Sotva jsem začal,“ oznámím mu nevzrušeně.

„Počůrám… počůrám ti postel!“ vyhrožuje mi.

„To si zkus!“ zavyhrožuju mu zpátky… a začnu ho kartáčkem šimrat mezi prsty, zatímco natáhnu ruku a bříšky prstů mu přejíždím po druhým chodidle.

„Radimeee!“

„Hmmm…?“ protáhnu líně, ale přece jenom trošku uberu na intenzitě toho lechtání.

„Nech toho! Prosím!“ No vida, prosím tu ještě nebylo!

„Ale vždyť já skoro nic nedělám! Když nemůžu Ježíškovi čistit komínek, tak mu trošku masíruju jeho po Vánocích určitě uchozený nožičky… A zbytek si dělá Ježíšek sám, protože nevydrží ležet v klidu.“

„Ježíšek se tě o žádný takový služby neprosil!“ vyráží ze sebe rozesmátě i rozdurděně zároveň.

„Já to pro něj dělám z dobrý vůle,“ bavím se. Přece jenom ale vyhovím tomu jeho prosím a přesunu se po posteli zase trochu výš, k tý mý podvázaný svíčičce. Začnu po ní rejdit jazykem a pusinkovat ji, pak ji znovu nasaju do pusy… A mezitím začnu štětinkama kartáčku dráždit vstup do Daliho otvůrku. Jenom zvenku samozřejmě. Ale i to stačí k tomu, aby Dali začal vzdychat ještě hlasitějc… a celej se pode mnou kroutit… a vzpínat…

Když mám dojem, že už mu k vyvrcholení moc nezbývá, přestanu se mu věnovat pusou. Naposledy mu jazykem obkroužím žalud… Dali tak trošku zklamaně zavzdychá… a já mu rukou začnu jemně hníst koule, zatímco kartáčkem mu začnu zlehounka přejíždět přes uzdičku, pak po celé délce penisu až k jeho provázkem omotanýmu kořenu… a zase zpátky, k žaludu… a znovu přes uzdičku… Dali hlasitě lapá po dechu a propíná se v zádech, a když ho překontroluju pohledem, má zavřený oči a malinko zakloněnou hlavu. Začínám mít dojem, že teď už by mě nechal, ať mu ten kartáček strčím kamkoliv, jenom kdybych ho u toho zároveň i udělal…

Přišel tedy čas ho zase trochu pozlobit. „Tak si vyber, co bude dál,“ pronesu do toho jeho vzdychání. „Buď revize komínku…, nebo znovu masáž tlapek.“

„Co… cože?“ otevře oči a zmateně se na mě podívá. Ten jeho zamženej pohled mi mou domněnku potvrdí – a sice tu, že si pro sebe v následujících minutách, ne-li vteřinách, představoval úplně jinej scénář…

„Šup, dělej! Jedno z toho!“

„A seš si jistej, že ti tam nechybí možnost za cé?“ zazní malinko frustrovaně.

„Jo, za cé je, že ti tady tenhle provázek,“ přejedu prstem po jeho pevně omotanejch koulích, „ještě trošku víc utáhnu!“

„Ty seš ale… krutej!“ obviní mě.

„Ale prosím tě, ty vůbec nemáš představu, co to znamená…“

„Tohle to znamená!“ pohne malinko nohama, čímž se zatahá za nejcitlivější a momentálně taky parádně rozcitlivělý části svýho těla.

„Myslíš to, že čím intenzivnějc o Ježíška pečuju, tím víc bolesti si on sám způsobuje? To není krutost, to je rafinovanost,“ opravím ho pobaveně.

„Pf, tak seš rafinovaně krutej!“ nedá se.

„Tak v trestací místnůstce těžko můžeš čekat něco jinýho, že?“

„Ty furt s těma místnůstkama…,“ odfrkne.

„A ty zase furt mluvíš. Myslím, že si podám roubík…“

„A taky furt ještě dejchám. S tím taky hodláš něco udělat?“ drze na mě přimhouří oči.

„Ne, dejchat můžeš. To tvý vzdychání je totiž dost rajcovní. Což se o tom tvým věčně nespokojeným frfňání říct nedá, takže mi nezbejvá, než si tě opravdu trochu umlčet,“ začnu se zase přesunovat po posteli k jejímu okraji, abych dosáhl do tý připravený krabice.

„Ehm, počkej,“ zarazí mě Dali a já k němu zvědavě otočím hlavu, „a… no… co kdybys… Co kdybys mě umlčel nějak jinak?“

Užuž se chci zeptat, jak jako, ale pak mi to dojde. Celým mým tělem projede další dráždivě šimravá vlna. „Ty bys chtěl…?“ Pak na něj ale přimhouřím oči: „Není to jenom nějaká tvoje vlastní lest? A když budu souhlasit, tak mě pak pokoušeš…?“

Dali se rozchechtá: „Ty seš pako! Přece nebudu kousat do někoho, kdo drží v ruce takový nebezpečný zbraně!“ kývne hlavou k tomu kartáčku.

„Haha, no to máš pravdu, to bys byl dost sám proti sobě,“ uznám. Pak už se nemám o čem rozmýšlet – seskočím z postele a nedočkavě ze sebe shodím kalhoty a trenýrky. U toho se musím sám pro sebe uculovat: je super, že se mi povedlo Ježíška vlákat do pasti… Ale že se mi za to ještě takhle odvděčí, tak v to jsem teda vůbec nedoufal!

Polonahej se ještě sehnu pod postel a vylovím z krabice jednu dosud nevyužitou věcičku, kterou by mi bylo líto nepoužít. A určitě nejen mně. Pak se znovu uvelebím mezi Daliho nohama a uculím se na něj: „Ale ještě jedna maličkost. Když Ježíšek nechce pročistit, pošleme mu do komínku aspoň kontrolu. Tu už znáš z posledně, proti tomu nemůžeš nic mít…,“ zamávám na něj vibrátorem.

Dali sice zrudne ve tváři, ale stejně na mě zvládne protočit oči: „Bože, seš nemožnej s těma svýma děsnýma hláškama!“

Jenom se spokojeně uchechtnu: nadávat mi může, hlavně, že neodmlouvá! To je od posledně dost změna! Stejně jako to, že tentokrát Dali nezavírá oči, ale upřeně pozoruje moje počínání. A to, jak rozmatlávám po celým povrchu toho vibrátoru lubrikační gel, ho asi dost rajcuje, soudě podle toho, jak mu cuká péro… To bylo minule strachu, a přitom teď už se určitě nemůže dočkat, až bude mít toho černýho silikonovýho návštěvníka zase v sobě. A já se pro změnu nemůžu dočkat, jak ho do toho jeho otvůrku budu strkat. Však můj kámoš v rozkroku je taky všechno možný, jenom ne v klidu!

Teprve když začnu vibrátor do Daliho vsunovat, centimetr dovnitř, půl centimetru ven, Dali zavzdychá, zavře oči – a pak už je nechá zavřený. Jednou rukou pokračuju v tomhle opatrným zasunování, do druhý dlaně chytnu jeho péro a začnu mu ho promačkávat a hladit. Z Daliho se linou úplně úžasný zvuky a já jsem rád, že jsem mu ten roubík nakonec nenasadil – když máme k dispozici prázdnej byt a nemusíme se před nikým hlídat, tak jenom ať je Dali pěkně hlasitej! Já si na tomhle vzrušeným vzdychání, kňourání a sténání docela ujíždím, spousta mejch oblíbenejch pornoklipů se řadí mezi top one hundred čistě jenom kvůli zvukovýmu doprovodu… A teďka mi ho tu Dali přehrává nejenom krásně naživo, ale ještě navíc ho můžu tím, co s Dalim dělám, ovlivňovat. Čili kvůli tomu, i když samozřejmě nejenom kvůli tomu, při tý proceduře s názvem zavádění otvůrkový kontroly vůbec nikam nespěchám.

Když je vibrátor zasunutej v Daliho komůrce úplně celej, ještě chvilku s ním líně hýbu… a pak už teda vyslyším volání Radima juniora, že by byl rád, kdyby na něj došlo ještě dneska, haha. Zapnu vibrátor zatím na to nejjemnější šimrání, počkám si na další kolo Daliho vzdechů a pak se ho zeptám: „Tak co, nerozmyslel sis to?“

Dali otevře oči a zaostří na mě: „Ne…“

Opustím tedy svý oblíbený místečko mezi jeho nohama, místo toho se k němu otočím zády, obkročmo si mu vlezu na břicho – a pak po kolenou nacouvám k jeho hlavě. „Žádný kousání!“ opakuju mu mezitím.

Dali se uchichtne: „Budu se snažit…“

„Daline!“ napomenu ho, skloním se a jazykem mu začnu šmejdit v pupíku, zatímco Dali pode mnou začne se smíchem nadskakovat. „To se teda víc než jenom snaž!“ zamumlám mu do břicha.

„Jo, neboj! Ale už toho nech!“ snaží se marně vykroutit z mýho dosahu.

Ohlídnu se na něj a trochu se snížím v kolenou, aby na mý natěšený lízátko pohodlně dosáhl pusou, ale zároveň abych si toho svýho zvídavýho a překvapivě odvážnýho Ježíška omylem nepřidusil… Když mě konečně obezřetně, jemně ochutná, proti svý vůli přivřu oči a zavzdychám. No jo vlastně, Ježíšek… To by mě nemuselo zase tak překvapovat, že umí plnit všelijaký přání, že…

Přestanu se k němu ohlížet, on si poradí i bez mýho dozoru. Místo toho zase upřu svou pozornost do jeho klína. O trochu zvýším vibrace… uslyším, a tentokrát navíc i ucítím, jak Dali prudce vydechne… a pak pro změnu prudce vydechnu já, protože asi jak se z něj vydralo to mocný vzdychnutí, tak mě teď s podobnou silou nasaje do pusy. A já zase na oplátku nasaju do pusy jeho vztyčenej penis. Chvilku se tak všelijak ochutnáváme a cucáme vzájemně a přijde mi, že se jakoby i nevědomky snažíme nějak sladit. Zkoumám, jak Dali reaguje na různý mý pohyby hlavou… nebo rukama… nebo na další a další postupný zvyšování vibrací, že… A baví mě, že se každý to jeho rozdrážděný zasténání přenese skrz jeho rty a jazyk přímo na mý tělo. Občas mě ten nezbednej Ježíšek přece jenom jemně skousne zubama, ale já mu to pokaždý hned nějak vrátím, ať už svýma vlastníma zubama, nebo tím, že zase o něco zvýším vibrace v jeho komůrce… Teprve po chvilce mi dojde, že přesně proto to Ježíšek dělá.

A je mi taky jasný, proč to po mně chce. Ze všech těch podnětů je už tak rozhicovanej, že ta jeho nadržená, rozžhavená svíčička už úplně teče… Dojde mi, že Dali o sobě pomalu, ale jistě přestává vědět – bříško se mu křečovitě svírá… a on bezděky škube pánví i nohama, takže se pořád tahá za svý podvázaný koule… Chytnu ho pod kolenama a přidržím ho, aby si ve finále ještě nějak neublížil, zároveň trochu nadzvednu zadek a tím vytáhnu mý péro z Daliho pusy. Beztak se mi teď skoro nezvládá věnovat, haha, má co dělat sám se sebou… A kdo ví, ještě by mě nakonec v rámci prožívání svýho orgasmu fakt kousl, lump! Já se mu naopak začnu pusou věnovat o to intenzivnějc, a že se mu to mý kouření líbí, to asi budou s takovou vědět i všichni sousedi, protože Dali se úplně přestane hlídat, heká a křičí a vyráží ze sebe chraptivý hrdelní zvuky… Ten jeho závěrečnej výkřik s ním prožívám tak silně, že z toho vzrušeně zavrním taky. U toho zároveň stíhám polykat tu jeho bílou nadílku, nespolykám teda všechno, ale tak i ochutnávka se počítá, ne?

Stejně se na to, jak to chutná, nezvládnu ani soustředit, protože sotva Dali dostane aspoň částečně pod kontrolu svý dýchání, zavnímám, jak zvedá hlavu, aby na mě pusou zase dosáhl… Zase se teda snížím v kolenou, aby si nemusel moc namáhat krční obratle, a navíc začnu hýbat pánví, abych si tak trochu určoval tempo. Ještě tak akorát zvládnu vypnout ten vibrátor v jeho komůrce – a pak už se o okolní svět přestanu zajímat. Obličej zavrtám do Daliho klína, vdechuju tu vůni svýho usexovanýho Ježíška… a teprve za chviličku mi dojde, že tentokrát ty hlasitý zvuky, co se nesou pokojem, vydávám já…

Prožiju si to pěkně naplno, to se mi poštěstí málokdy. Ostatně, když jsem ve svým pokoji sám, nemá to tu vejšku, ale teď, když pod sebou cítím Daliho tělo… Daliho pořád ještě bezmocný tělo mimochodem…, a když se mi Dali tak šikovně věnuje… a já nemusím dělat vůbec, vůbec nic, jenom si to užívat… Tak se prostě tak nějak rozumí samo sebou, že u toho ty svý hlasový projevy nebudu krotit. A je to všechno dohromady boží – ty slastný křeče, co mi projíždí tělem jedna za druhou, až se mi z toho kroutí palce u nohou…, a ten pocit, že stříkám Dalimu do pusy… Je to prostě celý úplně dokonale boží.

Ještě chvilku odpočívám na tom Ježíškově vláčným tělíčku, vnímám, jak z něj sálá teplo a vůně sexu a taky jak se nám oběma pomalu zpravidelňuje dech. Nejradši bych takhle ještě chvíli zůstal, ale nemůžu, protože můj Ježíšek je pořád ještě zavřenej a spoutanej v trestací místnůstce a bez mý pomoci se z ní nedostane, i když trest si už odpykal… Opatrně se zvednu, po posteli přelezu k jeho nohám a začnu uvolňovat uzly na provazech. Sotva má Dali volný nohy, se spokojeným povzdychnutím je natáhne, užívá si, že konečně může.

Já zatím popolezu do jeho rozkroku a začnu odmotávat šňůru z jeho nádobíčka. I když jsem opatrnej, co to jde, stejně Dali občas usykne a místo spokojenýho vzdychání z něj tentokrát vychází spíš takový útrpný… Ale když mi u toho zároveň nenadává a neposílá mě do prdele, tak to asi zas tak hrozný není – když jsem mu totiž jednou dezinfikoval lýtko, co si na hřišti rozřízl o jakousi tyč, tak špačkoval dobře dvě minuty v kuse!

Z krabice si podám klíček od pout a pak si sednu na paty vedle Daliho. „Nespi!“ houknu na něj. „A zvedej se…“

Dali mě poslechne, natočí se ke mně zády, a zatímco mu uvolňuju zápěstí, zadívá se na svý břicho a zabrblá: „Asi bych si měl jít dát sprchu…“ Po tváři mi přejede úsměv: Dali má totiž stopy po bílý nadílce nejenom na svým podbřišku, ale jelikož ani on nespolykal všechno, tak i na krku a na rameni… „Jenže to půjde dost těžko, když mám úplně zdřevěnělý ruce!“ dodá a vyčítavě po mně hodí očima.

„Promiň,“ zastydím se. „Příště to vymyslím líp… Zvlášť, když přijdeš aspoň trochu dobrovolně,“ zvědavě se na něj zahledím, co on na to.

„Příště seš na řadě!“ ujistí mě, zatímco si protahuje záda a paže. „Protože ty tvý slíbený ugrilovaný steaky ti jenom tak neodpustím!“

„Ale však ony budou! V ledničce je fakt naložený maso, jenom si ho musíme udělat… Ale mamka dostala k Vánocům elektrickej gril a na něm to jde samo. A když máš holt teďka ty nemohoucí ruce, tak já se toho grilování zhostím,“ zakřením se na něj.

„A to já ti s tím zase pomůžu! Ještě bys to spálil… Když tvá mamka ten gril dostala od Ježíška, tak bych měl přece asistovat, ne? Víš jak, kdyby to nefungovalo, tak abych to rovnou mohl odnýst a vyreklamovat,“ zopakuje mi s patřičným šklebením to, čím jsem ho posledně ukecával k vyzkoušení našich hraček.

Vybuchnu smíchy, ale zatvářím se naoko zhrozeně: „Mamka to dostala od úplně jinýho Ježíška! Tenhle zvrhlej doručuje balíčky jenom mně!“ Balíčky – a taky svý vlastní, k hraní ochotný tělíčko, hihi…

„To jediný, co ti doručí, bude výpověď z tvejch příšernejch služeb,“ vyhrožuje, ale cukají mu u toho koutky.

„Myslím, že až ochutná, co mu ugriluju za odměnu, tak si to s tou výpovědí ještě rozmyslí,“ mrknu na něj sebejistě a natáhnu se pro svý odhozený oblečení.

Dali se rozesměje. „To by sis měl teda dát záležet!“ doporučí mi, taky si ze země zvedne svý hadry a vydá se do tý koupelny.

Však jo, to já si dám záležet, pomyslím si s úsměvem, zatímco se oblíkám. Ostatně, návnada v pastičce musí chutnat co nejlíp, že? Aby nalákala toho, koho nalákat má…, a aby ta pastička mohla příště sklapnout zase…