Srdíčková izolepa

„Taaak, ještě tradiční fotka na instáč… Vojto, přisedni si blíž, vždyť tam nejseš vůbec vidět… Sakra, Marku, neksichti se tak!“ diriguje nás Ondra.

„Nemel a foť,“ napomenu ho a zaksichtím se o to víc.

„Seš nemožnej,“ zakroutí nade mnou Ondra odevzdaně hlavou, zatímco prsty mu už pilně rejdí po displeji, jak k našemu selfíčku přidává bůhvíjaký hashtagy.

„Když tradiční, tak tradiční, ne?“ směje se Vojta a zvědavě se k Ondrovi naklání. „Čili s Markovým typickým šťuřivým šklebem…“

„Vy jste s tím věčným focením nemožní oba,“ přejedu je naoko přezíravým pohledem a dopiju posledních pár hltů speciálního vánočního nealko piva. „Navíc, vyvěšování fotek na instáč teda za nic tradičního nepovažuju…“

„To já taky ne, ale společný selfíčko po každým úspěšným předvánočním nákupním maratonu jsme si přece dělali od začátku,“ připomene mi Ondra, aniž by odtrhl oči od mobilu.

„Jo, a byl to tvůj nápad,“ dodá Vojta. Ten se na mě, na rozdíl od Ondry, aspoň podívá.

Hned toho využiju a protočím na něj oči: „Jo, to byl. Jsem chtěl mít památku na to, jak jsme tenkrát vypadali uštvaně, ale přitom nadšeně, že se nám povedlo sehnat takový parádní dárky pro rodiče… a pro tvýho bráchu… a pro tvou ségru, Ondro, ta byla tenkrát ještě mimino, hahaha… Jenže dneska už to nemá tu vejšku, když skoro všechno nakoupíme přes eshopy, že, a do nákupáku pak jdeme akorát nechat si to ke stánku pěkně zabalit…“

„Nekaž to, pořád je to pěkná tradice – hlavně teda tady ten konec v pizzerce,“ usměje se na mě Vojta. „A možná je to letos všecko naposledy… Kdo ví, kde vám bude za rok konec!“ posmutní najednou.

„Kde by byl? Na Vánoce přijedeme domů, ať už to s tou vysokou dopadne jakkoliv,“ vrátím mu ten původní úsměv. „Takže si tohle všechno,“ máchnu rukou kolem dokola, „určitě střihneme znovu, když budeme chtít.“ A já teda věřím, že budeme chtít! Naši trojici svatoušků, jak nám říkala moje babi, nerozdělilo za těch zhruba čtrnáct let, co se známe, nikdy nic, tak se přece nebudeme bát toho, že se na tom za pár měsíců něco změní! Pravda, těch čtrnáct let jsme ale taky až na výjimky trávili pořád pospolu, zatímco za pár měsíců, po prázdninách, budeme bydlet každej jinde…

Od malička totiž žijeme na jednom sídlišti, v jednom obrovským baráku, i když každej v jiným vchodě. Nějak jsme se seznámili na průlezkách na dvoře, jak, to už si nikdo přesně nepamatujeme, ale všelijaký ty klukoviny, a že jsme se jich navyváděli, máme v paměti dost čerstvě. Na základce jsme navíc chodili do jedný třídy, teda až do osmičky; pak měl Vojta tu nehodu a skoro rok strávil v nemocnici a na rehabkách, než byl schopnej se zase vrátit do školy… Hodně toho zameškal a nepovedlo se mu to dohnat, tak si musel osmou třídu zopakovat. Kvůli tomu jsme já a Ondra teď na gymplu ve čtvrťáku, ačkoliv on v jazykový třídě a já v obyčejný, no a Vojta je o rok níž, ve třeťáku. A kvůli tomu se taky po letních prázkách tak trochu trhneme, protože Vojtu bude teprve čekat maturita, zatímco já a Ondra se pokusíme dostat na vejšku do Prahy… Což nám třeba taky nemusí vyjít, že, a ve výsledku můžeme skončit každej v úplně jiným městě…

„Hele, když už jsme u těch tradic,“ vytrhne mě z mýho přemýšlení Ondra, kterej konečně schová mobil do kapsy a natáhne se pro poslední kousek pizzy, co má před sebou na talíři, „tak co myslíš, přijde ti letos zase Mozartovskej balíček? Do Vánoc zbejvá tejden… To už má slečna zpoždění, ne?“

Čekal jsem, kdy na to dojde řeč! Naopak mi bylo skoro podezřelý, že se kluci nezajímali dřív! Ale je fakt, že letos je toho všeho nějak víc než kdy dřív – učení, shánění, zařizování… A nebo prostě jenom ten čas plyne rychlejc, když jsme teď dospělí…?

„No, všichni máme letos nějak zpoždění,“ ušklíbnu se na něj, abych mu připomněl, že i tady to naše tradiční nakupování jsme letos zorganizovali dobře o dva týdny pozdějc než v předchozích letech, „takže asi i slečna… Ale možná ji to už přestalo bavit a letos mi nic nepošle,“ pokrčím rameny.

„Spíš je prostě taky v maturitním ročníku jako vy – a holt nestíhá,“ uvažuje Vojta nahlas.

„Hm, no nějak tak to asi bude,“ uzná Ondra. „To říkám celou dobu, že bude stejně stará jak my. A zná tě stopro z těch tanečních. Když ti první balíček přišel těsně po nich a byla na něm adresa obchodky.“

„Já si furt myslím, že ta adresa tam byla na zmatení nepřítele a že je ta holka ve skutečnosti od nás z gymplu,“ zopakuju jim to, co tvrdím už skoro dva roky.

„No, nepřítelovi by asi nepsala, že ho miluje,“ zazubí se na mě Vojta.

„Zase když někoho miluješ, tak ho netaháš skoro dva roky za nos,“ namítnu.

„Tak třeba…,“ zahuhlá Ondra a konečně polkne zbytek pizzy, „třeba tam letos najdeš něco extra. Třeba tam konečně přidá i svý telefonní číslo.“

„Nebo do těch bonbonů přidá naopak projímadlo,“ zasměju se, ale moc vesele to asi nezní.

„Ty si furt myslíš, že je to od Katky?“ zahledí se na mě Vojta.

„Teď už se spíš přikláním k tomu, že ne… Ale co já vím?“ rozhodím bezradně rukama.

„Tak ji prostě musíme nějak vystopovat. Do kelu, žijeme v jednadvacátým století, svět je prošpikovanej moderníma technologiema – a my nejsme schopní zjistit, kdo ti třikrát ročně posílá čokoládu!“ vrtí hlavou Ondra.

„Že… Přitom v kriminálkách je to všechno tak snadný!“ přitaká mu Vojta. „Tam by tu holku našli i jenom podle kousíčku toho balicího papíru, hehe… Všimli by si na něm nalepenýho nějakýho smítka prachu a zjistili by, že tenhle druh prachu je z cihel, ze kterejch jsou postavený domy v tý vilový čtvrti na druhým konci města…“

„Haha!“ bavím se. „Tohle tam taky bylo, nebo to sis právě vymyslel?“

„V některým díle to bylo,“ mávne rukou, jakože víc o tom nemá smysl mluvit. Vojta totiž kriminálky všeho druhu vyloženě miluje, nebo spíš miloval, když je po tý nehodě začal sledovat ve velkým. Na ty stále nový a nový řady už se ale podle jeho slov nedá koukat, protože je tam všechno hrozně přehnaný a tudíž neuvěřitelný…

„Stačily by obyčejný kamerový záznamy,“ přidá se se svou troškou do mlýna Ondra. „Zajít prostě na tu pobočku pošty, z který to bylo poslaný, vyžádat si přístup ke kamerovejm nahrávkám ze dne, kdy ta zásilka byla podaná… A tu holku už bysme tam ve frontě poznali. Podle tý srdíčkový izolepy.“

„No jo furt, to už říkáš poněkolikátý, ale doteď jsi nepřišel s tím, jak bysme jako vydyndali od nějaký vedoucí pošty jejich kamerový záznamy,“ mrknu na něj. „A ne,“ dodám rovnou, „opravdu za nima nepřijdu s falešným policejním průkazem,“ zamítnu jeho vlastní návrh, se kterým se poprvý vytasil někdy před rokem. „Zas tak moc to zjistit nepotřebuju, kdo mi ty balíčky posílá, abych se kvůli tomu nechal zavřít.“

„S tebou není žádná sranda,“ obviní mě Ondra rozesmátě. „Mně by to za ten menší případnej průser stálo,“ pokrčí rameny.

„Ale prdlajs, máš akorát velký řeči, ale kdybys byl na mým místě, taky by ses do žádnejch nesmyslnejch akcí nepouštěl,“ mám ho dávno přečtenýho. „A vůbec, neřešte můj zatím neexistující balíček, radši popadněte ty svý existující a krásně zabalený – a mizíme domů… I tak se nám to dneska nějak protáhlo, potřebuju ještě dodělat ten výkres do dégéčka,“ popoháním je.

„Ty to s tím učením nějak přeháníš,“ podotkne Vojta, ale začne se hned zvedat od stolu.

„Však počkej, chci za rok vidět tebe,“ pohrozím mu pobaveně, a zatímco se přesunujeme k baru, ať můžeme zaplatit naši dnešní útratu, řeč se zase stočí k tomu, co bude nebo nebude za rok.

No, mě teď ale spíš zajímá, co bude nebo nebude zítra. Nebo třeba pozítří. Prostě jestli mi ten balíček zase přijde… nebo jestli to se mnou ta ctitelka už fakt vzdala. Třeba… třeba mi do těch balíčků dávala nějaký nápovědy… a čekala, že je rozluštím… Ale buď jsem je dokonale přehlídl, nebo jsem úplně blbej a nedal jsem si dvě a dvě dohromady… A nebo tam holt žádný nápovědy nebyly. Ale pak teda fakt nechápu smysl celý týhle akce. Proč někdo utratí minimálně tři stovky za to, aby mi udělal radost – a přitom z toho sám nic nemá? Dokonce ani nevidí, jak se tvářím, když ten balíček rozbaluju. A vlastně ani nemůže vědět, jestli mi ta čokoláda chutná. Sám jsem to nevěděl, dokud jsem k předloňskýmu Valentýnu nedostal první bonboniéru…

Tenkrát to byla rudá bonboniéra ve tvaru srdíčka. S takovýma těma známýma marcipánovo-čokoládovýma koulema. Ta bonboška byla celá ještě vložená v normální hranatý krabici vystlaný bublinkovou folií – a ta krabice byla kolem dokola přelepená širokou lepicí páskou, bílou s červenýma srdíčkama. No, a ještě teda uvnitř tý krabice byla obálka a v ní přáníčko s dvěma kreslenýma medvídkama a s nápisem Krásného Valentýna. A to bylo všecko. Žádnej podpis, ani aspoň iniciály, nic. Mý jméno s adresou bylo vytištěný na samolepicím štítku a coby odesílatel byla v levým horním rohu uvedená nějaká J. Novotná, údajně se vyskytující na adrese místní obchodní akademie. Poslaný to bylo z hlavní pošty. A víc se mi toho zjistit nepovedlo.

Pozval jsem k nám tenkrát Vojtu i Ondru, abych jim to ukázal – a tak trochu jsem doufal, že se začnou nějak potutelně culit a nakonec z nich vypadne, že mi to poslali oni. Jen tak, jako fórek. Ale tvrdili, že s tím nemají nic společnýho, a naopak mi hned začali radit, podle čeho bych mohl tu odesílatelku vypátrat. Nabourali jsme se do intranetu obchodky, ale zjistili jsme, že žádná J. Novotná tam nestuduje, akorát nějaká Markéta Novotná tam učí angličtinu. Když jsme si ji vyhledali na Facebooku, ukázalo se, že je to odhadem třicetiletá, možná i starší máma dvou malejch dětí, takže tu jsme jako tajnou ctitelku zase rychle zavrhli.

Pak jsme přemýšleli, jestli mi to nemohla poslat Katka – s tou jsem se totiž asi dva týdny před Valentýnem rozešel. Varianty byly dvě – buď že mi to poslala, protože mě furt miluje, anebo naopak proto, že mě nenávidí a s kámoškama měly prostě jen zvrácenou radost z toho, jak z toho balíčku musím bejt asi zmatenej… Na Ondrovo a Vojtovo naléhání jsem Katce nakonec poslal textovku, že děkuju za dárek – kluci si totiž byli jistí, že z její reakce vyčteme, co a jak. Ale z řádky otazníků a z následnýho „Nech mě bejt!“ jsme toho teda moc nevyčetli.

Nakonec se Ondra nechal slyšet, že by to mohlo být od nějaký holky z tanečních, který nám ani ne dva měsíce před Valentýnem skončily a který má náš gympl spojený právě se studentama a hlavně studentkama z obchodky. Ale já si právě zase říkám, že kdyby teda nějaká holka z obchodky chtěla být nevystopovatelná, tak do horního rohu nenapíše adresu svý školy, ne? A že to je teda spíš někdo od nás z gymplu, kdo mě tou adresou jenom svádí na špatnou stopu.

Každopádně, s klukama jsme si na tý bonboniéře pochutnali, nebo teda já a Vojta jsme si pochutnali, zjistili jsme, že nám ta marcipánovo-pistáciová náplň dost chutná, kdežto Ondrovi to moc nejelo, on celkově na sladký moc není. Za pár dnů jsem na celou balíčkovou aféru začal pomalu zapomínat, jenže v dubnu mi přišla další zásilka. K svátku. Tentokrát ta bonboniéra neměla tvar srdíčka, ale obyčejnýho kvádříku, a na přiloženým přáníčku bylo natištěný Všechno nejlepší. Všecko ostatní bylo stejný: marcipánový koule, bublinková folie, srdíčková izolepa, adresy napsaný na počítači a odesílatelem údajně J. Novotná. Další den jsem se pořád rozhlížel po třídě i po celý škole a zkoušel jsem si všimnout, která holka se na mě usměje víc než obvykle, ale nic světobornýho jsem nevypátral… A kluci, se kterýma jsme to pak odpoledne zase rozebírali, zatímco jsme mlsali ty dobroty, taky s žádným nápadem nepřišli. Teda myslím s nějakým realizovatelným nebo smysluplným nápadem; v těch šílenejch dedukcích se naopak předháněli, že…

Pak jsem měl v létě narozky – a to mi žádný bonbóny nedorazily. Z čehož jsme s klukama nejdřív usoudili, že mi je asi posílal někdo, kdo mě až tak dobře nezná, když neví, kdy mám narozky. Jenže pak jsem podotkl, že stejně tak to celou dobu může být i nějaká spolužačka, která to ví moc dobře, ale nechce, abych já věděl, že to ví…

„Ty to děsně komplikuješ,“ vyčetl mi tenkrát Ondra se smíchem, „s takovou ten seznam možnejch odesílatelek nikdy nezúžíme!“

Jenže Vojta mi dal za pravdu a rovnou to podpořil odvyprávěním hned několika dílů různejch kriminálek, kde ti pachatelé všech možnejch trestnejch činů taky takhle tahali ty vyšetřovatele za fusekli.

„No, perfektní, ještě chvilku pokračuj a nakonec z toho vyplyne, že si to Marek posílá sám,“ smál se mu Ondra. „Hele, Marku,“ mrkl na mě pak, „když už, tak si aspoň příště pošli něco jinýho. Ty marcipánový fujtajbly mi fakt nijak zvlášť nechutnaly, haha!“

A pak přišly loňský Vánoce. V tý době už jsem na ty balíčky doopravdy zapomněl… A najednou na mě po příchodu ze školy čekala doma krabička olepená zase tou srdíčkovou izolepou. Hned jsem věděl, co bude uvnitř – a taky jo: Mozartovy koule, tentokrát v dárkový plechovce, a u toho vánoční přání s nějakým předtištěným textem. A pod tím textem červenou propiskou dokreslený srdíčko. Pozval jsem pak kluky na ochutnávku cukroví, jak jsem to nazval, a mamka nám k tomu dokonce svařila víno, ale i když jsme dumali až do noci, kdo mi to pořád posílá a co z toho má, nevydumali jsme nic.

Před letošním Valentýnem už jsme s klukama o ničem jiným nemluvili. Přijde mi ten balíček zase, nebo platí heslo třikrát a dost? Inu, neplatilo. Přesně čtrnáctýho února na mě čekal ve schránce lístek, že si mám zajít pro balík na poštu. Kluci mě doprovodili, máme totiž pobočku pošty přímo na sídlišti. Tentokrát jsem ten balíček rozlepoval rovnou před nima, chtěli to mít na očích, prý jestli někde něco nepřehlížím, třeba telefonní číslo vepsaný někde pod tou srdíčkovou izolepou, haha, nebo nějakou podobnou stopu. Ale ani jeden jsme nenašli nic zvláštního, snad kromě toho, že místo z hlavní pošty to bylo odeslaný z nějaký jiný pobočky ve městě. Uvnitř balíčku pak byla zase bonboniéra ve tvaru srdíčka… a další přáníčko. S medvídkama. Tentokrát se ale objímali a pod nima bylo napsaný Miluju Tě. Hmmm. Klukům to, nevím proč, přišlo infantilní a navíc i děsně vtipný, ale mně z toho moc do smíchu nebylo. Miluju tě… To zní tak jaksi vážnějc, než když mi jenom někdo přeje hezkýho Valentýna, že. Navíc… je to takovej divnej pocit vědět, že mě někdo miluje…, a nevědět, kdo… Pokud to teda není nějakej hloupej druh humoru, odplata za jedno zlomený srdce, o kterým vím, nebo i za nějaký, o kterým třeba ani nevím…

K svátku se to všechno pěkně zopakovalo. To samý v bledě modrým – a to doslova, protože tentokrát měla ta bonboška světle modrej obal. Na přiloženým přáníčku byl zase nějakej předtištěnej veršík… a pod ním červený dokreslený srdíčko.

„Marku, a ví to vůbec Magda? Nebo spíš – hodláš jí to říct?“ zajímalo Vojtu. S Magdou jsem totiž zrovna v tý době… ehm, ulítával… Jinak se to říct nedá, je totiž o devět let starší, a navíc sbalila ona mě, haha…

„Ne, to jí teda říkat nehodlám, co by z toho asi tak mohlo vzejít dobrýho?“ klepal jsem si na čelo.

„Hm, tak já bych chtěl asi vědět, kdyby mi mou holku balil ještě někdo jinej,“ přemýšlel nahlas Ondra.

„Jenže já nejsem ničí holka, natož tvoje,“ smál jsem se, „a navíc mě nikdo nebalí. Anonymní dárky od anonymního bůhvíkoho nepovažuju za balení!“

No, s Magdou nám to vydrželo přesně měsíc. Jak říkám, byl to úlet. K něčemu dobrý to bylo – zjistil jsem, že starší holky mě nepřitahujou. Jen tak mezi náma, mladší taky ne. Což ale ta tajná ctitelka neví. A tak můžu být napjatej, jestli se toho svýho oblíbenýho cukroví dočkám teď na Vánoce zase. A jestli to tím pádem bude znamenat, že vážně někde existuje nějaká holka, která je do mě už skoro dva roky platonicky zamilovaná. A která třeba každý ráno vstává s tím, že se těší, že mě někde zahlídne nebo že spolu i prohodíme pár slov… nebo co já vím, odkud mě teda zná…

Vážně bych moc rád zjistil, kdo to je. Abych jí mohl říct, ať se na to všechno vykašle. Protože… nepřijde mi to vůči ní fér. Už je prostě pozdě. Kdyby… kdyby mi dala svý telefonní číslo hned napoprvý, býval bych ji rád někam pozval. To jsem měl čerstvě po rozchodu s Katkou, ale ještě jsem pořádně sám nechápal, proč mi to s ní vlastně nevyšlo. Jenže jak plynuly týdny… a slívaly se v měsíce, docházelo mi to. Že mě prostě holky fakt neberou. Magda byla jenom takový potvrzení. Ujištění, že to není o věku; že to není o tom, že by mě nezajímaly holky mýho věku – ale že mě nezajímají ani ty starší. Prostě žádný, tečka.

A tak jak jsem to zatím nikomu neřekl, tak té neznámé ctitelce bych to říct chtěl. Protože nechci, aby byla zbytečně zamilovaná do někoho, u koho nemá šanci.

Stačí, že jsem takhle hloupě platonicky zamilovanej já.

***

Celej den jsem roztěkanej. Jako pokaždý v den D neboli v den, kdy mám namířeno na poštu s tím balíčkem pro Marka. Protože… pokaždý si do poslední chvíle nejsem jistej, jestli mu to mám fakt poslat. A když už se teda po tisící utvrdím v tom, že jo, tak zase začnu panikařit, jestli… jestli jsem se neuťukl v adrese, haha, nebo jestli jsem dal do obálky to správný přáníčko… nebo jestli jsem omylem do tý bublinkový folie nepřibalil i něco, podle čeho by mě Marek poznal. Třeba, já nevím, třeba ten samozřejmě podepsanej sešit do dějáku, do kterýho jsem si čmáral srdíčka tou červenou propiskou, abych zjistil, jestli ještě píše… Úplně poprvý jsem totiž musel celej ten balíček zase rozbalit, protože jsem děsně dlouho nemohl najít mobil a už to vypadalo, že jsem ho jako pako vážně omylem zavřel do tý krabičky k tý bonboniéře. Nakonec se sice ukázalo, že ne…, ale stejně si od tý doby vůbec nevěřím…

Kolikátýho vlastně je? Do Vánoc zbývá…, odpočítám si to na prstech…, sedm dnů. Ne, šest! I s víkendem. Ale to se stihne. Musí. Když už jsem tak nemožně dlouho přemýšlel nad tím, který to přáníčko tam mám přibalit, jestli to vánočnější nebo to zamilovanější, a vybral jsem to vánočnější, tak by teď bylo fakt hloupý, kdyby mu to přišlo až po svátkách… Ale věřím, že mě pošta nezklame. Sice jsou zprávy plný toho, jak jsou všechny doručovatelský služby přehlcený…, ale v rámci jednoho města se to přece zase tak zdržet nemůže… Hm, a tak na kterou poštu bude lepší to odnýst? Na hlavní? Nebo spíš přímo na tu pobočku na sídlišti? Nebo je to jedno, protože se všechny zásilky ze všech poboček stejně nejdřív sváží na tu hlavní a teprve tam se to nějak třídí…? No, na hlavní mají ale aspoň otevřený dýl. Tak uvidím, jak budu stíhat… Achjo, to je pořád něco k řešení. Pak z toho všeho nemám být nervózní…

***

„Ty vole, kde se zase zasekl?“ ohlídnu se ke vchodu do gymplu.

„Nebo spíš s kým, že,“ zasměje se Vojta. Čekáme tu spolu na Ondru už čtvrt hoďky! Ráno se dušoval, že dnes žádnou třídnickou hodinu domluvenou nemají – včera se o ní totiž zapomněl zmínit, osel, a my jsme s Vojtou mrzli před školou přesně jednapadesát minut… „Dneska jsem ho zase zahlídl na obědě vedle jedný tý blondýny,“ dodá Vojta.

„Myslíš Kláru?“ zapátrám.

„Nevím, asi… Já si ty dvě pletu,“ chechtá se.

„Pf, tak měl říct rovnou, že by šel na punč radši s ní,“ zakroutím hlavou, vytáhnu z kapsy bundy mobil a zkřehlýma prstama mu začnu vyťukávat vzkaz. Ještě ho ani nedopíšu a už mi na displeji blikne zpráva. „Tak už prej letí,“ přetlumočím to Vojtovi a mobil zase schovám.

„Hm,“ vezme to Vojta na vědomí a na chvilku se odmlčíme. „Co vůbec ta deskriptiva? Stihls to včera dokreslit?“ vzpomene si po chvilce.

„Jo, jasně… Proč?“ zajímá mě.

„No, jestli budeš dneska zase někam spěchat…“

„Kvůli učení určitě ne,“ ujistím ho s úsměvem.

„Tak kvůli čemu? Nebo se taky spíš hodí zeptat, kvůli komu?“ přimhouří na mě zvědavě oči.

„Kvůli tomu mrazu,“ bavím se. „Jsem zmrzlej už teď. Pochybuju, že se nám v takový klemře bude chtít trčet na náměstí nějak moc dlouho…“

„Zase lepší, než kdyby pršelo,“ hledá Vojta na všem něco dobrýho. „A vůbec, řekneme Ondrovi, že když nás tu nechal vymrznout, tak nás musí zase pěkně rozmrazit. Bude nám ty punče muset kupovat tak dlouho, dokud nám nebude hezky teploučko,“ zamne si spokojeně ruce… nebo si je spíš zamne, aby si je trochu zahřál.

„To není úplně špatnej plán,“ mrknu na něj. „Ale znáš Ondru, ten má věčně prázdnou peněženku…“

„Však na náměstí je bankomat,“ podotkne Vojta – a oba se rozesmějeme.

„O co jsem přišel?“ přiřítí se k nám Ondra a přeměří si naše vysmátý obličeje.

„O prachy, haha,“ informuju ho.

„To těžko,“ pronese Ondra, položí mi pravou ruku kolem ramen, levačkou úplně stejně chytí Vojtu a společně se rozejdeme směrem k náměstí. „Abych o ně mohl přijít, to bych nejdřív musel nějaký mít…“

Vojta ze sebe tu Ondrovu ruku hned zase setřese: „Však máš. Zatím. Akorát u nějakýho stánku s dobrým punčem jenom trochu pozměněj majitele…“

„Tak pokud zároveň pozmění majitele i kelímek toho punče, tak je to v pohodě,“ ujistí ho Ondra pobaveně.

Já si Ondrovu ruku kolem ramen užiju ještě o trochu dýl, než se z jeho držení taky vyvlíknu: „Co kelímek, ale kelímky! A hned tři! Ty nás totiž zveš!“

„To jako za to, že jsem se krapítek zpozdil, jo?“ docvakne to Ondrovi.

„Přesně,“ přitakám. „A byl to takovej krapítek, že nás zveš hned několikrát,“ dodám vesele.

„Vlastně nás dneska zveš celej večer. Máme u tebe něco jako bezednej nápoj,“ doplní mě Vojta.

Za podobnýho špičkování dorazíme až na náměstí, který je i v takhle brzkou hodinu už docela nacpaný lidma, a rovnou se zařadíme do fronty u stánku s nápisem Královský punč. A během odpoledne, který se díky hodně rychlýmu stmívání brzo změní ve večer, si tu frontu vystojíme ještě dvakrát. Nejsme žádní vydřiduši, takže i když nás na tu první rundu Ondra fakt pozval, tak to druhý kolo zatáhnu já a do třetice hmátne do kapsy pro peněženku Vojta. Rovnou si nechá natočit i kelímek hustý horký čokolády, prý ji slíbil přinýst svýmu bráchovi – a nic si nedělá z toho, že se mu s Ondrou smějeme, že než ji donese domů, bude z toho mít tak akorát tuhou čokokostku.

„No, kostku asi ne, haha, spíš takovej váleček,“ oponuje nám Vojta.

„Zabodni nahoru špejli a bráchovi pak řekni, že mu neseš lízátko,“ navrhuje mu Ondra.

„A nechceš mi ten kelímek radši dát? Já ti ho ponesu,“ nabídnu Vojtovi svý služby. „Protože jestli zase někde zakopneš, tak mu nedoneseš ani kostku, ani váleček…“

„Pf, když to svěřím tobě, tak taky ne – bys to zatím vyzunkl,“ prokoukne mě se smíchem.

S veselou dorazíme na naše sídliště a před barákem se ještě chvilku halasně bavíme. Pak ale Vojta podotkne, že už teda půjde, protože jeho mladší brácha už ho určitě netrpělivě vyhlíží, a Ondra dodá, že nás asi ohledně těch punčů museli šidit, protože kdyby nám do nich lili pořádnej alkohol, nemohly by mu teď tělem místo krve putovat krystalky ledu, haha, a tak naše postávání konečně rozpustíme.

Doma mě přivítá vůně vajíčkovejch omelet, mňam, a v dobrý náladě, jak jsem to krásně stihl rovnou k večeři, se nechám mamkou ukecat, ať ještě skočím dolů do večerky pro citróny, když už jsem oblečenej.

No, jenže když se o nějakejch deset minut pozdějc vrátím zpátky, tak už se do dobrý nálady před našima akorát tak horko těžko nutím. Do háje! Pitomý citrony! Pitomý… všechno… A všichni!!!

***

Dnešek se děsně táhne. Hlavně je to tím, že jsem Marka ještě ani pořádně neviděl. Akorát na chodbě kolem mě prosvištěl, v očích měl zvláštně uštvanej, skoro až naštvanej výraz, po jeho obvyklým úsměvu, co vždycky rozdává na všechny strany, ani stopy… Copak se mu asi přihodilo? Hm, tak třeba mu už dneska ten balíček přijde… a udělá mu radost. Aspoň malou.

Což je druhej důvod, proč se dnešek tak táhne. Jsem totiž netrpělivej. A zvědavej. Chtěl bych prostě vědět najisto, až mu ten balíček dorazí. Jestli to bude dneska… Nebo až zítra… Nebo ještě pozdějc…? Chtěl bych to vědět… a pak mít možnost Marka pozorovat, jak se tváří. To je totiž to jediný, co můžu. Dívat se na něj… a… a snít o tom, jaký by to bylo, kdybych mu ty balíčky nemusel posílat poštou. Kdybych mu je mohl dávat osobně…

***

Dnešek stojí tak nějak, stručně řečeno, za hovno. Od samýho rána jsem podrážděnej a nemám na nikoho náladu. Ráno jsem vystřelil do školy o deset minut dřív, jenom abych se nemusel potkat s klukama. Poslal jsem jim akorát vzkaz, ať na mě před barákem nečekají…, ale i k vyťukání toho vzkazu jsem se nutil se skřípajícíma zubama, nejradši bych je tam nechal prostě a jednoduše stát a ať si tam třeba zmrznou! No, a ve třídě to o moc lepší není – už po deseti minutách jsem měl chuť nalepit si na čelo cedulku s naprosto jednoznačným doporučením: NECHTE MĚ VŠICHNI BEJT!!! I když vím, že zrovna vy za mou blbou náladu nemůžete, tak mě prostě nechte aspoň dneska bejt…

Vší silou se snažím soustředit na to, co s náma profesoři na poslední chvíli před vánočníma prázdninama ještě probírají, jenže i přesto mám v hlavě pořád dost volný kapacity k tomu, aby mi myšlenky utíkaly k tomu včerejšku. A pořád v tom hledám… něco. Nějaký obyčejný vysvětlení. Nebo klidně i neobyčejný, jakýkoliv, jenom aby z toho neplynulo to, co mi z toho plyne. Co na mě z toho všeho úplně křičí.

Když kolem půl čtvrtý dorazím ze školy domů, navíc hladnej, protože jsem vynechal oběd, tak se skoro ani nestihnu převlíct do domácích hadrů – a někdo zvoní. A mně je jasný, kdo to je, ještě dřív, než mi to nějakej pánskej hlas zezdola potvrdí: „Tady pošta, vezu vám balíček, můžete si pro něj sjet?“

Celou cestu výtahem dolů jsem napjatej jako struna. Teď se to ukáže. Nebude to on, protože bude jinej, jinak velkej, jinak tvarovanej… a já si budu moct oddechnout. A ještě to klukům zatepla zajdu odvyprávět jako vtipnou storku. Jenže když mi pošťák tu krabičku podává, všechny naděje ve mně zhasnou. Je to ona. Velikostně i tvarově odpovídá. Je to ona.

U sebe v pokoji s ní nejdřív prásknu o zem. Nejradši bych ji rozšlapal a rozdupal… a prostě zlikvidoval. Totálně! Ale pak ve mně zvítězí zvědavost. Třeba… třeba je uvnitř něco, co to vysvětlí. Třeba tam vážně tentokrát bude kartička se vzkazem: „Chacha, tos nečekal, co?“ A místo bonboniéry tam bude, já nevím, nějaká kravina. Nebo bude ta bonboniéra prázdná, vyjedená. Nebo tak něco.

Ale ani tohle mý přání není vyslyšený. Mozartovy koule v dárkovým balení. A v obálce přáníčko. Vánoční, s rozsvíceným stromkem na obrázku a s nějakou předtištěnou básničkou, kterou ani nečtu, protože mě víc zajímá, co je červenou propiskou vepsaný dole. P.S.: Miluju Tě. A opět nechybí dokreslený srdíčko.

Vůbec si s tím nevím rady. Mám chuť to rozcupovat na malinkatý kousíčky!!! Ale… nakonec to neudělám. Nemůžu. Asi… se mi nechce roztrhnout ten jedinej důkaz, kterej mám. Jeho vlastnoruční písmo.

Další dobře hodinu se po svým vlastním pokoji pohybuju jako lev v kleci. Nejradši bych vyběhl ven a utíkal za ním a vyřídil si to s ním osobně. Jenže… zároveň se mi do toho nechce. Protože… protože za sebe vůbec neručím a zase jako… nos bych mu zlomit nechtěl. I když zároveň přesně to bych nejradši udělal, abych si aspoň nějak ulevil. Do prdele! No, možná by stačilo hodit mu tu bonboniéru na hlavu. Ale zase… musel bych za ním jít, musel bych se mu dívat do očí, musel bych s ním mluvit… a to teď prostě nedám! Nechci ho vidět už nikdy v životě! Ještě že se mnou nechodí do třídy, takže aspoň tohle půjde snadno zařídit!!!

Nakonec to nevydržím a zvolím cosi jako kompromis: sice se na něj zrovna teď nemůžu ani podívat, ale říct mu to musím! A slyšet, co k tomu řekne on. Aby mezi náma bylo aspoň trochu jasno. Protože dál předstírat, že je všechno vlastně v pohodě, prostě nedokážu…

Popadnu mobil a chvilku přejíždím palcem po displeji sem a tam. Nakonec se zhluboka nadechnu… a poklepu na jeho číslo.

„Ahoj, Marku!“ vezme mi to po čtvrtým zazvonění. Jeho hlas zní… vesele a bezstarostně. Do kelu! Kéž bych ho mohl jenom tak poslouchat a nemusel s ním řešit tohle! Proč to musel všechno tak posrat?! „Teda, ty dneska vibruješ na nějaký jiný frekvenci nebo co? Že tě jako není možný nikde zastihnout ani zahlídnout, haha…“

„Sklapni,“ okřiknu ho podrážděně – a i na tu dálku zavnímám, jak sebou trhne, protože na takovej tón ode mě není zvyklej. „Chtěl jsem ti jenom říct, že mi ten balíček dneska došel. Můžeš si to odškrtnout jako splněnej úkol.“

„Co…? Jakej… jakej balíček?“ dělá, že nechápe.

„Nech toho!“ zavrčím vztekle. „Game is over, jasný? Viděl jsem tě včera na poště!!! Ty vole, dva roky! Dva roky jsi předstíral, že seš kámoš, a přitom jsi ze mě měl akorát srandu!“ vypálím na něj naplno to, co mě na tom všem štve nejvíc. Štve… a taky mrzí… šíleně moc… „Do Ondry bych to řekl spíš, že ho něco takovýho napadne, ale do tebe?! Nebo v tom jedete spolu??!“

„Ehm… ne, Ondra… Ondra o ničem neví… Ale… ale Marku, to nebyla sranda… Já jenom… jenom jsem…,“ koktá Vojta, ale je mi už úplně jedno, co chce říct dalšího.

„Jdi někam!!!“ přeruším ho zlostně, a protože mě i tenhle kraťučkej hovor úplně vyčerpal, rovnou ho ukončím. Vojta mi to všechno potvrdil… a to mi stačí, víc vědět nepotřebuju.

Samozřejmě mi hned volá zpátky, znovu a znovu, a když to nezvedám, začne mi psát, ale přečtu si jenom první vzkaz, kde mě prosí, jestli bysme si nemohli promluvit. Odpovím mu na to jedním krátkým slovem – a pak si jeho číslo zablokuju, protože nechci poslouchat, jak mi volá, a nechci si číst žádný jeho další vzkazy.

Chvilku nato mi začne volat nějaký cizí číslo. Nejsem idiot, aby mi nedošlo, že si asi vydyndal mobil od svýho bráchy, nebo možná od mamky… I kdyby to bylo třeba od anglický královny, je mi to ukradený! Obratem na to číslo pošlu textovku: „Nechci s tebou mluvit! Ani teď, ani nikdy!“ A pak si ho zablokuju taky.

A pak je konečně ticho, můj mobil se odmlčí, ale tak jaksi mě to neuklidňuje. Spíš mě to o to víc rozčiluje, protože v tom tichu nic nebrání mýmu mozku, aby produkoval všelijaký myšlenky a úvahy a aby i v těch pár slovech, který Vojta stihl pronýst, něco hledal.

Nebyla to sranda, Marku…

Je… je to možný? Je možný, že v tomhle nekecal…?

Nikdy s žádnou holkou nechodil. Sám říká, že do tý nehody to nestihl…, a po ní už prý neměl zájem, nebo teda přesnějc, prý by neměla žádná holka zájem o něj, protože má na nohách jednu ošklivou jizvu vedle druhý. A když jsem mu na to odpovídal, že každý normální holce bude tohle úplně jedno, tak jenom mávl rukou, jako že o tom nehodlá dál mluvit. Jenže… co když ve skutečnosti s holkama chodit nechtěl a nechtěl o nich mluvit, protože ho prostě a jednoduše nezajímaly?

Tím pádem by to znamenalo, že jsem to celý špatně vyhodnotil. Hned od samýho začátku. Hned od tý chvíle, co jsem včera vyšel z tý večerky a všiml si ho, jak vchází na tu poštu. Šel jsem prostě za ním, říkal jsem si, že tam bude beztak čekat ve frontě a že zatím pokecáme, ale místo toho jsem viděl, jak přichází rovnou k okýnku… a jak z batohu vytahuje balíček přelepenej tou srdíčkovou izolepou. Radši jsem se z tý pošty zase hezky rychle klidil… a pak jsem celou noc a celej dnešek sám sebe obelhával, že třeba ten balíček poslal nějaký svý tajný lásce, o který nám nechce říct… a že ta srdíčková lepicí páska se mu líbila, tak si ji koupil taky, ale nikdy by to samozřejmě nepřiznal, protože přede mnou a Ondrou naopak tvrdil, jak je to kýčovitý a americký a cosi kdesi… Jenže když mi pošťák ten balíček předal, poznal jsem ho. Byl to ten samý, co ho Vojta držel den předtím v rukách. A to jediný, co mi z toho automaticky vyšlo, bylo, že si ze mě prostě celou tu dobu dělal prdel a bavil se tím, jak tápu a jak se snažím přijít té záhadě na kloub. Zrovna on, jeden z mých dvou nejlepších kámošů, kluk, kterýho znám od malička a kterej prostě… achjo…

Ale pokud… pokud bych teda připustil i tu variantu, kterou mi Vojta naznačil…, a sice, že to z jeho strany nebyla sranda…, protože je do mě celou dobu opravdu zamilovanej…, tak potom… potom by to znamenalo, že to není takovej hajzl a podvraťák a… a falešnej had, kterej si celou tu dobu na kámoše jenom hrál. A když si to podám takhle, tak… tak se mi i trochu uleví. Že jako… že jsem se v něm zase až tak nepletl. Celou tu dobu. A že vlastně… ve výsledku… se nakonec nic tak hroznýho nestalo.

Jenže… pak si zase vzpomenu, jak vedle mě pokaždý seděl a jedl se mnou ty marcipánový bonbóny, který mi sám poslal, a u toho ze mě s vážnou tváří tahal, jestli si myslím, že mi je posílá Katka, a proč si to myslím, a jestli bych chtěl, aby mi je posílala Katka, nebo od který jiný kočky bych je dostal radši… A pak mi spolu s Ondrou radili, jak bych mohl tu slečnu vystopovat, že, a prostě… Celou tu dobu se mi díval do očí a vlastně mi kecal, hrál přede mnou divadýlko a přitom mě bedlivě pozoroval a… a hlavou se mu prohánělo bůhvíco. Nevím, ale… přijde mi to prostě hrozně hloupý. A svým způsobem zvrácený. Od něj jako od nejlepšího kámoše bych čekal, že… že se k tomu postaví nějak jinak, než že mě bude takovou dobu tahat za nos… Copak bych mu po tomhle všem mohl ještě někdy věřit?!

***

Tohle byly nejhorší Vánoce ze všech. Ani ty, co jsem trávil tenkrát v nemocnici, nebyly tak strašný. Naopak. Tam za mnou tenkrát chodili naši s bráškou…, ale hlavně Ondra s Markem. A často Marek sám, protože Ondra nemohl – jeho rodiče se tenkrát rozváděli a on musel doma hodně pomáhat a starat se o svou malou ségru. To Marek žádný takový povinnosti neměl, a tak se za mnou stavoval skoro každej den.

A teď už nemluvím jenom o těch Vánocích tenkrát, ale i o týdnech před nima… a po nich. Myslím, že mu to někdo tak trochu naporučil… nebo poradil… nebo ho o to možná i požádal… moje mamka, nebo Markova mamka, nebo přímo doktoři… Však taky přesně z toho důvodu jsem ho zkraje furt vyhazoval a odháněl a byl jsem na něj fakt hnusnej, když za mnou i přesto přišel zase. Ale pak mi došlo, že jsem vlastně rád, že za mnou chodí. Protože žádnýma jinýma nařízeníma a doporučeníma už se neřídil. Nosil mi úplně klíďo i párky v rohlíku a hambáče, i když se to nesmělo, a taky pražený arašídy nebo různý čokolády podle toho, na co jsem měl zrovna chuť… nebo na co měl chuť on, haha, protože jsme to tam pak křoupali spolu. A mluvil se mnou o tom, o čem jsem fakt mluvit chtěl, a neměnil témata jenom proto, že to dostal od někoho nakázaný. Takže když jsem zkraje mlel pořád o tý nehodě a o tom, že třeba taky už nikdy nebudu pořádně chodit, natož sportovat, tak mě nechal, ať se vykecám a vyfňukám, a nezačal schválně hned mluvit o něčem jiným, aby mě od toho neveselýho uvažování rozptýlil. A když jsem naopak někdy nechtěl mluvit o ničem, tak byl taky zticha, což bylo skvělý, protože ostatní tahali témata až z paty a dokázali hodiny točit o úplnejch kravinách, jenom aby mě přivedli na jiný než pochmurný myšlenky, který se mi podle nich honily hlavou…

No, a když už mě fakt všechno hodně sralo a taky nudilo, tak Marek vymýšlel kde co. Hráli jsme deskovky, nebo jsme si četli dohromady z jednoho komiksu, nebo jsme koukali na seriály a různý stand-up komedie a podobně. A pozdějc mi pomáhal s učením. I když už bylo jasný, že stejně budu muset opakovat osmou třídu, tak mi beztak pořád vysvětloval fyziku nebo měl tendence se mnou konverzovat anglicky… a ještě tvrdil, jak mi závidí, že celej příští rok se budu v tý osmičce nudit, protože už naprostou většinu budu umět z letoška.

Časem mi došlo, že je mi vlastně úplně jedno, jak spolu ten čas trávíme. Pro mě bylo důležitý jenom to, že je Marek prostě se mnou. Z čehož jsem byl zezačátku trochu rozhozenej. Protože… já už jsem teda tenkrát věděl docela bezpečně, že holky jdou mimo mě. Ale že z kluků se zamiluju zrovna do Marka, tak to by mě předtím, než se mi to stalo, nikdy nenapadlo… No, ale tak jaksi jsem to neřešil. Ostatně, nebylo co na tom řešit. Říkal jsem si, že když budu chodit znovu do osmičky a Marek s Ondrou do devítky, tak že se mi třeba Marek dostane z hlavy tak nějak sám od sebe. Když s ním nebudu tak často jako doteď. Ale… nemělo to vůbec žádnej vliv. Zvykl jsem si, že se s ním vídám míň…, a o to víc jsem se na něj těšil. A postupně jsem se smířil s tím, že takhle už to bude napořád. A vlastně jsem ohledně toho ani nechtěl nic měnit.

Ale tenkrát, když se rozešel s tou Katkou… a Ondra ještě tak blbě vtipkoval, že zrovna před Valentýnem, že si to prý mohli načasovat líp…, a já jsem viděl, jak je z toho Marek takovej nějakej přešlej… Prostě jsem mu chtěl udělat radost. A taky jsem chtěl, aby přišel na jiný myšlenky. A jenom malinko, malinko jsem to udělal i kvůli sobě. Abych ze sebe aspoň takhle nenápadně a anonymně dostal to, jak moc mi na něm záleží. Tak jsem mu koupil tu bonboniéru. Ta krabička totiž měla takovej hezkej srdíčkovej tvar, líbilo se mi to. A přidal jsem i přáníčko. Zamilovaný. Nemohl jsem si prostě pomoct, no. A myslel jsem si, že to bude taková jednorázovka. Jenže pak jsem viděl, jak ho to celý zaujalo…, zabavil se tím přemýšlením, od koho to asi je, a docela u toho pookřál… A navíc mu ta čokoláda chutnala, že… Tak jsem neodolal a k svátku jsem mu poslal další. A k Vánocům zase. A k dalšímu Valentýnu jsem si už tuplem nemohl pomoct a vybral jsem přáníčko, kde jeden méďa říkal druhýmu, že ho miluje. Protože mi přišlo, že když Marek doteď nepřišel na to, kdo mu to posílá, tak už na to nepřijde nikdy – a že si tím pádem můžu troufnout mu tam napsat pravdu. Sice nepodepsanou, ale to na tom nic nemění. Pravda to je i tak. Miluju ho.

A nevím, vlastně vůbec nevím, co jsem si od toho sliboval dál. Co jsem si jako představoval, že bude. Asi to, že časem… že časem s tím prostě přestanu. Až Marek začne s někým navážno chodit. A že pak, třeba po vysoký, až spolu budeme slavit jeho diplom… hm, a nebo na jeho rozlučce se svobodou… se mu k tomu přiznám. A že se tomu zasmějeme, tomu, jak jsem ho pár let tak trochu balamutil, i tomu, jak jsem do něj byl platonicky zamilovanej. Nebo taky… nemusel jsem mu to říct nikdy. Mohlo to být tajemství, který neprozradím nikdy nikomu. Taky možnost. Ale rozhodně jsem si nikdy nepředstavoval, že… že se to Marek dozví takhle blbě… tím nejhloupějším možným způsobem. A že o něj kvůli tomu přijdu. Že přijdu o nejlepšího kámoše. A o mnohem víc než jenom o kámoše. Že přijdu o možnost trávit čas s tím nejúžasnějším klukem, jakýho znám.

***

Tohle teda byly nejhorší Vánoce, co jsem kdy zažil. Skoro se hodí říct, že je na nich pěkný akorát to, že už je po nich. Jenže ono na tom nic pěknýho není – ve smyslu, že to, že je po nich, nic neřeší. Ta situace je pořád stejná. Čas sice utíká…, ale pořád mám o jednoho skvělýho kámoše míň.

Na druhou stranu… čím víc času utíká, tím míň jsem přesvědčenej o tom, že to tak chci nechat. Že chci zůstat u toho nic, co teď mezi mnou a Vojtou je.

Jasně, že nejdřív jsem na něj byl fakt hodně naštvanej! Druhej den po tý naší hádce stál ráno před barákem už o čtvrt hodiny dřív, než jak jsme byli za ty roky s klukama zvyklí se scházet. Došlo mu, že se mu budu chtít vyhnout a že tím pádem budu zdrhat do školy schválně hodně brzo. No, naštěstí mu ale nedošlo, že to taky můžu klidně vzít zadním vchodem a přes dvůr a do školy pak dojít oklikou, že. Odpoledne na mě čekal taky, u šaten, ale schválně jsem se přidal ke skupině svejch spolužáků – a před tolika cizíma lidma si netroufl mě oslovit. Pak mi ještě přišla textovka z dalšího cizího čísla, ale když jsem nereagoval, vzdal to.

Na to, aby se mi tolik dnů neozval, nejsem zvyklej. Už hodně, hodně let na to nejsem zvyklej. Takže teď těch pár dnů, jakkoliv jsem nechtěl, aby se mi ozýval, jsem se ale zároveň cítil dost bídně, když mlčel. To je pěkně na palici, fakt! Ale čím dýl mlčel, tím víc jsem měl času o všem přemýšlet… a nakonec… nakonec se mi to celý tak trochu rozleželo. Protože… jako jo, čekal bych od něj jako od svýho nejlepšího kámoše něco jinýho, než že svý… hmm… srdíčkový problémy bude řešit srdíčkovou izolepou, haha. Jenže, upřímně, co jsem jako jeho nejlepší kámoš udělal já? Taky jsem ho tahal za nos. Roky. Sice jsem mu neposílal tajuplný balíčky…, ale hodiny a hodiny jsme spolu vykecávali o holkách a já jsem mu přitom nikdy nebyl schopnej říct, že s ním nechci mluvit o holkách. Že mě nezajímají zdaleka tolik, jako mě zajímá on.

Asi úplně poprvý to ve mně samotným začalo hlodat po tý Vojtově nehodě. Bál jsem se o něj. Hodně, fakticky hodně. Když byl těch pár dnů v kómatu a vůbec nebylo jistý, jak to dopadne, měl jsem dojem, že mě ten strach o něj roztrhá na kusy. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem tolik nebrečel. A taky jsem se nikdy tolik nemodlil.

Pak, když se dostal z nejhoršího, ale ještě ho doktoři udržovali v umělým spánku, jsem za ním pořád chodil. Tak jaksi jsem nebyl schopnej ho nechat ani jedno odpoledne bez mýho dozoru. Jako kdybych se bál, že když tam s ním nebudu, tak se zatím probere a nenapadne ho nic lepšího než utíkat domů – a znovu vběhnout pod nějaký rozjetý auto… A pozdějc, i když už byl při vědomí a už jsem se nebál, že ho napadne nějaká ztřeštěnost, chodil jsem za ním dál. Protože jsem s ním prostě chtěl být. A protože on chtěl být se mnou. Zezačátku teda ne, to mě pořád vyhazoval, a dokonce řekl jedný sestřičce, ať mi vzkáže, že mě nechce vidět, osel jeden… Ale pak už mě pokaždý vyhlížel, a když jsem po návštěvních hodinách odcházel, rovnou chtěl vědět, kdy přijdu zas, jestli zítra nebo až pozítří. Obě odpovědi ho potěšily, ale ta první o trochu víc, poznal jsem to na něm.

Dlouho jsem si myslel, že je to normální. Že mám prostě strach a zájem o nejlepšího kámoše, nebo teda o jednoho ze dvou nejlepších kámošů. Zvlášť, když ten kámoš nebyl úplně fit, že. Ještě v devátý třídě, když Vojta chodil znovu do osmý a já jsem na něj po vyučování skoro každej den čekal před školou, i když třeba končili pozdějc než my, jenom abych ho mohl doprovodit domů a byl si tak jistej, že došel bezpečně, jsem myslel, že je to normální. A v prváku, když jsem začal chodit s Katkou, ale přitom jsem se pak po večerech často přistihl, že se víc než na další rande s ní těším na jakoukoliv akci s Vojtou a Ondrou, jsem si taky říkal, že je to normální. Teprve po rozchodu s Katkou mi začalo docházet, že to, že mám v hlavě pořád jenom Vojtu, asi tak úplně normální ve smyslu kamarádský není. Zkoušel jsem o tom nenápadně hodit řeč i s Ondrou. Třeba jestli se po tý Vojtově nehodě taky o něj pořád tak bojí. Ale Ondra ty mý otázky moc nechápal…, a tak jsem s tím vyptáváním zase radši rychle přestal.

A od tý doby si to tutlám pro sebe. Tutlám si pro sebe, že mi na Vojtovi záleží víc než na kýmkoliv jiným. A asi jsem se už i tak nějak smířil s tím, že to tak zůstane napořád. Hmmm, ale kdo z nás dvou je v tom případě větší blbec? Já, když jsem s ním pořád rozebíral Katku, nebo když jsem se rozhlížel po holkách ve škole a hledal, jestli se na mě některá neusmívá o něco víc, zatímco jedinej úsměv, kterej pro mě kdy něco znamenal, byl ten Vojtův? Nebo on, když to měl podobný, ale na rozdíl ode mě si troufl se o to svý tajemství aspoň nějak podělit, i když si teda nevybral zrovna nejšikovnější způsob…?

Nakonec už to nevydržím, houknu na mamku, že jdu za klukama, hodím na sebe bundu a vypadnu z bytu. Možná jsme to ani já, ani on nechytli za ten správnej konec, ale to přece neznamená, že to nemůžeme zkusit znovu… a líp. Vždyť naši trojici svatoušků nerozdělilo za těch čtrnáct let nic… a já si byl ještě před pár dny jistej, že nás ani nikdy nic nerozdělí. Tak přece si to teď takhle hloupě neposereme, ne?

Zrovna se chystám zazvonit u vchodu do vedlejšího domu, když se otevřou dveře a ven vyjde nějaká rodinka, takže toho využiju a proklouznu dovnitř. Zazvoním až na zvonek u Vojtova bytu. Otevře mi jeho brácha Tom, zaksichtí se na mě a prohodí něco ve smyslu, že čekal někoho jinýho, a zase se odebere do obýváku, kde ještě zaslechnu, jak rodičům hlásí, že jsem přišel já. Víc mou přítomnost nikdo neřeší, všichni si myslí, že jsme s Vojtou prostě a jednoduše domluvení, že se za ním stavím.

Zuju se, bundu hodím na věšák a vydám se k Vojtově pokoji. Zaklepu.

„Ježíši, co zas?“ ozve se zevnitř podrážděně. „Říkal jsem ti, že ne! Tak vysmahni!“

Sám pro sebe se usměju; vypadá to na nějakou sourozeneckou hádku… Zaklepu znovu a užuž se natahuju po klice s tím, že pootevřu a nakouknu dovnitř, když se dveře zprudka rozrazí. Vojta, kterej měl za to, že ho otravuje Tom, se zrovna nadechuje k nějakýmu dalšímu stěru, načež mu dojde, že ten, kdo před ním stojí, není jeho brácha…, a jeho naštvanej pohled se změní na vytřeštěnej.

„To seš ty…?“ hlesne. Bezděky couvne… a škobrtne. Občas se mu to po tý nehodě stává, že ho nohy nechtějí tak úplně poslouchat, zvlášť když je nervózní nebo nějak rozrušenej…, což teď obojí očividně je… Pohotově vztáhnu ruku a zachytím ho, za ty roky to už máme natrénovaný. Jenže tentokrát ho hned nepustím, což je nový. Naopak ho druhou rukou zlehka chytím kolem pasu. A on zrudne ve tváři jako rak, to je taky nový…

„Ne, tohle… to nemusíš… Pusť mě,“ poprosí mě potichu.

„Proč?“ vmanévruju ho do pokoje, ať nestojíme mezi dveřma, a nohou je za náma zavřu. „Přece když mi už skoro dva roky kreslíš a posíláš srdíčka, tak jsi musel počítat i s variantou, že až se to dozvím, tak tě budu chtít… třeba… obejmout…“

Zadívá se mi do očí… a podle mě tam hledá nějakou stopu po tom, že se mu vysmívám. Jenže nic takovýho tam nenajde, protože nic takovýho v mých očích prostě najít nemůže. Nervózně polkne… a opatrně, skoro až bojácně položí svý ruce na ty mý, který mám pořád zlehka obtočený kolem jeho pasu. „Já jsem… to jsem ti posílal, abys… abys věděl… aby ses třeba jednou dověděl, že… ale… no… nemusíš kvůli tomu dělat věci, který nechceš…“

„A proč myslíš, že nechci?“ zeptám se.

Vojta sklopí oči. „Protože… protože to tak děláš. Už od tý nehody. Pořád jsi za mnou chodil, do nemocnice a pak k nám domů, i když jsem ještě nemohl ani pořádně chodit a nemohli jsme vůbec nic podnikat… a přitom… přitom…,“ vypráví huhňavě tomu koberci, co na něm stojíme.

„Přitom co?“ pobídnu ho.

On ale jenom zavrtí hlavou.

Tak nějak tuším, co chce říct, ale stejně bych to radši slyšel od něj. „Tak znovu: proč si myslíš, že jsem za tebou tenkrát nechtěl chodit?“

Podívá se na mě a užuž se nadechuje k odpovědi, ale nakonec jenom dlouze vydechne a zase hlavu sklopí.

Udělám krok blíž k němu a začnu mu dlaní jemňounce přejíždět po zádech. „Nedělám věci, který dělat nechci, Vojto. Nikdo mi tenkrát nenařizoval, ať za tebou pořád chodím. Naopak mi říkali, že za tebou nemám lízt tak často, že tě mám radši nechat pořádně odpočívat… Ale sral jsem na to, víš? Sral jsem na ně na všechny, protože mě zajímalo jenom to, co chceš ty. A teď je to úplně stejný. Nikdo mě nepostrkoval, ať za tebou přijdu. Ale chtěl jsem za tebou přijít…, a navíc jsi mi pořád psal, že se mnou chceš mluvit.“

„A tys odpovídal, že se mnou mluvit nechceš,“ řekne.

„Nejdřív jsem nechtěl. A vlastně… pořád nechci, nebo teda… chci, ale… pozdějc…,“ zapletu se do toho. „Prostě, teď chci dělat úplně jiný věci…“

Znovu ke mně zvedne hlavu, v očích otazníky. A já mu na ně odpovím…, ale ne slovama. Mně se totiž teď opravdu nechce mluvit. Prokecali jsme spolu skoro čtrnáct let. Tak proč se na chvilku nevěnovat… něčemu jinýmu?

Pomalu se k němu skloním. Do poslední chvíle ho pozoruju. Vím, že ví, co chci udělat. Může uhnout, může mě odstrčit. A já bych to respektoval, nechci ho do ničeho nutit. Ale on mi jenom oplácí můj upřenej pohled… a potom zavře oči. A tak ty svý zavřu taky. Žádný další ujištění už totiž nepotřebuju.

Jemně otřu svý rty o ty jeho. Trhaně se nadechne… a pootevře pusu. Ještě chvilku svými rty a taky jazykem zlehka prozkoumávám jeho rty… a pak už to nevydržím a přestanu ho dlaní hladit po zádech, místo toho si ho nedočkavě přivinu do náručí… a stejně nedočkavě a dychtivě ho začnu líbat. Vím, že je to jeho první pusa v životě…, a tak si dám extra záležet. Ale nejen kvůli němu. I kvůli sobě. Protože kdyby se mu to náhodou nelíbilo, tak by to třeba nechtěl zopakovat… a já moc chci, aby chtěl. Moc… Sice si pořád dáváme teprve první pusu…, ale já se přitom už teď těším na tu druhou… a pátou… a padesátou… Protože je to… úžasný. Dokonalý. Mít ho konečně tak blízko u sebe. A mít ho konečně jenom pro sebe.

Když od něj o pár hodin a stovky pusinek pozdějc odcházím, usmívám se od ucha k uchu a moc nechybí, abych si začal i něco prozpěvovat. Bylo mi s ním tak krásně… tak prostě a jednoduše krásně… A jemu se mnou určitě taky, protože kdyby ne, neměl by celou dobu v očích takový rozzářený, šťastný, roztančený hvězdičky. A nechtěl by každou vteřinu trávit tím, že se budeme objímat a líbat a hladit a zase objímat a prostě všema možnýma způsobama se dotýkat, sice přes oblečení, ale to vůbec ničemu nevadilo. A taky by se nezatvářil jak šíleně smutná princezna, když jsem mu připomněl, že se teď pár dnů neuvidíme, protože jedeme s našima na ten tradiční novoroční pobyt na hory. Jo, přiznávám, že jsem si chvilku pohrával s myšlenkou, že našim řeknu, že letos nepojedu. Ale… máme tu chatu zamluvenou už od ledna… a naše by mrzelo, kdybych to takhle na poslední chvíli zrušil… Naštěstí je to jenom na pár dnů a ne třeba na dva týdny, že. A Vojta to všechno nakonec uznal taky, navíc ví, jak rád lyžuju… Akorát mi pak před rozloučením pořád dokola opakoval, ať na sebe dávám na sjezdovkách pozor.

V mým pokoji mi jako první padne do očí ta bonboniéra pohozená vedle postele… a to přáníčko. Zvednu ho… a láskyplně přejedu prstem po těch slovíčkách napsaných červenou propiskou. Jsem fakt rád, že jsem ho prve neroztrhal! I když bych teda ještě pořád nejradši roztrhl Vojtu za to, jak šikovně celý ty dva roky předstíral, že s tímhle nemá nic společnýho…, a úplně s klidem mi kecal přímo do očí, drzoun jeden! To si s ním ještě vyřídím. Ale samozřejmě tak, aby se mu to líbilo. Ve výsledku. A mně taky. Bože, už teď se nemůžu dočkat, až se zase uvidíme…

Znovu se zahledím na to přáníčko. A něco mě napadne.

***

Další den vstávám pozdě. Protože jsem toho v noci moc nenaspal. Hrozně dlouho jsme si psali s Markem…, a když jsme si asi poosmý popřáli dobrou noc a tentokrát to bylo doopravdy, tak já jsem pak stejně ještě dobře hodinu jenom koukal do stropu s takovým tím připitomělým úsměvem na tváři. A taky… asi jsem se tak trochu bál usnout. Abych se druhej den nevzbudil… a nezjistil, že se mi to všechno jenom zdálo…

Což se naštěstí nestane. To jediný, co po probuzení zjistím, je, že je skoro jedenáct hodin. To už ani nemá cenu snídat… Stejně jdu ale do kuchyně, abych se mohl aspoň pořádně napít. A tam, na stole, leží obálka. Bez známky, bez adresy… je na ní jenom napsaný mý jméno. Tiskacím písmem…, ale stejně ho poznám. Markovo kostrbatý písmo se nedá nepoznat.

Na to, že mám žízeň, zase rychle zapomenu. Popadnu tu obálku a natěšeně si ji odnesu k sobě. Opatrně ji rozstřihnu… a vytáhnu přáníčko. Je na něm kreslenej méďa… s takovým zasněným výrazem… haha, řekl bych, že se dost podobá tomu mýmu připitomělýmu… No, a když přáníčko otevřu, je tam napsaný: Už teď mi chybíš!

Můj připitomělej výraz se změní na ještě připitomělejší. To si Marek musel dost přivstat, když před odjezdem, kterej už tak měli naplánovanej na brzo, stihl ještě skočit do nějakýho papírnictví…

Natáhnu se pro svůj mobil a vyťukám mu: „Ty mně taky…“

A od něho mi přijde jako odpověď červený srdíčko.