Srdíčkový trenýrky (II.)

Sotva našim pomůžu odnosit věci z auta domů, nemám v bytě stání. Akorát si strčím do kapsy riflí ten malej balíček, na mamku houknu, že letím za klukama, a vystřelím ven. Vojta mi bzučákem otevře vchod do baráku skoro dřív, než stihnu zazvonit, haha, řekl bych, že mě prostě už vyhlížel z okna, nedočkavec. Ale ne že bych se mu divil – sám jsem nedočkavej taky! Zvlášť, když jsme spolu mohli být o skoro dvě hodiny dýl, kdybysme se s našima nezasekli v tý pitomý koloně na dálnici…

Na zvonek u Vojtova bytu nemusím zvonit vůbec, Vojta už stojí ve dveřích.

„Ahoj,“ usměju se na něj potěšeně a zvědavě ho přejedu očima. Asi jestli se za těch pár dnů nějak nezměnil. No nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že jsme se neviděli mnohem dýl, než jenom těch pár dnů…, jsem měl chvílema dojem, že je to aspoň měsíc…

„Čau…,“ oplatí mi ten úsměv, zavře za mnou, a zatímco ze sebe svlíkám bundu, taky si mě přeměřuje pohledem.

„Co?“ zaksichtím se na něj.

„Klidně pokračuj,“ mrkne na mě uličnicky.

„Jako v tom svlíkání?“ zeptám se šeptem.

Užuž se nadechuje k odpovědi, i když ani mi odpovídat nemusí, ten jeho poťouchlej výraz mi odpovídá sám o sobě, když vtom na nás z kuchyně vykoukne jeho mamka. Sotva mě zahlídne, hned se nahrne za náma do předsíně, aby mi popřála všechno nej do novýho roku, a rovnou začne vyzvídat, jak bylo na horách a jak se mají naši a tak. Odpovídám jí co nejzpůsobnějc a v rozvitejch větách, i když bych jí nejradši řekl, ať našim zavolá a vyptá se na všechno přímo jich, protože já netoužím momentálně po ničem jiným, než se konečně zavřít s tím starším z jejích dvou synů v jeho pokoji… A Vojta to má stejný, stojí totiž těsně vedle mě a já z něj úplně cítím sálat to nedočkavý napětí… 

Když je Vojtova máma konečně spokojená s přísunem novejch informací a zase zapluje do kuchyně, Vojta mě nenápadně popadne za lem mýho trika a do svýho pokoje mě vyloženě odtáhne.

„Ty seš ale vážně hodně nedočkavej!“ podotknu pobaveně, když za náma jednou rukou zavírám dveře a druhou rukou si ho přitahuju do náručí.

„Protože by ještě taky… mohl vykouknout z obýváku… táta… a to by bylo… aaach… to by bylo tuplem… na dlouho…,“ vysvětluje mezi pusama, který si netrpělivě dáváme.

„Aha,“ uchechtnu se chápavě. Pak, protože mi dojde, že teď už je teda jakýkoliv nebezpečí dalšího zdržení zažehnaný a nemusíme tím pádem nikam a s ničím spěchat, se uvolněně opřu zády o dveře a to naše rychlý ochutnávací pusinkování změním v jeden dlouhej, pomalej polibek. Rukama hladím Vojtu po zádech, zatímco on mi svýma dlaněma přejíždí spíš přes boky…, a kdyby mi někdo zaklepal na rameno a oznámil, že už tu takhle stojíme sto let, tak bych se tomu ani nedivil, tak moc krásný a příjemný to je…

„No ne, cos mi přivezl?“ nahmatá Vojta o nějakou těžce odhadnutelnou dobu pozdějc ten balíček v mý kapse.

Chytnu ho za ruku, kterou zvědavě ohmatává ten objevenej poklad, a šibalsky na něj přimhouřím oči. „Jak jako přivezl…? No sebe, nebo to ti nestačí?“

Vojta okamžitě zčervená: „Jasně, že stačí! Já jenom, že… že máš… že…“

„To víš, že jsem ti přivezl i něco jinýho,“ pomůžu mu z rozpaků, do kterejch jsem ho tak blbě dostal, a tu minibonboniéru mu rovnou podám. „Měli teda jenom tohle malý balení, ale jak jsem to viděl, nemohl jsem odolat…“

„Jé, tak děkuju!“ rozzáří se mu oči. Musím se usmát. Úplně stejně se mu vždycky rozzářily, když jsem mu do nemocnice propašoval i třeba jenom obyčejnej párek v rohlíku…

Svezu se zádama po dveřích do sedu a stáhnu si Vojtu k sobě. Opře se o mě a hned začne ty marcipánový bonbóny dolovat z krabičky ven. „Takže ti fakt chutnaj, jo?“ dobírám si ho. „Tohle jsi ty dva roky nepředstíral?“

Nejistě se po mně podívá, jeho výraz najednou posmutní: „To mi budeš předhazovat už napořád? Že mi… že mi nemůžeš věřit?“

„Ne, promiň…,“ obtočím mu ruku kolem pasu a přitisknu ho k sobě o něco pevnějc. „To jenom… přišlo mi to trefný, ale vůbec to není o tom, že bych ti nevěřil…“

Vojta se zase usměje a mávne rukou: „Kašli na to… Asi si občas takovej rýpanec zasloužím… Ale nemysli si, mně to taky nedělalo žádnou velkou radost, hrát na tebe, že o tom vůbec nic nevím! Jenže… nic jinýho jsem dělat nemohl… nebo jsem si aspoň myslel, že nemůžu…“

Taky se na něj usměju: „Mohl ses při tom svým hraní aspoň malinko začervenat… a já bych si toho všiml… a přišel bych za tebou dřív… a dal bych ti pusu…“ A jednu takovou jakože na ukázku mu lípnu na tvář.

„Nebo bys přišel – a dal mi přes hubu…,“ namítne.

„Nebo bych možná přišel a dal ti přes hubu…, ale pak bych ti hned dal pusu,“ doplním a rovnou k tomu přidám další ukázku.

Vojta po tý mý ukázce spokojeně zavře oči…, a když je otevře, přijde s další námitkou: „Nebo bys přišel a řekl mi, že jsem kretén a že už mě nechceš nikdy vidět…“

„Hmm… a pak bych ti dal pusu…,“ chytím ho za bradu a otočím si ho k sobě, abych mu tu další ukázku mohl věnovat přímo na rty.

„Ach…,“ vydechne mi Vojta do pusy, „v každým scénáři bys mi nakonec dal pusu…?“

„V každým,“ ujistím ho.

„Tak… tak to jsem ti to fakt měl říct dřív…,“ zamumlá, odloží tu bonboniéru na koberec, natočí se ke mně celým tělem a ruce mi ovine kolem krku. A pak, aby nám nemuselo být líto, že jsme si ty pusy nemohli dávat dřív, si je začneme dávat teď…, abysme ten skluz prostě dohnali…, a už nemáme potřebu to nijak víc komentovat.

***

Když jdeme s klukama po vánočních prázkách poprvý do školy, je pro mě ráno hrozně těžký tvářit se jakoby nic. Přitom bych mohl být zvyklej – musel jsem se tvářit jakoby nic celý ty dva roky, kdykoliv se Marek s Ondrou začali bavit o těch tajuplnejch poštovních zásilkách, že… Jenže to bylo jiný. To jsem byl jedinej, kdo o tom něco věděl. Tak jsem prostě sám sebe přesvědčil, že o tom holt pro teď taky nic nevím. Kdežto teď je ten poměr opačnej. Jsme tu s Markem dva, kdo něco ví…, a Ondra je jedinej, kdo nic neví…, a mně prostě stačí, že jde Marek vedle mě a že na mě občas v nestřeženým okamžiku tak jakože potutelně mrkne…, a hrozně těžko se mi pak přepíná do toho stavu Já nic, já muzikant.

Ráno je to ještě dobrý, Marek s Ondrou se zabaví spolu. Než si odvykládají všechny svý zážitky, no nejvíc teda vypráví Marek, protože jeho zážitky ze sjezdovek nemají chybu, tak jsme u gymplu. Během dne se ve škole navzájem moc nepotkáváme, na obědě je zase fajn, že sedíme u stolu v takový velký skupině kluků… Ale odpoledne, cestou ze školy, sotva Ondra dovypráví, s jakou jobovkou se dnes vytasila jejich matikářka, do mě drbne loktem: „A co ty, Vojto? Co ty dneska furt mlčíš…?“

„Nemlčím…“

„Tak chápeš to?“ zahledí se Ondra na Marka. „On celou dobu mlčí a pak akorát řekne jedno slovo, a sice že nemlčí…“

„Hahaha!“ rozesměje se hned Marek. „To mi připomíná ten film Vesničko má, středisková, tam to bylo podobný… Tak když teda nemlčíš, tak nám aspoň řekni, co ti donesl Ježíšek,“ vtipkuje.

Zvednu oči a věnuju mu rychlej, výmluvnej škleb. Ty dobře víš, co mi letos Ježíšek nadělil! Nahlas ale řeknu jenom: „Knížky…“

„A jaký…?“ tahá ze mě Marek detaily, aby mě rozmluvil, zatímco očima mi to zašklebení vrátí.

„Počkej, nech mě hádat,“ vloží se do toho Ondra, kterej si našeho soukromýho očního rozhovoru naštěstí nevšímá, „jedna ta knížka se jmenuje Neverbální komunikace, haha, a druhá Jak se úspěšně promlčet novým rokem…“

„Ty seš debil,“ vyprsknu smíchy a oplatím mu to předchozí dloubnutí loktem.

„No vida, ještě jsi nezapomněl mluvit v celejch větách! Sice teda obsahově nic moc, ale to se vyladí…,“ baví se ten jeliman.

„Ondro, když ty seš výřečnej za nás všechny,“ zaksichtím se na něj.

„To je pravda,“ přidá se Marek na mou stranu. „Ty bys vymluvil i z jalovýho telete krávu…“

Ondra se rozchechtá: „A ty si přej příště k Ježíškovi nějaký Základy biologie nebo tak něco…“

„Okej,“ uzná Marek svý přeřeknutí. „Mě ale nějaký základy zvířecí biologie nezajímají… a ty základy lidský biologie si s dovolením nastuduju nějak jinak…“

Rychle po Markovi hodím očima – a jasně, jeho oči už na ty mý čekají; ve tváři má naprosto jednoznačnej příslib toho, jak si jako hodlá konkrétně tohle nastudovávat… Honem pohledem zase ucuknu, ale pozdě, je mi jasný, že si těch mejch zčervenalejch tváří musel všimnout.

„Nekecej, kámo!“ chytne se toho Ondra. „To vypadá jako něco, o čem ses zatím nepochlubil! Že by to na těch horách nebylo pořád jenom o lyžování, jak ses nám snažil namluvit? Nebo ti ta anonymní slečna Mózartová přece jenom nakonec něco poslala…?“

„Prdlajs,“ mávne Marek rukou, „ta mi nic neposlala… No ale něco se mi přece jenom rýsuje. Ale zatím ze mě nic netahej… netahejte,“ opraví se rychle. Tak něco se mu rýsuje… Potěšeně se usměju a zčervenám ještě víc.

„Pf, no ty máš jediný štěstí, že mám dneska ten hokej. Ale zejtra po škole sraz u mě, s tím počítejte – a konkrétně ty počítej s tím, že o nějakým netahání si můžeš nechat jenom zdát… Že jo, Vojťas?“

„To si piš!“ mrknu na Ondru a pak trochu jinak mrknu i na Marka.

Když se před barákem všichni loučíme, popřejeme Ondrovi, ať si užije trénink. Ondra na nás mávne a zamíří ke svýmu vchodu, Marek zamíří k tomu svýmu – ale ještě se na mě otočí a nenápadně na mě zvedne dlaň. Pět prstů – pět minut. Usměju se a kývnu hlavou.

Pět minut je tak akorát na to, abych si doma stihl odhodit batoh a narychlo se pozdravit s Tomem. Neprozíravě se ho přeptám, jestli se ve škole náhodou nestalo něco zajímavýho, čímž si dost naběhnu, protože ono se tam opravdu něco zajímavýho stalo a Tom je celej žhavej, že mi to může převyprávět. Když už jsem se ptal, tak si to holt s úsměvem i celý poslechnu, to se nedá nic dělat – a k Markovi tak dorazím ne za pět minut, ale skoro za patnáct.

„Co to jako je?“ směje se mezi dveřma a poklepává si na neexistující hodinky na svým zápěstí.

„To je přesně ten důvod, proč jsme nešli k nám domů, ale k vám – můj mladší brácha,“ vysvětluju, zatímco kolem něj procházím do předsíně.

Marek za náma zavře a pobaveně se na mě otočí: „Chtěl si s tebou hrát?“

„To ne, zas tak malej už není…,“ zouvám se.

„Tak já taky nejsem zas tak malej – a chci si s tebou hrát,“ prohodí, počká si, až si rozepnu bundu, a pomůže mi z ní.

„Chichi… To je ale zase úplně jiný hraní, ne? A na takovýhle hraní teda Tom ještě malej je!“

„Hm, co kdybysme to nechali na něm, jak si chce nebo nechce hrát, a radši se věnovali tomu, proč seš tady?“ začne mě popostrkávat do svýho pokoje.

„A proč jsem vlastně tady…?“ pátrám.

„No protože si chci hrát já!“ zaúpí hraně. „A taky protože si potřebuju něco dostudovat,“ zavře za náma dveře svýho pokoje, ale popostrkává mě dál, ke svý posteli. „Ty základy lidský biologie…“

„Ehm,“ malinko znervózním, „a není to tak trochu jedno a to samý?“ sednu si na tu postel a otočím se k němu.

„Vlastně asi jo…,“ chytí mě kolem pasu, popotáhne mě o kousek dál a povalí mě na záda.

„Ach… ehm… a… a kolik těch kapitol potřebuješ dostudovat?“ vyzvídám, zatímco k němu vztahuju ruce, abych ho mohl obejmout, když si tak nějak napůl na mě a napůl vedle mě lehá.

„Popravdě všechny,“ rozesměje se a pak už se přisaje svýma rtama na ty mý, zatímco volnou rukou mi začne bloudit po těle. Chviličku přes tričko…, ale docela rychle zabloudí i pod něj. Zašimrá to… a zároveň je to taaak příjemný, cítit jeho ruku na holý kůži… Tak moc příjemný, že mi uteče hlasitý vzdychnutí… Jenže… no…

„A… ehm,“ odtrhnu se od jeho rtů a proti svý vůli se trochu ošiju, „můžeme… no… můžeme začít od začátku? Jakože… od první kapitoly…?“

Marek mě přestane hladit a zadívá se mi do očí. Chvilku si tam něco čte, nevím, co přesně a ani jako moc tomu rozumí, ale minimálně něco asi pochopí, protože pak vytáhne ruku zpod mýho trička a místo toho mi jenom tak zlehka přejede hřbetem dlaně po tváři. „Jasně, že začneme od začátku… To bysme to studium dost odflákli, kdybysme přeskakovali… nebo nějaký kapitoly dokonce úplně vynechali…“ A s těma slovama se skloní a ten svůj slib o neodfláknutí studia zpečetí nádherným, dlouhým polibkem. Aaach…

„Hele,“ zeptá se po chvíli a znovu se mi zahledí do očí, v těch jeho jsou takový raráškovitý jiskřičky, „a chceš začít úplně od prologu? Kterej má podnázev Seznámení s lidským tělem, který je celý oblečený? Nebo od první kapitoly, Seznámení s lidským tělem, který je od pasu nahoru nahý…?“

„No… tak teda od tý první kapitoly,“ vydechnu rozrušeně a nechám ho, ať mi vyhrne tričko a přetáhne mi ho přes hlavu. „Ale u tý zůstaneme, jo?“

„Neboj. To je náhodou dooost dlouhá kapitola. Ta nám nějakej čas zabere,“ odpoví Marek. A pak studujeme… a studujeme… První stránka… druhá… a třetí… a znovu se vrátíme na tu první… a ještě jednou, ach, protože je to prostě úžasný… A já najednou pochopím, proč je tahle kapitola podle Marka tak dlouhá. Proč je její konec v nedohlednu. A jsem za to moc rád, že to tak je.

***

„Já ho fakt přerazím! Kde zase je? Jednou se bude divit, až vyleze ze školy – a nikdo tu na něj nebude čekat!“ rozčiluju se, zatímco očima lustruju vchod do gymplu. Vchod, do kterýho momentálně nikdo nevchází, ale taky z něj, bohužel pro mě a Vojtu, nikdo nevychází…

Vojta se zasměje: „Tak jestli mu to dneska fakt řekneme, tak se asi ani moc divit nebude…“

„Haha, to máš pravdu,“ usměju se na něj. Pak ho chvilku pozoruju, jak už potřetí za těch deset minut, co tu stojíme, vytahuje ruce z kapes a mne si je o sebe. „To je ti fakt taková zima…?“

„Tak… už mi bylo i teplejc,“ odpoví nepřímo.

„Se líp oblíkej,“ prohodím.

„Se oblíkám dobře,“ odporuje mi.

„Asi ne, když seš tak zmrzlej,“ namítnu.

„Nejsem zmrzlej, mám jenom studený ruce,“ hádá se a znovu je vytáhne z kapes a promne si je.

Nasucho polknu. Pohled na ty jeho zkřehlý prsty ve mně probouzí… no… prostě šílenou chuť vzít jeho ruce do svejch… a zahřívat mu je…

Udělám krok blíž k němu, popadnu ho za obě zápěstí a zastrčím mu ruce do svejch kapes. „Si kup lepší bundu. V tý mý mám v kapsách teplo,“ okomentuju to, zatímco si v těch mejch vyhřátejch kapsách propletu prsty s jeho.

Vojta se do mě vpíjí očima. „Když… v tom mi asi žádná bunda nepomůže. Já mívám studený ruce, když jsem… nervózní…“

„A z čeho seš tak nervózní? Snad ne z toho, že…“

„Co tady blbnete?“ ozve se najednou vedle nás. Do kelu! My o vlku…

„Echm,“ potřebuju si odkašlat, abych přeladil svůj momentálně tichej, rozněžnělej hlas zpátky do obvyklý halasný úrovně, „zjišťujeme, kdo z nás dvou má kvalitnější bundu. Ta moje stála sice míň než Vojtova, o dost míň, ale stejně je v ní mnohem větší teplo… Ale Vojta trval na tom, že to není pravda.“ Zatímco mluvím, zase si s Vojtou prsty rozpleteme a já ho trochu lítostivě nechám, ať ty svý zmrzlý ruce z mejch kapes vytáhne…

Ondra nad náma vesele zakroutí hlavou a vyrazí pryč od školy. „Volové, člověk vás nechá deset minut bez dozoru – a hned vymejšlíte kraviny…“

„No, tak nás nenechávej deset minut bez dozoru, ty pako. Proč vždycky píšeš, že teda platí sraz ve tři, když tu ve tři nikdy nejseš?“ obuju se do něj, protože nejlepší způsob, jak vybruslit z tenkýho ledu, je převíst řeč na někoho jinýho.

„Včera jsem psal ve čtyři,“ hájí se Ondra se smíchem.

„A přišels čtyři čtrnáct,“ vybavím si to úplně přesně.

„Okej, uznávám. Ale dneska vám to vynahradím. Máme doma ještě dvě lahve domácího vaječnýho koňaku od tety. On to u nás nikdo moc nepije… Ale vám to bude chutnat, vy jste oba na sladký…“

Rychle si s Vojtou vyměníme pohled. Vsadím se, že si vzpomněl na to samý, na co já. Na to, jak jsem ho předevčírem krmil těma bonbónama, co jsem mu přivezl z hor…, a jak on na oplátku krmil mě… „To teda jsme!“ radši to Ondrovi honem potvrdím, aby se nedivil, proč ani jeden z nás nic neříká, a po zbytek cesty už si zakazuju se na Vojtu dívat. Radši. Abysme to Ondrovi nevyžvejkli dřív a jinak, než jak to máme od včerejška domluvený…

Hm, no, domluvený to sice máme, to je jedna věc…, ale taky jsme si to možná mohli nějak natrénovat, haha! Protože když na to o nějakou hodinu pozdějc přijde, tak ani já, ani Vojta pořádně nevíme, jak to… jakože… no prostě, jak to vybalit…

Ondra srší vtipem jako obvykle a já pořád čekám na nějakou vhodnou příležitost, zatímco Vojta po mně chvílema nejistě pokukuje, chvílema po mně naopak hází nenápadnýma úsměvama. Nakonec mi dojde, že žádná vhodná příležitost sama od sebe nepřijde a že mi nezbyde, než si ji prostě vytvořit.

„Ty, Ondro, počkej chvilku,“ zarazím ho, když nám odebere prázdný skleničky a vyskočí na nohy, aby nám dolil další rundu vaječnýho koňaku. „My ti chceme něco říct…“

Ondra si ty sklenky odloží na stůl a překvapeně se na nás otočí. „Ty vole, to znělo nějak vážně!“ Chvilku čeká, podle mě na to, že se já nebo Vojta zasmějeme a začneme mu odporovat, že ne, že to nic vážnýho není, jenže když si všimne našich nervózních obličejů, vrátí se za náma a kecne si zpátky na koberec. „Tak co je?“

„No, víš…,“ vezmu si slovo, protože je mi jasný, že Vojta to neudělá, „my jsme… ehm…“ A pak, protože činy jsou často víc než slova, si prostě přelezu těsně za Vojtu a zezadu ho obejmu. A on mě za tu ruku chytne a opře se o mě.

„Cože??!“ vytřeští na nás Ondra oči… a pak se začne hlasitě chechtat. „Si děláte prdel? Co to jako má bejt? Nějakej opožděnej novoroční vtípek…?“

Lípnu Vojtovi pusu na krk… a on se zakloní, abych při druhý pusince dosáhl na jeho rty.

„To jako fakt? Žádnej vtípek…?“ přimhouří na nás Ondra oči.

„Ne, žádnej vtípek,“ potvrdím mu to.

Znovu se rozesměje: „Vy jste divní! No tak to mě poser, fakt… Ukažte mi to ještě jednou!“

Zacukají mi koutky, ale jinak s tím nemám žádnej problém, takže se skloním a líbnu Vojtu znovu, tentokrát na jeho najednou zrůžovělou tvář. Asi mu tohle celý moc příjemný není… Ale tak ať si zvyká, ne? Ostatně, i proto jsme se přece rozhodli, že to Ondrovi řekneme. Abysme před ním neměli žádný tajemství… a abysme se před ním nemuseli hlídat.

„No, furt je to divný,“ chláme se Ondra. „Tak to jste mě teda dostali, fakt!“ může si hlavu ukroutit. „Hele, ale nebudete tady tohle dělat celou dobu, že ne? To bych asi musel odejít, haha…“

„Vole, tak to by bylo fakt divný,“ uznám. „Protože tu bydlíš…“

„Debile!“ rozchechtá se zase. „A kdy jste to jako stihli, tohleto? Přes Vánoce, jo?“

„Tak nějak… I když… věděli jsme to už dřív… Ty balíčky se srdíčkovou izolepou mi posílal tady Vojta,“ prásknu to. Když žádný tajemství, tak žádný!

„Ne! To si děláš už ale fakt prdel! Týýý kráso!“ Ondra se celej zakloní a zabuší si pěstí do čela. „Vojťas, já se z tebe picnu! Prej kriminálka by to vypátrala hned, kdo to posílá!“ zapitvoří se na něj.

„Však by to taky vypátrala,“ pokrčí Vojta rameny. „Já za to nemůžu, že vy dva holt až tak bystří nejste,“ provokuje. Ví, že si to může dovolit, protože my dva už to mezi sebou máme vyřešený – a že Ondra to vezme jako každý jiný pošťuchování…

Ondra to ale tentokrát vezme spíš jako pošťuchování á la naše dětský léta. „Já ti dám, že nejsme bystří!“ popadne Vojtu za kotníky, přitáhne ho k sobě, povalí ho na zem, sedne si mu obkročmo na stehna a začne ho lechtavě dloubat do žeber. Musím se začít smát. Už jsem na to úplně zapomněl! Jako malí jsme takhle Vojtu trápili často, protože z nás byl nejlechtivější… a taky nejmenší, že, takže jsme si na něj prostě víc dovolovali. Vždycky jsme si s Ondrou našli nějakej důvod, proč si tu další lechtačku jakože zasloužil. Jeden z nás ho pak lechtal a druhej mu držel ruce, což bych teda teď měl bejt já – ale nic takovýho nemám v plánu. Teď naopak Ondru odstrčím, rozesmátýho Vojtu chytnu pod pažema, vytáhnu ho do sedu a zase si ho o sebe opřu. „S tím je konec, kámo!“ zahrozím se smíchem na Ondru, zatímco Vojtovi napůl ochranářsky, napůl majetnicky obtočím ruku kolem hrudníku. „Teď už si Vojtu můžu lechtat akorát já sám…“

„No to teda nemůžeš!“ zamele sebou Vojta.

„Sklapni, nebo s tím začnu hned,“ bavím se.

Vojta něco nesouhlasně zabrblá, Ondra začne nesouhlasně nadávat taky – a já tam mezi nima sedím a to jejich dvojitý nesouhlasení si užívám. Je mi s nima prostě a jednoduše fajn… a jsem moc rád, že se na tom ani dneska nic nezměnilo. Že to Ondra prostě vzal tak, jak to vzal. A že je nám tím pádem fajn všem třem…

„Hele, Ondro,“ oslovím ho, když se zvedne s tím, že nám teda konečně nalije další nášup vaječňáku, „ale zatím to nikomu jinýmu neříkej, jo?“

Ondra se zakření: „Já to nikde říkat nebudu, ale jestli si budete před gymplem navzájem strkat ruce do kapes, tak ono to lidem časem asi dojde…“

Vojta se mi zavrtí v náručí: „Hihi… K tomu už nebude důvod… Teď už nervózní nebudu…“

„Jsi neměl důvod bejt nervózní ani dneska,“ zabořím mu nos do vlasů.

„Ach bože!“ zvedne Ondra oči v sloup. „To mě čekají časy! No nic, tak na vás…“ A s těma slovama nám podá sklenky s vaječňákem, načež tu svou pak pozvedne k přípitku. „Na vás a taky na mě, abych to s váma přežil, haha…“

„Na naši trojici svatoušků,“ doplním ho rozveseleně.

„Přesně. Na nás všechny. A na novej rok,“ pronese Vojta a všichni tři si přiťukneme.

***

Tak nevím, jestli jsem tak trochu nefrajeřil. Tenkrát před klukama. S tím, že už jako nebudu mít důvod být nervózní. Utekl skoro týden od chvíle, kdy jsem to tak přesvědčeně vypustil z pusy…, a už mám studený ruce v kapsách zase. Tentokrát ne kvůli Ondrovi…, ale kvůli Markovi. Achjo. Kdyby to věděl, tak by mi stopro zopakoval, že k tomu nemám žádnej důvod…, a já vím, že by měl pravdu, někde uvnitř sebe to vím, ale… Ale mý tělo mi to holt asi nevěří. Momentálně mi totiž předvádí i další reakce…, třeba vzrušený šimrání v podbřišku, sotva si všimnu Marka, jak se ke mně blíží…, a to zvláštně vyděšený sevření kolem žaludku, když se na mě tak natěšeně usměje…

„Promiň, čekáš dlouho…?“

Taky se na něj usměju. „Ne, chviličku,“ ujistím ho, a protože si tady před školou nemůžeme dát žádnou uvítací pusu, rovnou se rozejdu pryč.

„Takže… jdeme k nám?“ zařadí se Marek vedle mě. „Nebo bys radši podnikl něco jinýho…?“

„Asi k vám. Na cokoliv jinýho je zima… A do toho kina půjdeme až v sobotu, až bude moct i Ondra, hm?“

„Jo, jsem pro… Mimochodem, slyšels, jak se na obědě dohádal s Dušanem? Jsi seděl až na druhým konci stolu, tak nevím, jestli se to k tobě doneslo…“

„Nedoneslo,“ řeknu popravdě, a tak mi to Marek cestou domů převypráví. Přiznám se ale, že tomu nevěnuju úplně plnou pozornost. Pořád se mi někde v pozadí v hlavě odpočítává čas… ještě patnáct minut… ještě deset… ještě pět… Tak ještě dalších pět, protože Marka pošlu k němu do bytu napřed s tím, že si ještě odnesu domů batoh a pozdravím se s našima…

Těším se za ním. Neskutečně moc! Jenže… když já bych asi ještě rád zůstal u tý… no, u tý první kapitoly… A Marek by proti tomu nic neměl, kdybych mu to přiznal. Jenže já už jsem mu včera v noci slíbil, že bysme dneska mohli pokročit k tý druhý. Ta se prej jmenuje Seznámení s lidským tělem, který je jenom v trenýrkách. Tak mi to Marek napsal, když jsme si celou noc vyměňovali vzkazy přes mobil. A já jsem byl tak rozhicovanej z toho, jak žhavý to naše dopisování bylo, že jsem… že jsem souhlasil. Kdyby v tý chvíli ležel Marek vedle mě, tak bych mu to asi i bez dalšího rozvažování dovolil. Abysme jako k tý dvojce přešli rovnou. Hned. Jenže on vedle mě právě že neležel…, a tak se mezitím dostal ke slovu zase můj mozek… a naservíroval mi to už zmíněný rozvažování… No, a kvůli tomu rozvažování mám teď děsně studený ruce. Hm.

***

„Tak co, už seš trochu zahřátej?“ zvednu hlavu od Vojtova hrudníku a podívám se mu do očí.

„To mi řekni ty! Ty sis stěžoval, že tě mý ruce děsně studěj!“ zazubí se na mě Vojta.

„Však mě taky studily! Ale teď mě spíš… pálej…“

„Ty máš furt něco,“ zavrtí se pode mnou naoko nespokojeně. „Tak já už se tě ani nedotknu a budeš to mít!“

„Nevyhrožuj… Bys to nevydržel,“ nic si z něj nedělám, a abych ty jeho planý výhružky umlčel úplně, znovu se skloním a začnu mu jazykem kroužit kolem bradavky.

„To máš… ach… to máš pravdu… Aaach!“ vzdychá vzrušeně.

Když ho slyším vydávat takový zvuky, okamžitě se v mým těle vzedme moje vlastní vlna vzrušení. Tak nějak automaticky zamířím dlaní po Vojtově těle dolů… a zlehka mu začnu přejíždět přes tu bouli, co má v kalhotách.

Vojta hlasitě vydechne a trochu sebou cukne. Zvědavě se na něj zahledím a čekám, jestli nesouhlasně nezavrtí hlavou… nebo jestli mi třeba tu ruku rovnou neodstrčí… Ale nic takovýho se nestane. Naopak, Vojta mi svýma rukama zabloudí na záda a pak mě na sebe pevně přitiskne.

„Copak?“ zašeptám s úsměvem do jeho hrudníku a dál ho hladím přes kalhoty. „Líbí?“

„Moc…,“ přizná tiše.

Víc slyšet nepotřebuju. Začnu ho tam dole mačkat malinko intenzivnějc, na což Vojta zareaguje tak, že bezděky odtáhne nohy trochu víc od sebe. Zároveň se zase začnu pusou věnovat nahý kůži na jeho hrudníku, ochutnávám ho úplně všude, i když se často vracím k jeho bradavkám, protože tam to má nejradši. Vojta se pode mnou rozdrážděně kroutí a z úst se mu line stále hlasitější vzdychání, takže po jeho těle popolezu kousek výš, abych ho svýma rtama mohl trochu ztišit. „Šššš, naši už jsou doma,“ šeptnu, a aniž bych mu dal prostor k nějaký slovní reakci, začnu ho líbat. A popravdě – nelíbám ho jenom proto, abych ty jeho zvuky utlumil, ale i proto, že prostě miluju, když mi vzdychá přímo do pusy…

„Ach… hmmm… mmmm… Marku… počkej… Můžu… můžu teď zase… chvilku… já?“

„Co ty?“ zlobím ho, i když dobře vím, co by rád.

„No, že bych… že bys…,“ zkusí se zpode mě vymanit a přetočit mě pro změnu pod sebe. Což nemá bez mý pomoci šanci, protože jsem větší a těžší než on, a občas se tím dobře bavím, jak se marně snaží vyprostit z mýho sevření, chichi, ale tentokrát se nechám přetočit rád. Mimo jiný miluju totiž i váhu jeho těla na tom mým… Chvilku ho propaluju očima, líbí se mi ten jeho jakože vítěznej výraz, ale pak už oči zavřu, protože Vojta se pusou přisaje k mý pravý bradavce, zatímco tu levou mi začne mnout mezi prsty, a… ach… no, aaach… než mi tohle svý umění předvedl úplně poprvý, tak jsem byl přesvědčenej o tom, že mý bradavky nejsou vůbec citlivý… aaach…

„Hele, Vojtulo,“ prohodím, když se po několikátý rádoby omylem otře kolenem o mýho nadrženýho kámoše v rozkroku, „tohle jsme si ale nedomluvili…“

„Ne…?“ vykulí na mě oči v hraným údivu. „A co jsme si domluvili?“

„Že si budu hrát já s tebou…“

„Co kecáš? A kdy jsme si to jako domluvili…?“ zatápe.

„Když jsi překročil práh mýho pokoje,“ odpovím, a než se naděje, leží pěkně na zádech pode mnou zase on.

„Si nějak nevzpomínám, ty kecálisto,“ přimhouří na mě oči.

„Jakýpak nevzpomínáš? Pokaždý, když překročíš práh mýho pokoje, tak automaticky souhlasíš s tím, že si s tebou budu hrát…,“ odpovím mu poťouchle.

„Jo takhle!“ zahihňá se. „A když teda překročíme práh mýho pokoje, tak…“

„… tak si s tebou budu hrát taky,“ utřu ho.

„No to snad…,“ zamele sebou. „Co je to za divný pravidla?“

„Mně divný nepřijdou,“ směju se.

„Se nedivím,“ natáhne se ke mně pro pusu. A já mu ji moc rád dám.

A za chvilku se z té jedné pusy stane polibek… a z obyčejnýho polibku polibek se vzájemným hlazením… a při tom vzájemným hlazení zase tak nějak bez přemýšlení doputuju dlaní do jeho rozkroku… A Vojta mě ani tentokrát neodstrčí… A tak zajedu rukou o kousíček výš a začnu mu pomalu rozepínat kalhoty.

„Počkej…,“ zarazí mě Vojta a tentokrát na mou ruku položí tu svou. Tázavě k němu zvednu oči – a on potichu dodá: „Nejdřív zhasni, jo?“

„Proč…?“ nechápu.

„Ty víš, proč…“

Užuž chci odporovat, že nevím, ale v tu chvíli mi to dojde. „Kvůli těm jizvám…?“

„Hm…,“ potvrdí mi to… a nervózně uhne očima.

V duchu si povzdychnu. Vojta se za ty jizvy celý ty roky děsně stydí. Tak moc, že je ještě nikdy nikomu neukázal. Nebo teda… myslím tím nás, svý kámoše a spolužáky… I když měl třeba doporučený od doktorů, aby co nejvíc plaval, tak se mnou a Ondrou na bazén nikdy nechtěl jít. A každý léto tráví zásadně v dlouhejch kalhotách. A když se ho Ondra jednou ptal, jak to dělá při převlíkání do těláku, tak prej se převlíká za rohem ve sprchách… nebo počká, až všichni odejdou…, i když kvůli tomu někdy nestihne přijít včas do další hodiny…

„Je ti jasný, že mně se líbíš takovej, jakej seš, že jo? Se vším všudy…,“ řeknu mu tiše, ale důrazně.

„To nemůžeš vědět, když jsi mě se vším všudy ještě neviděl,“ odpoví někam do zdi.

„Nemůžu vidět něco, co mi nechceš ukázat,“ namítnu.

„Nechci ti to ukázat, protože vím, že je to… hnusný,“ mele si svou.

„To ale říkáš jenom ty. Když mě necháš, ať…“

„To říkají i kluci ze třídy,“ skočí mi do řeči. „A řekne to každej normální, kdo to uvidí…“

„Kluci ze třídy…?“ chytnu se tý první části jeho sdělení. „A ti tě jako nahýho viděli kdy…?“

„Neviděli mě úplně nahýho… Hele, nemohli bysme změnit téma?“ zadívá se na mě a očima ke mně vyšle prosbu, ať s tou změnou tématu souhlasím bez dalšího vyptávání.

„Mně se ale zdá, že tohle je důležitý téma,“ nechci se vzdát tak snadno. Něco mi na tom všem prostě nehraje. „Tak co bylo s těma klukama?“

„Nemůžeš to nechat bejt? To naopak vůbec nic důležitýho není…“

Překulím se na postel, lehnu si na bok, otočím si Vojtu čelem k sobě a obejmu ho. „Tak proč mi to nechceš říct?“

„Protože není co. Prostě máme ve třídě takový tři kokoty, no.“

„Kteří co…?“

„Kteří nic…,“ ošije se.

„Vojto, kteří co?!“

„Kteří mají někdy po těláku kecy…“

„Po těláku? Vždyť jsi říkal, že se chodíš převlíkat někam do sprch…“

„To jsem chodil dřív, jenže tam se nedá zamykat… Tak teď chodím na wécko,“ leze to z něj jak z chlupatý deky.

„A…?“ pobídnu ho.

„A někdy mě tam nenechají odejít…“

„Jak jako nenechají?“ neumím si to vůbec představit. Nebo spíš to, co si představuju, se mi vůbec nelíbí.

„Já o tom nechci mluvit, Marku. Teď už je to jedno…“

„No asi to není jedno, když o tom mluvíš v přítomným čase! Mně z toho vyplývá, že se to pořád děje! A přitom ani nevím, co se pořád děje!“

„Ne, už se to neděje. Už je to jedno, fakt…,“ přesvědčuje mě.

Vzdychnu si. To, že o tom nechce mluvit, je jednoznačnej signál, že to není tak v pohodě a jedno, jak se mi tu snaží předestřít. Ale zase kdybych to z něj nějak lámal, tak se taky může naštvat a jít pryč… a to by taky k ničemu nevedlo… Zakotvím očima v těch jeho. Nádhernejch. Teď malinko zesmutnělejch, zvážnělejch. Má v nich napsaný, jak je mu celý tohle téma nepříjemný… A já nechci, aby se se mnou cítil nepříjemně. Tak… však to nemusíme všechno vyřešit hned dneska, že…

Usměju se na něj a rozhodnu se změnit téma. Trochu. „Ještě to z tebe můžu dostat lechtáním…,“ nadhodím.

Z toho, jak mi zajiskří v očích, Vojta pozná, že to nemyslím vážně…, a taky mu zajiskří v očích. „Nebo bys to ze mě nemusel dostávat… a mohl bys mě lechtat jenom tak…,“ navrhne mi takovej mírně zvrhlej kompromis.

Překvapeně na něj pozdvihnu obočí: „Mám tě lechtat jenom tak…? Jakože… aniž bych z tebe lámal nějaký tajemství?“

„Hmmm,“ odpoví vrnivě.

„Ale to by nemělo tu vejšku… Rozumíš, lechtání je v podstatě takový speciální hlazení, který má toho druhýho k něčemu… třeba… přinutit…“

Vojta si olízne rty. „Tak… mě můžeš hladit jenom tak obyčejně, nespeciálně…“

„Jakože bez lechtání?“ upřesňuju si.

„Jakože bez lechtání…“

„Aha… Tak to bych asi mohl,“ uznám s úsměvem, pak po posteli kousek povylezu, abych dosáhl na lampičku na nočním stolku… a zhasnu.

***

„Který místa že to máme…?“ zeptá se Ondra už asi popátý.

Zvednu oči v sloup, i když mě nevidí, protože jde přede mnou. „Předposlední řada, místa uprostřed…“

„Řadu vím – a ty místa chci vědět přesně! Uprostřed, pcha…,“ brblá.

„Osm, devět, deset,“ zavolá na něj Marek přes rameno.

„Dík,“ houkne Ondra, pak Marka předběhne a ke svýmu sedadlu vyloženě doutíká. Spokojeně se na něj uvelebí a vrhá po mně a Markovi vítězoslavný kukuče.

„O co mu jde?“ nechápu.

„To teda nevím,“ nechápe ani Marek, jenže když dojdeme blíž, pochopíme to oba zároveň. „Zvedej se! Fofrem!“ přikáže Marek Ondrovi polohlasně, protože v už skoro zaplněným kině nechce dělat rozruch.

„Ani mě nehne,“ uculí se Ondra a dál si hoví na devítce. Čili uprostřed, tak, abysme s Markem nemohli sedět vedle sebe.

Marek si k němu přidřepne, a sice skoro šeptem, přesto dost důrazně mu svůj požadavek zopakuje: „Ondráš, neser a pakuj se!“

„To víš, že jo!“ baví se Ondra. „Abych pak z toho filmu kvůli vašemu cicmání nic neměl?“

Nevzrušeně si sednu na svý místo, natočím se k Ondrovi a taky skoro šeptem pronesu: „Tak jak chceš… Tak my se budeme cicmat přes tebe…“

„Tak to ani náhodou!“ vystřelí Ondra z toho dočasně drženýho místa a zabere to vedlejší, takže vedle mě se teď může usalašit Marek.

„Dobře ty!“ věnuje mi něco jako obdivnej úsměv, zatímco si skládá bundu a cpe ji pod sedadlo.

Nijak to nekomentuju, jenom se na něj taky usměju. Zrovna v tu chvíli se ztlumí světla v sále a na plátně začnou jet reklamy, takže po sobě mrkneme znovu – a naše ruce se najdou… a spojí…

Ondra se předkloní, na ty naše spojený ruce se zahledí a pak nám pohrozí ukazováčkem, než se zase opře do svýho sedadla.

„To je vůl…,“ vyprsknu smíchy. Přitom se nemá čeho bát – tohle je totiž cicmání v našem pojetí… Nic víc, než že se vezmeme za ruce, dělat nepotřebujeme…

Marek se otočí na Ondru: „Vojta ti vzkazuje, že seš vůl…“

Ondra mu na to něco odpovídá, ale přestanu je poslouchat. Zahledím se na plátno, stisknu Markovu ruku… a spokojeně vzdychnu. Tohle jsem si tak dlouho přál – moct ho vzít za ruku, kdykoliv jsme šli do kina a on seděl vedle mě…

On je stejně úžasnej. Jak mi ty mý přání pomalu plní. Všechny. Jenže… jak dlouho mu to vydrží? Když já mu nemůžu nabídnout to samý na oplátku? Když mu prostě… některý ty jeho přání… splnit nemůžu?

***

Když se s klukama po dlouhým rozebírání filmu před barákem konečně rozloučíme, dojdu k výtahu a užuž mačkám přivolávací tlačítko, ale nakonec si to rozmyslím. Místo toho vytáhnu z kapsy mobil a vyťukám krátkej vzkaz: „Můžu se ještě na chvilku stavit? Nebo už seš v pyžamu? :-D“

Odpověď mi přijde okamžitě: „Nespletl ses…? Vojta má na konci dvojku! :-D“

Vybuchnu smíchy. Tenkrát před lety jsme si totiž kupovali SIMky společně, takže jsme si schválně vybrali čísla, který se liší jenom poslední číslicí… „Osle :-D Tak můžu?“

„Jasně, čekám dole,“ odepíše mi Ondra.

Rychle přeběhnu mezi barákama, Ondra už mě rozesmátě vyhlíží mezi otevřenýma dveřma, a protože se mu ten náš nákup simkaret taky vybavil, tak pak ve výtahu pobaveně vzpomínáme na to, jak jsme tenkrát nikdo nechtěli číslo končící třináctkou, protože jsme ještě měli v čerstvý paměti jeden takovej horor…

„No, ale předpokládám, že kvůli vzpomínání na starý časy jsi za mnou nepřišel,“ přejde Ondra k věci, sotva se zavřeme v jeho pokoji.

„Ne, to ne… Ondro, já asi potřebuju s něčím pomoct,“ sednu si na koberec a opřu se zádama o skříň.

„Jsem jedno ucho,“ ujistí mě a sedne si naproti mně.

„S Vojtou, víš… Ne, počkej, nejde o žádný… o nic takovýho! Ale… vypadá to, že se Vojtovi nějací kluci z jeho třídy smějou kvůli těm jizvám… V tom lepším případě se mu jenom smějou… Nechce mi říct, kdo to je ani o co přesně jde, ale mám dojem, že to není úplně v pohodě, jak mi pořád tvrdí… A nevím, co s tím mám dělat,“ shrnu to.

„Hm, tak zmlátíme preventivně všechny kluky z jeho třídy,“ má Ondra hned jasno. Zvědavě se po něm podívám – a jako jo, nemyslí to úplně vážně, ale nemyslí to ani úplně ze srandy… Ondra holt posměváčky jakýhokoliv typu odmalička nesnáší. A protože se vždycky uměl skvěle prát, tak jemu ani mně s Vojtou nikdy žádní idioti neotravovali život dlouho. Jenomže tenkrát jsme si takový věci navzájem říkali, kdežto teď si to Vojta tutlá pro sebe…

„No, to asi není úplně nejlepší plán… Ale kdyby tě napadl jakejkoliv jinej, tak sem s ním.“

„Kámo, tohle bude asi spíš na tobě,“ podrbe se Ondra ve vlasech. „Myslím tu první část. Tu, ve který z Vojty vytáhneš, co a jak. Komu jinýmu by to měl říct? A až ti to poví, tak pak se mnou samozřejmě můžeš počítat…“

Nahlas si vzdychnu. „Hm, asi máš pravdu… Tak… tak dík za názor, i za tu slíbenou pomoc,“ začnu se pomalu zvedat k odchodu.

„Hele, a spěcháš?“ zadrží mě.

„Nijak zvlášť, proč?“ sednu si zpátky.

„No, když už seš tady… Nekoukal ses náhodou na ty vzorový přijímačky na vejšku?“

„Zatím ne… Ty jo?“

„Jo, no… A je tam jeden příklad z matiky, s kterým absolutně nehnu,“ přizná.

„Jenom jeden? Ze všech těch testů? Tak to seš dobrej,“ zakřením se na něj.

„Blbečku, jsem teprve na druhý stránce!“

„Haha, no já jsem si to tak nějak myslel… Tak mi to ukaž,“ vybídnu ho.

***

„Tak se mějte – a užijte si odpoledne! Ať už budete dělat cokoliv,“ zakření se na nás Ondra, když se s náma před domem loučí.

„Náhodou, budeme studovat,“ mrkne na něj Marek.

„Ušetři mě detailů, kámo,“ zavrtí Ondra hlavou. „Radši si vůbec nechci představovat, pro jakou činnost je to vaše studium krycí název, haha…“

„Jedna nula,“ uzná mu Marek bod. „A radši si to fakt nepředstavuj!“ doporučí mu ještě.

„Sklapni!“ úpí Ondra hraně, a dokonce se rozběhne, aby od nás byl pryč co nejdřív.

„To nás teda odhalil rychle, co?“ chechtá se Marek, když odemyká hlavní dveře.

„Ono to zase tak těžký nebylo,“ pokrčím ramenama.

„Ne? Tak to abysme vymysleli krycí název pro krycí název,“ baví se.

„Já bych to nechal, jak to je… Mně se to naše studium líbí,“ zadívám se mu významně do očí, zatímco čekáme, až přijede výtah.

Marek ke mně přistoupí o krůček blíž a vezme mý ruce do svejch. „Jo? A konkrétně i ta třetí kapitola se ti líbí…?“ zeptá se mě potichu.

„Moc…,“ přiznám a natáhnu se, abych mu mohl dát pusu.

Totiž, od druhý kapitoly jsme docela rychle přešli k tý třetí. Seznámení s lidským tělem, který je úplně nahý. Marek říkal, že tahle kapitola má spoustu podkapitol a že jsme pořád u písmenka „a“, ale nechtěl mi říct, co to znamená ani kolik je těch podkapitol celkem… Každopádně, tady tohle áčko je úplně úžasný. Dotýkáme se jeden druhýho úplně všude… a taky se ochutnáváme úplně všude… ach…

„A tobě? Se líbí…?“ přeptám se, když výtah jemným cinknutím ohlásí, že do něj můžeme nastoupit – a tím přeruší náš polibek.

„Taky moc!“ ujistí mě Marek, výtah otevře a naznačí mi, že mám nastoupit první. „Jsi včera viděl, jak moc, ne?“ zamumlá ještě… a pak už mě opře o stěnu kabinky a začne mě líbat tak hladově a nenasytně, že mám skoro dojem, že toho jeho dalšího jak moc budu svědkem ještě dřív, než dojedeme do desátýho patra, hihi… „To není vůbec k smíchu!“ napomene mě, když z výtahu vystupujeme.

„Já se nesměju, já se usmívám,“ poopravím ho, zatímco se nechám za ruku v podstatě táhnout k jeho bytu.

„To je jenom slovíčkaření, na to mě neužije…,“ odemyká dveře.

„A na co tě užije?“ zlobím ho a schválně v předsíni jenom tak nečinně postávám, zatímco pozoruju, jak ze sebe rychle shazuje bundu a šálu… a z nohou skopává boty…

„To za chvilku uvidíš!“ slíbí mi, vytrhne mi z ruky batoh a odhodí ho na poličku. „No tak, nezdržuj a zouvej se!“ poručí mi, sám ze mě zatím začne sundávat bundu.

„Kam tak spěcháš…?“

„Kam bys asi tak řekl?“ odpoví mi otázkou a znovu se lačně přisaje na mý rty. Pak mě vezme za ruku a odvede mě do svýho pokoje.

„No, ale… ehm… Marku… ještě je světlo,“ začnu ho trochu brzdit.

„Neboj,“ dostrká mě ke svý posteli a povalí mě na ni, „přehodím přes nás peřinu. A pod peřinou žádný světlo není.“

„Ale… neodkryješ ji potom, že ne…?“ ujišťuju se.

„Ne. Dokud nebude v pokoji úplná tma, tak ji neodkryju,“ slíbí. „Spokojenej?“

Uvolněně se na něj usměju. „Jakž takž…“

„Jak to myslíš…?“ zarazí se.

„No, spokojenej s tvou odpovědí, to jo. Ale uspokojenej… to ani náhodou…“

Marek se rozesměje: „Tak už konečně zalez pod tu peřinu. Ať na tom můžu začít pracovat.“

A mě vzrušeně zašimrá v podbřišku… a to vzrušení se mi šíří páteří do celýho těla… A v příští vteřině už jsme pod tou peřinou oba.

***

„Líbilo…?“ donese se ke mně přes tu příjemnou mlhu, co mě právě celýho zahaluje, Vojtův usměvavej hlas. Ležím zrovna na zádech na posteli, tentokrát na Vojtově, protože jsme nechtěli chodit pořád k nám, aby to nebylo moc nápadný… a po tý Vojtově otázce se honem snažím přes tu mlhu sesbírat zpátky svý myšlenky, abych mu mohl nějak smysluplně odpovědět…

„Ty s tím svým líbilo… Kdyby se mi to nelíbilo, tak teď asi nejsem celej ulepenej, ne? Heeeh, a ty taky, haha,“ vyheknu, protože Vojta si na mě lehne a přitulí se ke mně. Ví, že to takhle miluju… a vůbec neřeší, že má na sobě ještě tepláky… a že je tím pádem teď bude muset hodit do pračky, protože jinak na nich budou zaschlý fleky od…

„No, to tak akorát znamená, že se to líbilo jemu,“ zavrní mi Vojta někam do ramene. „Ale já se pokaždý ptám, jestli se to líbilo tobě…“

Se smíchem mu položím obě ruce na záda a přimáčknu ho na sebe: „Neboj, my jsme v tomhle docela dobře sladění!“ Pak, než na to stihne nějak zareagovat, si ho přetočím pod sebe a zalehnu si ho. „A teď ještě prozkoumáme, jak jste sladění vy dva…“

„Taky perfektně,“ zahihňá se Vojta, „ale klidně si to ještě prozkoumej, my se bránit nebudeme…“

„No ještě abyste se bránili! Beztak by vám to nebylo nic platný…,“ šeptám mu do pusy a třu se svým rozkrokem o ten jeho nadrženej a roztouženej.

Vojta se pode mnou celej napíná a krásně u toho vzdychá, ale když mu na tu vybouleninu, co má v teplákách, zajedu dlaní, začne mě od sebe jakoby odstrkovat. „Co to jako má bejt?“ zahledím se na něj naoko přísně, aniž bych ho přestal hladit. „Vždyť jsi říkal, že se bránit nebudete…“

„Já jenom… aaach… já jenom zhasnu,“ začne se natahovat po svý lampičce, ale nedosáhne na ni.

„Ale no taaak, Vojtííí, já na tebe chci vidět…,“ zkusím ho zase jednou ukecat. Většinou zhasínám sám od sebe a bez řečí, ale občas… občas mi to prostě nedá…

„Ne…,“ řekne jenom a zavrtí se pode mnou, jak se snaží dostat k tý lampičce o kousek blíž.

„Žádný ne, ale jo! Jo, chci tě vidět! A nemyslím jenom, jak vypadáš nahej…, ale taky třeba jak se tváříš…, když ti to dělám…“

„No to už vůbec ne!“ zčervená.

Odevzdaně zakroutím hlavou. „Ty seš fakt trdlo…“

Hodí po mně ublíženým pohledem, ale nenechám se zviklat. „No co? Seš trdlo, to je bez debat.“ Pak natáhnu ruku a tu lampičku zhasnu sám. „Máš štěstí, že je ještě furt tak brzo tma… Ale co budeme dělat v létě? Čekat až do půlnoci, až se setmí? Protože na to, abysme byli pořád zalezlí pod peřinou, bude asi dost vedro…“

„Náhodou, v létě se nestmívá až o půlnoci… bejvá tma už v deset…“

Usměju se. „To ale nebyla pointa tý mý otázky, řešit, kdy se stmívá…“

„Já vím…,“ vzdychne. A já si vzdychnu taky… a pak to hodím za hlavu. Zase. Ostatně, není tak těžký házet za hlavu cokoliv, když mám pod sebou Vojtovo žhavý a maximálně vzrušený tělo… Ale ty kluky z jeho třídy si fakt najdu – a podám si je! Protože nebejt těch jejich pitomejch řečí nebo výsměchu nebo co přesně na Vojtu zkoušeli, tak by teď možná až tak zaťatej nebyl…

„Seš krásnej,“ šeptnu roztouženě, když se pomalu, hladivě přesunuju níž, abych ho mohl z toho zbytku oblečení konečně osvobodit.

„Nech toho…,“ zase mi nevěří.

„Nenechám. Zvykni si, že pro mě seš prostě krásnej.“

„Jenže…,“ začne něco namítat, ale nenechám ho to doříct.

„A už buď zticha. Já si jdu teď povídat s někým jiným. Ten mi, na rozdíl od tebe, neodmlouvá…“

„Protože neumí mluvit…“

„Sklapni už!“

A tak si povídám s Tím, který neodmlouvá, hihi… a protože se mi s ním povídá moooc dobře, tak si to během večera ještě zopakuju. A Ten, který odmlouvá skoro pořád, proti tomu tentokrát vůůůbec nic nenamítá…

***

Když konečně vylítnu z převlíkárny před tělocvičnou, pohled mi překvapeně padne na Marka s Ondrou, kteří stojí kousek od dveří, oba už navlíknutí v šálách a bundách, a s podmračeným výrazem si měří každýho, kdo vychází ven. Zarazím se na místě a nejistě se zeptám: „Co je…?“

„Jak – co je?“ prolustruje mě Marek očima od hlavy až k patě. „Máš skoro čtvrt hodiny zpoždění, to je!“

„Však jsem psal, že už letím…,“ nechápu, proč z toho dělá takovej problém. Na Ondru čekáme skoro každej den, a přitom…

„Jo, to nám před chviličkou přišlo,“ chopí se druhej jmenovanej slova. „Ale to nijak nevysvětluje, kde a proč ses zasekl.“

„Tělocvikář s náma ještě potřeboval pořešit rozpisy nějakejch zápasů, těžko jsem mu mohl říct, že si odběhnu do šatny vyřídit hovor, že…“

Neunikne mi, jak si kluci mezi sebou vyměněj pohled. „Fajn, tak… my jdeme zase čekat ven, tady je děsný horko. Tak pohni,“ pobídne mě Marek a s Ondrou vyrazí k východu, zatímco já se vydám k šatnám.

Celou dobu, co se přezouvám a oblíkám, si v hlavě přehrávám, co mi kluci řekli… a co mi neřekli… a jak se tvářili…

„Tak to vybalte,“ vybídnu je, hned jak za nima dojdu před budovu. „Co to jako mělo bejt? Od kdy na sebe nečekáme tady před školou?“

„Měls tělák. A dlouho jsi nešel,“ odpoví mi Marek.

„A co jako?“

„Ty víš dobře, co jako!“ odsekne mi.

Přimhouřím na něj oči: „A Ondra ví taky, co jako?“

Marek se podívá na Ondru, pak znovu na mě. „Jo, ví to.“

Zprudka vydechnu: „Ty seš ale…!“ Pak se rychlým tempem rozejdu pryč.

Kluci mě samozřejmě hned doženou a zařadí se vedle mě, každej z jedný strany. „Co jsem?“ zeptá se Marek. „Jenom jsem se s ním domlouval, jestli mi pomůže podat si ty idioty od vás ze třídy.“

„No, a to je přesně ten důvod, proč jsem ti nechtěl nic říct!“ vztekám se. „Abyste to neřešili za mě! A ještě takhle!“

„To je náhodou dobrej způsob řešení,“ vloží se do toho Ondra. „Mně ještě nikdy neselhal, haha…“

„Pf,“ odfrknu, načež mi dojde, že jsme nezahnuli doprava jako obvykle, ale pochodujeme pořád rovně. „Kam jdeme…?“

„Do parku. Projít se,“ řekne Ondra.

„A promluvit si,“ dodá Marek.

Zakroutím hlavou. „Projít se klidně. Ale mluvit s váma nebudu.“

„Nebuď pořád tak umanutej!“ okřikne mě Marek. „Když pořád tvrdíš, že je to všechno už jedno a že je to v pohodě, tak proč o tom s náma nechceš mluvit? Nedává to smysl!“

„Mně to smysl dává!“ upozorním ho. „Nechci o tom s váma mluvit, protože byste na ty tři blbečky hned naběhli! A já to nechci! Bylo by to pak akorát horší!“

„Nebylo by to horší,“ opraví mě Ondra, kterej si jako jedinej z nás tří udržuje nevzrušenej tón. „Znovu už by si na tebe netroufli. Ne, kdyby věděli, že za tebou stojej čtvrťáci.“

„No právě! A co příští rok? Až by za mnou žádní čtvrťáci nestáli?“

„Tak by za tebou stáli vysokoškoláci,“ ušklíbne se Ondra. „Hele, to se jako fakt necháš radši potichu šikanovat, než abys to nějak řešil?“

Ondrova klidným hlasem pronesená otázka má za následek, že se taky trochu ztiším. „Ale to není žádná šikana, fakt…“ Pak si dlouze povzdychnu… a ten svůj nepříjemnej zážitek vytáhnu na světlo. „Jednou za mnou vlezli do sprchy, když jsem se tam převlíkal, a sebrali mi kalhoty. Musel jsem si pro ně dojít zpátky do převlíkárny, kde na mě čekali… a celou dobu pak měli blbý komentáře. K tomu, jak vypadám. A to bylo celý.“

„To nebylo celý,“ opraví mě Marek důrazně.

„No, ehm… tak pak… pak mě párkrát ještě nechtěli z tý převlíkárny pustit, když jsem se chtěl jít převlíct na záchod. No, tak jsem se holt převlíkl před nima. Zase to akorát celou dobu posměšně komentovali… A to je už fakt celý.“

„A šikanu si jako představuješ jak, ty osle?“ nebere si Ondra servítky. „Až ti příště ty hadry i s mobilem odnesou úplně a budeš muset jít domů nahej? Nebo až si tě u toho převlíkání vyfotěj a pak ti těma fotkama začnou vyhrožovat? Nebo k čemu jako musí ještě dojít, abys to začal řešit?“

Dalších pár metrů ujdeme mlčky. „Když… já myslím, že už to fakt nemá cenu. Protože už toho nechali. Občas teda něco pronesou…, ale pokaždý odejdou pryč, už si mě nevšímají. A možná toho nechali právě proto, že jsem vůbec nic nedělal. Tak je to prostě přestalo bavit,“ přemýšlím nahlas.

Zase se na chvilku rozhostí ticho. Očima sice zkoumám namrzlej chodník pod nohama, ale asi bych neprohrál, kdybych se vsadil, že si Marek s Ondrou zrovna čile vyměňujou další svý významný pohledy… „Dobře,“ řekne nakonec Marek, „tak ale kdyby se stalo cokoliv jinýho, než že by jenom něco pitomýho pronesli, tak mi to hned řekneš, jasný?“

„Jo,“ dodá Ondra. „A my jim pak rovnou vysvětlíme, že i z Prahy si za nima kdykoliv uděláme výlet, kdyby jim to náhodou jednou nestačilo a potřebovali by poupravit fasádu i v maturitním ročníku…“

Tak trochu proti mý vůli se mi začne po tváři rozlívat úsměv. „Tak jo,“ slíbím. „Ale radši si na to mlácení najděte někoho jinýho, haha. Já mám dojem, že tihle už mi vážně žádný problémy dělat nebudou…“

„Chm, tak tos mě nepotěšil, kámo!“ rozesměje se Ondra a podle jeho tónu je mi jasný, že s vážnýma řečma je pro dnešek konec. „Co teď s tím? Všichni se očividně potřebujeme nějak vybít… a není na kom… Hele, co si zajít zastřílet do laser arény? Jsou teprve čtyři, to by tam mohli mít volný nějaký časový okno… Co, Vojťas? Přidáš se? Uvidíš, že tě to chytne, je to paráda!“ Kluci už to totiž znají, párkrát tam byli s jejich spolužákama, ale já jsem se nikdy nenechal ukecat, ať se přidám…

Tentokrát ale kývnu: „Hm, tak jo, tak já teda vyzkouším, co je na tom taková paráda…“

A tak Ondra vytáhne mobil, najede do rezervační systému – a rovnou nám jednu herní místnost od pěti hodin zamluví. Zajdeme si akorát domů pro sportovní hadry a pro pití, a v herně pak strávíme úplně perfektní hodinu při střílečce Všichni proti všem, protože ve třech se toho moc jinýho hrát nedá. Nevím, jestli kluci preferujou spíš jiný typy her, ale mně osobně to přišlo právě takhle ve třech úplně super! A když si pak přebíráme výsledkovou listinu jednotlivejch kol, Ondrovi potěšeně svítí oči, protože mu s Markem pořád opakujeme, jak to byl skvělej nápad, zajít sem…

Po hodině sprintování po aréně jsme propocení a uřícení, takže si potřebujeme dát sprchu. V koupelně za šatnou jsou sprchy hned tři, ale… no, všechny vedle sebe, že, bez jakýhokoliv soukromí… „Běžte první, já půjdu po vás,“ nabídnu klukům.

„Jasně,“ prohodí Marek, kterýho tahle má žádost nijak nepřekvapí. „My budeme spěchat, abys tu zatím moc nevychladl,“ zaksichtí se na mě ještě.

Když se pak prostřídáme a vylezu ze sprchy i já, očekávám, že v šatně už bude prázdno, protože jsem slyšel prásknout dveře a hovor utichl, ale překvapí mě Ondra, kterej tam sedí na lavičce a čučí do mobilu. „Echm…,“ odkašlu si a očima naznačím, že bych ocenil, kdyby vypadl, protože jinak ze sebe nebudu moct odmotat ten ručník… a převlíct se do suchýho oblečení…

„Jo, jasně, už jdu, sorry,“ zakření se na mě omluvně. Zvedne se z tý lavičky, hodí si na záda batoh…, ale pak se na mě ještě otočí a zadívá se mi do očí: „Hele, Vojto, doteď mám v živý paměti, jaks vypadal tenkrát v tý nemocnici, těsně po tý nehodě… No… prostě, buď rád, žes to přežil. A že můžeš normálně chodit… a běhat s náma po aréně… a tak vůbec. A na nějaký pitomý jizvy se vyser.“

A pak odejde… a konečně mě nechá v šatně samotnýho.

A mně se pak celou noc zdá o tom, jak všichni tři pořád dokola běháme po tý herně… a střílíme po sobě… pořád a pořád… a do toho na mě kluci volají: „Vyser se na to. Vyser se na to, Vojto.“

***

„Líbilo…?“ zavrní mi Vojta do ucha.

Pusa se mi sama od sebe roztáhne do ještě širšího úsměvu. Aniž bych otevřel oči, obtočím kolem Vojty ruce a pevně si ho na sebe přitisknu. „Ty, Vojtulo, máš doma ještě tu izolepu? S těma srdíčkama…?“

Ucítím, jak mi v náručí na chvilku ztuhne, protože ho má otázka vyvede z konceptu. „Jo, jasně… Proč?“

„Tak mi ji příště dones. A já ti s ní zalepím pusu. Aby ses pořád tak hloupě nevyptával,“ bavím se.

Vojta sebou zamele: „Pf…“ Odhaduju, že tohle nebylo celý jeho sdělení, ale mý rty, který se přitisknou na ty jeho, mu nedovolí, aby se se mnou podělil i o ten zbytek.

Dostane k tomu šanci až o hodnou chvíli pozdějc. „To bys mi nemohl dávat pusy. Přes tu izolepu.“

„To ne,“ uznám. „Tak já bych dával pusy tomu druhýmu. Tomu, co furt tak neodmlouvá. Ostatně, dneska ode mě ještě žádnou pusu nedostal…“

„Že se nestydíš, takhle ho zanedbávat!“ provokuje Vojta.

„Však se oba dočkáte,“ ujistím ho a natáhnu ruku k lampičce…, ale Vojta mě za tu ruku chytne.

„Nemusíš…,“ řekne jenom potichu.

Překvapeně se mu zadívám do očí, nejsem si jistej, jestli ho dobře chápu. „Ne…?“

„Ne… Teda ale… jestli chceš zhasnout, tak samozřejmě můžeš, já jenom…“

Umlčím ho dalším polibkem, když holt tu izolepu nemám po ruce. „To si piš, že nechci zhasínat!“ pošeptám mu do zčervenalé, rozpálené tváře. Pak mu zlíbám celej hrudník… a břicho… a pak si kleknu mezi jeho roztažený nohy a zatáhnu za gumu od jeho tepláků. Tak, jako jsem to dělal už tolikrát, ale zatím vždycky potmě.

Vojta nadzvedne zadek, abych z něj ty tepláky snáz dostal… a já překvapením hlasitě vydechnu. „Jééé…“

Vojta mě upřeně pozoruje. „To není žádný jééé…,“ odporuje mi potichu.

„To je nádherný jééé!“ odporuju pro změnu já jemu. Pak znovu sjedu pohledem z jeho očí níž. Na ty jeho trenýrky. Bílý s rudýma srdíčkama. „Valentýn ale ještě nebyl, že ne?“ ujišťuju se.

„Ne… Tohle je… tak jako… dopředu, víš… Mně už se nechtělo čekat,“ přizná Vojta a jeho tvář nabere stejně nachovou barvu, jakou mají ty srdíčka.

Skloním se… a s úsměvem do těch trenýrek zabořím nos. Do tohohle mýho soukromýho předvalentýnskýho balíčku. Kterej tentokrát nepřišel poštou, ale přišel pěkně osobně, hihi. Není omotanej srdíčkovou izolepou…, ale srdíčkovou látkou… a čeká, až z něj ten obal sundám…

„Seš můj úžasnej skorovalentýnskej dáreček,“ zapředu Vojtovi do rozkroku. Pak k němu zvednu oči: „Akorát je škoda, že si tě musím hned rozbalit…, protože už to nemůžu vydržet…“

„Tak já se zase zítra zabalím,“ mrkne na mě.

„To bude hezký,“ ujistím ho – a pak z něj ty trenýrky sundám. A popravdě, jeho jizvy na stehnech a tu dlouhou na pravým lýtku sice zaregistruju… a tak nějak si je v hlavě přiřadím, že prostě k Vojtovi patří, úplně stejně, jako jsem si třeba nedávno všiml, že pokaždý, když si olizuje prsty umaštěný od chipsů, tak začíná u malíčku…, no, ale víc mě to momentálně nezajímá. Časem mu ty jizvy opusinkuju, úúúplně všechny…, a až dojdu k tý poslední, tak začnu zase hezky od tý první… Ale teď, napoprvý, by Vojtovi tolik mý pozornosti a péče nebylo příjemný. Už tak má zase děsně studený dlaně z toho, jak je nervózní…

Vsaju toho jeho nemluvícího kamaráda do pusy… a pak si s ním trochu pohraju jazykem… a pak ho promnu v dlani… a celou dobu s potěšeným úsměvem pozoruju, jak Vojta slastně přivírá oči… a jak zaklání hlavu… a jak se celej propíná v zádech… Nádherná podívaná! No, myslím, že na to, aby se tenhle můj dáreček po prvotním vyzkoušení znovu zabalil a nechal rozbalit, rozhodně nebudu čekat až do zítřka…