Srdíčkovej pošťák (III.)

„Vojtulo, já tě fakticky nechci vyhánět, ale už musíme vyrazit na metro, nebo ti to ujede…,“ líbnu ho na tvář, ale to je asi tak jedinej pohyb, kterej udělám.

„Já vííím,“ vzdychne, ale dál se ke mně tulivě tiskne a nevypadá to, že by měl v nejbližší době v plánu mě pustit.

„Hele, těch pár dnů uteče,“ usměju se. „Ani se nenaděješ – a už mě budeš vyhlížet doma…“

„Já vím, jenže… nevím, co pak,“ zavrtí se nespokojeně. „Mamka už se mě ptala, proč sem za váma jezdím tak často. Za měsíc to bude super, až začne Matějská – to se budu moct vymlouvat, že se nemůžeme nabažit těch atrakcí, haha. Ale do tý doby už mě asi žádná další výmluva nenapadne…“

„A cos teda řekl teď?“

„Že je v IMAXu nějaká extra super 3D premiéra… něčeho…“

„Nějaká premiéra něčeho! Jestli se před vašima vyjadřuješ takhle neurčitě, tak se nedivím, že už mají podezření,“ bavím se.

„Jim jsem navykládal něco konkrétního, ale už jsem to zase zapomněl,“ vrní mi do hrudníku.

Začnu ho od sebe jemně odstrkovat. „Hele, krok po kroku, jo? Tak to ostatně pořád říkám Danymu při tom doučku – že je potřeba vyřešit nejdřív první krok, pak druhej… a takhle se postupně dohrabe výsledku… A s náma je to stejný. Příští víkend dorazím domů podle plánu… A pak se domluvíme, co dál. Každopádně nám pomůže, když dneska stihneš tenhle poslední vlak a nebudeš muset vašim volat, že došlo ke změně plánu… Čím míň podezřelý všechno bude, tím líp!“

„Já vííím,“ vzdychne znovu. Pak už se vyhrabe z postele a začne se rozhlížet po pokoji po svým oblečení. „Mimochodem, Danymu, jo? Posledně to byl ještě Daniel…,“ prohodí jakoby nic.

„Říkal, že na Daniela moc neslyší,“ pokrčím rameny a začnu se soukat do boxerek.

„Aby příště neřekl, že slyší jenom na zlatíčko,“ zašklebí se Vojta a natáhne si triko.

Jakkoliv máme naspěch, přestanu se oblíkat a pátravě se na něj zahledím: „No tohle…? Zdá se mi to, nebo tady někdo žárlí…?“

„To teda nevím kdo,“ bručí Vojta.

„Tak to je fajn, to jsem měl asi slyšiny… Už jsem se lekl, že se mi do pokoje dostal nějakej žárlivej brouček a že to tu budu muset vydezinfikovat…“

Vojta malinko zčervená, ale po tváři se mu začne šířit úsměv. „Brouček tu je, ale nežárlivej, jenom smutnej, že už musí odjet.“

„Broučkovi to s takovou fakt ujede,“ konečně se dooblíkám, do jedný ruky popadnu Vojtův batoh a do druhý mobil, abych překontroloval čas. „Vojto, pojď už… Tím dalším metrem už by to bylo dost těsný a vzhledem k tomu, jak to venku klouže, tak v podstatě předem prohraný…“

Nakonec jak metro, tak i ten Vojtův vlak stihneme. Akorát že si na rozloučenou zvládneme na nástupišti dát už jenom krátkou pusu… hodně, hodně krátkou, achjo… Na druhou stranu, i ta je stokrát lepší než to nic, který si můžeme dát, když odjíždím opačným směrem, čili od nás do Prahy. V našem městě si prostě netroufneme… Kdežto Praha je metropole, tady jsme nádherně anonymní. Což je taky důvod, proč nejezdím domů každej víkend, ale proč se s Vojtou střídáme. Baví nás, že tady si můžeme vyjít ruku v ruce kamkoliv a nemusíme se hlídat. Jo, a taky nás baví, že stejně tak můžeme celej víkend zůstat zalezlí spolu v jedný posteli a nemusíme se nikomu zpovídat, že…

Teda kromě Ondry. „Tak očividně jste to i tentokrát stihli,“ přejede mě očima, když se vrátím zpátky do našeho pronajatýho pokoje.

„Neříkej to tak zklamaně,“ rozesměju se.

„Zklamaně? Já jsem naopak nadšenej! Konečně se zase vyspím ve svý posteli…“

„Hele, díky, Ondro, fakt,“ poplácám ho vděčně po rameni a sednu si na tu jeho postel vedle něj. „Ale nemusíš pokaždý chodit přespávat ke známejm na kolej. Nepotřebujeme mít soukromí celej víkend. Stačí, když si zajdeš… aspoň na chvilku… třeba do kina… A taky bysme příště zase mohli někam vyrazit společně, posledně to bruslení na Kyjáku bylo super!“

„To bylo! Ale to nic nemění na tom, že pak stejně radši přespím jinde, hehe. Ale to je v pohodě,“ mávne rukou. „Jednou za dva tři tejdny mi to neva. Těch pár měsíců už to vydržím, než si najdeme větší bejvák.“

„Hm, Vojta by to tvý než opravil na jestli…,“ povzdychnu si.

„Jakto?“ zahledí se na mě Ondra. „Jsem myslel, že tohle už je pevně daný – že jakmile se dostane sem na vejšku, začneme hledat novej pronájem…“

„No právě! Jenže on si s tou vejškou věří čím dál míň. Teď už začal mlít dokonce i něco o tom, že možná ani napoprvý neodmaturuje…“

„To je vůl,“ protočí Ondra oči.

„Vůl bych neřekl,“ zastanu se ho. „Spíš trdlo.“

„To je to samý, jenom já si neberu servítky a ty jo, kámo,“ rozchláme se Ondra. „Hele, večeřeli jste vůbec, nebo ještě něco dáme? Já mám docela hlad…“

„Na jídlo nějak nestihlo dojít,“ usměju se při tý vzpomínce. „Takže něco bych si taky dal…“

A tak si nakonec objednáme pizzu a mrkneme na další dva díly našeho rozkoukanýho seriálu. „Ale dneska to bylo naposledy,“ vymiňuju si, když po dvou hodinách vypínám notebook. „V týdnu potřebuju zamakat, ať ty tři poslední zkoušky konečně zdárně udolám, takže žádný seriály!“

„Jasně, šéfe!“ zasalutuje mi ten kašpar. „Se s tím stejně moc drbeš. Měl ses přihlásit taky na první termíny a měl bys teď volno jako já.“

„No jo, jenže ty jsi měl plno času na učení,“ mrknu na něj.

„To je o správným načasování,“ poučí mě. „Se Sabinou jsem si užil Vánoce, to bylo hezký… Ale teď ve zkouškovým už by mě akorát zdržovala, haha. No a od novýho semestru si můžu zase někoho najít – do léta… Pak už zase budu radši sólo, aby mě nikdo neomezoval při našem čundrování…“

„Ty seš tydýt,“ bavím se jeho přístupem ke vztahům. „Mě ale Vojta nezdržuje. Já se s ním kvůli zkouškám rozcházet nehodlám! Ani kvůli ničemu jinýmu.“

„To máš taky štěstí! To bych ti jako jeho kámoš musel rozbít hubu!“ zaksichtí se na mě.

„No počkej, a můj kámoš jako nejsi, nebo co?“

„Kdyby ses rozešel ty s ním, tak bych byl víc jeho kámoš,“ směje se.

„To jsem jako neslyšel,“ zvednu se z jeho postele. „A zamlouvám si sprchu.“

„To si klidně zamlouvej, ale vzhledem k tomu, že tam teče voda, tak už tě asi kluci odvedle předběhli…“

„Bože,“ zakroutím přehnaně hlavou, „už se fakt těším do toho novýho pronájmu… Celej byt bude jenom náš, nebudeme se muset dělit o koupelnu a kuchyň s dalšíma lidma…“

„To pláčeš na špatným hrobě,“ žďuchne do mě Ondra. „Postarej se, ať se sem Vojta dostane. Bez jeho příspěvku do společný pokladničky na ten vlastní bejvák mít nebudeme,“ připomene praktickou část věci.

„Hm,“ přitakám mu a svalím se na svou postel. Ještě pořád je celá zmuchlaná po tý mý a Vojtově… hmmm… divoký půlhodince, hihi… Každopádně, očividně je ve frontě víc věcí, na kterejch musím zamakat. Mý tři poslední zkoušky… Vojtova maturita a přijímačky na vejšku… Danyho maturita a přijímačky, aby toho nebylo málo… Plus ještě musíme vymyslet šikovnou výmluvu pro Vojtovy rodiče, aby jim nebylo divný, že se zase chystá na celej víkend do Prahy…

No ale klídek, Marku. Pěkně postupně, krok po kroku.

***

„Celkem to ušlo, ne?“ zaklapne Marek noťas, sotva naběhnou závěrečný titulky.

„Jo, nebylo to špatný,“ potvrdím mu to a natáhnu se k misce pro posledních pár chipsovejch lupínků. Nebo spíš drobečků. „Ale ten minulej extra super 3D film v Imaxu byl mnooohem lepší,“ mrknu na něj.

„Jo, to byl,“ oplatí mi Marek to mrknutí a žádostivě se mu rozsvítí oči. „Ale můžu já za to, že tady holt takovýhle soukromí nemáme…?“

„Jasně, že nemůžeš!“ začnu si olizovat sůl z prstů. „Jenom konstatuju, že ty víkendy v Praze jsou holt lepší. O to víc mě štve, že se tam příští víkend nedostanu…“

„Tak už z toho nebuď tak smutnej,“ vezme mě kolem ramen a přitáhne si mě blíž k sobě. „Vždyť ten náš plán není tak špatnej, ne?“

Náš plán… Marek přišel s tím, že aby našim nebylo tak nápadný, že skoro každej druhej víkend jezdím trávit do Prahy, tak že za ním teda příští víkend jezdit nemám. Marek se prej aspoň naučí na ty poslední dvě zkoušky, Danielovi místo jedný doučovací lekce věnuje hned tři nebo čtyři – no, a ten další týden tak ušetří plno času a bude moct místo ve čtvrtek večer přijet domů třeba už v úterý.

„Není vůbec špatnej. Jenom nevím, jak ten víkend přežiju. Děsně se bez tebe potáhne,“ přiznám.

„To uteče,“ dá mi pusu do vlasů. Hmmm… miluju, když to dělá…

Spokojeně přivřu oči. „Tobě to uteče, budeš mít solidně nahuštěnej program! To abych se snad začal taky učit, haha, aby mi to uteklo taky…“

„No, když už jsme u toho, tak ono by ti to neuškodilo, ne? Aspoň bys zjistil, že se ohledně tý matury nemáš čeho bát.“

Hm, a dobrá nálada je v trapu. Stačí to jedno jediný slovo. Maturita. „To se na to díváš trochu opačně, ne? Já se právě že učím – a při tý příležitosti zjišťuju, že se to naučit nedá… za těch pár tejdnů si natěsnat do hlavy takový kvanta teorie… a že tím pádem je reálnej důvod se bát…“

„Hele, uvidíš, že až budeš na vysoký, dáš mi za pravdu, že celej ten strach z maturity byl zbytečnej. Tady totiž každá ta pitomá zkouška vydá za jednu maturitu, haha…“

„To je dobrý vědět, díky za info,“ přestanu se o něj opírat a narovnám se v zádech. „Tak to se tam nemusím ani hlásit. I kdybych se tam dostal, stejně vylítnu hned v prvním semestru…“

„Nevyšiluj…“

„Si můžu vyšilovat, jak chci,“ odseknu. „Tys loni vyšiloval taky,“ připomenu mu.

„Však právě. A teď už vím, že to bylo zbytečný,“ odpoví.

„V tvým případě to bylo zbytečný,“ opravím ho. „V mým je to dost možná oprávněný.“

„Vojto, co pořád blbneš? A hlavně tak najednou…? Do Vánoc bylo všechno v pohodě – a od novýho roku seš jako vyměněnej… Vždyť do matury ještě zbývá plno času, takže i kdybys neuměl VŮBEC nic, tak se to stihneš naučit… A to navíc není tvůj případ, že bys na to učení celý roky kašlal…“

Pohodím hlavou. Od novýho roku nejsem jako vyměněnej. Od novýho roku mi jenom naplno došlo, jak snadno můžu bejt za někoho vyměněnej… Ale tohle mu přiznávat nechci. Užuž mu chci místo říct, že… no, že mi prostě dochází, že to s tím učením přestává bejt sranda – ale Marek tomu svýmu proslovu nasadí korunu: „Třeba takovej Dany – ten na matiku fakt celou střední sral. Protože si myslel, že maturovat z ní nebude a přijímačky že ho nezajímaj. Teď si to rozmyslel a snaží se to všechno dohnat – a víš, co? Ten si vůbec nepřipouští, že by to nemusel stihnout. Prostě si je jistej, že to zvládne. Že je na to ještě plno času.“

„A tím mi chceš jako říct co…?“ pobídnu ho.

„Že oba na to máte stejně času – ale on se na to dívá, že to stihne, kdežto ty se na to už dopředu díváš, že to nestihneš. Že je to prostě o přístupu.“

„Jasně,“ zavrčím. „A jeho přístup je lepší.“

„No… tak v tomhle asi docela jo, nebo si to nemyslíš?“ rozhodí Marek rukama.

„Tak ono je vcelku jedno, co si myslím já. Hlavní je, co si myslíš ty.“

„Co…?“ nechytá se.

„Hlavní je, co si myslíš ty O NĚM,“ vysvětlím mu to. A to jsem o tom původně mluvit nechtěl… „Přístup má lepší, co všechno má ještě lepší? Není náhodou celej lepší? Si ho k sobě rovnou nastěhuj, ne? A aspoň ti odpadne tady to dojíždění tam a zpátky, beztak se ti sem už ani moc nechce…, když radši budeš doučovat Danyho, že…“ No, a je to venku. Všechno. Vypadlo to ze mě jako zvratky – jako něco, co je hnusný a nechutný a co jsem ze sebe nikdy dostat nechtěl, ale ono se to neptalo a prostě to ze mě vyjelo samo. A teď bude pěkně nepříjemný to uklízet. Do háje. Někde hluboko ve mně si uvědomuju, že přeháním. Jenže… zároveň… ne zas tak hluboko… mám strach, že nepřeháním.

„Panebože, co to meleš? Ty fakt žárlíš!“ rozesměje se. Nebo… nebo se mi vysmívá…?

Natáhne ke mně ruku, ale ucuknu: „Nežárlím, jenom ti vyjmenovávám fakta…“

Marek se přestane smát, jeho pohled ztvrdne: „Nepotřebuju, abys mi tu vyjmenovával cokoliv. A už vůbec ne takovýhle nesmysly. Máš pravdu v jediným – že kvůli tomuhle se mi sem teda opravdu jezdit nechce…“

„Tak aspoň, že to máš na co svíst,“ opáčím nakvašeně. „Nebo spíš na koho, že…“

Marek se vyhoupne na nohy. „Víš co? Jdu domů. Tam aspoň nebudu mít pocit, že jsem přijel zbytečně – protože tam o mou společnost aspoň někdo stojí… Kdybys to náhodou měl podobný, tak se klidně stav. Ale do ničeho se nenuť.“

No, a pak za ním prásknou dveře.

Dívám se na ně… minutu… možná pět minut… možná půl hodiny… A pak na mě naplno dolehne to prázdno. A nemyslím jenom prázdno v tomhle pokoji. Nemyslím jenom to, že ještě před chvilkou se tu rozlíhal Markův smích… a jeho hlas… a teď tu prostě nic z toho není. Myslím i to prázdno… ve mně. Srovnatelný s tím prázdnem před rokem a něco. Když mi Marek zavolal, řekl mi, že ví, kdo mu posílal ty balíčky – a pak ten hovor típnul a odmítal se se mnou bavit.

Teď je to ale přece jenom trochu jiný. Tentokrát… se se mnou neodmítá bavit. Naopak. Řekl mi, že kdybych stál o jeho společnost, ať se klidně stavím… Jasně, že stojím o jeho společnost. Vždycky to tak bylo. Nikdy jsem neřekl, že by to bylo jinak. Ale… stojí i on o tu mou…?

***

Koukám z okna, jak naši nasedají do auta a odjíždějí. Hm, no možná jsem s nima nakonec jet mohl – popřát tetě k narozkám. Zvlášť, když mě mamka tak přemlouvala, že bysme se úplně v pohodě stihli vrátit, než mi pojede poslední vlak do Prahy. Jenže… mně se prostě nechce mezi lidi. Sjede se tam zase celá rodina, ale já bych přitom byl duchem nepřítomnej… a to můžu bejt i tady, sám, že. Jenom je škoda, že jsem si fakt nepřibalil nějaký ty skripta – mohl jsem to volný odpoledne strávit užitečně! Když… mě by prostě ani v tom nejpitomějším snu nenapadlo, že nebudeme trávit každou volnou minutu s Vojtou… A zvlášť na dnešní odpoledne v našem prázdným bytě jsme se tak těšili! Kdyby Vojta nebyl tak…

Mý neveselý úvahy najednou přetne zvuk zvonku. Rychle hmátnu po mobilu – žádnej přehlídnutej vzkaz od Ondry, jestli se nemůže na chvilku stavit… A Ondra by neohlášeně nepřišel…

Rozrušeně polknu a rychlým krokem zamířím ke dveřím. Zvědavě je otevřu – a fakt! Nemůžu si pomoct, ale i proti mý vůli se mi malinko zrychlí tep. Malinko hodně.

„Čau…,“ pozdraví mě Vojta dřív, než stihnu cokoliv říct. Dívá se na mě tak nejistě, že okamžitě dostanu chuť ho obejmout! Jenže… nejdřív potřebuju vědět, kvůli čemu za mnou vůbec jde… Protože jestli hodlá pokračovat v tom včerejším nesmyslným vyčítání…

„Jsi z okna zahlídl naše, jak odjížděj?“ odhadnu ho.

„No… spíš jsem vyhlížel, až už konečně pojedou,“ pousměje se. „A taky jestli náhodou nejedeš s nima,“ jeho tvář zase zvážní.

„Chvilku jsem o tom uvažoval,“ přiznám, otevřu dveře dokořán a gestem ho pozvu dál.

„Tak… to by mi nezbylo, než vyhlížet, až se zase vrátíte. Abych tě ještě stihl, než odjedeš do Prahy,“ pronáší někam do podlahy, zatímco si zouvá boty.

„Třeba bych se nechal hodit rovnou na nádr,“ popadnu ho za kapuci a začnu mu svlíkat bundu. Nevím proč, ale je to takovej náš zvyk. Kdykoliv přijde k nám domů… nebo do našeho pražskýho bytu…, tak z něj svlíknu bundu anebo svetr nebo mikinu nebo cokoliv, co má dalšího na sobě. A někdy, ale jenom někdy, z něj rovnou svlíknu i tričko… Vzrušeně polknu a zatřesu hlavou, abych ty myšlenky zase zaplašil. Prozatím.

„Tak… tak to by bylo v prdeli,“ shrne to celkem výstižně, podívá se na mě – a oba se rozesmějeme.

„Třeba bys mi mohl zavolat,“ nadhodím, když tu jeho bundu věším za kapuci přes tu mou.

„A třeba bys mi to i zvedl, co?“ zakření se na mě.

„Tak… třeba je nakonec dobře, že jsem s našima teda nikam nejel…,“ řeknu potichu… a to už si Vojtu přitahuju do náručí, protože to prostě nedokážu dýl vydržet. Nedokážu ho mít vedle sebe… a nedotýkat se ho…, to je prostě… proti přírodě, hihi…

„To si piš,“ zašeptá těsně předtím, než se naše rty spojí a začnou spolu komunikovat svou vlastní řečí.

Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě… Než se nadějeme, ležíme oba nazí a zachumlaní pod mou peřinou, upoceně a zadýchaně se k sobě tiskneme a bezděky soutěžíme o to, kdo komu věnuje zamilovanější úsměv, zatímco ve vzduchu to voní takovým tím… no… prostě právě proběhnutým sexuálním aktem, že…

„Ty nejseš žádnej brouček, ty seš… divočák,“ usměju se na něj ještě o něco víc, asi abych tu nikdy nevyhlášenou soutěž vyhrál.

„Ten z tý reklamy?“ trumfne mě svým úsměvem a rázem jsem zase na druhým místě. Ze dvou.

„Přesně ten,“ kývnu hlavou a dostanu se zpátky do vedení.

„Tak… ten je náhodou taky roztomilej…,“ řekne – a já mu okamžitě přiznávám vítězství a vzdávám se dalšího soutěžení, protože na tenhle jeho úsměv, při kterým mu tak typicky vojtulovsky zčervenají tváře, prostě nemám.

„Tak roztomilej asi trochu je,“ vybuchnu smíchy. „Ale taky má ty zahnutý zuby nahoru, že… a občas jima má potřebu zaútočit…“

Vojta zrudne ještě o trochu víc: „Nemá…“

„Ne? Mně to tak ale včera trochu přišlo…“

Vojta si povzdychne a zadívá se mi do očí: „Promiň, Marku… Já jsem to tak nemyslel…“

„Co konkrétně?“ vyzvídám.

„No… nic z toho…“

„Tak ale z nějakýho důvodu jsi to asi všechno řekl…,“ pokračuju v pátrání. Zároveň ho ale začnu hladit po zádech, abych mu připomněl, že jsem to pořád já, s kým mluví…, a že i když mu to téma očividně není příjemný, tak mně přece může říct všechno…

„Protože… když… prostě… Když to je pořád samý Dany toto, Dany tamto,“ vzdychne a sklopí oči.

Užuž otvírám pusu, abych automaticky odporoval, ale pak se nad tím na chvilku zamyslím. Může mít pravdu? Fakt o Danym nějak často mluvím…? Mně to teda nepřijde, ale… Vojtovi asi jo, jinak by to nevytahoval… „Vojto, tak promiň. Možná… možná ho fakt často zmiňuju… Ale to jenom proto, že jsem za něj svým způsobem dost vděčnej, víš? Už jsem ti říkal, z jak bohatý rodiny je… To, co mi on, nebo teda spíš jeho táta dá za tři doučovací lekce z matiky, jsem si v loňským semestru nevydělal v tom velkoskladu málem ani za měsíc! A nevydělal bych si to ani jako ten noční sekuriťák, co jsem tam od ledna skoro nastoupil… No, jenže zároveň je to celý taky docela velká zodpovědnost, protože… fakt by bylo dost blbý, kdyby do mě Danyho rodiče investovali takový prachy – a Dany by pak ty přijímačky nedal…“

„Ale vždyť já vím,“ zavrní Vojta, zavře oči a přitulí se ke mně. „Však ti říkám, že jsem to tak včera nemyslel… Jenom prostě… když…“

„Jenom prostě doopravdy tak trochu žárlíš, co?“ dořeknu to za něj s úsměvem.

„Trošičku,“ zašeptá mi stydlivě do hrudníku.

Usměju se ještě o něco víc. On je fakticky tak roztomilej! Roztomilej žárlivej brouček… „Ale proč ze všech lidí zrovna na něj?“ nechápu.

„Protože s ním trávíš spoustu času,“ odpoví okamžitě.

„Se spoustou lidí z mý studijní skupiny trávím plno času,“ namítnu.

„Ale je si nezveš domů,“ zabrblá.

„No, s Ondrou jsem sám doma v jednom kuse,“ vtipkuju.

„Ondra není na kluky,“ zavrtí se.

„Dany taky není na kluky,“ bavím se.

„A to víš jak? Ses ho ptal?“ zvedne ke mně Vojta pátravě oči.

Já ty svoje zvednu v sloup. „Ne, to jsem se ho teda neptal… O takovejch věcech se nebavíme…“

„Tak jak to teda víš?“ nedá pokoj.

Dostanu chuť si z něj trochu utahovat: „No jak asi? Dal jsem mu pusu a on mě od sebe odstrčil…“

Vojta vykuleně nadzvedne obočí, teprve pak mu dojde, že z něj mám srandu. „Ty seš…,“ dloubne mě do žeber.

„Nech si to!“ dloubnu ho zpátky. Pak se nad ním slituju: „Dany má na tapetě na mobilu fotku tý svý princezny, stačí?“

„To může bejt ségra,“ bručí ten bručoun umanutě.

„Takovejhle rozhovor nemá moc smysl,“ bavím se tím dál. „Vždycky tím svým co by kdyby přebiješ veškerý mý argumenty… Na tvou bujnou fantazii je pravda moc krátká, haha.“

„Nemám bujnou fantazii…“

„V tomhle jo.“

„Hm… Když už, tak mám velkou fantazii v něčem úplně jiným,“ zvedne ke mně oči – a uličnicky mu v nich zajiskří. Celým mým tělem projede vzrušení. Tenhle pohled už dobře znám…

„A v čem?“ přimhouřím na něj oči.

„No… že si tě představuju, jak by ti sekla ta sekuriťácká uniforma…“

„A sekla?“

„Moc! Popravdě – je děsná škoda, že jsi tu brigádu nevzal… Já už jsem se těšil, jak do toho nákupáku půjdu v noci něco ukrást…“

Musím se kousnout do rtu, abych se nerozesmál, místo toho se snažím udržet vážnej, přísnej pohled: „Tak ukrást…? A proč bys to jako dělal…?“

„Abys mě chytil…“

„To si piš, že bych tě chytil! A co pak…?“ začnu mu rukama bloudit po tom jeho horkým, nažhaveným těle.

„Pak bys mě asi musel zatknout… a vyslýchat…“

„To bych asi musel… A dost možná bych ti musel i nasekat na zadek,“ položím mu dlaně na půlky a pevně ho tam zmáčknu.

Vojta vzrušeně přivře oči: „To bys asi taky musel…“

„Hm, když tak o tom přemýšlím, tak ono nikdy neuškodí vyzkoušet si to nanečisto… Abych jako zjistil, jestli takovou práci vůbec můžu dělat, víš jak…“

„Nic takovýho!“ zase oči otevře a šibalsky na mě zamrká. „Když tam oficiálně nepracuješ, tak si nic takovýho zkoušet nesmíš! Sis to měl rozmyslet dřív, a místo doučování jsi mohl…“

„Ale Vojtulo,“ skočím mu do řeči, „já se tě přece neptám. Já si to prostě vyzkouším.“ A s těma slovama se vymaním z jeho objetí, a než se naděje, přetočím si ho na břicho. I když se naoko nesouhlasně zkouší bránit, má to marný – zkroutím mu ruce za zády, jednou rukou mu sevřu obě zápěstí jako do svěráku a druhou ruku mám volnou, abych se mohl věnovat tomu jeho vyzývavýmu zadečku… Vojta sebou hází a rozesmátě volá o pomoc, že prej tu dochází ke zneužití úřední moci a k neoprávněnýmu zadržování domnělýho pachatele a cosi kdesi, ale postupně ten jeho smích přejde spíš do takovýho vzrušenýho vdychání a hekání…

A nakonec skončíme tak, jak jsme v podstatě začali. Ležíme oba nazí a zachumlaní pod mou peřinou, upoceně a zadýchaně se k sobě tiskneme a bezděky soutěžíme o to, kdo komu věnuje zamilovanější úsměv. To jsem zvědavej, kolikrát si tohle kolečko stihneme zopakovat, než budu muset utíkat na vlak…

***

Já vím, že mě sem Marek tenhle víkend nepozval. Ale tím víc se těším. Jak bude příjemně překvapenej. Jestli teda bude. Protože… no… Ondra nakonec domů na víkend jel. Takže Marek má byt jenom sám pro sebe. Nebo teda… pokoj… protože o těch dalších spolubydlících nic nevím… No, a co když… co když to přesně takhle chtěl? Aby měl pokoj přes víkend sám pro sebe? Pro sebe… a… třeba ještě pro někoho dalšího, že… Pro někoho, koho bude doučovat… třeba… a to doučování se pak zvrhne v něco… Ehm… ne, nechci na to vůbec myslet… A taky nechci, aby se to stalo, takže… i proto jsem sem přijel…

Ve středu je Valentýn. Vím, že jsme se dohodli, že to spolu oslavíme až ve středu. A ve čtvrtek. A pak od pátku do neděle znovu, hihi. Ale na tom jsme se právěže dohodli. Kdežto tohle je takový… nedohodnutý překvápko…

Do baráku se dostanu i bez zvonění, když totiž chvilku počkám, vyjde z něj nějaká starší paní se psem. Před dveřma do Markova a Ondrova bytu si pak vytáhnu z batohu tu bonboniéru… a zazvoním.

Marek otevře za chviličku – a vytřeští na mě oči: „To seš ty…?“

Malinko znejistím: „Čekal jsi někoho jinýho…?“

„Popravdě? Čekal bych kohokoliv jinýho, ale tebe fakt ne… Co tady děláš? Stalo se něco…?“ otevře dveře dokořán.

„Ne, nestalo,“ projdu kolem něj dovnitř. „Pokud teda nepočítáš, že jsem s tebou chtěl oslavit Valentýna trochu dřív,“ otočím se k němu a podám mu tu srdíčkovou bonboniéru. Tu naši.

„Chtěl jsi se mnou středečního Valentýna oslavit dřív než ve středu, jo?“ zavře za mnou a s úsměvem ode mě tu bonboniéru převezme.

„Tak nějak,“ přitakám a začnu se zouvat.

„Ale vždyť jsme byli dohodnutí, že nebudeme vaše tak provokovat tím tvým častým ježděním do Prahy,“ odloží si tu bonbošku, chytí mě za batoh, počká si, až se z něj vyvlíknu, a pak mi už tradičně sundá bundu a odmotá z krku šálu.

„Oni neví, že jsem v Praze… Řekl jsem jim, že jedeme s děckama ze třídy na den otevřenejch dveří na vejšku do Brna…“

„V sobotu…?“

Pokrčím rameny: „Hm, co by ne? Každej nemá čas ve všední den, ne? A našim to divný nepřišlo. Každopádně jsem tady jenom na otočku, večer zase musím zpátky…“

„A stálo ti to za to?“ zapátrá Marek.

„Tobě ne…?“ otočím se k němu.

„Mně by to za to stálo, kdybych to věděl dopředu. Takhle už mám jiný plány… který teď musím překopat…“

„Jaký plány? Ses chtěl akorát učit… a doučovat…,“ nechápu.

„No však právě o tom mluvím! Mám to všechno rozplánovaný v podstatě na hodiny… A Dany s tím dneškem počítá…“

„Se neposere,“ ucedím mezi zuby a zamířím do Markova pokoje.

„Nezačínej s tím zase…“

„Já nezačínám! Ty jsi ho zmínil jako první!“

„Vojto, ježíši,“ prohrábne si Marek vlasy, „to jako fakt? Přijedeš za mnou slavit Valentýna, neohlášeně, navzdory všemu, co máme domluvený – a ani ne do minuty na mě vytáhneš Danyho?“

„Ti říkám, že já jsem ho nevytáhl…,“ sednu si podrážděně na jeho postel.

„Neslovíčkař,“ zabručí a sedne si naproti mně na tu Ondrovu. „Moc dobře víš, co chci říct.“

„Tak asi nevím. Asi to budeš muset říct naplno,“ vyzvu ho.

„Tak fajn, když teda chceš,“ jeho pohled ztvrdne. „Mně to nepřijde, že jsi za mnou přijel slavit Valentýna. Mně to přijde, žes mě sem přijel zkontrolovat.“

„No dovol?!“ vytočím se.

„Klídek, jo?“ mírní mě. „Se na to podívej mýma očima. Říkal jsem ti, že se taky někdy potřebuju učit. A že když dám v úterý tu poslední zkoušku a když si to doučování s Danym naženu, tak že budu moct přijet už v úterý. A místo abys mě teda nechal, ať to všechno stihnu, tak sem vpadneš – a ještě se divíš, že se mi ty plány moc překopávat nechce…“

„To ty tvý plány za moc nestojej, když v nich nemáš ani pár hodin rezervu. A já se dýl než pár hodin zdržet nemůžu.“

„Já bych si svoje plány možná překopal. Ale je mi fakt trapný překopávat i ty Danyho. Navíc z takovýho… důvodu nedůvodu.“

„Jak to jako myslíš?“ nechápu.

„Tak, že se mnou nemluvíš narovinu, Vojto. Nebo myslíš, že to nepoznám? Ten Valentýn je jenom záminka,“ zamává na mě s tou bonboškou a pak ji pohodí na Ondrovu peřinu.

Znervózněle polknu. Achjo, jak je možný, že do mě tak vidí…? „Není to jenom záminka…,“ zkusím to, ale Marek mě přeruší, jak kdybych nic neřekl:

„O co jde doopravdy?“

Jenže… mně pod jeho upřeným pohledem dojdou slova. Sklopím oči. Možná… možná jsem sem neměl jezdit osobně. Sice jsem teda zjistil, že tu nikoho nemá… zatím…, jenže… to je asi tak všechno. Kdybych mu tu bonboniéru zase poslal poštou, tak jsem mu tam mohl i připsat, že… že se prostě bojím. O něj. O nás. Protože…

„Můžeš mít každýho,“ hlesnu směrem k podlaze.

„Co…?“ nechápe Marek, nebo mě možná jenom neslyšel, nevím… Přestane posedávat na tý posteli, dojde ke mně a přidřepne si přede mnou. „Jak to myslíš?“ položí mi ruce na kolena a pozorně se na mě zahledí.

„No, že…,“ polknu nervózně, „se jenom projdeš po Karláku… a otočí se za tebou deset kluků…“

Zatváří se udiveně: „Kam pořád chodíš na tyhle nesmysly…?“

„A…,“ pokračuju, „můžeš si kohokoliv přivíst sem, do prázdnýho bytu… A nemusíte se nikoho o nic dovolovat… a nemusíš kvůli tomu jezdit přes půlku republiky… Má to prostě samý výhody…“

„Jako že by pro mě bylo výhodný chodit s někým z Prahy?“ poskládá si to všechno dohromady.

„Jo… A taky s někým, kdo už má po maturitě, kdo už je na vysoký a kdo se na tý vysoký udrží, protože je chytrej od přírody… nebo protože má bohatý rodiče, který mu zaplatěj doučování…“

„Už jsi skončil?“ ujišťuje se. „Jestli jo, tak bych se vrátil zase hezky na začátek… Jestli já si sem můžu přivíst třeba deset kluků, tak to ty u nás doma můžeš taky! Můžeš si nabalit, koho chceš – a vyšiluju snad kvůli tomu, že tě nemám každej den pod dohledem?“

„A to je právě ten rozdíl! Já nikoho sbalit nemůžu, ani kdybych náhodou chtěl! Co by na mně jako kdo viděl?“

„Přestaň laskavě urážet sebe – i mě!“ napomene mě Marek příkře a vyskočí na nohy.

„A čím jako urážím tebe?“ zahledím se na něj nechápavě.

„Tím, že tvrdíš, že chodím s někým, kdo v podstatě stojí za hovno, ale koho bylo díky tomu snadný sbalit – a PROTO jsem to udělal!“

Proti mý vůli cítím, jak mi rudnou tváře. „To jsem… to jsem neřekl…“

„Ale mně to tak zní!“

„Tak si zajdi na ušní!“ odseknu mu vztekle.

„A ty někam za psychoterapeutem! Protože já ti ho očividně dělat neumím!“ rozhodí Marek rukama… a zatváří se docela bezradně…

Jenže na zmínku o psychiatrovi reaguje mý tělo automaticky – jako býk na červenou: „To po tobě nikdo nechce!“ zavrčím a vyskočím na nohy. „A víš co? Radši už po tobě nechci vůbec nic.“

„To jako myslíš jak?“ chytí mě za loket, ale vytrhnu se mu a spěchám do předsíně.

„To myslím tak,“ začnu se urychleně obouvat a házet na sebe bez ladu a skladu svý hadry, „že se uč, s kým chceš a jak dlouho chceš, a domů si jezdi, kdy chceš, anebo taky vůbec, že, a do postele si taky klidně vezmi, koho chceš.“

A pak za sebou prásknu dveřma a utíkám po schodech dolů… a celou dobu čekám, že za mnou vyběhne nebo že za mnou aspoň něco zavolá…

Jenže… odpovědí je mi ticho. Ticho. Už zase.

***

Nakonec nejedu domů ani v úterý, ani ve středu, ani ve čtvrtek, ani v pátek. Prostě nejedu domů, tečka. Co bych tam taky dělal? S našima asi Valentýna slavit nebudu, že. Týjo, stejně je to na palici. Pořád jsem přemýšlel, jak to s Vojtou oslavit co nejlíp, jak ho nějak překvapit…, co prostě vymyslet extra… a ani zaboha mě nenapadlo, že třeba taky nemusí bejt co slavit… a s kým…

Když on je takovej… paličák paličatej! Prej ať se učím, s kým chci, a ať si vezmu do postele, koho chci! Blbeček zabejčenej! Umanutec umanutej! Vojtula vojtulovskej! Brouček užárlenej… Do hajzlu! No… a už zase potřebuju kapesník. Kterej nemám. Do hajzlu na druhou.

Jakmile dojdu z kuchyně zpátky do pokoje a zase nezapomenu prásknout dveřma, Ondra ke mně zvedne oči: „Sakra, přestaň s tím!“

„S čím jako?“

„Tady s tím práskáním! Nejseš tady sám!“

„No tak sorry! Se neposer!“ zahučím… a okamžitě si vzpomenu na Vojtu. Jak řekl, že se Dany neposere, když mu pro jednou zruším domluvený doučko. Mezek tvrdohlavej! Okamžitě mám chuť znovu dojít ke dveřím – a prásknout s nima ještě jednou. Prostě jen tak. Ze vzteku. A Ondrovi natruc.

„Sám se neposer,“ odtuší a přestane si mě všímat. Zdánlivě. Protože když mu jen tak ze zvyku ukážu prostředníček, pronese: „A tyhle nechutný narážky si nech od cesty…“

„Co je nechutnýho na tom, že máš jít někam?“ nechápu.

„To gesto je nechutný! Od jistý doby,“ upřesní. „Si ho laskavě nechte s Vojtou jeden pro druhýho,“ zašklebí se na mě.

„Vojtu sem netahej!“ okřiknu ho.

„To jde docela těžko, když s ním tahle tvá náladička souvisí!“ sjede mě. „Proč se nesebereš a nejedeš za ním?“

„Nepleť se do toho!“

„Tak mě přestaň bezdůvodně posílat do prdele!“

„A ty mě přestaň poučovat, co mám nebo nemám udělat!“

„Očividně ale nějaký rady potřebuješ! A nebo pořádnej sex, že… A proto ti říkám, ať jedeš za Vojtou!“

Mám ho plný zuby! „Kreténe!“ vystartuju po něm a skočím k němu na postel… A vlastně… do poslední vteřiny nevím, jestli ho chci praštit nebo nechci…, možná nechci, ale potřebuju… Jenže Ondrovi je jedno, co chci nebo potřebuju – a prostě můj útok odrazí. Pak se chvíli ve snaze jeden druhýho přizabít válíme po posteli a pak dokonce po zemi, než to skončí tak, jak to skončit muselo – ležím na břichu a on sedí na mně a já se nemůžu ani hnout, protože kdybych se pohnul, asi si tím pohybem zlomím ruku… nebo možná i vaz… jauvajs…

„Tohle už nikdy nezkoušej!“ vyhekává Ondra udýchaně. „Nebo ti přerazím nos… a tu ruku ti zlomím taky!“

„Třeba chci! Třeba chci, abys to udělal!“ škubnu sebou. Protože si to zasloužím! Zasloužím si dostat pěstí! Ostatně, sám mi přece nedávno říkal, že jestli se s Vojtou rozejdu, tak že mi bude muset rozbít hubu…

„Tak to se budeš muset snažit víc, osle,“ odfrkne – a pustí mě.

„Fajn! Můžu začít hned, nebo potřebuješ přestávku?“ začnu se hrabat na nohy.

„Neprovokuj! A vůbec, já mám svejch problémů dost, jasný? Neserte mě ještě vy dva! Jeď za ním – a hleďte to dát dokupy!“ vyškrábe se zase na svou postel a natáhne se po mobilu.

„Jakejch problémů…?“ zapátrám.

„Nejbližší vlak ti jede za půl hoďky, to stihneš,“ mele si svou.

„Nikam nejedu!“ upozorním ho. „Místo toho tě zvu na pivo. Zvedej se, jdeme rovnou…“

Podezřívavě se na mě zahledí: „Leda by to byla ta hospoda na nádru…“

„Nech toho už, já za ním nepojedu, jasný? Když mě u sebe nechce… A vůbec, odteď je jeho jméno zakázaný, kapiš? Takže se zvedej… Už jsme dlouho nikde nebyli, natož o víkendu!“

Ondra si mě ještě chvilku měří pohledem, ale pak pokrčí ramenama, odhodí mobil a zvedne se z postele.

V hospůdce ve vedlejší ulici pak rozebereme kde co. Školu a brigády a nejšílenější pražský hlášky i nejlepší Trendy videa na Youtube… A nakonec z Ondry vytáhnu i to, jak ho přivádí k šílenství novej otčím. A on ze mě zase i přes můj výslovnej zákaz vytáhne, jak mě přivádí k šílenství Vojta. A pak mi ještě řekne, že jsme střelení oba. Nebo trhlí. Nebo nemožní. Nebo co to použil za slovo. Nějaký, který vyjadřuje tohle všechno najednou. Kdo si to má po tolika pivech pamatovat…

***

Sometimes… the sooound of goodbye… is LOUDER… than any drumbeat…

Zní mi to v hlavě pořád dokola. Pořád, pořád, pořád dokola. Přijde mi, že to ani není žádná pořádná písnička, co se týče textu… Si to pamatuju z jednoho tanečního klubu… Ale tuhle větu mi ta zpěvačka vypálila do hlavy… a teď ji tam řve pořád znovu.

A přitom to na mě tak řvát nemusí. Já už jsem jí dávno dal za pravdu. Ten zvuk toho mýho a Markova rozchodu… a toho následnýho ticha… nepřeřve ani ona.

Nepřeřvala to zatím žádná písnička, kterou jsem si pouštěl do uší s volume nastaveným na maximum. Nepřeřvalo to ani bušení mýho srdce potý, co jsem si řekl, že si po dlouhý době zajdu na bazén… a tak nějak se mi tam nechtělo jít, tak jsem se rozběhl… a běžel jsem sem celou cestu… a pak jsem sotva popadal dech, protože moje kondička je teď dost mizerná… Ale ani to mý lapání po dechu to ticho nepřeřvalo.

A nepřehluší to ani takový to divný, hluboký hučení, který slyším, když plavu pod vodou… A nepřeřve to ani takový to hlasitý prásknutí, který se mi rozlehne hlavou pokaždý, když skočím z nejvyššího můstku do bazénu… Tak to teda nevím, proč jsem sem tím pádem chodil! Akorát mi tu všechno připomíná Marka, jak mě sem v létě vytáhl, i když se mi vůbec nechtělo… A pak to bylo boží… protože všechno s ním vždycky bylo boží…

Hm, tak možná právě proto jsem sem šel. Protože tady v tý vodě se mi skvěle maskujou ty protivný slzy.

***

Vylezu z metra a zamířím k nám domů, když mi v kapse zavrní mobil. S už dopředu podrážděným výrazem ho vytáhnu. Kdo zase otravuje? Ten jedinej, od koho bych si nějakej vzkazík přečetl rád, se se mnou nebaví. A s nikým jiným se mi vybavovat nechce…

Když zjistím, kdo je odesílatelem, mobil mi samým překvapením málem vypadne z ruky. Tak přece…?

Chvilku otálím, než tu zprávu rozkliknu. Co tam asi tak bude…? Omluva? Výčitka? Vysvětlení? Nebo…

Hm, to, co je tam doopravdy, mě teda ve výčtu všech možnejch variant nenapadlo. Prostě jenom… srdíčko. Červený. Jinak nic… Sice… sice se mi po tváři mihne úsměv, ale hned zase zmizí. Protože… co to jako znamená? Po víc než týdenním mlčení… prostě jenom srdíčko…? Nestojím mu za pár slov navíc? Nebo aspoň za jediný? Za jedno jediný promiň?

Co ode mě čeká? Že mu taky pošlu srdíčko? A on mi teprve pak odpoví, že, já nevím, že by třeba mohl zase přijet na víkend? Nebo… nebo čeká, že místo srdíčka pošlu omluvu já jemu?! Ale on je tady ten, kdo mi nevěří! Kdo si myslí, že tady v Praze nedělám ve volným čase nic jinýho, než že přemýšlím, koho sbalit místo Vojty…

Zase mobil schovám do kapsy… Ale po zbytek cesty už mám vystaráno, co se mejch myšlenek týče. A měl bych vystaráno i doma, kdybych na mý posteli nenašel lístek z pošty o tom, že se mi dneska dopoledne pokoušeli doručit nějakou zásilku… Ondra asi vybíral schránku, tak tam to oznámení našel…

Rychle překontroluju čas – super, když se rozběhnu, tak to na nejbližší pobočku pošty stihnu, než zavřou. Protože… no, protože mám prostě takový tušení, že vím, od koho ten balíček je… a jak s tím souvisí to srdíčko…

No, a nespletl jsem se! Tentokrát už mi ten úsměv z tváře nemizí, když konečně držím v ruce jakousi krabičku omotanou tou srdíčkovou izolepou. Odesílatelem, jak jinak, J. Novotná… To je přece takovej osel! Ale stejně ho miluju…

Mám co dělat, abych ten balíček nerozbalil rovnou na tý poště! Ale ne, domů už to vydržím, je to kousek… a pak, v klidu, ve svým pokoji…

A pak, v klidu, v mým pokoji se mi úsměv roztáhne úplně přes celou tvář. V tý krabičce jsou totiž tři obálky. A v každý jedno přáníčko. Jedno valentýnský s nápisem Miluju Tě. Druhý s medvídkem, co druhýmu podává kytku – a má nad sebou v bublině napsaný Tak už se nezlob. A třetí přáníčko je bez textu… a jsou na něm nějaký dvě želvičky, co po sobě lezou… Nevím, proč vybral zrovna želvy, ale je to tak roztomilý, že se musím začít nahlas smát. To je prostě celej on…, brouček můj srdíčkovej…

Hned mi to jeho srdíčko, co mi poslal, dává větší smysl. Prostě… takový mobilní doplnění k tý poštovní zásilce, hihi. A vlastně… celý mi to dává větší smysl. Že jako… on pořádně neví, jak se mnou má mluvit… Už před těma rokama to nevěděl, tak to řešil těma balíčkama… A teď je to stejný… Budu mu muset vysvětlit, že je mnohem snazší a pro něj hlavně i levnější, když mi místo toho třeba zavolá a probereme to, než aby to pokaždý řešil tak, že si bude hrát na srdíčkovýho pošťáka…

Popadnu mobil a to srdíčko mu pošlu zpátky. Potom si něco ověřím na netu… a pak mu napíšu: „Nemohl by ses zítra pro jednou ulít ze školy? A místo toho na mě o půl osmý čekat na nádraží? ;-)“

***

Musím si ten vzkazík přečíst aspoň třikrát, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Jé, tak on přece jenom přijede… a už zítra… dokonce zítra hned ráno… Já jsem právě myslel, že asi nemá čas… Že byl pravděpodobně doma minulej víkend podle toho našeho původního plánu…, a tak že dvakrát za sebou už se mu sem chtít nebude…

„Tak brzo? To abys vstával už tak ve čtyři, ne…? ;-)“

„Ještě dřív, ale to neřeš. Musím spěchat, aby mi ta moje želvička náhodou zatím neutekla… :-)“

Vybuchnu smíchy a vyťukám mu: „:-D Želvička přece neumí utíkat…“

„Tak aby mi nezalezla do krunýře. Znovu. Už tam byla zalezlá moc dlouho. :-*“

„Třeba bys ji vylákal na nějakou mrkvičku…“

„Mrkvičku? :-D No, já si ji spíš vylákám na nějakej čokoládovej bonbónek… ;-)“

„Marcipánovej?“ zjišťuju.

„Jj…“

„Tak to ona vyleze,“ slíbím. „O půl osmé bude na nádraží.“

„Těším se! :-*“

„Já taky! :-*“

A pak si tenhle náš rozhovor čtu pořád dokola a dokola… a musím se zase typicky připitoměle usmívat. Hlavně tý želvičce. Že to vlastně tak dobře pasuje, s tím krunýřem… to mě doteď vůbec nenapadlo… Jsem myslel, že na tom přáníčku je podstatný to, jak po sobě ty želvy zamilovaně lezou, hihi…

A už zítra, v podstatě už za pár hodin, mu to předvedu názorně. Obojí. Že umím z toho svýho sice bezpečnýho, ale přitom dost omezujícího krunýře vylízt… a říct Markovi popravdě, co a jak… No, a taky že po něm děsně rád zamilovaně lezu.

***

Když něco před tři čtvrtě na osm vylezu z vlaku, osamělý postavičky postávající na nástupišti si nemůžu nevšimnout. Zamířím tím směrem, Vojta zamíří zase mým…, a když k sobě konečně dojdeme, musím se hooodně držet, abych ho rovnou nedrapl do náručí! A on to má asi dost podobný, všimnu si, jak vytáhne ruky z kapes… a pak je zase pomalu schová…

„Ahoj,“ řeknu a to, co mu momentálně nemůžu dát dotykama, mu zkusím poslat ve svým úsměvu.

„Ahoj,“ odpoví mi a oči se mu rozzáří. Takže mý neviditelný obejmutí zachytil, výborně…

Pak oba tak nějak zároveň vyrazíme ke schodišti. Přemýšlím, o čem mám začít… takhle po delší době, co se vidíme, jsem jaksi ztratil nit nebo co… Ale Vojta to vyřeší za mě: „Ehm… spals? Ve vlaku?“

„Popravdě jsem s tím tak trochu počítal, že se dospím, ale nemohl jsem zabrat,“ přiznám.

„Tak… se můžeš dospat doma… a já za tebou přijdu pozdějc…,“ nabídne mi nesměle.

„Ty seš pako!“ pobaví mě to. „Jedu sem tak brzo proto, abych byl s tebou. A ne abych se doma dospával. A navíc… no… u nás doma je teď táta, má dneska odpolední… Myslíš, že můžeme jít k tobě?“

„Jasně!“ podívá se po mně, jakože co to mám za otázky. A pak se jeho pohled změní a v očích se mu tak trochu zablýskne.

„Co…?“ zavětřím.

„No, že teda třeba usneš v mý posteli…“

„Hmmm, to je docela pravděpodobný,“ mrknu na něj, „ale proč se u toho tak křeníš?“

„Protože si to představuju…, jak ty spíš… a já nespím…“

Přimhouřím na něj oči a pusou mu bezhlesně naznačím: „Zvrh-lí-ku!“ Pak si odkašlu… a radši se ho zeptám, jestli kvůli mně dneska nezamešká ve škole něco důležitýho. A on se mě na oplátku začne vyptávat, jestli jsem dal tu poslední zkoušku… a jakej máme rozvrh v letním semestru…

Teprve u Vojty doma přestaneme mluvit o takovejch obecnejch, nedůležitejch věcech. Přestaneme totiž mluvit úplně. Vrhneme se na sebe už v předsíni…, a i když nejsme u mě doma, tak stejně mu zase sundám bundu… a šálu… a mikinu… a tentokrát i tričko… A on ze mě to mý chce taky sundat, ale já mu ho nehodlám dát zadarmo, že, takže mě za něj chytne a odtáhne mě do svýho pokoje, nebo si aspoň myslí, že mě tam táhne, ale ve skutečnosti já ho tam strkám, haha.

Ale ono je to vlastně úplně jedno, protože tak jako tak skončíme na jeho posteli, a protože ten ťuhýk zapomněl ráno zavřít okno, zachumláme se oba pod peřinu a navzájem se zahříváme. A zahříváme se rychle… a pak se zahříváme znovu, tentokrát pooomaličku… a napotřetí zase hodně, hodně rychle… A teprve když už začne hrozit, že vybuchneme jako dva přehřátý kotle, tak zpod tý peřiny vystrčíme aspoň hlavy a vděčně lapeme po čerstvým, chladivým vzduchu.

A v tu chvíli mi padne zrak na Vojtův psací stůl… a na ten balíček, co tam leží…, a na chviličku kvůli tomu úplně dýchat přestanu, protože zapomenu, jak se to dělá… A pak začnu naopak dýchat a smát se zároveň. To je takovej, takovej vůl!!!

„Co je…?“ zahledí se na mě Vojta zmateně.

Přitáhnu si ho do náručí. „Já ho zabiju,“ šeptnu mu do pusy těsně předtím, než ho zase políbím.

Vojta sebou zamele. „Koho…?“ Zatím mu to nedošlo, nemělo jak…

Ale to je teď jedno. Hlavní je, že ho konečně zase držím… a líbám…

„Miluju tě,“ pošeptám mu. My si to totiž občas napíšeme… při nějaký speciální příležitosti…, ale… ještě nikdy jsme si to neřekli. Ještě nikdy jsem mu to neřekl. Nějak mi prostě nedošlo, že to potřebuje slyšet.

Vojta zakloní hlavu, aby mi viděl do očí, v těch jeho se rozhoří takový dva… šťastný plamínky… A pak mi šeptne zpátky: „Já tebe taky…“

Ten zamilovanej a navíc i milující úsměv mu vrátím, pak mu vjedu rukou do vlasů a přitáhnu si jeho hlavu zase blíž k sobě, abych dosáhl svýma rtama na ty jeho a abych mohl tady to naše vyznání zpečetit pořádným, dlouhatánským polibkem.

Teprve když to máme zpečetěný a zároveň i zajištěný a pojištěný a všelijak jinak zaručený minimálně na rok dopředu, hihi, zavrtám mu nos do ramene a prohodím: „Ty, Vojtulo… já jsem ti ten balíček neposlal…“

„Co…?“ zavrtí sebou a pak vzdychne, protože mu začnu olizovat a sát ramenní jamku.

„Naopak… mám doma taky jeden takovej… od tebe…,“ pokračuju jak v tom odhalování pravdy, tak i v lízání a jemným ohryzávání tohohle jeho překvapivě citlivýho místečka.

„Mmmhhmm… Cože…?!“ dochází mu to děsně pomalu… Ale já ho chápu. Chápu, že když ho takhle dráždivě oždibuju, tak se na nic jinýho nemůže moc soustředit, hihi…

Ještě chviličku se věnuju lízání a líbání jeho rozpálený kůže, když se Vojta konečně vymaní z mýho objetí a prudce se posadí. „Co? To jako fakt??! Takže tys… tys taky dostal… ty sis myslel… a já jsem si myslel…“

Obtočím mu ruku kolem pasu a strhnu si ho zpátky k sobě na postel. „Však říkám, že ho zabiju…,“ zopakuju s úsměvem.

„A můžu ti pomoct?“ oplatí mi ten úsměv.

„Jasně! Ale nejdřív bysme mu možná měli poděkovat, hm?“

„No, to teda! Týjo, ale to… Jak ho něco takovýho napadlo? A ty přáníčka nám poslal úplně stejný, jo?“

„Tak asi to měl od koho odkoukat, že,“ připomenu mu a pak láskyplně sleduju, jak Vojta růžoví ve tvářích. „A jo, přáníčka jsme očividně dostali totožný. Když ti včera nebylo nijak divný, že ti píšu něco o nějaký želvičce, haha…“

„Ne, to nebylo. Naopak jsem si ještě říkal, jak jsi to celý hezky vymyslel, chichi…“

„Je to vůl… Ale všímavej, o tom žádná! Zavolám mu rovnou…, jestli mi to zvedne,“ zašátrám rukou do svýho batohu a vytáhnu z něj mobil. Vytočím Ondrovo číslo… a pak ho dám na hlasitej odposlech.

„Čus… Co je?“ ozve se, a jelikož jsem všímavej taky, neujde mi, že zní malinko nervózně.

„Ondráši, ty pako! Udělal jsi z nás blbce, to je!“ předstírám, že jsem naštvanej.

A Ondra mi to sežere. „Takže to neklaplo…? Do hajzlu! Hele, já jsem z vás blbce neudělal! Vy se tak už dávno chováte – a já jsem na to jenom poukázal!“ brání se.

Dýl nic hrát nevydržím, rozesměju se a Vojta se ke mně přidá. „Hele, ty srdíčkovej pošťáku, už se nerozčiluj, jo? Máš to u nás…,“ ujistím ho.

„Fakt…? Takže to přece jenom vyšlo…? No tak super!!!“ výskne si a já ho úplně vidím, jak se mu ulevilo… a jak se celej rozsvítil. „Ale že to trvalo, volové! A dlužíte mi dobře tisícovku!“

„Tolik?“ vyjevíme se s Vojtou zároveň, já pak pokračuju: „Ty osle, tos to posílal expresně dronem, nebo co?“

„No, to poštovný ani tak drahý nebylo, když se to vezme kolem a kolem… Tam spíš bylo náročný to načasovat… poslat to z těch správnej pošt a zařídit, aby vám to přišlo tak nějak ve stejnej den, no… Vojťas, ale ta tvá srdíčková izolepa! Jsem si ji musel nechat poslat z jednoho podělanýho eshopu, jinde nebyla k sehnání… a kurýr chtěl za doručení přes dvě stovky… A to jsem si to ještě musel nechat dovízt do školy, protože za odpolední doručování chtěli dvakrát tolik… Víš, jak se na mě na sekretariátu divně dívali, když jsem jim přišel říct, že jsem si k nim nechal poslat soukromej balíček?!“

S Vojtou chytneme skoro nezastavitelnej záchvat smíchu, když si představujeme, co všechno musel Ondra zařídit a vystát, aby… no, aby nás dal prostě zase dohromady…

„Kámo, my ti to všechno vrátíme, neboj,“ ujistím ho ještě jednou, když se konečně dochlámeme.

„To známe! Hned za týden mi to vrátíte tím, že zase budu trávit noci u známejch na kolejích, že…“

„Vždyť jsem ti říkal, že nemusíš! Že bude stačit, když…“

„Kašlete na to,“ představuju si ho, jak mávne rukou, „co bych pro vás neudělal… Ale Vojto, hleď zamakat na těch přijímačkách, jasný? Už se s Markem fakticky těšíme, že jakmile budeš mít černý na bílým, že ses sem dostal, tak si okamžitě začneme hledat větší bejvák…“

„Jo, no,“ mrkne na mě Vojta… a pak sklopí oči. „Však já na tom makám, neboj…“

Vycítím, že je nejvyšší čas hovor ukončit. Ještě několikrát Ondrovi poděkujeme, pak mu potvrdím, že do neděle má kvartýr volnej, ale v neděli večer že mě má očekávat… A pak už hovor típnu, mobil odložím, natočím se k Vojtovi a obejmu ho, ale tak, abych mu zároveň viděl do očí. „A teď mi řekni, co blbneš s tou maturitou… a s těma přijímačkama…“

A Vojtovi se do toho nejdřív děsně nechce, poznám na něm, že by nejradši dělal cokoliv jinýho, než aby se mnou mluvil zrovna o tomhle… Ale nakonec se rozmluví. A jak jednou začne, tak už to z něj pak leze docela snadno a nemá problém mi odpovídat na jakýkoliv doplňující otázky. Svěří se mi, jak jsou ve škole s opakováním maturitních otázek pozadu a jak si s děckama stáhli vzorový SCIO testy a vůbec jim to nejde a jak jsou tam některý věci z matiky, který ani nebrali a už je probrat nestihnou, prý jim to řekla přímo jejich matikářka, že tyhle věci si budou muset nastudovat sami a můžou se za ní tak akorát stavit jednou týdně na konzultaci, kdyby potřebovali…

„Vojtí, a proč jsi mi to neřekl dřív? Já bych ti s tím přece pomohl…“

„A kdy bys to asi tak stíhal? Potřebuješ se učit na svý vlastní zkoušky… a ještě doučuješ toho Daniela… A já ti za to tolik peněz platit nemůžu, abys mě učil místo něj…“

Vytřeštím na něj oči: „To bys mě taky sakra urazil, kdybys mi za to chtěl něco platit! Navíc, nemusím učit tebe místo něj. Zvládnu vás oba,“ zaksichtím se na něj. „Akorát, že… na to doučko s tebou se budu mnohem, mnohem víc těšit…“

„Fakt…?“

„To si piš! Ale taky na tebe budu mnohem, mnohem přísnější…,“ přimhouřím na něj oči.

„No počkej,“ začne mě od sebe naoko odstrkovat, „a jak jako moc přísnej bys byl…?“

„Moc. Hodně, hodně moc… A taky bych si na tobě mohl vyzkoušet učební metody, který si na nikom jiným zkoušet nemůžu,“ to už si ho pomalu, ale jistě přetáčím na záda a lehám si na něj, abych mu dal najevo, co a jak.

„No ale… hihi, nech toho! Tak to ale nemůžu potřebovat… takovýho přísnýho učitele… s takovýma podezřelýma metodama… Slyšíš? Marku, hahaha, nelechtej mě! Ne! Tak takový doučování nechci, slyšíš? Nechci! To radši u tý maturity propadnu… a vejšku tím pádem vůbec řešit nemusím… Marku…“

„Vojtulo, ale já se tě neptám,“ oznámím mu. Zase. „Já si to prostě vyzkouším… a tu matiku tě naučím!“