Titanicová (I.)

1. DEN PLAVBY

Charles

Vlastně jsem ani nečekal, že se tohoto roku někdy dožiji, přitom se snad celý můj dosavadní život nemluvilo o ničem jiném. Až ti bude osmnáct „to“, až ti bude osmnáct „tamto“. Slýchával jsem to ze všech stran a všechno, co jsem kdy v životě dělal, mířilo nevyhnutelně jen k tomuto jedinému bodu.

Ani krok stranou, držet se plánu, znát své místo ve světě. Studovat a být nejlepší. Sportovat, ale jen tak, abych hájil společenský status. Zajímat se o umění jako takové, ale umělecký život odsuzovat. Mít vždycky svou hrdost a nikdy nesklánět hlavu…

Celé mé dosavadní bytí bylo jen souborem pravidel, která jsem musel dodržovat, abych se dostal sem, do cíle. A tak je to tu, rok 1912, který mi má, podle slov mého otce, změnit celý život. Bohužel to je asi tak to jediné, v čem bychom se za celou dobu mé existence shodli. Akorát on té změně říká začátek – a já konec. Je mi osmnáct, podle všech možných měřítek bych měl být teprve na počátku, ale já se cítím, jako by můj život končil.

A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog.

Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.

Stát uprostřed naší kajuty ale úplně stačí, abych na ten kolos, na kterém jsem, zcela zapomněl. Střílí mi to do očí skutečnost, že jsem pořád v tom stejném světě. Ve světě luxusu, kde se hraje vždy podle pravidel a má existence nesmí být nesmyslná ani na deset vteřin. Musí vždy stát na svém přesně vyměřeném místě.

Potřebuji od toho alespoň na chvíli utéct, vypadnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Vejdu do výtahu a pevně zavřu oči, než mě obsluha vyveze nahoru na palubu. Ten stísněný prostor mi nedělá dobře a ten všudypřítomný mahagon mi dělá ještě hůř. Byl jsem tím vším obklopený, co jen má paměť sahá. Ještě nikdy mi to všechno ale nepřipadalo tak zničující. Jako bych se z toho malého prostoru výtahu neměl nikdy dostat, jako bych se neměl dostat z téhle lodi, jako bych se už nikdy nemohl nadechnout.

Opřu dlaně o zábradlí a zadívám se na hladinu oceánu. Hned je to lepší. Pomalu vydechnu a soustředím svou pozornost opět na toho giganta. Tady mi je mnohem líp. Dám si chvilku, kdy cítím jen vítr na tváři a mořský vzduch a sleduji tu nekonečnou modř. Chtěl bych tu stát napořád, ale ani to se nehodí. Odlepím se od hrazení a vydám se do útrob lodě. Společné prostory první třídy nabízejí mnoho rozptýlení.

Přepychový jídelní salón i kavárna jsou už teď přecpané k prasknutí těmi naprosto stejnými lidmi. Je jedno, jak kdo vypadá, jestli má větší nos, vysoké čelo, zrzavé nebo černé vlasy. V jistém ohledu jsme všichni stejní, další a další nekonečné složky pravidel, a to, co si lidi skutečně myslí, mají zavřené pod pokličkou.

Chybí mi škola a hlavně kolej. Ano, stejně vyšperkované prostředí, ale tam jsem alespoň nemusel být vždy perfektní, s některými spolužáky se dalo normálně mluvit.

Do kuřárny raději ani nenakouknu, tam je zaručeně otec, uprostřed dalšího nekonečného obchodního jednání. Projdu si místo toho další prostory, tady už alespoň nikdo, kromě personálu, není. Všichni se zatím druží a pochvalují velkolepost lodě. Úplně ty konverzace slyším, ani tam nemusím být. Nemám teď u sebe nic na převlečení, a tak pouze nakouknu do turecké lázně a následně na bazén.

Bazén se mi líbí, plavu rád… A alespoň jsem se konečně dostal z náruče toho dřevěného obložení všude. Nikoho tu nevidím, a tak se projdu po prostoru, přidřepnu u kraje a namočím si do té vodní plochy ruku. Nádhera, jako ten nekončící oceán kolem.

„Tady nemůžete chodit v botách,“ ozve se za mnou náhle. Leknu se, až si namočím rukáv košile a málem tam spadnu.

Rychle se postavím a otočím na světlovlasého kluka, vlastně možná spíš muže. Musí být jen o pár let starší než já, ale podle oblečení tu dělá plavčíka. Přejedu si rukou přes ten mokrý kus oblečení a projede mnou vlna zlosti.

„Jak to se mnou mluvíš? Neumíš pozdravit?!“

Potřebuji si tu dnešní frustraci na někom vylít a tenhle chudáček má tu smůlu, že se mi postavil do cesty. Neví, kde je jeho místo.

„Tak to pardon!“

Zdá se mi to, nebo to byl pobavený úšklebek? Každopádně, než ho za to stihnu sjet, nasadí kamenný výraz a pokračuje: „Krásné odpoledne, velevážený mladý pane! Mohl byste laskavě opustit tyhle prostory? Je tady totiž zakázáno chodit v botách! Dveře jsou tamhle!“

Vykulím na něj oči, teda co ten si nedovolí! „Tobě se zdá, že nevím, kudy jsem přišel?! Až se mi bude chtít odejít, tak půjdu, a rozhodně k tomu nebudu potřebovat radu od tebe. Zatím se ale nikam nechystám!“

„Tak v tom případě se budete muset zout, velectěný mladý pane,“ pokrčí rameny a zase se mu po tváři mihne pobavený výraz.

„Jak musím?! Ty mi nebudeš rozkazovat, co mám nebo nemám dělat!“

Slyším v ozvěně sám sebe a uvědomím si, že křičím. Můj vlastní hlas mě v duchu okřikuje zpátky, ať jsem ticho, že takto se rozhodně chovat nemám, ale nemůžu si pomoct. Mám vztek a ten plavčík mě nevýslovně rozčiluje.

„Je moje povinnost informovat cestující o všem, co potřebují vědět. A vy toho očividně potřebujete vědět hodně, přeuctěný mladý pane…“

Ten sarkasmus, když mě oslovuje, z něj úplně ukapává.

„Informovat možná, ale né si tady takhle vyskakovat! S takovouhle tě vyrazí dřív, než dorazíme do přístavu. Myslím, že správce by tohle tvý chování dost zajímalo! Jak se jmenuješ?“ z rozčilení úplně zapomínám na jakoukoliv úroveň a sám se za to v duchu peskuji. Tohle by se mi před někým jako on stávat nemělo.

Ten jeho pobavený úsměv mu zmrzne na rtech. Popojde krok ke mně, založí si ruce na prsou a podrážděně mi zavrčí do obličeje: „Tak hele, mladej, aby bylo jasno. Zuj si boty, nebo odsud vypadni. Okamžitě. Pravidla platí pro všechny. Výjimku by měl možná britskej král, ale pokud vím, tak ten s náma na palubě není. Jmenuju se Matthew, klidně si to zapiš. Protože jestli to, co mi znělo jako výhrůžka, opravdu byla výhrůžka a hodláš si na mě někde stěžovat, tak tě upozorňuju, že můj nadřízenej bude stát na mý straně.“

Došly mi argumenty a páky k tomu. Každý jiný by se bál, že ho nahlásím, a on nic. Vzdorovitě na něj přimhouřím oči: „To oslovení si vyprošuji. Já mám jméno, a dokonce i příjmení, na rozdíl od tebe! Charles Shada!“

„Plavčík Matthew je tu na celý lodi jenom jeden, tak nevím, k čemu by ti mý příjmení bylo dobrý. A vyprošuj si, co chceš, ale pokud se hodláš chovat jako spratek, budu s tebou podle toho jednat. Takže jestli se tu ještě během plavby hodláš někdy ukázat, tak na to mysli.“

Do tváří se mi od zlosti hrne další krev. Než po něm ale stačím hodit další výhružkou, otočí se a zamíří si to kvapně pryč, k služebním dveřím na konci místnosti. Jako kdybych mu ani nestál za to, aby se přesvědčil, jestli jsem ho vůbec poslechnul.

2. DEN PLAVBY

Matthew

Druhej den plavby. A druhej den mý služby na tomhle luxusním zaoceánským parníku. Pořád se musím sám pro sebe usmívat, že jsem se sem díky takový obrovský souhře náhod dostal! Plavání a vodu jako takovou miluju snad odjakživa, od sedmnácti navíc pracuju jako plavčík – no a není to ani tejden zpátky, co si na naši městskou plovárnu přišel zaplavat chlapík z White Star Line, kterej měl na starost nábor zaměstnanců na tuhle parádní loď. Dal se se mnou do řeči, a to příjemný poklábosení vyústilo v nabídku týhle práce. Přišlo mi samozřejmě divný, že by takový skvělý místo nebylo už dávno obsazený, ale to je právě další z těch náhod – jeden ze dvou původně najatejch plavčíků si nešikovně zlomil nohu a jeho zamýšlenýmu náhradníkovi táhne na čtyřicet. A co si budem – znuděný manželky nebo rozmazlený dcerušky bohatejch obchodníků mnohem radši spočinou pohledem na čerstvě dvacetiletým namakaným těle, haha… Takže ten čtyřicetiletej strejda prej nakonec skončil jako obsluha výtahu, zatímco já a o dva roky starší Oscar si střídáme směny u bazénu a v tělocvičně.

Dnešní dopolední služba v tělocvičně mi rychle utekla. Pak, protože tělocvična je na rozdíl od bazénu přes poledne zavřená, jsem si rychle skočil na oběd, a se zbytkem sendviče v jedný ruce už jsem mazal na bazén, abych tam vystřídal Oscara. A od tý doby, co jsem si, už v plavkách samozřejmě, stoupl na vyhrazený místo k zábradlí a očima jsem přejel tu vodní plochu s několika málo cestujícíma, kteří takhle kolem poledního dávali přednost plavání před obědem, se mi drží na tváři širokej úsměv. Protože tady u bazénu je mi mnohem líp než v tý zatuchlý tělocvičně. Voní to tu vodou, a to je vůně, která se mi nikdy neomrzí.

A taky je tu víc na co koukat. Na koho koukat. A je tu větší zábava, protože paničky a slečinky, který se tu jenom tak osvěžujou, jsou vděčný, když jim věnuju trochu svý pozornosti – a přesně za tohle rozptylování a lichocení jsem placenej, jak mi ten maník při podpisu smlouvy několikrát zdůraznil.

„A já myslel, že mým hlavním úkolem bude zachraňovat případný tonoucí,“ smál jsem se na něj tenkrát. On se na mě ale zadíval tak přísně, suchar jeden, až jsem se lekl, že kvůli svýmu vtipkování o tu práci nakonec přijdu dřív, než na palubu tohohle dokonalýho parníku vůbec vkročím! Naštěstí mě ten náborář ale potřeboval, protože už neměl čas hledat nějakýho jinýho plavčíka.

Se spokojeným úsměvem znovu přejedu očima vodní hladinu a všechny plaváníchtivý cestující, a jelikož koutkem oka zachytím nově příchozí osamocenou postavu, pohled se mi automaticky stočí k ní. Teda k němu. Protože v něm okamžitě poznám toho tmavovlasýho kluka ze včera. Charlese Shadowa… Ne vlastně, Charlese Shadu. On si mě zatím nevšiml, ale já se už dopředu celej naježím: jestli mě zase hodlá provokovat a dělat mi tu nějaký problémy, udělám s ním krátkej proces! Nenechám si tu svou radost z týhle práce ničím a nikým pokazit!

Charles zapadne do jedný volný převlíkací kabinky, za chvilku z ní vyleze ven už převlečenej do plavek. Stoupne si k zábradlí lemujícímu celou dlouhou stranu bazénu, rádoby ležérně se opře dlaněmi o hladce ohoblovaný dřevo a začne nenuceně přejíždět očima po plavajících hostech.

Že by tu někoho hledal? Nebo, haha, je na lovu? Tak jistě, mladej synek ze zbohatlický rodiny – proč si tu sedmidenní plavbu nezpříjemnit? Na druhou stranu, na lovu by se ale trochu uvolnil, ne? Kdežto na mě působí i přes ten naoko nenucenej postoj docela napjatě…

Když dojede pohledem až ke mně, schválně mu ten upřenej pohled oplácím. Jsem totiž zvědavej, s čím se chlapec vytasí. Jestlipak si vzal k srdci mý včerejší varování, že jak on ke mně, tak já k němu? Nebo si znovu hodlá hrát na pana veleurozenýho, před kterým bysme měli všichni padnout na kolena?

„Pěkné odpoledne, Charlesi,“ zavolám na něj, abych dal najevo slušný vychování. Tak, a zbytek je na něm…

Přimhouří na mě oči, možná mu vadí, že jsem ho oslovil křestním jménem, ale nereaguje na to. „Nápodobně,“ houkne jenom a hned stočí pohled jinam.

V duchu mu přiznám bod; tomu, že se mnou bude taky jednat slušně, jsem moc nevěřil…

No, a u toho jedinýho bodu nezůstane. Za chvilku mu nechtě musím přiznat další – to když z ničeho nic popojde blíž a opře se o zábradlí jenom kousek ode mě. „Můžu se na něco zeptat?“ vypadne z něj.

„Jistě, ptejte se,“ vybídnu ho, sjedu ho ale lehce podezíravým pohledem. Co může chtít? Vůbec bych se nedivil, kdyby se vytasil s nějakou podpásovkou, třeba něco ve smyslu, že…

„Jak se člověk dostane k práci plavčíka?“ přeruší mý úvahy, očima ale pořád pozoruje lidi v bazénu. Tři nula.

I když možná zatím jenom dva a půl, protože si nejsem jistej, kam tou svou otázkou míří. Podezřívavě na něj přimhouřím oči. „Tak jako ke každý jiný práci,“ odpovím mu nakonec. „Kdo má co nabídnout a hledá, vždycky najde…“

Konečně odlepí oči od vodní hladiny a podívá se na mě. „Báječné,“ ušklíbne se nespokojeně, „to jsem se toho dozvěděl!“ Sám pro sebe si zavrtí hlavou a má se k odchodu.

„Tak se zkuste zeptat na něco konkrétnějšího,“ vybídnu ho. Třeba jsem se v něm spletl a vyptává se z upřímnýho zájmu, a ne proto, aby pak měl o důvod víc si ze mě utahovat…

Zarazí se a znovu se ke mně otočí, asi přemýšlí, jestli má cenu se tu se mnou ještě zdržovat. Pak se znovu zlehka opře o to dřevěný hrazení a vypadne z něj: „Je to těžké, vytáhnout někoho, kdo se topí?“

A tak se s ním podělím o svý zkušenosti. Charles mi do toho občas skočí s nějakou doplňující otázkou, ale jinak mě zaujatě poslouchá. Ovšem proč ho to zajímá, na to se ho už zeptat nestihnu, protože po chvíli na mě začne z druhýho konce bazénu mávat paní Davisová a ode mě se očekává, že svou pozornost rozdělím mezi všechny návštěvníky.

Omluvně se k Charlesovi otočím a užuž otvírám pusu, ale chápavě mávne rukou a prohodí: „Myslím, že už víc vědět nepotřebuji. Beztak jsem si přišel především zaplavat!“ A zamíří ke schůdkům vedoucím do vody.

V průběhu odpoledne ho párkrát vyhledám očima. Občas jen tak lenivě postává na mělčí straně bazénu, případně polehává na zádech na vodní hladině a nechává se nadnášet, ale většinou ho zahlídnu plavat – a musím uznat, že plave hodně dobře. Ale i tak mi to jeho vyptávání trochu vrtá hlavou: první třídou by přece přes oceán necestoval někdo, kdo by si myslel na kariéru plavčíka!

Kolem šestý počet vodu milujících cestujících značně prořídne – všichni pospíchají na večeři. Nedivím se, taky už mi kručí v břiše! V bazénu zůstane akorát Charles a dva starší manželský páry. Očima hypnotizuju kulatý nástěnný hodiny na protější stěně, a když se velká ručička konečně došourá k půl sedmý, slušně zbylý návštěvníky vyzvu, aby pomalu, ale jistě opustili bazén, protože pro dnešek zavíráme, ale že se na ně zase budeme těšit zítra ráno od sedmi.

Černovlasá dáma se začne nahlas podivovat, že už je tak pozdě, a ostatní jí dávají za pravdu, zatímco opouštějí plovárnu. Ještě je zaslechnu pochvalovat si, jak jim ten čas na lodi příjemně utíká. Charles se ovšem k odchodu nemá, pohodovým tempem se rozplave k druhýmu konci bazénu a vypadá, že si náramně užívá, že je bazén konečně úplně prázdnej. Ne že bych ho nechápal, taky miluju, když mám po zavíračce (nebo naopak před otevřením) bazén jenom sám pro sebe! Jenže pravidla jsou pravidla… A navíc už mám fakticky hlad!

„Charlesi,“ zavolám na něj, „slyšel jste mě? Dneska už bohužel zavíráme.“

„A na to jsi přišel jak? Pokud vím, na dveřích nic napsáno není a tady to také nikde nevidím…,“ zavolá na mě přes rameno a pak si dál plave jakoby nic.

Podrbu se ve vlasech. Vlastně ani nevím, jestli to na dveřích napsaný je, nebo není… Vedoucí říkal, že bazén je prostě otevřenej do půl sedmý, s tím, že nejlíp do sedmi už by mělo být i vytřeno a uklizeno. Nenapadlo mě pídit se po tom, jestli je to někde napsaný – protože mě nenapadlo, že by se o tom se mnou mohl někdo dohadovat!

„V provozním řádu to určitě napsané je,“ opáčím. „A i kdyby nebylo, tak tam stoprocentně je, že návštěvníci musí poslouchat pokyny plavčíka.“

Charles se ke mně otáčí a užuž se nadechuje k dalšímu protestu, vidím mu to na očích, že se chce dohadovat, ale předběhnu ho a zkusím to s ním po dobrým: „Přijďte zase zítra. Dneska už stejně musíte mít hlad, po tolika proplavaných hodinách…“

„Po tom, jestli mám nebo nemám hlad, ti nic není! Kromě toho, vážně pochybuji, že by někdo napsal kamkoliv, že cestující první třídy mají poslouchat někoho, kdo by si na jejich palubní lístek nevydělal ani za rok. Takže se laskavě smiř s tím, že tu budu, jak dlouho budu chtít. Klidně nonstop!“

Začínám s ním ztrácet trpělivost. „Jako cestující můžeš bejt nonstop tak akorát ve svý kajutě, nebo někde nahoře na palubě. V kuchyni ti taky nikdo o půlnoci nebude smažit vajíčka se slaninou!“

„Tak to bych se na to podíval!“

„No tak se na to jdi podívat a mazej odsud!“

„Momentálně to nemám v plánu, děkuji za návrh,“ i na tu dálku vidím, jak se ušklíbl. „Řeknu ti, co máš dělat, abys tu tak zbůhdarma nestál. Přines sem ten provozní řád a přečti mi, co tam stojí o návštěvních hodinách a pokynech od obsluhy.“

Mám pocit nedoslýchavosti. Přines? Přečti?! Odpoledne už jsem si začínal myslet, že je ten kluk v pohodě – tak proč má potřebu mi znovu mlátit o hlavu, že on si může dělat, co chce, a já mu to musím tak akorát tolerovat? Ovšem jestli je opravdu zvyklej takhle jednat s lidma, tak u mě právě narazil.

Skočím do vody ukázkovou šipku a vynořím se těsně u něj. Pak ho popadnu za loket a začnu jím smýkat ke schůdkům vedoucím z bazénu.

„Jauu, co si to dovoluješ?“ rozčiluje se a snaží se mi nějak vykroutit, ale má to marný. Jsem mnohem namakanější než on, ostatně, jako plavčík musím být, abych dokázal tahat z vody lidi v nesnázích…

Což mi připomene: „Nevím, proč ses mě odpoledne vyptával, jak jsem přišel ke svý práci, ale jedno ti povím. Tebe by na plavčíka stejně nevzali!“ syčím na něj, zatímco ho dovleču ke schůdkům, a aniž bych ho přestal svírat pod loktem, táhnu ho ven z bazénu. „Protože na to je potřeba, abys uměl slušně jednat s lidma. A to tě, jak vidno, na tvejch elitních školách nenaučili! Ale pokud tě naučili aspoň listovat slovníkem cizích slov, zkus se tam podívat, co to znamená – to slušně!“

„Říká ten, co by to slovo neuměl ani přečíst!“ prská nakvašeně. „Jak si můžeš dovolit na mě šahat? Koukej mě pustit!“

Jelikož už stojíme vedle převlíkací kabinky, do který si odpoledne dával věci, vyhovím mu a pustím ho. „Úplně stejně, jako si ty můžeš dovolit mě neposlechnout! A teď se obleč a vypadni odsud! Nebo tě v těch mokrejch plavkách vystrčím rovnou na chodbu!“

Jeho oči metají blesky, horní ret se mu ohrne do úsměšku: „Tohle celý tě přijde setsakra draho! Za to tě teda už nahlásím, to si piš! Těš se na to, že si budeš hledat nový místo, protože po tomhle tě nezaměstnají ani v kotelně!“

„Já se těším tak akorát na večeři,“ odfrknu. „Takže nashle. Nebo spíš sbohem, velectěný pane Charlesi.“ Do toho oslovení dám veškerý svý pohrdání, který v sobě takhle narychlo vyhrabu. A pak už si ho přestanu všímat a spěchám se taky převlíct do suchýho.

Jo, a žádný tři body. Ani dva a půl. Momentálně je ten spratek zase na nule.

3. DEN PLAVBY

Charles

Vstávám z postele hodně brzy, průzorem v naší kajutě vidím, že sotva začíná svítat. Kdyby to bylo jakékoliv jiné ráno, s radostí bych vyběhl nahoru na palubu a tuhle podívanou si užil. Jenže není a už teď si říkám, že to bude den, na který bych nejraději zapomněl.

Z nevyspání jsem celý rozlámaný, nejspíš i těch několik včerejších hodin strávených v bazénu se na mně podepsalo, a navíc mám zatracený hlad. A ne, v duchu u slovíčka zatracený opravdu nezůstávám, tam si dneska dovoluji pěkně od podlahy nadávat a používat ty nejpikantnější výrazy, jaké ve svém slovníku mám.

Když jsem se včera, velmi nepatřičně, přiřítil k nám do kajuty, otec byl opravdu vytočený. Sám už byl ve večerních šatech a odcházel na večeři, ale stejně si neodpustil dát mi další ohrané poučení na téma ‚vhodné chování‘. Jestli mám být upřímný, bylo mi již docela lhostejné. Ať jsem totiž udělal v mém životě cokoliv, bylo to pokaždé špatně. Chodil jsem moc rychle, nebo naopak pomalu; zajímal se moc, nebo málo; snědl jsem všechno, co přede mě položili, nebo naopak nevychovaně odmítl to, co mi někdo nabízel…

Dosáhnout ideálu mého otce bylo nemožné, a tak už jsem se o to ani nepokoušel. Pořádně jsem se naučil jen jednu věc: jak se chovat u další z řady nekonečných přednášek. Neklopit oči, vždy mít hlavu vztyčenou, ať řekne nebo udělá cokoliv, neargumentovat a přijmout svůj osud. Kdyby si to raději rovnou odpustil a poslal mě spát bez jídla, jako to měl celou dobu v plánu. Údajně proto, že jsem se nestihl na večeři připravit včas. No možná bych to stihl, ale nedal mi šanci.

Matthew Plavčík, jak jsem si ho sám pro sebe pojmenoval, měl v tomhle pravdu, ten hlad jsem měl už v tom bazénu. Od včerejšího oběda jsem nic nejedl a teď nad ránem je mi z toho už opravdu zle. Takže se upravím a zamířím do jídelního salonu, abych tam byl hned, jakmile otevřou. Není to zrovna podle etikety, chodit někam ihned po otevření, nebo dokonce postávat před dosud zavřenými dveřmi, a tak se přinutím alespoň k pohybu po té dřevem obložené chodbě. Ani tato má bezcílná chůze tam a zpět by otce nepotěšila, ale na to mu dnes kašlu.

Řekl jsem, že na to kašlu? Vážně? Tak dobře, kašlu mu na to. Na to všechno. Na to, jak se pořád musím hlídat. Na to, jak i přesto je vždycky všechno špatně. Na to, jaký mi naplánoval život. Kašlu na to, jak mám bez ustání pocit, že přestávám dýchat a že každému je to zatraceně jedno, jestli padnu a už se nezvednu.

Snídám dost rychle, opět nevhodně, a ano, slyším sám sebe, že se na to neustále upozorňuji, i když říkám, jak je mi to jedno a že na to to… už to ani v duchu znovu neřeknu. Jdu směrem k naší kajutě, otce naštěstí nepotkám, a rád bych, aby to tak zůstalo. Budu podle něj žít zbytek mého života, tak alespoň ty čtyři následující dny plavby by mi mohl dát ještě pokoj.

Schovám se za další roh chodby, odkud je vidět na dveře naší kajuty, a čekám, dokud neodejde na snídani. Naštěstí to netrvá dlouho, a tak rychle proklouzávám dovnitř. Lehám si na svou postel, ale musím se hlídat, abych neusnul, to by bylo hodně zlé, tím jsem si jist. Nevím, do jaké míry na tom nesl podíl bolavý žaludek a do jaké myšlenky na Matthewa, ale v noci jsem toho příliš nenaspal.

Konečně si dávám prostor na něj chvilku myslet. I když mým představám je zjevně jakýkoliv vyhrazený prostor úplně lhostejný, jelikož kolem něj lítaly celou noc a bránily mi zamhouřit oči.

Jsem z těch fantazií popravdě dost zoufalý. Není to poprvé, co mým světem zatřásl nějaký kluk, jenže teď je to jiné. Od dvanácti let jsem byl skoro neustále na kolejích, jediná osoba ženského rodu široko daleko byla poněkud opulentní šedesátnice z prádelny. Čili mi přišlo vlastně celkem normální budování určitých důvěrnějších vztahů se spolužáky.

Vždycky jsem si jednoduše říkal, že je to tím prostředím, ostatně nebyl jsem jediný. Myslel jsem si, že až jednou vyjdu za brány školy, za klukem nebo chlapem se už ani neohlédnu. Jenže podle všeho se po nich ohlížím stále.

Včera jsem těmto úvahám věnoval na bazénu v podstatě celé odpoledne. Přišel jsem tam v celkem dobré náladě, první den mi ji dost pozvedl. Jenže pak jsem to uviděl.

Nebylo tam moc jiných mladých lidí, a tak jsem ve vodě pořád těkal očima mezi Matthewem a jakousi slečnou a došlo mi, že ať udělám cokoliv, ona se mi prostě líbit nezačne. Nebyla vůbec ošklivá, rozebral jsem si ji na docela malé detaily, které jsem jednotlivě ocenil a pochválil, jenže jakmile jsem ty dílky složil zas zpátky dohromady, chybělo jí TO. To něco nepopsatelného, co by ve mně vzbuzovalo třeba jen nepatrné jiskry. Na rozdíl od něj, u něj to byl ohňostroj až do nebe.

Sice by mohl být pokornější, ale mlátily se mnou emoce i chtíč, jen jsem se na něj podíval. Možná za to ten drzoun nemohl, ale vlastně jsem ho za to nenáviděl. Jakékoliv mé představy, že si třeba nakonec budu žít spokojený život, s manželkou po boku, úplně zbořil.

Potřebuji ho vidět. Volám služebnou a nechávám si od ní připravit čisté koupací oblečení a ručník. Posílám ji s tím před dveře k bazénu a sám se ještě trochu upravím před zrcadlem, než se tam pomalu vypravím. Přebírám od ní balíček již před bazénem a vklouznu dovnitř.

Ihned mnou projíždí vlna zklamání, když si uvědomím, že tady není. Jeho obvyklou židli u stěny zabírá jiný plavčík. Nejraději bych se otočil a šel pryč. Jenže mě sledují ty bedlivé oči vyšší třídy, které jenom čekají, až někdo z nás udělá společenskou chybu, a pak se na něj vrhnou jako supi.

Musím se alespoň krátce osvěžit, abych tou mršinou nebyl já, a tak se převlékám a lezu na malou chvíli do bazénu. Jsem tam jen chvilku, ale měl jsem tam raději zůstat. Jakmile se totiž připojím při obědě do společenské konverzace, otec mě pryč už nepustí. Musím naslouchat a pochlebovat dámám až do odpoledního čaje, zatímco on vede jednání u vedlejšího stolu.

Teprve po páté se mi vydaří úspěšně omluvit a pokouším se o druhou návštěvu bazénu. Nevědomky se usměji, je tady.

Ve vodě se cítím hned o moc lépe a snažím se ze sebe smýt tu úzkost, která se na mě stihla během těch pár hodin nabalit. Chvilku si jen tak plavu a po očku ho sleduji, ale on se na mě ani nepodívá. No tak to snad nemyslí vážně, ne? Včera se se mnou hádá skoro do krve a dneska mu nestojím ani za ten pohrdavý pohled? Hlavně že kolem všech těch dam a slečen lítá, jak kdyby ho za to platili! Začíná mnou už opět proudit zlost, a to ani nemusí nic dělat.

Když za hodinu odchází poslední návštěvníci a ten všivák mi mezitím nevěnoval ani pět vteřin svého času, jsem už vytočený k nepříčetnosti. Kouknu se na hodiny, ještě je času dost, dneska se to tu vylidnilo brzy.

Najednou se kousek ode mě ozve náhlé šplouchnutí, až se leknu. Stát na zemi, dozajista nadskočím. Vyvalím na něj oči, skočil do bazénu a už si to plave směrem ke mně.

„No snad mě už nejdeš vyhazovat? Ještě mám deset minut!“ spustím na něj nasupeně.

„Však já si vás nevšímám, tak si mě taky nevšímejte,“ pronese nevzrušeně, zatímco si to kraulem plave kolem mě.

„Jak si tě asi nemám všímat, když si očividně veškerá pravidla tohoto bazénu vycucáváš z prstu. Bůhví, jak je to s tou otevírací dobou! Tady je bazén jen pro první třídu, a to ty nejsi, pokud já vím, tak koukej vylézt!“

„Já jsem plavčík, jestli jste si ve své přemoudřelosti nestačil všimnout, a to mi dává jistou výjimku,“ zavrčí na mě a pořád plave, jako by se nechumelilo.

„Tak jestli jsi plavčík, tak máš být na břehu a dávat na mě pozor. A ne si tady plavat a nevšímat si mě.“

„Dávám na vás pozor, to se nebojte, kdybyste se začal topit, tak si zaručeně všimnu,“ ucedí. „A ještě byste to měl s výhodou extra rychlýho zásahu,“ dodá opovržlivě.

„Ty si všimneš, leda když nějaké paničce vypadne ňadro z výstřihu! Pořád se jen chvástáš, ale pravidla ti nic neříkají.“

Zamračí se na mě a prudce se nadechne, jako kdyby se užuž chystal vybuchnout, ale nakonec se ovládne a zdánlivě klidným hlasem pronese: „Pravidla mi nejenom něco říkají, pravidla dokonce dodržuju. A ty už dneska, doufám, budeš taky! Takže podle hodin máš poslední dvě minuty, a říkám ti, že jestli za dvě minuty a jednu vteřinu nebudeš venku z vody, tak něco zažiješ!“

Ušklíbnu se, tak to určitě. Schválně od něj plavu co nejdál, zatímco nepřestávám rozebírat jeho očividný směr zájmu: „Ty jsi opravdu zásadový, jen co je pravda. Kdybych byl ženská, necháš mě tu klidně do rána… Řekni, zajímá tě na nich víc ten jejich dekolt, nebo peněženka?“

„Tak jo, čas ti vypršel! Koukej odsud vypadnout!“ houkne na mě ledovým hlasem, ale já jsem rozhodnutý nereagovat, co se s ním budu dohadovat. Jednoduše si to plavu pryč a nevšímám si ho.

„No jak chceš!“ rozplave se rychle ke mně a chytí mě zezadu loktem kolem krku. Netlačí, ale rozhodně nehodlá povolit a táhne mě v této pozici směrem k okraji.

Vztekám se a snažím se ho odstrčit, ale vytahování lidí z vody je jeho parketa. Vůbec se se mnou dneska nemazlí a vyvleče mě i přes schůdky ven z bazénu, kde mě konečně pustí, a já se sesunu na tvrdé dlaždičky. Jau, tohle docela bolelo!

„Co si to zatraceně dovoluješ?! Víš, jak to bolí? Tak za tohle tě už ale zaručeně vyhodí! Ani ta tvá hezká tvářička, s kterou oblbuješ místní paničky, tě nezachrání!“

„Jo tak bolí?! Tak asi ne dost, když máš ještě energii mi vyhrožovat!“

A s těmi slovy mě chytí, přehodí si mě přes rameno, jako bych vůbec nic nevážil, a nese mě do převlékárny, kde jsem si nechal věci. Bráním se a nadávám, nějaké způsoby šly už dávno spát, ale on si z toho snad vůbec nic nedělá. Postaví mě do kabinky a stoupne si mezi dveře.

„Na ty tvý planý výhrůžky tady není nikdo zvědavej,“ zarazí břitce to mé soptění. „Převlíkat – a dělej, nebo tě to bolet teprve bude!“

Vře to ve mně čím dál víc. Nebyla tohle od něj pohrůžka? Jak si to představuje, takhle se mnou mluvit?!

„Nějaký palubní gigolo mi nebude říkat, co mám dělat!“

„Kdože?! Zopakuj to ještě jednou, ty spratku!!!“

V duchu se ušklíbnu, tak tohle ho tedy pěkně dráždí. „Jsi slyšel, ne? Palubní gigolo!“ vmetu mu to s gustem do tváře.

Na to už neřekne nic. Z očí mu vyšlehnou blesky a na okamžik si myslím, že mi v příští vteřině dá úder pěstí. Automaticky se celý napnu, ale žádná rána nepřijde. Místo toho mě chytne v pase a přehne si mě přes koleno.

„Jauuu!“ zaskučím, když mě jeho dlaň plácne přes stále mokré plavky. Tak tohle jsem nedomyslel.

Z jeho pevného sevření nemám moc šancí se vykroutit a on se opravdu snaží, abych si tuhle lekci v jeho podání dostatečně zapamatoval. Nadávám jenom chvilku, ostatně sám vím, že to nemá cenu. Mám docela jasno v tom, že když jsem ho svými argumenty nepřivedl k rozumu doteď, tak v této chvíli toho rozhodně kvůli pár dalším slovům nenechá. Takže se snažím skousnout zuby a přijmout svůj osud alespoň trochu s grácií, i když to trvá dost dlouho.

Když mě konečně pustí, zadek mi žhne. Chytnu se za něj oběma rukama a na Matta se ublíženě zamračím. Chvilku čeká, jestli něco řeknu, ale když se k tomu nemám, přitáhne si mě za bradu blíž a zahledí se mi do očí.

„Konečně ti došly slova?“ zeptá se mě posměšně a já zaručeně zrudnu jako rak.

Rád bych mu na to něco odseknul, nebo ho sjel, ale mám pocit, že pokud otevřu pusu, vyjde z ní jen zavzdychání. Koukat na něj takhle zblízka, cítit z něj tu vůni vody a nechat se probodávat těma jeho hnědýma očima, to je prostě moc.

Nemám v sobě ani dost sil na to, abych zakryl vzrušení, které ve mně tak najednou vyvolal. Když mi hned na to přejede pohledem pomalu po těle, mám pocit, že se propadnu. Stydím se, ale když zrak vrátí opět na mou tvář, tak tím svým neuhnu. Jestli si mám vychutnat jeho znechucení, tak pěkně zpříma, neuvidí, že mě zlomil.

Koukám mu do očí a hledám v nich stopy pohrdání nebo toho jeho předchozího podráždění. Jenže než stihnu přijít na to, co v nich vlastně vidím, nakloní se blíž a políbí mě. Kdyby mě v tu chvíli druhou rukou nepřidržel, tak se sesypu na zem. Opře mě o stěnu kabinky a políbí mě znovu, tentokrát se už nenechám zahanbit, chytnu ho pevně za ramena a vášnivě mu to oplatím.

Přejede mi svou dlaní rozvážně po těle, zastaví se na moment i v roztouženém rozkroku, ale nezůstane tam. Přesune mi ruku až na rozpálený zadek, který během dalšího polibku chlácholivě hladí, a já se mu pod rukama roztékám. Když mě náhle pevně stiskne, syknu a zachytím jeho zlomyslný úsměv. Odstrčí mě od sebe, pomalu se otočí a má se k odchodu.

Zůstávám opřený o tu kabinku, pořád celý červený a v tuto chvíli i pořádně rozhicovaný. Sleduji jeho vzdalující se záda a zaslechnu jeho uštěpačné: „Chacha, palubní gigolo k vašim službám, pane Charlesi!“

A to jsem si ráno myslel, že to bude den, na který bych nejraději zapomněl…

4. DEN PLAVBY

Matthew

Když ráno po rychlý snídani mířím na svou dnešní dopolední službu u bazénu, můžu se uzívat, a to i přesto, že jsem si mohl o něco přispat, protože služba u bazénu začíná o půl hoďky pozdějc než služba v tělocvičně. Jenže ta půlhodina mě už nespasí, když jsem se celou noc převaloval na palandě a nemohl pořádně zabrat. Jasně, mohl bych to svádět na chrápání dalších spolunocležníků, v kajutě jsme celkem čtyři, takže když se mi nepovede usnout mezi prvníma, je to pak docela náročný. Ale jsem si jistej, že tentokrát bych býval nezabral, ani kdybych měl sám pro sebe celý širý podpalubí.

A ne, neřekl bych, že za mý zírání do stropu mohla ta Charlesova výhružka, že tentokrát už mě nechá fakticky vyhodit. Protože když se nad tím víc zamyslím, tak to podle mě neudělá už z jednoho základního důvodu: musel by někomu přiznat, co se večer na tom bazénu semlelo. Za nějaký sebelíp přibarvený stížnosti na to, že jsem ho o půl sedmý upozornil, že má opustit bazén, mě totiž náš vedoucí nevyrazí – ať už proto, že by za mě po zbytek plavby neměl náhradu, nebo proto, že sám ctí pravidla víc než kdokoliv jinej, koho jsem zatím měl tu čest poznat, haha. Čili tenhle můj rádoby prohřešek by s Charlesem nakonec nějak skoulel – na mě by udělal tytyty a Charlesovi by nabídl, já nevím, prostě nějakou kompenzaci.

Pokud by teda Charles trval na mým vyhazovu, tak by se holt musel vytasit se silnějším kalibrem a popsat, jak jsem ho z tý vody vystrkal… a že jsem si dovolil na něj šahat… Hmm, a to mi k němu prostě nesedí. Musel by totiž tím pádem přiznat, že obyčejnej plavčík s ním, s panem velectěným a veledokonalým, smýkal jako s hadrovým panákem. Musel by přiznat, že nebylo v jeho moci mi zabránit, abych ho z toho bazénu vytáhl. A než aby tohle někomu nahlas přiznal, tak to podle mě radši nechá plavat. Mě radši nechá plavat. Do slova a do písmene, haha.

Sotva odemknu bazén a rozhlídnu se kolem dokola, jestli je všechno připravený na první ranní návštěvníky, oči mi automaticky sklouznou k převlíkacím kabinkám. K tamtý převlíkací kabince. Nasucho polknu. No… a přesně tohle je podle mě důvod, proč jsem v noci nebyl schopnej zamhouřit oči. Kvůli všem těm živejm vzpomínkám na ten včerejšek. Na Charlese. Na ty jeho nevhodný narážky. Na to jeho vztekání – nejdřív posměvačný, potom zlostný, potom už spíš takový… odevzdaný. A na to jeho tělo… Na to, jak se mi nejdřív zkoušel vytrhnout a jak se svíjel a kroutil, když jsem si ho přehnul přes koleno… Ale když mu došlo, že ho stejně nepustím dřív, než s ním budu hotovej, tak sebou přestal mrskat a prostě ten svůj trest potichu přijal. Možná si už v tý chvíli uvědomil, že si to zaslouží, protože s těma svýma narážkama přestřelil. Ale možná si neuvědomil vůbec nic, protože je to vzpupnej nevychovanej spratek, a zatímco jsem ho přes ty mokrý plavky vyplácel, tak si představoval, jak mi druhej den u mýho vedoucího zatopí… Nevím.

A pravděpodobně to ani nikdy nezjistím. Protože pochybuju, že se sem dneska odváží. Na to byl až příliš rudej ve tvářích a dralo se z něj dost jednoznačný vzdychání, když jsem ho pak políbil… a pohladil… A ví, že jsem si toho všeho všiml. Ví, že jsem zaregistroval, jak s ním ten polibek zamával. Ví, že jsem zjistil, že se mu to líbilo. Ty mokrý plavky to neměly šanci zakrýt. Čili ví, že já vím, že je na kluky.

Zatímco on o mně neví nic. Tou zmínkou o gigolovi jsem ho dokonale zmátl, tím jsem si jistej. Takže si teď zřejmě myslí, že jsem si s ním jenom tak pohrál, abych mu dal sežrat ty jeho nemístný poznámky – a tím pádem mi nebude chtít přijít na oči. Protože mu musí bejt jasný, že teď bych byl na koni já a že už by si na mě nemohl tak sebejistě vyskakovat.

Stejně si ale nedokážu pomoct, a když se začnou na bazén trousit první nadšenci, ke každýmu zaletím očima. Protože… co kdyby? Co kdyby fakt přišel? Nerad bych jeho příchod propásl. Ne. Když už jsem kvůli němu v noci vůbec nespal, tak pokud ho mám ještě někdy vidět, chci si z toho užít každou vteřinu.

Charles

Z celého včerejška ve mně zůstávají dost zmatené pocity. Ten zážitek s Mattem je dost nepopsatelný. Vlastně se mi to ve výsledku opravdu líbilo, ta pusa smazala veškeré roztrpčení, které ve mně bylo. Jenže to, co řekl, ve mně zanechalo hrozné pochybnosti.

Vstávám a snažím se vybavit ten jeho pohled. Co měl asi znamenat? Myslím, že bych poznal, kdyby byl ze mě znechucený, teda… No určitě by mi to dal najevo jinak než polibkem. Jenže stejně v tom byl trochu výsměch, v té jeho poslední větě: „Palubní gigolo k vašim službám, pane Charlesi…“ Přehrávám si to pořád dokola, jako bych v tom mohl najít nějaký klíč.

Zatraceně, kdo jenom tohle řekne? Takový člověk to dozajista nemá v hlavě v pořádku.

Ledaže by to myslel doslova a nechává si platit za obšťastňování dam… A pánů zřejmě taky, podle té pusy. Proto se nezhrozil, když viděl mou reakci. Dává to dokonalý smysl. Jenže, nechce se mi věřit, že by byl takový…

Já si z něj ohledně toho utahoval, to ano, ale nemyslel jsem to tak. Skoro nic jsem tak vlastně nemyslel. Rozčiloval mě a já jsem trochu chtěl někam přenést tu bolest a frustraci z toho všeho kolem mě. A on se nechal. Nebo vlastně nenechal, jenže to bylo právě to ono. Osočit obyčejného sloužícího, tak necítím nic, nenechává to ve mně žádné emoce. Je to stejně prázdné a umělé, jako celý ten svět, ve kterém žiji. On byl po dlouhé době to jediné opravdové v mém okolí. Nechci, aby byl takový…

Nejspíš ale je takový. Proto si je tak jistý svou pozicí, má konexe mezi vyšší třídou. Byla to jen další hra. Ostatně, můj život je plný rolí a nekončících divadelních her, tak proč nepřidat další, že ano?

Nechci ho už vidět. Nejraději bych zůstal v posteli celý den a utápěl se v sebelítosti, ale dostat za to další ránu od otce, to mi za to nestojí. Společensky únosných osm hodin ráno už minulo, takže neochotně vstávám.

Včera jsem si ještě říkal, že to za to stálo, za další noc bez večeře, protože jsem přišel opět pozdě, i za tu facku, kterou mi otec věnoval jako bonus. Ano, stálo mi to za to, protože jsem měl plnou hlavu Matthewa, té pusy i toho okolo. Jenže dneska už nemám. Vlastně možná mám, ale teď už ta vzpomínka bolí, nehřeje jako předtím.

Snídám jen z nutnosti. Moje tělo napůl křičí po jídle a napůl ho odmítá. Takže se vlastně chová úplně stejně jako můj mozek ohledně Matta…

Vím, že na bazéně není, bývá tam až odpoledne, ale stejně tam nejdu. Bojím se ještě víc si ho připomínat. Strávím raději celé dopoledne prázdnou chůzí po lodi. Nejlépe je mi venku, koukám na oceán a přemýšlím. I po obědě se vracím sem nahoru.

Přemýšlím, co mám dělat. Už to nebude dlouho trvat a budu ve věčném svazku s někým, kdo mě nikdy úplně neuspokojí, to už po tom včerejšku vím. Opravdu díky, Matthewe… Kéž bych to raději nevěděl.

Nenávidím ho za to, že mi tohle udělal, proč mě raději nenechal být? Za něco si můžu sám, to vím, ale kéž by mi alespoň tu pusu nikdy nedal. Bylo by snazší si něco dál nalhávat. Užít si s ním další hádku, podívat se mu do očí, když soptí, nechat si ten pocit v sobě růst a žít z něj alespoň následujících deset let. Ano, přesně tak bych to udělal, kdyby mi ten polibek nedal, nebo kdyby alespoň neřekl tu větu.

Snesl bych, kdyby odešel hned po tom, co mi dal na zadek jak malému dítěti. Dneska bych určitě běsnil a běžel se s ním hádat znovu, a to i za cenu toho, že by to zopakoval. Jednoduše proto, že bych si přál mít ve svých vzpomínkách jakýkoliv další zážitek, než můj život skončí. Jenže on neodešel hned, a navíc mi řekl tu větu, po které se už před ním nemůžu ukázat.

Nebo můžu? Co by to o mně nejspíš vypovídalo?

Jdu do kajuty a dlouze sleduji balíček s koupacím oblečením a ručníkem, který mi tu po předchozích dnech služebná připravila. Chci Matta vidět, moc to chci. I když to bolí, alespoň vidět ho musím, naposledy.

Beru ty věci a nesu si je sám, nechci se zdržovat. Dneska nebudu provokovat, ani s ním vlastně nechci mluvit. Chci tam jen jít, zaplavat si a naposledy si ho prohlídnout. Alespoň na malou chvíli.

Není tady. Proč tady není?

Mám pocit, že se mi chtějí rozletět vnitřnosti. Bolí to tolik, že raději zapadnu nepatřičně rychle do kabinky, jen abych se nerozbrečel před lidmi. To by bylo mnohem horší.

Snažím se uklidnit, zatímco se převlékám do plavek. Mozek mi říká, že musím, přestože srdce by raději běželo pryč. A vykašlalo se na to všechno tady. Na tenhle bazén, tuhle loď, tenhle život i tenhle svět.

Kloužu rychle do vody, aby nebyly vidět slzy. Plavu a brečím, protože je to vlastně tady jediné místo na lodi, kde můžu. Taková ironie. Chtěl bych se schovat před světem, a místo toho tu roním slzy pod vodou, před dalšími dvaceti lidmi, kteří jsou připraveni mě i za tu nejmenší slabost pod tu hladinu stáhnout.

Nakonec zůstávám v bazénu dlouho a plavu tam a zpátky bez zastavení, abych znovu našel svůj životní rytmus. Už je to lepší.

Vlastně, pořád bych ho chtěl vidět. A nebudu se na něj zlobit, nemůže za to. Nevím, jestli tu větu myslel vážně, nebo ne, ale nebudu se ptát. Co by to změnilo? Nic, můj osud zůstane stejný. Zbývají mi poslední tři dny plavby, poslední tři dny života. Tak proč si je kazit, raději mít alespoň ještě jednu další vzpomínku…

Lezu ven a jdu se převléct. Musím ho najít, i kdybych měl prolézt celou loď. Protože za tu vzpomínku na něj mi to rozhodně stojí.

Matthew

S tím, jak se odpoledne pomalu mění na podvečer, se mi postupně kazí nálada. Nechci si to přiznat, ale je to tak očividný, že mi nic jinýho nezbejvá. Před chvílí jsem se dokonce přistihl, že jsem se na jednoho jenom o pár let staršího kluka, co se mnou zkoušel při šlapání na rotopedu zapříst hovor, docela netrpělivě utrhl – to by se mi, sakra, stávat nemělo! Na utrhování se na ostatní je tu přece machr někdo jinej!

No, a už na něj myslím zase. Kruci. Zatřepu hlavou, abych ty myšlenky zaplašil, a radši se jdu tomu klukovi omluvit. Napůl očekávám, že mě sjede na tři doby, ale na tváři se mu objeví úsměv a velkoryse mávne rukou. Třeba Charles za pár let taky takhle… zmoudří… A uvědomí si, že s úsměvem a dobrou náladou dosáhne svýho dřív a snadněji, než s přezíravým výrazem a tím svým věčně nakvašeným, k hádce připraveným tónem…

Krucinál! Zase jsem v myšlenkách u něj! Darebák jeden, nejenom, že mi kazí náladu, když je se mnou v jedný místnosti, ale on mi ji kazí, i když tu zrovna není! Ale ne, ať jsem fér, za mou blbou náladu nemůže jenom on. Může za to i tahle zatuchlá tělocvična, služby tady prostě moc nemusím. Kdyby to jenom trochu šlo, radši bych trávil celý dny u bazénu, jenže vedoucí nedal jinak, než že se musíme s Oscarem střídat.

V šest vyprovodím poslední dva hosty, stejně spolu víc klábosili, než aby se věnovali posilování, haha. Ale jinak jsou v pohodě, ještě mi poděkují, prý by bez mýho upozornění úplně zapomněli na čas a zmeškali by večeři. To vážně nechápu – to tady nikomu nefungujou biologický hodiny? Můj žaludek mě tím svým věčným kručením teda upozorňuje dost spolehlivě, že už se přiblížila doba, kdy je čas to tady zabalit!

Odtáhnu do kamrlíku žíněnky a deky a naopak si tam vyzvednu kýbl, hadr a smeták. Zajdu si pro vodu a pak se dám do vytírání tělocvičny. Tahle činnost mě sice nebaví, ale dobrý je na ní to, že vím, že jakmile ji dodělám, mám pro dnešek padla. To uvědomění mě potěší natolik, že si při práci začnu spokojeně pohvizdovat. Možná, že kdybych…

„Máš to falešně,“ ozve se za mnou najednou.

Překvapeně se otočím, i když ani bych nemusel. Moc dobře vím, jak majitel tohohle kousavýho hlasu vypadá!