Titanicová (III.)

Charlie

Už tvrdě spím v bezpečí své ložnice, když se ozve ohlušující rána. Leknu se tak, že málem hlasitě vyjeknu, ale naštěstí to na poslední chvíli v sobě udržím.

Vylezu z postele a nakouknu zpoza dveří do společenského pokoje, kde spatřím otce povážlivě se tyčícího nad hromadou střepů a třísek z rozbitého konferenčního stolku. Místností se line známá vůně alkoholového oparu. Kousnu se do rtu a pokusím se co nejopatrněji dveře za sebou zase zavřít, abych zůstal nepozorován a neskončil brzy na zemi vedle toho zdemolovaného kusu nábytku. Příliš dobře vím, jak snadno by se to mohlo stát, pokud je otec v takovémto rozpoložení.

Ještě chvíli napjatě poslouchám mlácení věcmi z vedlejší místnosti, než se konečně ozve prásknutí dveří od jeho pokoje a ložnici mi naplní uklidňující ticho. Spadne ze mě velký kámen, že za mnou nepřišel. Navíc možná ani nezaznamenal, že jsem byl dnes během večeře opět pryč.

Zalezu znovu do postele, uvolním se a dovolím svým myšlenkám, aby se opět vrátily k Mattovi, k jeho dotekům a polibkům… Ano, dnešek stál rozhodně za to!

6. DEN PLAVBY

Matt

Dopolední směna v tělocvičně mi tentokrát uteče tak rychle, až mě samotnýho překvapí, že už je čas zaskočit si na oběd! Očividně i mý tolik vychvalovaný biologický hodiny jsou ze všeho, co se včera stalo, tak rozhozený, že je ani nenapadne otravovat mě s nějakýma pocitama hladu… Bodejť, když ty emoce, co jsem zažíval včera s Charliem a který si dnes od samýho rána pořád tak živě vybavuju a představuju, jsou mnohem silnější než pocity vysílaný poloprázdným žaludkem!

Do jídelny si ale přece jenom zaskočím, ostatně odpoledne a večer budu nějakou energii potřebovat. Spoustu energie. Zvlášť, pokud si s Charliem zopakujeme včerejšek, v což teda upřímně doufám… A zase se kvůli tomu dostaneme na večeři až hodně pozdě…

Když prohodíme pár vět s Oscarem a já ho vystřídám na židli pro plavčíky, zjistím, že se mi nějak zvláštně ulevilo. Tím, že už jsem konečně tady. Na místě, kam Charlie určitě dřív nebo později dorazí. Přitom to vlastně nedává smysl, ta moje úleva. Nevím jistě, jestli Charlie přijde. A pokud jo, tak kdy. Protože… nevím o něm vlastně vůbec nic.

Z jakýho účelu se plaví z Ameriky přes celej Atlantik? A jaký má tady na palubě Olympicu povinnosti? Co když, den před doplutím do Southamptonu, už se mu nepovede udělat si volnej večer…?

Naštěstí to netrvá dlouho, než Charlie veškerý mý pochybnosti rozptýlí. Tím, že prostě přijde. A já na něm můžu oči nechat. Vejde do místnosti stejně jako kdykoliv dřív, jako pan Někdo, velevážený cestující první třídy, s tím svým přehnaně napjatým tělem, přezíravým výrazem ve tváři a povýšeným pohledem v očích, ale já už vím svý. Vím už dobře, že to tělo se umí i svíjet v křečích rozkoše a pak odevzdaně zvláčnět, vím dobře, že ten jeho výraz ve tváři umí zjemnět a ty oči se umí i smát…

A dokonce se na mě usmějou i teď. Těsně předtím, než Charlie zaleze do převlíkací kabinky, na mě rychle mrkne – a potěšeně se pousměje… Potěšeně, ale tak trošku i spiklenecky. Zkusím mu to oplatit, než mi zmizí v tý kabince, ale nevím, jestli jsem to stihl.

Na druhou stranu, i kdybych nestihl, o nic nejde. Protože pak si ty potutelný úsměvy a jiskřivý pohledy oplácíme půlku odpoledne. A když Charlie v jednu chvíli vyleze z vody a tak, jak je, rozkošně mokrej, se jde rádoby ledabyle postavit k dřevěnýmu zábradlí nedaleko ode mě, že si jako dává na chvilku pauzu od plavání, rošťák, nevydržím to a troufnu si ho oslovit.

„Pěkné odpoledne, pane Charlesi! Nechcete přinést župan? Ať tu nenastydnete, když tu takhle nalehko postáváte!“ Ten župan ti totiž moc rád donesu – a ještě radši tě do něj zabalím, abych si tě z něj pak pozdějc mohl pro změnu vybalit!

Podívá se na mě a očima se na mě usměje, jeho hlas ale zůstane naoko chladnej. „Pěkné odpoledne, ale myslím, že sám dokážu nejlépe posoudit, jestli mi je nebo není zima.“

Sám pro sebe se potichu uchechtnu. Ten nezklame! „Jistě. Jen jsem vám chtěl zdvořile připomenout, že v případě potřeby jsem tu k vašim službám.“

Zacukají mu koutky, ale ovládne se. „Pravda, repertoár vašich služeb vás předchází. Tak až budu chtít nějakou využít, sám se ozvu.“

Všimnu si, že se užuž nadechuje k pokračování, jenže vtom na mě zamává a zavolá slečna Biedermannová, takže Charlie to, co chtěl říct původně, hbitě zamění za poznámku: „Pokud se na mě teda ještě dostane…“

„Tak pokud nic nepotřebujete, já se s dovolením vzdálím,“ pousměju se na něj omluvně, ale když ho míjím, neodpustím si, abych mu nešpitl: „Ale ne že mi tady zatím fakticky zmrzneš!“

„Tak to abych se přece jenom došel zahřát – do tureckých lázní,“ dodá a mým tělem projede vzrušení při vzpomínce na včerejšek…

Sotva se o pár minut pozdějc vrátím na svý stanoviště, očima se naučeně zahledím do bazénu. Jako plavčík musím mít samozřejmě přehled, co se ve vodě děje, ale tentokrát mi jde jenom o jednoho jedinýho hosta. Charlie si to s těma tureckýma lázněma totiž nakonec rozmyslel, kdo ví, možná tam ani jít nechtěl a zmínil je prostě schválně, a teď zase plave v bazénu tam a zpátky. Nejradši bych se k němu přidal! Ale to samozřejmě nejde, a tak jsem nakonec rád, že skoro až do večera se pak vybavuju s dalšími a dalšími hosty, kteří jsou v předposlední den plavby rozjařenější a hovornější než obvykle a pořád mě něčím úkolují, a já tak díky nim přicházím na jiný myšlenky a nemusím se zabývat pořád jenom tím tmavovlasým klukem…

Když se konečně přiblíží půl sedmá a já návštěvníky začnu slušně upozorňovat, že v další debatě můžou pokračovat v restauraci nebo v kavárně, v duchu si dlouze vydechnu. Teď už snad tomu, abysme s Charliem mohli být konečně spolu, nestojí nic v cestě…

Zavřu za posledními hosty dveře a rovnou je i zamknu. Pak se pomalu vydám ke schůdkům do bazénu. Charlie jako vždycky úspěšně předstírá, že jeho se zavírací hodiny netýkají. Zakroutím hlavou. „To toho plavání nemáš pro dnešek ještě pořád dost? Za tolik hodin už musíš bejt polomrtvej únavou!“ zavolám na něj.

„Páni! Ty sis všimnul, že ti plave někdo v bazénu? Mně se zdálo, že ti z té poslední dámy vypadnou snad oči z důlků, jak jsi ji hypnotizoval… Co kdybych se tu mezitím začal topit?“ pustí se do mě zase, z jeho hlasu ale tentokrát slyším pobavenej podtón, a ne takovej ten chladnej, uraženej, žárlivej.

„Tak to bych tě asi musel vytáhnout z vody a dát ti umělý dýchání,“ odpovím mu – a vpiju se očima do těch jeho.

Charlie jenom nasucho polkne… a pak se radši otočí zády a zase se rozplave, jako by se nechumelilo. Přes rameno po mně hodí: „Jenom jestli to vůbec umíš!“

„To jako že to chceš ukázat?“ zasměju se, přestanu postávat na schůdcích, vběhnu do vody a vyrazím k němu. „Je ti ale jasný, že nejdřív si tě teda musím tak trochu utopit?“ A s tím se po něm natáhnu a chytnu ho za kotník.

Charlie na chviličku zmizí pod hladinou, a sotva se zase vynoří, začne kašlat a prskat: „Ne, nech toho! Pusť mě!“

Že radši nešetří slovama! Vůbec nedbám na to, co mi říká, a naopak si ho přitáhnu k sobě, spokojenej, že po celým dlouhým dni zase cítím jeho tělo v náručí.

Charlie mi obtočí ruce kolem krku, ale navzdory tomu, jak se ke mně tiskne, pronese: „Měl bys mě pustit, už je po zavíračce a jestli z bazénu ihned nevylezu, tak se místní plavčík asi úplně uzuří…“

„Tak uzuří,“ zopakuju po něm pobaveně, dychtivě ho políbím a pak se přeptám: „Není to ten samej plavčík, co ti slíbil, že ti ukáže to umělý dýchání?“

„Já nevím, podle mě všichni plavčíci vypadají úplně stejně,“ zavrní mi do pusy.

„Hm, tak to bysme ti v nich asi měli udělat trochu jasno,“ slíbím mu temně, a aniž bych ho pustil ze svýho objetí, začnu se s ním vracet zpátky ke schůdkům. Charlie mi obtočí nohy kolem pasu, takže ho chytnu pod koleny a ven z bazénu si ho vynesu. Pak s ním, stejně jako včera, zamířím přes technickou místnost do tureckejch lázní, a Charlieho položím do stejnýho lehátka.

„Konečně tě zbavíme těch tvejch mokrejch plavek…,“ pošeptám mu roztouženě, když si k němu kleknu a začnu z něj tu mokrou látku stahovat.

„Nápodobně,“ usměje se a užuž ke mně natahuje ruce, ale chytnu ho za zápěstí a položím mu ruce zpátky podél těla.

„Nic takovýho! Ty seš přece momentálně ten, co se málem utopil v bazénu, takže se nemáš co hejbat. Máš jenom ležet a čekat, jestli se mi podaří tě oživit.“

Charlie zamrká a prudce vydechne, to asi když si představí, jak to oživování bude probíhat. „Hmm… Tak to se ti nejspíš nepodaří…“

„Ale podaří,“ pronesu sebejistě, konečně z něj ty plavky sundám a přejedu jeho nahý tělo mlsným pohledem. Svoje plavky si obrovskou rychlostí svlíknu sám – a pak už si Charlieho zalehnu a začnu ho líbat, zatímco rukama mu bloudím po bocích… a přes pas… a po krku… a ve vlasech… Cítím, jak Charlie pode mnou intuitivně trochu rozkročil nohy…, a posunu se tak, abych se svým rozkrokem dotýkal toho jeho, roztouženýho a vzrušenýho.

Začnu pomalu, zlehka hýbat pánví, čímž se naše mužství o sebe začnou třít. Charlie mi zavzdychá do pusy – a já ho na chviličku líbat přestanu a místo toho mu vtisknu pusu na tvář… a na čelist… a pod bradu… Pak se malinko nadzvednu, ale jenom proto, abych vzniklou skulinkou mezi našimi těly mohl prostrčit ruku – a abych mohl Charlieho nadrženej klacek vzít do dlaně a začít ho mnout.

„Ach… Tohle mě teda… ale… neoživí, z toho spíš… budu mít malou smrt,“ zčásti vyheká a zčásti vyvzdychá takovým smyslně ochraptělým hlasem.

Pousměju se, spokojenej s tím, jak se mu mý laskání líbí. „Nepředbíhej…,“ poradím mu. Pak se začnu po jeho těle pomalu plazit níž a nezapomenu ho u toho samozřejmě pusinkovat všude, kam mý rty zrovna dosáhnou.

Nakonec z toho lehátka slezu na zem, kleknu si k Charlieho nohám, chytnu ho za kotníky a prudkým pohybem si jeho tělo přitáhnu blíž k sobě. Charlie vyjekne leknutím, ale nedám mu šanci, aby mě začal napomínat nebo tak něco – nakloním se nad jeho klín a konečně tu jeho nadrženou chloubu ochutnám. Charlie vykřikne znovu, ale tentokrát v tom rozklíčuju vzrušení… a touhu po tom, ať ho ochutnávám dál…

A přesně to mám taky v úmyslu. Jazykem přejíždím po celý jeho délce, rty jemně ožužlávám tu hebkou kůžičku, pak jeho vzrušením tepající přirození nasaju do pusy… Charlie se na lehátku kroutí a vzdychá a já po chvilce neodolám, abych se ho potměšile nezeptal: „Tak co, už si připadáš trošku obživlej?“

„Matte…,“ mý jméno spíš vydechne, než řekne. A já ho víc netrápím a místo dalšího řečnění se začnu pusou věnovat něčemu mnohem příjemnějšímu a sladšímu a zajímavějšímu a rajcovnějšímu.

Saju a lízám ten vztyčenej kousek jeho těla, kterej si právě teď nepřeje nic jinýho, než abych ho sál a lízal, a rukama Charlieho mezitím hladím po vnitřní straně stehen. Pomaloučku mu přitom oddaluju nohy ještě kousek od sebe, abych se pak nasliněným prstem mohl začít opatrně dobývat do tý jeho úzký dírky. Tentokrát dám tý přípravě trochu víc času než včera, protože to jeho bolestný zakňourání už bych dneska jenom nerad slyšel znovu…

Když pak přestanu posedávat na patách, kleknu si a přitáhnu si Charlieho pod koleny ještě o kousek blíž, abych se do něj snáz dostal, Charlie otevře oči a zahledí se přímo do těch mých. Vpíjíme se pak do sebe očima po celou dobu, co do něj pomalu vstupuju, a když jsem konečně uvnitř úplně celej a jeho nitro mě obemkne, oběma zároveň se nám vydere z pusy hlasitý vydechnutí.

„Dobrý…?“ přeptám se pro jistotu.                                                   

Charlie jen kývne hlavou a roztouženě si skousne rty, pak natáhne ruce a položí je přes ty mý, kterýma se ještě pořád opírám o jeho kolena. Prsty levý ruky si propletu s tou jeho, ale pravačku z jeho sevření opatrně vyprostím a s výmluvným úsměvem ji přemístím do jeho rozkroku, aby se mohla věnovat jeho zatím neukojenýmu údu.

A ten už dlouho neukojenej nezůstane. Začnu hýbat pánví, nejdřív pomalu, postupně ale přidávám na rychlosti – a ve stejným tempu opečovávám i Charlieho klín. Když pak Charlie za doprovodu hlasitýho vzdychání vyvrcholí a já ucítím, jak se kolem mě jeho nitro stahuje v rytmu těch slastnejch křečí, dovede mě to k mýmu vlastnímu vrcholu hned vzápětí.

Chviličku ten silnej výbuch rozkoše rozdýchávám, zatímco zpod přimhouřenejch víček pozoruju, jak Charlie utahaně zavírá oči, jak se celej chvěje a jak se jeho hrudník rychle nadzvedává… Pak z něj vyklouznu, chytím ho za pas a stáhnu si ho z lehátka k sobě dolů, do náručí. Charlie, aniž by otevřel oči, se v mým objetí pohodlně uhnízdí a na tváři se mu usadí spokojenej úsměv.

„No, je pravda, že teď zrovna fakticky moc živě nevypadáš,“ uchechtnu se tiše. „Asi tu svou první pomoc budu muset zkusit ještě jednou…“

„Ty už radši nic nezkoušej,“ zapřede.

Jenom se pousměju, nic dalšího už nedodám, ostatně to mlčení je taky moc fajn… Když najednou ho přeruší takovej charakteristickej kručivej zvuk. Charlie se zavrtí, asi aby ten zvuk zamaskoval, ale já nejsem včerejší. „Máš hlad, co? Není divu, po tom tvým dnešním výkonu, haha… Asi je nejvyšší čas jít na večeři, hm?“

Charlie sebou znovu zamele, tentokrát se mu ale přes tvář přežene stín. „Noo… Ty na večeři samozřejmě jdi… Jen já mám smůlu, už je pozdě.“

„Jak, pozdě?“ nechápu. „Pokud vím, večeře se podávají až do devíti…“

Charlie otevře oči a zamyšleně se na mě podívá. Chvilku nic neříká, až pod tím jeho pohledem začnu přemýšlet, jestli jsem neřekl nějakou blbost, pak z něj ale vypadne: „To je sice pravda, ale mně už otec nedovoluje na večeři jít, pokud se nestihnu připravit včas na její zahájení.“

Mám dojem, že jsem špatně slyšel. „Cože? To ti jako tvůj vlastní táta zakazuje, aby ses najedl?“ Charlieho sotva patrný přikývnutí a zároveň trhnutí rameny mi ale bohužel potvrdí, že jsem se nepřeslechl. „No a… ty si to jako necháš líbit?“

Znovu se na mě podívá jako na blázna. „A co bych měl, podle tebe, dělat jiného?“

A mně najednou začnou některý věci zapadat dohromady. Ta jeho povýšenost, arogance, to, jak jedná s lidma. Možná to jen neodkoukal od rodičů a svejch rozmazlenejch spolužáků, ale možná je to jeho obrana, způsob, jak se chová k ostatním, aby si na něj nedovolili právě to, co si na něj dovoluje jeho otec… Nebo jak se včera lekl, když jsem k němu napřáhl ruku, jak se celej napjal, jako kdyby čekal facku – protože na to je dost možná taky zvyklej z domu.

Skloním se níž a dám mu pusu do vlasů. „Víš co? Něco mě napadlo.“

Charlie

Matt vstane a tak, jak je, nahý, mi zmizí za služebními dveřmi, čímž se mi ztratí z dohledu. Znejistím a sjedu pohledem své odhalené tělo. Byl bych opravdu nerad, aby mě někdo takto přistihl, a tak vezmu ze stěny jeden ze županů, co tu visí, a zabalím se do něj.

Začnu být nervózní, možná jsem mu o otci říkat neměl, jenže najednou jsem mu tolik věřil a byl vlastně jediný, komu jsem mohl to všechno, co mě trápí, říct. Beztak už jej po zítřku nikdy neuvidím… Při té myšlence se mi sevře srdce a musím se opřít o stěnu, abych neupadl.

Už ho nikdy neuvidím, a tak mu můžu říct a udělat všechno, co bych chtěl. Poprvé za svůj život se vážně hlídat nemusím… Je mi z toho na jednu stranu do breku a na druhou do úsměvu. Ten pocit neštěstí a volnosti zároveň mě dokonale zmate.

Když se po chvíli vrátí, již v běžném oblečení a s košíkem, rozhodnu se pro tu druhou možnost. Naoko určitě. Usměji se, dojdu k němu a dřív, než se stačí aspoň jeden z nás nad tím mým chováním pozastavit, ho políbím. Oplatí mi to, a tak tam chvilku jen stojíme a oddáváme se jeden druhému, než to on přeruší a odtáhne se.

„Něco jsem přinesl,“ usměje se a začne natahovat v suché části u lehátek na zem deku. „No první třída to fakt není, ale snad se to bude dát jíst.“

Z té jeho ohleduplnosti celý měknu, něco takového pro mě ještě nikdo neudělal, chtěl bych mu to říct, ale raději mlčím. Dostanu strach, že kdybych přece jen promluvil, skočím mu hned v dalším okamžiku kolem krku, a to si nemůžu dovolit. Zatraceně, už se zase krotím!

Sednu si vedle něj na deku a nechám si bez komentářů vložit do ruky sendvič. Kousnu si a nemůžu si pomoct se na něj poťouchle neušklíbnout: „Děkuji, ale máš pravdu, první třída to opravdu není… Tam by mi k tomu dali alespoň ubrousek.“

„A stříbrnou vidličku bys náhodou nechtěl?“ zamračí se na mě, ale v očích mu pobaveně jiskří.

„Chtěl. Ale měl bych strach, že mě s ní pak bodneš,“ zakřením se, zatímco se ke mně pomalu přitahuje.

Obejme mě zezadu a zašeptá se rty těsně nalepenými na mém krku: „Tak to tipuješ správně.“

Chvilku mi ovívá svým dechem šíji, než se opatrně zeptá: „To jsi jako všechny ty dny šel spát o hladu – a stejně mě pak druhej den zas po zavíračce provokoval?“

Zamručím, nechce se mi do toho tématu znovu vracet, ale rozhodl jsem se, že před ním odložím kontrolu stranou, takže to udělám, a nakonec mu odpovím: „Tak ne všechny dny… Tuším, že dvakrát jsem, od vyplutí ze Států, na večeři byl… A jednou jsem si po cestě ke kajutě zašel do kavárny alespoň na zákusek, když už jsem věděl, že mě na večeři otec nepustí…“

Líbí se mi, že na něj nevidím, není pak tak těžké na jeho otázky reagovat. Stále se mě lehce dotýká špičkou nosu a jeho hlas mi rozechvívá i ten nejmenší vlásek. Natáhne se přese mě, vezme si také jeden ze sendvičů, a tak, jak je, mi začne svým žvýkáním drobit na rameno.

Ošiji se, a ještě víc vnímám ty rozdíly mezi námi, to, jak je uvolněný a neřeší, co si třeba pomyslím, když jsme tu sami dva, zatímco já se pořád tak úzkostlivě hlídám.

Opře se o mě bradou a zeptá se: „Ale proč…? Proč jsi to dělal? To se tak rád hádáš?“

„Nevím… Možná taky trochu. Skoro nikdy se se mnou nikdo nehádá… Každý mě buď na slovo poslouchá, anebo rozkazuje… Víš, otec a taky učitelé, tam prostě nikdy není prostor k diskusi. Jsou to vlastně už jen prostá oznámení, co mám nebo nemám dělat,“ řeknu, a i když mě nemůže vidět, usměju se. „S tebou jsem se cítil jinak. Opravdověji… Trochu víc naživu.“

Uvědomím si, že bez ohledu na nějaké společenské rozdíly, tohle on pro mě skutečně je, život. Život ve světě, kde už je všechno ostatní dávno spálené. A mě to za ním táhne jako můru ve tmě za lampou. Nemůžu si pomoct, ačkoliv na rozdíl od té můry vím, že i když mě ta lampa zrovna teď hřeje, nakonec mě popálí. Už teď vím, že se z těchhle pár krátkých chvil s ním budu hojit dlouho, jenže zkuste si za tím zdrojem tepla nejít, když je všude jinde zima.

Dlouho je potichu, přemýšlí a jen mě pevně tiskne k sobě do náruče, než se ozve: „Bereš se moc vážně, Charlie… Kolik ti je, šestnáct? Máš celej život před sebou – a celej si ho uzpůsobíš podle svýho…“

„Osmnáct,“ hlesnu. Vím to, působím mladší, jsem moc drobný, vypadám pořád jako kluk, a o to víc je to absurdní. To, že to tímhle všechno skončí, že už nikdy nebudu smět trávit ani chvilku takhle. A teď výjimečně nemyslím takhle s ním, ale takhle volně. Svůj harmonogram budoucího života už jsem dávno obdržel.

„V následujícím týdnu začnu pracovat pod mým otcem, nespustí mě už ani na okamžik z dohledu… V následujícím měsíci vstoupím naplno do společnosti a budu tam aktivní, samozřejmě… protože se ode mě čeká, že se v následujícím roce ožením. A ovšem, že je důležitý jen společenský status dotyčné, ne jak bude vypadat nebo jaká bude! Nedivil bych se, kdyby otec už znal její jméno, je to pro něj jen další vydařený obchod —“

Zarazím se, ani jsem si neuvědomil, že jsem těch několik posledních vět řekl nahlas, jak intenzivně jsem na to myslel, ale je to vlastně jedno. Není nic, co by mohl říct nebo udělat, aby můj osud změnil.

„Tohle je pro mě konec… Poslední kapitola,“ řeknu tu závěrečnou myšlenku taky naplno, jelikož už mě nebaví, jak si ji v sobě sám pro sebe držím a jak mě dennodenně sžírá.

„Charlie…,“ začne, ale pak se odmlčí.

Neví, co říct. Nedivím se mu, taky bych nevěděl, a vlastně o to ani nestojím. Úplně cítím to ticho ve vzduchu, a tak se mu přetočím v náručí čelem k němu a zadívám se do těch jeho oříškových očí. Chci ho políbit a je mi jedno, zda to chce i on, ty pocity v sobě potřebuji přebít. A tak ho rychle líbám a tisknu pevně k sobě, jako bych mu snad mohl zabránit se vymanit. Chvíli mě nechá, ale když ho kousnu pevně do rtu, tentokrát zcela úmyslně, nevydrží, zatlačí a trochu prudce mě položí zády na deku.

Přimáčkne mě svým tělem a zavrní mi s úsměvem do otevřené pusy: „Už zase byste chtěl mít navrch, pane Charlesi?“

„Chtěl?“ zažulím se na něj zpátky a s těžko zadržovaným smíchem skálopevně prohlásím: „To mám přece pořád! Vždy a za každých okolností.“

„Jo tak pořád?“ zdvihne obočí a zajiskří mu v očích.

Nato si klekne a začne ze mě rozvazovat ten župan. Stáhne mi ho do půli ramen, aby ho ze mě vzápětí mohl odhodit úplně, zatímco mě beze slova kvapně přetočí na břicho a vytáhne do kleku na všechny čtyři. Tlumeně z toho rychlého pohybu heknu, ale nechám se. Tlakem ruky mne přiměje roztáhnout kolena dále od sebe a zajede mi dlaní mezi nohy. Prohněte mé žlázy tentokrát trochu silněji a pomalu mi sází polibky nahoru po těle, od beder až po klíční kost.

Ta směs různých emocí mě zcela dostává, a když po chvíli chytí můj úd do ruky, mám pocit, že se snad rozteču, jak se mi tělem začnou přelévat vlny vzrušení. Jednou dlaní nasadí uvolněné tempo, zatímco nasliněnými prsty druhé ruky se už zase dobývá do mého nitra. Nevěnuje mi už ale tolik péče jako předtím, a po krátkém pohrání do mě zajede rovnou svou chloubou.

Už to není tak bolavé jako poprvé, ale stejně při tom prudkém vpádu malinko vyjeknu, než mi mozek začnou zaplavovat nové poryvy příjemných pocitů. Stále mě během svých přírazů zlehka opečovává mezi nohama dlaní a dostává mě blíž a blíž k okraji. Neovládnu se a začnu už hlasitě vzdychat, když své tempo ruky zcela zastaví a při dalším nabodávání na jeho kopí nechá svou dlaň na mém mužství jen lehce ležet.

Zakroutím pánví a zakňourám, ale jeho ruka se k dalšímu pohybu už nemá, přestože rytmus pánví nepřeruší ani na chvilku. Nespěchá, pokračuje pěkně pomalu a já se mohu uvzdychat, jak bych si přál, aby se k tomu dráždění mého malého já zase vrátil.

Po chvíli neodolám a jednou rukou se natáhnu k sobě do rozkroku sám. Na okamžik zastaví a z obou stran těla mi paže chytne a přimáčkne na podlahu. Zasténám pod tím množstvím vzrušení, které by již ze mě chtělo ven, ale ani pod jeho opět zrychlenými přírazy nemá šanci.

Trvá to až neuvěřitelně dlouho, než se konečně prohne a zaplaví mé nitro svou šťávou. Mám pocit, že mi tělo snad bouchne, ale přesto to pro úlevu nestačí. Zakroutím se na tom jeho nástroji, ale stále se nemá k tomu, aby mi dopomohl k slasti.

Zůstane ve mně a místo toho se nakloní ještě víc přes má záda, aby mi rozhicovaně zašeptal do ucha: „Tak co, pořád máš dojem, že máš navrch, Charlie?“

Pod tím jeho dechem na holé kůži sebou málem praštím.

Aniž bych to promyslel nebo se snažil nějak kontrolovat, vzdychnu mu okamžitě zpátky: „Nemám…“

Úplně v duchu vidím ten jeho úžasný úsměv. Pustí mi zapěstí a zajede mi svou dlaní opět mezi nohy, ale tentokrát se nezdráhá a během pár chvil mě rychlým tempem převede přes okraj rozkoše. Sténám a mysl mi pod tou intenzitou opouští tělo.

Trvá mi dlouho, než se dostatečně proberu, již schoulený v jeho náručí, nechám se zasypávat polibky a užívám si těch posledních pár momentů, než se budu muset skutečně sebrat a odejít. Už je plno hodin a Matta čeká ještě práce, takže se po krátkém loučení domluvíme na naší poslední schůzce. Zítra ráno, při svítání, nahoře na palubě, to by tam ještě nemusel nikdo být.

Vracím se do kajuty vyčerpaný, ale alespoň tentokrát ne hladový. Myšlenky se mi míchají se vzpomínkami, a i když vím, že bych měl právě teď smutnit z toho, že ho uvidím už jen jednou, nemohu si pomoct, aby se mi pod tím vším nevkradl na rty malý úsměv.

Právě teď se cítím živý, tak jako nikdy…

7. DEN PLAVBY

Matt

Pomalu procházím zatím relativně tichou lodí. Na většinu cestujících je půl šestý ráno prostě ještě brzo. Já jsem na takový vstávání zvyklej, přesto se mi ale co chvíli otevře pusa, jak bezděky zazívám.

Poslední noc na Olympicu jsem toho totiž moc nenaspal. Teoreticky bych to mohl svádět na obrovskou doplavbovou párty, co se pořádala v jídelně pro personál a na kterou mě kolem jedenáctý večer přišel vytáhnout Oscar. Za normálních okolností bych si ji užil a popíjel a tancoval bych tam až… no klidně až doteď! Jenže copak tohle jsou normální okolnosti? Když se mi všechny myšlenky točí kolem Charlieho?

Takže nakonec jsem se už chvíli po půlnoci vypařil… a zapadl jsem do kajuty ve snaze to všechno nějak zaspat. Nepovedlo se. Nešlo mi usnout, když jsem ho pořád viděl před očima, ten jeho skleslej výraz, ten posmutnělej pohled… A když mi v uších zněl jeho hlas s úplně stejnou intenzitou, jako kdyby stál přímo vedle mě.

Měl v očích smutek už od tý chvíle, co mi vyprávěl o svým nalajnovaným životě. O tom perfektním, k dokonalosti vypilovaným světě, kterej od Charlieho očekává, že bude taky perfektní, že bude taky za všech okolností dokonalej. Že se přizpůsobí, že tam zapadne, že bude v tamních vodách sebejistě kormidlovat a proplouvat… A popravdě, já jsem si od prvního dne, co jsem ho poznal, myslel, že přesně takhle to má Charlie opravdu nastavený. Že je s tím nejenom smířenej, ale že je s tím hlavně spokojenej. Protože… proč by nebyl? Nikdo z cestujících z první třídy nevypadá, že by nebyl spokojenej. Nikdo.

Až právě na Charlieho. Čím víc jsem ho poznával, tím víc mi to docházelo… a včera večer mi to potvrdil. Že on do toho přezdobenýho, luxusního, ale taky pekelně náročnýho a tvrdýho světa ve skutečnosti zapadnout nechce. Nechce v tom světě žít. Jenže musí…, má dojem, že musí…, a nevidí z toho východisko. Vpíjel se včera těma svýma smutnýma očima do těch mých a možná čekal, že mu poradím, že mu pomůžu najít nějakou cestu z toho všeho, jenže… Jakou? Co mu může poradit nějakej, jak on mi to dřív říkal, nevzdělanej plavčík, kterej si ani na jeden jedinej pitomej palubní lístek do první třídy na tuhle loď nevydělá dřív než za rok?! Pro ně je to rozmar, výlet, jedna z milionu možností, jak strávit volnej čas, kdežto pro mě je to něco mezi pohádkou a splněným snem. Naše dva světy ani nemůžou bejt odlišnější, tak jak bych mu já mohl v čemkoliv radit…?

Takže jsme včera večer měli skleslou náladu tak nějak oba. I když teda… ehm… na tom následným sexu to nijak poznat nebylo. Ten byl… s ním to bylo… a pokaždý, nejen včera… prostě parádní! Jenže to je právě ten kámen úrazu. S ním to bylo parádní. BYLO. Minulej čas. Protože dneškem to všechno končí. Dneškem celý tohle úžasný a nádherný dobrodružství končí. A to je důvod, proč Charliemu ten smutek z očí nezmizel ani tehdy, když jsme pak téma na chvilku změnili. A mě by to mělo vlastně těšit. Že je v mý společnosti tak rád a je mu se mnou tak dobře, že mu teď budu chybět. Jenže mě to teda netěší ani trochu. Protože on mi bude chybět taky. A moc. A hlavně – já mu nechci chybět. Nechci, aby se trápil víc, než už se trápí. Ale… nevede z toho cesta ven. Prostě nevede.

Zatímco pomalu stoupám na horní vyhlídkovou palubu, sám nad sebou kroutím hlavou. Protože ještě pár dnů zpátky bych tím úžasným a nádherným dobrodružstvím myslel čistě jenom tady tuhle plavbu. Tuhle příležitost se dostat za oceán. Na jedný z nejluxusnějších lodí naší doby. A ještě si přitom moct docela slušně vydělat. Jenže teď… Tohle všechno jde stranou. Peníze, přepych, pozlátko – nezájem. Atlantik, cesta do Velký Británie – nezájem. Všechno tohle je prostě najednou šedivý a nudný a o ničem ve srovnání s tím jiným dobrodružstvím. A tím jiným dobrodružstvím je… Charlie.

Nečekal jsem, absolutně jsem nečekal, že by se mi na týhle plavbě mohlo něco takovýho přihodit. O to intenzivnější to je. O to intenzivnější, jenže taky o to bolavější, že. Protože celou tuhle plavbu si střihnu ještě minimálně jednou, opačným směrem, ať už to bude znovu tadyhle na Olympicu, nebo dokonce na Titanicu, jak mi náš vedoucí nadhodil. Jenže… mně už je to úplně jedno. Žádná cesta přes půlku světa už mě neohromí, neohromilo by mě ani, kdyby se celej parník při cestě zpátky do Států najednou vznesl a doplachtil na samotnej Měsíc. Nebylo by to o ničem, když… když už se mnou nebude Charlie…

Obcházím vyhlídkovou palubu, moc lidí tady vážně není. Na východě je už světlá obloha, zhruba během půlhodiny by se mělo nad hladinu oceánu vyhoupnout slunce… Zůstanu stát u zábradlí tak, abych viděl jak na východní kus oblohy, tak ale zároveň i ke dvířkům, co sem vedou – abych Charlieho ani náhodou nepřehlídl. Chci si z těch posledních pár chvil, který budeme mít jenom pro sebe, ukrást každou vteřinu.

Jenže… ty vteřiny postupně prolítávají kolem mě, jedna za druhou, neodbytně, nevratně… a já nakonec východ slunce pozoruju sám.

Když něco před sedmou hodinou utíkám lodí, abych stihl otevřít bazén pro plaváníchtivý návštěvníky včas, znovu nad sebou kroutím hlavou. Ale tentokrát z úplně jinýho důvodu. Tentokrát si u toho v duchu nadávám. Nadávám si do naivních hlupáků, protože jsem mu to všechno uvěřil. Protože jsem se nechal oblbnout. Těma jeho krásnýma, posmutnělýma očima. Tím jeho důvěřivým, ale očividně nedůvěryhodným pohledem. Těma jeho řečičkama. Bylo aspoň něco z toho, co mi včera vykládal, pravda? Nebo mi prostě jenom věšel bulíky na nos a bavil se tím, že mu na všechno skáču…?

Ne, tomu se mi věřit nechce… Možná si to prostě jenom rozmyslel. Přes noc se ze svý nenálady vyspal – a dneska ho čeká první den jeho zbrusu novýho života, tak proč by ho startoval tím, že se půjde na horní palubu loučit zrovna s plavčíkem? Co kdyby nás u toho ještě někdo viděl? Někdo z toho jeho světa, že? Za ty problémy mu to asi nestojí.

Když ale o minutu pozdějc odemykám bazén a očima rychle kontroluju, jestli je na dnešní dopoledne všechno připravený, v duchu vyšlu k Charliemu omluvu. Cítím totiž, že mu křivdím. Jo, bolí mě, že se na mě vykašlal. Ale na druhou stranu ho chápu. Ne, neudělal to proto, že by si se mnou nechtěl kazit začátek novýho dne. To, co mi říkal…, a to, co cítil a co se mu v minulých dnech promítalo v očích, bylo opravdový. To vím jistě. Jenom prostě… v podstatě jsme se rozloučili už včera. Tak proč to dneska znovu celý jitřit? Když u toho navíc ani nemůžeme mít soukromí? Je to vlastně stejný, jako když jsem byl malej a odjížděl od nás táta. Taky se s náma vždycky rozloučil večer doma a nechtěl, ať ho druhej den jdeme vyprovázet na nádraží.

Takže… Takže tak. Sbohem, Charlie.

A teď už hurá do práce. Poslední tři hodiny strávený u bazénu, než bude potřeba cestující vyhnat do jejich kajut, aby se připravili na vylodění v Southamptonu.

Hmmm… a poslední tři hodiny strávený tím, že se pohledem budu vyhýbat tý jedný převlíkací kabince… a těm dveřím vedoucím skrz technickou místnost do tureckejch lázní…

Charlie

Včera večer jsem přišel do kajuty poměrně pozdě a otec na mě čekal. Byl již po večeři a dost se rozčiloval, že jsem se mu celý den vyhýbal, zanedbal snad celý seznam společenských povinností a pak si dovolil přijít ve velmi nepatřičnou hodinu. Bylo to zlý, opravdu hodně zlý. O to víc, že jsem mu, z pochopitelných důvodů, nemohl říct pravdu, kde jsem byl.

Nejhorší pro mě z toho všeho ale byl zákaz hnout se od otce dnes na krok. Ta jediná věta ve mně vyvolala neskutečně silnou smršť emocí.

V první chvíli jsem myslel, že se rozsypu, že je to konec, můj život skončil tím jediným, prostým oznámením. Vzal mi vlastně to jediné, co ještě mohl, sebral mi ten jeden jediný, poslední den mého života. Ne, v konverzaci s ním opravdu nebyl prostor pro argumenty nebo pro jiný názor, vše muselo být přesně tak, jak řekl. To už jsem věděl. Neuhnul nikdy ani o milimetr.

Musel jsem být vždycky nejlepší, a když jsem nebyl, nezasloužil jsem si právo rozhodnout ani tu nejmenší věc. Natož pak ta velká, životní rozhodnutí. Celý život jsem věděl, jakou cestu pro mě zvolil, a přesto jsem se pořád snažil, snažil jsem se dosáhnout dokonalosti, být nejlepší, aby mi dovolil můj život alespoň o pár let prodloužit. Jít na univerzitu, jako moji spolužáci, ale ani na to jsem neměl právo.

Dělal jsem všechno, a stejně jsem byl v jeho očích vždycky minimálně druhý, a pokud v něčem nejste první, nemá prý cenu v tom nadále pokračovat. A já prostě nikdy nejlepší nebyl, ve studiu, ve sportu, v ničem. Moje existence nestála za nic. V ničem a pro nikoho jsem nic neznamenal, moje role byla pevně daná. Role loutky, která naváže na jeho odkaz, k ničemu jinému mě vlastně nepotřeboval, k ničemu jinému jsem se nehodil.

A teď mi vzal to jediné, co ještě mohl, sebral mi poslední den mého života – a tím nade mnou ztratil moc. Už nemělo cenu se ještě o něco snažit, došel jsem na konec.

V ten okamžik, poprvé za celý můj život, jsem pocítil nesmírnou úlevu a přestal jsem chtít být perfektní. Rozhodl jsem se vidět naposledy Matta za každou cenu, protože co jiného by mi otec mohl ještě udělat? Nebylo už nic, co by mi mohl vzít, když neposlechnu… Můj život skončil.

A bití od něj už jsem se nebál, dávno jsem se ho nebál… Dosáhnout jeho ideálu bylo nemožné, a tak už jsem se o to ani nepokoušel. Vždycky si našel a najde důvod, co jsem udělal špatně, vždycky si najde odůvodnění trestu, tak proč ho víc poslouchat?

Ten samovolný, úlevný úsměv, co se mi mihl přes tvář, se mu nelíbil. Opravdu hodně se mu nelíbil. Taky mi ho velmi rychle vymazal, když mě zastrčil za dveře mého pokoje a zvenku zamknul.

Měl jsem dojem, že snad zešílím, ta vlna zoufalství, která se mnou převalila, byla zničující. Snad poprvé od raného dětství jsem zahodil veškerou hrdost a úroveň stranou. Spustil jsem přes dveře ložnice protesty, nářky, a nakonec i prosby, přestože jsem předem věděl, jak zbytečné to je. Byl jsem na dně z představy, že už Matta nikdy neuvidím…

Srdce se mi již předtím chvělo z toho, že už ho uvidím dnes ráno naposledy. A navíc tak krátce, že to stačí jen na jeden jediný nádech. Nádech, se kterým budu muset pod tou svírající hladinou přežít napořád. Jenže teď mi vzal i ten, a i když to bude znít možná směšně, že pro mě ta krátká chvíle, kdy budu moci s Mattem naposledy mluvit – jenom mluvit, tolik znamenala, nemohl jsem si pomoci. Bez té poslední vzpomínky na něj jsem nedokázal přežít.

Pomalu jsem ani nezamhouřil oči. Jak mě v podvečer myšlenka na Matta hřála, přes noc se stávala hořčejší a hořčejší. Když jsem přes průzor kajuty sledoval svítání, živě jsem si ho představoval, jak stojí nahoře na palubě. Pozoruje vodní hladinu a čeká. Čeká na hloupého, rozmazleného kluka, který se ani neobtěžuje přijít…

Bude mě navždy nenávidět, vím to, taky bych se nenáviděl. Taky se nenávidím…

Chodím po pokoji a stále sleduji zamčené dveře. Občas vyhlédnu z okénka, ale není přes něj příliš vidět. Vím, že stojíme v přístavu Cherbourg, vystupují někteří cestující a vykládá se tu pošta. Poslední zastávka před cílovým městem, Southamptonem. Poslední zastávka a já pořád vězím tady.

Od včerejšího večera mě otec ven jít nenechal, dokonce se mnou ani nemluvil. Do koupelny mě také nepustil… Samozřejmě, k čemu myslet na mé potřeby? Kdybych tu ležel mrtvý, zjevně by si toho všiml až při vystupování, pokud vůbec.

Krátce po posledním vyplutí se ozve rázné zaklepání a konečně se otevřou dveře. Stojí v nich otec spolu se služebnou, která ihned vpluje dovnitř a začne balit moje věci. Otec sjede můj neupravený zevnějšek pohrdavým pohledem. Červené oči jsou to poslední, co by na mně chtěl vidět. Skoro se divím, že mi za to nepřistane další rána, když mě konečně propouští, abych se před vyloděním umyl a upravil.

Přes společenskou místnost projdu mlčky, vím, že nemá cenu se o cokoliv pokoušet, ale jen co zapadnu do sprchy, s čelem opřeným o stěnu se mnou zamává další zoufalství. Nejen, že nemá cenu se o cokoliv pokoušet, ale já bych ani už teď nevěděl, kde mám Matta hledat. Od poslední zastávky už je bazén zavřený, říkal mi to včera, když jsem se ho ptal, kde dneska bude, jestli na bazéně, nebo v tělocvičně. Myslel jsem si, že tam dnes třeba ještě zajdu, ale nakonec to dopadlo celé jinak, nemluvil jsem s ním, ani ho neviděl…

Všechny ty vzpomínky na něj mě přestaly hřát, staly se ledovými jak ta voda v oceánu, přes který jsme pluli… Věděl jsem, že to musím vzdát, zapomenout na něj… Věděl jsem to, ale uvnitř mě všechno řvalo a toužilo alespoň po posledním doteku a potvrzení, že na mě nebude vzpomínat ve zlém…

Prohlížím se v koupelnovém zrcadle, zatímco si zapínám košili. Opravdu se snažím nepropadnout té převládající úzkosti. Zvednout hlavu, skousnout zuby. Čelit všemu vždy čelem a neuhnout pohledem… Tak mě to učili… Nedat nikdy najevo, jak jsem uvnitř bolavý a prázdný, protože to stejně nikoho nezajímá. Nikoho to nikdy nezajímalo… jen jeho.

Pane Bože, prosím, ať na mě alespoň nevzpomíná ve zlém… Doufám, že ví, že jsem chtěl přijít, že jsem s ním chtěl strávit delší čas…, všechen čas světa, a že mi to za to stálo… Vždycky mi to za to stálo…

Přejedu si palcem po čelisti, kterou zdobí čerstvá modřina od otce. Kouknu svému odrazu do očí a zamyslím se. Vlastně to pořád platí, stále mi to za to stojí… Od první chvíle mi stojí za všechno, i kdyby to mělo být jen dalších pět minut s ním. Musím mu to říct!

A s tou myšlenkou udělám tu jedinou správnou věc. Jedinou správnou, abych toho do konce života nelitoval. Pomalu otevřu dveře koupelny a pak se rozběhnu přes obývací pokoj pryč. Vylítnu ze dveří kajuty a vylítnu i z toho světa, ve kterém jsem nikdy nemohl dýchat.

Pod nohama cítím pohyby lodi, jak kotví v domovském přístavu, Southamptonu, ale je mi to jedno. Ne, nevím, co bude. Nevím, jestli mě Matt vůbec bude poslouchat. Jestli mě okamžitě nepošle pryč. Ale vím, že sem, do toho světa, už se nevrátím, nejen kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože mi došel dech a bez dechu žít nedovedu…

Hlasy, výkřiky, lidi v cestě, nic mě nezastaví. Běžím, dokud plnou silou nerozrazím dveře bazénu, nestihnu se ani pomodlit, aby tam byl.

Prolítnu dveřmi a teprve potom se zastavím. Zoufale přejedu pohledem celý prostor, než zakotvím na tom, co jsem hledal, na oříškově hnědých očích plných zmatku a radosti. Vydechnu. Je tady.

Majitel těch dokonalých kukadel sedí na jedné straně bazénu a máčí si nohy ve vodě, ale jak mě uvidí, okamžitě vyskočí a rozejde se ke mně. Neodolám a znovu se rozběhnu, abych se mu vrhl do náruče.

Pevně mě stiskne a já zhluboka dýchám, než se rozkoktám: „Já… ne… ty… já… promiň… Nemohl jsem ráno přijít, nepustil mě… Utekl jsem… Nevrátím se tam. Nikdy.“

Zvednu k němu pohled se strachem, že najdu jen zlost, ale naštěstí ne. Jeho pohled pořád hřeje, i když se trochu mračí, jak přemýšlí.

„Charlie…,“ hlesne a přejede mi konečky prstů po bolavé čelisti. „Já nevím, co říct… Seš si jistej? Umíš si představit, jak strašně těžký to pro tebe, bez peněz a všeho toho pozlátka, bude?“

Neumím, vím, že neumím. Snažil jsem se představit si to milionkrát, že od otce odejdu, ale přesně tohle byl důvod, proč jsem si to vždycky rozmyslel. Sklopím hlavu a mlčím. Nemohu se tam vrátit. Zemřel bych. Ne kvůli otci, ten je koneckonců rád, že mě jako bezbrannou loutku má, zemřel bych, protože bych se udusil. Ten svět bez kyslíku mě ničil, ničil mě celý můj život.

Stále mlčím, a tak to nakonec přeruší on. Zvedne mi hlavu za bradu, a jako by mi mohl číst myšlenky, rázně rozhodne: „Dobře. Pomůžu ti… Ještě nevím jak, ale postarám se o tebe… Chceš to?“

Neváhám ani vteřinu a vyrazím ze sebe rychlé: „Chci.“

Nakloní se, políbí mě a já mu to vrátím. Líbáme se dlouze a dokonale a já vím, že vedle něj to zvládnu. Vím, že to rozhodně nebude snadné, ale zvládnu to, protože On mi stojí za všechny nepříjemnosti světa…

„Vrátíme se zpátky do Ameriky – a tam to nějak zvládneme. Zhruba za dva týdny popluju zpátky do New Yorku na Titanicu, před chvílí jsem si to dojednal s vedoucím… Dostanu tě na tu palubu taky… Najdeme ti tam taky nějakou práci, hm?“ zeptá se a já se musím usmát.

Tak na Titanicu, páni, kdo by o něm neslyšel! Noviny už měsíc nemluví o ničem jiném… Bude to nová největší loď naší doby. Předběhne i svou sestru Olympic, na které teď jsme. Gigantičtější, dokonalejší a nepotopitelnější.

Rozzářím se a kývnu: „S tebou zvládnu všechno.“