Titanicová (II.)

Matthew

„Máš to falešně,“ ozve se za mnou najednou.

Překvapeně se otočím, i když ani bych nemusel. Moc dobře vím, jak majitel tohohle kousavýho hlasu vypadá!

„Jdeš si zacvičit?“ přejedu posměšně očima jeho hubenou postavu. Charles se opírá o sloup, ruce založený na hrudníku, na rtech mu hraje pohrdlivej úsměšek. Bezděky ten výraz v jeho tváři napodobím: „Bohužel tě zklamu. Tělocvična se zavírá dřív než bazén, a sice už v šest…“

„Ale kdeže zacvičit, jsem slyšel, že tě prý povýšili na uklízečku zaslintaných, propocených podlah, tak to jsem si nemohl nechat ujít ti k tomu pogratulovat,“ ušklíbne se. „Vidíš, a já jsem si přitom myslel, že lidi, co neumí do pěti počítat, na takhle náročnou práci nevezmou, a ejhle, tobě to vyšlo!“

Prudkým nádechem nasaju vzduch do plic a pevně stisknu násadu od koštěte, abych se donutil zůstat v klidu. Přimhouřím na něj oči a ztiším hlas. „Ještě chvilku pokračuj – a budu to brát tak, že ve skutečnosti sis sem nepřišel ani zacvičit, ani mi k ničemu gratulovat, ale z úplně jinýho důvodu!“

„Ano? A proč jsem sem teda podle tebe přišel?“ přehnaně na mě vykulí oči v předstíraným údivu.

„Pro další výchovnej výprask.“

Tohle mý s klidem podaný oznámení mu na chvilku vezme další slova z úst. Naprázdno polkne, jeho pobavenej výraz ve tváři vystřídá nevěřícnost a zmatek. Rychle se ale vzpamatuje, jeho pohled ztvrdne: „To bys znovu neudělal…“

Jeho hlas ho ovšem zradí: nezní tak jistě, jak se Charlie snaží tvářit…

Sebevědomě se uculím. Odhodím koště stranou a pomalým krokem dojdu až k Charlesovi. Jednou rukou se opřu o sloup těsně vedle jeho hlavy… a zblízka se mu pevně zadívám do očí: „Seš si tím jistej? Na sto procent?“

Jeho oči mi odpovídají za něj. Není si tím jistej. Vůbec. Jelikož by ale nic takovýho ani za nic nepřiznal, uchýlí se k tomu, co mu jde nejlíp: k urážkám. „Říkáš to, jako kdybys snad věděl, co ta procenta jsou…“

Úplně zřetelně slyším ty tři tečky na konci týhle jeho jízlivosti, ale nedám mu šanci, aby tu větu nějak dokončil. Bleskově si přidřepnu, popadnu ho pod koleny a stejně jako včera si ho přehodím přes rameno.

„Co si to dovoluješ?! Koukej mě pustit, ty nulo! Nějaká uklízečka na mě šahat nebude, tohle si zkoušej na někoho jinýho! No tak slyšíš mě?!“ začne mi pěstma bušit do zad, ale jenom se pousměju. Nemůže udělat absolutně nic, abych ho pustil. Tak maximálně mi může hlasitě nadávat, což mu jde dobře, absolventovi elitní školy! Kdyby tu byl bazén, tak tam s ním snad skočím, abych ho na chvilku umlčel, ale takhle budu muset přijít na něco jinýho, nebo ho ještě někdo uslyší…

Odnesu ho do toho kamrlíku a hodím ho na vrchní ze tří žíněnek, co jsem sem teprve před chvílí naskládal. Charles se hned začne zvedat do sedu: „Tak už ses pobavil? To musel být pro někoho jako ty životní zážitek! Nechtěl —“

„Sklapni!“ skočím mu do řeči, vlezu na ty žíněnky k němu, povalím ho zpátky na záda a obkročmo si mu sednu na břicho. Začne mě od sebe odstrkovat, ale popadnu ho za zápěstí a přišpendlím mu je nad hlavou.

„Koukej mě pustit!“ metá očima blesky.

„Buď už konečně zticha!“ zopakuju mu, a abych si pojistil, že mě tentokrát poslechne, skloním se k němu a políbím ho.

Chvíli ještě vnímám, jak se pode mnou nesouhlasně vrtí, ale pak to vzdá a celý jeho tělo se uvolní a zvláční. A co víc – ten polibek mi začne opětovat. Ne jenom tak ledabyle a z povinnosti, ale dost vášnivě. Včera jsem si tím nebyl jistej, říkal jsem si, že ho ta moje pusa možná tak překvapila, že mi ji vrátil úplně automaticky a bez přemýšlení, protože ani sám nevěděl, co se děje… Ale teď už o tom není pochyb. Takhle nelíbá někdo, kdo neví, co děje. Takhle nelíbá někdo, komu se to nelíbí.

Ještě chvilku ho dráždím jazykem a rty, a když mu uteče vzrušený zavzdychání, odtáhnu se od něj, zápěstí mu ale svírat nepřestanu. Počkám si, až otevře oči a podívá se na mě, a pak se na něj ušklíbnu: „Tak co, mám si tě přetočit na břicho a dát ti na ten zadek, nebo už budeš hodnej?“

Charlie zčervená a znejistěle si skousne rty, žádná odpověď z něj ale nevypadne. Věnuju mu potěšenej úsměv. Vida ho, jak zkrotl!

„Tak se mi to líbí…,“ pronesu potichu. Ani teď nic nedodá, dokonce mi nevěnuje ani žádnej z toho svýho repertoáru pohrdavejch úšklebků. Místo toho mě jenom bedlivě pozoruje. V očích se mu mísí nejistota, ale překvapivě s důvěrou… A strach se vzrušením… Pěkně se to v něm mele! Skoro stejně jako ve mně…

Znovu se k němu skloním a začnu ho líbat. Aniž bych ten náš polibek přerušil, přestanu Charliemu posedávat na břiše, ale místo toho se natáhnu a lehnu si těsně vedle něj, tak těsně, že vlastně ležím skoro na něm. Volnou rukou mu začnu bloudit po těle. Přes košili mu přejíždím dlaní po hrudníku… a přes boky… a po bříšku… A nakonec si troufnu pohladit ho i v rozkroku. A jestliže celý jeho tělo je uvolněný a vláčný, tak o jeho rozkroku to rozhodně neplatí! Trochu pevněji tu jeho napjatou chloubu stisknu – a Charlie mi vzrušeně zavzdychá do pusy.

Odtrhnu se od jeho rtů a pobaveně se na něj zadívám, zatímco rukou ho dál hladím a mačkám tam dole. Líbí se mi, jak si Charlie skousává rty, aby zarazil ty rozrušený zvuky, co mají tendenci se z něj drát…

Vyjedu dlaní kousek výš, abych mu mohl rozepnout kalhoty. V tu chvíli Charlie ale otevře oči dokořán a odmítavě zavrtí pánví. „Ne, já nechci!“ zarazí mý počínání i slovně.

Tentokrát si musím rty skousnout já, abych se nerozesmál. „No, nevypadá to, že bys úplně nechtěl…“

Znachoví ve tvářích. „Jenže já nechci… takhle! Já nejsem jako oni!“

Přestanu se mu dobývat do kalhot a nechápavě na něj nakrčím obočí: „Jako kdo?“

„No,“ zrudne ještě o malinko víc, jestli je to vůbec možný, ale pohledem z mých očí neuhne, „ti lidi z první třídy, kteří ti za služby palubního gigola platí! Já to takhle nechci…“

Nevím, jestli se mám začít smát, nebo se rozčílit. „A to jste jako vyčetl kde, pane přechytralej? Nevím o tom, že by na palubě týhle lodi nějakej takovej gigolo byl! A i kdyby snad náhodou jo, tak já to teda nejsem určitě!“

„Ale… včera…“

„Kristepane, buď už radši zticha, Charlie,“ doporučím mu.

Zadívá se na mě tak zvláštně, překvapeně – a mně dojde, že jsem asi přestřelil s tím oslovením. Nechal jsem se zblbnout tím, že v duchu si ho tak oslovuju už delší dobu… „Tak pardon, chtěl jsem říct Charlesi!“ opravím se a mám co dělat, abych na něj neprotočil oči.

Jeho odpověď mě ale překvapí: „Ne… Charlie se mi líbí…“

Poťouchle na něj vytáhnu obočí: „Jo? A tak co kdybys mě nechal dělat i další věci, který se ti budou líbit?“ A s těma slovama mu znovu začnu rozepínat pásek u kalhot.

„Ach…,“ ujede mu a zase se u toho tak roztomile začervená. A tak se k němu skloním a na tu jeho zčervenalou tvář mu vtisknu pusu… a on mezitím svýma rtama vyhledá ty mý, a tak se zase začneme líbat. Přestanu mu svírat zápěstí nad hlavou, teď už mi nikam utíkat nebude, a uvolněnou rukou mu vjedu do vlasů, zatímco on mi obtočí paže kolem krku. Druhou rukou se mi konečně povede dostat se mu do kalhot a začnu ho hladit a mačkat přes tenkou látku pohodlnýho volnýho spodního prádla. Užívám si, jak mi při polibcích rozrušeně vzdychá do pusy a už se ani nesnaží se nějak hlídat.

Když jeho steny začnou nabírat na hlasitosti, schválně ho tam dole na chvilku hladit přestanu. „Ššš,“ tiším ho, „vždyť tě někdo uslyší… Ještě tě tu někdo načape, jak se muchluješ s obyčejným nevzdělaným plavčíkem, kterej neumí ani číst… a neví, co jsou procenta…, a na tvůj palubní lístek si nevydělá ani za rok,“ nedokážu si pomoct, abych mu nevmetl do obličeje jeho vlastní slova.

Po tvářích se mu znovu rozlije ruměnec, tentokrát ale ne vzrušením. „Nech toho…,“ zaškemrá, a jestli to tady v tom nevalným osvětlení dokážu posoudit, zatváří se dokonce omluvně.

„Čeho přesně?“ mrknu na něj. „Úplně… všeho…?“ začnu mu dlaní zase hladivě přejíždět přes roztouženej rozkrok.

„Ne… toho ne…,“ vzdychne… a já se rozhodnu už ho víc netrápit. Začnu tu jeho chloubu dráždivě mačkat a hladit v rychlejším tempu, rty se přisaju na jeho rozpálenou tvář… A když se po chviličce jeho tělo propne, jak jím začne zmítat ten nekontrolovatelnej výbuch slasti, zkusím Charlieho hlasitý sténání utlumit dalším polibkem, zatímco v dlani cítím, jak se z něj tam dole to dlouho hromaděný napětí pomalu uvolňuje. Charlie mi ještě chvilku zatíná prsty do zad, potom mě naopak úplně pustí a ruce mu sklouznou podél těla.

Pomalu ho přestanu hladit, vytáhnu mu ruku z kalhot a položím ji na jeho bříško. Cítím, jak se mu chvěje, protože Charlie pořád ještě zrychleně lapá po dechu… Očima přejedu po celým jeho těle a pohledem pak zakotvím na jeho tváři. Vypadá najednou tak… klidně… a skoro až bezbranně… Úplně jinak, než když se snaží hrát tu svou roli arogantního fracka.

Charlie asi můj pohled vycítí, protože otevře oči a nabodne se přímo do těch mých. Pousměje se, jenže pak najednou znejistí… a přes tvář mu přejede stín.

„Co je…?“ zajímám se.

„Nic, já jenom… musím…,“ prudce se posadí a začne se hrabat na nohy.

„Na večeři…?“ usměju se chápavě, zatímco pozoruju, jak si rychle zapíná kalhoty a pak se snaží trochu upravit svůj rozcuchanej účes.

„Ne… teda ano…,“ zajíká se, což mu vůbec není podobný.

„Charlie, seš v pohodě?“ přeptám se starostlivě a taky rychle vyskočím na nohy. Natáhnu k němu ruku, chytnu ho za loket a chci ho k sobě otočit, ale vytrhne se mi.

„Jo… jsem… já jenom…,“ ale už to nedořekne, jenom na mě vrhne poslední, tak trochu zoufalej pohled, a pak se rozběhne pryč.

Jasně, jedna moje část by se nejradši rozběhla za ním, protože tohle mi teda moc v pohodě nepřijde, ale druhá moje část moc dobře ví, kde je moje místo. V týhle tělocvičně, kterou musím vytřít a uklidit… A pak v jídelně pro personál… A pak v mý kajutě s mýma třema spolunocležníkama. Čili hodně daleko od prostor určenejch pro první třídu.

Hodně daleko od Charlieho. Kruci.

Charlie

Musel jsem pryč. Bylo mi hrozně a už zase jsem měl pocit, že se snad zalknu. Ten jeho pohled. Ten jeho dotyk. To všechno bylo prostě dokonalé a já úplně zapomněl, kde jsem a kdo jsem. Zapomněl jsem, že je to jen teď, na malý okamžik, a ne napořád.

Přitom jsem přesně tohle chtěl, mířil jsem za ním s odhodláním, že získám vzpomínku, jakoukoliv vzpomínku, která mě bude v budoucnosti hřát. A logicky by tohle měla být jedna z těch nejlepších. Stále doufám, že bude. Až se uklidním a třeba za pár týdnů nebudu cítit tuhle bolest navíc, snad si na to vzpomenu rád.

Ano, bolí to a můžu si za to sám, že jsem se tak zapomněl, že jsem se nechal na moment unést tou představou, jak by to bylo krásné zůstat takto vedle něj navždy. Snad kdybych nebyl, kdo jsem, svázaný pravidly a postavením, mohl bych normálně žít s ním po boku. Ne oficiálně samozřejmě, ale mohli bychom najít způsob, jak se vídat a oddávat těmhle intenzivním pocitům.

Kdybych já nebyl já, kdybych nežil ve světě, kde i jenom bavit se s ním je pod úroveň. Ale já jsem já a on je on, a tak musím udělat to, co vždycky. Skousnout zuby a zvednout hlavu, zatímco se vevnitř rozpadám na tisíc kousků, které se jen těžko skládají zase zpátky.

5. DEN PLAVBY

Matt

Tentokrát mám ranní směnu zase v tělocvičně. A chce se mi tam míň než kdy jindy. Protože je mi už dopředu jasný, že se nebudu moct vůbec soustředit… a že mi to tam bude ubíhat ještě pomalejc, než jak už jsem na to zvyklej.

No, a trefil jsem to přesně. Je to utrpení! Což o to, poručit si, aby mi oči pořád nezalítávaly ke dveřím do toho kamrlíku, to ještě dokážu. To tak těžký není. Ale ty žíněnky rozprostřený po tělocvičně… Každá z nich na mě působí jako takovej vykřičník, kterej mi neustále připomíná, co se tu včera odehrálo. Přejíždím pohledem po jednotlivejch návštěvnících, zkoumám, jestli někdo nepotřebuje mou pomoc nebo s něčím poradit – a bum, vykřičník! Na kterým posedává nějakej zhruba čtyřicátník a protahuje si záda. Uhnu očima, schválně se zahledím na dva mladší kluky na rotopedech – a bum, vykřičník! Tentokrát opřenej o stěnu, zatím nevyužitej… čekající na svý využití… hmmm… Nasucho polknu a znovu radši očima uhnu.

Sám nad sebou kroutím hlavou. Tělocvična je plná kluků a mužů všelijakýho věku, ale mně se do hlavy dere pořád jenom ten jeden. Ten hubenej, tmavovlasej a přesebevědomělej floutek, kterej ale včera… nečekaně… tu svou přebujelou aroganci odložil… a choval se docela normálně. Chvíli. Aspoň na chvíli z něj spadla ta jeho maska, z jeho hlasu už neodkapávala ta štiplavá jízlivost, jeho oči nestřílely ty pohrdavý šípy. Aspoň na chvíli se choval jako obyčejnej kluk, kterej občas přestřelí, ale uvědomí si to a umí se za to dokonce zastydět. A na chvíli se choval jako kluk, kterej si připustil, že… hm… někdy je úplně jedno, z jaký jsme kdo společenský vrstvy… Minimálně teda u líbání a hlazení je to úplně jedno…

Měl jsem najednou chuť tu chvíli protáhnout do nekonečna, toužil jsem po tom, aby se na mě už pořád díval takhle zvídavě a se zájmem a důvěřivě a plaše a roztouženě, a tak jsem hodil za hlavu veškerý naše neshody a dal jsem mu všechno, co jsem si v jeho očích přečetl, že chce. Protože tentokrát to nebylo takový to jeho dupnutí já chci, ty musíš. Tentokrát to bylo spíš já bych chtěl, a co ty, nechtěl bys taky? A já, já jsem doopravdy chtěl. Moc.

Jenže když bylo po všem, tak najednou… utekl. Chápal bych, kdyby spěchal na večeři nebo za nějakýma jinýma svýma společenskýma povinnostma. Jenže tohle bylo… zvláštní. Najednou se na mě zase díval úplně jinýma očima, takovýma skoro až vyděšenýma… a plnýma zmatku… Ale… přece jsem mu nijak neublížil, ne? Vždyť mi ty polibky oplácel, objímal mě… a řekl mi, že nechce, abych přestal s tamtím… Tak proč začal najednou tak panikařit?

Všimnu si, že do tělocvičny vchází novej návštěvník – ten kluk, co jsem ho minule na rotopedu nechtě odbyl, ale on to velkoryse nechal být. Když mě spatří, pousměje se a jde rovnou ke mně, poprosí mě, jestli bych mu nedržel nohy při sklapovačkách. Samozřejmě mu vyhovím, společně dojdeme ke třetí, momentálně prázdný žíněnce, k třetímu vykřičníku, já si před ni sednu na paty a toho kluka chytnu za kotníky. Radím mu a povzbuzuju ho a taky mu na jeho žádost ty sklapovačky počítám, naštěstí ale umím počítat automaticky a víc než do pěti, Charlie, protože myšlenkama jsem úplně mimo. Představuju si, že ty kotníky, který svírám v dlaních, patří někomu úplně jinýmu… A představuju si, jak bych dlaněma putoval po jeho lýtkách… a přes kolena… a po stehnech… a pomalu bych se k němu skláněl, abych ho mohl políbit na to jeho vzrušením rozechvělý bříško…

Pohodím hlavou, abych ty nevhodný představy zaplašil, a vší silou se přinutím vrátit zpátky do reality. I v tý realitě si ale musím přiznat jednu věc: mám Charlieho plnou hlavu… a moc rád bych ho dneska zase viděl. Aspoň viděl… Abych se přesvědčil, že je po tom včerejšku opravdu v pohodě.

U oběda si počínám stejně jako u toho počítání sedů-lehů – automaticky, takže shltnu nějaký jídlo, ale vlastně vůbec nevím, co jím. A pak už mě nohy nesou k bazénu. Poprvý od začátku plavby ale neotvírám ty dveře nadšeně, spíš trochu nejistě. Bude tu Charlie? Ukáže se tu během odpoledne? Nebo třeba klidně i pět minut po zavíračce…? Dneska bych ho asi tak urputně ven nevyhazoval…

Charlie nakonec dorazí asi dvě hodiny po mně. Bezděky se samým očekáváním narovnám v zádech, jakmile si všimnu, že přichází. Vrhne rychlej, neurčitej pohled mým směrem, ale hned zase stočí oči před sebe a vzápětí zapadne do první volný převlíkací kabinky, kterou míjí. Přijde mi, že je tam dýl než obvykle, i když možná se mi to jenom zdá, protože ještě nikdy jsem mu nevěnoval tolik pozornosti, že…

Když pak Charlie konečně vyleze, pomalým důstojným krokem dojde ke schůdkům do bazénu a bez osmělování rovnou zajede pod vodu. Sleduju pak to jeho plavání sem a tam, chvíli plave pod hladinou, chvíli nad ní, chvilku na vodě jenom tak polehává na zádech… Za celou dobu po mně jenom asi dvakrát rychle střelí očima.

Musím se sám sobě uchechtnout. Předevčírem jsem mu sebevědomě tvrdil, že bych si zaručeně všiml, kdyby se topil… No, tak to platí pořád. Zaručeně bych si všiml, kdyby se topil. Ale už si nejsem tak jistej, jestli bych si toho všiml i u kohokoliv jinýho, haha!

S touhle myšlenkou mi dojde i nevhodnost mýho počínání. Přestanu Charlieho nenápadně, přesto ale přehnaně pozorovat a začnu se věnovat tomu, za co jsem tady placenej. Jenže… dneska mi to nenucený konverzování se slečnama a paničkama moc nejde. Protože v tu samou chvíli, kdy s tím začnu, tak na sobě najednou Charlieho pohled ucítím. A jakkoliv by mě to mělo těšit, že mu nejsem tak lhostejnej, jak se první půlhodinku snažil předstírat, tak najednou je mi to spíš nepříjemný. Protože z těch jeho dřív pronesenejch náznaků jsem si vyvodil, že mu to mý flirtování vadilo…, a díky včerejšku už asi i chápu, proč… A najednou se mi prostě příčí dělat to znovu, dělat to, co mu vadí. Jasně, já vím, není to žádný malý děcko, určitě mu muselo dojít, že to nedělám naschvál, ale proto, že to svým způsobem opravdu mám v popisu práce… Ale na druhou stranu, kdyby to věděl a byl s tím smířenej, tak by mě pořád tak pokradmu nesledoval!

Nakonec tady tuhle několikahodinovou etudu vzájemný předstíraný nevšímavosti a zároveň ustavičnýho nenápadnýho pozorování nějak přežijeme. A o půl sedmý všechno zase vklouzne do zdánlivě původních kolejí. To když upozorním všechny tři zbylý hosty, že bazén se pro dnešek uzavírá – a jeden z nich to odmítne vzít v potaz. Takovej hubenej, tmavovlasej, přesebevědomělej floutek.

Začne plavat bazénem, jako kdyby byl jenom jeho. Protože v tuhle chvíli je jenom jeho. A já bych mu to pro tentokrát klidně i dopřál. Mám prostě dojem, že po včerejšku bych mu toho dovolil i mnohem víc… Takže ať si tu do těch sedmi ještě plave, jestli chce. Klidně to tu vytřu až potom. Jenže… je mi zároveň jasný, že mu nejde o ten prázdnej bazén. Vůbec ne. Ve skutečnosti prostě chce upoutat mou pozornost. A neumí to jinak. Nebo spíš – myslí si, že to neumí jinak. Neví, že tu mou pozornost už dávno má.

Pomalu dojdu ke schůdkům vedoucím do vody. Aniž bych z Charlieho spustil oči, začnu po nich scházet dolů. Charlie se po mně podívá, věnuje mi asi dvouvteřinovej pohled, ale pak hned očima zase uhne. Na předposlední schodek si sednu, a zatímco si nohy začnu máchat ve vodě, zavolám na něj: „Charlie, přestaň blbnout.“

„No dovol? Já neblbnu, ale normálně plavu,“ zahučí na mě přes rameno.

„Tak dobře,“ zasměju se, „tak přestaň plavat a polez ven. Víš dobře, že už je po zavíračce.“

Tentokrát se v tý vodě natočí tak, aby na mě viděl, a zamračeně mi odpoví: „A ty zase dobře víš, že mě ty tvé vymyšlené zavíračky nezajímají.“

Povzdychnu si. „Hele, nemusíš se chovat jako rozmazlenej spratek pokaždý, když chceš, abych se ti věnoval,“ řeknu mu a zvednu se na nohy. Nemám ale tentokrát v plánu za ním skákat a tahat ho z vody ven. Ne.

Prostě k němu napřáhnu ruku.

Charlie

Matta jsem dnes vidět chtěl, to jsem věděl hned ráno, ale do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jak na něj budu reagovat. Ta situace byla příliš bolavá. Věděl jsem, že si na bazéně před lidmi nedovolí mě sám od sebe ani oslovit, a byl jsem za to rád. Mohl jsem se alespoň v klidu vykoupat a všechno si rozmyslet. Cítil jsem na sobě jeho pohledy a krásně mě to rozehřívalo, jako bych zas mohl na chvilku odložit všechna zranění stranou.

A když pak zase dělal to, co jindy, skákal kolem ženského osazenstva, mohl jsem na něm oči nechat. Zabíjel bych za to, aby věnoval podobnou pozornost mně. Pořád jsem se ale nemohl rozhodnout, jestli se cítím na ještě jedno kolo sebetrýznění. Jestli mě další večer s ním nebude víc stát, než kolik mi dá. Jenže jakmile se bazén začal vylidňovat, já se ani za nic nemohl přinutit odejít. Ta představa, nestrávit každou další možnou vteřinu s ním, byla ještě bolavější, než to všechno, co jsem cítil při vzpomínkách na čas, co už jsem s ním prožil.

Můj život vždy byla a stále je jedna velká divadelní hra a on byl to jediné opravdové za hodně dlouhou dobu. Možná je Matt i tím jediným opravdovým, co mě ještě v životě čeká. Takže ano, rád odehraji další jednání po jeho boku a pak ještě jedno, zítřejší, než se definitivně spustí opona a v sále nastane tma. Jen ať mě to bolí, protože to je ten jediný důkaz, že stále žiji a není ze mě jen bezduchá loutka.

A teď tu stojí proti mně, nohy si máčí ve vodě a natahuje ke mně svou ruku. A já udělám to, co musím, abych si ty pocity v sobě dál udržel, a to jediné, co momentálně chci víc než cokoliv jiného. Připlavu k němu a za tu ruku ho chytím.

Vytáhne mě k sobě na schody vedoucí z bazénu. Tak tam stojíme proti sobě, dlouho se díváme do očí, než se nakloní a políbí mě. Líbá mě, já jeho zpátky a zase úplně zapomínám na to všechno kolem. Ne, teď existuje jenom on a naplňuje mi celou hlavu záplavou emocí. Jsem úplně vláčný a roztřesený, a tak se od něj nechám mlčky odvést za ruku dozadu do technické místnosti pro personál. Protáhne mě tudy a vejdeme do sousedících tureckých lázní.

Zamkne za námi ty služební dveře, na nic nečeká, odvede mě k jednomu z lehátek a začne mě na něj pokládat, zatímco mě líbá. Nechám ho, ale přesto trochu znejistím a lehce se odtáhnu.

„Nemůže sem někdo přijít?“ zeptám se a upírám na něj oči.

Usměje se a lehce mi přejede rukou přes rty, než odpoví: „Neboj. Tady je to zamčený už několik hodin a klíče odtud mají jenom tři lidi. No a nemyslím si, že by se sem zrovna teď večer někdo z těch dalších dvou chystal.“

A tak ho nechám, aby se ke mně znovu naklonil a tentokrát přitiskl své rty na můj krk a políbil mě tam. A znovu. Jednou rukou mi pátravě jezdí po těle, druhou má ohnutou v lokti těsně vedle mé hlavy a prsty mi zajíždí do vlasů. Nádhera.

Odvážím se, nechám mé vlastní dlaně zaplout do těch jeho kadeří a vůbec se nezdráhám. Lehce je stisknu a přitáhnu si ho k dalšímu polibku na svá ústa. Cítím, že se vůbec neovládám, a nemám ani tu nejmenší myšlenku na to, abych se za to jako obyčejně okřikoval. Mám chuť se prostě bavit a hrát si s ním, ale ne nějaké promyšlené divadelní hry, ale ty jednoduché dětské, na které jsem už dávno zapomněl. Protože prý jenom zabíjejí čas a ten já bych teď zabíjel opravdu rád. S ním.

Poddám se té neovladatelnosti, co v sobě cítím, a kousnu ho do rtu. Možná trochu moc, protože se lehce odtáhne, stáhne ruku z mého těla a chytne se za to pokousané místo. Když pak tou dlaní zamíří k mé tváři, leknu se, že mi dá ránu, instinktivně ucuknu a celý se napnu. Zamračí se a ten svůj pohyb výrazně zpomalí, přejede mi konečky prstů po tváři a dlouho mě hladí, dokud se úplně neuklidním a znovu neuvolním.

„Seš v pořádku?“ zeptá se a já nechtě zčervenám jak rak.

Semknu rty k sobě a znejistím. Neměl bych ztrácet kontrolu, tohle mám za to, že jsem se zase zapomněl. Tělem mi projede drobná vlna úzkosti a zase celý ztuhnu.

„Šššš… To nic,“ zašeptá, a zatímco mě dál jemně hladí, skloní se a znovu mě políbí.

Snažím se tentokrát krotit a neztrácet sebeovládání, ale nakonec na to opět zapomínám a nechám ty vlny pocitů, aby mě unesly někam pryč. Po tom mém ucuknutí si počíná velmi opatrně a plavky na mně rozepíná pěkně pomalu. Než je ze mě zcela stáhne, zastaví se, jako by se mě ptal, jestli může. A já mu chci říct, že může a nemusí se ptát, ale nahlas to nedokážu, a tak nakonec dám vale i tomu poslednímu kousku kontroly a ty jeho z něj začnu sundávat já sám, a to pěkně rychle. Vášnivě ho u toho líbám a během pár okamžiků jsme oba zcela nazí.

Hladí mě dlaní po nahém těle a já se mu snažím ty doteky vracet ze všech sil. Konečně se přestane bát té mé ustrašené reakce a také se do toho naplno vloží, roztáhne mi nohy a hladí mě mezi nimi, až z toho začnu hlasitě vzdychat. Nemám čas ani sám pro sebe vymyslet důvody, proč bych se měl zdráhat, když mě jeho nasliněné prsty začnou prozkoumávat zevnitř a mně zcela vypne veškeré myšlení.

Tohle jsem už zažil, takže mám docela představu, kam by to mohlo vést dál, přesto, nebo právě proto, začnu být docela nervózní. O několik minut později mi roztáhne nohy ještě víc, položí si jednu z nich na své rameno a v téhle pozici do mě vstoupí.

Tak tohle je pro mě teda novinka. Novinka, u které si nejsem úplně jistý, jestli se mi líbí. Trochu to bolí, a tak ty mé vzrušené vzdechy na moment nahradí kňourání. Naštěstí tahle fáze ale netrvá příliš dlouho a poté, co chytí můj úd do ruky a během pokračování jej soustavně hladí a mne, se mým tělem přelévá jedna vlna vzrušení za druhou. I přes tu drobnou bolest si to užívám natolik, že když dosáhne vyvrcholení, to mé následuje v těsném závěsu.

Po chvilce oddechu mě propustí zpod sebe a namačká se na úzkém lehátku vedle mě na bok. Líbá mě na krk, pomalu hladí po hrudníku a čeká, dokud se nezklidním a neupřu na něj oči.

Usměje se, a jakmile mu to oplatím, poťouchle se zeptá: „Tak co, pane Charlesi, jste spokojenej se službama palubního personálu?“

„No na nevzdělaného plavčíka to nebylo úplně špatné,“ vrátím mu to s úšklebkem.

Jenom zdvihne obočí, vstane, popadne mě, a když si mě přehodí přes rameno, už to nevydržím a na celé kolo se rozesměji.

„Já ti dám, že to nebylo úplně špatný!“ hartusí naoko, ale v jeho hlase je slyšet pobavený úsměv, zatímco mě nese někam pryč.

Postaví mě na zem pod sprchu sloužící k ochlazení a spustí ledovou vodu. Vyjeknu a pokusím se utéct, ale sevře mi zápěstí, přimáčkne je ke stěně a nenechá mě.

„Tak co že jsi to říkal o tom plavčíkovi…?“ zadívá se mi přísně do očí, ale v těch jeho to uličnicky jiskří.

„Nic! Nic jsem neříkal… Bylo to skvělý, Matte!“ spustím skoro hned, jen aby mě pustil z toho chladného bodání jehliček.

Okamžitě vypne vodu a přimáčkne se na mě. Líbá mě, tře mé vymrzlé tělo svými teplými dlaněmi a já se pod tím jeho žárem rozpouštím jako vosk ze svíčky.

Strávíme pak spolu ještě pár krásných chvil, než se vydám úplně vyčerpaný k sobě do kajuty. Mám Matta kompletně plnou hlavu a tentokrát mě to jen hřeje, nebodá jako jindy, však taky nač by mi bylo se trápit? Na to budu mít zbytek života, ale ty zbývající dva dny plavby do přístavu si hodlám vychutnat do poslední kapky.

Do kajuty vklouznu velice potichu, společenským pokojem projdu doslova po špičkách – večeře je dávno v plném proudu a jsem si docela jistý, že je otec tam, ale proč to riskovat? Milerád bych si jeho hněv nechal až na ráno, čili se převléknu rovnou do pyžama a zalezu do postele. Nechám se unášet všemi těmi příjemnými vzpomínkami, a tak tentokrát, i přes hlad, poměrně rychle usnu.

Už tvrdě spím v bezpečí své ložnice, když se ozve ohlušující rána…