Dv@ online (I.)

„Večeře!“ zavolá mamka z kuchyně už potřetí.

„Jo furt!“ houknu taky už potřetí, tentokrát se zároveň s tím zvednu od svýho psacího stolu, zaklapnu noťas a vydám se do kuchyně. „Jé, tousty!“

„Vajíčkový!“ zahuhlá brácha s plnou pusou.

„Jééé!“ protáhnu s ještě větším nadšením a rovnou si jich několik naskládám na už připravený talíř.

„To je najednou hladu!“ okomentuje to mamka. „A přitom to původně vypadalo, že se dnes bez večeře obejdeš,“ jemně mi vyčte, že jsem nenaklusal hned na první zavolání.

Jenom trhnu rameny, beztak už mluvit nemůžu, neboť si spokojeně pochutnávám na prvním soustu.

Mamka však zvládá všechno – jíst a zároveň se vybavovat. „Učil ses aspoň?“ vyzvídá.

„U-hm,“ několikrát přikývnu a zatvářím se děsně přesvědčivě. Ostatně, i kdybych zrovna mluvit mohl, tak bych mamce beztak nepráskl, že ve skutečnosti se v mým pokoji celý podvečer odehrával náramně hrdinný souboj mezi mnou, učebnicí do matiky a jedním webem…

Brácha neváhá svoje rozžvýkaný sousto urychleně polknout, aby mohl přispět svou troškou do mlýna: „Mami, že tě baví se pořád ptát! Myslíš, že bysme ti já nebo Miky přiznali, že se ve skutečnosti neučíme?“

Nenápadně ho pod stolem nakopnu do kotníku a pohledem mu vyšlu otázku: Hrabe ti?! To fakt potřebuju, aby mamka začala být podezíravá a ještě nás chodila kontrolovat!

Kájin na mě zakoulí očima, jinak si ze mě nic nedělá. Bodejť taky, jemu je to jedno! I kdyby se mamka rozhodla, že ho třeba přezkouší, zjistila by, že on už veškerý maturitní okruhy odvykládat umí… A to dokonce i anglicky, na gympl se zaměřením na cizí jazyky totiž nechodí nadarmo.

„Tak do očí byste mi určitě nelhali,“ prohlásí mamka přesvědčeně – a já se malinko začervenám. Je to totiž strašně milý, jak nám věří! A přitom minimálně já mám máslo na hlavě. Do očí jí totiž sice nelžu, ale úplnou pravdu jí taky netelím…

Kája, ten je v tomhle směru v pohodě. On se totiž učil průběžně celý ty čtyři roky, co na střední škole je – protože jeho to prostě a jednoduše baví. Baví ho čeština i cizí jazyky, baví ho dějepis, zeměpis… Od malička chce pracovat v cestovním ruchu – a jde si za tím, no matter what, jak on říká.

Kdežto já? Narodil jsem se jenom pár minut po něm, ale těch pár minut jako kdyby mi celý život tak nějak chybělo. Pořádně nevím, co se sebou. Nemám nalajnovanou ani svou bezprostřední budoucnost, natož tu vzdálenější, a když už jsem u toho, docela se plácám i v přítomnosti. Žiju prostě tak nějak ze dne na den, bez plánů, bez cílů. Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím.

Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět.

Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu. Konkrétně teda na jednom webu s převážně erotickýma povídkama pro kluky, hm, říkejme mu prostě a jednoduše Povídky. Ty stránky jsem objevil úplnou náhodou letos v lednu – a od tý doby tam trávím většinu svýho volnýho času. Je to tam prostě skvělý! Komunita kluků, která mě mezi sebe vcucla, aniž by se mě někdo na něco vyptával, aniž by po mně za to někdo něco chtěl, aniž by se někdo podivoval, co tam dělám, nebo mě za to dokonce soudil…

Doteď jsem z těch kluků, který jsem tam poznal, nadšený. Protože s nimi můžu mluvit o věcech, o kterých se s nikým jiným bavit nedá. A sice právě o klucích. Všichni ostatní kluci v mým okolí totiž řeší akorát holky. Můj brácha je výjimka – ten kromě holek řeší ještě i učení, haha… Ne, teď trochu přeháním – jasně, že je nás víc, kdo v posledním ročníku řešíme i maturitu a přijímačky na vysokou a tak. A jasně, že kromě toho máme i jiný témata, jako třeba nejnovější hry a netflixácký seriály a páteční kalby a tak, ale snad je zřejmý, na co jsem narážel. Že prostě všichni kluci v mým okolí jsou na holky – a já jsem na to zjištění, že to mám pravděpodobně hozený jinak, zůstal sám.

A sám jsem se s tím sžíval právě až do letošního ledna. Vůbec jsem neměl v plánu se s tím někomu svěřovat nebo to někde vytahovat, to ne. Prostě jsem si jenom tak brousil po netu – a narazil jsem na Povídky. A ty to ze mě vytáhly samy. Vytáhly ze mě i věci, který jsem vlastně do tý doby nechtěl přiznat ani sám sobě nebo kterýma jsem si u sebe nebyl tak úplně jistý… Ale při čtení těch něžně i drsně laděných příběhů o klucích to ze mě najednou začalo vyloženě tryskat. Zjistil jsem, že tohle je ono; že tam, pod těmi vymyšlenými jmény fiktivních hrdinů všech těch románů a povídek, se skrývá moje opravdový já… A co líp – že tam na to odhalování toho mýho opravdovýho já nejsem sám. Že je nás tam takových víc, co se teprve hledáme, a že je tam i spousta těch, co už se našli a co nám ostatním teď můžou, půjčím si to z jedný knížky, svítit na cestu.

Každý večer se těším, co se objeví za novou povídku, a skoro pod každou povídkou se potom rozjede solidní diskuze. Do té se samozřejmě může přidat každý čtenář nebo autor, který je na Povídkách zaregistrovaný, ale většinou se tam objevuje tak dvacet, pětadvacet pořád stejných přezdívek, přičemž jedna z nich je ta moje. A to je právě to, co mi dělá tak děsně dobře. Že můžu být součástí tady tý skupinky stejně naladěných kluků. Že mě vzali mezi sebe – a už nepustili.

Nevím, jestli záměrem tvůrců toho webu původně nebylo, že v diskuzi pod povídkama se bude diskutovat výhradně o těch konkrétních povídkách – každopádně se tím poslední dobou skoro nikdo neřídí. Jako jasně, po přečtení příběh pochválíme, vypíchneme, co koho zaujalo nebo nezaujalo, ale dřív nebo později se to tlachání zvrtne do úplně obyčejnýho chatování naprosto o čemkoliv. Řeší se hry, filmy, knížky, cestování, počasí i politika, občas taky nějaký studijní nebo pracovní záležitosti, a i když ze sedmdesáti procent si to jenom pročítám a tedy mezi nejukecanější diskutéry rozhodně nepatřím, protože mě prostě žádný za sdílení stojící hlášky zrovna nenapadají, stejně mám pokaždý pocit, že jsem se během večera pobavil líp než za celý den strávený s reálnýma lidma. Přitom na Povídkách řešíme vlastně ty samý témata, co přijdou na přetřes i s kámošema, jenže… Tady se o tom mluví jinak. S jiným podtextem. S úplně jinýma narážkama. Ale zároveň úplně otevřeně. Takhle bych se s lidma ze třídy nebo s bráchou bavit nemohl, aniž by v nich začalo hlodat podezření, že nejsem tak úplně stejný jako oni. A já v nich tohle podezření zatím probouzet nechci. Ještě ne.

Když se vrátím od večeře zpátky do pokoje a otevřu noťas, rychle očima pročtu několik nejnovějších příspěvků pod dnešní povídkou, který mi mezitím utekly. Nic důležitýho, ale vtipný to je, hlavně ta poznámka od CarLosse mě donutí se tiše zasmát, a tak se nakonec odhodlám a ještě mu na ni zareaguju, i když ji poslal už před víc než pěti minutama. A když on v reakci na můj postřeh hodí do placu vysmátýho žluťáska, úsměv na tváři se mi ještě víc rozšíří. Protože CarLoss zdaleka nereaguje na všechny komentáře. Přijde mi, že si vybírá takový ty inteligentnější, duchaplnější nebo jak to říct, a nejlíp takový, ke kterým může ještě něco dodat a z čeho se pak třeba může rozvinout debata… Proto mě vždycky extra potěší, když zrovna můj příspěvek je čas od času tím, který mu stojí za extra pozornost. Tím vyvoleným. Tak trochu si pak sám připadám jako vyvolený. Protože CarLoss je… prostě CarLoss, no.

Na rozdíl ode mě není jenom čtenář, ale povídky i píše. A to v dost zběsilým tempu, řekl bych, protože nový dílko od něj se objevuje pravidelně každou sobotu a sem tam mu vyjde něco kratšího navíc ještě i ve všední den. A nutno dodat, že já z toho mám pokaždý obrovskou radost, protože jeho příběhy čtu nejradši. A nejenom jeho příběhy. Všechny příspěvky od něj čtu nejradši. Je mi ze všech těch lidiček prostě nějakým způsobem… nejblíž.

Co se týče tý jeho přezdívky, ta tak nějak evokuje, že by se mohl jmenovat fakticky Karel, ale člověk se nesmí nechat zmást. Já jsem třeba pro všechny v reálným životě Miky, pro babičku s dědou teda Mikuláš, ale kromě nich mi tak naštěstí nikdo neříká – no ale na Povídkách jsem se zaregistroval jako Nikol@s. Velice originální, to zavinutý áčko, co? Ale to je jedno, on ten znak stejně nikdo nepoužívá, protože když už mě chce v diskuzi někdo oslovit, zkrátí to do tvaru Niku. CarLossovi zase říkáme většinou Carle, i když občas mu někdo jeho jméno nějak vtipně zkomolí, jeden čas jsme mu třeba říkali Care Ztrátoviči, haha, každopádně já si ho rád představuju jako Káju. Byl by to třetí Karel, kterýho znám. Jednoho nesnáším – kluka ze sídliště, se kterým se nemusíme už od školky, a kdyby k nám do třídy předloni nepřistoupil Oťas, byl by Karel mým úhlavním nepřítelem číslo jedna doteď. Druhýho Káju napůl nesnáším a napůl zbožňuju, a sice mý o pár minut starší dvojče. No a třetího Káju, aby teda zůstala energie ve vesmíru v rovnováze, bych měl zase naopak jenom zbožňovat.

A ono se to fakt děje. CarLoss je mi totiž šíleně moc sympatický. A nejen že podle mě píše nejlepší povídky, ale navíc se mi děsně líbí, jak se s náma ostatníma baví v diskuzích. Působí sečtěle a rozumně, ale přitom je vtipný a pohotový… A taky obdivuju, jak zlehka umí sklouznout k nejrůznějším lechtivým narážkám, ale přitom to v jeho podání nepůsobí nějak lacině nebo násilně. Prostě mi přijde, že to má v hlavě všechno správně srovnaný. Na to, že je jenom o rok starší než já. I když vlastně, kdo ví, to, že je mu dvacet, může mít ve svým medailonku na Povídkách napsaný klidně třeba už čtyři roky, čili od doby, kdy se tam objevil jeho úplně první literární počin, jak on tomu říká… Na druhou stranu, vždyť je jedno, kolik mu je. Dvacet nebo třicet – nějaký čísílko v závorce vedle jeho jména nehraje žádnou roli.

Je prostě skvělej – a to je důležitý.

***

„Naval! Maroš, do prdele, neser a naval!“ rozběhne se Lukáš za Marianem, neboť ten právě sebral z naší lavice Lukášův sešit do matiky, ze kterýho jsem si opisoval řešení jedný úlohy. Doma jsem na to totiž nepřišel, a to jsem se přitom fakt soustředil! Minimálně teda pokaždý v tom mezičase, než se na Povídkách objevil další příspěvek v diskuzi, že.

Očima chvilku sleduju Maroše, jak vybíhá ze třídy, těsně pronásledovaný Lukášem, a s povzdychnutím svůj sešit zavřu. Pochybuju, že do konce přestávky se k tomu opisování ještě dostanu, ti dva se budou nahánět po chodbách až do zvonění… Někdy mám dojem, že nejsem ve čtvrťáku na střední, ale ve čtvrtý třídě základní školy!

„Oťas! Otísku, neee!“ vypískne Katka a začne se hlasitě chichotat. Spíš automaticky než ze zvědavosti se tím směrem otočím – a jak jinak, Oťas si ji zrovna přehazuje přes rameno a se smíchem ji nese k tabuli. V poslední době se z toho stala jakási třídní disciplína: která holka dokáže Oťase vyprovokovat, aby ji vzal do náruče nebo si ji aspoň takhle přehodil přes rameno, ta pak asi získává nějaký body v rámci prestiže… Aspoň jsem si to tak vyvodil, nikdy jsem se o detaily nezajímal.

„Mám krátkou sukni, neblbni! Všichni uvidí mý kalhotky, hihihi!“ buší mu Katka do zad, ale vzhledem k tomu, že se u toho pořád vesele hihňá, to nevypadá, že by jí to extra vadilo.

„On se sem nikdo nedívá,“ ujišťuje ji Oťas hlasitě, zatímco očima přejíždí po třídě, aby se přesvědčil, že ve skutečnosti tu scénu s větším či menším zaujetím sleduje nadpoloviční většina všech přítomných. O nic jinýho mu totiž nejde, místní mačo holt musí být pořád ve středu pozornosti.

„Tak už mě pusť! Hej!“ začne Katka kopat i nohama, ale docílí akorát toho, že si Oťas přehmátne a přidrží si ji tak, aby už kopat nemohla. Volnou rukou jí pak několikrát hladivě přejede po zadku, což se neobejde bez několika rádoby vtipných, podle mě ale spíš pěkně nechutných narážek těch největších nadrženců ze třídy. Ti by si očividně taky rádi sáhli, ale nemají k tomu tolik odvahy jako Oťas. A hlavně by jim to holky ani nedovolily. Z nějakýho důvodu se totiž skoro všecky točí právě a jenom kolem Oty.

„Otine! To nemůžeš! Pusť mě!“ zvýší Katka trochu hlas, ale jelikož se do toho pořád směje, zní mi to spíš jako nepouštěj mě a pokračuj. Sám pro sebe si nenápadně zavrtím hlavou: pravidla týhle hry asi nikdy nepochopím…

Jakkoliv jsem se snažil o nenápadnost, Oťas si toho mýho pohybu přesto všimne. „Copak, Mikys, chceš si to vyměnit?“ osloví mě totiž.

Zvednu oči v sloup, za odpověď mi nestojí, a znovu si otevřu svůj sešit do matiky, abych mu tím dal najevo, že z mý strany je rozhovor u konce dřív, než začal.

Oťas se ovšem nevzdává tak snadno. „Že seš to ty, tak si můžeš vybrat, za koho se chceš vyměnit: jestli za mě, ovšem nevím, jestli takový párátko jako ty Katku unese, no anebo za ni, chacha… Líp se mi pak budeš vyhazovat z okna, abys nám tu ve třídě nezacláněl!“

Podrážděně na něj přimhouřím oči. Proč mi sakra nemůže dát aspoň jeden jediný den pokoj? „Já tu nezacláním, já do týhle třídy chodím už osmý rok, víme?“ odseknu mu. „Jediný, kdo tu zaclání, protože ve svý vlastní třídě se nedokázal udržet, seš ty!“

Oťas pouze ohrne ret do úsměšku, zatímco zbytek třídy se okamžitě promění v hejno syčivých hus: některý holky se na mě oboří, že jsem na Otu hnusnej, jiný s Katkou v čele se začnou naoko urážet a pohoršovat nad tím, že Oťas Katku v podstatě označil za tlustou, haha, a kluci do toho virválu přispívají svýma trefnýma poznámkama, přičemž je jim vcelku jedno, proti komu jsou namířený, hlavně, že je ostatní ocení smíchem. A do toho všeho se přiřítí Lukáš, vítězoslavně mává nad hlavou svým sešitem a drmolí něco o tom, že Maroše zamknul na dvoře u popelnic a že ten se asi teď bude muset zkusit dozvonit na školníka… No neříkal jsem to? Čtvrtá třída hadr!

Proto si pokaždý spokojeně oddychnu, když z toho zmatku a halasu, co u nás ve třídě panuje každý den, můžu po poslední hodině konečně zdrhnout domů. Tam vládne klid a pohoda… A taky jsou tam Povídky. Sotva odhodím batoh a převlíknu se do domácího, ohřeju si v mikrovlnce mlíko, přisypu vrchovatou lžíci Granka – a s hrnkem horkýho kakaa si sednu k notebooku, kde si vyberu nějakou starší romantickou povídku, kterou jsem zatím nečetl. Je to takový můj rituál už pár měsíců a zatím se mi nepřejedl. Ani nepřepil. Naopak, během čtení se mi vždycky spraví nálada, nějakým způsobem se mi skoro až uleví, prostě si najednou připadám doopravdy doma, mezi svýma… A po tom hektickým a hlučným dni stráveným ve škole to na mě působí jako balzám.

Mňo, on ten můj rituál má teda ještě pokračování. Když se dostatečně vyklidním nad příjemně zamilovaným příběhem, vyberu si pak ještě textík z rubriky Sex na druhou. Tam už, jak název napovídá, se neřeší city a šťastná nebo nešťastná láska, ale jde tam opravdu jenom o to jedno. A tam si teda spíš vybírám svý už oblíbený a ověřený povídky… A jo, při jejich čtení se mi taky uleví. Respektive si ulevím sám. Neboli, po přečtení Sexu na druhou přichází úleva na druhou, hahaha. No, a teprve pak jsem připravený na to, že přijde mamka z práce a brácha ze školy nebo kdoví odkud, že si s sebou třeba někdy přivede i svý kámoše a přizvou mě do debatního kroužku… No prostě teprve po tomhle mým rituálu může nastat takový to obvyklý odpoledne.

A obvyklý odpoledne se pak může překulit do obvyklýho večera, což je doba, kdy se znovu přihlásím na Povídky a spolu s dalšíma známýma vyhlížíme nový příběh, abychom si ho mohli namlsaně přečíst – a pod ním se potom tradičně rozkecat…

Hm, ale dneska večer je všechno jiný. Sotva totiž po večeři svůj nejoblíbenější web zaktualizuju, všimnu si novýho oznámení od správců Povídek, a sice že pro všechny registrovaný uživatele zprovoznili chat! Téda, tak to je příjemný překvápko! Samozřejmě neváhám a hned se jdu do tý chatovací místnosti podívat. A stejný nápad asi mají úplně všichni, protože přihlášených nás je spousta, ale zatím nekecá nikdo – a všichni prostě jenom zvědavě nakukujeme… A tak si v mezičase najedu na čerstvě publikovanou povídku a přečtu si ji, a když se pak na chatu objevím znovu, už se tam několik diskutujících čile vybavuje. Srdce mi trošku poskočí, když se přesvědčím, že je mezi nimi i CarLoss…

Chviličku si jejich debatu jenom pročítám, než si troufnu jim do toho skočit a hromadně všechny pozdravím.

„Ahoj Niku!“ objeví se na obrazovce postupně od většiny přítomných – a mě potěší, že mezi tu většinu můžu přiřadit i právě CarLosse. Že jsem mu stál za spešl pozdrav.

A kdyby jenom za pozdrav! „Kde ses flákal?“ pokračuje vzápětí. „Už jsem si začínal dělat starosti! Byla by škoda, kdybys zrovna ty při tom slavnostním otvírání chatu chyběl! 🙃“

No páni! Já vím, je to jenom obyčejná poznámka a určitě nic neznamená, pravděpodobně mě měla jenom vtáhnout do rozhovoru, ale… Nemůžu si pomoct. Ta možnost, že třeba aspoň něco z toho myslel vážně, mě zahřeje tak moc, že si hned otevřu Word a tu jím pronesenou větičku si tam vkopíruju. Začínal jsem si dělat starosti… Zrovna ty… Zrovna já? Jak přesně to asi myslí, že zrovna já…? Hmm…

Nakonec se donutím to prozatím upozadit a místo toho začnu přemýšlet nad něčím dostatečně zajímavým, co bych mohl hodit takhle do placu jako odpověď. A podobně pak přemýšlím ještě i nad svou druhou reakcí… a nad třetí… a nad pátou…, než mi dojde, že nad tím přemýšlet nemusím. Že prostě stačí, když se budu úplně normálně a přirozeně bavit. Protože CarLossovi i všem ostatním diskutujícím to očividně stačí bohatě. Tady nejsem ve třídě, nemusím vymýšlet žádný trefný poznámky, kterýma bych usadil Oťase nebo rozesmál spolužáky. Tady doopravdy stačí jenom tak být.

A tak tu jenom tak jsem do tří do rána. V tu dobu už se nás baví jen devět, zdravý jádro, jak nás označil Theo, a je to doopravdy super – líbí se mi, že je to tady mnohem interaktivnější a živější, než jaké to kdy bylo i v té nejukecanější diskuzi pod povídkou. A šíleně mě těší taky to, že i když na CarLosse mluví spousta lidí, tak přesto dost často zareaguje i na mě. On je taky ze všech těch osmi spolukecálistů jediný, kvůli komu vydržím tak dlouho vzhůru… Však taky jakmile pár minut po třetí prohlásí, že jestli okamžitě nezaleze do pelechu, tak ráno nevstane a bude z toho průšvih, rozloučím se rovnou i já.

Když konečně ulehám do postele, mám v plánu se ještě aspoň chvilku v duchu zaobírat vším tím milým, co mi během několikahodinovýho rozhovoru stálo za nakopírování k té první uložené větičce od něj, ale sotva se moje hlava dotkne polštáře, spánek, který na mě už zjevně číhal, mě přepadne – a k žádným úvahám už mi nedá prostor.

***

Sobotní večery jsou pro mě už několik měsíců takovýma soukromýma Vánocema. Rozbaluju si totiž pokaždý dáreček od CarLosse – a sice jeho novou povídku… Tak v jaký rubrice se objeví tentokrát? Bude to něco romantickýho, nebo spíš takový převyprávěný porno, jak občas někdo označí povídky z rubriky Sex na druhou? A pokud to bude to druhý, což bych si teda dneska kliďánko dal říct, tak bude to laděný spíš klasicky, nebo to u sebe bude mít ikonku chilli papričky, značící, že se jedná o tvrdší akci? CarLoss totiž umí skvěle odvyprávět cokoliv…

Dneska mi ale překvapením spadne brada: Carlův nový příběh se odehrává v budoucnosti, ve světě plným těch nejšílenějších technologických výdobytků, kde se i přesto, že je to zakázaný a přísně hlídaný, zkusí najít a sejít dva obyčejní, vší tou umělou inteligencí a nepřirozeností znechucení kluci… Miluju tady ty náhledy na život na Zemi pozměněný nějakýma třeba pěti sty roky překotnýho technologickýho i sociálního vývoje – všechny ty možnosti, jaký to nabízí, a odhady, jak se s tím lidstvo popasuje. Dokud jsem ještě chodil do knihovny, půjčil jsem si na to téma snad každou knížku, která mi v oddělení sci-fi přišla pod ruku! Na Povídkách jsem nic takovýho zatím nečetl, když už, tak se tu objevují spíš fantasy příběhy… Jsem tedy tou novinkou od CarLosse tak nadšený, že po dočtení mnou projede obrovský zklamání čistě proto, že už je konec! A přitom to v příběhu vlastně všechno dobře dopadlo.

Okamžitě sepíšu do diskuze pod povídkou komentář, nedá mi to ani tolik práce, protože všechny ty pochvalný a obdivný slova ze mě jenom tryskají, a pak si rovnou najedu na chat, protože mám šílenou chuť tu povídku s někým rozebrat. A nejlépe se samotným autorem… CarLoss už tam je a zrovna s PavPavlem a Theem probírá jakýsi průšvih, co měl Theo včera v práci, jak si tak stihnu letmo prolítnout očima. Jsem ale tak plný dojmů a superlativů, že neváhám a v podstatě jim skočím do řeči.

„… No prostě, chtělo by to pokračování! 👍“ zakončím svůj nadšením přetíkající komentář o dvě minuty a pětaosmdesát slov později.

„Pane jo! Tak díky, Niku! To mě extra těší, protože už jsem si říkal, že jsem tím námětem šlápnul vedle… 🙄“ odepíše mi CarLoss.

„Jak to myslíš?“ nechápu.

„Tak zrovna tadyhle kluci mi před chvílí nadávali, že to bylo dost nudný…“

Nudný?!

Svůj vnitřní výkřik rovnou přetavím do písmenek: „Nudný?! Jak by to mohlo být nudný?“

„Jsme neříkali nudný,“ opraví Carla PavPavel. „Jenom že nás to moc nebavilo.“

„Jak tohle může někoho nebavit? 😮“ podivuju se upřímně.

„😃 😂 Přesně těmahle slovama jsem se jich ptal taky!“ odpoví mi CarLoss a já si díky těm žlutým ksichtíkům úplně živě představuju, jak se někde nad svým noťasem směje.

„A co ti na to teda odpověděli? 😉“ vyzvídám pobaveně, protože jsem příliš líný si to zrovna teď hledat v historii chatu.

„Drze opáčili, jak to prej může někoho bavit 😈, no chápeš to?!“

„Nechápu. Kluci, vy jste divní! 😃“ otituluju vysmátě tu sebranku, co si dovolila takhle zkritizovat Carlovu naprosto perfektní novinku.

„Ne, to VY jste divní!“ vrátí mi to Theo. „Si ho honíte nad popisem nějakýho vymakanýho robota s pořádně promazaným multifunkčním ocasem, nebo co? 😋“

„Tak dokud nemáme k dispozici tvou fotku, co nám zbejvá? 😇“ utře ho CarLoss.

Užuž chci taky něco odvětit, ale zarazí mě, když CarLoss pokračuje: „Niku, Schránka.“

Schránka? To znamená, že mi tady na Povídkách nechal soukromý vzkaz… Na chatu ani na diskuzích se totiž nedá nijak šeptat, takže z toho důvodu, když se chce někdo bavit intimněji, využívá právě Schránku. Já si tam zatím vyměnil jenom pár vzkazů s Theem, když jsem byl na Povídkách úplný nováček, jinak tuhle službičku nevyužívám – a teď najednou mi něco soukromýho chce sám CarLoss?

„Ne že nás budete pomlouvat! 🙊“ stihnu si ještě na chatu přečíst výhružku od PavPavla, ale už se na to pořádně ani nesoustředím, protože rychle otvírám Schránku, napnutý, co mi asi tak CarLoss může chtít.

„Hele, ty takydivnej 😉, nechceš jít pokecat třeba na Skype? Tady na chatu nás asi kluci moc vykecávat o scifíčkách nenechají, aniž by do toho furt tahali ty svý narážky na promazaný roboty 😜 A kecat přes tuhletu Schránku mi zase přijde děsně těžkopádný…“

Zůstanu na ten vzkaz chvíli jenom konsternovaně hledět. CarLoss se mnou chce jenom tak pokecat přes Skype?! Jako jasně, pravděpodobně nejsem jediný, komu se týhle výsady kdy dostalo, je naopak celkem pravděpodobný, že právě teď udržuje v jiným okně čilou konverzaci s Theem a tahá z něj tu fotku… A u toho klidně může mít rozdělaných dalších deset soukromých rozhovorů s dalšíma deseti lidičkama, protože s někým, jako je on, je prostě radost si povídat a určitě po tom prahne každý. No dobře, tak každý druhý. I když z Povídek možná každý. No, ale že jsem opět jedním z těch vyvolených, komu nabídl možnost si soukromě popovídat, i já… To teda!

„Jasně, můžeme,“ zareaguju rychle, zatímco už si otvírám Skype a registruju se jako úplně nový uživatel. Svůj současný účet, který jsem si kdysi dávno vyloženě z praktických důvodů založil naprosto bez fantazie pod svým civilním jménem Mikuláš Šedivčák, mu totiž k dispozici dát nechci – jako jo, asi nebudu jediný tohoto jména v republice, ale stejně bych nerad, aby si o mně CarLoss případně mohl zjistit kde co! Třeba kam chodím na školu, a dokonce taky jak vypadám, protože ještě dnes se dají v pohodě vygooglit fotky našeho florbalovýho týmu, se kterým jsme, když jsem byl v kvintě, celkem úspěšně reprezentovali náš gympl na všech možných soutěžích a pohárech… Žádný takový! Jestli někdy bude chtít nějakou mou fotku, tak ať si o ni řekne – a dostane ji samozřejmě jenom výměnou za svou!

„Ahoj 😎“ pozdravím ho znovu, když se mi konečně povede svůj nový účet Nikolas Poveedka propojit s tím jeho, Carloss Carlossczak.

„Zdar! 😀 Heeej, máš perfektní ‚příjmení‘! 😂“

„Viď?“ zapýřím se. „Ale k tobě by se hodilo víc – jako k autorovi…“

„Tak třeba tě to naopak ponoukne, abys časem taky něco sepsal a vydal. Takový příhodný příjmení je škoda nechat ležet ladem 😄“

„To radši přenechám šikovnějším – čili tobě,“ lichotím mu. Pak mě ale napadne, že třeba má všech tady těch narážek a pochval plný zuby a radši by mluvil o něčem jiným, co s tvorbou povídek vůbec nesouvisí, a tak se radši přeptám: „Tak o čem chceš kecat? O něčem konkrétním?“

„Spíš ti řeknu, o čem kecat nechci: o škole a o učení 😜 To je téma, kterýho mám za celej týden po krk – a stejně i tady na Povídkách se najdou tutani, kterým není blbý mi tu obligátní otázku položit 🙉“

„Obligátní otázku…? Jo ty myslíš: ‚Tak co škola?‘“ zjišťuju.

„Přesně! 😃 😃 😃“ baví se – a mě blaží, že se tak směje díky mně… A taky že mě očividně nepovažuje za tutana, haha.

„😁 Neboj, v tomhle jsme na jedný vlně. Kdybych dostal korunu pokaždý, když se mě na to někdo zeptá… 🙄“ ujistím ho, že pokud je mu to proti srsti, tak já z něj tyhle informace rozhodně tahat nebudu. I když jsem si jistý, že s ním by mě bavilo vykecávat klidně i o škole. Ostatně by mě docela zajímalo, co studuje. Ať už je mu dvacet nebo čtyřiadvacet, tak bude někde na vysoký – moje představa je, že se zabývá žurnalistikou. Hm, nebo že by byl třeba na peďáku, obor čeština…? Na druhou stranu, díky svý výřečnosti by se jistě uživil i jako právník… Ale tak dobře, prozatím svou zvědavost spolknu a třeba mi to časem prozradí. Ostatně, jsem rád, že mi prozradil aspoň to, že něco studuje. Doteď jsem si totiž nebyl úplně jistý; kdykoliv diskuze na Povídkách sklouzla k práci nebo ke studiu nebo celkově k nějakým osobnějším detailům, tak se akorát navážel do ostatních, ale na sebe nic nepráskl… Mně k němu ale popravdě představa, že během dne třeba rozváží pizzu nebo, co já vím, sedí za přepážkou v bance, zrovna dvakrát neseděla.

„Super! 🙂👍 Máš teď rozečtený nějaký dobrý sci-fi?“ změní obratem téma. „Aspoň mi to teda z tvých řečí vyznělo, že ti tenhle žánr není cizí.“

„To si piš, že není!“ okamžitě se chytnu.

A pak se toho držím a už nepustím po celý zbytek sobotní noci… a nedělního časnýho rána. Nutno dodat, že se ani nějak bůhvíjak pevně držet nemusím – CarLosse to téma taky baví a přijde mi, že si v něm jako ty pověstný ryby ve vodě plaveme oba.

Navíc si nemůžu pomoct, ale s postupujícím časem získám dojem, že kromě mě už se CarLoss s nikým jiným nevybavuje. Jednoduše totiž nemá kdy; na všechno, co napíšu, reaguje okamžitě, bez jakýchkoliv prodlev. Neskutečně si považuju toho, že mi věnuje veškerou svou pozornost! Jako jasně, co já můžu vědět – třeba z Thea už jeho fotku dávno vydyndal a s někým jiným si domluvil na zítra rande… Ale dnešní noc věnoval jenom mně. A mě to vědomí tak zvláštně… hřeje.

A když vypínám noťas a s mocným zíváním se přesunuju do postele, zahřeje mě ještě něco. Taková představa. Která se mi zatím do mysli nikdy nevkradla, protože mi přišla až příliš… troufalá. A jednoduše nereálná. Nedosažitelná. Takže jsem si ji doteď vůbec nedovolil… A sice, že jako třeba jednou… časem… by mi mohl CarLoss věnovat další noc. Ale tentokrát naživo…

***

„Trochu života do toho umírání, brácha!“ nakopne mě Kája do kotníku, když na mě ráno čeká v předsíni, než se přezuju. Asi má dojem, že čeká nějak moc dlouho. No, on to asi nebude jenom dojem…

„Aby ses nepo,“ zahučím, zatímco se už potřetí zamyslím nad tím, co je vlastně za den, načež se snažím si vzpomenout, jestli jsem si před snídaní naházel do batohu správný učebnice. Hmm, středa… nebo čtvrtek? Jo aha, čtvrtek… Bože, přijde mi, že mi prostě stávkuje mozek! Víkendovou únavu jsem dospal z pondělka na úterý, kdy jsem zapadl do postele v podstatě hned po večeři. Ale včerejší i dnešní noc už jsme zase celou prokecali s CarLossem – a s ním ten rozhovor dřív než ve tři ráno utnout nejde! Nebo přesněji řečeno – s ním tak nějak až do těch zhruba tří zapomínám vnímat čas, a teprve když mi tělem projede ozvěna prvního mohutnýho zívnutí, mrknu očima do pravýho dolního rohu monitoru a zjistím, že jsou skoro tři. Neměnil bych na tom nic, je to boží! Jenom kdybych nemusel pokaždý sotva pár hodin poté, co zapadnu do postele, zase vstávat, že!

Cestou na tramvaj se snažím s bráchou držet krok a tolik se neloudat. Snažím se s ním teda držet krok i ohledně toho, co mi říká, ale jde mi to ztuha, protože hlavou se mi pořád honí útržky všech těch nočních debat… Je to, jako kdyby ty věty, co mi CarLoss během těch několika večerů napsal, někdo vytiskl a ty papíry rozstříhal – a ony mi teď víří hlavou podobně jako balonky s číslama při losování Sportky. A občas se mi některý ten ústřižek připlácne zevnitř hlavy na čelo a já si ho přečtu a znovu se celý zatetelím, úplně stejně, jako když jsem si to četl někdy v noci na monitoru úplně poprvý…

„Brácha, krucinál, ty mě vůbec nevnímáš!“ vytrhne mě Kájův hlas ze vzpomínek. „Si teda ty mamčiny narozky pořeš sám!“ hartusí.

„Co? Ale vnímám… I když… Tak teda ne, sorry,“ vzdychnu. „Co jsi říkal?“ přeptám se a zahledím se na něj, připravený věnovat mu teď už veškerou svou pozornost.

„Že nemáš do prdele pařit až do tří do rána nějaký pitomý střílečky, když potom vypadáš takhle!“ drbne do mě loktem. „To vyšla nová verze Call of Duty, nebo co?“

„Cože? Ne, já přece…,“ začnu, ale na poslední chvíli se mi přece jenom povede zrestartovat mozek a ten mi zavelí bráchovi radši nic neprozrazovat. Mám dojem, že zatím bude lepší, když si bude myslet, že jsem podobně jako dva roky zpátky propadl jedný perfektní akční gamesce… „Kámoš mi půjčil Far Cry pětku, protože na podzim vyjde šestka, tak abych…,“ opravím se tedy, nakonec ale jen mávnu rukou, brácha hrám stejně nerozumí, nemá smysl si tu vymýšlet bůhvíjaký storýčka. „A vůbec, jak to víš? To jako kontroluješ, kdy chodím spát?“

„To víš, že jo!“ rozesměje se pobaveně. „Ale shodou okolností teď dost ponocuju, tak vidím, do kdy se u tebe svítí.“

„Tak shodou okolností! A co je to za okolnosti?“ přejedu ho pátravým pohledem. „Vypadáš nějak podezřele svěže na to, že spíš taky jenom pár hodin!“ dodám a automaticky si zívnu.

„Asi mě holt učení tak nevyšťavuje, jako tebe nahánění a střílení nějakých… nevím koho,“ pokrčí rameny.

„Učení, pf,“ ušklíbnu se na něj. „Do tří do rána?“ zahledím se na něj nevěřícně. Přijde mi to nějaký zvláštní – brácha se přece tak dlouho učit nepotřebuje, ten už všechno dávno umí!

„A co ti na tom přijde divný, pár týdnů před maturitou?“ ohradí se, ale po chvilce ucukne očima. Ha! Tak tady něco vážně nehraje! I když… třeba zase až tak nekecá. Třeba dává nějaký svý spolužačce on-line doučovací lekce, co já vím, z angličtiny například – a oba tomu říkají, že se učí, ale přitom spolu můžou flirtovat podobně jako my s CarLossem!

Nu, tomuhle tématu nočních rozhovorů na dálku se ale radši rozhodnu obloukem vyhnout…

„To máš pravdu, v tvým případě to divný asi fakt není,“ prohodím tedy. „Já ale každopádně začnu ohledně matury vyšilovat až o svaťáku.“

„Jestli to do tý doby ovšem dohraješ,“ rýpne si. Před těma dvěma rokama jsem totiž byl tím hraním dost posedlý, v podstatě mě všechno ostatní přestalo zajímat. Takhle zpětně už vidím i já, že to asi nebylo úplně zdravý. Jenže tenkrát kluci pořád organizovali nějaký hromadný akce s holkama, půjdeme tamhle, uspořádáme tohle, sejdeme se tadyhle… A mně to nebylo moc příjemný, tak jsem se radši schovával do virtuálního světa, kde žádný holky nebyly.

Mňo, a letos to mám vlastně podobný, když se to vezme kolem a kolem. Letos jsem posedlý Povídkama. Pořád je to svým způsobem virtuální svět, kde holky nejsou, ale na druhou stranu… není vymyšlený. Ti kluci z Povídek jsou skuteční, i když tam vystupují pod vymyšlenými jmény. Ale když se s nimi bavím, neodpovídají mi za ně předprogramovaný řádky kódu… Aspoň za CarLosse stoprocentně ne. A tím pádem mi tahle moje letošní posedlost nepřijde zase tak… divná. Nebo dokonce nebezpečná. Naopak! Vždyť tomu, že jsem konečně našel někoho, s kým si tak perfektně rozumím, se přece nedá nic vytknout!

„Neboj,“ šťouchnu do Káji jemně ramenem. „Mám to pod kontrolou.“

„Tak jo. Ale před svaťákem ti ten noťas preventivně zabavím!“ zahrozí na mě prstem, jako kdyby byl starší o deset let, a ne jen o pár minut.

„Tůdle,“ udělám na něj dlouhý nos. „Radši mi řekni, co teda s těma mamčinýma narozkama,“ vybídnu ho, ať se vrátí k původnímu tématu.

A brácha se naštěstí nenechá pobízet dvakrát.

***

„Však ty jsi kdysi zmiňoval, že jsi z Prahy, nebo se pletu…? 😯“ zeptá se CarLoss z ničeho nic, když si navzájem posíláme odkazy na trailery k chystaným filmům a ujišťujeme se, že budou všechny skvělý.

„Nepleteš,“ potvrdím mu to, potěšený tím, že si toho už kdysi dávno na diskuzi všiml – a že si to pamatuje. „Proč?“ zavyzvídám a už dopředu se mi rozbuší srdce z toho, co doufám, že si přečtu jako odpověď…

„No že bysme mohli na něco z toho zajít spolu,“ nezklame CarLoss mý očekávání – a mým tělem se prožene přímo uragán nadšení. Joooo, supeeeer!!!

CarLossovi ovšem odpovím o něco umírněněji: „To by bylo super! 👍“ Pak se osmělím a zeptám se na něco osobnějšího: „Takže ty tu taky žiješ? Nebo jenom studuješ…?“

„Obojí 😎“

Chvilinku se zamyslím, jestli využít příležitosti a zkusit z něj vytáhnout i co studuje, ale CarLoss mě už nic dalšího zjistit nenechá; naopak to vypadá, že se do zjišťování osobnějších informací pustil sám! „Hele, a jak vypadáš? 😇 Já jenom, abysme se pak před tím kinem poznali…“

Týjo, tak ten se s tím teda nepáře! Takhle to asi vypadá v praxi – ta poučka o tom kutí do železa, dokud je žhavý, hihi… Jasně, že mě to těší, protože podle všeho to s tím kinem myslí vážně, když už rovnou řeší i to, jak se tam pak poznáme… I přesto ale zůstanu na tu jeho otázku zadumaně zírat. To máme totiž velký skok – od oblíbených filmových postav k popisování mý postavy! Nebo co po mně jako chce? Váhu a míry? Nebo rovnou poslat fotku…?!

Nakonec se rozhodnu pro provokativnější odpověď: „Hmm, něco mezi Timem Chalametem a Tomem Hollandem 😋“

„Wooow!!! 😍😍 Tak MEZI, jo? Jako jasně, chápu – kdo by nechtěl stát MEZI nima, co? 😛“

Vybuchnu smíchy a pochechtávám se celou dobu, co vyťukávám odpověď: „Kdyby jenom stát… 😳“

„😂🤣 Jako že bys tam radši klečel, jo? 😉“

Podbřiškem mi projede prudký vzrušení. Teda jako… ne konkrétně z tý představy toho, že klečím mezi Tomem a Timem (i když!), ale z toho, že o něčem takovým mluvím zrovna s CarLossem…

„Nech si to! 😄“ snažím se z tenkýho ledu radši vybruslit – a to tak, že přejedu na jinou kluzkou plochu: „Jsi mi ještě ani neřekl, když teď teda víš, jak vypadám 😋, jestli to pozvání do kina pořád platí!“

„No tak dobře, vraťme se od představy tebe, jak klečíš, k představě tebe, jak na mě čekáš před kinem. Protože jasně, nejdřív kino – potom to ostatní, viď? 😇“

„Ty jsi hroznej!!! 😃“ obviním ho, zatímco si uvědomuju, jak mě najednou pálí tváře… a dlaně… a jak mě šimrá v podbřišku. A nevím, jestli je to všechno vzrušením, nebo nervozitou. Nervozitou z toho, jak rychle jsme se z nevinnýho skypovskýho tlachání přesunuli k něčemu tak… tak… vzrušivě reálnýmu…

„Neboj, já si dělám srandu… 😉“ napíše.

„Škoda 😆“ ujede mi.

„Heeej, chlape, tak teď už se v tobě vůbec nevyznám! 😂“

„Z toho si nic nedělej, já v sobě taky ne 😉“ přiznám.

„Dobře, tak na to půjdeme pomaličku a postupně: to kino můžu považovat za domluvený? Nebo s někým, kdo tu na tebe zkouší oplzlý fórky, už se ti nikam nechce?“ vyzvídá – a mě to znovu tak hezky zahřeje. Protože to zní, jako že o to kino se mnou fakt stojí.

„Myslím, že za těch pár měsíců, co na Povídky chodím, už jsem si na oplzlý fórky všeho druhu zvykl 😉“ ujistím ho, že tak snadno se odradit nenechám. A pak mi to nedá a schválně provokativně dodám: „Nemluvě o tom, že představa, jak klečím mezi Tomem a Timem, mi nijak oplzlá nepřijde.“ No však co? Deset už bylo, ale do tří daleko, haha, tak proč bychom nemohli zkusit pokecat i o něčem… šťavnatějším? Když už jsme to tak jaksi nakousli…

„Momentík, Niku, tohle jsme si ovšem nedomluvili! Pokud půjdeme do kina spolu, tak žádný klečení mezi Tomem a Timem nebude! 😈“

„Ale ale!“ bavím se. „Nejsme nějak majetničtí? Po jednom kině?“

„To si piš, že jsme! 😈 A teprve budeme! 😈“

Hmmm…!!! „No dobře dobře, tak POKUD spolu půjdeme do kina, tak PAK už po Tomovi a Timovi ani nevzdechnu,“ slíbím mu lehce rozechvělými prsty. Nemůžu si pomoct, ale z toho, že si tu mezi sebou přehazujeme ten příslib osobního setkání jako nějaký tenisový míček, se chvěju úplně celý… Je to pro mě takový nezvyklý pocit, no, ještě nikdy s nikým jsem si rande nedomlouval! A ještě nikdy s nikým jsem se nebavil takhle provokativně, ve smyslu žhavě… A hned napoprvý je to zrovna s někým, ke komu už několik měsíců v podstatě vzhlížím a kdo je v mých očích prostě… dokonalý! Zatímco já jemu nemám vůbec co nabídnout! Achjo, kdybych aspoň opravdu vypadal jako kombinace Toma a Tima… nebo jakýchkoliv jiných dvou sexy herců, že, jenže takhle…

„Beru tě za slovo! 👍“ odvede mě CarLossův zdvižený palec od mých neveselých úvah. „A to POKUD si klidně škrtni, to kino považuju za hotovou věc. To s tím klečením ze mě ovšem vypadlo podvědomě, klídek. Mám totiž rozepsanou jednu ostřejší povídku, víš… 😏“

„No tak bezva, to už se na ni těším! Něco o klečení, jo? 🤭“

„Taky… 🤗“

„Haha, a to se ti stává běžně, že když máš rozepsanýho něco pikantnějšího, tak ti to z podvědomí takhle nekontrolovaně vyplouvá na světlo? 😄 Já jen, že bych teda radši s tím kinem počkal, až budeš mít rozepsanýho něco jemnějšího… 😱 😉“ škádlím ho. Mám totiž dojem, že teď už si to můžu dovolit – že už si prostě nemusím hlídat každou větu, kterou před ním pronesu, abych se nějak neshodil, nebo aby něco nepochopil blbě a neřekl si, že s někým jako já se nemá potřebu zahazovat. Ne. Vždyť mě zve na rande – pravděpodobně proto, že se mu líbí právě to, co mu píšu…

„🤣 😂 S tím kinem musíme počkat tak jako tak, až tam budou dávat něco pořádnýho 😉 Což by podle ohlášenejch premiér mohlo být za dva týdny. A já si to teda pohlídám a zkusím v tý době psát něco romantickýho, ale nepřeslazenýho, hm?“

„Fajn 😊,“ souhlasím potěšeně, na nic delšího nebo duchaplnějšího se nezmůžu. Celý se uvnitř sebe tetelím, protože… o takovým originálním a přitom romantickým, ale nepřeslazeným pozvání na rande se mi ani nesnilo! Natož že to pozvání přijde od CarLosse…

„Nebo bych to taky mohl udělat ještě jinak,“ navrhne.

„Jako co…?“ nechytám se, na co naráží.

„No, že bych v tý době nemusel mít rozepsanýho nic – a až pak bych napsal novou povídku O TOM našem kinu. A jestli to bude romantický a klidně i přeslazený, nebo naopak rovnou pikantní, to bude záležet na tobě… 😇“

Ehm… Tak tuhle nabídku si musím přečíst třikrát… a stejně nejsem schopný ze sebe vypotit ani to neduchaplný fajn. Protože… čím jsem si něco takovýho zasloužil? Křepčil bych radostí, i kdyby CarLoss souhlasil s tím, že se se mnou setká, já nevím, třeba u automatu na kafe někde v aule na jeho škole o přestávce mezi dvěma přednáškama! A on mě místo toho zve do kina, na film, ze kterýho budu nadšený a který nebudu muset přetrpět jenom proto, abych mu udělal radost, jako když jdu do kina s klukama ze třídy… A ještě navíc mi dává na výběr, v jakým stylu se celý to rande ponese! On mně! On, obdivovaná a oblíbená hvězda z Povídek, kluk, na kterýho se podle mě musí stát fronty jak v tom fiktivním, tak i v jeho reálným světě… Mohl by si klást skoro jakýkoliv podmínky, za jakých bych s ním šel na schůzku – a on místo toho dovoluje mně, abych si ty podmínky určil já!

No, o tenhle svůj zmatek se s ním ale dělit nehodlám, a tak zareaguju jenom na první část toho jeho návrhu: „Hm, a myslíš, že by taková obyčejná povídka o rande v kině někoho bavila? 🥱“

„Jak jako – obyčejná? 😄 Tak já snad nepíšu OBYČEJNÝ povídky, ne? A už vůbec nechodím na obyčejný rande 😉“ mrkne na mě a já se přistihnu, že se na ten monitor culím jak měsíček na hnůj. Protože CarLoss mě prostě… balí, to se při nejlepší vůli nedá ohodnotit jinak!

„Ne, jo? Tak nevím, ale nic obyčejnějšího než jít do kina mě snad ani nenapadá,“ zlobím ho.

„Nenapadá? Tak možná nemáš tak bujnou fantazii 😅. V tom případě budeš muset nechat to psaní na mně, Niku Poveedko 😆“

„Hele, nechám. A moc rád, abys věděl!“ A rovnou tuhle příležitost ke změně tématu využiju: „Mimochodem, kolik ti toho ještě zbývá, abys dopsal to, co máš teď rozepsaný?“

„Popravdě jsem sotva začal… A co si budem, poslední dobou nemám na to psaní tolik času jako dřív 😉“

Mňo, to se mi v těch bezpečných vodách nepovedlo zakotvit na moc dlouho! „Jako myslíš kvůli tomu našemu skypování? 😊“ začervenám se na monitoru i ve skutečnosti.

„Touché! 🥳“

Maličko mě to rozhodí. „Tak stačí říct… Já tě k tomu, aby ses se mnou bavil, přece nenutím…“

„Ale tak jsem to nemyslel! Já s tímhle nechci přestat, mě to baví! Momentálně právě víc než ty povídky, víš?“

Už po několikátý za večer překvapeně a přitom potěšeně zalapám po dechu… Ale opět to celé zkusím zlehčit: „Tak ale to radši na Povídkách nikomu neříkej, jinak mě tam všichni sežerou! 😱 😄“

„Jednoho z nejoblíbenějších komentátorů? To by si nedovolili 😎“

„Jednak přeháníš, a druhak – připravit nejoblíbenějšího autora o chuť psát, to je mnohem horší!“

A tak se ještě chvíli předháníme v lichotkách, nutno přiznat, že ty jeho mi dělají hodně dobře, protože doteď mě nenapadlo ani na vteřinu, že by si CarLoss mých příspěvků na Povídkách až tak všímal nebo že by si některá moje přirovnání a pochvaly dokonce pamatoval… Pak postupně sklouzneme k tvorbě jako takové, hodně mě zajímá, kde Carl pořád bere inspiraci, a on se docela ochotně rozvypráví, protože vznik téměř každý tý povídky má nějaký pozadí nebo se k ní váže nějaká storka.

Pár minut po třetí hodině se vynořím ze skypovskýho propadliště úplně paf. Paf z toho, jak je CarLoss neskutečně kreativní a tvůrčí a svým způsobem vlastně téměř geniální, paf z toho, jak má perfektní paměť… Ale úplně nejvíc PAF z toho, že zrovna s ním půjdu za dva týdny na rande. Nebo ještě jinak: že někdo takový má zájem o rande se mnou.

Jenže spolu s tou natěšeností se do mě taky najednou dají pochybnosti: neměli jsme to radši nechat tak, jak to je, a žádný sraz si nedomlouvat? Radši jsme si mohli užívat, že takhle je to fajn, než pak čelit zklamání, pokud to naživo nebude ono… Což je možnost dost pravděpodobná. Zvlášť u mě – jsem v reálu jiný než online, přijde mi, že naživo toho tolik nenamluvím… Jako Nik jsem mnohem výřečnější než jako Miky. A co když se mi pak naživo nepovede přepnout? Možná by bylo lepší zůstat kámoši jenom přes Skype a tu iluzi si uchovávat uvnitř sebe. Myslím tu iluzi, že ten druhý je přesně takový, jakýho si ho představujeme, a že my jsme pro něj taky přesně takoví, jaký si nás představuje. S tímhle hřejivým plamínkem v srdci se mi každý den moc hezky vstává… i usíná. A co když po tom kině prostě… zhasne?