Dv@ online (II.)

Opravdu se snažím dávat ve škole na hodinách pozor, ale je to všechno taková nuda, jako by se mě profesoři schválně snažili uspat! Nebo minimálně jako kdyby mě chtěli donutit vrátit se do mých vzpomínek a představ.

„Miky,“ zahledí se na mě Lukáš zpytavě o velký přestávce, „žes byl mimo v pondělí, to jsem chápal, když tě o víkendu brácha a jeho kámoši vytáhli do toho tanečního klubu. Ale že jsi jako mátoha i ve středu, to už je fakt podezřelý!“

„Nejsem žádná mátoha,“ zaostřím na něj a zívnu si. Mám štěstí, že jsem tak utahanej, že se mý tělo nevzmůže na žádný další reakce – třeba na to, aby zčervenalo studem, když slyším, jak Lukáš tak přesvědčeně věří tý lži, co jsem mu nakukal. A sice o tom tanečním klubu. Jasně, že jsem v žádným nebyl! Prostě jsme celý víkend proskypovali s CarLossem, že…

„To vidím, vole!“ vybuchne smíchy. „Hele, že ty na tajňačku s někým chodíš?“

„Tobě dobře hrabe!“ naoko pohoršeně kroutím hlavou nad jeho jakože mizernýma dedukčníma schopnostma, zatímco v duchu doufám, že ani teď se mý tělo nevzmůže na to, aby mi nahnalo krev do tváří. Tentokrát ne kvůli studu, ale proto, že Lukáš svým způsobem trefil hřebíček na hlavičku…

„Cože? Mikys nám randí? To jsou novinky!“ ozve se najednou za náma Oťasův zvučný hlas s falešně bodrým podtónem.

„Vypadni,“ oženu se po něm, když mi v rádoby přátelským gestu položí ruku na rameno.

„Nonono!“ zamlaská pobaveně, ale tu ruku naštěstí odtáhne. „Na to, že bys měl bejt šťastně zamilovanej, tak zníš malinko podrážděně!“

„Ve tvý přítomnosti nejde znít jinak než podrážděně,“ informuju ho.

„Myslím, že moje přítomnost na to nemá žádnej vliv – ty takhle zníš prostě od narození… To bys na tom ale asi měl zapracovat, protože žádná holka nevydrží dlouho s někým, kdo pořád jenom bručí,“ pustí se Oťas do nevyžádanýho proslovu.

„Dej si laskavě odchod!“ doporučím mu, protože mě nic jinýho tak nahonem nenapadne. Mám se holt mnohem radši v mý online verzi, kde jsem pohotovější a vtipnější než tady ve třídě…

„Jo, jdi prudit někoho jinýho, my o tvý rady nestojíme,“ začne ho odstrkovat i Lukáš, jenže z jeho hlasu, na rozdíl od toho mýho, čiší spíš takový lehký pobavení. Protože on s Oťasem holt tak na kordy není. Jsem si jistý, že kdyby nebyl solidární se mnou, tak se s Otou bude úplně normálně bavit, a dost možná by se s ním pobavil i líp než se mnou…

Povzdychnu si. Sice sem do třídy chodím, jak jsem Oťasovi onehdy vmetl do tváře, už osmý rok, ale na mý oblíbenosti se to teda nijak neprojevuje. Kdežto on k nám přestoupil z jinýho gymplu předloni – a za tu dobu stihl nasbírat mnohem víc bodů než já za celou dobu, co tu jsem! A to i přesto, že se šuškalo, že k nám tak úplně nepřestoupil, jako že spíš měl na té své původní škole nějaký problémy a hrozilo mu propadnutí… Takže prý přešel k nám a druhák si s náma zopakoval. A místo aby byl rád, že je rád, tak na sebe pořád strhává pozornost všech – profesorů, holek, kterým motá hlavu, kluků, kteří ho okamžitě vzali do party… Něčím mi připomíná CarLosse. Tím, jak je ho všude plno. Tím, jak je oblíbený, a tím, jak mu to dělá dobře a jak v tom umí chodit. Jenže zatímco CarLoss na mě působí jako pohodář, který se snaží nad nikoho nepovyšovat, tak Oťas mi už od samýho začátku dává najevo, že hodlá vycházet jenom s někým – a že mě mezi ty vyvolený prostě nepočítá…

„Kašli na něj – a radši mi pověz něco o ní!“ drcne do mě Lukáš a začne si rozbalovat svačinu.

„Není žádná ona!“ ohradím se, a zatímco si sahám do batohu pro pití, sám pro sebe se uculím. Že jako v tomhle teda Lukášovi výjimečně nekecám. Opravdu není žádná ona… A Lukáš se naštěstí nemá z čeho dovtípit, že by stačilo otázku jenom malinko přeformulovat a zaměnit osobní zájmeno, hihi, a tak se ještě chvilku snaží ze mě tahat detaily o té neexistující holce, než to vzdá a načne nový téma, a sice další vysokoškolský zážitky jeho starší ségry. Monika je totiž od malička děsná šprtna – a i přesto na vysoké dost bojuje se všema zápočtama a zkouškama a my se tím vším pokaždý nejenom bavíme, ale zároveň i navzájem strašíme. Že jako pokud Monika má na vysoký co dělat, tak my dva se tam s takovou ani nestihneme ohřát…

Každopádně, tentokrát Lukáše poslouchám jenom tak na půl ucha. Myšlenky se mi totiž zase okamžitě vydají za CarLossem… Možná zrovna teď sedí na nějaký přednášce. Nebo se doma taky připravuje na zápočty. Každopádně, až se spolu za týden a něco sejdeme, tak se ho na to jeho studium zkusím zeptat. Osobně bude třeba sdílnější… A jelikož on mi přijde, že je od přírody kliďas a navíc perfektní vypravěč, tak se vsadím, že ty jeho vysokoškolský zážitky budou úplně o něčem jiným než ty odstrašující Moničiny. A kdo ví, třeba zjistím, že se hlásím i na tu samou školu, na který Carl studuje, takže se tam budeme moct potkávat… A taky by bylo skvělý, že by nám mohl pomoct se tam zkraje trošku zorientovat, že…

No prostě, celá moje budoucnost se mi teď najednou jeví v mnohem světlejších, rozjásanějších barvách. A i když za to platím nevyspáním a únavou, je to super pocit.

***

Tak pokud tamto všechno byly super pocity, tak vážně nevím, jakým přídavným jménem mám ohodnotit ty dnešní!!! Včera v noci se nám totiž ta konverzace s CarLossem malinko, ehm, zvrhla… No prostě vyměňovali jsme si čím dál ostřejší a šťavnatější narážky, až ze to zvrtlo do virtuálního sexu. Ale teda jakýho!!! Stačí, aby mi prolétla hlavou některá z těch vět, co mi zasvítily na monitoru – a už mám v kalhotách zase pořádně těsno! Ještě že je sobota, ve škole by mi z toho asi hrklo…

I když, ve škole by si mě možná Lukáš zdaleka tak nevšímal, jak si mě tady doma všímá brácha.

„Tak to vybal!“ nasomruje se po obědě ke mně do pokoje a obsadí mi postel. „Ty někoho máš, že jo?“

„Co furt všichni máte?“ natočím se k němu i se židlí a podrbu se ve vlasech, ale ani při nejlepší vůli se nedokážu přestat připitoměle usmívat.

„Kdo to je?“ přejde brácha rovnou k věci.

„Nikdo…“ Jenže bráchu tak úplně za nos tahat nechci, tak to svý sdělení poupravím tak, aby ani nebylo lživý, ale ani nic neprozrazovalo: „S nikým nechodím, fakt!“

„Ale něco se rýsuje, že jo? No tak, přiznej se!“ natáhne se ke mně a začne mě prstem píchat do hrudníku.

„Nech toho!“ odstrkuju ho od sebe se smíchem. „Hele, zatím si jenom… jenom povídáme… Přes net…“

„Jasně, a asi si dost rozumíte, když kvůli tomu vydržíte být každou noc tak dlouho vzhůru, co? Prý Far Cry pětka, ty jsi děsnej kecal!“ zavrtí nade mnou hlavou a spokojeně se zády opře o zeď. „A kdo to je? Někdo, koho znáš už dýl? Nebo naopak někdo úplně cizí, novej, neznámej…?“ vyzvídá.

„V podstatě…,“ začnu, pak se ale zarazím a přemýšlivě na něj přimhouřím oči. Jak to ví?! Nebo neví…? Ale pokud by nic nevěděl, tak by přece bylo logičtější, kdyby se zeptal jinak – nějaká nová, neznámá!

„No co?“ pokrčí rameny, na rtech mu zahraje uličnický úsměv. „Tak odkud ho znáš?“

„Jak to sakra můžeš vědět? Vždyť ani já jsem to o sobě donedávna pořádně nevěděl!“ zůstanu na něj vyjeveně hledět.

„Říkej tomu třeba intuice dvojčete,“ uchechtne se rozveseleně.

Nakrčím nos. „Pf, ty něco takovýho fakt máš, jo?“ Protože pokud jo, tak to by bylo fakticky děsně nespravedlivý! Vypadáme sice téměř stejně, ale všeho ostatního má víc! Je chytřejší, vyrovnanější, sebevědomější, oblíbenější než já – a ještě intuitivnější! Já jsem o tom teda taky četl, že spousta dvojčat má vůči sobě nějaký takový speciální schopnosti, jako že třeba jeden o druhým ví plno věcí, aniž by si to museli říkat, ale teda já rozhodně žádným takovým vhledem neoplývám…

„Možná jo,“ znovu trhne rameny. „Minimálně teda tohle se mi uhádnout povedlo. Ale neodbíhej od tématu, brácha! Tak jak jste se seznámili? Nenapínej mě, jsem zvědavej…“

A tak mu to všechno povyprávím. Zezačátku mi to teda jde trošku ztuha, ale jak se rozkecám, zjistím, že jsem vlastně bráchovi vděčný, že se mě na to zeptal… a že ho to zajímá. Protože je to obrovská úleva – moct to konečně všechno někomu vyklopit. O sobě. O Povídkách. O CarLossovi. O úplně prvním rande, který mě za týden čeká… a ze kterýho jsem čím dál nervóznější…

„Takže jsem měl vlastně pravdu tak jako tak. Je to někdo novej a neznámej, ale přitom ho svým způsobem znáš už dýl,“ shrne to Kája. „Zvlášť pokud do těch povídek dává i něco ze sebe, což teda podle toho, co ti říkal, dělá… To ho už máš přečtenýho docela dost,“ mrkne na mě.

„Hm, to asi jo,“ souhlasím, a protože nevím, co říct dalšího, tak se jenom usměju.

„Ty, Miky,“ poposune se brácha po posteli blíž, nakloní se ke mně a jeho výraz zvážní, „uvědomuješ si ale, že i přesto je tu pořád riziko, že… no, hm… že to taky klidně může být třeba starej chlap, někdo, kdo se za kluka jenom vydává? Nebo to může být i holka, kterou baví si inkognito povídat s klukama a tahat z nich všelijaký pikantní detaily z jejich života…“

Zůstanu na něj jenom vypleskle civět: tahle varianta mě totiž doteď vůbec nenapadla! A přitom o tom slyším pořád ze všech stran, nevěřte nikomu na internetu, pozor na podvodníky na sociálních sítích… A to ani nemluvím o tom, že něco vzdáleně podobnýho už jsem pár let zpátky zažil! Taky jsem si o někom myslel, že je v pohodě, a pak se ukázalo, že jsem se v něm šeredně spletl… Asi jsem se tak moc snažil (a vlastně pořád snažím) to vytěsnit, že mi vůbec nedocvaklo, že vlastně, svým způsobem, můžu teď naletět úplně stejně!

„Ehm, ty mi teda přeješ věci!“ vzmůžu se nakonec aspoň na nějakou reakci.

„Nepřeju!“ poplácá mě Kája po koleni. „Jenom ti říkám, ať radši bereš v potaz i tuhle možnost, hm? Než se na vlastní oči přesvědčíš, že ti ten kluk v ničem nekecá. Ať pak prostě kdyžtak nejsi zbytečně moc zklamanej, kdyby náhodou… Protože, upřímně, zní to celý až moc krásně, víš? Ne že by se takový hezký věci neděly, ale prostě…“ Tu větu nakonec nedokončí a jenom se na mě významně zadívá.

A i když si to pořád ještě nechci tak úplně připustit, musím uznat, že na tom něco je. Možná bych se na to rande opravdu neměl těšit tak moc… a tolik si od toho slibovat. Vždyť brácha má pravdu! Všechno to zní až MOC krásně! Od začátku se mi to zdá podezřelý, podezřele skvělý… A to ani nemusím hned uvěřit tomu Kájovu sýčkování, že CarLoss může být ve skutečnosti CarLossa, haha. Ono by bohatě stačilo, kdyby to byl ve skutečnosti jenom hajzlík, který si se mnou přes písmenka hraje – a za ten týden k tomu kinu vůbec nedorazí… A co s tím zmůžu? Budu tam na něj čekat a s přibývajícím časem si budu připadat hloupě a podvedeně a trapně a zhrzeně, zatímco on se bude někde za rohem nebo klidně doma dobře bavit nad tím, jak se mu povedlo mě tahat za nos. Ostatně, píše fiktivní příběhy, má bohatou fantazii – všechno to, co mi o sobě nakukal, může být od začátku do konce vymyšlený! Kdo ví, třeba o mně vážně chce napsat povídku – O naivním blbečkovi… Měl by to skoro bez práce, materiálu jsem mu dodal ažaž!

Posmutněle se na bráchu usměju. „Máš recht, radši od toho nebudu moc čekat a pak budu příjemně překvapenej než naopak… Hele, a co ti říká tvoje intuice dvojčete? Že to se mnou dopadne blbě?“ snažím se to celý trošku odlehčit.

Kája zavře oči a zapředstírá, že se snaží napojit na nějaký vyšší vědomí. „Říká mi, že nemáš být zvědavej, nebo budeš brzo starej.“

„Blbče,“ vybuchnu smíchy. „A co říká o tobě a tý tvý spolužačce? Co ji po nocích připravuješ k maturitě?“ zašklebím se na něj.

Brácha otevře oči a uznale na mě protáhne obličej: „Ty vole, jak to víš?“

Teď pro změnu protáhnu obličej já: „Týjo, že bych to trefil? Že by nakonec ta intuice fakt fungovala? Ještě mi řekni, že ji doučuješ angličtinu, a mě picne!“

„Ne, matiku… Ale stejně! Jak jsi na to mohl přijít?“ nechápe.

„Hm, tak asi jsi mi trochu tý důvtipnosti při narození blahosklonně přenechal, starší brácho,“ bavím se. Pak z Káji začnu tahat informace pro změnu já – a on se o těch svých doučovacích lekcích kupodivu docela ochotně rozvypráví. Asi dneska máme oba nějakou extra svěřovací náladu.

A když pak za náma nakoukne mamka a zeptá se nás, jestli by se nám nechtělo zajít si někam na procházku a pak to střihnout do nějakýho dobrýho podniku na večeři, protože už jsme dlouho takhle ve třech nikde nebyli, jenom se po sobě s bráchou podíváme a hned nadšeně souhlasíme. Přitom za normálních okolností bych se z toho možná zkoušel nějak vymluvit…, protože bych ten čas radši strávil na Povídkách nebo přímo povídáním s CarLossem… Ale teď mi dojde, že do toho virtuálního světa možná začínám zabředávat příliš. A že skutečný rozhovor se skutečnýma, neanonymníma lidma, kterým na mně navíc skutečně záleží, udělá mý nervózní a taky tak trochu znejistělý dušičce mnohem líp.

***

Jakkoliv mi brácha nasadil do hlavy toho pochybovačnýho brouka, stejně se celou neděli nemůžu dočkat podvečera, až se Carl objeví online. Povídání s ním se prostě nemůžu nabažit! Za tu pauzu, co jsme spolu nemluvili, se cítím úplně nacpaný slovy a větami, které mu prostě potřebuju říct, jinak mi snad praskne hlava.

Když Carlova přezdívka kolem půl pátý konečně zezelená, připadám si trochu jako feťák, co se konečně dočkal svý dávky: tělem mi projede chvění doprovázený hřejivým pocitem, úleva, nedočkavost, natěšenost, radost… A zároveň cítím, jak se mi na tváři usazuje široký úsměv. Který hned tak někdo nesmaže.

A to ani brácha, když mi před osmou nasupeně vlítne do pokoje, jestli mi jako není blbý totálně ignorovat mamčino volání k večeři.

„Není mi to blbý, protože jsem ji vůbec neslyšel,“ přiznám a zasměju se tomu, zatímco očima hypnotizuju větičku oznamující, že Carloss Carlossczak is typing.

„Tak teď už to snad slyšíš, když ti to říkám,“ zabručí brácha, a než se naděju, nekompromisně mi vytrhne noťas z rukou a začne mě tahat na nohy.

„Počkej chvilku! Zrovna mi něco píše!“ bráním se.

„Pořád ti bude něco psát!“ poopraví mě.

„Tak mě nech mu aspoň říct, že se za chvilku vrátím…,“ začnu se s ním přetahovat.

„To se dovtípí, neboj,“ nenechá se zviklat a už mě za loket vyvádí ven z pokoje.

„Seš děsnej!“ povzdychnu si. „Beztak nemám vůbec hlad!“

„Já vím… Já taky ne,“ mrkne na mě – a oba se vědoucně rozchechtáme. Vypadá to, že jsme oba došli ke stejnýmu zjištění: a sice že za určitých okolností tělo přestává vyžadovat živiny z jídla, neboť dokáže dokonale existovat v podstatě jen na písmenkách… A ne, fakticky nemyslím ty těstovinový v polívkách, haha!

I po večeři mi v hlavě sice pořád bliká malinkatý varovný světýlko, že radši bych měl být při komunikaci s CarLossem trošku opatrnější, že radši bych měl to svý nadšení a fascinaci jeho osobou trošku krotit, jenže… moc mi to nejde, no. Ostatně, jestli mi zbývá posledních pár dnů štěstí, než zjistím, že se mnou parádně zametl, tak si je chci prostě užít!

A to se vším všudy, včetně dalšího kola virtuálního sexu. Je to prostě úžasný – už tak jsem ty jeho povídky z rubriky Sex na druhou zbožňoval, ale tohle je o několik úrovní výš, protože tohle je v podstatě taková porno povídka tvořená online přímo a jenom pro mě. Od něj. No a já, jakkoliv o svých vyjadřovacích schopnostech nemám moc valný mínění, dokážu pak v dost podobným stylu dráždit, povzbuzovat a hecovat jeho, takže z jeho finálního zhodnocení celý týhle akce („To byla parádní jízda!!!!!!!!!“) mám skoro stejnou radost, jako kdyby mi to v posteli pošeptal do ucha…

Krátce po půlnoci na sobě ale začnu pozorovat, že s tím, jak ze mě vyprchává energie a místo ní nastupuje únava, vyprchává ze mě i ta má bezbřehá euforie – a nastupuje obvyklá nervozita. Tentokrát ale jaksi větší než kdy dřív. Protože dřív se týkala jenom toho, jestli si naživo budeme tak dobře rozumět, jako si rozumíme přes Skype… Kdežto teď se mi tam přidává i strach z toho, aby vůbec nějaký naživo bylo! Ta představa, že CarLoss bude před tím kinem sice taky stát, ale nebude se ke mně vůbec znát a bude se jenom dobře bavit nad tím, jak mě vypekl, se mi nějak podivně napevno vryla do hlavy a nechce se mě pustit…

„Jdem spát…? 🥱 “ navrhne Carl, když si všimne, že jsem se na chvíli odmlčel.

„Můžeme…“

„Ale nechce se ti…?“ sonduje.

„Spíš beztak neusnu. Pořád nad něčím přemýšlím…,“ přiznám nakonec.

„Já vlastně taky. Nad tím kinem 😏“ vypadne z něj.

Znejistěle si poposednu: „A nad čím konkrétně?“

„Jestli už nemáme koupit ty lístky…? 😵 To víš, je to sobotní premiéra… Už teď jsou ty nejlepší místa vzadu uprostřed zabraný. Ve všech sálech 😃“

„Aha 😊“ odpovím a začnu se potěšeně uculovat. Protože… pokud už teď hodlá utratit peníze za lístek, tak se tam pak snad aspoň ukáže, ne? To by ho ta případná sranda přišla zbytečně draho! „Tak mi řekni, na který místo máš políčeno, a já si koupím to vedle tebe,“ navrhnu a rovnou v druhým okně najedu na web multikina.

„Co kdybych spíš koupil oba lístky a ty nám tam pak koupíš něco dobrýho? 🍟“

No pane jo! To je, jako kdyby mi četl v hlavě mý pochybnosti, a schválně reagoval tak, aby je zaplašil! „A to se nebojíš? Že utratíš prachy i za mě – a já tam třeba pak vůbec nepřijdu?“ troufnu si se zeptat.

„Ono něco takovýho hrozí…?“ odpoví mi otázkou asi po půlminutě ticha.

Taky si dám s odpovědí trochu načas. „Tak… naschvál ne… Leda by se zaseklo metro v tunelu nebo tak něco. Nikdy nevíš! 😉“

„ 😃 Tak v tom případě to risknu 😉. Budu doufat, že vyrazíš s dostatečným předstihem 🙂. Hele, takže půjdeme na to promítání od půl osmý, souhlas? Nebo chceš dřív? Nebo případně pozdějc…?“

„To je akorát 👍“ libuju si. Pak začnu psát: „No a jak…“ Jenže nakonec se akorát podrbu na hlavě… a zase to smažu. Nějak totiž nevím, jak tohle téma načít.

„Co jsi chtěl dodat?“ přeptá se po chvilce. Teda, ten má oči všude! Všiml si, že ještě něco píšu, ale nic mu nepřišlo…

„Nic důležitýho 😉“

„Tak kdyby to bylo něco nedůležitýho, tak bys to nesmazal 🙃“ odhalí mě obratem.

„Ok 😳 No chtěl jsem se zeptat, jak to teda uděláme? Dáme si nějaký poznávací znamení? Jakože kluk s kýblem popcornu bude vyhlížet kluka, já nevím, v modrý mikině? Nebo si pošleme fotky…?“

„Klidně ti nějaký svý selfie pošlu, Niku 😉. Ať se tam hloupě nenaháníme, bude tam vážně dost narváno… Že si nepřeju, abys tu mou podobiznu posílal komukoliv jinýmu z Povídek, to asi dodávat nemusím, hm?“

„A mimo Povídky můžu, jo? 😆“ provokuju.

„Mimo Povídky to nikoho nezajímá, nejsem žádná celostátně hledaná osoba nebo tak něco 😜 A co Ty?“

„Já taky nejsem celostátně hledaná osoba! 🤣“ bavím se. Najednou už je mi zase do smíchu – ta lehkost, s jakou mi Carl na všechno odpovídá, se prostě nějak přenesla i na mě… Čekal bych, že zrovna on bude kolem svý osoby dělat větší tajnosti, ale pokud ani on nemá problém mi svou fotku poslat, a navíc mi věří, že ji nějak nezneužiju, tak proč bych se měl nějaký neférovosti z jeho strany bát já?

„No to doufám! 😂🤣 Já se ale ptal na tu fotku 😄!“

„Momentíček, už ji hledám…,“ vyťukám, zatímco ve vedle otevřený složce už očima prolítávám fotky z posledního roku. Hm, ty nejčerstvější jsem si sem zatím z mobilu nepřetáhl a teď se mi s tím hrát nechce… Ale tahle je dobrá, z lyžovačky v Krkonoších letos v únoru, fotil mě brácha, šťuřím se na ní do sluníčka, sluneční brýle ve vlasech, ale vypadám tam vcelku… hm… ucházejícně, haha! Dřív, než si to stihnu rozmyslet, ji přetáhnu do našeho skypovskýho okna a tím ji odešlu.

Všimnu si, že Carl mi něco píše, načež s tím přestane – takže právě teď tu fotku otvírá… Zacloumá mnou lehký záchvěv nevolnosti. Co když… co když si mě prostě představoval úúúplně jinak? Co když jím teď projíždí vlna obrovskýho zklamání…?

Carloss Carlossczak is typing, uklidní mě ta větička – a já si malinko vydechnu. Něco mi píše. To je dobrý znamení, ne? Teda doufám…

Akorát mu to nějak dlouho trvá. No, tak asi hledá tu svou fotku na oplátku…

Jenže po dalších třech minutách, kdy to oznámení o tom, že mi CarLoss píše zprávu, střídavě mizí a znovu se objevuje, už nervóznímu mrazení v páteři nedokážu zabránit. Co tam tak dlouho smolí? Nad čím přemýšlí…? Neví, jak mi má říct, že si to kino rozmyslel?

O pár vteřin později konečně blikne na displeji nová zpráva od něj. Ještě si ji ani nepřečtu – a už se mi sevře žaludek a udělá se mi zle: čistě z toho, jak je ta zpráva KRÁTKÁ. Jedno jediný slovo prostě nemůže věstit nic dobrýho.

A to slovo zní…

„Promiň…“

Zmateně zírám na monitor a snažím se v tom nějak vyznat. „Promiň? Jaký promiň?“ napíšu okamžitě, ale ta zpráva se už neodešle, protože Carlova přezdívka mezitím zčervená.

„Do hajzlu…,“ uteče mi polohlasně. Krucinál, co má tohle všechno znamenat?!

***

Po zbytek noci se v posteli převaluju ze strany na stranu, v hlavě mi to bez přestání šrotuje. Co přesně se stalo? Za co se mi omlouval? Mohla to být třeba shoda pitomých náhod, že už neměl šanci mi odepsat, a tak se mi omluvil za to, že mě bude muset nechat čekat? Nebo… nebo je to vážně hajzl, kterýmu jsem naletěl, vydyndal ze mě fotku – a tím pro něj hra končí? Jenže jak si pak vyložit to jeho promiň? Hajzl by se neomluvil, ten by si naopak spíš ještě nějak přisadil… Hm, no možná to není vyloženě hajzl, zároveň ze sebe ale nevyškrábal dost odvahy na to, aby mi řekl napřímo: Hele, sorry, vůbec nejsi můj typ… A tak se radši jenom omluvil a ukončil to. Všechno.

Zabrat se mi povede až těsně nad ránem. Když mi pak chvilku poté zazvoní budík, nejradši bych ho z toho stolku skopnul!

Dalších pět minut si navážno pohrávám s myšlenkou, že se na školu vykašlu. Vůbec se mi tam nechce. Nebo spíš… vůbec se mi nechce mezi lidi. Přijde mi, že… no prostě… Jestliže už předtím jsem neměl sebevědomí nijak závratně vysoký, tak teď si připadám, ho mám vyloženě na nule! Pokud prostě kluk, který se se mnou chtěl sejít, jelikož jsme si skvěle rozuměli, si to celý rozmyslel, sotva uviděl mou fotku, tak… co se asi tak honí hlavou všem ostatním? Co když každý, kdo se na mě podívá, hned zase znechuceně svůj zrak odvrací a pomyslí si něco podobnýho, co Carl?

A tak, abych náhodou nezjistil, že je to fakticky pravda, si celou cestu do školy odbydu se sklopenou hlavou. Nějak mi nejde rozhlížet se kolem sebe. Nemám prostě najednou sílu čelit venkovnímu světu. Anonymnímu, povrchnímu světu, který nemá problém odsoudit člověka klidně jenom za to, jak vypadá. A/nebo světu, který je plný pokryteckých frajerů, kteří se naoko tváří jako ti největší pohodáři a sympaťáci, ale přitom se baví tím, že si s někým můžou jen tak lehkovážně pohrát a pak ho odkopnout…

Během dne průběžně kontroluju Skype na mobilu, ale CarLoss je pořád offline. O polední přestávce si troufnu najet i na Povídky – ze školy se na tenhle web zásadně nepřihlašuju, ve třídě je to moc nebezpečný a schovávat se s telefonem na záchodě mi přijde trapný, ale pro dnešek tu svou zásadu poruším, protože jsem zvědavý, jestli mi CarLoss náhodou nenechal vzkaz v tamní Schránce. Pro případ, že třeba… co já vím, že mu třeba zrovna včera v noci po obdržení mý fotky Skype přestal fungovat a nedaří se mu ho reinstalovat a… Sám nad sebou ale znechuceně zakroutím hlavou: Miky, co si to namlouváš? Na takhle pitomý vysvětlení by si netroufli ani tvůrci tý nejhorší telenovely pod sluncem! Prostě pokud má nějaká situace několik vysvětlení, většinou bývá pravdivý to nejjednodušší, že. To, který se tak nějak nabízí jako první. Od samýho začátku. A to v tomto případě je, že zázraky se nedějí. Ne. Někdo jako Carl, ať už je to kluk z masa a kostí, nebo čistě vyfabulovaná postava, se prostě nezamiluje do někoho tak obyčejnýho a průměrnýho jako jsem já.

Podobně jako mi bylo mizerně ve škole, je mi mizerně i doma. Jenom sedím u počítače, přihlášený na Skypu i na chatu na Povídkách, ale CarLoss se tam během odpoledne ani večera neobjeví. Nechám mu ve Schránce kraťučký vzkaz, kde ho poprosím, aby se mi ozval, ale pochybuju, že to bude mít nějaký efekt – pokud nemá potřebu udělat to sám od sebe, těžko ho k tomu dokope zjištění, že o to vážně stojím! Ba naopak, pokud je to opravdu jenom hajzl, který se chtěl dobře pobavit, tak ho mý žadonění ještě o to víc rozveselí…

Úplně bezděky se mi v hlavě vybaví písnička od Chinaski. Nevím sice, jak se přesně jmenovala, ale po chvilce hledání se mi ji povede na netu najít a pustit. Byla to taková láska nestálá, byli spolu jen, aby data nestála… Byli spolu často jen pro ten pocit, že nejsi sám někde uprostřed noci… S nesmírnou úlevou máme to za sebou, máme kliku, že jsme se nikdy nepotkali… Svět bez nás dvou určitě bude dokonalýýý…

Teprve když písnička dohraje, zjistím, že se mi po tvářích koulí slzy jako hrachy. To je neskutečný, jak jsou ty slova trefný!!! Akorát že já to teda nemám za sebou s žádnou pitomou úlevou. Naopak, na hrudníku mě tíží ohromný balvan a chce se mi z toho všeho brečet čím dál víc. A jestli svět bez nás dvou bude dokonalý? To nevím. Podle mě ale už nebude dokonalý nikdy nic. Všechno stojí… a bude stát… už jenom za hovno…

„Miky!!!“ ozve se brácha naštvaně za dveřma, párkrát do nich klepne a hned nato je rozrazí. „Krucinál,“ zavře za sebou a ztiší hlas, aby nás nebylo slyšet, „víš, že si mamka na těch společných večeřích zakládá! To by tě těch deset minut zabilo?!“

„Nemám hlad, jasný? Prostě nemám hlad!!!“ vybuchnu, ale zůstanu k němu sedět zády, aby neviděl mý uslzený tváře.

Jenže asi se mi to mý popotahování nějak promítne do hlasu, protože zavnímám, jak se Kája na chvilku zarazí, než se tiše zeptá: „Co je? Stalo se něco…?“

„Nestalo.“ Právě že se nic nestalo! Sedím tu u počítače jako kretén už kolik hodin, ale nepřilítlo sem žádný vysvětlení, žádný rozřešení, nekoná se žádnej podělanej happyend. „Prostě řekni mamce, že dneska jíst nebudu,“ poprosím ho taky už klidnějším tónem. „Pokud možno to podej tak, ať mi sem nepřijde vyděšeně měřit teplotu…“

„Spolehni se,“ prohodí a z mýho pokoje zase vysmahne.

Ovšem ne na dlouho. Po chvíli se to klepnutí do dveří ozve znovu – a tentokrát si to Kája přihasí s tácem plně naloženým obloženýma houskama. Položí ho na koberec, usalaší se vedle do tureckýho sedu a pokyne mi, ať se k němu přidám.

„Říkal jsem ti, že nemám hlad,“ hlesnu zničeně, ale přesto tu jeho pobídku poslechnu a sednu si naproti němu.

„To se třeba změní, jakmile mi řekneš, co se děje – a já tě přesvědčím, že se zase tak moc neděje,“ zakření se.

„Ty si nějak věříš!“ proti svý vůli se na něj zakřením zpátky.

„Spíš už jsem zvyklý, že nic není tak horký, jak to zkraje vypadá,“ řekne a natáhne se po jedný z těch housek.

„Tohle teda horký fakticky není. Tohle je spíš studený. Přímo ledový,“ povzdychnu si.

„Myslíš to, co bylo ještě nedávno tak žhavý?“

„Hmmm…,“ přisvědčím nevesele.

„Tak spusť,“ vyzve mě a rovnou se do tý svý housky zakousne.

A tak mu to zase všechno odvyprávím – to, co jsme si s Carlem napsali a jak to podle toho jeho vyjadřování vypadalo nadějně, i to, co se mi ohledně všeho už tolik hodin honí hlavou.

„Prostě… Jo, bál jsem se, že si třeba nebudeme mít naživo co říct… Ale že to se mnou zabalí takhle dopředu jenom na základě toho, jak vypadám, to mě teda vážně nenapadlo,“ dokončím to, a jelikož cítím, že se mi zase do očí ženou slzy, radši si rychle hmátnu po housce a zkusím ten knedlík v krku zajíst.

Brácha chvilku tiše přežvykuje, potom si hřbetem dlaně otře rty a nadhodí: „A nenapadlo tě, že to třeba může být úplně naopak?“

„Jako jak naopak?“ zahuhlám s plnou pusou.

„No, že možná se s tebou nepřestal bavit proto, jak vypadáš ty, ale proto, jak vypadá on… Jakože třeba podle jeho mínění vypadáš fakt dobře, tak… No co je? Neškleb se, pitomče! Jsi ostatně mý dvojče, že, takže ti rozhodně nehodlám přitakávat v tom, že se na tebe nedá koukat, hahaha! Kdežto on si možná svým vzhledem moc jistý není, a jestli v jeho očích seš něco jako výhra v loterii, chacha, tak třeba dostal strach, že bys byl zklamaný…“

Chvilku na něj zamyšleně hledím a převaluju si to všechno v hlavě, nakonec s ní ale odmítavě zavrtím. „To je blbost, brácha… To bys ho musel znát! Teda jako… aspoň z těch rozhovorů myslím… Působí fakt sebevědomě, nikdy ani jedinkrát nenaznačil, že by si nějak nevěřil, nebo, já nevím, že se tady v tom virtuálním světě rád schovává, protože v reálným se necítí dobře… A do toho kina se těšil, rozumíš, celý to vymyslel, zorganizoval, i ty lístky chtěl koupit. Kdyby to bylo, jak říkáš, tak by byl… nevím, opatrnější, ne?“

Brácha pokrčí rameny. „Jako jasně, netvrdím, že to musí být podle mýho a že bych za to dal ruku do ohně. Spíš jsem ti chtěl naznačit, že zatímco ty se na to díváš z jednoho směru, tak se na to dá koukat i z opačnýho. A dost možná, že kdyby ses s tím svěřil, nevím, třeba Lukášovi, tak by ti ze svýho pohledu zase nabídl úplně jiný vysvětlení, který nenapadlo ani jednoho z nás… Tak prostě zatím nedělej žádný závěry, třeba se to ještě nějak vysvětlí, ostatně pochybuju, že by kvůli tobě přestal úplně psát, určitě se čas od času objeví na těch vašich Povídkách… Ale i kdybyste se spolu už nikdy nebavili, tak si automaticky ze všech možných variant, co se asi tak stalo, nevybírej tu, která pro tebe vyznívá jako nejhorší a kvůli který si pak nebudeš věřit, až se budeš bavit s někým jiným! Jasný?“

„Na tom asi něco je,“ uznám s pousmáním.

„To si piš!“ samolibě se zaksichtí.

„Psát si to určitě nebudu. Myslím, že teď nějakou chvíli nebudu chtít blikající kurzor ani vidět…,“ otřepu se a zakousnu se do další housky.

„Tak co kdybysme si něco pustili? A třeba i s mamkou? Bude ráda… Určitě si už uvařila svý večerní slabý kafe, haha, čili načasování je dokonalý…“

„Okej,“ souhlasím bez váhání a rovnou se začnu sbírat na nohy. „Jdi to domluvit, hned za váma dojdu.“

Brácha na nic nečeká, popadne tácek se zbytkem housek a vyrazí za mamkou, zatímco já si ještě narychlo sednu k notebooku… a rychlým čeknutím zjistím, že CarLoss je pořád offline. Všude.

No tak jo, rázně noťas vypnu a zaklapnu ho. Taky umím být offline. Jestli tohle je to, o co po tom všem stojí – ticho – má to mít.

***

I v úterý jdu do školy unavený, protože to mý spaní za moc nestálo. Jsem zničený nejen z toho neustálýho zívání a z toho, jak se mi zavírají oči, ale tak nějak i z těch… vyhlídek. Nebo spíš nevyhlídek. Protože dřív jsem taky býval ráno unavený a ospalý, jenže mě tak nějak vnitřně dobíjelo to, co jsme měli mezi sebou s Carlem. A to těšení se na všechno, co nás ještě čeká. Teď… teď mě nenabíjí vůbec nic.

Ale aspoň už dokážu jít městem i po školních chodbách zase s hlavou vztyčenou, v tom mi ten rozhovor s bráchou fakticky bodnul. Ba co víc, připadám si najednou ještě o krapítek sebevědomější. Jako kdyby ze mě najednou začalo vyzařovat něco jako: jsem, jaký jsem, TAKHLE vypadám, TOHLE jsem já, a jestli s tím máte problém, tak je ten problém čistě váš, mě do toho netahejte. Původně jsem to teda během svýho nočního uvažování vysílal jenom ke Carlovi, že jako ať si nasere, ubožák jeden, ale nějak se to s postupem času rozšiřuje a vztahuje na všechny.

Po většinu času se spokojím jenom s tím, že se mi ta myšlenka občas prožene hlavou, ale odpoledne, když se s klukama v šatně převlíkáme na hodinu těláku, překrystalizuje do reálný akce. A sice, když se v klidu vybavuju s Lukášem, a najednou si koutkem oka všimnu Oťase, jak už převlečený sedí na lavičce, v ruce mobil, ale upřeně pozoruje mě.

„Ty vole, co máš zase za problém?!“ obořím se na něj okamžitě.

„Já…?“ protáhne a zatváří se nechápavě.

„Jo, ty! Číháš zase na nějakou vydařenou momentku?“ hodím významně hlavou k tomu mobilu. „To tě to, do prdele, ještě nepřešlo?!“

„Co ti hrabe? Si tady sjíždím Face…,“ zamává na mě tím mobilem tak, abych viděl na displej.

Odmítavě mávnu rukou, že mě jako vůbec nezajímá, co mi chce nakukat: „Hele, už mě sereš, jak se do mě pořád navážíš, jak si mě pořád bereš do huby, jak čekáš na sebemenší příležitost, abys mě mohl nějak ztrapnit! Prostě s tím přestaň, nebylo to vtipný nikdy – a není ani teď!“

Oťas jenom rozhodí rukama a zatváří se, jak kdybych na něj mluvil čínsky a on mi nerozuměl ani slovo, ale nejsem na to jeho předstírání nevinnýho andělíčka zvědavý. Zabouchnu skříňku s oblečením a odpochoduju trávit zbytek přestávky na chodbu.

Kam za mnou okamžitě přiběhne Lukáš. „Co to jako bylo?“ ptá se s očima navrch hlavy.

„Už mě prostě sere,“ zopakuju mu to, co jsem před chvilkou vmetl přímo Oťasovi.

„To jsem slyšel, kámo, ale nechápu, čím! Jsem si nevšiml, že by se do tebe nějak navážel…“

„Ale už se k tomu chystal. Čuměl na mě a přemýšlel, kdy a jak vystartuje. A já už toho mám fakticky plný zuby!“ vrčím.

„Ses dneska extrémně blbě vyspal, co?“ mrkne na mě chápavě.

„Asi jo,“ zahučím, nechce se mi zacházet do detailů.

A už vůbec se mi nechce jemu – ani sobě – přiznávat, že jsem na Oťase tentokrát vyjel malinko neprávem. Protože pohled na něj s tím mobilem v ruce mi najednou připomněl CarLosse – tu jeho zradu. To, jak si se mnou zahrál, jak mě zneužil jenom ke svýmu pobavení… nebo pro bůhví jaký účely. Protože Oťas… Oťas mi tenkrát udělal něco podobnýho.

Přitom když k nám do třídy na začátku druháku nastoupil, přišel mi celkem v pohodě. Byl vtipný, byla s ním hned od začátku sranda, měl dobrý hlášky, nic ho nerozhodilo, s ničím neměl problém. Jako nesedávali jsme spolu na obědě, ani jsme nepodnikali žádný akce po škole, to ne, ale občas jsme prohodili pár slov, a když při hodinách vykřikoval ty svý trefný postřehy, smál jsem se spolu s ostatníma. Tím spíš jsem pak v říjnu nechápal, čím jsem si vysloužil, že si za cíl svýho pitomýho žertíku vybral zrovna mě.

Jeli jsme tenkrát na dvoudenní exkurzi do jižních Čech. No my jsme to brali spíš jako výlet, jelikož jsme v rámci toho přespávali v chatkách v jednom kempu, večer se i rozdělal táborák, opíkaly se špekáčky, na tajňačku se popíjelo… Když jsem se šel pak v noci osprchovat, Oťas s Tomášem si v umývárně zrovna čistili zuby. Ještě jsme i něco prohodili, zasmáli se, prostě pohoda… Já jsem si pak zalezl do sprchy, a když jsem vylezl, byly pryč všechny moje hadry, ručník, prostě všechno. Chvilku jsem jen tak halekal do prostoru, že to vůbec není vtipný, říkal jsem si, že třeba ti dva blbečci stojí za dveřma a za chvilku mi ty věci vysmátě zase vrátí, ale když se nic nedělo, vykoukl jsem teda ven s tím, že zjistím, jaká je situace a jestli třeba někde neuvidím někoho dalšího ze třídy, na koho bych zavolal, aby mi nějaký oblečení přinesl. No a najednou mi někdo vytrhl dveře z ruky a otevřel je dokořán – a ozářilo mě prudký světlo z toho, jak na mě Tomáš svítil nějakou sakra výkonnou baterkou, zatímco Oťas to celý nahrával na mobil. Než jsem nějak zareagoval a zkusil se zakrýt dlaněma a nacouvat zpátky do umývárny, uběhlo spoustu vteřin – vteřin, kdy jsem na tom videu byl úplně nahý…

Kluci pak s řehotem utekli, zatímco já jsem se další půlhodinu schovával ve sprchách a cítil jsem se tak neuvěřitelně poníženě a zostuzeně, až mi z toho tekly slzy. Našel mě tam až Lukáš, kterýmu bylo divný, proč jsem se při večerní hygieně tak zasekl… Když mi pak donesl něco na sebe, letěli jsme spolu do Oťasovy chatky. Bylo tam nasomrovaných dalších asi deset kluků, všichni vytlemení až na půdu, a když jsem po Oťasovi chtěl jeho mobil s tím, že to video smažu, s klidem anglickýho lorda mi oznámil, že už je beztak pozdě, protože to dávno jede online.

Zbytek noci jsme pak s Lukášem strávili tím, že jsme projížděli všechny možný i nemožný sociální sítě a to video hledali, ale nenašli jsme ho.

Druhý den jsem si nechal ujít společnou snídani v hlavní chatě, protože… no cítil jsem se stejně jako včera: styděl jsem se podívat svým spolužákům do očí. Bylo mi jasný, že to video viděli všichni… a že každý, komu se dostanu do zornýho pole, si mě automaticky vybaví nahýho. Nebyl jsem schopný tomu čelit, neměl jsem sílu poslouchat ty posměšky a narážky… Ze zbytku exkurze už jsem nic neměl, vlastně si ani pořádně nepamatuju, kde jsme ten den byli, protože jsem si to celý odšoural na konci naší skupiny a očima jsem všude tak akorát propaloval podlahu.

Co si naopak pamatuju přesně, je, jak na mě Oťas další den čekal před školou. Začal mektat něco o tom, že to celý byla pitomost, že se omlouvá, že to video prý nikdy nikam na web nehodil, prý ho ani nikomu neukazoval a blá blá blá, ale poslal jsem ho do prdele s tím, že mu nevěřím ani nos mezi očima. A jak jsem byl v ráži a ublížený, tak jsem si přisadil, že čemu naopak věřím, tak všem těm drbům o tom, že ho z předchozí školy vylili, protože je to prostě podrazácká sketa a hajzl, se kterým se nedá vyjít – no něco na ten způsob, detailně už si nevybavuju, co všechno jsem mu vmetl do ksichtu. A on se na mě opovržlivě zašklebil, strčil do mě a výhrůžně pronesl, ať se už znovu neopovažuju zmínit před ním jeho bývalou školu.

No a od tý doby se nemůžeme vystát. Což o to, vydržel jsem to s ním v jedný třídě doteď, těch pár týdnů do maturity už nějak doklepu. Horší ale je, že mi celá ta aféra připomněla to, co se mi teď stalo s Carlem. Znovu to samý v bledě modrým. Znovu jsem někoho považoval za fajn člověka. Znovu jsem se k někomu choval hezky. Znovu si ze mě ten někdo udělal dobrý den. A co je úplně nejhorší, znovu abych se bál toho, kde, kdy a v jakým kontextu se objeví něco, do čeho nikomu nic není – tentokrát třeba moje fotka a pod ní úryvky z tý naší parádně žhavý konverzace, že…

Domů dorazím v ještě mizernější náladě než včera. Převlíknu se do domácího, ohřeju si v mikrovlnce mlíko, přisypu vrchovatou lžíci Granka, a s hrnkem horkýho kakaa… zůstanu sedět v kuchyni u stolu. Nechce se mi zapínat noťas. Nechce se mi chodit na Povídky a číst si o tom, jak to dvěma zamilovaným klukům vyšlo. A už vůbec se mi nechce zjišťovat, jestli se tam náááhodou neobjevil nový příběh od CarLosse. Kdo ví, třeba s názvem Jak jsem si s jedním blbečkem užil sex přes net.

Nakonec mi to ale přece jenom nedá. Pokud se náhodou na Povídkách zrovna tahle storka objeví, tak kdo jinej než já by ji měl okomentovat jako první?! A to, co tam napíšu, si teda její autor za rámeček nedá!

Zalezu si tedy k sobě do pokoje, s notebookem se uvelebím na posteli, přihlásím se do Povídek… A ne, žádná nová povídka od CarLosse nevyšla, poslední byla ta sobotní. Ale… bliká tu na mě info, že mám ve Schránce nový vzkaz. Nasucho polknu. Že by…? Rychle si Schránku rozkliknu… a tělem mi projede zašimrání. Týjo, ta zpráva je vážně od Carla…

Bez otálení si tu zprávičku otevřu. Je krátká, ale obsahuje přílohu. Celý se zachvěju nedočkavostí, ale to už mi oči prolítávají nad jednotlivýma slovama, abych si potvrdil, jestli je moje domněnka správná…

„Promiň. Měl jsem ti to poslat hned tenkrát v noci, já vím. Promiň. Není to tak, jak si asi myslíš.“

Úleva se prožene celým mým pokojem jak čerstvý vítr. Takže to není hajzl, který se chtěl na můj úkor jenom dobře pobavit! Ne, možná měl vážně pravdu spíš brácha. Carl se z nějakýho důvodu neodhodlal mi svou fotku poslat obratem, ale nakonec, zhruba před půl hodinou, jak zjistím z času uvedenýho v záhlaví, se k tomu přece jenom dokopal.

Těsně předtím, než na tu přílohu najedu myší, se zarazím. Hm, co když měl brácha pravdu i v jiný věci? Co když Carl s tím posláním svý podobizny tak otálel proto, že je mu ve skutečnosti padesát, a ne dvacet, jak má uvedený ve svým profilu…?

Nakonec se dlouze nadechnu, poklikám na tu přílohu – a zavřu oči.

A když je otevřu…

Zůstanu na monitor zírat jako paralyzovaný.