Dv@ online (III.)

Během noci se mi nepovede zabrat ani na pitomou vteřinu. Jsem ze všeho úplně maximálně zmatený, rozhozený…, nedokážu to prostě vstřebat…, pospojovat si to…, natož abych snad našel nějaký východisko. Myšlenky se mi cyklují samy do sebe, vzpomínky se motají s představama a ani na chviličku nejsem schopný z tohohle uvažujícího procesu vybřednout, ani na chviličku mě z toho nevysvobodí spánek.

Takže když se ráno došourám do kuchyně oznámit mamce, že dnes nejdu do školy, protože je mi blbě, nemá problém mi to uvěřit.

„Vypadáš nějak zdrchaně,“ položí mi starostlivě ruku na čelo. „Ale teplotu nemáš… Zlobí tě žaludek? Večer jsi ani nic nesnědl…“

„Hm,“ přikývnu, ostatně beztak nemám kapacitu na to, abych si vymýšlel nějaký další symptomy.

„Tak si jdi lehnout, zavolám do školy a pak ti přinesu černý čaj…“

„Díky. Ale čaj mi nenos, když budu mít chuť, uvařím si ho později… Teď se zkusím spíš prospat.“

Odploužím se zpátky do pokoje – a hned vzápětí tam za mnou nakoukne brácha. „Ty vole, Miky, vypadáš vážně děsně! Co se stalo? A žaludeční problémy na mě fakticky nezkoušej! Mám tu zůstat s tebou…? Na první hodinu teda potřebuju jít, píšeme test, ale pak bych se ulít mohl,“ vychrlí na mě polohlasně, aby ho neslyšela mamka.

„To je dobrý, nebyl bys tu nic platný, já se vážně potřebuju vyspat,“ pousměju se na něj, zatímco se zavrtávám do stále ještě vyhřátý peřiny.

„Dobře,“ přikývne. „Ale odpoledne pokecáme, z toho už se nevyvlíkneš!“

„Nevyvlíknu,“ slíbím, zavřu oči… a okamžitě se zase automaticky napojím do toho nevyřešenýho chumlu myšlenek a úvah. Tentokrát ale pocítím i jakousi úlevu. Z toho, že dnes nikam nejdu – a že tedy nemusím celou tu situaci řešit osobně. Zatím… Každopádně ta úleva asi stačí k tomu, aby se ty mý myšlenky a představy v hlavě začaly postupně promíchávat se sny… nejdřív jen tak zlehka, trhaně, vždycky jen na pár minut… Ale po chvíli, konečně, se mi povede usnout tak tvrdě, že se ze všech těch chaotických, zašmodrchaných snů vzbudím až o půl druhý odpoledne.

Ten dlouhý, nepřerušovaný spánek jako kdyby mi pomohl se i trochu uklidnit – dojde mi, že tím přemýšlením o všem pořád dokolečka stejně k ničemu nedojdu a že udělám líp, když si pustím pár dílů rozkoukanýho komediálního seriálu. Uvařím si k tomu nudlovou polívku ze sáčku, ostatně mamka mi slíbila, že se mi cestou z práce staví pro nějaký lehčí pozdní oběd…

Nakonec jí ale stejně napíšu, že to není potřeba, protože o pořádnou porci výživný stravy se mi postará Kája. Přivalí si to domů už krátce po třetí hodině s papírovou taškou plnou dobrot z našeho oblíbenýho bistra, kde si do umělohmotných misek vždycky nabereme různý druhy masa, omáček a příloh a prostě splácáme všechno možný i nemožný, na co zrovna máme chuť, protože ve výsledku se platí za gramáž, ne za druh jídla.

„Hele, radši jsem se dneska trochu držel zpátky, kdybys přece jenom měl nějaký to bolení bříška,“ provokuje ten jeliman, zatímco mně už se sbíhají sliny při pohledu na grilovaný kuřecí steaky, plátek opepřený vepřový panenky, kousek růžovýho lososa, hromádku opečených brambor, dvě bramborový placičky i na dálku vonící česnekem a kupu zeleninovýho salátu.

„Blbče,“ vyprsknu smíchy. „Ale jestli mamka zjistí, co jsem všechno spráskal, tak už to zítra na žádný žaludeční problémy neuhraju!“

„A ty máš v plánu jako zítra zase zůstat doma…?“ zaujme bráchu mý sdělení.

„Hm,“ pokývám hlavou, protože mám plnou pusu. Jakmile polknu sousto, dodám: „A nejenom zítra. Do školy už nepůjdu nikdy!“

Brácha se na mě zkoumavě zahledí: „No, doma ale taky nemůžeš trčet věčně, to by ti před mamkou jenom těžko prošlo! A co se teda… Nebo víš co? Nejdřív to sněz, dokoukej ten svůj seriál, jo, a já se stavím později. Si zatím vyřídím jeden hovor,“ mrkne na mě a má se k odchodu, zatímco já na něj s vděčným úsměvem mávnu vidličkou.

Z tohohle dílu seroše už ale popravdě moc nemám, protože mi zase začínají myšlenky ulítávat jinam. Kája měl pravdu – doma se pořád schovávat nemůžu… No ale do školy nemůžu taky! Mlátit hlavou do stromu někde v parku se oproti tomu jeví fakt lákavě… Nic jinýho mě prostě nenapadá! A vlastně mě ani nenapadá, jak to celý podat Kájovi. Odkud začnu… a… a čím budu pokračovat… Protože sám pořád ještě nevím, jak se mám k celý týhle situaci postavit.

A tak, když se mi asi za hodinu brácha zase nastěhuje do pokoje, bez dovolení si vleze ke mně do postele a opře se zády o stěnu těsně vedle mě, několik dlouhých minut prostě jenom mlčíme.

„Jako to to mám z tebe vážně tahat?“ nevydrží to Kája nakonec.

„Ne, já jenom… vůbec nevím, jak začít,“ povzdychnu si.

„Hm, tak předpokládám, že to souvisí s CarLossem… a že se ti asi nakonec přece jenom ozval…,“ začne místo mě.

„Ozval,“ zopakuju po něm a sám pro sebe se ušklíbnu. „A poslal mi svou fotku. Dodatečně. S omluvou, že to měl udělat hned.“

„Tak to je dobrý, ne?“

„Jo, bylo by, kdyby…“ Znovu si vzdychnu, natáhnu se pro noťas a tu fotku otevřu. „To je on. CarLoss,“ natočím displej směrem k bráchovi.

Brácha si tu fotku prohlídne a pak ke mně zvedne oči. „Hm, no vypadá dobře! Nebo ne…?“ zarazí se, když si všimne, jak se tvářím. „Hele, tak já nevím, na kluky nejsem, ale takhle z fotky na mě působí fakt sympaticky, tak kde je problém?“

„No, problém je, že zároveň, ehm,“ odkašlu si a nervózně polknu z toho, jak mě ta skutečnost znovu, už asi po miliontý, ochromí, „zároveň je to Oťas.“

Kája na mě vytřeští oči: „Ten Oťas?“

A já už jenom přikývnu.

Jasně, že ví, o koho jde. Můj úhlavní nepřítel je automaticky i jeho úhlavní nepřítel, to je takový nepsaný pravidlo dvojčat. Ale Otovu fotku jsem mu asi nikdy neukazoval, proč taky? Nepotřeboval vědět, jak vypadá, aby si se mnou mohl zanadávat na Oťasovu adresu pokaždý, když jsem přišel ze školy až příliš semletý jeho provokováním.

„No ty vole!“ shrne Kája mý mnohahodinový uvažování do jediný výstižný věty.

Noťas zase zaklapnu a odložím na vedlejší stolek a několik dalších minut promlčíme.

„Jako… jako chápeš to?“ rozhodím rukama, když už to ticho nemůžu vydržet. „Jaká je do prdele pravděpodobnost, že se něco takovýho stane?!“

„Tak jestli chceš odmaturovat z matiky, tak by sis to asi měl umět spočítat,“ pousměje se brácha ve snaze to trochu zlehčit.

„Však jsem si to taky spočítal!!! Nula celá nula nula nula nula nula…“

„Jasný, chápu!“ zarazí mě pobaveně.

„Je tam ještě spousta nul!“ informuju ho rozčileně. „A přesto se to stalo! Zrovna mně! A co s tím teď mám asi tak dělat?!“ položím mu další otázku, na kterou těžko bude znát odpověď. Ale já tu odpověď nějak dostat potřebuju.

„Asi… asi byste si o tom měli promluvit,“ vypadne z Káji nakonec rada nad zlato.

„Promluvit? A o čem přesně? Já ani nevím, co si o tom mám myslet, natož abych s ním o tom mluvil!“ vjedu si rukama zoufale do vlasů.

„No právě přesně o tomhle byste si měli promluvit. On je z toho asi úplně stejně v hajzlu jako ty. Proč myslíš, že mu tak dlouho trvalo, než ti tu fotku poslal? Protože když si prve otevřel tu tvou, taky asi vůbec nevěděl, co má dělat!“

„Houby nevěděl! Ve třídě mě další dva dny pořád tajně pozoroval a bavil se tím, jak jsem zničený a nevrlý a…“

„Tohle si ale jenom domýšlíš,“ skočí mi brácha do řeči. „Jo, no tak po tobě koukal, to je snad jasný, ne? Když zjistil, že jsi někdo úplně jiný, než za koho tě měl, tak je pochopitelný, že po tobě koukal. Ale měl nějaký pitomý poznámky nebo tak něco?“

„Neměl…,“ zavrtím hlavou. Kromě tý výměny názorů před tělákem jsme se spolu vůbec nebavili, a i v tý šatně jsem to vlastně celý začal já, ne on.

„Tak vidíš. A navíc, vezmi si, že ti tu svou fotku na oplátku vůbec posílat nemusel. Nikdy bys nezjistil, že CarLoss je Oťas. Mohl si to nechat jenom pro sebe. Ale neudělal to. Nakonec si to rozmyslel a chtěl, aby ses to dozvěděl. A to podle mě o něčem svědčí.“

„O čem?“ hlesnu.

„Tak třeba o tom, že asi chce, aby to všechno mělo nějaký pokračování. Například. Ale já mu do hlavy nevidím. Říkám ti, že to musíte rozebrat spolu.“

„Achjo,“ vzdychnu a znovu si rukou prohrábnu účes. „Když… mně to prostě pořád nejde skloubit dohromady. Že ti dva jsou ve skutečnosti jeden. CarLoss se vždycky vyjadřuje tak mile a přátelsky a na pohodu… A Oťas mi zase naopak přijde jako zákeřňák a namyšlený frajer. A teď zpětně všechno to hezký, co mi Carl kdy napsal, slyším předčítat Oťase tím jeho posměšným hlasem, víš, a přijde mi, že si ze mě dělal celou dobu jenom srandu…“

„Jenže ty na to zase koukáš jenom z jednoho úhlu pohledu,“ opraví mě brácha. „Chápej, on to má asi úplně stejný! Taky tě zná ze třídy jako někoho, s kým po sobě akorát pokřikujete samý nadávky a urážky, a najednou se dověděl, že ty jsi ten, kdo mu chválil jeho povídky a s kým si toho má tolik co říct. A přesto ti tu fotku poslal! A ještě s omluvou.“

„Hm, máš asi pravdu,“ uznám nakonec. „Jenže… s tebou se o tom dá mluvit tak snadno… Vůbec si neumím představit, že bych to samý řešil s ním! Si jenom vybavím ten jeho přezíravý pohled…“

„Mám dojem, že teď už se na tebe přezíravě dívat nebude. To by nedávalo smysl,“ šťouchne do mě Kája ramenem. „A navíc, jste na to dva, ne? Nečeká se od tebe, že zítra nakráčíš do třídy a celý to vyřešíš během pěti minut úplně sám.“

„Už zítra?“ zhrozím se. „Zítra rozhodně do školy nepůjdu!“

„A pozítří nebo v pondělí to jako bude lepší v čem? Ne, prostě zítra do školy půjdeš – a uvidíš! Něco se určitě stane, minimálně po sobě budete koukat, tentokrát to bude vzájemný… Ale i to bude lepší, než když budeš jenom čučet tady doma do zdi a vytvářet si zase nějaký svý ničím nepodložený domněnky!“

„Pf,“ ušklíbnu se a zase se na chvíli odmlčíme. „Hele, a co říká tentokrát ta tvá slavná intuice? Že to dopadne dobře? Nebo blbě?“ zavyzvídám.

Kája mě poplácá po koleni a povzbudivě se zakření. „Říká mi, že dobře. Že vždycky všechno nakonec dopadne dobře, Miky.“

***

Během noci se mi podaří nějak zázračně vytěsnit tu mou nervozitu a všechny strachy z hlavy, ale ve čtvrtek ráno je ve mně zase malá dušička. Co tak asi můžu od Oťase čekat? Nebo… co čeká on ode mě?

Pár kroků před třídou zaslechnu jeho zvučný smích, o něčem se dohaduje s Katkou… Znejistěle polknu, pak ale rázně vejdu do místnosti. Nerozhlížím se nalevo ani napravo a mířím rovnou ke svý lavici, stejně ale ucítím, jak mě Oto propaluje očima.

„Nazdar, Miky!“ zdraví mě Lukáš halasně. „Tak co, kámo, je ti líp? Že se ti sem včera nechtělo kvůli tomu zkoušení z fyziky? Přiznej se!“

Cítím, že není zdaleka jediný, kdo čeká na mou odpověď, a tak bezděky o něco ztiším hlas. „Ahoj… Popravdě, tu fyziku jsem úplně vypustil… Jak to vůbec dopadlo? Zkoušelo se vážně celou hodinu, jak Horníček vyhrožoval?“

Lukáš mi tedy začne vyprávět, o co všechno jsem včera přišel, ale vlastně ho vůbec nevnímám. Všechny svý smysly mám zaměřený za sebe, do míst, kde teď postává Oťas… Ještě chvilku na sobě cítím jeho pohled, pak ale zaslechnu, jak se začne bavit s Katkou a dalšíma holkama o nějakých fotkách na Instáči nebo co. Nevím tomu hlavu ani patu, stejně ale zaujatě poslouchám, protože… protože se přistihnu, že ho tak jaksi poslouchat chci. Ten jeho hlas. A to, o čem mluví. Když na něj totiž nevidím a když se s holkama vybavuje takovým nenabroušeným, příjemným tónem, tak mi to najednou o dost víc ladí s tím vším hezkým, co mi napsal jako CarLoss…

Jenže když pak zazvoní na první hodinu, do třídy vejde profesor a já se v rámci zvedání se na nohy ledabyle zahledím Oťasovým směrem, rychle pohledem zase ucuknu. Ta jeho vysoká postava, ta jeho silueta, kterou mám prostě za ty roky napevno spojenou s někým, koho nesnáším a na koho se nedokážu podívat, aniž bych protáčel oči… Ne, to není možný, někdo takový mi nemohl psát všechny ty pěkný věci, s někým takovým jsme si přece nemohli navzájem posílat lichotky a… a už vůbec jsme s někým takovým nemohli mít online sex, bože!

A takhle se to ve mně pere celý vyučování. Chvilku se mi ta představa, že Carl je Oto, téměř až líbí, nebo přinejmenším se s ní aspoň smiřuju, a vzápětí mi naopak přijde děsně nepříjemná a skoro až odpudivá. Občas po něm kradmo střelím pohledem a načapám ho, jak na mě zamyšleně hledí, jindy ho zase přistihnu, že si mě vůbec nevšímá, protože má napilno pošťuchovat se s holkama… Ani jednou za celou dobu na mě ale nic posměšnýho nezavolá, což je teda příjemná novinka. Vzpomenu si, co mi říkal brácha: že v Otovi se to všechno pravděpodobně mele úplně stejně jako ve mně. A že na to nemusíme být každý sám…

Hm, no ale na první den by to asi takhle mohlo stačit – čistě jenom to, že jsme to vedle sebe nějak přežili. Neumím si představit, že bych… že bysme se prostě nějak sešli po škole a začali to spolu řešit! A Oťas si to očividně neumí představit taky, protože když se s Lukášem a dalšíma klukama loučíme po obědě před budovou, Oto je už dávno někde v trapu.

Vyrazím na tramvaj a v hlavě si začnu ten dnešek přehrávat. Měl teda brácha pravdu? Bylo lepší sem přijít než zůstat doma a koukat do zdi? Co jsem vlastně zjistil? Vždyť…

„Spěcháš domů?“ přeruší mý úvahy něčí hlas. No, něčí…

Překvapeně sebou trhnu a zvednu k němu oči. „Co…? Já… Proč…? Ne…!“ zakoktám se jako prvňáček. Však taky hned náležitě zrudnu a sklopím pohled, zároveň se ale celý napnu, protože už úplně automaticky očekávám úšklebek a opovržlivou reakci, na nic jinýho od Oťase nejsem zvyklý…

Jenže teď se mnou očividně nemluví Oťas, ale CarLoss. „Tak nechceš na chvilku někam zajít?“ navrhne, aniž by se nad tou mou reakcí jakkoliv pozastavil.

„Jako kam?“ zeptám se vykolejeně chodníku pod svýma nohama.

„Co třeba tamhle do parku?“ odpoví mi a asi u toho kývne hlavou, ale to jenom odhaduju, pořád si totiž netroufnu se na něj podívat. Jsem z toho prostě zmatený – nemůžu si sám v sobě srovnat, vedle koho zrovna teď jdu a s kým se to bavím! S Otou – nebo s Carlem? Nepasuje mi to k sobě, protože díky těm rokům stráveným s ním ve třídě automaticky očekávám nějaký podraz, posměch, podpásovku – a mate mě, že nic z toho nepřichází, že vedle mě prostě jenom jde… A že jeho hlas zní tak nezvykle mile!

Přes půlku parku projdeme mlčky. Snažím se přemýšlet nad tím, co bych asi tak mohl říct vhodnýho, ale… Ne, popravdě nad tím ani nepřemýšlím, jenom se snažím přimět mozek k nějaký spolupráci. Vůbec mi to nejde, připadá mi, že v tuto chvíli s sebou mozek spíš vůbec nemám. Prostě jenom tak nějak dávám nohu před nohu… dýchám… a to je asi tak všechno…

Najednou mě Oto zlehka chytí za loket a donutí mě tak zastavit, a když k němu tázavě zvednu pohled, pohodí hlavou směrem k lavičce, kterou zrovna míjíme. Pokrčím rameny, sedneme si zhruba metr od sebe… A tím je naše konverzace zase na delší dobu vyčerpaná.

„Ehm… Seš naštvanej?“ prolomí nakonec to ticho první.

Chviličku nad tím přemýšlím, než mu odpovím: „Ne, to asi ne…“

„Asi?“ chytí mě za slovo a ucítím, jak ke mně otáčí hlavu.

„No, tak trochu asi jsem!“ pohodím rameny, dál ale zatvrzele hledím přímo před sebe. „Nevím, co všechno jsem. Ty jsi tady ten, kdo to umí dobře se slovíčkama.“

„O tobě se taky nedá říct, že bys nebyl výřečnej,“ odpoví a já v jeho hlase slyším úsměv. Ne výsměch, jako bych ho tam slyšel kdykoliv dřív, ale úsměv.

„Tak asi mi to mluvení šlo jenom přes Skype,“ zamumlám.

„Nebo ti to šlo líp, dokud jsi nevěděl, že on jsem já,“ nabídne mi jiný vysvětlení.

„A tobě to nevadí? Že on jsem já?“ konečně se na něj zvědavě podívám. „Tobě to nepřijde celý úplně… šílený?“

„To víš, že mi to přijde šílený!“ přitaká mi a znovu se usměje. A já na něj jenom fascinovaně zírám. Protože naposledy se na mě usmál před více než dvěma rokama… a ani tenkrát to nebylo takový. Ani tenkrát to takhle zvláštně… nezahřálo… „Ale možná mi to nepřijde až tak šílený jako tobě,“ pokračuje. „Mám totiž hodně bohatou fantazii, haha, myslím, že v repertoáru mejch povídek by se našly i mnohem šílenější příběhy,“ rozesměje se.

„No nevím,“ zahučím.

„Ale já jo,“ řekne sebejistě. „Hele, tak jo, jsem z toho všeho zmatenej, to je asi tak ten nejpřesnější popis. Překvapenej, hm, a taky pobavenej tím, jaký se dějou náhody. Překvapenej tím, že zrovna do tebe bych plno těch věcí, který jsi mi podal jako Nik, neřekl. No, ale naštvanej nejsem. Ani zklamanej nebo tak něco. Takže ne, nevadí mi, že on seš ty.“

Chviličku si ten jeho proslov přerovnávám v hlavě. Přesně tohle jsem tím myslel – že to umí dobře se slovíčkama. Já bych celou tu situaci takhle stručně a výstižně shrnout neuměl.

„Ale jak je to možný?“ chytnu se nakonec toho, co mě zaujme nejvíc. „Celý ty roky mi nemůžeš přijít na jméno, nevynecháš jedinou příležitost, abys mi nevmetl do tváře, co je na mně všechno špatně, a teď mi tu najednou tvrdíš, že bys se mnou do toho kina klidně šel?“

„A co je na tom divnýho?“ trhne rameny. „Očividně jsem o tobě měl celou tu dobu špatný mínění. A teď jsem zjistil, že jsem se spletl, no. Na druhou stranu, nepřevracej to tak, že já jsem se pořád choval hnusně k tobě. Ty jsi na mě protáčel oči. Ty jsi shazoval mý vtípky. Ty jsi mi dával najevo, že mě považuješ za lúzra, za propadlíka, kterej moc chytrosti nepobral. Tak jsem ti to prostě oplácel, když se naskytla příležitost.“

Vykuleně se na něj otočím. „Ty jsi to oplácel mně? A copak já jsem si začal? Já jsem tě natočil nahýho na kameru a bavil tím pak všechny spolužáky? Já jsem to hodil někam bůhvíkam na web?! To snad nemyslíš vážně! Co jsi čekal, že jako potom udělám? Že to nechám být? Že mi to nebude vůbec vadit? Že s tím budu v pohodě?“

„Miky, vždyť jsem ti přece hned tenkrát jasně řekl, že to video jsem nikomu neukazoval, natož abych ho někde uveřejňoval! Smazal jsem ho ještě tu noc, ani já sám jsem se na něj nedíval! Byla to pitomost, prostě jenom pitomej kanadskej žertík, uznávám, že asi dost přes čáru, ale měli jsme dost naváto a prostě v tu chvíli nám to přišlo vtipný… Bral jsem to ale, že jsem se ti omluvil a že tím je to uzavřený! Nebo copak se ti někdy někdo posmíval, že to video viděl? Něco takovýho by přitom minimálně po naší třídě kolovalo, ne?“

„To spíš po celý škole…“

„No právě! Ale jelikož se nic takovýho nedělo, tak jsem ti v tomhle asi nekecal, ne?“

Zničeně se zády zapřu do lavičky. „Jenže… jistý jsem si být nemohl.“

„Promiň,“ pronese podobně zničeně. „Bral jsem to jako… jako blbej fór, jako jednorázovku, na kterou se prostě hned po tý exkurzi zapomnělo. Nenapadlo mě, že celou tu dobu se bojíš toho, že to visí někde na netu…“

„Takže,“ polknu, „takže ty naše skypovský rozhovory spolu s mou fotkou taky nikde nevisí? Ani nebudou, když tě třeba zase něčím naštvu…?“

„To si o mně fakt myslíš…?“ odpoví mi otázkou.

„Já… já nevím, co si mám myslet,“ předkloním se, lokty se opřu o kolena a sklopím hlavu. „To je právě ten problém. Že nevím, co si o tobě mám myslet. Nikdy jsem si o tobě nemyslel nic dobrýho, teda kromě úplnýho začátku, jenže na tý exkurzi jsi všechno to dobrý hrozně rychle smazal. Rychle… a trvale, Oto. Já už ti teď prostě nedokážu uvěřit, že… že nejsi ten arogantní frajer, co čeká na sebemenší příležitost, jak mě setřít, ale že jsi kluk, který doopravdy stojí o to se se mnou bavit… nebo scházet. Aniž by v tom byl nějaký háček nebo… prostě nějaký podraz… Holky na tebe ve třídě stojí frontu, kluci zase na Povídkách – a já nevěřím tomu, že z nich všech sis vybral zrovna mě. Je to prostě… podezřelý, chápeš? Neuvěřitelný a podezřelý.“

„Tohle… ehm, no, na tohle tak nějak nevím, co říct…,“ přizná Oto. Pak mě napodobí a taky se předkloní, asi aby mi byl blíž a mohl o něco ztišit hlas. „Miky, já… Mrzí mě, že mě vidíš takhle. Já… Nenapadlo mě ani na chvíli, že bych tě mohl nějak podrazit… nebo zneužít toho, co jsi mi o sobě řekl. To, že jsem ti neposlal tu svou fotku hned a nechal jsem tě několik dnů v nejistotě, to bylo sice hnusný, ale nebylo to naschvál. Já jsem prostě jenom… potřeboval trochu času to vstřebat. Asi jako ty, když jsi včera vůbec nepřišel do školy, že… Nebudu nikdy nikde uveřejňovat nic z toho, co jsme si napsali. Ani nehodlám profláknout, že jsi na kluky, nebo tak něco. Jestli na mě někdo někde stojí frontu, to jsem si teda fakticky nevšiml, ale i kdyby, tak já nestojím frontu na ně. Byl jsi po hodně dlouhý době první, s kým jsem si fakt rozuměl, s kým jsem si děsně rád povídal. A pořád to platí… a pořád si myslím, že bysme si mohli stejně dobře rozumět i naživo. Když tomu dáš šanci. Ale když nedáš, tak… nebudu se ti za to rozhodně nijak mstít. Jasný?“

„To je dobrý vědět, díky,“ prohodím a zvednu se na nohy. „Ale myslím, že… že tohle nepůjde, Oto,“ otočím se přímo k němu a zadívám se mu do očí. „Tohle prostě nepůjde,“ špitnu.

Chvilku mi ten upřený pohled oplácí, než hlesne: „Aspoň to zkus…“

„Nejde to!“ kroutím hlavou a couvám od něj… a cítím, jak mi proti mý vůli vlhnou oči.

„To je škoda, Mikýsku,“ pronese tiše… a to mý zdrobnělý jméno zní z jeho úst tak neskutečně jemně, až se mi jenom z toho tónu málem podlomí nohy. Bože, jak mu může takhle zněžnět hlas? A nejenom hlas, i jeho oči jsou najednou úplně jiný, zjihlý a takový… hřejivý… Jak někdo, jako je on, mačo naší třídy a na první pohled prostě arogantní frajírek, může při pohledu na mě celý takhle zněžnět?!

Rychle zamrkám, abych ty neposlušný slzy nějak ukočíroval, a pak se rozběhnu pryč. Rozběhnu se pryč od nich obou. Od Oty, kterýho nenávidím, a od CarLosse, do kterýho jsem se stihl zamilovat… Jak bych něčemu takovýmu mohl dát šanci? Jak bych tyhle dokonale protichůdný pocity mohl asi tak skloubit dohromady?!

***

Jestliže včera jsem si ve třídě připadal divně, nepatřičně a tak nějak pod dohledem, dneska je to teprve výživný! Mezi mnou a Otou jako kdyby proudilo napětí tak mohutný a hmatatelný, že bych ho mohl sekat mačetou. Vyhýbáme se pohledu jeden na druhýho, přitom se ale očima neustále vyhledáváme. Nenápadně pro ostatní, nápadně pro nás dva. To je všechno – jenom se díváme, žádný úšklebky ani úsměvy, žádný slova, žádný výrazy ve tváři, jenom ty pálící pohledy. Kruci.

Celkově mi přijde, že je Oto tišší než obvykle, a asi nejsem jediný, kdo si toho všimne, protože Zdenka s Katkou se ho po třetí hodině začnou vyptávat, jestli mu prý neulítly včely. Poslouchám ho, jak jim s lehkostí odpovídá, a… najednou mě jako blesk šlehne iracionální vlna žárlivosti. Že jako… no, že bych chtěl, aby tenhle hlas na něco odpovídal mně. Aby si Oto takhle uvolněně povídal se mnou. O čemkoliv. Klidně třeba o těch pitomých včelách. Jenže chvilku nato se ve mně ozvou pochyby: co kdyby ale s tebou takhle uvolněně nemluvil? Už si nepamatuješ, jak jeho hlas umí být jízlivý a ironický a plný štiplavosti a výsměchu?

Zavrtím hlavou a rozhodnu se odvést svou pozornost jinam, abych se z toho nezbláznil, ale Zdenčino náhlý zaječení mě donutí se otočit a toho, na koho jsem chtěl přestat myslet, tak dostanu do svýho zornýho pole. Oťas Zdenku zrovna bere do náručí a vynáší ji pryč ze třídy, u toho pro pobavení ostatních pronáší něco o tom, že provokatérky jejího kalibru patří za dveře nebo co… Z neznámýho důvodu mi moje už tak rozpolcená mysl okamžitě nabídne představu, že by Oto místo Zdenky takhle držel mě. A nesl mě třeba… třeba do postele… V reakci na to celým mým tělem projede vzrušení a musím několikrát polknout a poposednout si, abych to aspoň trošku ovládl. Krucinál! Ještě tohle mi k tomu mýmu zmatku chybělo!

Jsem ze všech těch protichůdných pocitů a vjemů, co se na mě valí ze všech stran, tak rozhozený a znervóznělý, že se mi z toho dělá až fyzicky nevolno. Poslední tři vyučovací hodiny odpočítávám vysloveně po vteřinách, jak se nemůžu dočkat, abych odsud mohl konečně vypadnout. Nejdu tentokrát ani na oběd, mám dojem, že bych do svýho sevřenýho žaludku stejně nedostal žádný jídlo, a tak se s klukama rozloučím už ve třídě a zamířím si to rovnou do šatny.

Na oběd chodí většina lidí ze třídy, takže je nás v šatně jenom pár… a dost mě překvapí, že jedním z těch neobědvajících je i Oto.

„Z pátečního menu sis nic nevybral?“ vypadne ze mě z ničeho nic, až mě to samotnýho překvapí. Neměl jsem v plánu se s ním dávat do řeči, ale možná ten tlak z průběhu celýho dneška byl tak velký, že to nějak muselo ven…

„Jsem tě nechtěl minout,“ řekne.

„Mě?“ vyjeveně se k němu otočím. Přece jenom tu nejsme sami… To chce to všechno řešit takhle před ostatníma?!

Oto ale jako kdyby vycítil mou paniku: pousměje se a podá mi na několikrát složený list papíru. „Chtěl jsem ti předat tohle, ve třídě jsem na to zapomněl… Tak se měj, teda mějte,“ ohlídne se i po ostatních a zamíří ze šatny pryč, „pěknej víkend!“

„Čau,“ zamumlám a zaraženě si ten papír zastrčím do kapsy. Rozhodnu se, že se na jeho obsah podívám až doma, ovšem teda pokud vůbec bude na co se podívat – mám dojem, že mi teď ta kapsa vyloženě žhne! S takovou z ní doma vytáhnu akorát popel…

Moje fantasmagorická předpověď se ale naštěstí nevyplní. Když si po příchodu domů připravím tradiční hrnek kakaa a zalezu si s ním k sobě do pokoje, odhodlám se a ten liebesbrief rozložím. Napůl očekávám, že by tam mohla být nějaká krátká, stručná povídka o nás dvou nebo tak něco, a padesát procent dávám tomu, že půjde o klasický dopis, o nějaký vzkaz, který mi Oto chtěl předat takhle osobně, aby měl jistotu, že si ho přečtu… Při pohledu na vytištěnou vstupenku do kina sám nad sebou zavrtím hlavou: to mě mohlo a mělo napadnout! Vždyť jsme přece původně plánovali, že půjdeme dnes… na premiéru… o půl osmý…

S povzdychnutím se natáhnu na postel a… nechám zase všechny ty myšlenky, ať mi probíhají hlavou sem a tam. Myšlenky, vzpomínky na všechno to hezký, co jsme si s Carlem za těch pár týdnů napsali, i vzpomínky na všechno to ne moc hezký, co jsme si s Otou za těch pár let vmetli do tváře. Brácha zrovna dneska není doma, takže mi tentokrát nemá kdo pomoct, abych se v tom všem nějak zorientoval. A mně samotnýmu se to nepodaří ani do půl pátý, ani do půl šestý, ani do půl sedmý…

Pohledem stočeným k budíku na stole sleduju utíkající čas. A pak, v 18:42, přijde něco jako prozření. A sice, že opravdu není nutný, aby se mi to zorientování povedlo samotnýmu. Tohle celý přece není jenom o mně. V tomhle jsme ve svý podstatě čtyři: já a Nik… a Oto a Carl. Nu, a Carl a Oto vypadají, že nejenom do toho kina, ale tak nějak do toho všeho jít chtějí. Nik taky. A já…? Kdo jsem já, abych to těm ostatním zkazil, aniž bych tomu vůbec zkusil dát šanci…?

Původně, když jsem ještě CarLossovu identitu neznal a do kina s ním jsem se neskutečně těšil, jsem si představoval nejenom to rande samotný, ale i to, jak asi budu nervózní, až se na něj budu chystat. Už dopředu jsem si dělal časový rozvrh, plánoval jsem, co si vezmu na sebe, stejně jako to, v kolik budu muset vyrazit z domu, abych stihl do obchodního centra dojet včas, ale přitom jsem tam nešaškoval trapně brzy… Teď se tomu svýmu propracovanýmu časovýmu plánu jenom v duchu směju, zatímco kmitám po pokoji a nevím, co dřív.

Nakonec vbíhám do prostor multikina dvě minuty po půl. Vím, že mám ještě tak deset minut k dobru, než dojedou reklamy a upoutávky na jiný filmy, a tak si stoupnu do fronty na občerstvení. Domlouvali jsme se přece, že něco dobrýho na zub nám obstarám já… Zalituju, že jsem si nikdy na žádný třídní akci nevšímal, co Oťas pije nebo pojídá, protože CarLosse jsem se na to zeptat nestihl, jestli by radši popcorn, nachos, colu nebo tonic… A tak vezmu k jídlu od všeho něco, ať si vybere sám, na pití jeden obrovský kelímek coly, víc toho neunesu.

Ve zšeřelým, ne ještě úplně temným sále se s mnoha omluvama, co mi šeptem kloužou ze rtů, proderu až na svý místo. Oto nám zarezervoval dvě místa v poslední řadě, pravda, z diváckýho úhlu pohledu jsou už dost vzdálený od prostředka, ale řekl bych, že je vybral z úplně jinýho než diváckýho úhlu pohledu. Co se totiž týče soukromí, to tu máme téměř dokonalý…

Teprve když si sednu a vydechnu si úlevou, že jsem nikoho, ani sám sebe nepolil omáčkou nebo nápojem, troufnu si stočit zrak doprava. A Otovy oči i uvolněný, potěšený úsměv už tam na mě čekají. Mý rty mu ten úsměv úplně automaticky oplatí – a pak už světla zhasnou úplně a Otovu tvář zlehka osvětlí namodralá zář z plátna.

Nakloní se ke mně a šeptne: „Chceš něco podržet? Ať si můžeš sundat mikinu? Teda jako… no je to tu dost přetopený…“

„Jo, díky,“ začnu mu ty dobroty předávat. „Stejně je to pro nás oba, takže něco z toho si rovnou nech u sebe…“

Oto počká, až si přetáhnu mikinu přes hlavu a nacpu ji pod sedadlo, pak ten obří kelímek coly nacpe do držáku mezi náma, podá mi nachos a pošeptá: „A časem si to vyměníme, hm?“

„Jasně,“ přikývnu a pak už se oba otočíme k plátnu.

Film má parádní spád a vtáhne mě do děje hned od začátku, takže načas všecko ostatní pustím z hlavy. Do reality mě vrátí, až když ucítím, že z mnou svíraný papírový misky mi někdo krade lupínky… Zvědavě po Otovi mrknu, on se na mě pousměje a naznačí mi, že si mám pro změnu já hrábnout do kyblíku s popcornem. Což teda rovnou udělám, protože mám popravdě sladkou praženou kukuřici beztak radši… Během další půlhodiny si takhle ujídáme navzájem, přičemž občas se u toho naše ruce potkají… a jenom tak zlehka se o sebe otřou… A já najednou zjišťuju, že se tady na ty letmý doteky soustředím mnohem víc než na to scifíčko.

Nachos dojdou jako první, takže prázdnou mističku odložím na zem, a když se narovnávám, hmátnu po kelímku s colou. Pár loků upiju a kelímek natočím k Otovi, jestli si ho ode mě nechce rovnou převzít – a on se místo toho jednoduše skloní a vcucne to brčko do pusy. Ještě, že v tý tmě není vidět, jak mi z toho rozrušením zčervenaly tváře! Nedokážu přesně říct proč, ale přijde mi to takový… intimní, to jeho gesto. Nemluvě o tom, že mi moje rozvrkočená mysl okamžitě nahodí představu, že kdyby se sklonil ještě níž, tak by… skoro stejným pohybem… mohl…

Nasucho polknu, nejsem ale schopný uhnout pohledem. A nemůžu si pomoct, ale skoro mám dojem, že Oto ví, co se mi honí hlavou, protože když dopije, jeho tentokrát naoranžovělým světlem ozářená tvář se na mě zaksichtí a přísahal bych, že se mu poťouchle blýsklo v očích… Jistý si tím ale být nemůžu, a tak jenom zastrčím kelímek zpátky do držáku a svou pozornost zase stočím k plátnu.

Nebo se o to aspoň pokusím, protože pokaždý, když se naše ruce setkají v tom kyblíku s popcornem, projede mi celým tělem takový příjemný zašimrání, který veškerý vjemy z filmu úplně upozadí. A když si o nějakou čtvrthodinu později všimnu, že se na dně kbelíku krčí poslední kousek, dojde mi, že je to zároveň poslední příležitost, jak se můžeme během filmu nenápadně dotknout. Napnu všechny smysly a vyčkávám, až se pro ten zbývající pukanec natáhne Oto, abych jakože úplnou náhodou udělal to samý ve stejnou chvíli. Jenže Oto mi ten poslední kousek buď schválně nechává, nebo, což je taky celkem možný, používá úplně stejnou taktiku jako já a čeká, až se pohnu první…

Nakonec už to nevydržím a pro ten zbývající kousek sáhnu. Oto si toho všimne a celý ten kbelík nakloní ke mně, abych do něj dosáhl líp – a já v duchu zahučím zklamáním, že ta poslední šance přišla takhle vniveč… Oto mě ale najednou drapne za zápěstí, druhou rukou mi z prstů ten popcorn vytrhne, jakoby nic si ho strčí do pusy – a stejně ledabylým pohybem mi pak zápěstí uvolní, sjede dlaní o kousíček níž a proplete si se mnou prsty. Jsem z toho všeho tak paf, že na jeho siluetu celou dobu jenom zírám a nezmůžu se na žádnou reakci.

Oto to taky nijak nekomentuje, jenom na mě mrkne a lehce se pousměje, ačkoliv to v tom minimu světla, co se teď šíří od plátna, spíš odhaduju, než vidím. Volnou rukou odhodí ten prázdný kyblík na zem a naše spojený ruce pomalu položí na područku mezi sedátky. A od tý chvíle mi děj toho filmu začne unikat úplně.

Celou svou bytostí vnímám to teplo, co se šíří z našich propojených dlaní. Nejdřív nechávám svou dlaň odpočívat v tý jeho úplně nehybně, ale po chvilce si dovolím jeho prsty mezi svýma stisknout o něco silněji – a on mi ten stisk okamžitě oplatí. Když pak začne palcem hladivě mnout hřbet mý dlaně, je to tak příjemný, že mám co dělat, abych z toho vrnivě nepředl. Neskutečný! O to neskutečnější, že se mnou takhle mává zrovna on.

Když se na plátně objeví závěrečný titulky, zjišťuju, že absolutně netuším, jak to v tom filmu vlastně celý dopadlo. Nebo co přesně mělo jak dopadnout, haha. Oproti tomu znám ale hebkost kůže na Otově dlani, tvrdost jeho kloubů, délku jednotlivých prstů i sílu a zároveň jemnost jeho stisku tak dokonale, že kdybych měl se zavřenýma očima mezi stovkou jiných dlaní poznat tu jeho, uhodl bych to na první dobrou…

„Víš, co by mě zajímalo?“ prohodím polohlasně do hudebního podkladu smíchanýho s halasem pomalu odcházejících diváků, aniž bych zvedl zrak od těch našich propletených a neustále se zlehka hladících prstů.

„Povídej,“ vybídne mě podobně tichým hlasem.

„Jak jsi přišel zrovna na přezdívku CarLoss?“ vypadne ze mě – a v tu chvíli Oto vybuchne smíchy.

„Tak to jsem nečekal, že ze všech věcí, který by šly v tuhle chvíli pronýst, vytáhneš zrovna tohle!“ baví se.

Jenom nepatrně pokrčím rameny, oči k němu ale nezvednu. Přijde mi, že si potřebuju vrýt do paměti ten pohled na to, jak se spolu držíme za ruce. Protože dobře vím, že už to bude trvat jenom chvilku. Až se zvedneme, pustíme se. Přes Skype jsme se o tom s Carlem jednou bavili, že to, že jsme na kluky, o nás v podstatě nikdo neví… A je mi jasný, že k tomu, aby se na tom něco změnilo, první oťukávací (spíš ohmatávací) rande nestačí.

„No, tak jmenuju se Otokar, že… Takže to ‚kar‘ na konci mi tak nějak evokovalo Karla, Karlose… A pak už jsem to jenom trošku vtipně poangličtil,“ prozradí.

Teprve tahle informace mě donutí k němu překvapeně vzhlídnout. „Ty se jmenuješ Otokar? Týjo, to jsem vůbec nevěděl,“ přiznám. Nikdy ho totiž nikdo neoslovil jinak než Oto, případně Oťas, ani profesoři ne… A jestli jsem snad někdy zahlídl koutkem oka naše jména vypsaný třeba na nějakým seznamu, zrovna na to jeho jsem se stopro nezaměřil.

„Ty o mně ještě nevíš plno věcí,“ pronese potichu, zatímco mě propaluje pohledem. „Záleží, jestli je chceš zjišťovat,“ dodá.

„A ty?“ odpovím mu otázkou. „Ty o mně chceš zjišťovat to, co ještě nevíš?“

„Jasně,“ usměje se. „Jinak bych ti ten lístek sem přece vůbec nedával. A během těchhle dvou hodin se na tom teda rozhodně nic nezměnilo…“

Ještě chvilku mu ten upřený pohled oplácím, načež se mi po tváři rozlije úsměv. „Tak jestli máš ještě čas, znám jednu takovou skvělou kavárničku, chce se ti? Není to ani daleko odsud…“

„Super!“ ohodnotí můj nápad jediným slovem, jemně rozpojí naše dlaně a začne se sbírat k odchodu. Napodobím ho a taky se sehnu pro mikinu i pro odpadky, ostatně, už jsme v sále skoro poslední a u dveří se začíná hromadit personál, aby to tu před promítáním dalšího filmu trochu vypucoval.

Když odhodíme prázdný kelímky a tácky do koše, za chůze na sebe navleču mikinu a ohlídnu se, jako kdybych se potřeboval přesvědčit, že mě Oto následuje. A on můj pohled zachytí, zlehka mi položí dlaň na kříž a zařadí se vedle mě. Trvá to jenom dvě nebo tři vteřiny, než svou ruku zase stáhne, ale i tak mi z toho nenápadnýho, přitom ale hodně důvěrnýho a všeříkajícího gesta zatrne až ve slabinách. Jako kdyby mi tím dotykem řekl: Jo, jdu vedle tebe. Jdu vedle tebe, ale přitom s tebou. A to je nádherně uklidňující! A taky vzrušující. Vzrušující předzvěst dalších letmých gest a doteků… a příslib všech možných variant toho vedle tebe, s tebou… a taky spolu.

***

Následující dny probíhají podle víceméně totožný šablony.

Ve škole se k sobě s Otou v podstatě neznáme. Nic netušící spolužáci by mohli říct, že si jeden druhýho všímáme mnohem míň než kdy dřív, ale opak je pravdou: nevšímáme si nikoho jinýho než jeden druhýho. Pořád se po sobě díváme, nenápadně se na sebe usmíváme nebo šklebíme, a když občas vycházím ze dveří třídy nebo se v chumlu přesunujeme do jiný učebny a Oto se k tomu nachomýtne, nikdy se mě nezapomene nějak nenápadně dotknout.

Odpoledne pak trávíme v tý naší kavárničce. Objevili jsme ji jednou s mamkou a bráchou, je taková zapadlejší, ale o to útulnější – a hlavně nám poskytuje tolik žádaný soukromí. Kolem jednotlivých stolků jsou totiž rozestavený gaučíky se šíleně vysokýma opěradlama, takže na ty, kdo ta místa okupují, není odnikud vidět… Připadáme si tam pokaždý jako v nějaký soukromý lóži, jediný, kdo k nám občas nakoukne, je servírka. Ten první večer, po kině, jsme si s Otou zabrali každý svůj vlastní gaučík, no zase to mělo tu výhodu, že jsme si viděli do očí. Mohli jsme se znovu chytnout za ruku, povídat si a usmívat se na sebe, a to nám stačilo. Teď už si ovšem sedáváme oba na jednu sedačku a… prostě se k sobě tulíme. Nebo spíš mi to přijde, že já se tulím k němu – pokaždý se o něj opřu a on mě obejme a přitiskne mě k sobě… Je to nádherný. Mluvíme o všem možným, vážně i nevážně, přeskakujeme z tématu na téma, utahujeme si jeden z druhýho, přivádíme se do rozpaků, jsme schopní se deset minut v kuse smát třeba kvůli jedný jediný hlášce z nějakýho seriálu… nebo se dvacet minut v kuse líbat… A já nechápu, jak je možný, že někoho tak… prostě tak po všech stránkách dokonalýho jsem skoro tři roky jenom tak míjel – a myslel si o něm to nejhorší…

No a po večerech se spolu ještě bavíme přes Skype. Ne už tak dlouho do noci jako dřív, většinou to zabalíme kolem jedenáctý – oba vnímáme, že už není potřeba to přehánět, když se druhý den uvidíme a uslyšíme zase. A navíc se snažím Otu ukecat, aby si trochu času vyšetřil na napsání nějaký povídky.

„Vždyť mě ostatní ukamenují, jestli zjistí, že jsi přestal psát kvůli mně,“ vytáhnu další argument, když ty předchozí nezabraly.

„Neboj, já nikomu neřeknu, že za můj autorskej blok můžeš zrovna ty,“ chlácholí mě rozesmátě.

„Prý blok… To není žádný blok, prostě nemáš čas, protože tě zdržuju!“

„Právě naopak! Sbírám s tebou inspiraci, víš? A až toho nasbírám dost, tak to sepíšu a vydám…,“ zlobí mě.

„To si zkus!“

„Mikouš, ty vůbec nevíš, co chceš,“ baví se.

A já mu v tom musím chtě nechtě dát hned pár dnů nato za pravdu.

V sobotu před obědem mi totiž Oto zavolá, že jeho rodiče se odpoledne chystají na nějakou zahradní párty a že tedy bude mít několik hodin prázdný byt.

„Tímhle jsi oficiálně zvanej na prohlídku mýho pokoje,“ hlaholí nadšeně.

„Bezva!“ snažím se znít podobně nadšeně, jenže jde mi to dost ztuha, když uvnitř mě se to nadšení mísí s nervozitou… Je mi totiž jasný, že prohlídkou pokoje rozhodně nemyslí, že se budu rozplývat nad rozložením nábytku nebo obdivovat výběr knih v poličkách! A přece jenom… O tomhle jsme zatím ještě nijak detailně nemluvili, Oto se ale zmínil, že na tý svý bývalý škole s jedním klukem chodil. A soudě podle obsahu všech těch jeho povídek, musel s tím mým předchůdcem nasbírat neuvěřitelný množství zkušeností! A to je právě ono. Šíleně moc s ním chci strávit několik hodin úplně o samotě, jenže zároveň… nechci. Radši. Bojím se, že Oto bude děsně zklamaný, až zjistí, že já mám na rozdíl od něj všechno akorát tak načtený… a nakoukaný…

***

„Takže tyhle dveře vedou do koupelny, tyhle na wécko, kdybys potřeboval,“ mává Oto pravačkou, zatímco se u nich v předsíni v podřepu zouvám.

„Jasný, a tyhle do vestavěný skříně, kdybych se před tebou potřeboval schovat,“ snažím se vtipkovat.

„Tam by ses bohužel nevešel, mamka co chvíli nadává, že je tam plno zbytečnýho harampádí a že by to potřebovala vyklidit…“

„Haha,“ rozesměju se, popostrčím svý boty vedle těch Otových a narovnám se, „já jsem myslel, že mě spíš uklidníš, že se jako před tebou nebudu potřebovat schovávat!“

„A já zase myslel, že žádný takový uklidňování nepotřebuješ,“ mrkne na mě, vezme mě za ruku a odvede mě do vedlejšího pokoje. „Obývák…,“ pronese vcelku zbytečně.

„Hm, hezký,“ rozhlídnu se se zájmem kolem dokola. „Takový… útulný…“

„Prosím tě, ty pochvalný kecy si nech, až tu někdy budou naši,“ baví se.

„Ale mně to tu vážně přijde hezký a útulný!“ bráním se.

„Tak to jsem zvědavej, jakýma přívlastkama ohodnotíš můj pokoj,“ uculuje se a rozejde se zpátky k předsíni.

„Počkej, a… kuchyň je kde? Víš, že bych se ještě něčeho napil,“ snažím se ještě trochu oddálit nevyhnutelný.

„Kuchyň je tady,“ natáhne Oto volnou ruku k dalším dveřím a otevře je, „ale nějaký pití už mám nachystaný u sebe na stole,“ usměje se.

„Aha,“ zahučím – a do tý kuchyně alespoň nakouknu. Třeba… třeba mě tu uhodí do očí něco, u čeho bysme se mohli ještě pár minut zdržet…

Oto to mý okolkování asi nějak prokoukne, protože se zeptá: „Všechno v pohodě…?“

„Jo… jo, jasně! Proč by nebylo?“ snažím se znít co nejvíc uvolněně, zatímco k němu zvedám oči.

„To mi musíš říct ty,“ prohodí, ještě chviličku mě propaluje zkoumavým pohledem, načež mi pomalu vplete ruku do vlasů, přitáhne si mou hlavu blíž k sobě a políbí mě.

„Ach…,“ uteče mi vzrušený vzdychnutí.

Oto se tiše uchichtne, lípne mi pusu na tvář a řekne: „Tak tohle znělo, jako že fakticky je všechno v pohodě…“

„Vždyť jsem ti to ří… Oto!“ vyjeknu, když mě z ničeho nic vezme do náručí a nese mě pryč. „Pusť mě! Nebo to mě jako chceš vyhodit z toho okna, jak jsi mi nedávno vyhrožoval?“

„Já? Vyhrožoval? Tobě?“ předstírá údiv, zatímco loktem otvírá dveře do svýho pokoje. „To jsem se spíš jenom nějak blbě přeřekl. Ve skutečnosti jsem chtěl říct, že si tě hodím na postel.“ A přesně to taky v následující vteřině udělá. A mně projede páteří vzrušující zamrazení, když si vzpomenu, jak jsem si to před týdnem ve třídě představoval… A ono se to teď doopravdy děje…

„Děsně kecáš,“ obviním Otu, zatímco ho pozoruju, jak si svlíká tričko… a jak si lehá na postel vedle mě… nebo teda spíš na mě, abych byl přesnější… Nasucho polknu a pokračuju: „Tenkrát sis rozhodně nepřál, abych…“

„Pšššt,“ sykne s úsměvem a rovnou se ke mně skloní, aby mě umlčel dalším polibkem.

A já se nechám. Nechám se umlčet… a nechám se tím, jak úžasně líbá, úplně unýst, takže v následujících chvílích vypustím všechny myšlenky z hlavy. Líbáme se, objímáme a hladíme, všelijak se na posteli přetáčíme a zaleháváme, postupně se navzájem zbavujeme oblečení… i zábran… Jenom té nervozity se tak úplně zbavit nedokážu.

A Oto si toho opět všimne. „Tobě je zima? Že se tak chvěješ? Nebo… Mikýsku, ty jsi nervózní…?“ zadívá se mi pátravě do očí, zatímco mi dlaní hladivě přejíždí po těle. Po úplně nahým těle.

Moc se mi nechce se mu s tím svěřovat, ale když už si to stejně takhle správně vydedukoval… „No, trochu asi jo.“

„Proč…?“ nechápavě nakrčí obočí.

„Jak – proč?“ povzdychnu si, rukou nahmatám peřinu a začnu se jí aspoň trošku přikrývat, abych tu před ním neležel až tak odhalený. Když už mu hodlám odhalit svý strachy. „Protože jsi oproti mně někde úplně jinde! Zažil jsi toho už tolik, kdežto já jsem… já jsem ještě nikdy…“ Nejsem tu větu schopný ani dokončit, ale mý náhle zrudlý tváře to udělají za mě.

„Zažil jsem toho už tolik…?“ zopakuje po mně překvapeně. „A na to jsi přišel jak? Já skoro žádný zkušenosti nemám…“

Tak po tomhle jeho sdělení mi málem zaskočí. „Cože? A co ty tvý povídky? To si to v nich všechno vymýšlíš…? Týjo, to z nich teda nejde vůbec poznat…“

„Ještě aby jo!“ rozesměje se uvolněně. „To bych byl asi dost mizernej autor, kdybych neuměl vylíčit i věci, který si jenom představuju! Ostatně, tenkrát při tom našem online sexu přes Skype taky nešlo poznat, že jsi nic z toho, co jsi tam tak bravurně popisoval, ještě nikdy nedělal!“ dobírá si mě.

„Ehm,“ odkašlu si a cítím, jak se mi znovu hrne krev do tváří, sotva si na ty naše žhavý rozhovory vzpomenu.

„Víš jak,“ přejede mi Oto jemně hřbetem dlaně přes ty mý zčervenalý líčka, „ty povídky, to jsou všechno jenom výplody mý bohatý fantazie… A ty seš po hodně dlouhý době první, s kým chci být doopravdy, v reálu, ne jenom v představách.“

„Ale co když teď zjistíš, že ta… že ty tvý fantazie se ti líbí mnohem víc? Než ta realita se mnou?“ vyšeptám ze sebe to, čeho se bojím nejvíc.

„Zatím je ta skutečnost ve všem hezčí,“ věnuje mi jeden ze svých uklidňujících úsměvů. „Pochybuju, že zrovna teď se to změní,“ dodá a začne se soukat ke mně pod tu peřinu.

„Ale co když…“

„Mikouš, ty fantazie byly jenom moje vlastní. Kdežto ta realita je, přesně jak jsi řekl, s tebou. Už proto bude vždycky hezčí, víš? Protože na to všechno budeme spolu. My dva.“ Vpíjí se do mě očima a usmívá se na mě tak hřejivě, že úplně hmatatelně cítím, jak se všechny ty mý nejistoty rozpouštějí.

Celým mým tělem proběhne úleva… a taky narůstající vzrušení. Obtočím mu paže kolem krku, přitáhnu si ho k sobě a políbím ho.

A než mi všechny mý myšlenky dají zase vale, vzpomenu si, že brácha měl pravdu. Ve všem. Když mi prorokoval, že to všechno dopadne dobře. A když mě upozornil, že se ve svým zmatku a strachu nemusím babrat sám. Že jsme na to s Otou dva.

Jo, jsme. Jsme na ten přechod z fantazií do skutečnosti… a z online světa do reality… dv@.