Chrochroň

realisticko-utopická limonáda

Elektronická dálnice D 20 ve dvou jednosměrných skleněných potrubích na štíhlých sloupech se ladnými táhlými křivkami vlní lahodně okouzlující letní krajinou. Tmavě zelené masívy lesů a lesíků se střídají se zářivě zelenými plochami polí a luk a béžově zlatými, vlnícími se lány vysokovýnosových obilnin. Jemně a hustě strukturované přírodní textury kontrastují s tvrdě rovinnou exaktností zrcadel rybníků, rybníčků a přehradních jezer. Nad pozemským rájem, zformovaným střídajícími se věky, se klene nebeský svět blankytu a gigantických šlehačkových pohoří, na rozdíl od pozemního světa po miliony let vytrvale věčnostejný.

Autopilot na přístrojové desce malého dvousedadlového, pomerančově oranžového samořízeného hatchbacku s výstředně fialovou střechou oznámil, že se odpojuje od dálkového řízení elektronické dálnice a že řízení přebírá palubní systém v kontaktu s globální navigací. Odbočil z D 20 na elektrosilnici první třídy, ale brzy znovu mění směr na tichou lesní okresku.

„Tak co? Rozmyslel sis to konečně?“ dívá se Jaromír smutně na Karla.

„Když já pořád nevim,“ vzdychne Karel.

„Dyť si se mnou už souhlasil. Všechno sme to prodiskutovali…“

„Stokrát.“

„Nic nám nehrozí, žádnej rozvrat, žádnej rozchod. Mně nejde o ňákou polygamii ani polyamorii, prostě jenom si tak normálně zaskotačit, když se najde sympatickej kámoš. Tak co ti vadí? A nevytahuj zas ten středověkej pojem nevěra. Jaká nevěra? Nevěra je věc duševní, citová…“

„…věc důvěry, a to nám nehrozí a bát se tělesný nevěry je blbost, já vim,“ doplňuje Jaromír a potřásá hlavou. „Už mě zase chceš vychovávat.“

„No to zrovna ani moc ne, ale trocha koučingu by ti neškodila.“

„Pfff! Na to ty si ten pravej.“

„Chjo. Tak proč jsme si teda kupovali pobyt v tom hotýlku pro pány? Za ty šílený prachy jsme mohli tejden jezdit po jižní Francii nebo letět na Kanáry…“

„Mmm, na Kanárech sopla bopka.“

„Cože?“

„Teda chci říct, bouchla sopka.“

„Jo tak. Já mlulel, že myslíš… teda… já myslel, že mluvíš nějakým nářečím, sem myslel.“

„Ááá. Mě nebaví se válet na pláži. Prostě si tady uděláme klidnou tichou dovolenou. Musíš se nějak zrekreovat z toho věčnýho budování vyspělé postkapitalistické společnosti. Když papaláši v posranecký žvanírně to zkrácení pracovního týdne na tři dny zase odložili a placená dovolená je pořád jenom deset tejdnů za rok, tak jak si má pracující pořádně odpočinout?“

„Zdiskreditovaný slovo pracující je už dávno zakázaný. Už dávno se říká pracovník.“

„Mně je ukradený, co se řiká.“

„A chceš klidnou tichou dovolenou? Csss. Pod jednou střechou s padesáti rozjuchanejma erotomanama? Už to vidim.“

„Dyť si řikal, že se můžeme třeba jenom dívat.“

„No, jako malí kluci před cukrárnou. Co se tak tváříš? Sim tě, Karli! Pomazlit se s kamarádem, se slušným solidním člověkem, je tak nevinná záležitost jako třeba zatancovat si s někým pořádně chlípný tango. Nic víc. Nedělej z toho drama. Když jsme chodili do toho tanečního kurzu, tak si nežárlil.“

„Myslíš?“

„Cože? Tenkrát si nic neřikal.“

„Nech to, to už je dávno. Jenže při tangu ty dva spolu neprožijou orgasmus,“ oponuje Karel.

„No, někdy i při tangu se může stát, že…“

„A nejsou při tom nahý.“

„Někdy jo. Tady v tom hotýlku se prej tancuje na Adama.“

„Něco pro tebe, co?“

„No jasně. Dáme spolu taneček, ne?“

„No a zase se ti postaví. Před lidma. Jako tenkrát.“

„Tobě se postavil taky. Před lidma. A jakej to byl sukces! Dyť ty taky pořád vočima slídíš po chlapech.“

„Jenom po těch hezkejch.“

„No po vošklivejch nekoukám ani já.“

„A nenavazuju s nima kontakty.“

„To je právě ta chyba. Já nechci, abysme žili jen sami dva.“

„Jaký sami dva? Dyť mě pořád taháš mezi lidi. S kdekým se vykecáváš a já s tebou všude chodím…“

„Já vím, do divadla, do sauny, na mejdany, to deš. Ale nic víc. Se sympaťákama se bavíš, ale pořádně si s nikým nikdy nic nezačneš. Mně říkáš, ‚podívej se, tamhleto je pěknej člověk‘, ale nejdeš ho sbalit.“

„Ale já na to moc nejsem. Dyť víš.“

„Tak to nech na něm. Třeba je na to von. Nechat se sbalit je taky dobrá taktika. Zaujmeš ho a hned je ruka v nohávě…“

„No už to vidim.“

„Jednou budeme starý. A hezký chlapi si vo nás nevopřou ani kolo, a pak budeme naříkat, že sme byli blbí, že sme si neulovili ňáký svěží maso, dokud to šlo. A budeme šukat akorát tak spolu, a to jenom proto, že je to zdravý. Že ejakulace posiluje imunitu organismu a zlepšuje psychický tonus a tak. Musíme si užívat, dokud to de, méďo.“

„Na tobě to stárnutí pořád nějak nepozoruju. Si pořád chtivej jako dycky.“

„Ty si chtivej taky, jenom to nechceš přiznat. A bojíš se, že ty by ses zamiloval, ne já, a že bysme se rozešli.“

„Já jo? To spíš ty by ses zamiloval a vykašlal by ses na mě.“

„Kolikrát sem se na tebe za tu spoustu let vykašlal?"

„Ale přece si moh ject na Capri. Dyť nejezdíme na dovolenou dycky spolu. Mohli jsme zase jet každej někam jinam.“

„Na kanáry, ne na kapry. Jenomže do tohohle sexuálního ráje sem chtěl ject s tebou. Už jsme jeden do druhýho investovali moc velkej kus života na to, abych tě nechal nějakýmu dvacetiletýmu vychcánkovi. Kerej si ve fitku vyhlídne zachovalýho, solventního taťku a dá s nim jako řeč. Známe to.“

„Ale dyť víš, že ňáký dvacetiletý mozečkové sou mi ukradený.“

„Chyba! Mladý mozečkové kolikrát vymyslí úžasný věci.“

„Jenže na to musej bejt často vožralý nebo zfetovaný. A kolikrát vymyslej taky úžasný kraviny. A vůbec, jakej já sem taťka, sprosťáku? Teď si mě nabádal, abych si našel erotický dobrodružství, a najednou se chováš majetnicky. To je novinka.“

„Asi krize středního věku, co já vim.“

„Přímo syndrom zavírajících se dveří. A ty chceš do těch dveří na poslední chvíli strčit nohu.“

„Nohu ne. Péro. A eště se ani zdaleka nezavíraj.“

„Chceš zajít ke cvokaři?“

„Věděl bych o užitečnějších způsobech, jak rozhazovat prachy.“

„Mně říkáš, že postrádám radar na erotickomagnetický vlny, a najednou máš strach, abych nesbalil ňákýho zajdu ve fitku.“

„To ne. Aby tebe nesbalil ňákej zajda.“

„A teď jedeme do toho chlípnickýho hanbince, aby mě sbalil pod tvým dozorem.“

„To zní dost hnusně. Takhle sem to neřek.“

„Ale myslel si to tak.“

„Nemyslel.“

„Už spoustu století lidi žijou ve dvou, a ne v bandě. A slibujou si, že spolu ve dvou zůstanou.“

„Proto, aby spolu vychovali děcka, což u nás nehrozí. A proto, aby nechytli kdejaký nakažlivý svinstvo, což taky nehrozí. Od tý doby, co jsou všechny pohlavně přenosný pohromy vymýcený.“

„No snad sou i jiný důvody, proč si to slibujou.“

„Jako třeba láska, chceš říct.“

„Jo.“

„A máme my snad lásky málo?“

„To ne.“

„Tak když občas dáme trochu sexuálního tělocviku s někým třetím nebo čtvrtým, budeme jí mít míň?“

„To právě nevím.“

„Ale já to vím. Nebudeme.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nevim. Asi jsem geniální.“

„Spíš genitální. To rozhodně.“

„Láska páska, jak praví klasik. Láska, která požaduje sexuální monogamii, je…“

„Sobecká,“ dopoví Karel, „to už sem od tebe slyšel mockrát. Já jsem teda sobec?“

„Nejsi, ty si jenom sentimentálně romantickej konzervativec. Máš archaický názory jak z jednadvacátýho století. Že si lidi slibujou lásku a věrnost. Csss. No a? Nejsem na patetický gesta, ale my sme si ji slíbili taky.“

„No právě.“

„A jak dlouho jim takový sliby vydrží? Podle statistik spolu od mládí do smrti žije tak nanejvejš třetina dvojic. A to eště většinou jenom kvůli dětem.“

„My se přece nechceme rozejít. Řikal si to.“

„A proto, abysme jeden druhýmu nezevšedněli a rozejít se nechtěli, si musíme udělat radost a občas si najít fajnový kámoše.“

„Už jsem ti zevšedněl?“

„To víš, že ne!!! Do pytle, to je pořád dokola… Aby… právě aby ne… abysme si nezevšedněli, preventivně…“

„Preventivně chceš, abysme jeden druhýmu čas od času zahnuli.“

„Právě že ne. To není žádný zahejbání. Si hezkej chytrej hodnej kluk, tak proč bys neměl užít trochu štěstí… Já chci, aby to bylo oboustranný…, abysme neměli chuť zahnout tajně, abysme…, aby si měl radost ze života, a ne aby si se se mnou nudil. Aby si byl šťastnej…“

„Já se s tebou nenudím. S pošukem, jako si ty, se nemůžu nudit. A nerozčiluj se, dělá ti to vrásky. Ty se se mnou nudíš?“

„Jééé! Já už nemůžu. Méďo, dyť sem ti to vysvětloval už desetkrát. Spolu máme tolik lásky a sexu, že trochu toho jenom sexu si klidně můžeme užít i s někým jiným. A jenom nám to prospěje. A pořád se toho bojíš.“

„Hele, uvědomuješ si, že o tomhle kecáme pořád dokola?“

„To si teda sakra uvědomuju. Už teď vim, co budeš dál namítat. Kecy v kleci. Jak dvě veverky v kole. Kdybysme tím žvandáním vyráběli elektřinu, tak by tohle auto nepotřebovalo baterie.“

V pomerančovém hatchbacku s fialovou střechou se rozhostí ticho. Autíčko míjí billboard hlásající, že:

CHRO Chroň Vás vítá

Chráněná rekreační oblast Chroňsko vám otevírá svou náruč

www.chrochron.cz

Vůz zahne na lesní cestu, která se mírně klikatí překrásným porostem listnatých i jehličnatých velikánů.

Do ticha znovu zamyšleně promluví Karel:

„A co budeš dělat, když já pořád nebudu chtít? Když si s nikým nezačnu?“

„Nic. Já chci, aby sis taky užil.“

„A když nebudu chtít…, tak žádná trojka nebude?“

„No jasně, že nebude, copak tě můžu přinutit?“ zasměje se Jaromír. „Ani čtyřka. Čtyřka by byla ideální, ale když nemáš zájem, tak nic, no. Až budeš starej a budeš fňukat, žes měl málo milostných dobrodružství, tak to vyčítej sám sobě.“

„A začneš si s někým nějakou dvojku?“ dívá se Karel zkoumavě na Jaromíra.

„Jasně že ne. Když nechceš, tak ne. Ale je to škoda. Měli bysme bohatší zážitky. Radostnější život. A třeba bysme si tak našli nějaký kámoše. Ty mi nevěříš?“

„Jestli ti budu věřit, Járo, to záleží na tobě.“

„Na tobě taky, Karle.“

Ve voze znovu zavládne mlčení.

„Už sme skoro tam,“ prohlásí sklesle Jaromír a ukáže na displej na přístrojové desce.

„A seš si naprosto jistej, že nás ta navigace nezavede do rybníka nebo na konec slepý uličky?“ snaží se Karel oživit náladu.

„Na displeji je to jasný, automat jede podle mapy. Neboj, ňák to dopadne.“

„Nějak určitě. Ale jak?“

„Tady už by ten hotýlek měl bejt, ale já žádnej barák nevidim.“

Les kolem silničky je stále hustější. A najednou samořízené autíčko znovu zahne na neširokou asfaltovou lesní cestu mizící v porostu, projede zatáčkou a zastaví se. Signál na displeji oznámuje, že jsou v cíli, všude kolem však jsou jen stromy a husté křoví. Tichý les, nic víc. A přece. Stojí před nenápadnými tmavozelenými neprůhlednými vraty, zasazenými do vysokého listnatého porostu. Na bráně se skví malý nenápadný nápis Penzion V Lese, pod ním tabulka s číslem popisným.

„Tak já jdu zazvonit. Dovča začíná.“

„No nazdar.“

Teprve když vystoupí, si uvědomí, že neproniknutelné houští, do kterého je zapuštěna zavřená brána, asi bude vysoká zeď porostlá popínavými rostlinami, maskovaná hustým lesním křovím a na první pohled nepostřehnutelná.

„Šikovně schovaná zašívárna. Koho by napadlo, že je tady tajné doupě chlípné neřesti.“

„Jaký tajný doupě? Všechno je legální.“

Uvnitř hustého neprůhledného porostu se skví rozlehlá pěstěná zahrada se sekaným trávníkem, ze všech stran obklopená lesem. A na tento svěží trávník, mírně se sklánějící k jihu, se jako vzducholoď snesl křehce vznosný, bělostný, třpytivý koráb futuristických tvarů, aby se ukryl uprostřed lesa tak, že není odnikud vidět. Aluminiově stříbřitá klec, zasklená velikými trojskly, se jeví jako šperk ztracený uprostřed napěněné listnáčové zeleně. Dvě řady lodžií nad sebou se vznáší v ladné esovité křivce nad průhledným proskleným přízemím a zrcadlí se v hladině téměř kýčovitě modrozářivého bazénu. Ze střechy malého paláce se tyčí bílý stožár a na jeho vrcholku strážní koš jako na mořském plavidle. Jen tato subtilní vyhlídková plošinka vyčnívá nad kadeřavou hladinu okolních stromů. Jako periskop podvodní pozorovatelny ponořené do zelené pěny stromoví.

V recepci Karel a Jaromír předloží voucher z cestovní kanceláře, své lékařské zprávy stvrzující jejich bezinfekční stav, zapíší se a potom absolvují lékařskou prohlídku v malé ordinaci.

Z lodžie jejich pokoje, zalité sluncem, se otvírá k nedýchání dechberoucí výhled do zahrady a na bazén. Kolem hotýlku pobíhají, polehávají a debatují mužové nejrůznějšího věku. Popíjejí barevné chlazené nápoje, hrají ping-pong a volejbal bez plavek, polehávají ve stínu stromů, jeden druhého za bujného řehotu shazují do bazénu a vůbec se věnují rozmanitému dovádění, jaké by si jinde než v této chráněné oáze mezimužské erotické rozvernosti rozhodně nedovolili. Většina z nich je nahá. Většina úplně.

„Viděl si ho?“ rozzáří se Jaromír.

„Koho?“

„No toho hezkýho chlapa, co šel kolem. Měl tak krásně tvarovanou bradu, všim si si?“

„Toho blonďáka u recepce?

„Ne, toho zelenýho mužíčka s tykadýlkama, vo kterýho si právě zakop. Sim tě, dyť ty vůbec nevnímáš lidi. Pak se nediv, že si nemáš s kým pokecat, když deš z práce.“

„Zato ty kecáš i s automatem v super… tom… supermerkátu.“

„V supermarketu.“

„Já vim, pořád. No jo, já nemít tebe a navigaci v autě, tak mezi lidma zabloudim.“

„Dyť sem nic neřek, ne? Tak kam si sedneme?“ rozhlíží se Jaromír po jídelně, kde se podává večeře.

„Tady u nás je volno, jestli máte zájem,“ ozve se za jejich zády. A tak si přisednou k Mirkovi a Lubošovi. Počáteční rozpaky mezi dvěma cizími dvojicemi mužů v nejlepším věku, přibližně stejně starých – spíše stejně stále ještě mladých – kteří se nikdy neviděli, postupně tají a chladně zdvořilý odstup pomalu krystalizuje ve zkoumavý zájem. Zájem byl ostatně zjevný od začátku. Do penzionu V Lese, což je ve skutečnosti dokonale vybavený hotel pro rekreační pobyty mužomilovných mužů, uprostřed přírodního parku, v náruči okouzlující přírody, se jezdí s úmyslem nabažit se mezimužského erotického života. Všichni hosté to vědí a všichni to chtějí. A proto si všichni od začátku vybírají to, co chtějí, přesněji toho, koho chtějí.

„A jak to, že to tak dobře víte, jak to tady všechno chodí?“ podivuje se Jaromír. „Vy ste tady už někdy byli, že jo?“

„Loni. Ale to bylo na podzim, to tady celá ta krajina vypadá úplně jinak. Spousta barev. Nádhera. Ale červenec je červenec. Chodit celej den nahatej, to je žůžo, ne?“

„Co to máte napsáno na tý košili? Neni na to moc vidět.“

„Co to máš napsáno…,“ opravuje Karla Mirek. „Tady si všichni tykaj. I když se neznaj. Jako na sociální síti. Tady každej rozhazuje sítě.“

„To je krédo poloviny všech kluků, co tady vidíš,“ narovnává Luboš Mirkovu košili, aby byl lépe vidět nápis:

Mezinárodní gayerotický klub

zdravé konsensuální promiskuity

MEGAKLUZKOPRO

www.megakluzkopro.cz

(Cigasprocon Paris

česká sekce

Praha)

„Jo, jasně, už to vidim jasně.“

„Taky ste v klubu?“

„Zatím ne,“ poněkud posmutněle vzdychne Jaromír s pohledem upřeným na svého muže Karla a zapitvoří se: „Jsa zklamán, takořka pláči.“

„Nech toho, ty přechodníku,“ zavrčí Karel tak tiše, aby ho slyšel jen Jaromír.