Lesopark

reálně utopická limonáda

„Koukni, co je to támhle na recepci napsáno?“

„Ten plakát? ‚Těší se na vás CHROChroň – Chráněná rekreační oblast Chroňsko‘…“

„Ale ne, já myslím to menší vedle toho. ‚Pánský rekreační hotýlek V Lese – pro velký úspěch opakuje NOČNÍ VYJÍŽĎKU zrcadlovým vozem do nedalekého lesoparku Průhledy – sraz v recepci ve 22:00 hod.‘“

„Dobrý! Tak to pojedem. Zrcadlovým vozem, co to bude za zrcadlovej vůz?“

***

Při západu slunce se otevírá brána a do hotelové zahrady vjíždí široký, dlouhý, nízký kabriolet bez řidiče. V chrómově zrcadlovém nátěru karoserie se obrážejí poslední zbytky rudého slunečního požáru dohasínajícího v dálce nad západním horizontem. S tichým bzučením se podle naprogramovaného režimu otevírá všech osm dveří najednou.

„Teda, to je teda lak, co?“

„Tak nasedat, kluci. Jedeme lovit sovy a netopýry.“

„A nejsou chráněný?“

„Jenomže nás se přihlásilo čtrnáct a v tom autě je jenom dvanáct sedadel.“

„Tak budou dva stát. A rozhlížet se po krajině.“

„Já si tě vezmu na klín, habáne.“

„Ty mě, střízlíku? Rozsednu tě jako laskonku, jen to křupne. Kolik máš cenťáků?“

„Myslíš vejšku nebo dýlku péra?“

„Hádej.“

„Sto šedesát osm a půl. A ty?“

„Myslíš vejšku nebo…? Sto devadesát sedm a čtvrt. Takže pocem, sedáme.“

„Ne! Pusť mě, predátore, já budu stát.“

„Nevodmlouvej, eště bys v zatáčce vypadnul, když budeš stát.“

„Áááá! Nech mě! A vyndej si z kapsy ten banán. Tlačí mě do zadku.“

„Tak ty myslíš, že je to banán, hm.“

„Teda fakt, to máte v palici pořád jenom to samý?“

„No někdy to mám v palici, někdy v prdeli. A ne pořád to samý. Občas to prostřídám.“

„A když budu stát, jak se připoutám bezpečnostním pásem?“

„Připoutám tě, to budeš koukat, zajdo. Máš rád poutání?“

„V lesoparku sou jenom neveřejný komunikace, tam podle vyhlášky při rychlostním limitu nemusíš bejt připoutanej.“

„Hmmm, to počujem prvý raz, že je na pútanie voľajaký rýchlostný limit, zlatko. Páči sa ti pútanie?“

„To muselo dát děsnou práci zabalit celý auto do staniolu.“

„Kdo bude řídit?“

„Automat. Je to samořízený.“

„A jéje. Abysme neskončili v rybníku.“

„Se neboj, to auto řídí určitě líp než ty.“

„I v noci?“

„Má noční vidění, vidí i to, co ty ne.“

„Taky mívám noční vidění, když nemůžu spát.“

„Hele, co to tady vepředu má? Vono to má uprostřed pátý kolo. Takový malý, schovaný. A to kolo se ani nedotýká země.“

„A vzadu má eště šestý. Přesně stejný. Šestý kolo u vozu. Kolový nárazník, aby si auťák neotloukal čumák a vocas, když najede na retardér nebo na chodník. Nebo do ňákýho výmolu a tak.“

„No votloukat si vocas vo silnici, to by tedy nebylo dobrý.“

„Ten koráb má fakt hodně dlouhej předek.“

„I zadek. Ale nemá ho tak pěknej jako ty.“

„A proč má ten převis tak dlouhej?“

„Aby se před přední kola vešly sedadla. A za zadní kola taky.“

„Dřív by auťáky nemohly mít sedadla takhle vepředu. Při bouračce by si ty lidi vepředu zpřelámali hnáty.“

„Dneska samořízený vozy reagují mnohem rychlejc než člověk, takže k bouračkám ani nemůže dojít. Se neboj, sedět úplně vepředu je naprosto v poho.“

„Tam chci sedět já. Veprostřed. U toho řídicího panelu.“

„A prečo nemá strechu? Čo keď bude pršať, chrobáčik?“

„Odpoledne bylo třicet ve stínu a eště teď je minimálně pětadvacet. A nebe bez mráčku, samá hvězda. Takže se nemusíš bát, že ti zmokne trvalá, zlatko.“

„Ale žádný problém. Na displeji kliknu na ikonku a bzzzz.“

Z útrob ladného trupu se strojově pravidelným volným pohybem vysouvají tři pásy textilu, plazí se nade dveřmi a vytvářejí střechu. Rázem se z otevřeného vozu stává uzavřená limuzína.

„Ne. Nezavírej to. Je teplo, ať to fouká, až pojedeme.“

Bzzzz – trojdílná střecha se stahuje zpět a mizí ve voze.

„No, teplo tady je vopravdu hodně.“

„Proto sem tady taky já. A protože jsem tady taky já.“

„A jak se ten skvost jmenuje? Co je to za značku?“

„Vepředu má takový mrňavý písmenka, Dream.“

„A vzadu je napsáno Tatra. Tatra Dream.“

„Pěkný – …tra dri…, …tra dri…“

„Loni sme tady byli tejden v zimě. Zrovna nasněžilo, a když sme jeli na ty Průhledy, bylo všude bílo. No nádhera. V noci je sníh modrej. Ale tenkrát sme měli nasazenou skleněnou střechu. Paráda.“

„A proč má tady ty rámy nade dveřma?“

„Aby to všechno drželo pohromadě.“

„A proč má ty sedadla otočený dozadu?“

„Abych ti viděl do rozkroku, až budeš sedět proti mně.“

„A proč…“

„Abych tě lépe viděla, Karkulko, vrrrrr.“

„Máte s sebou plánek toho lesoparku? Já jich mám pár vytištěných. Kdo chce?“

„Já bych chtěl. Tebe bych já chtěl vždycky. Co říkáš?“

„No eště to prokonzultuju se svým poradcem v oboru erotologie a dám ti vědět, jo? Ale už teď upozorňuju, že bysme museli bejt tři. Třetí do mariáše by musel bejt můj manželec.“

„Omyl, kámo. Byli bysme čtyři. Čtvrtej do mariáše by musel bejt taky můj manželec. Co ty na to?“

„Hmmm. To zní zajímavě. V tom případě já vynechám konzultaci s poradcem a probereme to rovnou s manželcema, jo? Zejtra. Hned ráno.“

„Ráno já spim. Až tak na obědě, jo?“

„Vidím, že nemáš na zádech ten znak jen tak pro nic za nic.“

„Jakej znak? Jo, ty myslíš tohle. Megakluzkopro. No jasně.“

Na zádech košile jednoho z hostů hotýlku V Lese se skví potisk:

Mezinárodní gayerotický klub
zdravé konsensuální promiskuity
MEGAKLUZKOPRO
(Cigasprocon Paříž)
česká sekce
Praha
www.megakluzkopro.cz

„Ááá, sme ze stejnýho klubu, pánové. Taky nosím na triku tenhle nápis. Si představte, nedávno se mě ségra ptala, jestli prej sou v tom našem klubu promiskuiťáků taky ženy.“

„Csss! A cos jí řek?“

„‚Si spadla z višně na hlavičku, viď? Nedělej si marné naděje, drahá sourozenkyně, holky neberem. To je snad jasný už z názvu toho klubu. Co bysme tam s nima taky dělali, že jo. Eště by nám začaly radit, jak to máme správně dělat.‘“

„A vona? Kopla tě mezi voči?“

„Prej ‚Tam to asi musí vypadat. Samý voňavý svalovci, vyhoněný proteinama, s modrým hárem a ve značkových hadrech, co?‘“

„To sis nechal líbit?“

„Řek sem jí, ať si trhne klitorisem, xantypa ňafavá, vona ji ta závist přejde.“

„Hele lidi, podle toho plánku je ten lesopark úplný veledílo krajinotvorby. Celej les je rozřezanej křížem krážem těma obrovskejma alejema. Jak to tady vůbec mohlo vzniknout? Kde se to tu vzalo?“

„Jednoduše. Několik místních obcí se spojilo, dalo dohromady svoje lesy a založilo lesní družstvo. Pak se místní lesodružstevníci rozhodli udělat z lesa lesopark. Dali si vypracovat projekt. Podle projektu se lesem skrz naskrz vykácely tyhlety širokánský dlouhý cikcatý průseky a dělaly se zemní práce. Svedla se do lesa říčka a vykopal se ten klikatej okružní kanál. A ty jezera.“

„Krásně se tam jezdí na kanoi. Nebo na pramici.“

„Sim tě, a kdo to všechno financoval? Kde na to vzali prachy?“

„No, různě. Něco dal stát, něco kraj, něco Rozvojové fondy EU, něco Norské ropné fondy, něco České litiové fondy, pak státní podnik Škoda Mladá Boleslav a pak taky ňáký mecenáši. A hodně taky Vlasčeb.“

„Já nikdy nevím, co je to ten Vlasčeb.“

„Vlastenecká asociace českých bank.“

„Teď na tom družstvo vydělává. Točí se tady různý filmy, jezdí sem turisti, celebrity, vipáci, sou tady svatby a lesní koncerty a tak.“

„Tyjo, podle toho plánku je v tom lesoparku ňáká věž, asi rozhledna. A lesní Parkhotel. A ňákej Palác zábavy a umění. Sem nevěděl, že tady na Chrochroni něco takovýho je.“

„Já taky ne.“

„Nejni. Teprv bude. Na tom plánku to je teprve plán. Sen do budoucna. Až budou fondy, bude i hotel a Palác.“

„A ako sa bude volať?“

„Navrhuju Parkhotel Utopia.“

„Radši Real Utopia.“

„Real jako královská utopie?“

„Ne, Real Utopia jako realistická utopie.“

„Středisko společenského a kulturního života v náruči přírody, tady píšou.“

„Pro turisty. Zatím družstvo jenom splácí úvěr.“

„Pro mě je nejšpičkovějším střediskem společenskýho života v celým Chrochroni ten náš hotýlek V Lese. Protože tam je ta nejlahůdkovější společnost. Samý sexuchtivý chlapáci.“

„A tady je nějaká červená čára.“

„Vyhlídková lanovka. Nad stromama. To je taky budoucnost. Až budou prašule.“

„Jo ták. Ale aspoň ňáký stromy v tom lesoparku jsou už teď, doufám.“

„Mmmmmno, nic neslibuju, když máš takový pochybnosti, ale uvidíš.“

***

Zrcadlový koráb vyjíždí z lesa obklopujícího hotýlek V Lese a neslyšně ujíždí po předem naprogramované trase půvabnou krajinou chráněné rekreační oblasti, zalitou mléčně chladivou září velikého úplňku. Vzduch po horkém dni pomalu chladne, nepohne se ani lísteček, prohřátý terén sálá. U vjezdu do lesoparku Průhledy drží stráž dva košaté buky. Reflektory rozmístěné v trávě osvětlují jejich koruny zespodu a dodávají jim surreálný scénický ráz. Zrcadlovoz projede mezi nimi a ocitne se v parku. Reflektory vozu zhasnou. Rudý pás koncových světel zmizí. I dlouhá světelná vlnovka na boku automobilu, která dosud měnila barvy, se vypne. Osazenstvo vjíždí do světa bez umělých světel. Jediným zdrojem světla je nyní magický měsíc. Společnost ve vozidle se ocitá na začátku širokého rovného bulváru, tvořeného po obou stranách špalírem nádherných košatých stromů, který letí do dálky a mizí kdesi snad v nekonečnu na opačném konci stromového masivu.

„Tady je světlo jako na Měsíci. Co je ve stínu pod stromama, není vůbec vidět. A co je na světle, je vidět jako ve dne. Ten měsíc je snad umělej. Takhle silně svítit sem ho eště neviděl.“

„Leda tak v Labutím jezeře v Národním.“

„Na Měsíci je to tak, protože tam není vzduch. Světelný praprsky se nemají o co lámat, jsou jenom rovný a do stínu nedopadají, protože se neohýbají jako na Zemi.“

„Spíš to bude tím, že se blíží půlnoc, hodina duchů.“

„Juchů!“

„Tady to nevypadá ani moc jako v lese. Spíš mi to připomíná něco jako francouzskej královskej park.“

„No fakt že jo. Tadyhle ten kus stromořadí je dokonce sestříhanej. Jako v ňákým zámeckým parku.“

„Jenom tadyten kus. Pak sou ty stromy zase rostlý přírodně. Střídá se to. Jeden úsek sestříhanej, jeden přírodní. Ten kontrast mezi divokým lesem a stříhanou stěnou je ohromně působivej.“

„Sestříhat tak vysoký stromy musí dát šílenou práci.“

„Ani ne. Voni na to maj družstevnící laser. Ňákej laserovej křovinořez nebo co. Jeden výzkumák vyvinul laserovou pilku a tady v lesoparku ji zkouší. Paprsek přejede podél tý aleje a ušmiknutý větvičky na zem jen prší. Žádná velká práce. Maj na to smlouvu. Až to vyzkouší, prodaj patent nějakýmu nadnárodnímu koncernu a budou v balíku. A lesní družstvo zaplatí dluhy.“

„A co když se tomu laserovýmu paprsku připlete do cesty něčí ruka? Nebo třeba zrovna přeletí pták nebo něco takovýho?“

„Tak to tu ruku ufikne. No prostě tam nesmíš strkat ptáka a všechno bude all right.“

„Hele, zajdo, sedni si, ať ti pytel nevisí.“

„Komu řikáš zajdo? Já sem starší než ty.“

„Fákt jo? A kolikrát si byl na plastice?“

„Jako když se hádaj dvě dámy v metru. Nó, jen si sedněte, pani, vy ste starší.“

„Já se vám divím, že pořád blafáte o takových kokotinách. Kolem nádherná příroda – ty košatý stromy, hvězdy, měsíční světlo, ty stíny, jezero, fantastickej úplněk…“

„Jo jo. Já jak se podívám na měsíc, hned mám chuť vylézt na ňákou římsu.“

„A já hned začnu výt. Uííííííí!“

„Sim tě, seš jak meluzína. Nech toho skučení, nebo si přesednu dozadu. Vzbudíš veverky.“

„A lesní víly.“

„Já budu taky vít, ale věnce. S vílami. U vily. U vily Vilušky.“

„To aby sis na ty věnce natrhal lesního kvítí, až zastavíme.“

„Lesní byliny natrhané za úplňku mají kouzelnou moc. Odvar pomáhá na různý věci.“

„A na který, dědku kořenáři? Na erekci? Nebo na dilataci svěračů?“

„Na průjem.“

„Jo tak. Staví průjem, nebo ho vyvolává?“

„Jak kdy. Ale neví se přesně, kdy jak.“

„Fakt spolehlivej prostředek.“

„Jasně. Vraťme se k měsíčnímu svitu, přátelé. Tenhle měsíc je hezčí než ve Snu noci svatojánské. Jako živej.“

„Au! Kam lezeš? Šláp si mi na koule.“

„Tyhle slaboduchosti nebudu poslouchat. To si radši přesednu dozadu. Kdo mě veme na klín?“

„Přelejzat za jízdy, to je fakt genitální nápad. V zatáčce vypadneš.“

„Dyť jedeme pomalu. A žádný zatáčky tady nejsou.“

„Ale fakt, sme tady samí chlapi a štěbetáme jak školní výprava v metru.“

„Někteří lidé zůstanou navždy dětmi, praví klasik.“

„Kerej klasik?“

„To máš jedno. Kdo by si to pamatoval? Klasiků je strašná síla a pořád něco pravěj.“

„A co ty tady pořád trčíš jako kokot? Poď si sednout. Já chci taky chvíli stát.“

„Tak jo. Aspoň mi přestaneš šahat na zadek, ty kokokoko.“

„Vy ste řevniví jako kvičící ředkvičky.“

„Jednou jsme tady byli na podzim. Ale to byla nádhera. Barevný stromy. Javory, duby, buky, habry, sem tam smrk, borovice, břízy, jilmy, ale hlavně javory.“

„Teď je to, jako bysme jeli po letištní ranveji. Až na to stromořadí.“

„Tak tady by letadlo nepřistálo, protože by skončilo támhle v tom jezeře.“

Elegantní koráb vyjel z cesty a zastavil se na louce, která lemuje krátkou pláž na břehu nevelkého jezera. Tvrdé zrcadlo ležící mezi černajícími se mohutnými korunami všude kolem obráží tisíce hvězd. Osazenstvu zrcadlového vozu na plážičce se naskýtá podívaná jako z jiné planety. Dívají se na ně dva stejné měsíce nad sebou. Hladina nehybná jako olej vytváří dokonalou iluzi dvou totožných vesmírných prostorů. Listnaté stromoví jako barokní mračno ztuhlo v obrovité nehybné chuchvalce pěny vzpínající se vysoko nad břehy jezera.

„Jestli tenhle nádhernej pohled není kýč, tak už kýč neexistuje.“

„A só tam rebe?“

„Tuná ryby určite neni sú. Iba ak krokodíle.“

„Všechny věci si nechte v autě, ať je pak nehledáme.“

Na sedadla dopadají svršky i spodky a za pár minut se čtrnáct naháčů vydává do vody. Kolem první nohy, která se noří do mělké teplé vody, se rozvlní kruhy rozbíhající se do jezera. První nahá sošná postava pomalu vstupuje po písčitém dně do vodního zrcadla, které se v mžiku promění z absolutně dokonalé, nehybné roviny v živou kapalinu. Vlnky roztančí dolní měsíc a roztříští ho na tisíce chvějivých stříbrných střípků. Jen horního měsíce se vlnky netknou. Naprostá nehybnost opuštěného jezera je pryč. Za pár okamžiků se nočním tichem všehomíra nese šplouchání paží a nohou. Uprostřed jezera jako by plul malý umělý ostrůvek. Plošina zapuštěná do dna, rovná deska nízko nad hladinou.

„Jé, hele! Tady je mělko. Já tady stačím.“

„No. Uprostřed jezera je mělčina. Když popojdeš k tý plošince, tak tam je vody tak asi do rozkroku.“

„Tam mi bude vidět péro. A zadek.“

„Aspoň se budou mít lesní víly na co dívat.“

„Lesní víláci tady nejsou?“

„Víláci tady asi nejsou, ale jsem tady já! Já bych ti nestačil?“

„Hele, pusť mě, ty bejku. Kucí, von mi šahá na ptáka!“

„No podivejme se, ten ho ale má. Podivejme se mu na něho.“

„To je šikanózní chování, porušujete moje lidský práva, nadrženci.“

„Neřvěte tolik. Jste jak malí. Vyplašíte zvyřátka.“

„Ten ostrovček je prima nápad. Keď svieti slnko, musí tu byť nádherne.“

„A když svítí měsíc, eště nádhernějc. Fakt je světlo jako ve dne.“

„My jsme se tady byli koupat už předevčírem, ale v noci je to tady úplně jiný.“

„Na co máš plavky? To jsi jedinej v plavkách.“

„No co kdyby byla studená voda? Co já vím, že jo.“

„Tady se i ve dne chodí na Adama.“

„Eště by někdo vočumoval moje nádherný mladý ťééélo.“

„Nádherný mladý, skoro čtyřicetiletý.“

„No tak to mu ty plavky musíme sundat. Klucí, dem na něj.“

„Nééé! To je přepadení. Čtyři na jednoho! Srabi!“

„Gentlemouni, poplavem zpátky na břeh, vrátíme se k autu, oblíknem se a pojedem dál. Eště toho máme objet hodně.“

„Hele, neviděli ste Olina? Oline! Kde jsi?“

„Já si nevzal ručník.“

„Sem ti řikal, aby sis ho vzal taky. Teď nám musí stačit jeden.“

„Oline!“

„Ta voda je eště teplejší než vzduch. Za celej den vyhřátá. To byla lebeda.“

„Oline!“

„Sme všichni? Pojedeme?“

„Volám mu, ale nebere to.“

„Tady v tý tašce někomu zvoní telefon.“

„No to je jeho taška.“

„Oline!“

„Kolik je nás?“

„Kde je Olin? Neviděli ste někdo Olina?“

„Ne.“

„Oline.“

„Je nás třináct. Bylo nás dvanáct a dva v autě stáli. Takže čtrnáct.“

„Oline!!!!!!!! Kde si?????“

„Ty jo, von se ztratil.“

„Jak se moh ztratit?“

„A nešel zpátky do hotelu?“

„Pěšky, sám, v noci a nahej? Proč? Má tady věci.“

„Óóó-liiiiii!“

„Olinéééé!“

„Všichni zařveme, až řeknu tři.“

„Raz – dva – tři!“

„OOO-LIII-NEEE!!!!!!!!!!!!!“

„A ticho, poslouchejte!“

„Nic. Jen ozvěna.“

„Dokelu! Predsa sa neutopil.“

„Ty, hele, přepni na ruční řízení a rozsviť světla. Otoč auto a posviť do lesa. Třeba šel do křoví na záchod, zakop, upad, praštil se do hlavy a někde tam leží v bezvědomí, nebo co já vim co.“

„Proč by chodil do lesa, když tamhle v tom pavilónku sou záchody a sprchy?“

„Jenomže na noc sou zavřený.“

„Oline!!!!!“

„Deme do lesa. Uděláme rojnici a najdeme ho.“

„Ale počkejte. Dyť tady před chvílí byl. Vedle mě.“

„Kde tady?“

„Tady. No teda ve vodě.“

„Kde ve vodě, vole?“

„No na tý mělčině. Sem s nim mluvil. Plaval vedle mě.“

„Třeba přeplaval na protější břeh, na druhou stranu.“

„A přitom asi ohluchnul. My tady řveme jak na lesy a von se neozejvá.“

„Všichni do vody! Plavem na mělčinu. K tý plošině. Musíme ho najít. Musíme ho vytáhnout. Někde u toho ostrůvku musí bejt. Budeme se potápět.“

„Kdo umí dobře dejchání z úst do úst? Ten nebude plavat, aby to dejchání pak udejchal.“

„Jo, nanejvýš tak dejchání z úst do řiti.“

„Do hajzlu, to je situace!“

„Já zavolám na policii.“

„Policie ho z vody nezachrání. Musíme sami. Hned teď.“

„Kolik minut trvá, než začnou mozkové buňky bez kyslíku odumírat?“

„Oline! Oline! Oline!“

„Ty, on je z toho úplně hysterickej.“

„No dyť to byl jeho manžel. Teda je. Snad eště je.“

„Ty jo.“

Nahý štíhlý čtyřicátník Vilda s téměř oholenou hlavou stojí bezradně v písku s pokrčenými pažemi a nevěřícně zírá na černé jezero před sebou. S výrazem naprostého zoufalství se sveze na kolena. Přitiskne si dlaně na obličej a padne hlavou do písku. Jeho záda se zmítají v záškubech bezmocného vzlykotu. Ještě před několika okamžiky byl spokojen, šťasten, vychutnával krásu letní noci, radosti dovolené s milovaným člověkem. S mužem, pro kterého žil a který žil pro něj. A rázem je všechno jinak. Začíná si uvědomovat hrůzu, která ho svírá. Olin tu už není. Byl tu před chviličkou. Ale už nikdy tady nebude. Už nikdy nepřijde. Už nikdy s ním nebude mluvit. Už nikdy neuslyší jeho hlas. Už nikdy neuvidí jeho oči. Už nikdy. Už nikdy! Člověk jemu nejbližší už není. Není. Odteď je Vilda sám. Prožívá jeden z nejhorších dnů svého života. Nahá postava padne v šoku na bok do písku a otřásá se hrůzou, bolestí, zděšením, lítostí. Nemůže uvěřit.

„Oline, Oline… ne, ne, ne… To přece není možný… Oli… neee, neee, neee…,“ vzlyká zničeně do písku. Vzápětí se ale vymrští a rozběhne se do vody.

„Oline!!!!!“

Utíká, rozkopává mělkou vodu. Chce plavat na mělčinu.

„Ne, ne, ne, Oline!!!! To přece není možný!!!! Oli…“

Zavrávorá a zapotácí se. Dva kamarádi ho chytí za paže. Sveze se jim bezvládně do náruče a chvěje se bolestnou bezmocí.

Všichni zdrceně přihlížejí. Nikdo už neví, co dělat. Rozhostí se ticho. Všech se zmocnilo ohromení, zděšení a hrůza. Po hladině jezera jiskří zčeřené střepy měsíce. Obří stromy netečně přihlížejí.

„Do vody!!! Musíme ho najít. Co čumíte? Musíme ho vytáhnout! Poďte!“

Než se úžasem strnulé postavy dají do pohybu a vrhnou se do jezera, ozve se nečekaně podivný přízračný hlas. Přichází z neurčita. Jakoby odnikud a přitom odevšad… Z jiného světa. Nikdo se nedokáže zorientovat, odkud se ozývá. Jako kdyby přicházel shora. V teplém vzduchu tropické noci v otevřeném prostoru pod hvězdnou klenbou přichází odněkud zblízka, ale přitom shůry. Nerozléhá se, nemá ozvěnu. Je tady, blízko. Ale kde? V neskutečnu:

„Ale Vildo, neblbni. To ne. To přece ne. Nezmatkuj. Dyť to tak není…“

Hlas se na pár vteřin odmlčí a pak se znovu ozve:

„Hledáte něco, kluci? Tady nahoře. Vy ste se vo mě báli? To je hezkýýý.“

První z nahých soch zvedne hlavu. Po ní druhá. A třetí. A potom všichni ostatní. Nad jezerní hladinu se naklánějí mohutné dlouhé větve černých rozsochatých stromů. Na jedné z nich stojí nahá postava, bledá v mléčném světle. Přidržuje se olistěných větví a kyne skupině zkoprnělých mužů dole na písčitém břehu. Několik dlouhých okamžiků se nic neděje. Nikdo se ani nepohne, jako by nikdo nechtěl uvěřit tomu, co v záři měsíce vidí. Je to přelud?

„To se mi snad zdá,“ zašeptá někdo do ticha.

„To je von. Dyť to je von!“ vzkřikne kdosi a odstartuje tak výbuch rozhořčení. Lesní tišinou se rozlehne rozčilený křik.

„My tady strachy, že se utopil, serem magi v kostkách a von si sedí na stromě a čumí na nás!“

„Ty jeden hajzle!“

„Tvůj Vilém tady málem dostal infarkt a ty si z nás budeš dělat prdel?“

„Je to možný?!“

„Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak tomu neuvěřím.“

„Ty, chápeš vůbec, co si udě… ty…“

„Ale kucí, dyť já jen…“

„Teda tohle ti jen tak neprojde, ty skunku!“

„Ale dyť vo nic nešlo.“

„Ale teď pude vo hodně. To teda uvidíš, vo co pude teď.“

„Toho budeš eště zatraceně litovat, ty…“

„Za tohle tě utopíme!“

„Chytíme ho!“

„Za to nám každýmu budeš muset dát.“

„A co?“

„To hned uvidíš.“

Olin pokrčí kolena, odrazí se a skočí z větve do jezera. Hladina se s obrovským žbluňknutím rozstříkne a vymrští mohutný vodní trychtýř. Olin ze všech sil plave k umělému ostrůvku, aby unikl pomstychtivým pronásledovatelům, kteří se vrhli do vody a plavou za ním.

„Ty si mě nepřej! Až tě chytím, vymrdám ti do zadku takovej tunel, že pražská Blanka proti tomu bude úplný hovno!“

„Chyťte ho!“

Na mělčině je provinilec dohnán, doplaván a zadržen.

„Chlapi, neblbněte, já to tak nemyslel.“

„Že si nemyslel, to je tady každýmu jasný.“

„Nechci nic řikat, ale teď to vypadá, že přijde kolektivní znásilnění.“

„Bude grupáč aneb gangbang?“

„Přiveďte ho sem.“

„Oline, Oline!“ Zdrcený Vilda běží ke své domněle mrtvé životní lásce, kterou rozhořčení kamarádi vlečou z vody na pláž. Vrhá se Olimu do náruče. Tiskne se k němu a bezmocně vzlyká.

„Co vyvádíš? Dyť to byla jen taková legrácka. Sem nevěděl, že to všichni tak zbaští. Ale ty, co ty? Dyť mě přece znáš, že občas blbnu. No tak, nebreč. Vildo, no tak. Dyť se nic nestalo. Jsi celej studenej, pocem. Kde máš ručník?“

Skupinka rozlícených mužů kolem dvou objímajících se postav se zarazila a s respektem a soucitem ke zdrcenému Vildovi, který se ještě nestačil vzpamatovat z hrůzy, která ho ochromila, odkládá vykonání pomsty na neomluvitelně se provinivším Olinovi. Spravedlivý trest ho ovšem zaručeně nemine.

Když se Vilda alespoň trochu uklidní, vymaní se z Olinových paží, podívá se na něj uslzenýma očima, nechápavě a rozhořčeně potřásá hlavou ze strany na stranu a se rty zlostně zkřivenými, mu zasyčí do obličeje:

„Oli, ty seš takovej vůůůůůl!!!“

Zlostně se Olinovi vytrhne z náruče a se skloněnou hlavou zuřivě rázuje k automobilu. Otírá si slzy z obličeje a ani se neohlédne, když Olin lítostivě zaprosí:

„Ale Vildo, no tak… dyť já…“

Vildův odchod je signálem k provedení odvety. Na chviličku zadržený výbuch vzteku dostává opět volný průchod.

„Jestli si nás chceš udobřit, ty chlape, tak dostaneš pěknou mrdací nakládačku vod každýho z nás. A ani necekneš. Je ti to jasný?“

„To máš zpečetěný.“

„No vyparatiť niečo také… To je fakt vôl.“

„Víš, jak nám bylo?“

„A Vildovi!“

„Takovýhle srandičky, to tě bude mrzet.“

„A hned teď na něj!“

„Držte ho. Má tady někdo ňákej řemen?“

„Svážeme ho.“

„No, možná ho to ani moc mrzet nebude. Spíš si hodně užije.“

„Ale pak ho bude možná bolet brána do ráje.“

„Ne možná, ale zcela určitě. Hehehe.“

„Tolik rozkoše najednou to bych teda já zrovna nemusel.“

„Fakt, počkejte. Všichni najednou, to snad…“

„Jaký všichni najednou? Jeden po druhým, ne?“

„No jo, ale víš, jak bude mít vodřenej zadek?“

„Bude řvát jako kráva.“

„Dobře mu tak. Podivej se na Vildu, ten řve taky. Eště teď.“

„Ale to si moc neužijeme, když bude Olin řvát bolestí. Poslouchejte. Co to takhle rozdělit. Kolik nás je? Kolik dnů z turnusu eště máme před sebou? Když se to vydělí, tak na jeden den Olinovi vyjde kolik vocasů?“

„Má tady někdo kalkulačku? Já ten algoritmus z hlavy neodmocním.“

„Ty Oline, ty máš do konce pobytu vo šoustání postaráno.“

„Tak velkej masakr to zas nebude. Ráno ho vopíchá jeden, v poledne druhej a večer eště jeden. Tak co!“

„A mezitím dva tři další.“

„Několik dní po sobě, to bych chtěl vidět tebe, jak by se ti to líbilo.“

„Ale dyť každej nemusí píchat. Někdo se radši dá vopíchat, ne?“

„Tím líp. Olin bude muset vopíchat z nás třinácti každýho, kdo si řekne.“

„Anebo se nechat voject každým, kdo si řekne.“

„Dobře provedená orální práce taky není k zahození.“

„A my sa budeme pozerať. Všetci.“

„Ovšem natáčení videa se zakazuje.“

„V celým hotelu se přece natáčení zakazuje.“

„Ty jo, to bude mlaskačka.“

„A sestavíme pořadník.“

„Zamlouvám si první pořadí. Du na Olina první.“

„Pořadí bude podle abecedy.“

„Podle příjmení nebo podle jména?“

„Podle toho, co je pro mě výhodnější.“

„No jo, to zrovna. Ty určitě…“

„Pořadí bude podle tloušťky péra. Nejdřív tenčí vocasy, potom ty širší. Aby si ta jeho prdel postupně zvykla.“

***

„Mozečkové postpubertální…“

„Některým těm postpubertálním mozečkům je kolem padesátky.“

„To sou ty věčně mladý. A věčně chtivý.“

„No co, je dobrý se vyblbnout. Aby si člověk na starý kolena nevyčítal, že si neužil, dokud moh.“

„Si snad něco budeš vyčítat?“

„Právě abych si jednou nevyčítal, proto například jsem tady.“

„Takže taky pudeš Olina ztrestat, až budeš na řadě?“

„Ty snad ne? Zaslouží si to. Za ten šok, co nám způsobil. A chudák Vilda. Podivej se na něj.“

„Kluci, vemte si svoje věci a jedem zpátky do hotelu. Už svítá.“

„Hele, vona je najednou ňáká zima, co?“

„Takhle nad ránem už měsíc málo hřeje.“

„Tak nasedat.“

„Kolik nás je? Pro jistotu…“

„Nestraš, jeden utopenec stačil.“

„No, bylo by víc materiálu na píchání, kdyby se našel eště jeden takovej vtipálek.“

„Tak mě napadá, jak se k tomu postaví Vilda. Nebude žárlit, když si Olin bude tolik užívat?“

„Nebo možná když bude tolik strádat.“

„Já myslím, že ne. Tohle oni maj dávno vyřešený. Žárlit určitě nebude, oni jsou oba v tom Megakluzkopro, dokonce zakládající členové, takže tohle je nerozhodí. A litovat ho Vilda taky nebude, viděl jsi, jak je na něj nasra… tedy naštvanej, že jo.“

„A možná že bude Olinovi nakonec láskyplně vošetřovat vodřenou prdelku ňákým mazáním, hehe.“

„Hele, ne tak nahlas. Ať nás neslyšej, že tady drbeme.“

„Teda pardon, drbny, ale já vás slyším. A esli se teda můžu přidat, tak bych řek, že záleží na tom, kdo je v tom jejich vztahu ten silnější. Já sem si eště jako kluk myslel, že stejnopohlavní vztah je ideální příležitost pro opravdovou rovnoprávnost. Chlap je silnější v něčem a ženská v něčem jiným, ale když jim to komplementárně zapadá dohromady, jsou v rovnováze a je to v poho. Je to taková pružná dynamická rovnováha. Jenomže taková rovnováha se pořád musí hlídat. Zatímco když jsou oba stejnýho pohlaví, stejně myslí, stejně cítí, stejně reagujou, nemá jeden z nich menstruace, nemusí se s tím počítat a tak, tak mezi nima teprve může vzniknout opravdová rovnost, líp si rozuměj, sou voba stejný, jenže…“

„To bysom nepovedal…“

„To chci právě říct, že po těch zkušenostech… Asi vždycky je jeden ten silnější, dominantní a druhej ten závislejší. Homo nebo hetero, je to fuk. A proto je důležitý, aby ten silnější tomu závislejšímu dával často najevo, že ho potřebuje. Nejenom na sexuální tělocvik nebo na vedení společný domácnosti, ale…“

„Přesně. A kdo z nich je ten silnější? Vilda nebo Olin?“

„Tak to já je zas tolik neznám…“

Na zrcadlové karosérii vozu snů se zobrazuje růžová záře nad prosvítajícím severovýchodním obzorem, přecházející nepozorovaně do postupně sílícího krvavého ohně.

„Východ slunce vypadá úplně stejně jako západ. Jenom jakoby puštěnej pozpátku.“

„Uááá. Já bych spal.“

„Teda ani po flámu se nikdy necejtim tak utahanej jako po tomhle srdceryvným tyjátru.“

„To ty magnetický vlny z Měsíce.“

Bzučící otevřený elektromobil projíždí tichou krajinou kolem dosud spících penzionů a hotelů.

„Teď by se docela hodilo tu střechu zavřít.“

„Ví někdo, jak se tady pouští topení?“

„Topení v létě?“

„Je ti zima? Tak poď ke mně. Přitul se, přítuli…“

„Kdo to zas na mě šahá…?“

Konec realistické utopenecké limonády

Věnováno Vikysovi,
protože má rád chmurné příhody