O kouzlení (I.)

Tak jsme tady. V jedný zapadlý vesnici na severu Čech, na místě, kde, jak se taťka několikrát vyjádřil, dávají lišky dobrou noc. Radši jsem nepátral, co to přesně znamená. Bohatě mi stačí, že vím, co náš novej barák v týhle vesnici znamená pro mě. Znamená, že jsem právě přišel o všechny svý kámoše a známý. Že těsně před maturitou musím měnit školu. A že je to všechno prostě děsně naprd, ale co nadělám, když rodičům z ničeho nic přeskočí, že?

Mamka tu vyrostla. Ne přímo v týhle vsi, ale v městečku vzdáleným asi patnáct kilásků. V tom, do kterýho budu od září dojíždět na gympl. Každopádně, do týhle její rodný hroudy ji to prý už od chvíle, co se kvůli studiím odstěhovala, táhlo zpátky, a tak když tátova práce přestala vyžadovat, abysme kvůli ní všichni bydleli v dojezdový vzdálenosti od Prahy, mamka začala propátrávat realitní weby. A jezdit na prohlídky. Nejdřív sama, pak s tátou, a nakonec milostivě vzali i mě. Mý nafučený ksichty a poznámky, kterýma jsem se snažil jim to celý zprotivit, ale k ničemu nevedly. A tohle je výsledek. Na mamčiny mladý kolena jsme se přestěhovali.

To je mamčina oblíbená průpovídka. Na mý mladý kolena. Radši se k tomu nevyjadřuju, abych nemusel přiznat, že mladý kolena si představuju jinak. Ono celkově by asi mamka dost koukala, jaký že kolena si to představuju. Rozhodně žádný, co zlehka vykukujou zpod sukně. Brrr.

A to je další důvod, proč jsem z toho našeho stěhování tak rozmrzelej. Protože během posledních dvou let už jsem si zvykl si mezi jedněma dost sexy kolenama klekat. A držet je. Držet se za ně. Jako jo, se Zbyňou to nikdy nebylo o vztahu. Zkraje jsme si to asi oba mysleli, ale nikdy nedošlo k žádnýmu zamilovanýmu špitání něžnejch přezdívek, natož k nějakýmu miluju tě. Ne. Jsme… teda byli jsme dva kámoši, co si to spolu občas rozdali. Občas i docela často. A byl to skvělej sex. Hodně, hodně skvělej sex. Sakra. Kde zrovna tady něco takovýho… hm, někoho takovýho budu hledat?!

Každopádně aspoň něco nebo někoho vyrazím hledat hned, jakmile se trochu zabydlím. Naši se budou zabydlovat ještě hodně dlouho – odhaduju to podle toho množství v každý místnosti navršených krabic, který se za ty dva dny, co tu už jsme, snad vůbec nezmenšilo. Když i třetí den tuto skutečnost pobaveně komentuju, zatímco snídani zapíjím kafem načepovaným do mýho půllitru ukradenýho na památku v mý nejoblíbenější hospodě, protože kávovar naši vybalili, ale hrnky jsou stále nezvěstný, vyžene mě mamka pryč, ať se trochu cournu po okolí a nejlíp se i seznámím s nějakýma svýma vrstevníkama, co prý budou mít na ty mý blbý kecy náladu. A i když se na bůhvíjaký družení zrovna dvakrát necítím, cokoliv bude lepší, než tu další den asistovat tomu neorganizovanýmu zmatku a chaosu.

Dojdu z našeho konce dědiny… přes náves… na druhej konec – a ani ne za deset minut nemám co dělat. S překvapeně pobaveným výrazem rozhodím rukama: zatraceně, to je vážně díra! Co si tu jako mám počít zbytek dne? Zbytek léta? Zbytek života?!

Cestou zpátky to na návsi střihnu doprava, podle šipečníku je tím směrem hřiště a hospoda. Ze třetí cedulky zbyl jenom ulomenej pahýl s počátečním písmenkem – a tím je kupodivu taky „h“. Uchechtnu se, když si představím, co by tam asi tak mohlo být napsaný. Ne, nechci být sprostej, ale upřímně, ono se to tak nějak samo nabízí!

Minu sámošku, bohužel jsem si s sebou na dnešní obchůzku nevzal prašule, takže dovnitř ani nenakukuju. Netoužím se mezi místníma zapsat jako ten novej, co vyrazil nakupovat bez peněz…

Dojdu k fotbalovýmu hřišti, ke kterýmu je přilepená budova sokolovny, celej ten areál obejdu kolem dokola, zastavím se před dveřma hospody, která podle cedule otvírá až v šest, a teprve když se chci rozejít pryč, všimnu si, že mě z houpaček z dětskýho koutku tamhle přes cestu zvědavě pozorujou dvě holky asi tak mýho věku, plus mínus. Když si všimnou, že jsem se ohlídl jejich směrem, jedna z nich si zacloní rukou oči proti sluníčku a zavolá na mě: „Někoho tady hledáš?“

„Čau! Popravdě,“ rozesměju se a vykročím směrem k nim, „jsi to trefila dost přesně. Hledám někoho. Přijde mi, že je tahle dědina nějak podezřele mrtvá.“

„Jo ty jsi od těch novejch, že jo?“ dovtípí se ta druhá a sjede mě zkoumavým pohledem. „Z tý barabizny po Čulíkovejch…“

Vybuchnu smíchy: „Barabizny? Zas tak strašný to není, ne?“

„Né, ježíš,“ holčina malinko zrudne, „barabizna to byla! Teď to máte hezký.“

„Jestli teda myslíme ten samej barák, nevím, kdo tam bydlel před náma,“ mrknu na ni, a jelikož už jsem došel až k nim, napřáhnu k ní ruku. „Každopádně já jsem Dušan, čau…“

„Zdena, ahoj,“ potřese mi pravačkou.

„Mirka,“ představí se mi ta druhá.

„Kde je vás víc?“ kecnu zadkem do uschlý sešlapaný trávy kousek před ně. „Nebo to jste jediný žijící zástupkyně mý generace v týhle vesnici?“

„To by byl teda dost opruz,“ zhodnotí to Zdena pobaveně.

„Tady to začne žít až po šestý večer,“ doplní ji Mirka s pokrčením ramen.

„Jako až otevře hospoda, jo?“ dám si dvě a dvě dohromady.

„To taky,“ souhlasí Zdena, „ale hlavně je plno lidí různě po brigádách… Nebo v tomhle šíleným vedru ve městě na bazéně…“

„Nebo chrápou,“ trhne Mirka rameny. „Bráchové vstávají běžně až kolem jedný.“

„Aha,“ dělám si obrázek. „A tak čím to, že vy dvě ani nebrigádničíte, ani nejste na bazéně, ani nespíte?“ zeptám se, aby řeč nestála.

A řeč pak nestojí až do poledne, o kterým nás informuje zvuk zvonu z kapličky na nedaleký návsi. Holky se rovnou začnou zvedat, že je potřeba jít ohřát oběd a nakrmit rodiny, což u Mirky jsou její bráchové a u Zdenky pro změnu babička s dědou, a tak je kousek doprovodím.

„Se stav zase večer, seznámíme tě s ostatníma,“ otočí se ke mně Mirka, než za sebou zavře branku.

„Jasně, rád,“ vezmu ji za slovo, u vedlejšího baráku mi Zdenka pro změnu popřeje dobrou chuť u oběda – a já si zastrčím ruce do kapes a se spokojeným pohvizdováním se vydám zjistit, co mamka vymyslela k jídlu tentokrát, když ještě pořád nemá k dispozici veškerý potřebný nádobí.

***

„Ty vole, Dušan, seš moc měkkej! Máš ho vybít, ne mu přihrávat!“ peskuje mě Pavel.

„Nemůžu za to, že to chytil!“ bráním se, zatímco přebíhám na druhou stranu hřiště.

„Ne asi! Hele, příště mu to rovnou kutálej!“ odfrkne Jarin a břinkne mě do zad.

Jenom trhnu rameny. Nejsem prostě schopnej o šest let mladšího a hlavně o dvě hlavy menšího kluka vybíjet s takovou vervou, s jakou útočím na jeho už dospělýho sourozence, no!

Asi i kvůli tomu nakonec i tohle druhý kolo vybíjený prohrajeme, což mí spoluhráči nesou dost nelibě. „Prej posila do družstva,“ zašklebí se Pavel na Zdenku, neboť takhle mě holky představily, když jsem kolem půl sedmý nakráčel před hospodu.

„Aby ses neposral,“ nebere si s ním Zdena servítky.

„Doufám, že fotbal ti jde aspoň o něco líp,“ šťouchne do mě loktem Honza, když mě míjí, ale v jeho očích naštěstí zahlídnu pobavenej plamínek.

„Basket mi jde úplně nejlíp,“ přiznám a zařadím se vedle něj. „Ale na ten tu není vhodný příslušenství.“

„Ale jo, basketbalový koše jsou v sokolovně. Jenže ta je přes léto zamčená, starosta nás tam nechce moc pouštět,“ vysvětlí.

„Aha, a proč ne? To je škoda, mít vybavení – a nemoct ho využívat, ne?“ nechápu.

„Jenom to dořekni celý!“ otočí se na Honzu Zdena.

Než to ovšem stihne, přičinlivě mi to vyklopí malej Péťa: „Jednou se tam ožrali a celý to tam poblili!“

„Hlavně zničili parkety,“ doplní ho Zdenka. „Bylo to docela drahý a museli jsme se na to skládat všichni, i když my jsme tam s Mirkou už pak v noci ani nebyly…“

Kluci a holky se pak mezi sebou začnou docela ostře dohadovat, jak to vlastně bylo, a tak když si sedáme kolem jednoho velkýho stolu před hospodou ke svým rozpitým půllitrům s pivama a Kofolama, jenom je se zájmem poslouchám. Nedokážu poznat, jestli jsou na sebe fakt naštvaní, nebo se jenom tak hecujou, přijde mi, že hlavně Pavel s Jarinem jsou výbušní zbytečně moc, ale v duchu nad tím mávnu rukou. Znám je sotva pár hodin, těžko můžu čekat, že se v tý jejich partě tak rychle zorientuju a zapadnu do ní.

Během další hodiny se k nám přidají další kluk s holkou, líbí se mi, že mě všichni vezmou na vědomí pokývnutím a větou: „Jo to je ten novej?“ – a to jim stačí, nikdo ze mě násilně netahá žádný rozumy nebo informace.

Zatímco mi kolem uší proudí jejich rozhovory a překřikování, očima sklouznu k silnici a všimnu si, že se sem od návsi blíží další postava. Užuž chci pronýst něco v tom smyslu, že se asi budeme muset krapet smrsknout, aby se k nám ten nově příchozí vešel, když ho zmerčí i Pavel – a svou poznámkou mě vyvede z omylu: „A heleme se, pošahanec se vrací!“

Celej stůl se zavrtí, jak se postupně všichni začnou otáčet nebo naklánět, aby viděli, koho myslí.

„Odkud zase jde? To mi neříkejte, že takovýho mešuge někdo někde na léto zaměstnal?“ nechá se slyšet Jarin.

„Heeej, magore, a kde máš kolo? Snad ho nemáš zase rozbitý?“ zavolá na něj Pavel, ale ten kluk se pomalu blíží, oči upírá přímo před sebe a nás si nevšímá.

„Vy jste mu s tím kolem zase něco udělali?“ vyzvídá Zdena.

„My?“ vybuchnou kluci kolem stolu smíchy. „My nic, to bábi mu ho začarovala, hahaha!“

„Blbečci,“ zakroutí hlavou Mirka, ale cukají jí koutky.

Jsem z toho, co se děje, tak zmatenej, že toho kluka jenom zaraženě pozoruju. A on, jako kdyby to vycítil, najednou otočí hlavu a podívá se přímo na mě. Na chviličku. Jenom než nás mine.

Přesto si toho ostatní všimnou.

„Bacha, vole!“ vyhrkne Pavel a drcne svým půllitrem do toho mýho s takovou silou, až mi část Kofoly vyšplíchne na stůl. „Nedívej se mu do očí, nebo tě uřkne!“

„Cože?“ otočím se k němu nechápavě. „Kdo to vůbec je?“

„Ále, takovej místní pošuk,“ odpoví mi.

„Lukáš,“ opraví ho Zdena. „A moc je neposlouchej,“ poradí mi.

„Jak – neposlouchej? Není to snad pošuk?“ zadívá se na ni Pavel nesouhlasně.

„Jeho babička je možná trochu… zvláštní, ale to z něj nedělá taky pošuka,“ zastává se ho Zdenka.

„Jeho bába je pošahaná čarodějnice – a on je šáhlej úplně stejně! A navíc pěkně agresivní! A tadyhle Dušan je tu novej, takže by měl vědět, že se má těm místům vyhejbat, to je celý,“ uzavře to Pavel a přihne si ze svý sklenice.

„Jakým místům?“ začíná mě to celý zajímat čím dál víc.

„Tam, jak Lukáš s tou babou kořenářkou bydlí,“ ukáže Pavel palcem za sebe, směrem, kam Lukáš odešel. „Provozujou tam bůhvíjakou temnou magii, takže když nebudeš muset, tak tam nechoď.“

Očima vyhledám Zdenku a očekávám, že to nějak uvede na pravou míru. V čemž mi vyhoví jenom tak napůl. „Hele, Lukášova babička… on žije s ní, víš, rodiče se mu zabili v autě, když byl ještě malej… Tak jeho babička fakt rozumí bylinkám jako málokdo. Půlka dědiny na ni nedá dopustit, protože jim vyléčila úplně všecko, na co si vzpomeneš, no ale druhá půlka ji z toho stejnýho důvodu nemůže vystát, víš jak. A kolujou všelijaký drby, že ona i Lukáš mají nějaký… hm… nadpřirozený schopnosti…“

„Nejsou to žádný drby,“ zasyčí Pavel. „Byli jsme tam.“

„Byli jste nadraní,“ upozorní ho Zdena. „A chovali jste se jako kokoti, takže nakonec dobře vám tak.“

Pavel ji ale jenom netrpělivě odmávne rukou a významně se mi zahledí do očí: „Prostě se od toho magora drž dál. To je celý.“

A já mlčky přikývnu, jako že jeho radu beru na vědomí.

Jenom… no, nejsem zvyklej, aby mi někdo říkal, s kým se můžu nebo nemůžu bavit. A nehodlám si na to zvykat ani v místě svýho novýho bydliště.

***

Během prvního týdne, co tu jsme, se nějak snažím sžít se zdejším uondaným rytmem, kterej tu panuje – hlavně teda během dopolední a odpolední. Večery jsou fajn, stačí zajít ke hřišti a vždycky se tam postupně sleze dost lidiček na to, abysme si mohli nejdřív něco zahrát a pak posedět nad občerstvením.

Do večera ale zbývá od mýho probuzení plno hodin, a jelikož neumím trávit prázdninový dny vysedáváním doma, a to ani teď, kdy k naší chalupě patří vcelku rozlehlá zahrada, vyrážím pravidelně po obědě někam pryč. Dvakrát jsem si zajel autobusem do města na bazén, jednou jsem si pro změnu hodil do batohu brusle, půjčil jsem si od mamky auto a vyjel jsem na cyklostezku kus za město, kterou mi doporučili kluci ze vsi, no a další dvě odpoledne jsem strávil procházkama po okolí, abych to tu trochu poznal.

Dneska se mi nikam jezdit nechce, a tak se po obědě seberu a jdu se zase projít. Už vím, že když půjdu po týhle cestě a minu ještě dvě chalupy našich sousedů, dojdu do hustýho lesa, ve kterým jsem tuhle bloudil až do večera, aniž bych v těch jeho cestách a cestičkách našel nějakej systém. A stejně tak vím, že když to vezmu za sámošku, dojdu na pole a po polních cestách pak můžu oklikou obejít celou vesnici a vynořím se na jejím dalším konci, u hřbitova.

Dnes mě ale nohy nesou přes náves a dál kolem hřiště, k tomu osamělýmu stavení, ve kterým prý bydlí Lukáš se svou tajuplnou babičkou. Domek vypadá už z dálky opuštěně, pozavíraný okna, na zahradě prázdno, hm, ani tady za chalupou na malým zadním dvorku plným všelijakýho harampádí se nikdo nevyskytuje. S lehkým pokrčením ramen, že jako co jsem asi tak čekal jinýho, dům minu a jdu dál po kamenitý cestě, která mě zavede do lesa, kde se postupně změní v příjemně udupanou lesní pěšinku.

Ten rybník je tak dobře schovanej za křovím a vysokou trávou, že kdybych úplnou náhodou nezaslechl žblunknutí, úplně bych ho minul! Teď ovšem zvědavě sejdu z pěšiny a začnu se prodírat tím mlázím. Teprve po pár krocích si všimnu, že kousek víc vlevo už někdo vyšlapal úzkou cestičku. No a rybník, kterej se mi po chvilce zjeví před očima v celý svý kráse, je… obsazenej.

Všimnu si ho v tu samou chvíli, kdy se na mě zadívá i on. Ten rybník očividně není moc hlubokej, protože Lukáš postává zhruba uprostřed a voda mu sahá kousek nad pas – a teprve když mě zmerčí, přidřepne si a nechá tak vodní hladinu, aby zakryla i jeho nahej hrudník.

Tohle setkání je pro mě tak nečekaný, že vůbec nevím, co říct, teda jestli vůbec něco říkat… A tak jenom uhnu očima. Pohled mi automaticky sklouzne na hromádku oblečení položenou na kameni nedaleko ode mě.

„Tím je neohromíš, to už tu bylo mockrát,“ ozve se zavolání zprostřed rybníka.

Znovu k Lukášovi zvednu zrak a zmateně zakoktám: „Co-cože…?“

„Říkám, že jestli potřebuješ nahnat nějaký body, aby tě v tý jejich partě víc brali, tak to, že mi odneseš hadry, stačit nebude. Budeš asi muset vymyslet něco novýho.“

Takhle na dálku a ještě proti ostrýmu sluníčku, který se odráží všude kolem, na něj moc nevidím, přesto mám ale silnej dojem, že do mě jeho oči bodají jako trny.

„Ne, já… Já jenom… Promiň, nenapadlo mě, že tady někdo bude,“ zavolám na něj zpátky a začnu couvat. Teprve po pár krocích se k němu otočím zády, najdu tu vyšlapanou stezku a rychle po ní odkráčím pryč.

***

„Ty, Mirko,“ troufnu si ji oslovit, když večer z okraje hřiště pozorujeme Honzu, jak učí malýho Péťu nějaký triky s kopačákem, „proč se vlastně kluci s Lukášem tak strašně nesnášej?“

Mirka na mě překvapeně vykulí oči: „On ti to ještě nikdo nevyprávěl? To se divím, svýho času dávali tu historku k dobru každýmu, koho zahlídli!“

„Nic konkrétního nevím. Jenom mi došlo, že se navzájem nemůžou vystát.“

Mirka chvilku neříká nic a znovu se upřeně zahledí před sebe. Skoro už si začnu myslet, že jenom neví, jak mi slušně podat, že mi do toho vlastně nic není, ale najednou spustí: „Hele, to už si asi nepamatuje nikdo, jak to vůbec celý začalo… Ještě když jsme byli všichni malí, tak nás starší děcka strašily pohádkama o tom, že Lukášova babička je čarodějnice. Pořádali jsme pak různý odvážný výpravy k jejich baráku… Ve dne jsme byli za hrdiny, haha, ale večer jsme se tam fakt báli chodit! No a ten náš strach z tý babičky časem začal odnášet i Lukáš… Já si teda myslím, že kluci mu už pak prostě jenom dávali sežrat, že je… jinej. Víš jak, žil s babičkou, takže podle toho chodil i oblíkanej, nikdy nenosil a vlastně doteď nenosí nic moderního… A první mobil měl snad až někdy v devátý třídě! Kvůli tomuhle všemu byl prostě vždycky tak trochu za podivína. A ti blbečci mu ještě přitápěli, třeba když s náma byl na hřišti a měl od babičky nakázaný v šest se hlásit doma, tak ho tam schválně drželi až do sedmi, aby měl průser. Postupně za náma úplně přestal chodit, ale oni mu nedali pokoj ani tak, provokovali ho každej den ráno na zastávce, nebo si na něj počkali, když šel do obchodu pro rohlíky…“

Mirka se odmlčí a zavrtí hlavou, já tou svou naopak chápavě pokývám. Aha, takže tradiční šikana. Vybrat si někoho, kdo se trochu odlišuje – a začít mu dělat ze života peklo. O zábavu je postaráno, že. V tomhle se očividně vesnický party od těch městských nijak neliší…

Užuž mám za to, že tohle je konec příběhu, ale Mirka se nadechne a pokračuje. „No a jednou, dva roky zpátky… Lukáš šel od nějakýho pozdního autobusu, byla už tma… A Pavel s Jarinem se na něj tady u hřiště zase nalepili a že ho jako doprovodí domů, ale měli blbý poznámky, strkali do něj… No byli nametení, takže jako těžko říct, co z toho je pravda, ale tvrdili, že on do nich najednou strčil taky – a ty místa, kde se jich dotkl, měli popálený. A že se jim udělalo okamžitě děsně zle, začali zvracet a nebyli skoro ani schopní po svejch dojít domů. Pak leželi ještě dva dny s vysokýma horečkama a bylo jim příšerně blbě. A podle nich za to mohl Lukáš, protože je nějak proklel nebo co.“

Fascinovaně na Mirku zírám, a když si všimne, jak na ní visím očima, pokrčí rameny a povzdychne si: „Dušane, já nevím. Nevím, co si o tom mám myslet. Nebyla jsem tam. Pravda ale je, že jim tenkrát bylo vážně tak zle, jako už dlouho ne, a ještě asi týden po tom incidentu cucali tady v hospodě akorát jablečnej džus, haha. A taky se od tý doby k Lukášovi už nikdy nepřiblížili, troufnou si na něj leda pokřikovat z dálky, jak jsi to už zažil.“

„No pane jo,“ uteče mi. „Tak takovouhle storku jsem teda nečekal,“ přiznám. Pak, abych to celý trochu odlehčil, hraně zaúpím: „Kam jsem se to proboha přistěhoval?“

A zabere to, protože Mirka se zasměje: „Děláš, jako kdyby Praha žádný tajuplný historky neměla!“

„Ale já nejsem přímo z Prahy,“ poopravím ji.

„Ne? A odkud teda? Všichni tu o vás říkají, že jste Pražáci…“

„Tak pokud je to to jediný, co se tu o nás říká, tak je to asi ještě dobrý,“ bavím se, no a na oplátku za to, že ke mně byla tak sdílná, jí povyprávím něco málo o mým dospívání v naší partě.

Nejednou mě ale během toho napadne, že ty moje zážitky jsou oproti tomu, co se dělo tady, až nemožně nudný…

***

„Poslyš, Dušane, neskočil bys mi do obchodu pro smetanu? Tahle je zkyslá,“ nakrčí mamka nos a vyčkávavě se na mě zahledí.

„Jasně, a můžu aspoň dosnídat?“ zakřením se na ni a zamávám zbytkem krajíce, ze kterýho mi na talíř kape med.

„Dosnídej, dopij, cokoliv potřebuješ, jenom na to, prosím, nezapomeň,“ usměje se mamka. Pak mě zamyšleně pozoruje, jak ty kapky medu nabírám na prst a ten si olizuju, a když k ní zvědavě zvednu oči, dodá: „Když už se tu znáš s tolika lidma, zeptej se jich, jestli neví o někom, kdo prodává domácí med! Ten je tisíckrát chutnější a zdravější než tohle umělý lepidlo.“

„Domácí med, jo? A nemám rovnou poptat i domácí vajíčka, kozí mlíko a švestkový povidla?“ mrknu na ni.

„Ty jsi ale šašek!“ naznačí mamka, jako že mi chce vlepit pohlavek, a já naznačím, že před její rukou vyděšeně uhýbám. „Čerstvý vajíčka tak akutně nepotřebuju, zase tak často nepeču, ale abych ti pravdu řekla, tak na lžíci poctivýho medu, co si pamatuju ještě z dětství, se mi sbíhají sliny!“

„Dobře, no, tak jestli si vzpomenu, tak se večer přeptám,“ slíbím jí a zvednu se od stolu. „V tý sámošce chceš jenom tu smetanu?“

„Jo. A děkuju,“ věnuje mi další úsměv.

Zastrčím si do kapsy kraťasů šrajtofli a vyrazím tam rovnou. Není ani půl desátý, tak jsem zvědavej, jestli tentokrát bude v obchodě víc lidí než v sobotu, když mě tam mamka vyhnala deset minut před polední zavíračkou pro kvasnice.

Hm, a minimálně před obchodem víc lidí opravdu je. O jednoho víc. Na dřevěný lavičce, částečně schovaný za schodištěm, totiž posedává Lukáš. Vedle sebe má položený dvě plný nákupní tašky a zrovna si pochutnává na nějakým nanuku.

„Čau,“ vypadne ze mě tak nějak samovolně.

Nabodne se na mě očima, ale neodpoví mi – jo, pravda, má zrovna plnou pusu, ale dost možná mě taky úplně obyčejně ignoruje. Trhnu rameny a zbylý schody ke dveřím do obchodu spíš vyběhnu, než vyjdu, abych mu co nejdřív zmizel ze zornýho pole.

Uvnitř sámošky se na chvilku zaseknu. Protože mamka je teda fakt dobrá! Pošle si mě pro smetanu, ale už mi neřekne, jakou z těch tří druhů jí mám vzít! Potřebuje smetanu na vaření, ke šlehání, nebo smetanu extra hustou? Hm, a tadyhle je ještě zastrčená zakysaná… Nakonec vezmu jeden červenej a jeden modrej kelímek, a jelikož jsem při pohledu na Lukáše taky dostal chuť na něco studenýho, zastavím se u mrazicího boxu a vytáhnu si z něj Magnum. Všechno to zaplatím dvoustovkou, počkám si, až mi usměvavá prodavačka vrátí drobný, a s plnýma rukama zamířím pryč.

Sotva za sebou loktem zavřu dveře, hodím očima pod schody, jestli je lavička ještě obsazená – a jo, je, takže se rozhodnu si ten nanuk sníst až doma. Vtom si ale všimnu, jak Lukáš natáhne ruku a ty dvě tašky si přistrčí blíž k sobě. Hmm, to trošku vypadá, jako kdyby mi vedle sebe dělal místo… Okamžitě svůj plán tedy přehodnotím, sejdu schody a zamířím k němu. Sednu si na druhej konec lavičky, obě smetany si položím do klína a natěšeně vyndám nanuk z obalu.

Koutkem oka registruju, že Lukáš si mě nevšímá, oči má upřený přímo před sebe, a tak zatímco s křoupáním okusuju čokoládu, nenápadně ho přejíždím pohledem. No, nenápadně… Věnuju se tomu sotva dvě vteřiny, když se na mě najednou otočí a pronikavě se na mě zahledí. A já… tak nějak nedokážu ucuknout.

Je o něco menší než já, na první pohled působí takovým drobnějším a tím pádem i mladším dojmem, ale ty oči… Ten jeho pohled je tak projasněnej, ostrej a vědoucí, že si rázem připadám mnohem mladší já. Asi tak o milion let.

A ať si děcka z vesnice říkají, co chtějí, ale tohle nejsou oči nějakýho… agresivního pošuka. Nedívá se na mě ani ostražitě, ani varovně, a ani nemá rty stočený do jízlivýho úšklebku, se kterým by čekal, co ze mě vypadne a za co by mě mohl setřít, jako mi to občas přijde u některých jiných kluků ze vsi. Ne. V Lukášových očích je zvědavost, trochu možná i zájem… a jeho rty vypadají, že kdyby jim někdo dal záminku, roztáhnou se do milýho, vřelýho úsměvu. Nasucho polknu. Sakra. Proč mám najednou šílenou chuť jim přesně takovou záminku dát já sám?!

Radši přesunu pozornost zpátky ke svýmu nanuku, přesto ale nepřestanu přemýšlet, co bych tak mohl říct šikovnýho nebo vhodnýho. Jenže nějak mě nic nenapadá… a v příští vteřině už to začne být jedno. Lukáš se totiž z ničeho nic postaví, popadne ty dvě tašky, a aniž by cokoliv řekl, rychlým tempem vyrazí pryč. Tak čau a dík za pokec, pomyslím si, zatímco se za ním zmateně dívám – a v tu chvíli přímo přede mnou zabrzdí Pavel a Jarin na svých kolech. Aha, tak proto odtud Lukáš tak vystartoval!

„Co tu chtěl?“ zeptá se mě Jarin bez pozdravu.

Jenom na něj povytáhnu obočí. „Jak – co tu chtěl?“ opáčím, s pozdravem se taky nezdržuju, asi je to nějakej místní zvyk. Nebo spíš nezvyk. „Asi byl nakupovat, ne?“

„Myslím, co chtěl tobě,“ upřesní Jarin svou otázku a zkoumavě na mě přimhouří oči.

Užuž mu chci odseknout, že do toho mu snad nic není, ale nakonec se rozhodnu ho nedráždit. „Mně nic. Neřekl mi ani půl slova.“

„To má teda sakra štěstí!“ zavrčí Pavel a oba se za vzdalující se postavou na chvilku zahledí.

„Kam razíte?“ rozhodnu se radši změnit téma, a i když mě to za mák nezajímá, poslechnu si něco o chystání párty stanů, altánů a posezení ve vedlejší vesnici, kde se zítra bude konat nějaký sportovní odpoledne pro družstva ze širýho okolí.

„V takovým vedru, jo?“ už dopředu si utahaně vzdychnu, popadnu ty dva kelímky se smetanou a vyhoupnu se na nohy.

„No jo, je to tradice – a snad až na jedinej případ, kdy přišla bouřka, bylo vedro pokaždý,“ trhne Jarin rameny.

„Se přijď aspoň podívat,“ lanaří mě Pavel. „Klidně už dneska odpoledne. Jak se dochystá to zázemí, otevře se bečka. Aby se to jako otestovalo, jestli všecko funguje,“ mnohoznačně se zašklebí.

„Uvidím. Když nebudu mít lepší program, tak třeba přijdu,“ přislíbím neurčitě.

Ale už v tý chvíli, kdy to říkám, vím, že cokoliv bude lepší než to, co mi nadhazují zrovna oni dva.

***

Pravda je, že odpoledne vážně nemám doma stání. Ale táhne mě to úplně jinam než do vedlejší vesnice.

Konkrétně k jednomu osamělýmu stavení na konci tý naší.

Vlastně ani nevím proč. Nic si od toho neslibuju. Nebo aspoň ne nic konkrétního. I když… No prostě, Lukáš je jedinej z týhle vsi tak zhruba v mým věku, kdo se se mnou nebaví. A zrovna s ním bych si z nějakýho důvodu popovídat chtěl.

Už když se k tomu domku blížím, vidím, že působí stejně opuštěně jako posledně. Přitom takovejhle den jako korálek přímo vybízí k popíjení kávy na terase… nebo k sezení s knížkou tamhle pod tím stromem… Hm, ale tak nic, tímhle bylo mý zvědavosti učiněno zadost, teď to vezmu prostě po cestě dál do lesa a možná, že až se budu vracet, tak…

V tu chvíli sebou lehce trhnu, protože se mi zrovna odkryje pohled na zadní dvorek – a ten oproti mýmu předpokladu opuštěnej není. U svýho bicyklu postavenýho vzhůru nohama, přesnějc teda vzhůru kolama, se předklání Lukáš a laboruje s předním kolem. Podle všelijakých pomůcek a propriet, co má roztahaný kolem sebe, to odhaduju, že asi vyměňoval prasklej plášť.

Jelikož na kamenitý cestě zaslechne mý křupající kroky, zvedne ke mně oči.

Ten jeho přímej pohled mě tak nějak přiková na místě, a tak zůstanu stát u plotu a s lehkým pokývnutím hlavou směrem k tomu kolu se zeptám: „Měls to píchlý…?“ No dobře, uznávám, mohl jsem si připravit inteligentnější začátek konverzace, ale nějak na to nebylo kdy…

Lukáš mě ještě chvilku zamyšleně pozoruje, než z něj vypadne: „Kašli na to, nestojí ti to za to.“

„Co…?“ nejsem z toho vůbec moudrej.

„No tohle,“ máchne rukou – a do toho pohybu zahrne sebe a mě. „Až kluci zjistí, že se se mnou bavíš, dají ti to sežrat.“

„Hele, co kdybyste mě do těch svejch potyček přestali zatahovat?“ navrhnu mu mírně podrážděně. „Nic mi do toho není. A bavit se snad můžu, s kým sám uznám za vhodný.“

„Tak jak chceš,“ trhne rameny, ale těsně předtím, než sklopí hlavu zpátky ke svýmu kolu, se mu přes tvář mihne náznak úsměvu.

A jak už jsem měl nakročený, že půjdu pryč, ten slaboulinkej úsměv mě povzbudí, abych u toho plotu ještě chvilku postál.

„Máš taky kolo?“ zeptá se Lukáš najednou, zdánlivě bez zájmu, protože veškerou svou pozornost věnuje tomu, jestli mu novej plášť při roztočení kola někde o něco nedrhne.

„Ne… Jsme měli celkem malej byt, skladoval jsem tam akorát koloběžku.“

„Elektro nebo obyč?“ popadne spokojeně svý kolo za rám a přetočí ho do správný polohy.

„Elektro,“ odpovím. „Ale kolo si teď možná koupím taky, tady se asi docela shodne…“

„To shodne. Ale zkus si vybrat nějaký s pořádnýma gumama, protože v tomhle terénu je jinak budeš mít taky co chvíli píchlý. Ty šutráky se nezdají, ale jsou dost ostrý,“ kývne hlavou k cestě, na který pořád postávám.

„Hm, to asi jsou,“ uznám a v hlavě mi to šrotuje, jak přemýšlím, jaký téma vykopnout teď – mám totiž dojem, že Lukáš je se svou prací hotovej, a tím pádem je hotovej i se mnou. Jenže mně se nechce přestávat v nejlepším, když jsme se konečně aspoň trochu rozkecali, a navíc, kdo ví, kdy a kde ho zase potkám!

Od zavaření mozkovejch závitů mě zachrání, že se najednou otevřou dveře a z těch vykoukne jeho babička. „Tady jsi, Lukášu! Nemohla jsem tě nikde najít…“

Lukáš se neohlídne, jenom protočí oči. „Vždyť jsem ti říkal, že budu vzadu, babi.“

„Neprotáčej na mě oči!“ zahrozí na něj babička prstem a pomalým, kolíbavým krokem se k němu vydá. Nedokážu se ovládnout a uchichtnu se tomu, jak už má svýho vnuka přečtenýho – a tím nechtě upoutám její pozornost.

Malinko pod tím pronikavým pohledem zčervenám, ale uchváceně jí ho oplácím. Jestliže hloubku Lukášových očí jsem měřil na miliony let, tak v očích jeho babičky se zračí vědomosti a zkušenosti sbíraný celý eony věků…

Rychle se ale seberu: „Ehm… dobrý den!“  

„Dobrej, dobrej… Vidíš, tebe jsem se chtěla na něco zeptat!“

Překvapeně střelím očima po Lukášovi ve stejnou chvíli, kdy on zvědavě zvedne pohled ke mně. Doufám, že ho napadne babičku upozornit, že si mě očividně s někým spletla, protože mě se těžko může chtít na něco vyptávat, když se vůbec neznáme – ale on mě jenom s potměšilým výrazem propaluje očima a stejně jako já čeká, co z jeho babičky vypadne.

„Mě…?“ dostanu ze sebe a vyčkávavě se na ni zahledím.

Babička pomalu dojde až k plotu, celýho mě pozorně oskenuje pohledem a pak, jelikož je asi tak o hlavu menší než já, zvedne oči k mý tváři. „Tebe, hochu,“ ujistí mě a rozšafně si založí ruce v bok. „Poslyš, nechce tvoje maminka med? Od Břéti z vedlejší dědiny, je to včelař. Šikovnej!“

„Já… ehm,“ nevím vůbec, co říct. Ačkoliv celý mý já na mě křičí, co říct. Nebo spíš, na co se tý paní zeptat. Jak, do prkenný ohrady, můžete vědět, že moje mamka prahne po domácím medu? Do dnešního rána jsem to nevěděl ani já!

„Nijak se nežinýruj! Máme ještě několik sklenic květovýho a Břéťa mi příští týden doveze novou várku, tentokrát lesního. Tolik ho sami neupotřebíme, a to ani když ho tadyhle Lukáš hltá po lžících… No co, Lukášu, není to snad pravda?“ otočí se na něj, a když ji napodobím a taky po něm loupnu očima, všimnu si, jak mu na tváři vyskákaly červený fleky.

„Bože, babi,“ opět protočí panenky, obrátí se k nám zády a zamíří se svým kolem k domu.

„Co jsem ti říkala?“ zahrozí na něj babička znovu. „A vůbec, takhle jsem tě vychovala? Proč necháváš hosta stát za plotem? Jenom pojď dál,“ široce se na mě usměje a začne otvírat branku, „Lukáš ti nabídne čerstvou limonádu, máme v lednici rybízovou…“

„Ehm,“ opře Lukáš kolo o stěnu a pospíchá zpátky k nám, „ale… ale my jdeme zrovna pryč… Na třešně, že?“ mrkne na mě a zatváří se lehce prosebně.

Chytnu se rychle: „Jo, no, děkuju, ale my jdeme zrovna na třešně…“ Pak jí taky věnuju širokej úsměv a slíbím: „Ale mamce to vyřídím, o tom medu!“

„Určitě vyřiď! Ať se tu někdy staví. Nebo se stav zase ty. Tak si užijte odpoledne, hoši – a pozor na těch stromech, Lukášu!“ propíchne ještě vnuka přísným pohledem a odkolíbá se zpátky k domu.

Lukáš za sebou zavře branku a rovnou se vydá na cestu, takže se automaticky zařadím vedle něj. „Teda… doufám, že máš rád třešně,“ vypadne z něj po pár krocích. „Nebo kam jsi měl vůbec namířený původně?“

„Nikam konkrétně,“ řeknu popravdě. „A jasně, že mám rád třešně, nebo copak znáš někoho, kdo je rád nemá?“

Na to Lukáš jenom trhne rameny, zastrčí si ruce do kapes… A zbytek cesty jdeme mlčky. Ale tentokrát už mi to nevadí, už se za každou cenu tak nesnažím vytáhnout až z paty nějaký vhodný téma. Protože jsme momentálně spolu – a vypadá to, že spolu ještě nějakou chvíli budeme. A to mi zatím stačí.

Po asi patnácti minutách chůze dorazíme k mezi, kterou lemuje odhadem dvanáct patnáct stromů. A všechny bohatě obsypaný červenýma plodama.

„Pane jo!“ prolomím to ticho. „Jak to, že to tu není v obležení?“

„Myslíš místníma děckama? Pro ty je to sem moc daleko… A plno lidí má vlastní třešně na zahradě,“ vysvětlí Lukáš.

„Aha,“ zastavím se pod prvním stromem a vzhlídnu nahoru. Hmm, tady jsou spodní větve dost nízko, takže bych se zvládnul na ně vyškrábat a…

„Sem ne,“ přeruší Lukáš mý úvahy, obejde mě a míří dál.

„Proč ne…?“

„Není zdravej,“ vysvětlí stručně, a tak ho doběhnu a spolu se pak zastavíme pod třetím stromem. Ten teda asi působí zdravějc, ať to znamená cokoliv, ale k mý smůle taky o dost nedostupnějc. Bezradně se zahledím nad sebe.

„Co? Je to na tebe moc vysoko?“ odhadne mě Lukáš okamžitě.

„Ne, jenom… no… Achjo, tak to víš, já jsem městský dítě, my jsme šplhali jinde než zrovna po stromech,“ přiznám nakonec a vsadím se, že barva mých tváří si teď s barvou těch třešní moc nezadá.

„To dáš,“ nevidí v tom Lukáš problém, a než se naděju, předvede mi dokonalý akrobatický číslo: nestihnu si ani všimnout, jak přesně to udělal – a už v podřepu balancuje na nejnižší větvi, jednou rukou se přidržuje haluze nad sebou a pravačku ke mně napřahuje. „Polez!“

„Myslíš…?“ okolkuju a nedůvěřivě k němu vzhlížím. „Nerad bych tě stáhnul dolů!“ Přece jenom vážím víc než on, to je bez debat!

Tahle moje řekl bych trefná poznámka Lukášovi ovšem nestojí za komentář, prostě ke mně dál natahuje ruku a probodává mě tím svým jasným, jiskrným pohledem.

Hm, tak snad ví, co dělá, pokrčím si sám pro sebe rameny a nechám svou dlaň vklouznout do tý jeho. Lukáš mě povytáhne jenom o kousek, ale to stačí, protože teď už druhou rukou dosáhnu na tu větev, na který sedí, a dokážu se na ni relativně snadno přitáhnout.

„No vidíš,“ usměje se na mě tak zářivě, jako kdybych zdolal minimálně dvacetimetrovej topol, sám se pak přehoupne do podřepu a vyšplhá po větvích o úroveň výš.

„Já asi zůstanu tady,“ houknu na něj a uvelebím se do něčeho, co by se dalo nazvat relativně pohodlným posedem.

„Jasný, jak chceš,“ ozve se někde nade mnou, „třešní máš kolem sebe dost…“

A to má teda pravdu! Třešní mám kolem sebe tolik, že nevím, kterou z nich si mám pro sebe ukořistit dřív. A tak se natahuju na všechny strany, strkám si do pusy jeden sladkej plod za druhým a spokojeně pod sebe plivu pecky.

„Nemusíš je sníst všecky dnes, ony tu budou i zítra,“ dolehne ke mně po chvíli Lukášův pobavenej hlas.

Dojde mi, jak mu asi musím připadat – jako Pražák, kterej se nenažraně láduje, jak kdyby nikdy dřív třešně neviděl jinde než na fotkách! Přesto se za to před ním nestydím, jenom se přistiženě rozesměju: „Tak ony tu asi zítra budou, ale co když já tu nebudu?“

„Někam se chystáš? Jedete na dovolenou?“ zajímá se.

„Ne, to ne,“ zahuhlám s plnou pusou, vyplivnu pecku a pokračuju, „ale ve vedlejší dědině prý bude nějaký sportovní odpoledne, třeba se tam pojedu podívat…“ Ne, pořád to nemám v plánu, ale sport jako takovej mi přijde jako šikovný téma k hovoru – a sportovní odpoledne se tím pádem jeví jako vhodnej odrazovej můstek.

„Jo, Hry bez hranic,“ upřesní Lukáš. „Chceš rovnou i závodit?“

„To ne, když už, tak bych tam jel jenom na čumendu.“

„Párkrát jsem tam byl, ty soutěže bývají docela vtipně pojatý. Ale strašně záleží, co se tam sleze za týmy – jestli se chtějí jenom pobavit, nebo jestli jim jde tvrdě o výhru.“

„A ty jsi někdy závodil?“ vyzvídám.

„Ne, taky jsem jenom koukal. A plus tam dělají výborný grilovaný makrely. Občerstvení tam mají zajištěný slušný, to se jim musí nechat.“

„To zní dobře, ty makrely!“ olíznu se.

A tak nakonec skončíme u jinýho šikovnýho tématu – a sice u jídla. Začneme se předhánět ve vyjmenovávání toho, co nám chutná, v přemýšlení, co bysme ochutnat chtěli, v hecování se, co bysme naopak nikdy do pusy nestrčili… Lukáš se dost vyzná, protože z něj po chvíli vyleze, že s babičkou často sleduje všelijaký pořady o vaření, gurmánský soutěže a podobně, prý měl dokonce i favoritku v klání o nejlepší český cukráře nebo co. Když mi líčí, jak chutně vypadaly její dezerty a co do nich dávala za ingredience, začnou se mi sbíhat sliny – a to přitom na sladký zase tak nejsem!

„Nějak mi ty třešně zhořkly,“ rozesměju se. „Teď bych chtěl, aby tu místo nich rostly pralinky…“

„Sorry, tak to jsem nechtěl,“ zaslechnu v Lukášově hlase lítost.

„V pohodě,“ mávnu rukou. „Asi už jsem jich stejně snědl až moc, nerad bych se z nich po… no, víš co,“ chechtám se, zatímco si opatrně protahuju mírně zdřevěnělý nohy.

Lukáš vmžiku sešplhá vedle mě a pátravě se na mě zadívá: „Chceš pomoct dolů?“

„Ne, v pohodě, to zvlá… “

Zbylou slabiku si dořeknu až na zemi, kam jsem napůl seskočil, napůl dopadl po tom, co se mi nahoře tak trošku smekla noha. Vyhrabu se do stoje a spokojeně se na Lukáše, kterej právě doskočil vedle mě, zaculím.

„Jo, koukám, zvládl jsi to celkem dobře,“ zaksichtí se na mě a pak upře oči na mou levou ruku. Konkrétně na předloktí, odkud, jak zjistím, když se tam podívám taky, mi teče docela dost krve.

„No do háje,“ ujede mi a hodím očima zpátky do koruny stromu. Jak se mi to sakra stalo? Že bych poté, co jsem ucítil, jak mi podjela noha, zašátral rukou po opoře, a nějaká ostrá větev se mi během toho zaryla do kůže…?

Znovu se zadívám na svý zranění. Hm, no sice mě to nijak zvlášť nebolí, ale tý krve z toho dlouhýho a hlavně celkem hlubokýho šrámu teče docela dost… „Nemáš náhodou kapesník?“ přeptám se Lukáše. Potřeboval bych si to něčím ovázat…

Lukáš udělá dva kroky směrem ke mně, chytne mě za zápěstí a tu otevřenou ránu si prohlídne. Pak zvedne oči ke mně a potichu pronese: „Neboj, ten nebude potřeba…“

„Ne…?“ hlesnu zmateně – a hledám upřesnění v jeho očích. Vpíjí se jimi do těch mých tak upřeně… a jeho pohled je tak… tak prozářenej… a průzračnej… a něčím, nějak mě vtahuje do sebe… Připadám si, jako kdybych se už nikdy neměl pohnout, jako kdybych už nikdy neměl vidět nic jinýho než tu rozvážnou, rozjasněnou, nekonečnou moudrost, která se mu v očích zrcadlí…

Lukáš pozvedne koutky úst ještě o něco výš a pak mý zápěstí pomalu pustí. Tím jako kdyby to zvláštní kouzlo přerušil – konečně jsem schopnej se z gravitace jeho pohledu vymanit. Ten úsměv mu zvládnu ještě váhavě oplatit, pak znovu sklouznu očima k tý svý ruce… a v tu chvíli… mňo…

Samovolně o krok ucouvnu, jako kdybych si chtěl Lukáše prohlídnout celýho, k čemuž potřebuju, aby se mi vešel do zornýho pole. Jak to říkala Mirka? Že chodí nemoderně oblečenej? Hm, no možná se mu přes hrudník netáhne bílej nápis hlásající příslušnost k nějaký moderní značce, ale zase… to jednobarevný, lehce sepraný triko mu ladí k očím… Rychle sám pro sebe zatřesu hlavou. Sakra, o čem to tady přemýšlím?! No, dost možná mi mozek prostě nabízí k přemýšlení cokoliv jinýho, jenom aby se nemusel zabývat tím, jak je možný, že se stalo to, co se právě stalo.

„To je… to je ujetý… To je fakticky ujetý…,“ začnu potichu opakovat jako kolovrátek.

Lukášův pohled malinko potemní a on ode mě taky o krok odstoupí. Zvedne ruce do uklidňujícího gesta, ale nic neříká, jenom mě vyčkávavě pozoruje. Z jeho postoje pochopím, že mi od něj nic dalšího nehrozí, a tak si znovu troufnu sklopit oči a zahledět se na svý předloktí. Pořád je od krve, ale… ale po tý řezný ráně není nikde ani památky.

Nasucho polknu a teprve teď si naplno uvědomím, jak se do mě dává panika. Protože… Do jakýho zatracenýho sci-fi světa jsem se to kurva dostal?! Babička, která čte myšlenky… nebo co to mělo znamenat s tím medem… A kluk, kterej umí léčit zranění pouhým pohledem… nebo dotykem… nebo prostě jenom svou přítomností?!! Ty historky o tom uřknutí najednou dostávají zásadně jinej rozměr! Doufám, že teď taky nedostanu horečku a nebude mi minimálně týden špatně! Kdo ví, co mi doopravdy udělal…

Ucouvnu o další krok a na otazníky v Lukášových očích odpovím výhružným zavrčením: „Už na mě nikdy, nikdy nešahej!!!“

A pak se k němu otočím zády a rozběhnu se pryč.

***

Celou noc nemůžu spát. Nejde mi to. Bojím se usnout, jako kdyby spánek automaticky znamenal, že se vzbudím s příznakama toho Lukášova prokletí, zatímco když zůstanu vzhůru, tak to od sebe dokážu nějak odrazit… Co chvíli rozsvěcuju lampičku a zkoumavě pozoruju svou levou ruku. Celý předloktí mě pálí, ale popravdě, nejsem si tak úplně jistej, jestli mě fakticky pálí, nebo jestli si to jenom sugeruju. Koukám na neporušenou kůži a hledám tam sebemenší jizvičku, sebemenší stopu po tom, že ještě před pár hodinama mi z toho místa valila krev. Chvílema už se skoro smiřuju s tím, že se to nestalo… že jsem se třeba při tom svým ne zrovna podařeným seskoku z toho stromu nějak praštil do hlavy a měl jsem jenom dojem, že mám pořezanou ruku… Ale ne, nejsem přece blázen! Nezdálo se mi to, byla to pravda, skutečnost, stalo se to!!! Odmítám být za blázna já, když divnej je tady někdo úplně jinej!!!

Dopoledne strávím duchem lehce nepřítomnej, připadám si trochu jako v mlžným oparu, ve kterým se nedokážu pořádně rozkoukat. Po obědě si pak chvilku navážno pohrávám s nápadem, že bych se prošel do vedlejší dědiny mrknout se na ty sportovní soutěže. No co, pokecal bych tam s pár známýma lidma, možná se seznámil s dalšíma, přišel bych na jiný myšlenky… Ale nakonec se k tomu nedokopu. Tak jaksi se mi mezi lidi ve skutečnosti nechce. Jsem na to, abych se s někým družil, moc… unavenej.

Místo toho vyrazím na procházku za barák a rovnou do lesa, o kterým tak nějak tuším, že tam nikoho nepotkám. A prochodím to tam skrz naskrz, až se nakonec, pro mě dost překvapivě, octnu nedaleko tý meze lemovaný těma třešněma. No to snad…! Nakonec je snad prokletý celý tohle místo, že si mě k sobě tak magicky přitahuje!

Očima propátrávám koruny jednotlivejch stromů, jestli tam náhodou někdo nesedí, a když si ověřím, že jsem tady sám, zastavím se pod první třešní. Obejdu ji kolem dokola a hledám nějakej náznak toho, proč o ní Lukáš prohlásil, že není zdravá – žádný nalomený nebo suchý větve ale neobjevím… Možná to myslel tak, že ty plody nejsou úplně zralý? Nebo že jsou naopak červavý…? Po chvilce nad tím ale přestanu přemýšlet, může mi být ukradený, co to včera plácal. Celej on mi může být ukradenej!

Bez problémů se vyhoupnu na tu nejnižší větev, a jelikož mě povzbudí, jak snadno mi to šlo, odvážím se a vyšplhám ještě o kus výš. A ještě o kousek. Dostatečně pyšnej sám na sebe, že i coby městský dítě si umím v přírodě poradit, se usadím obkročmo na jedný haluzi a rukama si pak přitahuju větve ze všech stran, abych je mohl očesávat přímo do pusy.

Netuším, jak dlouho si tu spokojeně bužíruju, než mě napadne popolízt ještě o něco výš, abych dosáhl i na tamhletu luxusně obsypanou větev. Užuž se po ní natahuju, když se ozve charakteristickej praskavej zvuk…

A pak už neslyším nic.