O kouzlení (II.)

Pořád neslyším nic.

I když… i to ticho je až příliš hlučný. Takový… dezorientující.

Ale aspoň už něco vidím. Spoustu zeleně. Všude samá zelená. Zelený fleky. Skvrny. Zelená… obloha…?

Zavřu oči.

A když je znovu otevřu… Pořád zelená. Všude. Je mi z toho na blití.

Jo, asi budu zvracet.

Pohnu hlavou, zkusím se pootočit… a mý hlasivky zareagují bolestným zaúpěním. Okamžitě se hýbat přestanu a snažím se to rozdýchat.

Odkud ta bolest šla…?

Najednou si uvědomím, jak mi srdce v hrudi divoce buší. Panicky. Vyděšeně. Ta bolest šla totiž odevšad.

Znovu zavřu oči a v tom příjemným přítmí zkusím najít odpověď na tu nejzákladnější otázku. Co se stalo?!

Postupně se začnu rozpomínat. Procházka. Třešňová alej. Nezdravej strom. Křupnutí. Tma.

Do hajzlu. No, tak očividně jsem ten pád z tý výšky přežil. To je ovšem asi jediná dobrá zpráva. Všechny ostatní už se mi jeví jako podstatně horší. Třeba to, že mě bolí celý tělo a téměř se nemůžu pohnout. To asi o ničem dobrým nesvědčí. Nebo to, že nikdo neví, kde jsem. A že to ani nemám komu jak sdělit. Protože na mobilu si momentálně tak jaksi ležím… a když zkusím natáhnout ruku, abych… jaúúú!!! No, tak ruku zrovna teď prostě nenatáhnu. Auvajs. Ani o kousek.

Nevadí, tak… zkusím to za chvilku. Zkusím na to nabrat trochu sil.

Zavřu oči.

A znovu je otevřu. Ta zelená obloha… je trochu tmavší. Všechno kolem mě je trochu tmavší. Temnější. Asi mám něco s očima.

Nebo se stmívá.

Nic z toho ale není dobrá zpráva. Všechny zprávy se jeví jako špatný zprávy. Ale to už jsem říkal, ne…? Ale kdy? A komu? Nemůžu si vzpomenout.

Procházka. Alej. Třešně. Já až nahoře. Já úplně dole. Mobil. Jauvajs, sakra! Ne, takhle to nepůjde… Jenže nějak to jít musí!

Zatnu zuby, nadzvednu hlavu. Potřebuju se trochu rozhlídnout. A zjistit, jak na tom jsem. Mám tu ruku zlomenou? A co druhá? Proč s ní nemůžu hýbat? A nohy? Proč nemůžu hýbat ani s nohama?!

A pak to uvidím.

Z boku mi trčí kus silný větve. Prostě mě úplně kliďánko propíchla. Projela mým tělem jako horkej nůž máslem. A zůstala tam, zaklíněná, přísně trčící, ubližující. Kus dřeva, co převzal vládu nad mým tělem. A dost možná i nad celým mým životem.

Vypadá to hrozně. Bolí to hrozně. A všude je spousta krve. Mý krve.

Zvedne se mi žaludek, začnu lapat po dechu. Položím hlavu zpátky do trávy, pevně semknu víčka k sobě a vší silou se snažím zahnat ten výjev… ten… ten výjev…

Nechám oči zavřený.

A už je nechci nikdy otevřít.

***

Slyšíš mě?

Neslyším.

Vím, že mě slyšíš. Potřebuju, abys mě slyšel.

Ale já…

Bude to dobrý, jasný? Vydrž.

Nebude. Viděl jsem to. Nebude.

Vydrž.

…

Známej, ale nezařaditelnej hlas mě táhne ven z tý prázdný černoty. Vede mě kupředu jako ruka podaná v mlze. Vede mě ze tmy… do světla. Vede mě od zelený… do barev.

***

Otvírám oči.

V hlavě mi ještě doznívá ten hlas, rozhlížím se, hledám ho… Ale nikdo tady není. Jenom já… a třešně a listí a tráva… a šero, protože slunce už očividně před nějakou dobou zapadlo.

Opatrně se posadím, cítím, že prudký pohyby by mi nemusely udělat dobře. Zrak se mi automaticky stočí k mýmu levýmu boku… Ale z těla mi už žádnej dřevěnej pahýl netrčí. A vůbec nic mě nebolí. Můžu se úplně normálně hýbat.

Vypadá to, jako kdybych se prostě odpoledne rozhodl zdřímnout si ve stínu stromu – a teď jsem se probral. Až na to, že takhle to úplně nebylo. Ty polámaný větve okolo mě hovoří o něčem jiným. Stejně jako mý zakrvácený tričko.

Pomaličku se překulím na kolena a hmátnu si do zadní kapsy. Mobil to kupodivu přežil bez úhony… a funguje… Tři zmeškaný hovory od mámy. No super.

Vyťukám krátkou textovku, že už jsem na cestě domů, a vydrápu se na nohy. Zamyšleně se zahledím k lesu. Kdybych si troufl vrátit se domů tamtudy, nebudu muset jít přes celou vesnici… Jenže do zšeřelýho lesa se mi nechce, přijde mi, že se tam sotva vyznám i za světla, natož takhle za tmy.

S povzdychnutím si zastrčím špinavý triko do kalhot a rychlým tempem vyrazím po kamenitý cestě směrem… k tomu osamělýmu stavení. Kterýmu jsem se chtěl po včerejšku už napořád vyhýbat. No, dneska ale není na nějakej trapnej bojkot kdy.

Když tu chalupu míjím, obezřetně se rozhlížím. Je temná, v žádným z oken se nesvítí. Přesto mám ale silnej dojem, že Lukáš tam někde je. Musí tam někde být. Ještě před chvílí na mě mluvil. Nemůže být moc daleko.

Přidám do kroku, spíš běžím, než jdu. Zpomalím až kousek před hospodou. Obhlídnu situaci, jasně, na zahrádce je zase živo, i když není to tam tak přeplněný jako obvykle, spousta lidí je asi ve vedlejší dědině na tý sportovní akci. Na hřišti už takhle potmě není nikdo, a tak ho celý obejdu, nedopadá sem ani moc světla z lamp, čili by si mě nikdo z místních všimnout nemusel… Pak se znovu rozběhnu a zvolním až těsně před naším barákem.

Potichoučku se vplížím dovnitř a nejdřív se u sebe v pokoji převlíknu, než sejdu do obýváku, abych čelil mamčinýmu podmračenýmu vyzvídání, proč nejsem za celej den schopnej se jí ozvat. Z těch pár údajů, který jsem stačil sesbírat, jí vykreslím báchorku o Hrách bez hranic, kterých jsem se jakože zúčastnil, vyslechnu si několik tátových vzpomínek, že zamlada s klukama taky soutěžili v kde čem, no a pak už s úlevou zapadnu do koupelny… a do postele.

A tentokrát se spánku nebráním. Už vím, že k tomu nemám žádnej důvod. Nikdo mě neuřknul. Nikdo mi neublížil.

Naopak. Lukáš mi… nějak… zachránil život.

***

Druhej den se cítím docela rozlámaně. Bodejť by ne, když se mi celou noc znovu a znovu zdálo o tom, jak padám ze stromu! Mý tělo se asi nemůže jen tak snadno srovnat s tím rozporem, že doopravdy odněkud slítlo – ale že je přitom dokonale zdravý a neporušený. A tak se snaží s tím popasovat aspoň přes sny.

I přes jakousi celkovou únavu, která se po výborným obědě ještě znásobí, se odpoledne rozhodnu vyrazit zase na procházku. A tentokrát už ne jenom tak někam, jedno kam. Kdepak. Tentokrát mám cíl zcela jasně danej. Ačkoliv to je asi tak všechno. Vím, kam chci dojít, ale nejsem si tak úplně jistej, co přesně tam chci dělat. Ale co, ono se to nějak vykrystalizuje.

Lukáše tentokrát vidím už zdálky. U přední zahrady totiž spravuje plot. Nebo spíš to vypadá, opravím se, zatímco se přibližuju, že dělá novej. Že hodlá dělat novej. Sotva s tím totiž začal.

Všimnu si, jak se na mě na pár vteřin zadívá, ale pak hned zase sklopí oči k práci. Z toho gesta si udělám obrázek, jakým stylem to asi hodlá hrát… To má ale blbý, protože já si nic nakecat nenechám.

Dojdu až k němu, zastavím se před tím, co momentálně zbývá z plotu, a rovnou na něj uhodím: „Byls včera v tý třešňový aleji?“

Okamžitě sám nad sebou zakoulím očima. Asi už mě ten místní zdravicí nezvyk taky stihl nakazit…

Lukáš ke mně zvedne oči, chvilku si mě zkoumavě měří a pak vcelku přesvědčivě pronese: „Nebyl.“

„Nekecej!“ vyjedu na něj tak zostra, že bezděky o krok ucouvne.

„No… no dobře,“ hlesne. „Tak jsem tam byl. Vím, žes mi říkal, ať na tebe nikdy nešahám, ale včera…“

„Děkuju,“ skočím mu do toho. Protože to je ten hlavní důvod, kvůli kterýmu mě to sem tak táhlo. Abych mu poděkoval. Jenom jsem se potřeboval ujistit, že… já nevím, že mi třeba opravdu nehráblo. A že se ten včerejšek stal. A to mi Lukáš právě teď potvrdil.

Zarazí se uprostřed věty a mlčky mi hledí do očí.

„Děkuju,“ zopakuju potichu.

A on po chvilce kývne hlavou, jako že mý poděkování bere na vědomí, a podobně tichým hlasem dodá: „Jsem rád, že už jsi v pohodě.“ Pousměje se – a ten úsměv mu prozáří celou tvář.

Pak se znovu vrátí ke svý rozdělaný práci. A sice k tomu, že odměřuje, jestli plaňka, kterou se chystá přiklepnout k desce, je správně daleko od tý předchozí.

Chvilku ho pozoruju, než se nabídnu: „Můžu ti s tím nějak pomoct?“

„A umíš stavět ploty?“ odpoví mi otázkou, aniž by přestal soustředěně vraštit čelo.

„Ne…“

„No, já vlastně taky ne,“ přizná a zase se pousměje.

„Tak ale zatím ti to docela jde, máš to celkem rovný,“ pobaveně si rýpnu.

„Celkem…?“ nakrčí zmateně obočí a zahledí se na těch několik latěk, který už má připevněný ke dvěma nosným deskám.

„Hm, dívej, tuhle tyčku máš křivou,“ popojdu kousek doleva a ukážu prstem, „tuhle taky…“ Koušu se sice do rtu, abych se rovnou nerozesmál, ale Lukáš přesto vycítí, že si z něj dělám srandu, protože se na mě zadívá a zacukají mu koutky.

„Ty seš ale!“

„Jo, no, když už jsme u toho, tak já jsem Dušan,“ napřáhnu k němu ruku. Dojde mi totiž, že jsme se vlastně doteď nepředstavili.

„Lukáš, čau,“ řekne, vloží svou dlaň do tý mý a pevně stiskne. Ten stisk mu oplatím – a doufám, že to pochopí. Že pochopí, že to pro mě není jenom formalita při představování, ale že mu tím zároveň dávám najevo, že už se jeho dotyků nebojím. A že tu svou výhružku o tom, že na mě nikdy nesmí šahat, beru zpátky.

Lukášův úsměv se o něco rozšíří, jako kdyby si to v mých očích všechno četl – a kdo ví, možná, že i čte… To teď není podstatný.

Teď je podstatnej ten plot, haha.

Zakotvím očima na hromadě dřevěnejch planěk čekajících na svý využití. Lukáš můj pohled vystopuje, taky se na ně zahledí a s pokrčením ramen vysvětlí: „Babička řekla, že chce novej plot, tak bude mít novej plot. Naštěstí je na netu plno návodů, jak na to.“

„A co až babička řekne, že chce novou střechu?“ zašťuřím se na něj.

Chvilku si mě zkoumavě měří, pak se otočí a podobně zkoumavě si změří pohledem tu střechu. „No, tak to abych si našetřil na pokrývače…“

Vybuchnu smíchy: „To je rozumný!“ Pak už ale přestanu vtipkovat a přejdu k věci. „Hele, co kdybys mi na netu ukázal, podle kterýho toho návodu jedeš? Taky si ho nastuduju – a pak ti s tím pomůžu. Ať tu nestrávíš celý prázdniny.“

„A tobě se chce?“ zahledí se na mě pátravě. „Nechceš jít místo toho, já nevím, ochutnat třeba zase pár třešní?“ A znovu mu tak roztomile zacukají koutky.

„Posluž si,“ rozhodím pobaveně rukama. „Jenom do mě! Do Pražáka, co neumí lízt po stromech, no! A až tě to přestane bavit, tak mi řekni, kde najdu ty instrukce,“ hrábnu si do kapsy pro mobil.

A Lukáš mi vyhoví, navede mě na stránky, na kterých je jak videonávod, tak i písemnej manuál, a než si to prohlídnu a zrychleně načtu, donese nám z domu dvě plechovky s vychlazeným nealko pivem.

A po zbytek odpoledne a podvečera spolu prostě… stavíme plot. Moc toho nenamluvíme, to je skoro jenom samý podej nebo podrž, i přesto se nám ale povede hned několikrát chytnout téměř nezastavitelnej záchvat smíchu, třeba když mezi objednanýma laťkama objevíme jednu dobře o půl metru kratší a přemýšlíme, jak ji do toho plotu zakomponovat, aby nepřišla vniveč. Vyřeší to až Lukášova babička, která se přijde podívat, jak nám to jde, tu tyčku vytrhne Lukášovi z rukou a několikrát ho s ní přetáhne přes zadek.

„Vidíš, pro dobrotu na žebrotu,“ durdí se Lukáš naoko, ale oči mu smíchem jenom jiskří.

Když se s ním už téměř potmě loučím a domlouváme se, že se zítra stavím zase, abysme se pokusili to dodělat, uvědomuju si, že takhle příjemnej den už jsem dlouho nezažil! Sice jsme si za celou dobu řekli jenom pár vět, ale i tak jsem se vedle něj cítil mnohem líp, než mi bylo kterejkoliv ten večer, co jsem strávil s partou místňáků v družný zábavě u hřiště…

***

„Je to výborný, vážně!“ huhlá Lukáš s plnou pusou, zatímco do sebe láduje už sedmej nebo osmej kousek mamčina meruňkovýho lívanu.

„Ale zase nepřeháněj,“ zapýří se mamka, „od tvé babičky jsi určitě zvyklý na jinačí dobroty! Já si pořád moc dobře pamatuju, jak úžasně vařila a pekla ta moje…“

„Tak to víte, že babi peče skvěle, ale tohle je teda majstrštyk!“ pochlebuje mamce Lukáš. „Možná mi to tak přijde i proto, že moc nejsem zvyklej na meruňky. Ty na mezi za dědinou nerostou, no,“ nenápadně na mě mrkne, „a na zahradě je taky nemáme, takže teď se u nás doma střídají jahodový knedle a třešňový buchty, za měsíc to budou pro změnu borůvkový knedle a ostružinový buchty…“

„No vidíš, to je nápad!“ rozzáří se mamka. „Když teda tvoje babička nechce, ať jí za ten med zaplatím, tak jí aspoň pošlu pár kilo meruněk. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, teď už by na to nebylo vidět, ale zítra Dušan nějaké natrhá a donese vám je!“

„No ne, ty sis všimla, že jsem tu taky? To se divím, už jsem se smířil s tím, že jsem neviditelnej!“ pronesu vesele. Lukáš sem totiž se čtyřma sklenicema medu přišel zhruba před dvěma hodinama – a za celou tu dobu jsem se v podstatě nedostal ke slovu! Mamka si ho hned uzurpovala pro sebe, nevěděla, jak se mu revanšovat za to, že sem vážil cestu, a tak mu nabídla ten lívan, chlazenou limošku, pak mu naopak připravila horký kakao… A celou tu dobu spolu ti dva kecali o vaření, pečení a receptech, aniž by se nechali rozhodit tím, jak jsem napůl pobaveně, napůl znuděně koulel očima.

„Kašpare jeden,“ otituluje mě mamka.

Lukáš naštěstí konečně domlaskne poslední sousto a k mý velký radosti se nenatáhne po dalším kousku, ale zvedne se s tím, že už bude muset jít.

V předsíni se oba obujeme a já si kolem pasu přivážu mikinu.

„Chystáš se ještě ke hřišti…?“ sonduje Lukáš.

„Ne, ale doprovodím tě,“ oznámím mu.

„To nemusíš, já přece trefím,“ zakření se na mě.

„Rád se projdu,“ pokrčím rameny. A Lukáš už mi můj nápad naštěstí víc nerozmlouvá.

Když za náma zavřu branku, tázavě se na něj zahledím – ať si vybere, kudy to chce vzít. Lukáš nepřekvapivě zamíří dozadu, k lesu. „Když nemusím, tak kolem hřiště nechodím,“ řekne, jako kdyby měl potřebu mi to nějak vysvětlit.

„To už mi došlo,“ prohodím a zařadím se vedle něj. Chvilku napjatě vyčkávám, jestli třeba nebude ještě nějak pokračovat, ale když je zřejmý, že ne, vytáhnu z kapsy mobil, rozsvítím na něm baterku – a dobře půlku cesty ujdeme mlčky. Zajímavý. S některýma lidma je mi mlčení trapný a nepříjemný, ale s ním se naopak i v týhle tichý poloze cítím dobře…

Když se ovšem začneme přibližovat k tý třešňový aleji, nakonec se přece jenom odhodlám to ticho prolomit. „Můžu… můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně,“ ujistí mě a zvědavě ke mně otočí hlavu.

„Jak jsi věděl, že jsem spadl z toho stromu?“ vytáhnu téma, kterýmu jsme se zatím vyhýbali. Doteď mezi náma ta několik dní stará událost visela jako něco, co se stalo, ale o čem se nemluví… Ale teď jsem se rozhodl tuhle nepsanou dohodu prolomit.

„Babička tě viděla,“ odpoví mi a zadívá se zase pod nohy.

„Cože?“ překvapí mě to. „A odkud?“

„No… tady,“ řekne potichu a prsty pravý ruky se zlehka dotkne svýho spánku. „Jakože v hlavě. Ona někdy takový vidění mívá.“

„Aha,“ polknu a snažím se nějak si to celý představit. „A ty?“ zeptám se po chvilce. „Taky je někdy míváš?“

„Ne,“ zavrtí hlavou.

„Hmmm… A ona… umí číst i myšlenky? Asi jo, že, když tak dobře věděla, že moje mamka chce ten med…“

Lukáš se na chvilku odmlčí, než spustí. „Hele, to je asi trochu složitější. Rozhodně neumí číst všechny myšlenky jako v nějaký otevřený knize. To se prý ani nesmí, bez souhlasu toho druhýho. Ale docela často umí něco… vycítit. Nějakej náznak něčeho. To s tím medem u tvý mamky taky nevěděla jistě, jenom to nějak… napůl vytušila, napůl uhodla, řekl bych…“

„Každopádně je dobrá,“ shrnu to obdivně. A po pár vteřinách dodám: „Oba jste.“

Na to už se Lukáš jenom pousměje… A zbytek cesty k jejich domu znovu strávíme v příjemným mlčení.

„Tak dík za doprovod,“ zvedne ke mně Lukáš pohled, když dojdeme k brance.

„Nemáš vůbec zač,“ ujistím ho. „No, a předpokládám, že zítra se zase uvidíme, když si budu hrát na Karkulku, co nese přes les tvý babičce košík plnej meruněk!“

Lukáš se rozesměje: „To aby sis dával pozor na myslivce – a na vlka!“

„Ještě mě straš!“ přidám se k jeho smíchu. „Tak ale v nejhorším, kdybych tu cestu lesem nezvládl bez úhony, tak mě s tvou babičkou zase zachráníte, deal?“

„Nebo ti můžu přijít naproti,“ nabídne mi bezelstně. „Víš, jak se říká, že bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic…“

„Tak když mi na sebe dáš číslo,“ rovnou začnu šmejdit prstem po displeji mobilu a najíždět do kontaktů, „tak ti zítra napíšu, než vyrazím na cestu.“

„Fajn,“ opatrně mi mobil vytáhne z dlaně a svý číslo do něj vyťuká sám. A jak ho tak pozoruju, chce se mi najednou děsně smát, protože… No není to cáklý? Stačilo pár slov – Nevyměníme si čísla? – Jo, jasně! – a my tu místo toho radši rozehrajeme pohádku o Karkulce, abysme náhodou nemuseli přiznat na plnou hubu, že o kontakt na toho druhýho stojíme…

Ale taky se mi chce děsně smát prostě jenom tak, z čirý radosti. Protože mě fakt těší, že se mu teď můžu kdykoliv ozvat… a on mně taky.

***

Ani se nenaděju – a Lukáš už zase vysedává u nás doma. Tentokrát teda ne v kuchyni, ale v obýváku. Důvod je prostej. Včera jsem mu donesl ty meruňky… a pak jsme šli zase na třešně… a pak pro změnu on doprovodil domů mě… No a já jsem úplně zapomněl na to, že jsem u jeho babičky nechal ten košík. A Lukáš nedal jinak, než že mi ho dneska přinese.

Naši navíc nejsou doma, takže tentokrát se to obejde bez útrpný debaty o pečení. Místo toho posedáváme na gauči, na stole stojí dvě sklenice parádně vychlazený Coly, který průběžně doplňuju, a obrovská miska plná brambůrků – a koukáme na bůhvíkolikátou reprízu Partičky. Původně jsem teda zapnul telku proto, že jsem chtěl nějakej hudební podkres, ale při snaze proklikat se programama na pořádnej hudební jsem narazil na tenhle komediální s odpolednem věnovaným právě Partičce. Zrovna tam jela má oblíbená scénka, takže se slovama „jé, tohle je dobrý“ jsem se u toho na chvilku zarazil, a když to Lukáše zaujalo a začal se u toho pochechtávat, rovnou jsem dálkovej ovladač odložil.

Když pak to Partičkový odpoledne skončilo a místo toho začali vysílat sedmou řadu Přátel, najel jsem místo toho na Youtube a další dobrý díly Partičky jsem hledal přímo tam. Mezitím jsem Lukášovi vyprávěl, že jsem tyhle týpky viděl několikrát i naživo – jednou jsme na nich byli s našima a dvakrát s partou kámošů a pokaždý to bylo skvělý! Lukáš se mi zase svěřil, že to nejvtipnější, co kdy viděl naživo, bylo divadelní představení, na kterým byli v prváku se školou – herci nějakýho zájezdního divadla prý zrovna neměli svůj den a pletli repliky takovým způsobem, až už si z toho pak sami dělali srandu a povedlo se jim celý hlediště odbourat smíchy.

Když se večer vrátí naši, najdou nás v obýváku tak vytlemený, až začne taťka lehce podezíravě vtipkovat, co jsme to prej hulili za matroš. To mamka myslí na praktičtější věci a pro změnu nás podrobí výslechu, jestli jsme večeřeli něco jinýho než ty brambůrky. Když přiznám, že ne, a absolvuju kázání, jak příšernej hostitel jsem, za čtvrt hodiny před nás vyskládá tác plnej toustů se sýrem, šunkou a rajčatama.

Teprve před desátou si Lukáš uvědomí, kolik je hodin, a s povzdechem, že to si zase od babičky něco vyslechne, se zvedne k odchodu. Zvednu se samozřejmě s ním, ale když se v předsíni začnu taky obouvat, Lukáš mě zarazí: „Neblbni, na procházku už je dost pozdě… A navíc to asi vezmu trochu poklusem.“

„Hm, tak pak je tu řešení číslo dvě – přizvu na pomoc koloběžku,“ oznámím mu s vítězoslavným úsměvem na tváři.

„To víš, že jo! V tom lese by ses na ní vysekal i ve dne, natož v noci!“ odporuje mi.

„To je právě na kolobce super – nedá se z ní spadnout,“ informuju ho.

„Ze všeho se dá spadnout,“ oponuje mi a mnohoznačně se na mě zakření.

„Pf,“ odfrknu a vyrazím ven, „tak když to bereš takhle, tak já už mám pády vybraný minimálně na pět let dopředu. Čili se mi už nemůže nic stát.“ A s tím odběhnu do garáže, abych z ní chvilku nato vyjel na koloběžce, projel brankou a zastavil přímo před Lukášem. Seskočím na zem a jednoznačným gestem ho pobídnu: „Voilá!“

„Co jako?“

„Jaký co jako? Prostě naskoč a frčíme.“

„Jako že bysme na tomhle jeli oba, jo?“ zeptá se s despektem. „To nás přece ani náhodou nemůže uvízt!“

Přejedu ho očima od hlavy k patě. „Sorry, ale nevypadáš, že bys vážil osmdesát kilo a víc, haha, takže s tímhle si starosti fakt dělat nemusíš.“

I když na nás dopadá jenom slabý světlo od nedaleký lampy, stejně cítím, jak mě Lukáš propaluje zkoumavým pohledem. Já mu naopak vracím svůj pevnej, rozhodnej, sebevědomej – a nakonec to zřejmě nějak zabere, jelikož Lukáš s povzdechem kapituluje.

„Achjo… A s něčím jiným si je dělat mám?“ vyzvídá, zatímco se váhavě zkouší postavit na nášlapnou desku.

„Ne,“ ujistím ho. Chviličku ho pozoruju, pak mu poradím, jak si může stoupnout ještě líp, aby měl větší stabilitu a zároveň abych se za něj v pohodě vlezl. Zkušenosti s tím už mám – Zbyňu jsem takhle občas vozíval domů, když se u mě neplánovaně zdržel… A Lukáš je oproti Zbyňovi drobnější, takže když si za něj stoupnu a natáhnu přes něj ruce na řídítka, nejsme na sebe zdaleka tak natěsnaní, jako jsme byli právě se Zbyňou.

Na druhou stranu – přesto se jeden druhýho dotýkáme. Když se to vezme kolem a kolem, Lukáš je o mě v podstatě opřenej. A paže má položený na těch mejch, aby se taky mohl aspoň zlehka přidržovat řídítek. Na bradě mě šimrají jeho vlasy. A tohle všechno mi dělá zatraceně dobře.

Rozjedu se pomaličku a opatrně, ale jelikož jsem za ty roky se svou kolobkou sžitej, troufnu si po chvilce přidat na rychlosti.

„Radši moc neblbni,“ krotí mě Lukáš. „Jestli se tu rozsekáme, tak počítej s tím, že nás babi najde, nějak nás vykurýruje – a pak nás znovu přerazí!“

„Neboj,“ odpovím mu pobaveně, „jsem přece to městský dítě, vzpomínáš? Po stromech fakticky lízt neumím, ale na kolobce jezdím asi od čtyř let.“

„No jo, ale po asfaltu! A ne po lese!“

„Neboj,“ zopakuju jenom – a pak nás tím lesem bravurně provezu. Zastavit a seskočit kvůli ošemetnýmu terénu musíme jenom dvakrát, takže když pak zastavím potřetí, a sice před Lukášovým barákem, v duchu se spokojeně poplácám po zádech.

„Tak co? Nebylo to tak hrozný, ne?“ dožaduju se aspoň nějakýho ohodnocení mejch řidičskejch schopností.

„Byla to paráda,“ řekne uznale. „Ale příště budu řídit já,“ vymiňuje si.

Podbřiškem mi projede zašimrání – díky tomu jeho úplně samozřejmýmu příště. A taky díky tý představě, jak bych se v tom případě mohl opřít já o něj… Nepatrným trhnutím hlavou se ale rychle vrátím do reality: „Vždyť bys přese mě neviděl na cestu.“

Pousměje se: „To se nějak udělá…“

A další zašimrání, tentokrát o trošku silnější.

„Ehm… Příště, takže zítra?“ rozhodnu se změnit ten neurčitej časovej pojem na nějakej konkrétní. A taky na co nejbližší.

„Jo, klidně,“ souhlasí. „Pokud mě babi něčím nečekaným nezaúkoluje, žádný plány nemám.“

„Fajn. Ještě si napíšeme,“ ladím detaily, zatímco naskakuju na kolobku. „Tak čau a… dobrou noc…“

„Dobrou,“ mávne na mě, a když pak ujíždím směrem k vesnici, kde se na lampama osvětlený silnici budu moct pořádně rozjet a budu tak doma rychlejc, cítím v zádech jeho pohled.

***

Už podruhý za sebou trávíme odpoledne u rybníka.

Včera totiž teploty atakovaly pětatřicet stupňů ve stínu a Lukáš navrhl, jestli se nezajdeme trochu zchladit. Nijak moc jsme nad tím nepřemýšleli, ono to v tom vedru ani nejde, haha, a tak jsme si dopřáli takový rychlý osvěžení celýho těla a pak jsme posedávali na trávě na břehu, ve vodě už jsme si máčeli akorát nohy, a kromě toho, že jsme kecali o cestování, jsem veškerou pozornost soustředil na to, aby mi oči pořád neulítávaly k jeho nahýmu hrudníku. Nebo… ehm… k těm mokrým boxerkám… který toho víc naznačovaly, než schovávaly…

Dneska už jsem byl chytřejší, a tak když jsme se shodli na tom, že zase půjdeme k vodě, nacpal jsem do batohu deku, abysme si tu mohli udělat větší pohodlí, a přihodil jsem i dvě plechovky ovocnýho piva z mamčiných zásob.

Po krátkým smočení se, protože plavání se tomu vzhledem k velikosti a malý hloubce rybníku ani při nejlepší vůli říkat nedá, se natáhneme na deku do stínu košatýho stromu a prostě si jenom tak lenošíme. Nebo teda… no, za Lukáše mluvit nemůžu, ale když to řeknu za sebe, tak mý tělo sice lenoší, ale zároveň se totálně přehřívá. Totálně. Z tý Lukášovy blízkosti. Jo, ležíme asi tak půl metru od sebe, ale… zároveň, když se na to podívám z opačnýho úhlu pohledu… tak jeho téměř nahý tělo leží jenom padesát cenťáčků ode mě. A to je sakra málo na to, aby mě to celýho… nerozechvívalo…

Cítím, jak se mnou šijou všichni čerti, protože na tohle nejsem zvyklej. Nevím, co mám v takovýhle situaci dělat. Takhle blízko jsem zatím vždycky ležel jenom vedle jednoho jedinýho polonahýho kluka – a sice vedle Zbyňka, a nutno dodat, že u toho ležení to nikdy dlouho nezůstalo. Vždycky jsme se nakonec začali jeden druhýho dotýkat. A já teď cítím, jak přesně po tomhle mý tělo prahne… a je celý zmatený, protože mu zároveň vysílám signály, že nesmí. Nemůžu se Lukáše dotýkat. Nejde to. Jsme jenom kámoši. Možná dokonce ani to ne. Možná jsme teprve dva sousedi, co se pomaličku poznávaj. A do týhle fáze teda rozhodně žádný dotyky nepatří…

Jenže nakonec to nevydržím. Musím udělat aspoň něco, jinak se z těch rozporuplnejch pocitů zblázním! A tak se přetočím na bok, opřu se o loket, dlaní si podepřu hlavu – a se šibalským úsměvem se na Lukáše zadívám.

„Co je…?“ otočí se ke mně zvědavě.

„Můžu…?“ zeptám se mnohoznačně.

Zmateně na mě vykulí oči. „Co…?“

Sklouznu pohledem k jeho paži… a bříšky prstů se opatrně dotknu kůže kousek pod loktem. Pak se mu znovu zadívám do tváře, zkoumavě, jestli je s tím v pohodě.

„Co přesně děláš…?“ nechápe.

„Snažím se zjistit, jestli je nějak poznat, že máš kouzelný ruce,“ prohodím.

Vyprskne smíchy: „Ty seš pako!“ Ale to je veškerá jeho reakce. Neplácne mě po tý ruce, abych mu dal pokoj, ani se neodkulí z mýho dosahu. A tak si to vyložím, jako že mám dovolený pokračovat.

Znovu sklopím zrak k jeho ruce. Prstama mu zlehounka putuju po předloktí směrem k zápěstí. Pozorně sleduju tu cestu mých prstů skrz jeho jemný chloupky – zatímco on stejně pozorně sleduje mou tvář, jak zjistím, když k němu zase vzhlídnu.

Chviličku se vzájemně propalujeme očima, než si troufnu se ho zeptat: „Jak to funguje? Myslím to, že prostě jenom tak z fleku zastavíš krvácení…?“

„Nevím,“ je s odpovědí rychle hotovej.

„Jak jako nevíš? Přece musíš vědět, jak to děláš,“ nezdá se mi to.

„Tak… copak ty víš, jak to funguje v tvý hlavě, že když se tě někdo zeptá, kolik je deset na desátou, tak z tebe automaticky vypadne odpověď? Nebo co přesně proběhne v tvým těle za procesy, když třeba pomyslíš na to, že potřebuješ zadržet dech, potopit se a uplavat pod vodou padesát metrů, aniž by ses utopil…?“

Pořád se jeden druhýmu upřeně díváme do očí a já mu bezmyšlenkovitě přejíždím prstama po paži, zatímco se snažím si nějak seskládat dohromady všechno, co mi říká. „Takže prostě pomyslíš na to, že má nějaká rána přestat krvácet – a ono se to stane?“

„Hmmm,“ zamyslí se, „ještě trošku jinak. Vidím totiž auru. Když chci. Kolem všech. A všeho. A už jsem se naučil poznat, která aura je dobrá, zdravá… a který barvy naznačujou, že je něco špatně… A když se toho, co se jeví jako nezdravý, dotknu, tak můžu tu auru opravit. Myšlenkama. Změnit ty barvy, víš? A ono se to pak projeví i fyzicky.“

„Týjo!“ vydechnu fascinovaně. „To je…,“ marně hledám slova, jakýkoliv hodnotící přídavný jména mi najednou přijdou děsně chudý a nedostatečný.

„Babička říká, že prý tyhle schopnosti máme všichni. Jenom v ně většina lidí nevěří – a tak ony v nich zůstanou neprobuzený.“

Pochybovačně na něj přimhouřím oči. „To zní až příliš… jednoduše!“

„To by ses divil!“ uchichtne se. „Uvěřit něčemu, o čem tě od malička přesvědčovali, že to není možný, je naopak neskutečně těžký…“

Zatímco o jeho slovech přemýšlím, znovu nevědomky upřu pozornost na svou dlaň, téměř nenápadně putující po tý jeho. „A… jak to bylo s těma klukama?“ zeptám se po chvilce tiše. „S Pavlem a Jarinem?“

„A která z těch několika verzí, co kolovaly po celý vsi, se k tobě dostala?“ odpoví mi otázkou.

„Že tě provokovali… a ty jsi je nějak proklel nebo co. A jim pak bylo děsně zle. Asi týden,“ lovím v paměti.

„Vida, to je překvapivě blízko pravdě,“ odfrkne.

Zvednu k němu pohled, abych mu dal najevo, že čekám na pokračování.

Lukáš si povzdychne, odvrátí ode mě hlavu a zahledí se někam nad sebe. „Akorát že jsem je nijak neproklel. Prostě… šel jsem domů, nalepili se na mě, měli blbý kecy, okej, to bych zvládl, to nebylo poprvý ani naposledy. Ale když po mně začali i hmatat, strkat do mě a tak, protože je štvalo, že jdu pořád dál a jich si zdánlivě nevšímám, tak už jsem to nevydržel a… popadl jsem je za zápěstí, nejdřív Jarina, potom Pavla… a tu jejich auru jsem jim trochu… pocuchal.“

„No co, neměli si na tebe dovolovat,“ nevidím na tom nic špatnýho.

Znovu si dlouze vzdychne. „Babi mi za to tenkrát děsně nabančila. Že prý když má někdo takovej dar jako já, tak ho musí používat s rozvahou – a hlavně k tomu, aby druhým pomáhal, a ne jim ubližoval…“

„Ale tak to je snad něco jinýho, ne? Ty jsi nikomu neubližoval záměrně. Jenom ses bránil.“

Jenom nepatrně trhne rameny a po tváři mu přejede stín, takže se dovtípím, že je mu celý tohle téma nepříjemný.

„Hele, já být na tvým místě, tak si s tím starosti fakt nedělám. Mít takový schopnosti a nemoct je využít v nouzi, to je podle mě dost k ničemu… Tvoje babička možná nikdy v takový nouzi nebyla, tak si to neumí tak představit,“ nabídnu mu svůj pohled na věc, abych mu dal najevo, že v tomhle jsem na jeho straně.

A Lukáš se ke mně otočí a vděčně se na mě usměje. „Hmm, možná máš pravdu…“

Ten úsměv mu oplatím – pak najednou ucítím, jak pohnul rukou a tu mou putující dlaň vzal do svý. Jsem z toho tak paf, že jenom naprázdno polknu. Hloubavě mu hledím do očí… a jeho pronikavej pohled mě obrací naruby. Připadám si, jako kdyby mi zkoušel číst z očí…, ale spíš teda čte v mý auře. A kdo ví, co přesně v ní vidí. Jaký barvy. Jaký pohnutky. Jaký city.

Po chvilce Lukáš ty elektrický výboje, co mezi náma přeskakujou, přeruší tajuplným prohlášením: „Teď je řada na mně.“

„S čím…?“ nechytám se.

„Věříš mi?“ zeptá se místo odpovědi.

Zapátrám v jeho očích, jako kdybych chtěl zjistit, z jakýho důvodu se mě ptá, na nic ale nepřijdu, a tak ho prostě ujistím: „Jasně…“

„Tak si lehni. A zavři oči.“

„Proč…?“

Lukáš se rychlostí blesku posadí, přemístí se na kolena a popoleze těsně ke mně. Potom mě chytne za paži a trhne, díky čemuž ztratím oporu a překulím se do lehu.

Mám chuť se ho zeptat, o co mu jde a co chce dělat, ale dojde mi, že dalším vyptáváním bych akorát tak popřel to, co jsem mu právě potvrdil. A sice, že mu věřím… A tak se přetočím na záda a poslušně zavřu oči.

Lukáš vklouzne dlaní do tý mý a stiskne mi ji, druhou dlaň mi zlehka položí na břicho. Mám co dělat, abych nevzdychnul nahlas, protože se z toho místa začne okamžitě šířit příjemný šimrání… a takový, hm… no, to není lechtání, to je spíš takový… hlazení, ale zevnitř…

Z břicha se to postupně přenáší do celýho mýho těla… a po chvilce, po chvilce to všechno ještě zintenzivní. Tentokrát už to hlasitý zalapání po dechu neovládnu. Ty pocity… Nedokážu je popsat, protože nic takovýho ani aspoň trochu podobnýho jsem ještě nikdy nezažil… Je to, jako kdyby to hřálo, žhnulo, ale přitom příjemně chladilo, je to, jako kdyby se mě dotýkaly stovky něžnejch dlaní najednou, jako kdyby mě hýčkaly a rozmazlovaly, a zároveň je to tak zvláštně… barevný… Jo, je to, jako kdybych cítil, ale zároveň i ochutnával barvy…

Vůbec netuším, jak dlouho to trvá. Může to být minuta, deset minut nebo deset let… Nedokážu se zorientovat, v čase ani v prostoru. Nedokážu to… uchopit. Jenom to prožívám. A je to… nepopsatelně nádherný. Vůbec o sobě nevím – a přitom naplno vnímám každou buňku svýho těla. Prostě neskutečný.

Teprve když zaregistruju, že všechny ty pocity pomalu odeznívají, dokážu otevřít oči… a zaostřit na Lukášovu tvář. A je mi z toho všeho… Fíííha! Dalo by se to přirovnat k pocitu, jako když člověk vystupuje z nějaký adrenalinový atrakce, po prožitý euforii ho brní celý tělo a nemůže se přestat smát… A já se najednou, aniž bych to mohl zastavit, taky nekontrolovatelně rozesměju. Protože… si s tím náporem dojmů neumím jinak poradit. Tak silný to bylo.

„No… ty… vole!“ vyhekám ze sebe, když se zase konečně dokážu aspoň trochu ovládat.

„Líbilo?“ zašťuří se na mě Lukáš.

„To je teda pěkně blbej dotaz!“ odpovím mu, pořád ještě vysmátej jak lečo, a naoko pohoršenej tím, že si ze mě tak utahuje, trhnu s rukou, která ještě pořád svírá tu jeho. „Ostatně, stopro moc dobře víš, jaký to je, tak se nedělej…“

„No,“ opatrně svou dlaň z tý mý vyprostí, „právě že to zas tak dobře nevím. Na mně samotným mi to až tak nefunguje.“

„Jak to?“ zaujme mě to.

„Tak to máš to samý, jako třeba… nevím… Třeba kdyby sis zkusil sám namasírovat krk.“ Přestane posedávat na kolenou a pomalu se zase položí na záda vedle mě. „Jako jo, dosáhneš si tam, můžeš se tam sám sebe dotýkat a mačkat si místa, který tě bolí, aby sis ulevil, ale nikdy to nebude stejný, jako když tě bude masírovat někdo jinej…“

„Hmmm,“ zamyslím se nad tím. „Nebo je to to samý, jako když jsem se kdysi dávno bál, že neumím líbat, a tak jsem si to trénoval na svým koleni, hahaha. To taky nebylo vůbec ono!“ přihodím se smíchem vlastní zkušenost, abych to celý trochu odlehčil.

Načež mi dojde, že tím jsem to neodlehčil ani trochu, právě naopak… Rychle zapojím mozek zpátky do hry a začnu přemýšlet nad tím, co bych mohl narychlo dodat, aby mezi náma neviselo zrovna téma líbání, když Lukáš do toho ticha prohodí: „A teď už se toho nebojíš? Že neumíš líbat…?“

Nasucho polknu. „Teď už to hlavně vůbec neřeším. Když chci někomu dát pusu, tak mu ji prostě dám.“

A tak ležíme vedle sebe na dece… oba koukáme do koruny stromu nad náma… a mý srdce se z tý situace může zbláznit. Divoce mi buší v hrudníku a touhle svou vlastní morseovkou mi vysílá jednu jedinou věc. Na co čekáš? Proč teda neuděláš to, co udělat chceš?

Jo, chci to! A moc! Jenže… nevím jistě, jak to Lukáš má. Nechci udělat chybu. Nechci být další v řadě, na koho použije ty svý extra schopnosti, aby mě od sebe odstrčil… Na druhou stranu ale – aspoň bych věděl jistě, jak na tom jsme. Cítím, že to teď nemůžeme nechat nedořešený, jinak to úplně pokazí všechno to příjemný, co mezi náma bylo doteď.

A tak signály svýho rozvrkočenýho srdce vyslyším. Jediným pohybem se přetočím na bok, znovu si podepřu hlavu loktem, upřeně se na Lukáše zahledím… Ale tentokrát u toho nezůstanu. Ne. Tentokrát si počkám, až se mi podívá do očí… a pak se k němu pomalu skloním… a dotknu se svými rty těch jeho. Jemně. Zlehka. Tak lehounce, až mám skoro strach, že to ani nemohl cítit…

Ale Lukáš to cítí. Nadzvedne hlavu – a druhej dotyk našich rtů iniciuje sám.

A pak… pak už začne být situace značně nepřehledná. Přestane být zřejmý, kdo líbá koho, kdo se koho dotýká. Protože je to všecko vzájemný. Moje ruka podpírající jeho hlavu. Jeho ruka v mých vlasech. Moje ruka hladící ho přes bok. Jeho ruka na mých zádech. Jeho ústa vzdychající do těch mých. Moje rty ochutnávající hranu jeho čelisti. Moje tělo ležící na jeho. Jeho tělo chvějící se pod mým.

Adrenalinová atrakce, do který jsme naskočili oba. Euforie, při který brní celý tělo. A naše propletený duše, který se nemůžou přestat šťastně smát…