O kouzlení (III.)

„Kampak se, chlapci, chystáte?“ vyjde Lukášova babička na zadní dvorek zrovna ve chvíli, kdy si stoupám na koloběžku těsně za Lukiho a chytám ho kolem pasu, abych ho jakože cestou někde neztratil.

„Dobrý den!“ zahlaholím a rychle tou rukou zase ucuknu.

„Jedeme… no… Jedeme k Dušanovi domů, chce mi něco ukázat… na svým počítači, víš…,“ zalže Lukáš tak nepřesvědčivě, že nemusím mít žádný speciální schopnosti, abych to odhalil.

„Lukášu!“ zamračí se na něj babička. „Do tebe je vidět jak do hubený kozy!“ zahrozí na něj prstem.

„No dobře,“ kapituluje Lukáš, a kdybych mu teď viděl do tváře, vsadím se, že bych tam zase spatřil ty rudý, z rozpaků se objevivší skvrny. „Jedeme k rybníku. Na koupání to sice dnes není, ale… no… je tam božskej klid…“

Babička se spokojeně usměje, očividně poznala, že tahle verze už je pravdě blíž. Aby to byla pravda na sto procent, musel by Lukáš slovní spojení „božskej klid“ nahradit slůvkem „soukromí“… Ale to už je drobnej detail.

„Tak se dobře bavte, hoši,“ přejede nás oba hřejivým pohledem a zase se vrátí zpátky do domu.

Pomalu se rozjedu, teprve po pár desítkách metrů si troufnu znovu obtočit paži kolem Lukiho pasu. „Myslíš, že to tvý babičce vadí? Že trávíš tolik času se mnou?“

Luki se v mým objetí lehce zavrtí. „Nevím. Asi ne. Snad ne. No tak to víš, o něčem takovým jsme spolu nikdy nemluvili, takže vůbec netuším, jak se na tohle dívá.“

„Tím tohle myslíš to, že si domů jednou nedovedeš nevěstu, ale ženicha?“

Vybuchne smíchy: „I tak by se to dalo shrnout, ty ženichu!“

Potěšeně ho líbnu do vlasů, bezděky ho stisknu v pase o něco silnějc… a zbytek cesty k rybníku dojedeme mlčky.

Lukáš měl pravdu, na koupání to už několik dnů není, ale to nám vůbec nevadí. Opřu kolobku o kmen stromu, roztáhnu deku na našem oblíbeným a taky už pěkně vyváleným místečku – a pár vteřin nato už na ní ležíme a tulíme se k sobě tak horlivě, jako kdybysme se neviděli přinejmenším týden, ne jenom pár hodin.

Miluju tady tyhle naše rybníkový odpoledne! To, že se můžeme do sytosti líbat a hladit a objímat, to, že si můžeme povídat úplně o všem a smát se každý pitomině, i to, že vedle sebe můžeme jenom tak mlčky ležet a prostě spolu být. Nebo ve vzájemným objetí taky usnout, jak se nám povedlo předevčírem.

„Luki,“ nadhodím, když se odpoledne pomalu mění v podvečer, „nechceš zase udělat to svý… kouzlo?“

Lukáš zvedne hlavu z mýho hrudníku, na kterým spokojeně odpočíval, a zakření se na mě: „Jo tak kouzlo? Hele, já nejsem žádnej potrhlej čaroděj, abych ovládal nějaký kouzla!“

„To nejseš,“ poťouchle se mi blýskne v očích. „Seš malej podivínskej podivínek…“

Luki lehce zčervená. „Nech toho… Nejsem oproti tobě zase tak malej!“

„Haha, ale s podivínkem souhlasíš, jo?“ dobírám si ho.

Zkusí nasadit přísnej, výhružnej výraz: „Jestli mě budeš provokovat, tak ti předvedu takový kouzlo, že se z toho týden nevzpamatuješ!“

„To bys neudělal,“ zavrním a stáhnu si ho k sobě pro pusu. A Luki mi ten polibek okamžitě začne oplácet…, zatímco dlaní pomalu doputuje k mýmu podbřišku, nechá ji tam položenou… a za chviličku už cítím ten pořád absolutně nepopsatelnej, přesto už známej pocit, jak se mi ve vlnách rozlívá do celýho těla.

„Aaach…,“ vzdychnu Lukimu do pusy, pohladím ho po paži a pak svou dlaň položím přes tu jeho. Zároveň se zkusím trochu zasoustředit. Jak to tenkrát říkal? Že ty schopnosti máme všichni, jenom v ně musíme uvěřit…? Tak jo. Tak já tomu teda… aaach… já tomu teda věřím, že když se budu soustředit, tak že Lukášovi dokážu nějak přes svý vlastní dotyky… ach… zprostředkovat to, co právě dopřává on mně…

Luki najednou vzrušeně zasténá a odtrhne se od mých rtů, aby se mohl zhluboka nadechnout. Teprve po chvilce otevře oči a probodne mě nevěřícným pohledem. „Co to… Jak jsi to udělal?“ vyšeptá ze sebe.

„Nevím,“ usměju se na něj. „Deset na desátou, pamatuješ?“

„Pf,“ zajiskří mu pobaveně v očích, „tak ty proti mně budeš používat mý vlastní hlášky… i mý vlastní kouzla? No počkej!“

„Ale ale ale,“ jediným prudkým pohybem ho přetočím na záda a zalehnu si ho, „neříkals náhodou, že žádný kouzla neumíš? A najednou se k nim přiznáváš!“

„Neumím! A nepřiznávám!“ směje se. Během vteřinky se ovšem jeho rozveselenej pohled změní na žádostivej: „Ale udělej to znovu…“

„Tak začni,“ vybídnu ho šeptem – a přisaju se na jeho rty. A on mi přitiskne dlaně na bedra… a když se mi celým tělem začne šířit to hřejivý, ale přitom konejšivě chladivý šimrání, zkouším to prostě… asi myšlenkama, nebo silou vůle, těžko říct… odrazit zpátky, přenýst to zkrátka ze sebe na Lukiho, darovat mu to, čím obdarovává on mě.

A to jeho hlasitý vzdychání… ty jeho náruživý polibky… jeho zamženej, přitom ale obdivnej pohled… a ten nekonečně dlouhej smích… To všechno mi dává vědět, že v tom kouzlení nejsem tak úplně marnej!

***

Po dalším výborným obědě z mamčina repertoáru jí pomůžu naskládat nádobí do myčky, načepuju nám do hrnků kafe, a zatímco mamka si jde sednout s novinama do obýváku, já zůstanu sedět u stolu v kuchyni. Zírám z okna, do kterýho docela hlasitě buší déšť, ale co chvíli mi ujedou oči k mobilu. Luki mi kolem desátý psal, že ho babička vyslala do města na „měsíční nákup“, jak říkají tomu, když jednou zhruba za tři čtyři týdny potřebujou doplnit zásoby věcí, který místní sámoška nevede. Domluvili jsme se, že mi dá vědět, až pojede domů – a vymyslíme nějakej náhradní program, když ležení u rybníka kvůli počasí padlo. Počítal jsem s tím, že se stihne vrátit už autobusem o půl jedný, ale jelikož se zatím neozval, další varianta je až bus, co dorazí ve tři. Což je aaaž… znovu palcem přejedu po displeji… skoro za hodinu. Achjo, než pak dojde domů, než se naobědvá, protože babička ho bez oběda nikam nepustí… To čekání je prostě nekonečný!

Ztracenej ve světě vzpomínek na naše společně strávený chvíle hledím nepřítomně z okna na zahradu, když vtom sebou trhnu. Protože… protože něco mi do těch mých vzpomínek nezapadá. Něco tam… jakoby probliklo… něco, co tam nepatřilo… Co to sakra bylo?

Zkusím se v myšlenkách znovu vrátit k tomu místu, kde jsem se toulal před chviličkou. Konkrétně k tomu, jak jsem včera dovezl Lukiho na kolobce k nim před dům a jak mi při loučení řekl, že… A zase! A tentokrát to stihnu i zachytit. Momentka Lukášovy babičky. Jak se na mě pronikavě dívá a tím svým typickým klidným, zároveň ale pevným hlasem volá mý jméno.

Jenže tohle není žádná vzpomínka. Protože se to nikdy nestalo. Lukiho babička mě ještě nikdy jménem neoslovila.  

Něco se děje, ale nevím, co. Popadnu mobil a bez dalšího přemýšlení vytočím Lukášovo číslo. Volaný účastník není dostupný. Páteří mi přejede mráz. Tohle všechno se mi vůbec nelíbí.

Chvilku nervózně přecházím po kuchyni, ale k ničemu to nevede, napadne mě jenom jedna jediná věc, kterou teď můžu udělat – a tak ji taky okamžitě zrealizuju. Vyrazím na busovou zastávku, abych tam na Lukáše počkal. I když jsme se domluvili, že nechceme, aby nás spolu lidi z vesnice vídali, tak… v tuhle chvíli je mi to jedno. Potřebuju ho vidět, jak vystupuje z toho autobusu. Potřebuju vědět, že je v pořádku. Na ničem jiným nezáleží.

Než autobus přijede, vytočím Lukiho číslo ještě asi dvacetkrát. Pořád se stejným výsledkem. Jasně, může mít vybitej mobil. Mohl ho ztratit, mohl mu ho někdo ukrást, může být nějakej technickej výpadek u jeho operátora… Všechno je možný. Ale nezapadá do toho ten podivnej zmatek v mý hlavě. A Lukášova babička volající mý jméno.

Když se bus konečně vynoří zpoza zatáčky, celej se napnu očekáváním. Tak, teď Luki vystoupí, překvapeně se na mě usměje, dojde ke mně, já od něj převezmu aspoň jednu tašku s nákupem… Jenže nic z toho se nestane. Lukáš v tom busu není, takže se můj vysněnej scénář nemá s kým odehrát.

Místo toho se odehraje jinej. V hlavní roli s Mirkou. „Čaaau, Dušane!“ zahaleká, když seskočí z posledního schodku na chodník a rozevře nad sebou deštník.

„Ahoj,“ odpovím jí automaticky, protože mý myšlenky jsou už na hony vzdálený přítomnosti.

„Dlouho jsem tě neviděla, týjo, máš ty prázdniny nějaký hektický, co? Na koho tu vlastně čekáš?“

„Ehm… co? No to… na mamku…,“ vykoktám.

„Hm, ale ta se mnou busem nejela…“

„Jo, no, vidím. Tak asi přijede tím dalším,“ plácám, co mě zrovna napadne.

„Asi… Dušane, a víš už to o Lukášovi?“ zatváří se Mirka najednou děsivě dramaticky… a já cítím, jak mi srdce obaluje ledová krusta.

Teprve teď má Mirka mou plnou pozornost. „Nevím… Co je s ním?“

„Prej ho dnes ve městě srazilo auto. Normálně na přechodě, řidič ho v tom dešti nějak přehlídl a nestihl to ubrzdit… Leží v krajský fakultce a moc dobře to s ním nevypadá. Vím to od Pavla, protože jeho táta tam vezl Lukášovu babičku…“

Mirka drmolí ještě něco dalšího, ale já už víc slyšet nepotřebuju. Právě do sebe totiž všechno dokonale zapadlo.

Můj autopilot za mě Mirce poděkuje za info a relativně slušně se s ní rozloučí – a pak mě donutí rozpohybovat nohy a rozběhnout se nejvyšší možnou rychlostí zpátky domů.

„Mami?“ volám rovnou z předsíně. „Mami, půjčím si auto, jo? Dík!“

Z věšáčku u dveří stáhnu klíčky, potom… co bych mohl potřebovat? Jo, řidičák… a ten mám v peněžence… a tu mám…

„Dušane? Dušane! Co se stalo? Vypadáš příšerně!“ vyruší mě mamka z mých chaotických úvah.

„Cože…?“ nepřítomně se na ni zahledím.

„Tak co se děje?“ chytí mě za ramena a zpytavě se mi zahledí do očí. „Jsi promočenej, bílej jak stěna, zmatkuješ tu v předsíni… Co je?“

„Mami, Lukáš… on…“ Ne, nejsem schopnej to ani říct nahlas. Nedokážu tu hrůzu prostě vyslovit.

Mamka si ale zachová chladnou hlavu. „Dej mi ty klíčky!“ vytrhne mi je z ruky, druhou rukou se natáhne po svý bundě. „Odvezu tě, takhle řídit nebudeš. No honem, vezmi si něco na sebe a jedeme! A zkus se sebrat aspoň natolik, abys mi řekl, kam mám jet.“

„Do krajský nemocnice,“ hlesnu… a pak se mi z očí vyvalí horký slzy.

Všimnu si, že mamka taky docela zbledne, ale pak rychle vklouzne nohama do botasek, pohladí mě po zádech a vystrká mě z předsíně ven. Odběhne do garáže, já zatím otevřu bránu – a aniž bych se obtěžoval s jejím zavíráním, naskočím na místo pro spolujezdce a mamka šlápne na plyn. „Budu potřebovat navigovat,“ řekne akorát, já přikývnu, vytáhnu mobil… a po zbytek cesty až na občasný pokyny ohledně změny směru jízdy mlčíme.

Tohle je ale úplně novej druh mlčení. Ještě nikdy jsem nic takovýho nezažil. Není to takový to příjemný ticho, ve kterým tak rád trávím čas s Lukim, ani takový to nepříjemný, trapný mlčení, kterýmu se snažím vyhnout tím, že nadhazuju jedno téma k hovoru za druhým.

Ne. Tohle ticho je dusivý… zlověstný… a strašně, strašně moc bolí.

***

Když mě sestřička konečně pustí k Lukimu na pokoj, mám co dělat, abych se při pohledu na něj znovu nerozbrečel. Protože… v tý obrovský posteli a obklopenej všema těma hadičkama, stojánkama a přístrojema vypadá ještě drobnější, než normálně je… Vždyť se na tom lůžku skoro ztrácí…

Teprve po chvilce mi dojde, že je v místnosti ještě někdo. Cuknu očima – a setkám se sice s napjatým, přesto ale zvláštně vřelým pohledem Lukášovy babičky. „Tak jsi přijel,“ zkonstatuje potichu. A já jenom nezřetelně přikývnu.

Pomalu se došourám až k Lukiho posteli. Je to hrozně divný – celý mý já prostě očekává, že otevře oči a usměje se na mě, ale někde hluboko uvnitř křičí mý podvědomí, že ne, že nic z toho se nestane. Vztáhnu ruku a bříšky prstů zlehka přejedu po jeho bledý paži – a znovu ta vnitřní hádka. – Teď přece musí otevřít oči! Teď se musí usmát a říct ti, že ho to šimrá… Teď musí pohnout rukou a vzít tvou dlaň do svý! – Ne, ne a ne, nestane se nic z toho, protože Lukáš je v bezvědomí a tvůj dotyk ho neprobere!

Ten knedlík, co se mi tvoří v krku, zkusím zahnat polknutím, a pak zvednu oči k Lukášově babičce. „Vy… ehm… mu nemůžete nějak pomoct?“ zeptám se jí tiše.

Vpije se do mě očima… a já si připadám, jako kdyby mě objala sama láska. V těch jejích hlubokých studánkách jí je tolik, tolik… A taky spousta moudrosti… pochopení… a smíření… „Co jsem mohla, to jsem udělala,“ odpoví mi tichým, ale pevným hlasem. „Teď už je to na něm.“

„Na něm?“ zajíknu se. „Ale jak si může pomoct, když je v bezvědomí?“

„To nevím, hochu. Neznám všechny jeho schopnosti. Asi ani on sám je nezná… Cítím, že se snaží. Že bojuje. Ale energie z něj odchází. Pomalu, ale odchází. Nevím, jestli mu jí zbývá dost.“ Pak se ke mně natáhne a něžně mě pohladí po paži. „Ty toho ale možná víš víc než já.“ A s těma slovama mi věnuje poslední úsměv, takovej vědoucí, a odkolíbá se z pokoje pryč.

Zmateně za ní zůstanu hledět. Já? Jak bych já mohl vědět víc než ona?!

„No chápeš to?“ šeptnu, když se otočím zpátky na Lukiho. Teď, když jsme v pokoji sami, si troufnu na něj mluvit. A taky si troufnu vzít ho za ruku… a ochranitelsky obalit jeho dlaň těma svýma. „Luki, krucinál, jak ti můžu pomoct? No tak, řekni mi to! Nebo mi dej aspoň nějaký znamení, slyšíš? Já sakra nevidím žádnou podělanou auru! A i kdybych ji viděl, tak stejně nevím, co s tím! Ty seš tady ten chytřejší a šikovnější, tak se hleď probudit! Slyšíš? Vím, že mě slyšíš, taky jsem tě tenkrát slyšel! Tak poslouchej: jestli ti dochází energie, tak si ji vezmi ode mě, jasný? Vezmi si ode mě všechno, co potřebuješ. Jo? Hlavně bojuj – a nevzdávej to!“

Ty poslední slova už spíš vzlykám, než šeptám, ale je mi to jedno, vím, že Luki mě slyší a že mi rozumí. Vím to. Stejně jako vím, že to nevzdá. A že to dokáže. Vím to. Věřím tomu. Z celýho srdce. A když tomu věřím, tak se to stane. S Lukim už jsem byl svědkem všelijakých zázraků. A kouzel. A tohle bude prostě další z nich. Na tom trvám.

Nevím, jak dlouho vedle něj stojím a něžně drtím jeho dlaň v těch svých, když se najednou rozpípá hned několik přístrojů najednou.

Polekaně sebou trhnu… a pak se mi po tváři rozlije úsměv. Ten nejširší, nejšťastnější a nejúlevnější úsměv, jakej se mi kdy povedlo vykouzlit.

Jak už jsem říkal – nejsem v tom kouzlení úplně marnej!!!

***

Rychlostí blesku svištím na kolobce přes vesnici směrem k tomu poslednímu stavení. Dnes dopoledne totiž Lukiho konečně propustili z nemocnice. Takže jako jo, dal jsem mu čas, aby se trochu zaklimatizoval. Asi půlhodinu. A aby se naobědval. Taky půlhodinu. Ale dýl už čekat prostě nevydržím.

Když procházím brankou, otevřou se dveře a Lukášova babička, nastrojená ve slušivých letních šatech, vyjde z domku ven. „Dobrý den,“ zahlaholím vesele, „vy se někam chystáte?“

„Jedu do města, potřebuju něco nakoupit.“

„Jejda, to jste mi měla dát vědět, po Lukim, já bych vám tam sjel!“

„Ale prosím tebe, to není nic, co bych nezvládla. A pak, Lukáš tě potřebuje mnohem víc než já! Tak tu moc nezlobte, hoši!“

„Ehm… jasně, zatím nashle,“ rozloučím se s ní s lehce cukajícími koutky, pak už pohodím koloběžku do trávy a s prudce bušícím srdcem vejdu do domu.

Lukáše objevím v kuchyni, jak sedí u stolu, nohu se zraněným kolenem, který má ještě v ortéze, má podloženou židlí – a láduje se medem přímo ze sklenice. Když ho tak vidím, jak je v pořádku a doma, bez všech těch monitorů a drátků a hadiček, okamžitě mě obklopí pocit dokonalý harmonie… pocit bezpečí… neskonalej vděk… a všeobjímající láska.

Znovu se mi mimoděk začne před očima přehrávat ta scéna z nemocnice. Jak se rozezněly všecky ty přístroje. V tý první vteřině jsem si myslel, že mě ten zvuk prostě zabije. Tak že jo, člověk to zná z filmů, pípání nevěští nikdy nic dobrýho. Jenže tentokrát ty alarmy nevyváděly proto, že by bylo něco špatně. Ne. Dávaly celý nemocnici najevo, že to Lukáš zvládl… a že se probudil.

„Ahoj…,“ zachraptěl jsem, z očí se mi vyhrnula nová várka slz.

To už se do pokoje cpali doktoři, aby zjistili, co se děje, ale my jsme věnovali pozornost jenom jeden druhýmu.

„Slyšel jsem tě,“ špitl Luki a jeho bledou tvář prozářil úsměv. „A děsně moc jsem tě chtěl i vidět.“

Ten jeho úsměv se okamžitě promítl i na mý tváři a já jenom vědoucně pokýval hlavou, zatímco jsem mu dál mačkal dlaň, ale to už na mě mluvila jedna ze sestřiček a začala mě pomalu odvádět pryč, a já jsem se nechal, jenom jsem se do poslední chvíle díval Lukimu do očí a vysílal k němu vzkazy, že až budu moct, zase se za ním vrátím.

A vracel jsem se k němu pak skoro každej den, mamka neměla nejmenší problém mi auto půjčovat, když viděla, že už jsem v úplně jiným rozpoložení. Občas jsem svezl i Lukášovu babičku, ale většinou jí stačilo, když si s Lukášem jenom zavolali – ovšem mně to teda určitě nestačilo. Trávili jsme spolu tolik času, kolik nám sestřičky dovolily, a jelikož se Lukáš zotavoval docela rychle, přimhuřovaly oči stále víc…

Stejně se ale nic nevyrovná tomu, když už je konečně zase doma. A když nám náš společnej čas nepřiděluje a neomezuje ani zdravotní personál, ani nemocniční návštěvní řád.

„Ahoj,“ vyruším ho z jeho popolední siesty – a Luki sebou při zvuku mýho hlasu trhne. Tak trochu mě totiž nečekal, byli jsme domluvení až na pozdějc, ale chtěl jsem ho překvapit.

A hlavně jsem to už nemohl vydržet.

„Čau,“ hlesne a zatváří se, jako kdybych ho přistihl při bůhví čem. „To už jsou tři…?“ mihne se mu v očích zmatek.

„Nejsou. Promiň, ale neměl jsem doma stání… To máš místo oběda, nebo je to dezert?“ kývnu pobaveně hlavou k tý sklenici a pomalu se k němu rozejdu.

„Hmm, ani jedno,“ konečně trochu roztaje a ten úsměv mi oplatí. „Spíš medicína. Med má totiž dost silný hojivý účinky, víš?“

„Jo, o tom už jsem něco slyšel,“ usměju se ještě o něco víc a přidřepnu si vedle něj. „Pořád to bolí?“ přejedu mu dlaní po tý ortéze.

„Takhle ne, ale při chůzi jo… No, doktoři říkali, že to ještě nějakej čas zabere.“

„Jenže doktoři nevědí, že ty a tvoje babi si s těma jejich prognózama tak akorát vytapetujete záchod,“ zaculím se na něj potutelně.

Přes jeho tvář se ale najednou mihne stín a Luki se rozpačitě ošije. „Ehm, no… Dušane, já ti musím něco říct…“

Okamžitě zbystřím. „Jasně, tak mi to řekni…“

„Když, no,“ odstrčí od sebe tu sklenici s medem a upřeně se na ni zadívá, jenom aby se nemusel dívat do očí mně, „ty budeš naštvanej… Že jsem ti to neřekl hned, víš, ještě v tý nemocnici…“

Projede mnou nepříjemnej pocit. Kruci, o co tady jde? O co může jít, že má strach, že by mě to mohlo naštvat…?

Zvednu se, opatrně vezmu Lukiho bolavou nohu za kotník a nadzvednu ji, abych si mohl sednout na tu židli. Pak si jeho nohu položím na svý stehna a začnu mu konejšivě přejíždět dlaní po lýtku. „Tak mi to řekni teď,“ vybídnu ho. „A neboj, naštvanej určitě nebudu,“ uklidním ho ještě.

Lukáš trhne hlavou a zadívá se z okna. „Já jsem… já jsem ty svý schopnosti ztratil. Všechny.“

Chviličku čekám, jestli nebude pokračovat, ale když se k ničemu nemá, zkusím ho rozmluvit sám: „Hmm, a myslíš, že jsou pryč fakt nafurt? Třeba zmizely jenom dočasně, protože jsi jim dal v tý nemocnici dost zabrat, víš… A až se úplně uzdravíš, tak se to v tobě zase probudí.“

Konečně ke mně otočí hlavu. „Jo, babi taky říkala, že je to možný. Ale že úplně stejně možný je i to, že už se to nevrátí nikdy. Že se to stává. Třeba po některých úrazech hlavy… a tak…“

Povzbudivě se na něj usměju. „Tak prostě počkáš a uvidíš, ne?“

Můj optimismus se do Lukiho ale nepřelije. Pořád se tváří tak smutně a přešle – a mně na tom něco nehraje. „Hele, a to je všechno…? Nebo co se ještě děje? Proč bych měl kvůli tomuhle být naštvanej?“

Lukáš polkne. „No protože… Měl jsem ti to říct hned v tý nemocnici. Třeba bys… třeba bys pak za mnou už tak často nejezdil. Mohl jsi strávit půlku prázdnin někde jinde… s někým jiným…“

Zůstanu na něj vypleskle zírat. „Cože?! Co to meleš? Proč bych…“ A pak mi to do sebe zacvakne. „Jo ty si jako myslíš, že jsem s tebou byl jenom proto, že jsi uměl něco navíc? A že když jsi ty schopnosti ztratil, tak že se s tebou jako rozejdu? Lukine, krucinál! To přece nemůžeš myslet vážně!“

Hm, tak jo, uznávám, nakonec jsem naštvanej, ale z úplně jinýho důvodu!

„Bez těch schopností na mně není nic zajímavýho,“ hlesne sklesle.

„Ty seš takovej vůůůl!“ zaúpím skoro šeptem, opatrně se i se židlí přisunu o kousek blíž a pevně Lukiho obejmu. Opřu si čelo o to jeho, a zatímco se mu takhle zblízka vpíjím do očí, potichu, ale důrazně ho ujišťuju: „I bez těch schopností jsi pořád můj malej podivínskej podivínek, jasný?“

A tentokrát se Luki nepozastaví ani nad slovíčkem podivínek, ani nad slovíčkem malej. „Tvůj…?“ vytáhne si šeptem to, co ho zaujalo nejvíc. To, co tam posledně ještě nebylo.

„Můj,“ potvrdím mu to. „A žádný kouzlení k tomu nepotřebuješ, jo? Já už zůstanu okouzlenej napořád…“ Což okamžitě zpečetím dlouhým, něžným polibkem.

Strávíme pak v kuchyni dobře půlku odpoledne líbáním, povídáním, vzájemným krmením se medem a dalším přeslazeným líbáním. Spokojenost ze mě jenom sálá, když vidím, že Luki už má v očích zase ty veselý, bezstarostně šťastný hvězdičky, který v nich míval i před tou nehodou. Během toho jeho pobytu v nemocnici jsem je totiž v jeho očích hledal marně, a vnímal jsem i to, jak je zvláštně odtažitej a napjatej, ale přikládal jsem to tomu, že má bolesti… a že je mu v cizím prostředí nepříjemně… Bože, a on se zatím celou tu dobu úplně zbytečně bál, že až se dozvím pravdu, tak o mě přijde!

„Co se kaboníš?“ všimne si Lukáš.

„Nekaboním. Přemýšlím,“ opravím ho – a lišácky na něj zamrkám.

„A o čempak?“ vyzvídá.

„Hm, no že nastal čas, abysme si vyměnili role… Zvedej se!“

„Jaký role?“ nechápe, ale s mou pomocí se vydrápe na nohy a chytí se mě kolem krku, zatímco já ho podepřu, aby nemusel na tu bolavou nohu našlapovat.

Pomalu ho dovedu do jeho pokoje, kde ho posadím na kraj postele a přidřepnu si před něj. „Věříš mi?“ zadívám se mu zpříma do očí.

Tváří mu prolítne zmatek, ale pak se pousměje: „Jasně…“

Ten úsměv mu vrátím zpátky a pak Lukiho pobídnu: „Tak zvedni ruce.“

Luki mě poslechne – a já mu přetáhnu přes hlavu tričko. Pak si vlezu k němu na postel, chytím ho kolem pasu a rázně, přesto samozřejmě se vší opatrností ho položím na záda. Sundám mu z kolene tu ortézu, rozepnu mu kalhoty, stáhnu mu je z nohou a odhodím je někam za sebe… A pak, pořád pevně zakotvenej očima v těch jeho, mu začnu pomalu shrnovat i boxerky. Lukáš jenom rozrušeně polkne a zčervená, ale nezastaví mě.

A já se na něj za to potěšeně uculím.

Dobře vím, že tohle je jeho poprvý. A moje svým způsobem taky – jeho jsem nahýho ještě nikdy neviděl. Vždycky jsme se objímali a líbali… a hladili, úplně všude… Ale pokaždý jenom přes látku spodního prádla. Prostě jsme cítili, že to nechceme uspěchat. Že k tomu není žádnej důvod.

No, tak dneska k tomu důvod je. Luki mě svýma dotykama vždycky přiváděl do extáze – a teď nastal čas, abych mu to oplatil a pro změnu přivedl do ráje já jeho.

„Víš,“ prohodím, když ho beru za kotníky a roztahuju mu nohy mírně od sebe, „taky mám v zásobě nějaký kouzla!“

„Ale!“ pobaví ho to. „A že ses nikdy nepochlubil?“

„Jsem si to nechával na nějakou zvláštní příležitost,“ mrknu na něj, rychle ze sebe shodím triko – a pak už si Lukiho nahý tělo nedočkavě zalehnu.

Lukáš se do mě chvilku vpíjí očima, pak nadzvedne hlavu a začne mě nedočkavě líbat. Samozřejmě se tomu nebráním, ale nakonec se od jeho rtů přece jenom odtrhnu a opusinkuju ho na lícní kosti… a na krku… a na hrudníku… a na bradavkách… a na podbřišku… Luki vzrušeně vzdychá a celej se pode mnou kroutí, a když vezmu úplně poprvý do pusy jeho kámoše, se zasténáním sebou trhne a propne se v zádech.

„Ššš,“ mírním ho pobaveně, „ať si něco neuděláš!“

„Dušane…,“ pronese jenom zastřeně, a tak přestanu zdržovat a znovu se začnu pusou věnovat jeho klínu. Jednou rukou opatrně přidržuju Lukiho zraněný koleno, aby s ním náhodou nějak nešikovně neškubnul, ale prstem druhý ruky začnu škádlit vstup do jeho otvůrku… A Luki se z toho všeho může usténat. Vjede mi rukou do vlasů a bezděky mě za ně tahá, ale na mou péči o jeho rozkrok to nemá pražádnej vliv, postupuju svým vlastním tempem. Protože tohle je moje kouzlo.

Saju ho a cucám a olizuju a zase saju, konečkem prstu ho dráždím v dírce, a když se jeho sténání změní ve výkřiky a do pusy mi začne proudit hustá bílá odměna, připadám si nejšťastnější na světě.

Ne, člověk nepotřebuje umět nic extra. Tuhle prapůvodní, nejzákladnější schopnost, jak vzít někoho druhýho na výlet do ráje, ovládáme všichni… A můžeme ji používat a využívat pořád. Kdykoliv budeme chtít, aby se ten, koho milujeme, takhle blaženě usmíval. Kdykoliv budeme chtít poslouchat, jak se jeho zběsilý lapání po dechu pomalu uklidňuje. A kdykoliv budeme chtít cítit, jak nás jeho ruka láskyplně hladí ve vlasech.

Pomalu se vyplazím po Lukiho těle výš a tváří se opřu o tu jeho, rudou, horkou, zpocenou. Natisknutí jeden na druhýho vstřebáváme ten zážitek, každej ztracenej ve svým vlastním vesmíru, ale přitom spolu.

Nakonec je to Luki, kdo to ticho prolomí. „Ehm,“ odkašle si, „máš v zásobě ještě další takový kouzla? Který jsi mi bezdůvodně tajil?“

Zvednu hlavu a šibalsky se na něj zakřením: „Ale ale, tady je někdo nenasytnej! Tak tobě to nestačilo?“

„Jen se ptám!“ rozesměje se. „Protože… bylo to… úžasný…“

„Hmm… No, s tím ale nemůžu souhlasit,“ potměšile se na něj zašťuřím.

„Cože? S čím…?“ nechápe.

„No s tím minulým časem. Žádný, že to bylo úžasný. Pořád je.“

A s těma slovama se začnu po jeho pořád ještě rozpáleným těle přesunovat níž… a níž… Vždyť co si budem, ani ten nejlepší kouzelník na světě nesmí usnout na vavřínech!