P.A.F. (I.)

P.A.F. Neboli Pafka. Fenomén dnešní doby. Kdo tím nežije, nebo kdo tím aspoň načas nežil, tak jako kdyby nežil vůbec. Já tím žiju už třetí rok – a ještě mě to nepřestalo bavit. Naopak mám dojem, že tomu propadám čím dál víc.

Což je dle našich problém. Prý bych se měl trochu víc pohybovat v reálným světě a míň v tom uměle vytvořeným. Mnohem víc v reálným – a mnohem míň ve virtuálním, abych tátu ocitoval přesně. No jo, jenže co on může vědět? Když byl malej, četla mu babička Harryho Pottera, a když byl v mým věku, pařil online tak akorát World of Tanks. Jakože přes monitor, aby bylo jasno! 5D hrací helmy byly tenkrát v tom pravěku očividně jenom pro ty nejbohatší – nebo prostě pro fajnšmekry. Dneska ji dostanete automaticky zdarma, kdykoliv si koupíte novej počítač.

No a mamka, tu jakejkoliv gaming minul úplně. Což jsem ke svýmu zděšení zjistil právě před těma třema rokama, když jsem do vlaku Pafky naskakoval. Byl jsem toho tenkrát plnej a chtěl jsem to pořád s někým rozebírat, a zatímco táta se celkem chytal, tak mamku to nejenom vůbec nezajímalo, ale ani tomu mýmu nadšenýmu líčení pořádně nerozuměla! Napůl nevěřícně, napůl pobaveně jsem ji pak škádlil, že snad ani nemůže být moje máma. Věnovala mi takovej pohled, že už jsem před ní to téma nikdy znovu nevytáhl. Myslím to, jestli jsem nebo nejsem její syn. O Pafce jsem před ní básnil dál.

Pokud by tu snad byl ještě někdo podobně laděnej jako moje mamka, tak stručný vysvětlení: P.A.F. je název online počítačový hry, která se stala takovým hitem, že se na její motivy začaly točit i filmy a seriály, psát knížky… No vždyť říkám, fenomén. Já si samozřejmě do toho kina taky rád zajdu, a jeden ze serošů mám rozkoukanej, ale stejně nejvíc ujíždím na tý hře. Protože v ní můžu být díky tý helmě a těm vjemům, který mi zprostředkovává, součástí toho všeho.

A čeho přesně? On je ten model vlastně dost starej a ohranej. A sice, že svět se rozdělil na dvě skupiny. Konkrétně tady jsou to Příznivci Aliance a Příznivci Federace. Odtud název celý hry. Každá ta skupina má svou pravdu – a každá má vlastní taktiky a nástroje k jejímu šíření a prosazování. Jde tam hodně o informační válku, o různý špionáže, vojenský infiltrace a utajovaný mise, ale jasně, že se tam bojuje i klasicky, ať už se vedou různý strategický megabitvy se stíhačkama, dronama nebo klidně tankama, nebo se malý organizovaný komanda vyzbrojený laserovýma mečema snaží převzít kontrolu nad objektama drženýma nepřítelem… Prostě na co si kdo vzpomene, to v tý hře najde. Proto je taky tak oblíbená. Každej si přijde na svý. Chcete být jedním z perfektně vybavených a vycvičených vojáků v armádě pod vedením nejlepšího generála všech dob? Nebo chcete toho generála sesadit a převzít jeho roli? Chcete lítat nad městem v nejnovějším typu vojenský helikoptéry? Chcete řídit fabriku na výrobu zbraní nebo pro mě za mě klidně třeba pěstovat obilí a plánovat, jak a komu svý zboží prodat, abyste na tom co nejvíc trhli? Nebo si chcete radši namáhat hlavu tím, jak dešifrovat nepřátelský vzkazy, a získat tak přístupový kódy k soupeřovu jadernýmu arzenálu? Prosím, tak do toho! A jakmile svou misi splníte, můžete si v dalším kole vybrat zase něco jinýho. A takhle pořád dál a dál. Ta hra totiž doteď není dohraná.

Proslýchá se teda, že do finále už moc nechybí. Prý se snad v rámci Federace tvoří skupinka lidí, kteří skládají dohromady tak cennou informaci, že to obě znepřátelený strany spojí a hra skončí. Nevím. Já tomu zase tak nevěřím, podle mých indicií to vypadá, že vyhraje spíš Aliance, protože zatím veškerý trumfy drží ona. Oprava. Veškerý trumfy držíme my. Já jsem se totiž na začátku tý hry registroval za Alianci – a rozhodně toho nelituju.

Každopádně, tady na P.A.F.-Conu, což je dvakrát do roka pořádaný megasetkání fanoušků s autory tý hry, s nejobdivovanějšími hráči, s režiséry a herci z filmů a seriálů atd., jsou příznivci obou skupin zastoupený asi tak půl na půl, jak odhaduju podle oblečení. Já třeba mám bílý tričko s velkým modrým Áčkem na hrudníku a vítězným sloganem na zádech, kámoš Dan zvolil decentnější triko s malou výšivkou na límečku a Alan si narazil na hlavu bílomodrou kšiltovku, ale spousta kluků i holek se tu hrdě promenuje přímo v uniformách šitých na míru nebo v různých kostýmech. Proč ne? Aspoň od sebe jdou snadno rozeznat hráči, jako jsme my, od… Hmm, třeba tamhle od toho hloučku uječených fanynek, který si sem přišly vyloženě pro selfíčka s některým z několika seriálových herců, co sem přislíbili dojet. A tamhle ti kluci s knížkama pod pažema zase stojí ve frontě na podpis od autorky prequelu…

My jsme sem s klukama nepřišli za nikým ani ničím konkrétním, ale spíš tak nějak na čumendu. Nasát tu atmošku, setkat se s lidma, kteří jsou naladění stejně. A hlavně jsme sem přišli, protože je to prostě povinnost. Když se poprvý za celý ty tři roky koná tahle velkolepá akce přímo v našem městě a ne stovky kilásků odtud, bylo by naprosto nemyslitelný se nezúčastnit!

„Tak co podnikneme dalšího?“ prohodím, když opouštíme místnost, ve který jsme si mohli vyzkoušet úplně novou 6D helmu ve spojení s parádníma ultratenkýma herníma rukavicema.

„Za deset minut začíná beseda s Wolenczakem,“ listuje Dan programem na svým mobilu. „Tam bysme nakouknout mohli, ne? Třeba z něj přece jenom vypadnou nějaký náznaky ohledně finále, co myslíte?“

„Myslím, že není blbej, aby nám cokoliv takhle dopředu vyzrazoval,“ pokrčím rameny, „ale jak chcete, klidně se tam na chvilku stavíme. Já si teda ještě odskočím, počkáte?“

„Ne asi,“ zakoulí Alan očima, „někam se rozprchneme a pak se tu po zbytek dne budeme v tom davu lidí nahánět!“

„Tak dík,“ usměju se a zapadnu do dveří toalet, který zrovna míjíme.

A hned nato zakoulím očima já. Protože si okamžitě všimnu, že u řady umyvadel stojí Leo – a pod proudem tekoucí vody se snaží přeprat si mikinu. Do háje! Je tohle vůbec možný? Jsou tu stovky, ne-li tisíce lidí! A přesto se tu musím potkat zrovna s ním!!!

Užuž chci zase nepozorovaně vycouvat, jenže Leo zvedne hlavu a přes zrcadlo se podívá, kdo přišel. A když mě zmerčí, přimhouří oči a lehce pobaveným tónem ucedí: „Alianci vstup zakázán!“

No tak v tu chvíli mě ta chuť se odsud vypařit úplně přejde. Kapitánovi alianční armády nebude nikdo, kdo v rukách drží černou mikinu s rudými symboly Federace, říkat, že někam nesmí vstupovat! A to ani přesto, že je tenhle stoupenec nepřátelský strany neskutečně nabušenej! Pod obyčejným černým, tak akorát upnutým trikem se mu rýsují svaly, a bicepsy na pažích mu jen hrají, když si tak přepírá tu mikinu… Vůbec mi není jasný, kdy jako stíhá chodit do posilky a makat na sobě, když podle toho, co dá občas ve třídě k dobru, tráví hraním Pafky taky každou volnou chvilku!

Pomalu, ale rozhodně se vydám k němu, zatímco se přes zrcadlo propalujeme pohledem. „Říká kdo? Někdo, kdo je z přítomnosti tolika Příznivců Aliance tak rozklepanej, že si pokydal mikinu hořčicí?“ A s tím si stoupnu k vedlejšímu umyvadlu a začnu si oplachovat ruce, jako kdyby to byl ten důvod, kvůli kterýmu jsem sem přišel.

Leo se ušklíbne: „Jestli jsem rozklepanej, tak maximálně nadšením z těch nových informací… Nebo se ti to ještě nedoneslo? Jak blízko celkovýmu vítězství už ve Federaci jsme?“

„Pf, myslíš ty nový dezinformace?“ opravím ho pohrdavě. „Který jsme schválně vyslali do éteru, abysme vás zmátli – a abyste trošku polevili?“

Zastavím vodu a začnu si oklepávat kapky z rukou, zatímco pozoruju, jak se Leo nadechuje k nějakýmu dalšímu stěru, když vtom se ozve takový táhlý, burácivý zadunění – a doprovodí ho vibrace. Vibrace tak silný, že se pod náma doslova rozechvěje podlaha.

„Co… co to je?“ chytnu se zmateně umyvadla.

„Zemětřesení…?“ nadhodí Leo a rozkročí se, aby ty stupňující se otřesy ustál.

„Tady?! Tobě dobře hrabe!“

„No tak někam nedaleko odsud dopadají bomby. Nebo meteority. Zní ti to líp?!“ vyjede po mně.

„Zní mi to tak, že ať je to cokoliv, měli bysme odsud radši vypadnout,“ nehodlám se s ním víc dohadovat. Pustím se umyvadla a otočím se, abych mohl vyrazit ke dveřím, jenže najednou se celá místnost doslova rozlomcuje – a mně se podlomí kolena, jak ztratím půdu pod nohama.

Další mohutnej otřes mnou hodí přímo proti hraně toho umyvadla – a pak už nevnímám nic.

***

„Jauvajs, sakra!“ vydechnu, když se začnu probouzet a uvědomím si, že mě děsně bolí hlava. Kruci, co jsme to včera s klukama na tom P.A.F.-Conu vyváděli? No muselo to být pořádný, když si z toho nic nepamatuju! Jenom první zhruba půlku tý akce… a pak už mám okno. A teď ten bolehlav. Perfektní.

Oči se vůbec nesnažím otvírat, je mi jasný, že ostrý dopolední světlo, kterýho teď už musí být můj pokoj plnej, by mi zrovna dobře neudělalo. Natáhnu ruku a snažím dosáhnout na noční stolek… a na svůj mobil. Rukou ale v prostoru nenahmatám nic, akorát… trávu? Nebo co to je? Sakra, já ležím na trávě?!

Tohle uvědomění už mě rozlepit víčka donutí. Prudký světlo, který mi okamžitě zalije hlavu novou vlnou bolesti, ze mě bezděky vyloudí zasténání, ale oči znovu nezavřu. Zůstanu šokovaně zírat na ten výjev. Skoro celý mý zorný pole vyplňuje horskej štít. Velehorskej štít. Takovej ten… alpskej. Akorát že v Alpách není běžný, aby úplně nahoře, na ploše toho obrovskýho bílýho ledovce, bylo namalovaný podobně obrovský modrý písmeno „A“. Ne. Alpy nemají potřebu dávat takhle o sobě vědět, že jsou Alpy.

Ale Aliance má potřebu takhle dávat vědět, že jste na jejím území.

Ze všech těch myšlenek, úvah a závěrů, který se mi během vteřiny proženou hlavou, se mi udělá fyzicky šoufl. Potřebuju si sednout, nebo líp kleknout si a předklonit se, zhluboka se nadechnout… Rovnou se o to pokusím, jenže se mi z toho kvapnýho pohybu zamotá hlava, a tak si se zaskučením zase lehnu. 

A někde zprava ode mě se ozve pobavený odfrknutí.

Trhnu hlavou tím směrem – a pod stromem tam ležérně posedává můj spolužák Leo. Zády se opírá o kmen, má na sobě hadry v pro něj typický černý barvě, akorát potetovaná pravá paže mu hraje více barvama… Upřeně mě pozoruje, v očích stejně přezíravej výraz, jakej mívá i ve třídě, kdykoliv se spolu dostaneme do nějaký rozepře. Což je skoro pořád.

„Ty vole, tebe pozorovat při probouzení, to je lepší komedie než kdejakej sitcom,“ přeruší mý úvahy uštěpačnou poznámkou.

A mně se okamžitě po tváři rozlije úlevnej úsměv. Protože všechno konečně dává smysl. Ještě spím. A tohle je sen. Sen, ve kterým se nějak prolínají mý zážitky z Pafky – a z reality. Čili se mi zdá o nějaký vojenský misi, na kterou mě vyslali – a na který mě patrně doprovází Leo… Dobrý, no. Tak teď už zbývá se jenom doopravdy probudit…

„No ne, žádnej komentář?“ diví se Leo. „Že by ses praštil až tak moc, že tě přešla chuť se dohadovat…? Tak to je dobrý vědět, co tě umí opravdu umlčet.“

Po těch jeho slovech mnou projede cosi jako… vzpomínka… příliš rychlá a příliš mlhavá na to, abych ji stihl zachytit… Ale hodím to za hlavu, opatrně si sednu a začnu se zvědavě rozhlížet kolem dokola, aniž bych na Leovo žvanění nějak reagoval. Ostatně, jakej má smysl bavit se s postavou, která se vám zdá? A kterou ve svým snu navíc vůbec nechcete?

„Hele, řekni aspoň něco,“ ozve se Leo po chvilce. „Začínáš mě děsit. Nebo spíš… začíná mě děsit, že se mi možná jenom zdáš. Že se mi tohle celý jenom zdá.“

„Tak to je dobrý,“ uchechtnu se, „postava v mým snu obviňuje mě, že se jí jenom zdám. Začíná se to nějak komplikovat, radši se… vypař.“ A několikrát mávnu rukou, abych dal najevo, jak si to vypaření představuju.

„To máš smůlu,“ zaksichtí se, „nejsem žádnej přízrak z tvýho pošahanýho snu, takže vypařit se nemůžu. A ty bohužel taky ne, protože tohle není ničí sen… Prostě jsme se sem… hmm… propadli při tom divným zemětřesení…“

A znovu to náhlý šlehnutí, znovu to povysunutí zasutý vzpomínky. Soustředěně nakrčím čelo, jak se snažím ji zachytit dřív, než mi zase unikne.

„Zemětřesení…?“ převaluju to slovo na jazyku, mám dojem, že je jakýmsi klíčem ke všemu, ale pořád ještě mi chybí nějaký dílky do celkovýho obrázku.

„Sakra, Tome, to si vůbec nic nepamatuješ?“ vyskočí Leo najednou na nohy, dojde až ke mně a přidřepne si přede mnou. „Ještě před chvílí jsme byli na P.A.F.-Conu! A teď jsme tady! Na hlavě máš bouli od toho, jak jsi sebou švihl o to umyvadlo, když se pod náma začala propadat zem!“ dodá, vztáhne ruku a zlehka se dotkne mýho spánku.

„Jau!“ ucuknu hlavou.

„Tak vidíš!“ rozhodí rukama, napřímí se a začne pochodovat sem a tam.

Podmračeně ho pozoruju, zatímco si bříšky prstů opatrně ošahávám to bolestí tepající místo. A tahle procedura jako kdyby ty mý vzpomínky konečně odblokovala. Vybaví se mi to všechno.

„Ale…,“ hlesnu zmateně, „to není možný…“

„Očividně je,“ máchne Leo bezradně rukama znovu. „Mimochodem, mobil u sebe náhodou nemáš? Já totiž ne. I když bych ho mít měl. Ale buď mi vypadl při tom našem… přesunu… No to je jedno,“ zavrtí hlavou. „Prostě ho nemám.“

Odtáhnu dlaň od svýho spánku a začnu si prohmatávat kapsy na kalhotách. „Hm, já taky ne…“

V hlavě mi to šrotuje, jak se snažím znovu si vybavovat jednotlivý detaily z toho dnešního dopoledne. Hledám v nich nějakou stopu, nějaký znamení něčeho neobvyklýho… prostě cokoliv, co by…

A pak mě to napadne.

„Poslyš, byl jsi taky na tý předváděčce těch nových 6D helem?“

„Jenom jsem tam nakoukl, bylo tam pořád děsně narváno… Proč?“

„Aha!“ celej se rozzářím, protože získám dojem, že jsem na to kápl. „My jsme to s klukama zkoušeli. A bylo to parádní. A očividně to teda pořád ještě je parádní. Protože… myslel jsem si, že jsem si tu helmu sundal, ale asi to bylo součástí toho programu… A ještě pořád v tý hře jsem… Nějak… hm, bere si to asi myšlenky přímo z mý hlavy a kreslí mi to tu herní realitu… no, dejme tomu na přání…“

Teprve v tu chvíli mi dojde, co jsem to plknul za blbost, ale už to bohužel nemůžu vzít zpátky – a Leo se toho samozřejmě okamžitě chytne. „Na přání, jo?“ protáhne posměšně. „Jako že si přeješ hrát Pafku ze všech lidí na celým světě zrovna se mnou, jo? Haha, no trochu smysl to dává – v realitě na mě nemáš, tak se ukájíš představama, že ve hře bys mě porazil… To se ale prober, kámo. Nemáš na mě nikde.“

„To se ještě uvidí,“ zavrčím na něj.

„Hovno se uvidí!“ vybuchne a zamračí se na mě. „Kolikrát ti mám říkat, že já jsem opravdu já? Nejsem součást žádný tvý podělaný fantazie – ani jako tvůj sen, ani jako nějaká pojebaná hra na přání!“

„No,“ nenechám se rozhodit, „ale to, že to říkáš, nic nedokazuje. Jestli jsi… okej, tak kdybys byl jenom součást hry, kterou hraju, a cílem tý hry by bylo mě zmást tak dokonale, abych na to nikdy nepřišel, tak bys mi to přece nevykecal…“

„Seš jak kolovrátek, jedeš si jenom to svoje,“ mávne Leo znechuceně rukou. „Nemá vůbec smysl se s tebou bavit.“

„Tak se se mnou nebav,“ trhnu rameny, „se tě neprosím!“ Pak se vydrápu na nohy a začnu se rozhlížet kolem sebe. „Chtělo by to nějakej důkaz… Nějakej opravdovej důkaz, ne jenom takovýhle planý kecy,“ mluvím si sám k sobě. Zaposlouchám se do zvuků okolní přírody… a vzápětí v pozadí zaregistruju hukot tekoucí vody. To je nápad!

Rozejdu se tím směrem – a po chvilce dorazím k bystřině, která se vlívá do menšího jezera. Voda v něm má takovou zvláštní azurovo-stříbrnou barvu a už od pohledu vypadá pěkně studeně. Dojdu po kamenitý pláži až ke kraji jezera, dřepnu si a omočím si v tý vodě ruku. Hm, však taky je pěkně studená! Ale to se nedá nic dělat, budu to muset na tu chvilku vydržet, ostatně otužování je zdravý…

„Co vymýšlíš…?“ ozve se za mnou, když se začnu zouvat.

Nejdřív jsem rozhodnutej nereagovat, ale po chvilce to přehodnotím. Třeba, pokud je Leo součástí tý hry, by mi mohla jeho reakce na můj plán něco prozradit… „Předpokládám, že už jsi v Pafce někdy plaval?“ otočím se na něj s otázkou a přetáhnu si triko přes hlavu.

„Jenom jednou nebo dvakrát, hned zkraje, na zkoušku… Při plnění mých úkolů se to po mně naštěstí nevyžaduje. Proč?“

„Já mám teda za sebou spoustu misí, kde byly přesuny ve vodě klíčový – a jednu věc jsem si z toho odnesl: kdykoliv začneš plavat, tak si naplno uvědomíš, že jsi ve hře,“ vysvětluju mu, zatímco si stahuju z nohou kalhoty. „Protože ten vjem toho, jak se tvý tělo noří do mokrý vody, ti ta helma prostě zprostředkovat neumí. Ani 5D helma, ani 6D s rukavicema. K něčemu takovýmu by se asi musela vyvinout speciální kombinéza… No to je jedno. Když si tu teda trochu zaplavu, budu rychle vědět, na čem jsem.“ A s tím se Leovi vyzývavě zahledím do očí. Pokud je vážně součástí tý hry, tak se mě třeba bude snažit od odhalení tý pravdy nějak odradit…

Leo mi můj pohled přemýšlivě oplácí, potom mě obejde, skloní se k tý vodě a taky si v ní smočí ruku. „Kruci, to je ledový! Taky aby nebylo, když to asi teče přímo z toho ledovce!“ Pak se znovu postaví a pochybovačně se na mě zadívá: „Ty vole, Tome, nechceš se na to vysrat? Kolik to může mít stupňů? Ještě z toho dostaneš nějakej šok, nebo rovnou infarkt…“

Vědoucně se ušklíbnu. Jak jsem říkal! Chce mě od toho akorát odradit…

A tak to do toho jezera vezmu s rozběhem. Nijak jinak se do takový ledárny beztak vlízt nedá. Skousnu zuby, abych nevyjekl, jak mě najednou až do morku kostí prostoupí ten pocit téměř paralyzujícího chladu, zhluboka se nadechnu, ponořím se pod vodu a udělám rukama pár temp. Teď. Každou chvíli to musí přijít. Ten známej pocit… disharmonie. Ten divnej nesoulad, kdy mozek tělu říká „plaveš, měl bys cítit tlak tý vody, to mokro“, a tělo odpovídá „ne, nic takovýho, není to úplně ono, ještě pořád se některý ty pocity do hry prostě naprogramovat nedají“.

Hmmm. Jenže… tentokrát je to jiný. Žádnej pocit nesouladu nepřichází. Ne, tohle je opravdový. Opravdu plavu v opravdový vodě. A navíc v kurevsky studený vodě.

Jediným mohutným tempem zamířím nad hladinu, naberu do plic pořádnej doušek vzduchu a okamžitě vyrazím zpátky ke břehu. Snad to stihnu dřív, než mi ruce a nohy vypoví službu, brrrr…

Leo na mě upírá zvědavej, lehce pobavenej pohled, ruce povýšeně založený na hrudníku. „Tak cos zjistil?“ zavolá na mě tónem, ze kterýho je už dopředu jasný, co si o celým mým experimentu myslí. Pro tuhle chvíli je mi to ale upřímně jedno. Jediný, co je pro mě důležitý, životně důležitý, je nahmatat pod nohama dno… postavit se… a i když mi celý tělo trne zimou a zároveň mě pálí, tak ujít ještě těch pár kroků…

Potřebuju se prostě dostat z vražedných spárů tady tý proklatě mrazivý pasti na břeh, do bezpečí… Jenže… jde to ztuha, děsně ztuha… Všechno mě brní a každej další krok je namáhavější než ten předchozí…

„Do hajzlu!“ zaregistruje Leo, že mám tak trochu problém těch posledních pár metrů zdolat, seběhne za mnou a pevně mě chytí za loket. „Ty seš takovej idiot, že to svět neviděl!“ rozčiluje se, zatímco mě rychle vyvádí z vody ven.

„J-j-je… t-t-to… l-l-ledový a m-m-mokrý,“ vyjektám odpověď na jeho původní otázku.

„Ty blbče, a kvůli týhle informaci hazarduješ se zdravím? Navíc když to bylo zřejmý už ze břehu!“ může si hlavu ukroutit.

Za reakci mi nestojí, navíc než bych ji ze sebe přes cvakající zuby vydrkotal, ztratila by na aktuálnosti.

To už stojíme u hromádky mýho oblečení, takže mi Leo přestane svírat loket a já se vyčerpaně sesunu na kolena. Připadám si jak po dlouhým běhu – podivně otupěle, srdce mi buší, hrudník se mi svírá, trochu se mi motá hlava…

Natáhnu ruku po tričku a užuž se do něj chci nasoukat, ale Leo je jinýho názoru. „Jenom se tím utři, místo ručníku – a pak si oblíkni tohle, to tě zahřeje mnohem víc,“ zamává mi před očima svou černou mikinou. Se znakama Federace.

„N-n-nechci,“ odmítnu jeho nabídku.

Vmžiku dřepí vedle mě a naštvaně mě probodává očima. „Já se tě ale sakra neptám,“ procedí skrz sevřený rty. Vytrhne mi to tričko z rukou a odhodí ho vedle sebe, pak mi přes záda přehodí tu mikinu a pobídne mě: „Dělej!“

Dojde mi, že chce, ať strčím ruce do rukávů, a jelikož nemám sílu se s ním hádat, prostě ho bez dalšího protestování poslechnu. On pak zapne zip a vytáhne mi ho až ke krku, a zatímco mi hledí do očí, hmátne po kapuci a nasadí mi ji na hlavu.

Okamžitě zaznamenám, jak se mi horní polovinou těla začíná šířit příjemný teplo.

„T-tak d-dík,“ hlesnu, protože je mi najednou blbý to neříct.

„Kalhoty si doufám zvládneš navlíct sám,“ prohodí jízlivě, jako kdyby mě ani neslyšel, a vyskočí na nohy. „Kdyby náhodou ne, tak zavolej. Budu sedět tamhle na sluníčku a doufat, že mi uschnou boty, který mám kvůli jednomu imbecilovi úplně durch!“

„A-aby ses n-neposral!“ zavolám za ním ještě, ale ukáže mi akorát zvednutej prostředníček a odčvachtá pryč.

***

Asi o čtvrt hodiny pozdějc dojdu za ním. Napůl sedí, napůl leží v trávě, podepřenej loktama, oči má zavřený, tvář nastavuje slunci. Na to, v jakým jsme průseru, vypadá… docela uvolněně!

S povzdychnutím přehodím přes nedaleký keře svý vlhký triko, který jsem nakonec opravdu použil jako ručník – utřel jsem si s ním nohy a vysušil vlasy. Podle toho teď taky vypadá, a za normálních okolností bych s ním švihnul do nejbližší popelnice, protože doma mám podobných kousků ještě dobře deset, jenže tady žádný popelnice nejsou… a není tu ani žádný doma… A Leo mi svou mikinu nenechá nafurt, takže dřív nebo pozdějc si ten zmačkanej, zvalchovanej hadr budu muset zase navlíct na sebe.

Sednu si kousek od Lea, kolena si přitáhnu k tělu a obejmu si je rukama a chvilku si vychutnávám, jak mě sluneční paprsky přes tu tmavou mikinu hřejí. Pak mě ale to ticho začne vyloženě svrbět, začnu poposedávat a ošívat se… a nakonec to nevydržím a prohodím: „Takže? Nějaký nápady, jak jsme se do týhle šlamastiky dostali?“

Leo chvilku nic neříká, skoro to vypadá, že snad usnul, nakonec z něj ale vypadne: „Mě teda mnohem víc zajímá, jak se dostaneme odsud…“

Zvednu oči v sloup. Ten nezklame! Ať řeknu nebo udělám cokoliv, pokaždý musí být v ofenzivě! Byl by schopnej se mnou polemizovat i o počasí, jenom aby mi nemusel dát za pravdu, kdybych prohlásil, že svítí slunce!

Spolknu svý podráždění a klidným hlasem mu odpovím: „Tak ono to spolu docela souvisí, nemáš ten dojem? Pokud bysme přišli na to, jak jsme se dostali sem, vyplynulo by z toho, jak se dostat zpátky.“

„Ne nutně,“ pronese – a já mám co dělat, abych nezavzdychal nahlas. No neříkal jsem to?!

Moje ochota zůstat v klidu mě rychle přejde. „Tak víš co? Trhni si,“ doporučím mu.

„No tak fajn, tak ať je po tvým!“ posadí se a upřeně se na mě zahledí. „Když ti to teda vyplyne, tak se se svýma dedukcema pochlub. Prostě jsme se sem propadli. Ze srazu věnovanýho virtuálnímu hernímu světu jsme se propadli přímo do toho herního světa. Otevřel se nějakej průchod, možná díky tomu velkýmu množství lidí, co se na Pafku zrovna soustředilo, nebo možná díky těm novejm technologiím, co se tam testovaly a předváděly – a prostě voilá, jsme tady. Ovšem tady žádnej otevřenej průchod, do kterýho bysme zase naskočili, není. Není tu ani ta stejná místnost s umyvadlama, ve který by třeba mohly být nějaký odpovědi. Dál s sebou nemáme mobily, že bysme se mrkli na net, jestli se tam náhodou o celý události něco nepíše. Ostatně, jsem si téměř stoprocentně jistej, že i kdybysme mobily měli, tak by stejně nebyly funkční… Tak, a teď se předveď, co ti z toho všeho teda plyne!“

„Hm, jako shrnutí dobrý, ale proč mi to sakra celý podáváš tak nasraně, jako kdybych za to nějak mohl?“ vyjedu po něm.

„A nemůžeš?“ probodne mě zpytavým pohledem. „Dokud jsi nepřišel na to wécko, všechno bylo v pohodě! Pak jsi tam nakráčel – a najednou jsme tady, ze všech lidí jenom my dva!“

Zalapám po dechu: „Tak to gratuluju! Cena za nejblbější teorii všech dob je tvoje!“

„Mně teda přijde mnohem blbější se málem utopit, jenom abych zjistil, že voda je mokrá!“

„Tsss, ale bylo to dobrý aspoň k něčemu! Díky tomu vím, že nesedím na P.A.F.-Conu s helmou na hlavě!“ hájím se.

„No tak fajn! O jednu nemožnou možnost míň! Zbývá jich prověřit ještě asi padesát, co nás napadnou, a další tisíce, co nás vůbec nenapadnou!“ odsekne kousavě.

Zaskřípu zubama. Bože! Nejradši bych mu ten věčnej samolibej výraz smazal z tváře pěstí, ale je mi jasný, že on by mi při odvetný ráně minimálně zlomil nos. A tak nějak mám dojem, že situace je špatná už sama o sobě, není třeba ji hrotit.

„Hele,“ pronesu a vší silou se snažím o smířlivej tón, „na tom, že je to celý na hovno, se shodneme. A je to na hovno pro nás oba stejně. Tak co kdybysme si to přestali navzájem předhazovat a dohadovat se o tom – a zkusili víc… já nevím, spolupracovat?“

Chvilku na mě zahlíží zpod přimhouřených víček a já úplně slyším, jak si v duchu počítá do pěti, než taky o poznání mírnějším hlasem řekne: „Tak jo. To bysme asi měli.“ Pak otočí hlavu a zadívá se na ten modrým písmenkem označenej ledovec vysoko nad náma. „Očividně jsme tu na tvým území. Je ti to tu nějak… povědomý?“ zeptá se, aniž by od tý podívaný odtrhl zrak.

„Ne,“ jsem s odpovědí rychle hotovej. „Vím, že si takhle svý získaný území značíme, ale konkrétně tady jsem nikdy nebyl.“

„Do háje, ale nějakej důvod to mít musí, že jsme se ocitli zrovna tady! Pokud to tu ani jeden neznáme, tak to už tuplem nedává žádnej smysl! Od čeho se jako máme odrazit?!“

„Hm, třeba to žádnej důvod ani smysl nemá. Nic z toho,“ nabídnu mu potichu další možnost. „Prostě se stala nějaká… nehoda v časoprostoru. Chyba v Matrixu. A my se s tím musíme akorát… smířit. A přizpůsobit se.“

Otočí se ke mně a zakotví pohledem v tom mým. „A co teda navrhuješ konkrétně?“ zeptá se.

„Tak co třeba se pro začátek někam přesunout? Na tomhle místě dřepíme už dlouho – a žádnej náznak jakýhokoliv řešení se nám tu nezjevil.“

„Okej,“ souhlasí, „ale pod jednou podmínkou.“

Kývnutím ho vybídnu, aby pokračoval.

„Když teda spolupráce, tak to ale znamená, že vždycky všechno nejdřív probereme, platí? A ne že tě zas něco šílenýho napadne a hned to zrealizuješ, jako jsi to předvedl s tou koupelí…“

Malinko zčervenám ve tváři a užuž chci něco namítnout, ale Leo mě zarazí. „Počkej. Říkám to proto, že jsme se octli na území Aliance, tak můžeš mít dojem, že seš tady svým způsobem doma. Ale nezapomeň, že ani jeden tady nejsme doma, jasný?“

„Jo, to zní rozumně,“ uznám – a vyhrabu se na nohy.

---

Výzva pro všechny, kdo jste dočetli až sem:

jelikož se nabízí více možností, jak pokračovat, a každá z nich je lákavá, protože pošoupne vztah Toma a Lea trošku jiným směrem, tak co kdybych si to pro jednou udělala lehčí a vybrali jste to za mě vy? ;) Kdokoliv se můžete vyjádřit do komentářů, která z těchto dvou variant vás láká víc – a já si zhruba za tři čtyři dny ty vaše „hlasy“ přepočtu a přizpůsobím se většině… 🙂

1) Leo Toma nečekaně zradí, nebo

2) Tom spolupráci s Leem vzdá a uteče od něj.

🤷‍♀️