P.A.F. (II.)

„Kudy se vydáme?“ zahledím se na Lea vyčkávavě, když se taky postaví a začne si protahovat záda.

„Rozhodně dolů, myslím jako po proudu tý řeky… Dřív nebo pozdějc narazíme na nějaký město a tam bysme se mohli zkusit něčeho dopátrat,“ navrhne.

„Jo, souhlas. A asi půjdeme spíš lesem, ne?“ doplním ho.

„Lesem…? To by bylo sice bezpečnější, jenže zaprvý ta řeka lesem pořád neteče, museli bysme pořád vybíhat a kontrolovat, jestli jdeme dobře, to mi přijde děsně zdlouhavý. A navíc, nebylo by sice vidět na nás – ale zároveň bysme neměli ani my žádnej rozhled, to je dost nepraktický… Nejsme tu teď přece na žádný vojenský misi, nemusíme se tak krýt! Nebo vy copak máte v Alianci nějakej tajnej příkaz likvidovat všechny civilisty? Jako že vaši vojáci automaticky střílí do každýho, kdo se jim mihne v zorným poli, ze strachu, že jde o špiona?“

„Jasně že ne!“ okamžitě začnu Alianci bránit. „Asi máš pravdu, je to jenom síla zvyku – pohybovat se co nejmíň nápadně…,“ Leo se mezitím rozejde k tomu jezeru, a tak se zařadím vedle něj. „Hele, a tak co kdybysme, když jsme teda ti civilisti a nemusíme se nikde skrývat, zkusili najít rovnou nějakou silnici? A někoho si na ní stopli? Autem se dostaneme do nějakýho města mnohem rychlejc. A pohodlnějc.“

„To není marnej nápad,“ řekne Leo a dál pokračuje v chůzi. „Tak teda obejdeme to jezero k tamhle tomu místu, kde z něj ta řeka zase vytíká,“ ukáže prstem. „Vypadá to, že se tam terén svažuje, tak by odtamtud mohl být dobrej výhled do okolí. Snad si tam někde nějaký cesty všimneme…“

„Vy už si ničeho všímat nebudete,“ ozve se za náma najednou tak nečekaně, až sebou trhnu. „Ruce nad hlavu a pomalu se k nám otočte čelem!“ pokračuje ten chladnej, odosobněnej hlas. Stihneme si s Leem vyměnit akorát rychlej pohled, než ty pokyny odevzdaně splníme.

Naproti nám stojí tři alianční vojáci a míří na nás laserovýma pistolema. Očima ovšem všichni skrz průhledný hledí svých helem probodávají mě. „Seš jenom sympatizant – nebo rovnou hodně blbě maskovanej špeh?“ zeptá se mě jejich velitel.

„Spíš demaskovanej,“ prohodí vedle stojící voják potichu a všichni tři se krátce zachechtají.

„Cože?!“ nechytám se. Vždyť já jsem přece…

A pak mě oblije studenej pot. Jsem na území Aliance – ale mám na sobě mikinu, která zřetelně a nepochybně hlásá příslušnost k Federaci.

Nasucho polknu. „Já jsem… to je jenom nedorozumění… Já… ta mikina není moje… našel jsem ji… Ve skutečnosti patřím k Alianci. Vážně.“

Všichni tři okamžitě propuknou v hurónskej smích. Nedivím se jim. Na jejich místě bych se… ne, na jejich místě jsem se bavil stejně. Kolikrát už jsem tuhle a podobný výmluvy slyšel!

Když se dochechtají, velitel jednotky mě vybídne: „Tak to dokaž, protokol bys měl tím pádem znát. Osobní číslo, kód mise… Spusť!“

Nadechnu se, a… a zase pomalu vydechnu. Protože mi dojde, že jim nemám co říct. Já svý třináctimístný osobní číslo nazpaměť neznám. Proč bych taky měl? Vždycky, když jsem ho při hraní Pafky na něco potřeboval, objevilo se mi na displeji uvnitř mý helmy.

„Tak bude to?!“ zvýší na mě velitel hlas.

Dívám se mu skrz neprůstřelný hledí do očí, srdce v hrudníku mi buší jako splašený, po zádech mi tečou čůrky potu… a cítím se… děsně rozpolceně. Tahle situace je jednoduše bizarní. Znám ji, zažil jsem ji už mockrát! Ale pokaždý z druhý strany. Vždycky jsem byl ten, kdo na území Aliance mířil zbraní na nepřátelskýho agenta. To za prvý. A za druhý – vždycky jsem někde hluboko uvnitř věděl, že je to celý jenom jako. Že je to hra. Kdežto teď? Kdyby se mnou ti vojáci ztratili trpělivost a z těch svých zbraní vystřelili, neobjeví se přede mnou nápis Mission Failed, nesundám si helmu a neodhodím ji vztekle na postel. Ne. Kdyby se mnou ti vojáci ztratili trpělivost, s největší pravděpodobností přímo teď a tady umřu.

Znovu naprázdno polknu, abych nějak potlačil ten náhlej nával nevolnosti, co se mi hrne do krku, a potichu přiznám: „Já nic z toho nazpaměť neznám.“

„Jistě že ne,“ pronese velitel samolibě. „Možná ale budeš místo toho znát svý číslo příslušníka federační armády, co? No, tohle nás ale nezajímá. To si nech na zítra k výslechu. Neboj, kluci mají svý zaručený metody, jak tvou paměť podpořit a všechny důležitý informace z tebe dostat.“

Dřív, než na to stihnu nějak zareagovat, přenese se pozornost celý jednotky k Leovi. „A teď ty! Máš pro nás nějaký jiný vysvětlení, proč se vybavuješ se sympatizantem nepřítele než to, který se samo nabízí?“

„Jo, mám,“ pronese Leo sebevědomě. „Osobní číslo 4213 84113 3920. Toho času na utajený misi Sirius 742 lomítko cé.“

Zůstanu na Lea jenom vypleskle zírat… stejně jako všichni ti vojáci. Jenže ti zkoprní čistě proto, že si všechny ty informace ověřují na displejích uvnitř svých helem.

„Děláš si prdel?!“ nevzmůžu se na žádnou inteligentnější otázku, i když mi jich hlavou běhají desítky.

„Sklapni,“ zasyčí jenom, aniž by se na mě podíval.

„V pořádku, majore,“ ozve se velitel. Všichni tři na Lea okamžitě přestanou mířit zbraněma a místo toho je namíří na mě. Leo si s odfouknutím připaží a kradmo se po mně podívá.

„A tohle je tedy kdo, majore? Spolupracuje s vámi na vaší misi? Můžete nám pro ověření poskytnout i jeho údaje?“

Leo se na mě znovu otočí – a bez jedinýho zaváhání řekne: „Ne. Pokud já vím, tak k Alianci nepatří. Je to civilista sympatizující s Federací, a jako takovýho jsem ho chtěl odvíst na nejbližší základnu a předat k výslechu.“

„V pořádku, o to už se postaráme,“ kývne velitel hlavou, načež jeden z vojáků si zastrčí pistoli za opasek, popojde ke mně, chytne mě za paže a zkroutí mi je za zády.

„Seš zatčenej za sympatizování s Federací,“ spustí, „a dále pro podezření ze spáchání trestnýho činu kolaborace s nepřítelem, trestnýho činu vyzvědačství a trestnýho činu vlastizrady…“ Pokračuje v tom svým drmolení dál, zatímco mě odvádí někam pryč; předčítá mi to, co se mu promítá zevnitř na hledí helmy, ale mně jeho slova zní jenom jako rušivej, nepříjemnej šum. Jsem tak paralyzovanej absurditou týhle situace, že sotva pletu nohama.

Po chvilce prodírání se lesem dojdeme k silnici, na který stojí zaparkovanej vojenskej džíp. Zavrtím si sám pro sebe hlavou. Tak my jsme s Leem měli silnici v podstatě přímo před nosem, ale místo toho jsme se vydali úplně opačným směrem, k řece… Na druhou stranu, není to jedno? Kdybysme vyrazili rovnou sem, jenom bysme se s těma vojákama srazili o něco dřív.

A já bych o něco dřív zjistil, že Leo je ve skutečnosti zrádnej had.

Voják mě dovede k autu, otevře zadní dveře a postrčí mě dovnitř. Obejde džíp a usadí se vedle mě, zatímco já z okýnka pozoruju, jak se k autu blíží zbytek jednotky a Leo a jak se o něčem čile vybavují. Se znechuceným odfrknutím odvrátím pohled. Tohle je prostě… šílený! Na území Aliance, který jsem coby voják přísahal věrnost a nikdy jsem tenhle slib neporušil, mě příslušníci mý vlastní armády považují za nepřítele, zatímco s Leem, kterej je cítit Federací na sto honů, jsou jedna ruka! Hlavně jak Leo tvrdil, že tady ani jeden nejsme doma, co? Ale očividně tu teda zapustil kořeny dost rychle.

Když i velitel se svým nohsledem nasednou do džípu, koutkem oka vnímám, že Leo postává vedle auta, ale schválně se na něj už ani nepodívám, na zmetka proradnýho. Zatvrzele hledím z předního okýnka celou tu dobu, co se džíp pomalu rozjíždí, a teprve když Lea necháme daleko, daleko za náma, rezignovaně zavřu oči.

***

Už několik hodin sedím na okraji jakýsi improvizovaný vojenský základny přivázanej ke stromu – a minimálně do rána tu ještě sedět budu. Což vzhledem k tomu, že se teprve začalo stmívat, znamená, že tu v týhle nepohodlný poloze strávím ještě… no prostě šíleně moc hodin. Kurva práce!

Zavrtím se a už po miliontý si zkusím aspoň o pár milimetrů poposednout, abych trošilinku ulevil svým pažím… a zádům… Jediný, s čím můžu volně hýbat, jsou nohy, a tak je taky už po miliontý natáhnu a zase pokrčím, ačkoliv na to pnutí v ramenou a ztuhlost beder to nemá pražádnej vliv.

Oči nechávám otevřený, aby mi neuniklo nic z toho, co se kolem mě děje, jenže popravdě, ono se tu toho moc neděje. Občas někdo někam přejde, voják z chatky do stanu, tři vojáci ze stanu do hlavního stanu, no, občas přijede nebo odjede nějaký auto… a to je všecko. Upřímně, doteď jsem v rámci hraní Pafky na žádnou podobně minimalisticky zařízenou vojenskou základnu nenarazil! Zatím pokaždý se jednalo o supermoderně vybavenej objekt, kde mi zabralo třeba i půl dne se tam zorientovat a prolízt to tam, abych zjistil, jaký vymoženosti tam ukrýváme…

A když už jsem u toho, tak součástí každýho takovýho vojenskýho objektu jsou samozřejmě i cely pro zadržený osoby, že. Cely, jasný? Čili prostor, kde se člověk může volně procházet ode zdi ke zdi! Kde se může natáhnout na palandu! Kde si může ulevit do mísy v rohu! A kde mu taky čas od času někdo donese něco k jídlu! Jo, prostě my se v Alianci chováme k vězňům slušně. Většinou. To jenom já musím mít takovou smůlu, že když už se nechám tak nesmyslně chytit, dostanu se na místo, kde se se zadrženýma osobama zachází poněkud… provizorně… Pojmou provizorně i ten můj zítřejší výslech? A co přesně to pro mě bude znamenat…?

Pohodím hlavou a radši se vrátím k příjemnějším myšlenkám. Relativně příjemnějším. Myslet na Lea a tu jeho donebevolající zradu mi totiž zase tak příjemný není, ale aspoň u toho cítím vztek, a ne strach… A taky mám nepochybně děsnej vztek na sebe. Za to, jakej jsem vůl! Navrhoval jsem, že vyrazíme někam do civilizace, mezi lidi – a úplně jsem vypustil, že mám na sobě mikinu v nepřátelských barvách! Můj mozek mě nevaroval, protože se asi nějak automaticky přepnul do herního módu – a v Pafce mám na sobě samozřejmě pokaždý alianční uniformu, takže to, jak vypadám, tam vůbec neřeším… Čili jsem si na to nedal pozor ani teď. Kurva! A jo, uznávám, že je to moje chyba, jenže jedna polehčující okolnost by tu byla: nikde nebyly žádný zrcadla, abych se tam sám na sebe mohl podívat a uhodilo mě to do očí. Kdežto Leo mě měl před očima celou dobu – a neupozornil mě na to! A ještě, když jsem navrhoval, ať jdeme opatrně lesem, se mi vysmíval, že to s tou opatrností zbytečně přeháním… Parchant jeden! On tohle všechno snad nakonec musel plánovat!

Možná to celý rozjel už v ten moment, kdy mi u toho jezera vytrhl mý alianční triko z ruky a navlíkl mě do týhle svý mikiny – asi tušil, že dřív nebo pozdějc tu na nějaký vojáky narazíme a v tý mikině pro ně budu snadnej terč… Hm, nebo mě zradil až v tý chvíli, kdy na nás ti vojáci mířili zbraněma? To bylo keců, jak spolu musíme vždycky všechno nejdřív probrat a jak nemám vyvádět nic zbrklýho – a nakonec bez mrknutí oka začne hrát podle svýho vlastního scénáře!

Znovu se ošiju a zkusím se v rámci možností aspoň trochu protáhnout. Tady z toho prkennýho sezení na místě mi asi jebne. A stejně tak z těch úvah a úsudků, co mi můj mozek servíruje k promýšlení pořád a pořád dokola. Nemůžu se rozhodnout, která ta verze mi na Lea sedí víc. Ale ono je to jedno. Tak jako tak mě prostě zradil. Hodil mě přes palubu, zbavil se mě – a dál to hodlá hrát po svým. Ačkoliv nevím, proč. Co z toho má? Čeho si jako myslí, že dosáhne – sám? Myslí si, že když mě odstraní, tak si tím nažene body nebo rovnou splní nějakou misi – a díky tomu se nějakým zázrakem vrátí zpátky do reality…?

Dlouze, unaveně si povzdychnu. Tady to uvažování co když a co jestli je děsně vyčerpávající. Nejradši bych se na pár hodin prospal, jenže… no… bojím se. V Pafce se ztráta bdělosti a ostražitosti nevyplácí, člověku pak můžou uniknout důležitý informace, nebo se může rovnou dostat do ohrožení… A v týhle podivný verzi Pafky to očividně platí taky. Jenom na chvilku jsem si přestal dávat pozor, na chvilku jsem si dovolil polevit v neustálým vyhodnocování všeho, na chvilku jsem si dovolil spolíhat ještě na někoho jinýho než na sebe – a jak jsem dopadl!

Mohutně zívnu. Přitom stačilo tak málo. Stačilo ani na chvilku nepustit z ruky svý alianční tričko. Kdybych jím zamával těm vojákům před očima, možná by byli ochotnější mě poslouchat. Jenže to ne, já ho nechám schnout rozprostřený na keřích. Jooo, tam je mu dobře… moooc dobře…

***

„Tome? Tome!!!“

Trhnu sebou a zprudka otevřu oči. Zahledím se na spoře osvětlenou základnu, zaostřím na dva vojáky, kteří jsou asi na hlídce, protože za doprovodu komíhajícího se světla z baterek procházejí mezi stany… Zaposlouchám se do okolního ticha a snažím se rozpomenout na svůj zmatenej sen. Něco mě z něj vyrušilo, proto mi tak buší srdce, ale co to…

„Tome! Slyšíš mě? Nespi, sakra!“ ozve se šeptem za mnou.

Škubnu sebou podruhý – ale tentokrát se mi hned vzápětí uleví.

„Leo…?“ ujišťuju se potichu, ačkoliv žádný takový ujišťování nepotřebuju. Jsem spíš překvapenej – rozhodně jsem ho tady nečekal!

„No sláva! Nebyl jsem si jistej, jestli spíš, nebo se se mnou jenom nebavíš…“

„Obojí!“ syknu.

Tichounce se uchichtne: „To jsem si přesně myslel…“

„Tak hlavně že se dobře bavíš, parchante! Vůbec mi nechoď na oči, ty sketo!“ Nejradši bych ho chytil pod krkem, ale bohužel mi momentálně nezbývá, než svý nadávky sice vztekle, ale potichu syčet do prostoru před sebou, aniž bych očima přestal sledovat ty dva hlídkující vojáky.

„To bych se zároveň dostal na oči i tý hlídce, takže neboj, nic takovýho v plánu nemám!“

„Ne? A co máš teda v plánu? Se pochlub!“ vyzvu ho.

„Co asi, ty pako? Dostat tě odsud!“

„Jo? A kdy přesně sis to rozmyslel? Že mě tady nenecháš?“ štěknu po něm.

„Jak jako rozmyslel? To snad bylo jasný úplně od začátku, ne?“

„Tak mně to teda zas až tak jasný nebylo!“ informuju ho.

„Ty seš fakticky osel! To sis vážně myslel, že se na tebe vyseru?!“

„A co jsem si měl myslet? Vysral ses na mě přesně v tý chvíli, kdy jsi mě před těma vojákama zapřel!“ obviním ho a mám co dělat, abych svůj hlas udržel v šeptavý rovině.

„Ty vole, nabízelo se mi minimálně pět variant, co jsem jim mohl říct! A musel jsem si vybrat během vteřiny! Ti vojáci nevypadali, že by nám chtěli dát desetiminutovej timeout, abysme se poradili!“

„To ne, ale mohls…“

„Sklapni!“ utne mě. „Mohl jsem všechno možný. A nemysli si, že si různý ty možnosti celej večer nepřehrávám v hlavě. Jenže kdybych jim řekl, že jo, že seš alianční voják, odvezli by mě s tebou, aby tu mou verzi ověřili. K čemu by nám to jako bylo, že bysme byli zavřený oba? A to ještě odsud bysme se možná nějak dostali, ale co kdyby nás vzali na nějakou standardní základnu? Moc dobře víš, jak je to tam všecko hlídaný a jištěný! Takže mi v tu chvíli prostě přišlo nejlepší, že seberou jenom jednoho z nás. A vyšlo to na tebe. Nemůžu kurva za to, že si nepamatuješ svý alianční osobní číslo.“

Na chvilku se odmlčím. Když to podá takhle, tak to zní… rozumně. A stejně tak mu nechtě musím dát za pravdu, že kdybych si pamatoval svý osobní číslo, všechno by to dopadlo úplně jinak…

Což mi ovšem připomíná další věc, která mě dost pálí. „Tak hlavní je, že si ty pamatuješ svý alianční číslo, majore! Proč jsi mi to sakra neřekl? To ses jako bál, že to hned poletím někomu vyžvanit? Že to nějak zneužiju?“ Popravdě jsem rád, že do tohohle šeptání se nemá jak promítnout ublíženej a zklamanej podtón, kterej by se mi jinak do hlasu v tenhle moment stopro vkradl.

Leo si dlouze povzdychne. „Ne, to ne… Nechtěl jsem to vytahovat, protože mi přišlo, že bysme se kvůli tomu hádali ještě víc, než už jsme se hádali i bez toho. Mám dojem, že to, že hraješ za Alianci, bereš dost vážně, a že bys měl asi problém rozdejchat, že kopu za obě strany…“

„Počkej, za obě strany?“ zarazím se a znovu si jeho vysvětlení přehraju v hlavě. „Takže ty nejseš alianční voják na utajený misi, co se maskuje jako federační? Ale seš federační voják, co se vydává za aliančního…?“ ztrácím se v tom.

„Hele, nešpekuluj nad tím,“ poradí mi. „Jo, hraju tak nějak za všecky – a přitom pořádně za nikoho. Baví mě prostě to balancování na tý hraně, rozumíš, a zároveň to, že vlastně tahám obě strany za nos…“

Snažím se si to celý nějak představit. „Panebože, to je… zvrácený! Ty nám to celý úplně podkopáváš!“

„No však právě,“ znovu se potichounku uchichtne.

„To není žádný no však právě,“ čertím se. „A vůbec, hodláš mě odsud teda někdy pustit?“ zamelu sebou. „Nebo mi naschvál říkáš všecky ty jobovky, dokud jsem svázanej, abych ti nemohl dát pěstí?“

„Klídek, jo? Něco takovýho nemám zapotřebí – nedal bys mi pěstí ani tak, víme? Čekám, až se ti dva šašci přesunou víc dozadu, potřebuju si totiž aspoň na chviličku posvítit na ten uzel, abych ho mohl rozvázat… Takhle poslepu mi to vůbec nejde.“

„Ty máš baterku?“ zaujme mě to.

„Představ si! Zatímco ty sis tu vyspával, kroužil jsem kolem tý základny pořád dokola. Mám baterku, klíčky od jednoho z těch džípů, litrovku s vodou – a nějakou čokoládovou tyčinku!“

Můj staženej žaludek na tu informaci okamžitě zareaguje zakručením. „Přestaň mluvit o jídle! Víš, jakej mám hlad?!“

„Jo, umím si to představit. Proto ti to taky říkám – ať se máš aspoň trochu na co těšit, když očividně představa toho, že budeš zase v mý společnosti, ti žádnou radost nedělá…“

„Ty seš fakticky kokot,“ odevzdaně zavrtím hlavou… a poprvý po hodně, hodně dlouhý době si dovolím zvednout koutky úst do slabýho úsměvu.

***

Odhadem deset minut poté, co se Leovi konečně povedlo několikrát nepozorovaně bliknout baterkou, díky čemuž se mohl pustit do rozvazování uzlu od provazu, kterým jsou mý za zády spoutaný ruce přivázaný ke stromu, mi samovolně uteče hlasitý zívnutí.

„Ty vole, nech si to,“ napomene mě Leo – a automaticky si zívne taky.

„Sorry, to nebylo schválně, jako že bych tě chtěl nějak popohánět!“ hájím se šeptavě. „I když, mezi náma, zase tak crcat by ses s tím nemusel,“ troufnu si ho trochu poškádlit.

„Uvědomuješ si, že bych se na to taky mohl úplně klidně vysrat a prostě si jít po svých, že jo?“ sykne, a i z toho jeho tichýho hlasu jde naprosto zřetelně poznat, že už mu moc trpělivosti s tím zkurveným debilním nerozsukovatelným sukem, jak se o něm vyjádřil, nezbývá.

„A uvědomuješ si, že dobře vím, že to bys neudělal, že jo?“

„Moc si nefandi!“

A tak už ho radši přece jenom přestanu provokovat a ten nekonečnej proud kleteb a peprných nadávek, co se ke mně zpoza stromu linou, snáším mlčky.

„Jo! Heuréka!“ ozvou se konečně ty správný slova.

„Super!“ zaraduju se, a i když to šeptem tak nevyzní, promítnu do toho veškerou svou úlevu i vděk.

Zatímco Leo odmotává provazy z mých zápěstí a paží, už se netrpělivě kroutím a protahuju, a když mám ruce konečně volný a opatrně si je přesunuju před tělo, chce se mi radostí brečet! No, možná trochu i bolestí – to, jak se mi do zdřevěnělých paží vrací cit, není nic příjemnýho, a taky si to náležitě odsykám – ale ta radost stoprocentně převažuje.

I když bych se nejradši vyhoupl na nohy a utíkal odsud tak rychle, jak by mi to lesnatej terén umožňoval, ovládnu se a v tom slabounkým světle, co k nám jde od několika málo lamp rozprostřených mezi chatkama, zkusím vyhledat očima ty Leovy. „A co teď?“ špitnu. „Zdrháme?“

„Asi bysme měli. Pokud teda nechceme nějak využít ty klíčky od jednoho z těch džípů.“

„A chceme…?“ zasonduju. Podle mě je to teda šílenost na třináctou, ale vzpomenu si na naši dohodu ohledně toho, že spolu vždycky všechno probereme, a dám mu prostor se k tomu vyjádřit.

„Nevím, jestli chceme, ale asi bysme měli… Jo, vidíš, sakra,“ vzpomene si, zaloví v kapse kalhot a natáhne ke mně ruku s čokoládovou tyčinkou. „Je teda trošku rozměklá…“

„To je mi úplně putna!“ ujistím ho, převezmu ji od něj a lačně roztrhnu obal. „Napůl, jo?“

„Já už jednu měl, tahle je tvoje.“

„Tak děkuju,“ vydechnu nedočkavě – a už se do mý dnešní obědo-večeře hladově zakusuju. Leo se mezitím skloní až skoro k zemi, hmátne někam vedle sebe, a když se zase narovná, drží v ruce lahev s vodou.

„Už teda byla rozdělaná, když jsem ji našel,“ pronáší, zatímco odšroubovává víčko, „ale podle mě ta voda chutná čerstvě. Tak snad se z toho neposerem.“ A s těma slovama si z tý lahve rovnou přihne. Pak počká, až spolknu zbytek svý svačinky, láhev mi podá a šeptne: „Klidně to dopij. Nedaleko tu teče ta řeka, s vodou problém nebude…“

A já ho milerád poslechnu, protože mý hrdlo už po svlažení vyloženě křičí.

„Tome, a k tomu džípu,“ vrátí se Leo k nedořešenýmu tématu, „jakmile odsud jednou vypadneme, máme utrum. Čili je to teď jedinečná příležitost, jak se k nějakýmu autu dostat. A že by se nám sakra hodilo! Bez něj bude docela náročný se z týhle vojákama prošpikovaný oblasti vymotat…“

„No jo, jenže v něm se odsud nevymotáme už tuplem! Zvlášť teď v noci!“ odporuju mu. „Víš, jakej to bude rachot? Sotva nastartujeme, celá základna bude okamžitě vzhůru, a ani pak se jim nikam neschováme! V tom tichu nás snadno odhalí vyloženě jenom podle zvuku motoru – nebo taky podle světel, že! Budeme úplně dokonale sledovatelnej cíl!“

„To by se zvládnout dalo. Hlavní by bylo odsud vyfičet co nejrychlejc – a pak to auto zamaskovat někde v lese. A ráno se s ním pak úplně normálně zkusit vmísit do běžnýho provozu.“

„Normálně vmísit do běžnýho provozu? Pokud ten džíp nemá neprůhledný skla, budeme v něm zrovna my dva vypadat všelijak, jenom ne normálně a běžně! Kdybysme měli aspoň uniformy nebo helmy, sakra…“

„No prosím,“ mávne rukou směrem k základně, „tak si běž nějaký vybavení nabrat! Sorry, že jsem stačil vzít jenom pitomý klíčky od pitomýho auta!“

„Tak jsem to přece nemyslel,“ mírním ho. „Jenom konstatuju, že za daných podmínek mi ta krádež džípu přijde… děsně riskantní. A především zbytečně riskantní.“

„Okej,“ šeptne Leo. „Tak v tom případě se zvedej a mizíme. Ať se dostaneme co nejdál, než si hlídka všimne, že tu nejseš.“ A s tím se zvedne, napřáhne ke mně ruku, pomůže mi taky na nohy – a než se naděju, vyrazí do lesa a skoro se mi ztratí z dohledu.

Povzdychnu si. Potřebuju sice akutně ulevit svýmu močáku, ale tak když jsem to vydržel doteď, pár minut navíc už se ztratí…

Skousnu zuby a přinutím svý strnulý a rozbolavělý tělo, aby se rozpohybovalo. Pomalu sice přidávám na rychlosti, mezi těma stromama to ale ani při maximální snaze není žádná sláva!

„Tímhle tempem se daleko nedostaneme,“ bafne na mě Leo zpoza jednoho stromu a zařadí se vedle mě.

„Dělám, co můžu,“ ucedím. „A jen tak mimochodem, kdybys použil tu baterku, běželo by se nám mnohem líp!“ vyčtu mu polohlasně, vděčnej, že po tak dlouhý době můžu využít hlasivky i k něčemu jinýmu než k šeptání.

„Tak vzít si džíp ti přišlo riskantní, a vysílat světelný signály na dohled od základny by sis troufl?“

„To snad nemůžeš srovnávat, ne?!“

„No tak fajn!“ odsekne – a chvilku nato protne tmu před náma světelnej paprsek.

„Bezva!“ štěknu a zrychlím. Leo mě jenom mlčky doběhne – a pak už ruší noční ticho akorát křupání větviček a šustění listí pod našima nohama.

Nevím, jak dlouho takhle běžíme, asi moc dlouho ne, pravda ale je, že moje kondička nebyla nikdy bůhvíjaká. A jasně, každodenní hraní Pafky mi ji zrovna nezlepšuje, že… Chvilku se ještě snažím ten pocit ‚já už nemůžu‘ překonat, ale nakonec to vzdám a zastavím se.

„Pauza!“ okomentuju to stručně, předkloním se, rukama se zapřu o stehna a zhluboka lapám po dechu.

Leo se okamžitě zastaví taky. „Jasně, pauza,“ nemá kupodivu žádnou potřebu si nějak jízlivě zarýpat. Ačkoliv by mohl, protože když k němu zvednu oči, musím sám pro sebe s obdivem zkonstatovat, že nevypadá ani z desetiny tak zadýchaně, strhaně a zmoženě, jako se cítím já.

Zatímco se rozhlíží kolem dokola, postupně se z předklonu přesunu do dřepu a po chvilce si kecnu zadkem do listí.

„Seš v pohodě…?“ zapátrá Leo.

„Budu,“ mávnu rukou.

„No jen aby,“ pronese lehce pochybovačně, ale zavrtím hlavou, jako že jsou jeho obavy zbytečný.

„Co kdybysme došli tamhle k tý skalní stěně?“ namíří paprsek baterky napravo od nás. „Tam můžeme přenocovat, nebude to tam ze všech stran tak otevřený…“

„Fajn,“ kývnu na souhlas. „Tak jdi napřed, za chvilku tam za tebou dojdu.“

„Zas tak to nehoří, počkám…“

„To je v pohodě. Potřebuju si ještě odskočit,“ vysvětlím mu, proč se ho chci na chvilku zbavit.

„Aha,“ pousměje se chápavě. „Nechám ti tu baterku,“ přidřepne si a položí ji na zem vedle mě. „Kdyby něco, začni blikat morseovku.“

Tak trochu proti svý vůli vybuchnu smíchy. „Blbče!“

Počkám, až poodejde dostatečně daleko… a pak se vyhrabu na nohy a konečně dopřeju svýmu močáku tolik žádanou úlevu.

***

Když dojdu ke skále, kterou nám Leo pro dnešní noc vybral jako útočiště, málem ho přehlídnu. Jak se tak v tom svým černým ohozu opírá zády o tu tmavou kamennou plochu, není vůbec vidět.

„Seš tu dobře maskovanej,“ prohodím, aby řeč nestála, položím tu baterku k jeho nohám a sednu si naproti němu. Ta skalní stěna na mě působí tak studeným dojmem, že se mi o ni ani opírat nechce…

„To byl tak trochu účel, ne?“ řekne kousavě.

Zvednu oči v sloup. Okej, takže už jsme zase přeladili ze starostlivýho módu Seš v pohodě? do klasičtějšího Dovol, abych tě upozornil, že tě považuju za úplnýho blba.

„Co tě zase žere?“ vzdychnu.

Probodne mě očima. „Můžeš mi jmenovat jednu jedinou věc, která by mě na týhle naší situaci neměla žrát?!“

„Jo tak pokud to bereš takhle globálně, tak na tom už jsme se přece shodli, že je to celý na hovno. Já se spíš ptám, co tě žere konkrétně teď. Protože ještě před chvílí se s tebou dalo docela normálně mluvit.“

„Před chvílí jsi vypadal, že meleš z posledního. A do mrtvol nekopu.“

Sám pro sebe se ušklíbnu. Tolik tedy k tomu, že by si Leo nechal svý jízlivý poznámky ohledně mý kondičky od cesty. Kdepak. Jenom si počkal, až budu mít dost energie na to, abych je dokázal náležitě ocenit.

„Sere tě, že jsme tam nechali ten džíp, že jo?“ přijde mi zbytečný chodit kolem horký kaše.

„A tebe ne? Nevypadáš, že by sis ten noční běh terénem zrovna užíval. A přesně tohle je teď naše vyhlídka na hodně dlouho dopředu, když jsme bez auta. Podle jedný mapy, co jsem na tý základně zahlídl, jsme od nejbližšího města sakra daleko!“

„Jo, to je fakticky hodně,“ ušklíbnu se.

„Neštvi mě. Sis to tam měl jít naměřit sám, když chceš vědět přesnej počet kilásků.“

„Promiň,“ uznám, že se chovám trochu jako nevděčný děcko. „Já jenom, že i kdyby to znamenalo třeba týden ostrý chůze, tak mi ta vyhlídka přijde mnohem lepší než to, co by nám hrozilo, kdyby nás chytli, jak ujíždíme v jejich džípu!“

„Prosím tě, vždyť jsi je celej půlden pozoroval, ne? Nevypadali nijak akčně! Než by se vzpamatovali, byli bysme dávno v trapu!“

„A co když ne, Leo? Co kdyby, čistě teoreticky, byl v tom autě jenom zbytek benzínu? A takových variant, co by se mohlo posrat, ti můžu vyjmenovat dalších sto!“

„A to je právě ono, sakra! Hledáš důvody, proč něco nejde, místo abys přemýšlel, jak to udělat, aby to šlo!“ vyskočí Leo rozčileně na nohy. „S takovým přístupem se odsud nikdy nedostaneme!“

„Tobě se to mele, ty frajere!“ taky se vydrápu ze země a vztekle se mu zahledím do tváře. „Seš alianční voják, kterej se jim může kdykoliv prokázat! Tobě by i ta krádež auta nejspíš prošla, kdybys to svedl na nějakou svou tajnou misi! Ale se mnou by si už podruhý žádný servítky nebrali!“

„Ty seš taky alianční voják! Sice máš mizernou paměť na čísla, ale o to teď tak úplně nejde, ne? Seš voják – tak se podle toho chovej!“

„Co tím chceš jako říct?“ zasyčím, vytočenej na nejvyšší míru. „Že jsem srab?!“

„Tos řekl ty,“ prohodí jakoby nic.

Vymrštím ruku a žďuchnu ho do ramene. „To odvoláš!“

Během vteřiny sevře v pěsti mikinu na mým hrudníku, otočí mě zády k tý skále a přimáčkne mě na ni. „Opovaž se do mě ještě někdy strkat!“ vrčí skrz zaťatý zuby.

Natáhnu pravačku a taky sevřu látku jeho trika do dlaně. „Nebo co, ty kreténe?!“ zahledím se mu vyzývavě do očí.

A na tuhle otázku si odpovíme… tak nějak vzájemně.

Nevím, jestli si Lea k sobě přitáhnu za to jeho tričko, nebo jestli on se na mě vrhne sám od sebe… Každopádně najednou mě k tý skále přitiskne tak pevně, až mě to donutí vyheknout – a já vyheknu přímo do jeho úst. To ze mě vydoluje další hlasitý vydechnutí… naprosto jednoznačně vzrušený vydechnutí… Leo zareaguje okamžitě: nechá mikinu mikinou, místo toho mi dlaní podepře zátylek a začne mě tam zlehka mnout, zatímco druhou rukou mi sjede do pasu. Zvládnu si ještě uvědomit, jak mu omotávám paže kolem krku, a pak už jakýkoliv přemýšlení vypnu a jenom se plně oddávám tomu, jak mě líbá. Jak ho líbám. Jak se líbáme. Vzájemně.

Je to krásný. Je to nádherný celou tu dobu, co to trvá…

Jenže jakmile se začnu pomalu vracet od vší tý hřejivý euforie zpátky k tý studený skále, jakmile se mi zase rozběhnou myšlenky a celou tu situaci si tak jaksi připustím, začne to najednou víc než krásný a nádherný být… rozpačitý. A divný.

Netuším, jestli Leo tu změnu atmosféry zavnímá taky, nebo jestli prostě jenom postřehne, že jsem se nepatrně odtáhl, a přizpůsobí se tomu, každopádně jakmile otevřu oči, otevře je taky, odtrhne svý rty od těch mých a poodstoupí ode mě. Okamžitě se do mě dá chlad – i když možná si to jenom namlouvám, možná to s okolní teplotou vůbec nesouvisí a zachvěju se prostě proto, že někde uvnitř sebe chci, aby se mě dotýkal dál…

Leo si odkašle a založí si ruce na hrudníku, nepřestává mě ale propalovat pohledem. A já jsem zmatenej z toho, jak vůbec nevím, na čem u něj jsem – a jak moc to potřebuju vědět. Je naštvanej? Znechucenej? Nejistej? Zmatenej a rozhozenej jako já? Je tohle všechno dohromady…? Nebo nic z toho?!

„Ehm,“ taky si odkašlu a bezděky si začnu dlaněma přejíždět po pažích, „a tímhle jsme jako vyřešili co?“

Leo mě ještě chvilku pozoruje, pak škubne rameny. „Nic. Tohle bylo… mimo téma. Úplně mimo.“ Načež o pár kroků poodejde a přidřepne si k tý baterce, kterou jsem už šíííleně dávno položil na zem.

Nervózně si vjedu rukou do vlasů. „Jo, no, to bylo,“ hlesnu potichu, odlepím se od tý skály, zastrčím si ruce do kapes jeho mikiny a pomalu vyrazím pryč.

Shrnul to vlastně úplně trefně. Bylo to úplně mimo. Totálně divný. Ale co kurva na celým dnešku není divný, no ne?!

Ujdu jenom pár kroků, než se Leo najednou objeví přede mnou a zastoupí mi cestu.

„Co…?“ zapátrám.

„Kam zase jdeš?“ zeptá se – a já s jistou dávkou úlevy zaregistruju, že se mu do hlasu znovu promítá ta jeho typická břitkost a ostrost. Jakože fajn, okej, svět okolo nás totálně zešílel, ale aspoň na způsob, jakým se mnou Leo mluví, se můžu spolehnout…

„Jak jako zase?“ odseknu, nedělá mi problém se na tón jeho hlasu naladit. „Prostě někam. Pryč. Projít se. Dovolíš?“

Leo se ale ani nehne. „Nedovolím,“ potvrdí mi to, co ke mně vyzařuje postojem svýho těla. „Už radši nikam nechoď. Potřetí tě fakticky zachraňovat nepřijdu.“

Zacukají mi koutky. „Kdybys nekecal! Přišel bys – čistě jenom proto, abys mi to mohl až do smrti takhle předhazovat!“

„To můžu už teď,“ zakření se na mě pobaveně. „Tak přestaň vymýšlet kraviny a jde se spát.“

A jelikož dál stojí na místě jak přikovanej, bez dalšího protestování se sesunu do sedu. Pravda totiž je, že se mi samotnýmu nikam nechce. Chtěl jsem jenom utýct od všeho toho divnýho, ale teď, když to vypadá, že se spolu zvládneme zase vcelku normálně bavit, tak nikam utíkat nemusím…

Popolezu si k tý skalní stěně, opřu se o ni zády a svezu se do jakýhosi polosedu pololehu, ze kterýho pozoruju Lea, jak si lehá na bok do trávy. Pak na mě posvítí baterkou a zeptá se: „To budeš spát takhle…? To mi teda nepřipadá dvakrát pohodlný!“

Pokrčím rameny. „Zase je ale fajn ten pocit, že se ke mně nemůže nikdo připlížit zezadu, víš?“ svěřím se mu a celej se otřepu, když si vzpomenu na ty tři vojáky. Ti byli v tichým plížení mistři, do poslední chvíle jsem o nich nevěděl!

„Tak jak myslíš. Dobrou,“ prohodí Leo a zhasne.

„Dobrou noc,“ popřeju mu. A pak mi něco docvakne. „Leo, počkej, ještě bych ti měl vrátit tu mikinu…“

„Nech si ji. Já se bez ní obejdu,“ ozve se ze tmy přede mnou.

„No ale… je tvoje. To není fér, že já budu spát v teple a ty budeš mrznout…“

Leo se rozesměje: „Prý mrznout… Můžeš být v klidu, jo? Rozhodně nemrznu. Ostatně, mám pod tím trikem ještě to tvý alianční.“

„Fakt? Tys ho tam nenechal?“

„Jasně že ne, bude se nám hodit… A spi už.“

„Tak to je fajn, dík. Ale… Tak co kdybysme si to vyměnili? Ty mi dáš to tričko a já ti vrátím tu mikinu…“

„Bože, Tome, ty pořád všecko tak řešíš!“ zaúpí a znovu rozsvítí baterku, takže nabydu dojmu, že jsem ho přece jenom ukecal. On se ale přetočí, vyhoupne se na kolena, natáhne po mně ruku – a prostě mě za loket stáhne na zem, k sobě. „A co takhle?“ zadívá se na mě, v očích se mu zračí lehký pobavení. „Tebe bude hřát ta mikina – a ty budeš hřát mě. S tím už dokážeš usnout?“

Jsem z toho náhlýho zvratu nejdřív trochu rozpačitej, ale nakonec se na něj usměju: „Ehm, to… Jo, to nezní úplně nejhůř.“

„No tak bezva!“ oplatí mi ten úsměv, lehne si těsně ke mně a přehodí přese mě paži, načež se zase všechno ponoří do úplný tmy.

Chviličku jenom tak zvláštně paralyzovaně zírám před sebe. Protože… zase je to divný. No, ale krásně divný…

Několikrát se zavrtím ve snaze se v tom Leově objetí uvelebit, a když je to konečně ono, spokojeně zavřu oči.

---

Čtenářská výzva č. 2:

Jakou máte představu ohledně toho, co bude následovat po té puse? :-)

1) nic dalšího – ta pusa mezi nimi zůstane „viset“, ale k ničemu dalšímu už se neodhodlají,

2) soft sex – aneb půjdou na to spolu něžně a jemně,

3) nebo drsnější verze – aneb vlítnou na to rozhádaně a tedy tvrději… 😅