P.A.F. (III.)

Takovej ten první zákmit vědomí, když se vracím ze snu do reality, je příjemnej. Jako každý ráno. Vybavují se mi útržky snu, snažím se poskládat si je do celku, zatímco se vrtím a protahuju…  

Teprve po chvilce začnu dostávat signály, že je něco jinak. Podivně tvrdá matrace. Podezřele čerstvej vzduch. Nezvykle hlasitej zpěv ptáků. A dojem, že někdo leží těsně vedle mě.

Otevřu oči, zprudka se posadím, a zatímco se rozhlížím kolem sebe, na všechno se postupně rozpomínám. Do hajzlu, ono se mi to nezdálo! Pak mi oči sjedou na Lea, kterej mě ze svý pozice vleže na zádech zvědavě pozoruje. Hm, a TAMTO se mi taky nezdálo…

„Co vyvádíš?“ zeptá se bez pozdravu a zvedne se do sedu. „Přeběhl ti po tváři pavouk, nebo co?“

„Ne, ježíši,“ bezděky se oklepu. „Jenom jsem doufal, že se vzbudím ve svý posteli.“

„Tak to vítej v klubu,“ zachechtá se. „Ale abych řekl pravdu, moc velkou pravděpodobnost jsem tomu nedával, že by se to vyřešilo takhle.“

„Hm, a co je teda podle tebe nejvíc pravděpodobný?“ vyzvídám, zatímco ho pozoruju, jak kroutí hlavou ve snaze ulevit ztuhlý šíji.

„Že když budeme jenom sedět a špekulovat nad tím, tak se nám žádný zázračný řešení nezjeví,“ probodne mě očima.

Ohradím se: „Děláš, jako kdybysme tu tábořili už týden – a ještě proto, že se mně nikam nechce!“

„A chce?“ chytí mě za slovo. „Protože tohle tvý posedávání nepůsobí zrovna akčním dojmem…“

„No a? Teprve jsem se vzbudil!“ trhnu rameny. „Navíc, ty umíš být dost akční za nás oba, jak jsme včera viděli.“

Přemýšlivě nakloní hlavu na stranu a přimhouří na mě oči: „To jako narážíš konkrétně na co?“

„Konkrétně na nic,“ zalžu.

„No proto,“ pronese, ale dál si mě zkoumavě měří. „Včera jsi totiž nevypadal, že by ti nějak vadilo třeba konkrétně to, když jsem pro tebe přišel na tu základnu.“

Ten jeho upřenej pohled mu oplácím. „Tak třeba konkrétně to mi nevadilo.“

„A něco jinýho jo?“

„Řekl jsem jenom, že seš akční za nás oba. Ne že mi něco vadilo,“ uvedu to na pravou míru. Čili ne, nevadilo mi třeba konkrétně ani to, jak jsi mě potom přirazil zádama k tý skále…

Očima mu prokmitne… nevím, náznak pochopení, prostě cosi, z čeho získám dojem, že oba nemluvíme o tom samým.

„Okej,“ prohodí a vyskočí na nohy. „Půjdu se trochu osvěžit k řece, přidáš se, nebo je to pro tebe takhle po ránu taky příliš akční?“

Místo odpovědi jenom odfrknu.

Bok po boku pak vyrazíme za zvukem tekoucí vody, a když se o nějakých odhadem pět minut pozdějc prodereme skrz keříky a vysokou trávu přímo k vodní hladině, Leo si přidřepne, nabere si vodu do dlaní a žíznivě se napije. Neváhám a hned ho napodobím, protože mám v puse už taky pěkně vyprahlo!  

Zatímco já si ještě dopřávám další a další doušky tý studený a přitom nečekaně lahodný tekutiny, Leo se narovná v zádech a přetáhne si triko přes hlavu. Obě trika. Z pohledu na jeho vypracovanej hrudník mi málem zaskočí! Rychle ale sklopím oči a předstírám, že nic jinýho než průzračná vodní hladina, ve který se odrážejí paprsky ranního sluníčka, mě nezajímá…

Když ze sebe ovšem Leo skopne boty a sundá si kalhoty rovnou i s boxerkama, nedokážu prostě odolat, abych jeho nahou postavu nenápadně nesjel očima. No, nenápadně… Leo vykročí do tý řeky, zastaví se pár kroků od břehu a začne se tou studenou vodou omývat, a jelikož ke mně stojí zády, prohlížím si ho ve skutečnosti docela nápadně. Jako jo, věděl jsem, že je namakanej, a občas mi k němu ulítl pohled i dřív, ve třídě, ale bral jsem to z mý strany spíš jako takovej… závistivej obdiv. Kdežto teď, jakmile si vzpomenu, že tohle tělo se včera v noci tisklo k tomu mýmu, tak to, co mě tak zvláštně šimrá v podbřišku, rozhodně není ani závist, ani pouhej obdiv…

Nasucho polknu, vyskočím na nohy a taky ze sebe začnu rychle shazovat hadry. Potřebuju to ledový osvěžení jako sůl! Dřív, než určitý partie mýho těla vykřičí do celýho světa, jaký vzpomínky se mi honí hlavou.

Leo se ke mně otočí, zrovna když si roluju kalhoty ke kotníkům, a zakotví na mně pohledem. Cítím, jak se mi do tváří žene červeň. Protože zatímco já se pohledem na jeho vypracovaný a momentálně taky kapkama vody třpytící se tělo můžu pokochat, tak co tak asi on může vidět na mně?! Přesto ale pohledem neuhýbá, čímž mě ještě víc znejistí, a tak na něj jenom podrážděně zahučím: „Říká ti něco slovní obrat taktně odvrátit zrak?“  

Vybuchne smíchy. „Jo, říká! Ale přijde mi zbytečný taktně odvracet zrak od někoho, kdo mi včera u jezera předvedl sám od sebe něco jako striptýz, haha…“

Mý tváře okamžitě naberou ještě rudější odstín. „No, jenže to… To jsem si ještě myslel, že nejsi skutečnej.“ A pak jsi byl pro změnu v noci skutečnej až moc. A mně se teď nějak nedaří najít mezi těmahle dvěma úrovněma balanc a chovat se k tobě prostě úplně… normálně…

Na to Leo už jenom pobaveně zavrtí hlavou, naposledy se skloní k vodní hladině, opláchne si obličej – a vydá se ke břehu. „Okej, chceš soukromí, máš ho mít,“ uchechtne se. „Jenom se tentokrát zkus v tý vodě neutopit, jo?“

„Opakovanej vtip není vtipem,“ ucedím.

„Já jsem se napoprvý moc nebavil,“ ujistí mě, když mě v těsný blízkosti míjí. „Tak si to teď vynahrazuju.“

Akorát pohodím hlavou, za další reakci už mi nestojí. Beztak mě žádná nenapadá. Žádná, která by šla říct nahlas.

Ovšem v hlavě se mi prohánějí vyloženě myšlenkový roje.

Svlíknu se do naha, vstoupím do řeky a opatrně udělám pár kroků, aby se mi na některým z kluzkých kamenů nesmekla noha. Voda má fakt hodně nízkou teplotu, okamžitě mě z toho začnou brnět chodidla a lýtka, a tak při tom oplachování celýho těla nasadím pěkně ostrý tempo. Ani ten chlad, kterej se do mě z toho dá, ale nedokáže zabránit mýmu mozku v aktivitě: pořád znovu a znovu mi přehrává tu včerejší Leovu větu. Tohle bylo úplně mimo. Úplně mimo.

Možná to bylo úplně mimo, ale přesto to mezi náma pořád visí. Pořádně nevím, jak se k němu mám teď chovat, a přijde mi, že on to má podobný… Je to takový oscilování mezi „stalo se to“ a „vůbec nic se nestalo“. A mám obavy, že to tak zůstane už napořád. Že stejně, jako jsme se doteď pořád přepínali mezi „bavíme se spolu vcelku normálně“ a „nemůžeme jeden druhýho vystát“, tak teď se nám k tomu přidala další rovina, další level hry. Další level týhle naší soukromý hry. Nabízí se nám teď víc kombinací, jak ji spolu můžeme hrát – ale přináší to taky spoustu nových, neznámých prvků, který je potřeba brát v potaz. Jako kdyby to i bez toho nebylo složitý dost!

Zatímco se vracím zpátky k hromádce svýho oblečení, pozoruju Lea, jak o kus dál zády ke mně absolvuje cosi jako ranní rozcvičku. A vypadá u toho fakt dobře. Zvlášť, když už má na sobě zase navlíknutý mý bílý alianční tričko, který je mu o krapítek menší, než by se slušelo, a jehož světlá barva tak ostře kontrastuje s tmavým tetováním na jeho pravý paži…

S polknutím sklopím oči a navleču se do boxerek a kalhot. Federační mikinu vezmu do ruky a bosky se s ní vydám k Leovi, kterej se zrovna pustil do kliků. „Chceš to počítat?“ nabídnu mu. „Do stovky to zvládnu. Pak už se většinou zasekávám a dělám chyby, haha.“

„Blbče,“ rozesměje se – a další cvičení vzdá. Překulí se do sedu a zvedne ke mně oči, jakože co potřebuju.

Hodím mu do klína tu mikinu a dřepnu si naproti němu. „Chci zpátky svý triko. Když ses rozhodl jít na P.A.F.-Con ve federačních barvách, tak si v nich zůstaň.“

„Seš nemožně malichernej,“ zavrtí hlavou, tu mikinu si vezme – a začne ji převracet naruby, čímž z ní vytváří úplně obyčejnou černou mikinu, bez viditelných rudých symbolů, který by jejího nositele mohly znovu dostat do maléru. „Ale máš smůlu. Já to triko budu potřebovat.“

„Co…? A k čemu jako?“

„Pořád přemýšlím o tý tvý včerejší větě. Že mně by ta krádež džípu nejspíš prošla. Myslím, že jsi to vystihl dost trefně. Takže já si tam pro to auto prostě půjdu.“ A s tím mi tu mikinu zase podá – a vyčkávavě se na mě zahledí.

„Prostě půjdeš?“ zopakuju po něm vykolejeně. Automaticky vztáhnu ruku a tu mikinu od něj převezmu, a zatímco ji na sebe navlíkám, protože tu před ním nechci být takhle odhalenej, kecnu si z dřepu na zadek. Začínám totiž tušit, že tahle debata bude na dýl. „A jak by to v tvým podání jako vypadalo, že si pro to auto prostě půjdeš? ‚Zdravím, jsem jeden z vás a to auto potřebuju ke splnění svý tajný mise, díky a čau?‘“

„Jo, tak nějak,“ zakření se na mě.

Nevěřícně na něj hledím. „A jako myslíš si, že oni s tím nebudou mít nejmenší problém? S tím, že jim na základnu nakráčí někdo cizí, neohlášenej, někdo mimo jejich rozpisy – a ještě po nich bude chtít něco z jejich vybavení? Ty vole, v lepším případě se zasmějou, v tom horším tě rovnou seberou!“

„Alianční voják nezatkne aliančního vojáka,“ odporuje mi.

„Běžně asi ne, ale možná v rámci pohotovosti vyhlášený poté, co jim v noci zmizel zvěd, se na to budou dívat jinak!“

„Fajn, tak možná se na mě zkraje můžou dívat trochu podezřívavě, ale myslím, že je dokážu přesvědčit, že jsem se při plnění svý tajný mise dostal do problémů a potřebuju prostě jenom trochu helfnout. No co? V nejhorším mi ten džíp nedají.“

„To není nejhorší varianta, ale nejlepší!“ poopravím ho. „Mně to teda celý přijde mnohem víc riskantní, než jak to tady podáváš!“

„Tobě přijde riskantní všechno,“ odfrkne. „Ale to už jsme řešili včera. Nepotřebuju, abys mi tu vyjmenovával, co všechno se může posrat.“

„No, ono to vypadá, že mě nepotřebuješ k ničemu, co?“ začnu se zvedat na nohy. „Už ses beztak dávno rozhodl, co uděláš, můj názor tě nezajímá.“

Popadne mě za zápěstí a trhnutím mě donutí si zase sednout. „To není pravda. Tvůj názor mě zajímá. Jenom prostě vynech těch pětačtyřicet příkladů toho, co a jak by se mohlo pokazit.“

Škubnu rukou, abych se mu vytrhl, a zabrblám: „Já jsem jich napočítal padesát sedm.“

Zacukají mu koutky. „Tak si je nech od cesty všecky.“

„Jenže to je potom debata o ničem, když nechceš brát v potaz veškerý rizika,“ vzdychnu.

„Tome, kdybysme měli pořád brát v potaz veškerý rizika, tak doopravdy zůstaneme jenom sedět na zadku na jednom místě a tím to zvadne. Protože ať vymyslíme cokoliv, pokaždý se objeví nějaký další ale. Takhle se ale Pafka přece hrát nedá.“

„Akorát takovej drobnej detail – tady si očividně jenom nehrajeme!“ namítnu.

„Okej, tak když to chceš brát takhle doslova, tak s tímhle ustrašeným uvažováním se nedá pořádně žít ani skutečnej život. Žití jako takový prostě je riskantní. Neříkám, že člověk nemá být opatrnej. Jenom nesmí být…,“ zarazí se.

„Klidně to dořekni,“ vybídnu ho.

Trhne rameny a vyhoví mi: „Připosranej.“

Chvilku se probodáváme pohledem, než ze mě vypadne: „Dobře. Tak jo. Takže tvůj návrh teda je, že si půjdeš pro ten džíp – a já co? Já tu na tebe mám čekat?“

„Tak nějak. K tý základně se nemůžeš ani přiblížit, poznali by tě… Můžeš to tu zatím trochu obhlídnout. Třeba tu někde roste něco, co se dá jíst. Nebo jsou tu nějaký chaty, který by nám mohly poskytnout nějaký zázemí… Víš jak, prostě opatrnej, ale užitečnej průzkum terénu.“

„Jasně. To víš, že jo. Já tu budu ožírat bobule z keřů a čekat, jestli se náhodou vrátíš, co? Tak na to zapomeň. Půjdu tam s tebou a budu tě krýt, kdyby se přece jenom, navzdory tvýmu optimismu, něco posralo.“

Okamžitě se zatváří nesouhlasně. „To je strašně riskantní.“

„Aha, najednou! Hele, včera jsi mi říkal, ať se chovám jako voják. Takže jako voják ti říkám, že jdu s tebou.“

Leo protočí oči: „Ale i voják musí mít zdravej rozum. Jít do sebevražedný mise je na hovno. K ničemu bys mi tam nebyl, kdyby ses musel schovávat bůhvíjak daleko od základny… Akorát bych byl nervózní, že si tě přece jenom někdo všimne. A sám jsi včera říkal, že podruhý by si s tebou servítky nebrali.“

„Ty to pořád převracíš podle toho, jak se ti to hodí!“ obviním ho a vyskočím na nohy dřív, než mě znovu stihne zadržet. „Očividně seš tu ten jedinej, kdo dokáže správně určit hranice mezi tím, co je opatrný, a co už je připosraný, nebo mezi tím, co je odvážný, a co už je jenom sebevražedná pitomost. Ale já ti na tohle kašlu, jasný? Nemám jedinej důvod tě poslouchat! Prostě tě tam samotnýho jít nenechám – a hotovo!“

Leo se postaví těsně vedle mě a zblízka se mi zahledí do očí. „No, taky ti to ještě můžu dát rozkazem, kapitáne.“

Zalapám po dechu: „To to jako vážně chceš hrát takhle?“

„Majore,“ dodá a pak celou tu mou větu opraví: „To to jako vážně chcete hrát takhle, majore.“

„Jdi do hajzlu,“ syknu. „Já tě jako majora alianční armády nerespektuju, jasný? Hraješ to na dvě strany, čili pro mě jsi zrádce a poslouchat tě nebudu. Tečka. Jestli nechceš, abych šel s tebou, tak mě asi budeš muset utopit,“ probodnu ho vyzývavým pohledem.

„Pf, myslím, že dokážu vymyslet míň drastickej způsob, jak si to zařídit,“ pronese temně – a vrhne se po mně.

„Se zas tak nepřeceňuj,“ odrazím ten jeho útok tím, že ho prudce strčím do hrudníku.

„A ty mě sakra tak nepodceňuj! V ničem!“ vyhrkne a tentokrát se natáhne přímo po mých předloktích, abych už do něj podruhý strčit nemohl. Během vteřiny mě přetočí zády k sobě a znovu mi sevře ruce ve svých dlaních, tak pevně, že nemám šanci se mu vyškubnout. „Zvládnu dojít pro auto a vrátit se s ním zpátky, kapiš? A nepotřebuju k tomu tvůj doprovod! Při hraní Pafky už jsem zvládl mnohem složitější úkoly!“

„Ježíši, Leo!“ zamelu sebou, i když je to zbytečný – ale chci tím dát aspoň důraz svým slovům. „Tohle ale není jenom pitomá hra, naopak, je to až moc skutečný! Ani jeden si očividně nemůžeme sundat helmu a vyskočit odsud – a ty chceš jít mezi vojáky, mezi opravdový ozbrojený vojáky, zatímco po mně chceš, ať zůstanu tady, sám, bez infa, ať prostě jenom čekám, kdy a jestli vůbec se vrátíš!“

„Jasně, že se vrátím! Nejdu do války, jasný? Jdu nám pro džíp. V nejhorším se prostě vrátím bez něj!“

„Já jsem si včera taky myslel, že mi jako aliančnímu vojákovi nic nehrozí. A spletl jsem se. A byl jsem sakra rád, když ses tam potom objevil. Tak mě teď prostě nech jít s tebou!“

„Zapomeň na to,“ přehmátne si a sevře obě mý zápěstí v levý ruce, zatímco pravačkou mi začne rozepínat mikinu. „Rizika převažujou nad výhodama. Jednoznačně.“

„Já to tak jednoznačně nevidím… Hej, a co jako děláš? To mi chceš sebrat hadry, abych s tebou nikam nemohl?“ dovtípím se.

„To je náhodou dobrej nápad,“ zachechtá se. „Ale můžeš být v klidu. Kalhoty ti nechám.“ A s tím se přese mě nakloní, aby ze mě tu mikinu mohl sundat – a já toho využiju, prudce sebou zacloumám a konečně se mi povede se mu vytrhnout. Ta mikina mu sice zůstane v ruce, ale vem ji čert.

Otočím se k němu a ze vzdálenosti asi tří kroků se mu pátravě zahledím do očí. Co má sakra v plánu?

„Vzdej se dobrovolně,“ zavrčí na mě.

„Pcha!“ předstírám smích. „Já nevzdávám nikdy nic – a teď s tím rozhodně nehodlám začínat,“ ujistím ho.

„Uvidíme,“ řekne jenom – a vystartuje po mně.

Umím být docela mrštnej, takže se mi povede uskočit, ale Leo tenhle můj úhybnej manévr zjevně čeká, protože než se naděju, už mě zase drží za paži a přitahuje si mě k sobě. Začnu se s ním prát, pravda ovšem je, že mý rány namířený proti jeho svalnatýmu tělu mají asi takovej efekt, jako kdybych se snažil plastelínovýma kuličkama zastavit valící se kámen.

Leo nemá náladu snášet tyhle mý pokusy bůhvíjak dlouho. Jakoby nic mi podkopne nohy a nechá mě dopadnout na kolena, přece jenom mě u toho ale přidržuje za loket, takže to usyknutí, co se mi vydere z pusy, není bolestivý, ale spíš překvapený. Leo ovšem rozhodně nečeká, až se se svýma pocitama poperu. Rychlostí blesku si klekne za mě, a než se naděju, svazuje mi rukávem od tý mikiny zápěstí k sobě.

„Nech toho, ty hajzle!“ začnu sebou házet, ale jak se dalo čekat, na Lea mý soptění nemá sebemenší vliv. V klidu ten rukáv zasukuje tak napevno, abych se z toho úvazu ani náhodou nemohl sám dostat, pak si přeleze přede mě a zůstane klečet ani ne půl metru ode mě.

Naštvaně na něj mhouřím oči a prudce oddechuju, zatímco on mě zaujatě pozoruje – a po chvilce prohodí: „Už ses trochu uklidnil?“

„Naser si!“ odseknu.

„Aha, tak očividně ještě ne,“ řekne, a nevím, možná by ta věta pokračovala, ale nehodlám to zjišťovat. Prostě se k němu nakloním – a vztekle se mu zahryznu do ramene.

„Au, ty debile!“ vyjekne, stiskne mě pod krkem a zároveň mě druhou rukou zatáhne za vlasy, takže mi nezbývá, než se od něj odtrhnout. Jasně, nechtěl jsem mu způsobit žádný zranění, přesto doufám, že aspoň trochu ho to bolelo, kreténa!

Leo mě zblízka propaluje naštvaným pohledem, zatímco já k němu očima vysílám spíš něco jako zadostiučinění – okej, možná mě umíš zpacifikovat, ale já ti to aspoň nedám zadarmo! A zatímco v příští vteřině spolu ještě takhle mlčky komunikujeme, tak v tý další… najednou, z ničeho nic… spolu komunikují naše rty. Taky mlčky. Zato sakra intenzivně.

Jeden druhýmu se lačně sápeme po rtech, pěkně drsně, nic jemnýho, přesto si ale nechceme ublížit, protože zuby do tohohle ochutnávání nezapojujeme. Vteřiny plynou… a my se prostě úplně obyčejně líbáme. Ani náhodou to není něžný nebo sladký, polibek to ale je.

Leo mě chytí kolem pasu, přitáhne si mě těsně k sobě, aniž bysme to líbání přerušili, a začne mi dlaní hladivě přejíždět po zádech. Bezděky škubnu rukama, protože ho chci taky obejmout, ale ten rukáv mikiny použitej místo provazu mi to nedovolí.

„Rozvaž mě,“ hlesnu mu do pusy.

„Zapomeň,“ vydechne.

Teprve teď odtrhnu svý rty od těch jeho a nakvašeně se mu zahledím do očí: „Sakra, Leo! Na co si to jako hraješ?“

„Hmm,“ protáhne a v očích se mu potměšile zablýskne, „momentálně na krocení neposlušnýho nižšího důstojníka…“

„Pfff,“ odfrknu a snažím se tvářit pohoršeně, zatímco mi v podbřišku nadrženě škubne. „Už ti někdo řekl, že seš zvrácenej?“

„To by si naštěstí nikdo nedovolil,“ neuhlídá se a uteče mu pousmání.

„Já si ale přesně to dovoluju,“ provokuju ho schválně.

„No, však jsem taky s tím tvým krocením teprve začal,“ informuje mě – a než se naděju, povalí mě na záda, zalehne mě a znovu se začne jazykem dobývat do mých úst. A já se tomuhle krocení v jeho podání vůbec, vůbec nebráním.

Naopak. Užívám si ten náš nekonečnej polibek, i to, jak mi Leo dlaní putuje po nahým hrudníku… a po břiše… a jak občas rádoby nechtěně přejede i přes tu bouli v mým rozkroku… Vzdychám mu do pusy a vzrušeně se pod těma jeho dotykama kroutím. Sice mě trochu mrzí, že mu to hlazení nemůžu oplácet, ale na druhou stranu – právě to mě svým způsobem dost rajcuje… A tak to všecko nechám v jeho režii.

Malinko nesouhlasně se zavrtím teprve tehdy, když zavnímám, jak mi Leovy hbitý prsty rozepínají kalhoty. Leo ten můj signál zachytí, zarazí se v půlce pohybu, a i přes zavřený víčka ucítím jeho tázavej pohled. Otevřu tedy oči a to svý tichý gesto doplním i slovně: „Jsi říkal, že kalhoty mi necháš…“

Leo si mě ještě chvilku zkoumavě měří, ale jelikož si nemůže nevšimnout, jak mi napůl vzrušeně, napůl pobaveně jiskří v očích, jenom mě naoko přísně napomene: „Lež a buď zticha.“

Mám ovšem chuť si z něj trochu utahovat, a tak pokračuju: „Neměl by vyšší důstojník umět svý slovo dodržet?“

„Sklapni! A radši nadzvedni zadek!“ poradí mi, a když ho poslechnu, stáhne ze mě kalhoty i se spodním prádlem. Pak mi mírným tlakem odtáhne nohy od sebe a do vzniklýho prostoru se přesune na kolena. Chvilku do sebe zůstaneme zaklesnutí pohledem, a teprve když se takhle bezhlesně utvrdíme v tom, že víme, co se v následujících chvílích bude dít, a že jsme s tím v pohodě, přeruší Leo náš oční kontakt a začne putovat zrakem po mým těle. Po mým úplně nahým těle.

Proti mý vůli se přese mě přežene vlna rozpaků a já se pod tím jeho drobnohledem nervózně ošiju, ale Leo, ať už vědomě nebo ne, mě nenechá se v tom dýl koupat: prostě se skloní, nejdřív mě přímo tam zlehka olízne… a pak nasaje můj penis do pusy. Zavzdychám a samovolně pohnu pánví proti jeho ústům. Mý tělo očividně prahne po dalších podobných dotecích – a Leo nemá nejmenší problém mu je věnovat. Konkrétně teď teda tý jedný jediný části mýho těla. Tý nejcitlivější. Tý, která se pod jeho péčí a pozorností vyloženě tetelí blahem. 

Leo přesně ví, jak mě vzít do pusy a jak pohnout hlavou, kdy mě zmáčknout v dlani a kdy mě jenom tak šimravě pohladit, aby mě, pološílenýho rozkoší, udržoval na hraně… A já se pod všemi těmi vjemy z toho jeho dokonale vyladěnýho opečovávání zmítám slastí, zatímco se mi z hrdla linou hlasitý vzdechy. Kdybych mohl, hrozně rád bych mu teď vjel rukou do vlasů, ale nemůžu – a to vědomí, že to, co se děje, nemám plně pod kontrolou, pozvedává mý vzrušení ještě o úroveň výš…

Když mě Leo konečně nechá přes tu hranu přepadnout, mám dojem, že mě ta mohutná orgasmická křeč snad přetrhne vejpůl. Hlasitě sténám a škubu sebou, lhostejnej k tomu, že mě mý přeležený ruce začínají už trochu brnět… A zbytky mýho vědomí na mě křičí: Hej, jestli jsi doteď měl nějaký pochyby, tak je hoď za hlavu! Tohle vážně není žádná podělaná hra! Tohle je skutečný! Tak skutečný, jak ještě v mým životě nikdy nic nebylo…

Zatímco se můj dech pomalu zklidňuje a mý prudce bušící srdce se vrací ke svýmu obvyklýmu rytmu, vnímám, jak se Leo opatrně plazí po mým příjemně unaveným těle nahoru. Ucítím, jak se bradou opřel o můj hrudník, a úplně zřetelně i skrz zavřený víčka vnímám, jak mě propaluje zvědavým pohledem. Otevřu tedy oči a nadzvednu o kousek hlavu, abych mu mohl ten upřenej pohled oplatit – a teprve když zmerčím jeho spokojenej úsměv, uvědomím si, že i já už se nějakou dobu culím jak měsíček v úplňku.

Jelikož se Leo ale k ničemu jinýmu než k tomu mlčenlivýmu zírání nemá, zamelu sebou: „Leo, no tak, už mě pusť. Já chci taky.“

„Co chceš taky?“ přeptá se a jeho úsměv se ještě o něco rozšíří.

„Tohle všechno. A vidět tě nahýho.“

„Nahýho už jsi mě viděl tamhle u řeky. A nic jinýho nemáš co chtít. Nejsi zrovna v pozici, abych ti plnil nějaký tvý přání,“ prohodí zdánlivě nekompromisně, ale v očích mu spolu s hřejivýma plamínkama tančí i jasnej vzkaz: ale když mě budeš ještě chvilku přesvědčovat, tak ti to přání přece jenom splním, protože to zároveň znamená, že ty splníš to mý…

Znovu sebou zavrtím, abych ho ze sebe jakože setřásl… což teda prakticky znamená, že Leo můj signál pochopí a dobrovolně ze mě sleze, haha… S jeho pomocí se posadím a natočím se k němu zády, aby mi mohl rozvázat ruce, a když je mám konečně volný, hned se na něj vrhnu a povalím na záda pro změnu já jeho.

Nejdřív se k němu natáhnu pro rychlou pusu, potom z něj lačně sundám tričko, kalhoty i trenýrky – a neodolám, abych na jeho nahým těle aspoň na chvilku nezakotvil mlsným, natěšeným pohledem. Pak už se ale nedočkavě skloním k jeho klínu – a tu jeho službičku mu oplatím. Nebo se o to aspoň maximálně snažím – a pohled na jeho zmítající se tělo, tak namakaný, ale přitom v tuhle chvíli tak vláčný a poddajný, mi dává vědět, že ta moje snaha není úplně marná! No a kdybych si náhodou pořád nebyl jistej, tak ten bílej výtrysk hustý odměny doprovázenej Leovým hlasitým hekáním rozptýlí mý pochybnosti úplně.

Když se jeho dech trochu zpravidelní, Leo otevře oči, usměje se na mě – a natáhne ke mně ruku. Vložím dlaň do tý jeho a on si mě přitáhne k sobě do náručí. Pevně mě sevře v objetí, a i když se o to snažím, nemám šanci se z jeho držení vymanit.

„Neblbni, vždyť jsem těžkej,“ vydechnu mu někam pod bradu, zatímco se aspoň trochu nadlehčuju rukama.

Leo vybuchne smíchy: „Jo, seš děsně těžkej! Asi mi rozdrtíš všechny kosti v těle!“ A než ho stihnu pobouřeně počastovat nějakou nadávkou, přetočí nás oba na bok. Chvilku se jenom zblízka díváme jeden druhýmu do očí, zatímco nevědomky slaďujeme naše nádechy a výdechy, pak mě Leo líbne na rty a prohodí: „Tak co, kapitáne? Ještě máš nějakej problém s tím, že na tu základnu půjdu sám, zatímco ty tu na mě počkáš?“

Povzdychnu si. „Achjo. Když mně to prostě pořád přijde děsně nerozumný. Kdykoliv jsem se koukal na nějakej film, kde se ti hlavní hrdinové rozdělili, vždycky jsem na ně byl naštvanej, že radši nezůstali spolu. Ze všech možných úhlů pohledu mi to přijde jako blbost.“

„No, a já zase úplně stejně nadávám u každýho filmu, ve kterým hlavní hrdina leze někam, kam nemá,“ oponuje mi.

„Bezva,“ ušklíbnu se. „Takže co, takže si střihneme?“

„To ani nemusíme,“ zasměje se. „To vždycky prohraju… Ale můžeme třeba dát kliky, a kdo jich zvládne víc, ten vyhrál,“ navrhne, v očích pobavený jiskry.

„Debile,“ otituluju ho, „tak jestli ti to přijde celý jako jeden velkej fór, tak se klidně bav dál. Tím pádem ale konec diskuze, půjdu s tebou a hotovo.“

Leo mě k sobě ovšem přivine o něco těsněji – a nečekaně zněžnělým, tichým hlasem pronese: „Všechno bude v pohodě. Neboj.“

„Ale to přece…,“ začnu, ale Leo můj protest umlčí tím, že na mý rty krátce přitiskne ty svý.

Pak klidným hlasem pokračuje: „Půjdu pro ten džíp. Ty tu na mě zatím počkáš. A já se během hodiny, maximálně dvou vrátím. S autem, nebo bez něj, ale vrátím se.“ 

A na mě ten jeho chlácholivej tón zapůsobí jako nějaká uklidňující injekce s okamžitým účinkem. Najednou mu přestanu chtít odporovat. Přestanu chtít bojovat – s ním, se vším. Místo toho si odevzdaně opřu čelo o to jeho. Tak, jako se umím kdykoliv naladit na jeho podrážděnej tón a z fleku jsem schopnej po něm házet nadávky, se teď naopak naladím na to jeho konejšení a šeptem se zeptám: „Slibuješ…?“

„Jo. Vždyť přijdu na tu základnu neozbrojenej. A prostě je poprosím o spolupráci. Nemají důvod na mě útočit. Buď mi vyhoví, nebo ne. Každopádně je velká šance, že to budou brát jako jakejkoliv jinej dílčí úkol. Já jsem v Pafce taky plnil všechny možný zadání, i když jsem ne pokaždý chápal celkovej smysl.“

A já se zhluboka nadechnu… a spolu s výdechem tiše vypustím: „Tak teda jo. Ať je po tvým.“

***

Po dalším umývání v řece, tentokrát společným a ozvláštněným vzájemnýma dotykama a pusama, mám po těle trochu husí kůži, ale sedíme s Leem na břehu opřenej jeden o druhýho a on má ruku přehozenou přes mý ramena, takže mi vlastně chladno ani není. Jsem po tom všem, co se mezi náma semlelo, tak zvláštně rozechvělej a malátnej, že i když mám pořád o tý jeho výpravě pro džíp pochybnosti, vůbec se mi s ním nechce dohadovat. A taky… já nevím, možná je to pitomost, ale já mu prostě najednou věřím. Všecko. Tedy i to, že sebrat vojákům auto je snadný. Pro něj. Že je to otázka maximálně dvou hodin – a pak se vrátí. Pro mě.

Leo po chvilce sundá ruku z mých ramen, přesune se na kolena a nahrne si k sobě hromádku kamínků, kterýma je říční břeh posetej. Pak z nich začne skládat cosi jako obrazec. Vytvoří řadu ze čtyř kamínků, pod ně naskládá dva, pod ty dva jeden, pak tři…

„Co to je?“ vyzvídám.

„Mý alianční číslo,“ řekne a vytvoří další řadu, tentokrát z osmi šutříků. „Víš jak, nemám ti to kam napsat… Tak ti to tu takhle vyrovnám – a ty se to hezky naučíš nazpaměť.“

„A k čemu bych asi tak během těch dvou hodin mohl potřebovat tvý alianční číslo?“ zavětřím.

„Kdyby, jak tak rád říkáš, se něco posralo,“ zakření se na mě a naskládá vedle sebe další čtyři kamínky.

„Říkals, že bude všechno v pohodě!“ připomenu mu.

„Však bude! Ale kdyby náhodou, tak ať tu nejseš s úplně prázdnýma rukama.“

Zamyšleně se na něj zahledím. „Ty, Leo… Nechystáš se udělat nějakou blbost, že ne?“

Zvedne ke mně oči. „No dovol? Jako co třeba?“

„No, ehm… já nevím, prostě pustit se na vlastní pěst do něčeho šílenýho. Třeba skočit z nějaký skály a doufat, že smrt tady v tomhle světě znamená probuzení v tom našem…“

„Ty seš vážně děsnej!“ rozesměje se. „Na takovýhle zbrklý hovadiny seš tu ale specialista ty, ne? Takže to abych se bál spíš já o tebe… A navíc,“ popoleze ke mně, opře se dlaněma o mý ramena a v očích se mu čertovsky zableskne, „teď mám v zásobě další důvod, proč se vracet zpátky za tebou.“

„Jo? A jakej?“ nechám se nachytat.

„No přece abysme si to zase mohli rozdat,“ oznámí mi tak samozřejmě, jako kdyby mi tlumočil předpověď počasí.

Já zrovna o tomhle s takovou přirozeností mluvit neumím, natož s ním – takže okamžitě zrudnu ve tvářích, zatímco napůl pohoršeně, napůl rozpačitě brblám: „Ty seš takovej… debil!“ Hrůza, dokonce ani ta nadávka už mi nejde tak lehce přes pusu jako dřív…

„Jo, jasně, taky mi ty dvě hodiny budeš děsně chybět,“ tlemí se.

Pak se ke mně skloní pro pusu, ale schválně ho od sebe začnu odstrkovat: „Hele, radši už běž.“

„No vida, to bylo keců, jak mě samotnýho nepustíš, a najednou to jde!“ baví se.

„Vysmahni!“

A Leo mě poslechne. V rychlosti pod sebe doskládá ty zbývající řady z kamínků, pak se vyhoupne na nohy a řekne jenom: „Nemá smysl to protahovat – čím dřív odejdu, tím dřív přijdu. Tak zatím!“

A než stihnu cokoliv dodat, rozběhne se pryč. Což, jak musím sám pro sebe uznat, když se s povzdychnutím zvedám ze země, je mnohem lepší varianta, než kdybysme se tu pokoušeli o nějaký vážnější loučení.

***

Frčíme si to po téměř prázdný silnici, za náma pomalu zapadá slunce a barví okolní krajinu do karmínova. Okýnka máme stažený, lesem a dřevem vonící vzduch nám čechrá vlasy, podáváme si už několikátou plechovku s jakýmsi bublinkovým nápojem vzdáleně připomínajícím colu… Je mi prostě a obyčejně fajn, cítím se uvolněně a spokojeně. A ačkoliv za Lea mluvit nemůžu, tak vzhledem k tomu, že se mu po tváři rozlívá širokej úsměv, bych řekl, že to má podobný!

„Až uvidíš nějaký příhodný místo, tak na chvilku zastav, hm? Potřebuju si odběhnout… A pak tě rovnou vystřídám,“ navrhnu mu.

„Okej,“ kývne, vyměníme si usměvavej pohled – a zase se ponoříme do příjemnýho mlčení. A zatímco Leo se soustředí na řízení, já se můžu jenom tak zahledět na tu okolo mě ubíhající scenerii – a nemusím myslet na nic.

Anebo se můžu jenom tak letmo probírat vzpomínkama.

Znovu se mi vybaví, jak se mi dopoledne trávený bez Lea táhlo. Ono snažit se přečkat dvě hodiny, když nemáte tušení, kolik času už uplynulo a kolik ho ještě zbývá, to je teda terno! Zvlášť pro někoho, jako jsem já – a komu mysl začne už po pěti minutách nabízet nejhorší možný scénáře toho, jak by to celý mohlo dopadnout. A ty mý černý představy se rozhodně netýkaly jenom tý Leovy Akce Džíp. Ne, týkaly se… tohohle všeho. Celý týhle naší nevysvětlitelný situace. A jelikož mě od těch mých depresivních úvah neměl kdo rozptylovat, tak jsem si je jednu po druhý hezky vyžíral. A nepomohla mi od toho ani moje marná snaha vštípit si do hlavy to Leovo třináctimístný alianční číslo, ani můj rychlej průzkum nejbližšího okolí, jestli tam někde nerostou nějaký… já nevím, třeba lesní jahody, nebo co tak může začátkem léta růst ve volný přírodě za jedlý plody. Ovšem docela rychle jsem to svý pátrání po jídle vzdal, protože jsem stejně neměl hlad. Žaludek se mi svíral tak akorát starostma o Lea.

Když jsem konečně zaslechl v dálce zvuk motoru, málem jsem nahlas vyjekl radostí! Ale ovládl jsem se a radši jsem rychle vyšplhal do koruny pro tento účel vyhlídnutýho stromu, kde jsem se schoval pro případ, že by řidičem toho přibližujícího se auta nebyl Leo.

Z tý výšky a skrz větve a okolní stromy jsem do kabiny přijíždějícího džípu pořádně neviděl, takže jsem ve svým úkrytu vyčkával, dokud auto nezastavilo kousek od řeky – a dokud z něj Leo nevystoupil. Mimochodem oblečenej do alianční uniformy. Neskutečně mu to v ní seklo – a to platí teda pořád, i když teď už ji nemá tak nažehlenou, hihi – a tak jsem za ním z toho stromu slezl v rekordním čase.

„Tady seš!“ usmál se, když mě zmerčil.

„Nápodobně,“ vrátil jsem mu ten úsměv zpátky a zastavil jsem se pár kroků od něj. „Všechno v pohodě…?“

„Tak vidíš, ne?“ zatvářil se přehnaně sebevědomě, načež tu mezeru mezi náma zrušil a přitáhl si mě do pevnýho objetí.

Teprve když jsem cítil, jak se v jeho náručí uvolňuju, uvědomil jsem si, jak jsem byl celou tu dobu, co byl pryč, napjatej a strnulej, vybičovanej do stavu nepolevující pohotovosti. Když mě ta nervozita začala opouštět, úplně jsem se z toho rozechvěl a uteklo mi hlasitý úlevný vydechnutí. A i když jsem se chtěl Lea začít vyptávat na tisíc věcí, radši jsem se ještě na chvíli odmlčel – aby se mi pod náporem všech těch silných vjemů náhodou nelámal hlas…

Leo možná poznal, že jsem nějak podivně rozhozenej, a tak to celý zkusil trochu odlehčit: „Ty ses o mě fakt bál? To je roztomilý…“

„Sklapni,“ napomenul jsem ho.

„Přestaň mě napomínat,“ zavrněl mi do vlasů.

„Tak buď zticha. Nebo ne. Radši mi řekni,“ malinko jsem se od něj odtáhl a vážně jsem se mu zahleděl do očí, „co tě to napadlo – navlíkat se do tý uniformy?“

Přes tvář se mu mihl zmatek: „Co…? Proč?“

Dýl už jsem svý cukající koutky uhlídat nedokázal. „Přece ti muselo dojít, že ji z tebe okamžitě zase servu!“

„Jo tak serveš,“ zopakoval po mně, v očích chápavý pobavení. „A nechceš se nejdřív najíst? Vzadu v autě je plno jídla…“

„To počká,“ přerušil jsem ho a lačně jsem si pro sebe ukořistil jeden polibek.

Leo mi ho bez dalšího protestování oplatil – a já jsem využil toho, že svou pozornost zaměřil na naše rty, a začal jsem mu tu uniformu hbitě rozepínat.

„Hele,“ uchechtl se mi do pusy, pak mě chytil za předloktí a odstrčil mě od sebe, „to mi sice lichotí, že se ti po mně až tak stýskalo – ale to neznamená, že tě nechám, aby sis tak vyskakoval!“ A než jsem se vzpamatoval, ležel jsem na zemi na zádech, Leo ležel na mně, a zatímco mi levačkou přidržoval obě zápěstí nad hlavou, pravou rukou už se mi hladivě sápal pod mikinu. Probodl mě zvědavým pohledem, jako že co říkám na to, jak mě nenechává si vyskakovat – a já se na něj jenom spokojeně zaculil.

No… a k tomu jídlu jsme se dostali až o drahnou dobu pozdějc…

Pojali jsme pak ten pozdní oběd jako takovej piknik, a zatímco jsme se ládovali vším možným, Leo mi líčil, jak si ty vojáky na základně získal. Musel být vážně neskutečně přesvědčivej, když mu kromě džípu věnovali i dvě uniformy, spoustu jídla a pití a dokonce i kanystr s benzínem!

Tou nejdůležitější informací, kterou se Leo dověděl, ale byla zpráva o vyhrocený situaci v jednom asi dvě stě kilásků vzdáleným městě. Je pod správou Aliance, ale je obklíčený federačním vojskem… Leo se nemohl pořádně vyptat, o co přesně jde, protože naopak potřeboval působit dojmem, že to dobře ví a že toho se týká jeho tajná mise, no ale i z toho mála, co se mu podařilo odposlechnout, si vyvodil, že se tam schyluje k velký bitvě.

„A my se do tý vřavy musíme přimíchat, Tome!“ přesvědčoval mě. „Třeba je to to předpovídaný finále – a když ta hra skončí, hodí nás to zase zpátky domů… Nebo to sice není finále, ale stejně tam z nějakýho důvodu máme být. Jinak bysme se nepropadli zrovna sem, na místo, odkud to k tomu městu máme relativně kousek, a do doby, kdy se ta bitva chystá… Mám prostě takový silný tušení, že je důležitý, abysme se tam dostali včas.“

„Jo, klidně,“ odkýval jsem mu to. Bylo mi to totiž – a pořád je – úplně putna.

A tak jsme tady. Na cestě do toho nepřátelským vojskem okupovanýho města. Hm. Ještě včera… co včera, ještě dneska ráno bych vyšiloval, že je to pitomej nápad, že je to nesmysl, že je to neskutečně riskantní… Pátral bych, odkud Leo čerpá to přesvědčení, že z toho výletu pro nás vyplyne něco dobrýho, něco zajímavýho, něco užitečnýho… Dohadoval bych se s ním, sýčkoval bych, co všechno se může stát, protiargumenty na jeho argumenty bych si tahal až z paty, kdyby to bylo potřeba, diskutovali bysme o tom hodiny a hodiny a počastovali bysme se během toho neuvěřitelným množstvím nadávek a urážek. A teď? Je mi to úplně jedno. Všechno.

To jediný, co mě zajímá a co je pro mě důležitý, je to, že je Leo se mnou. Že je vedle mě… a že mě nechá, ať jsem s ním. A jestli se spolu vydáme, já nevím, vykrást benzínku, až nám bude docházet benzín i jídlo, nebo jestli se místo toho budeme snažit dostat do obklíčenýho města a v jeho ulicích budeme pátrat po nějakých informacích, po nějakým klíči k tomu všemu… Je mi to vážně putna. Nechce se mi to řešit. Nechce se mi o tom přemýšlet. Stejně nemám v záloze žádnej lepší nápad. Společně jsme uvízli tady, v tom paralelním herním světě, nemáme k dispozici žádný nápovědy, žádnej návod nebo herní plán, žádnej seznam misí, který musíme splnit, prostě vůbec nic… Takže pokud má Leo cosi jako intuici, která mu napovídá, co máme dělat, tak okej, je to asi lepší než nic. Čili pojďme do toho. Spolu. Třeba se tam vážně dozvíme něco, od čeho se budeme moct odpíchnout. Třeba ne. Ale jakej by mělo smysl to nekonečně dlouho probírat, hádat se kvůli tomu, kazit si tím náladu? Mnohem víc si užívám tady tu klidnou, příjemně tichou atmosféru, která mezi náma panuje teď.

Po pár dalších ujetých kilometrech Leo odbočí na lesní cestu a zaparkuje džíp na plácku mezi stromama. Oba vystoupíme a začneme si protahovat zdřevěnělý těla, očima ale přes kapotu propalujeme toho druhýho.

„Co je?“ přeptám se, když si všimnu, jak na mě Leo šibalsky mhouří oči.

„Nic,“ zaksichtí se. „Jenom bych z tebe tu uniformu taky děsně rád serval…“

„A proč?“ předstírám nechápavost. „Vždyť jsi říkal, že mi sekne!“

„No právě!“ směje se. „Hele, co kdybysme popojeli ještě kus, dokud je světlo… A pak si někde našli nějaký skrytý, temný místečko, kde bysme mimo jiný přenocovali?“

„Tak mimo jiný… A co ještě kromě nocování bysme na tom temným místečku dělali?“ začnu pomalu obcházet auto směrem k němu.

„To se zavčas dozvíš,“ slíbí mi a vykročí mi naproti.

„To není vůbec fér – že mi děláš návrhy, ale přitom nechceš být konkrétní!“ obviním ho – a hned v další vteřině už se spokojeně tisknu k jeho pevnýmu tělu. Přijde mi skoro až neuvěřitelný, jak rychle jsem si v Leově náručí začal připadat jako doma!

„Tak ti mám teda přestat dělat návrhy?“ uchichtne se mi do vlasů.

„Ne, to ne,“ vydechnu mu do ramene.

„Ty vlastně vůbec nevíš, co chceš, že?“ baví se. „Ale neva. Nech to prostě na mně.“

„Jo, už si zvykám, že ty víš všecko nejlíp,“ zvednu k němu hlavu – a tohle mý prohlášení stvrdíme polibkem.

Jakmile se od sebe o nějakých pár minut pozdějc zase odlepíme, odskočím si za nedaleký keříky. Kromě zpěvu ptáků a šumění vánku ve větvích se mi k uším donese i zurčení vody, takže se rozhodnu za tím zvukem v rychlosti seběhnout, abych si mohl opláchnout ruce a obličej a trochu se tak před dalším úsekem naší výpravy osvěžit… Jo, sice jsem před chvilkou připustil, že Leo ví všechno nejlíp, ale pravda je, že bych se vůbec nezlobil, kdybysme se dneska už na další cestování vykašlali. Jednak se už cítím trochu unaveně… No a taky bych se mnohem radši věnoval jiným věcem než zrovna řízení auťáku, že!

Když se vracím zpátky, užuž otvírám pusu, že Leovi tuhle menší změnu plánu navrhnu, když vtom převezme vládu nad mým tělem nějakej instinktivní autopilot a já se bryskně přikrčím za nejbližší strom. Opatrně vykouknu – a všimnu si, že vedle našeho džípu parkuje ještě jedno auto, civilní, tmavě zelený… No do hajzlu!

Pomalu a hlavně potichu se odplížím kousek doprava, abych měl lepší výhled na to, co se u aut děje. Protože jo, jasně, přítomnost někoho dalšího nemusí ještě nutně znamenat, že nám, konkrétně teda Leovi, něco hrozí… Jenže mám takový zvláštní tušení, že hrozí. Ty chlupy v zátylku se mi neježí jenom tak z dlouhý chvíle.

A pohled, kterej se mi vzápětí naskytne, mi mou předtuchu potvrdí.

Leo klečí na zemi, ruce za hlavou, je natočenej čelem ke mně, ale upřeně se dívá do tváře chlapovi, kterej stojí pár metrů od něj a míří mu na hlavu pistolí. Druhej chlap, no, spíš kluk, zatím přenáší zásoby z našeho auta do toho jejich… Do hajzlu na druhou! Nesnáším, když někdo někomu míří zbraní na hlavu! A už vůbec kurva nemá co mířit zrovna na Lea!

Rychle propátrám očima nejbližší okolí, jestli tu někde není schovanej ještě někdo třetí, a při tý příležitosti hledám i něco, cokoliv, co by mi mohlo posloužit, abych toho ozbrojenýho frajera zpacifikoval. Vybavím si, že do podobný situace jsem se jednou dostal i při hraní Pafky – a tam mi stačil obyčejnej kámen, kterej se samozřejmě jak z udělání nacházel v mý těsný blízkosti… Tady tolik štěstí nemám a musím se odplazit o kus zpátky, směrem k tý řece, než konečně objevím vhodnej šutr. No, vhodnej… Kdybych měl víc času, hledal bych dál, ale teď jde o každou vteřinu. Netuším, co se tomu chlapovi s pistolí v ruce honí hlavou! Jestli má zálusk čistě jenom na ty zásoby… nebo jestli si bude chtít namasírovat ego tím, že zlikviduje aliančního vojáka…

Tiše a se vší opatrností se plížím k tý trojici. Ten ozbrojenej idiot je ke mně zády, to je výhoda, jenže ten mladej zlodějíček by si mě všimnout mohl, kdybych si nedal dostatečně pozor… Přiblížím se tak natěsno, jak si troufnu, a napjatě pozoruju toho kluka, jak vytahuje z kufru džípu kanystr s benzínem. Jakmile se ke mně otočí bokem, na nic nečekám a vystartuju – a přenechám vedení celý týhle akce opět svým instinktům. Na přemýšlení totiž prostě není kdy.

Leo si mě všimne a díky bohu ho napadne okamžitě se sehnout k zemi. Ještě že tak! Tomu maníkovi s pistolí totiž neušlo, jak Leovi cukly oči mým směrem, a užuž se ke mně začíná otáčet – ale v tu chvíli ho prostě vší silou udeřím tím šutrem do hlavy. A nevím, jestli se ten kretén jenom lekne, nebo jestli se na poslední chvíli rozhodne ještě nějak bránit, každopádně se ozve výstřel – a kdyby se Leo nekrčil u země, asi by to schytal… Rychlým polknutím potlačím nával nevolnosti, co se přese mě z toho všeho najednou převalí, a zatímco ten borec se bezvládně sveze na kolena, vykopnu mu z ruky tu zbraň. Radši. I když on teda rozhodně nevypadá, že by byl schopnej se po ní natáhnout… a znovu ji použít… Přepadne totiž z kleku na břicho a zůstane nehybně ležet.

Jedna moje část mi říká, že je to tak v pořádku, ale druhá by si k němu nejradši dřepla, zkontrolovala, jestli je naživu, a poskytla mu první pomoc… A zatímco se ve mně tyhle dvě moje části perou – ta herní, který nevadí likvidovat nepřítele, a ta lidská, neherní, pro kterou je mnohem přirozenější lidem pomáhat – zůstanu prostě strnule stát na místě.

Koutkem oka zatím vnímám, jak se Leo rychlostí blesku vyhoupl na nohy, a tak k němu otočím hlavu a sleduju, jak jednou dobře mířenou ránou pěstí posílá k zemi toho mladýho komplice. Pak mi věnuje rychlej pohled a křikne: „Tome, mizíme!“

Teprve zvuk jeho hlasu mě probere z tý podivný ztuhlosti. Popoběhnu k tý pistoli a sehnu se pro ni, kámen, kterej pořád drtím v dlani, odhodím naopak co nejdál od sebe. Pak doběhnu ke džípu a užuž se chci nasoukat na sedadlo pro řidiče, když na mě Leo zavolá: „Vezmem to druhý auto! Ten kretén už do něj beztak skoro všechno přeskládal… Seber jenom klíčky, jasný?“

Přikývnu a bez přemýšlení jeho pokyny splním. Vyhovuje mi, že teď převzal velení, ostatně, asi to v Pafce na majora nedotáhl pro nic za nic, že… Vytáhnu ty klíčky ze zapalování, a jelikož Leo už sedí za volantem toho osobáku, bez řečí zalezu na místo vedle něj. Vím, že jsem mu navrhoval, že se v řízení vystřídáme, ale momentálně se mi tak klepou ruce, že bych možná ani nenastartoval!

„V pohodě?“ otočí se ke mně Leo, zatímco se připásává a otáčí klíčkem – stíhá to všechno najednou, energie z něj vyloženě stříká a on ji umí napnout tím správným směrem.

„Jo… A ty?“ pátravě na něm zakotvím očima. Mně nikdo pistolí na hlavu nemířil!

„Taky,“ ujistí mě. „Díky, že ses obtěžoval přijít!“ dodá s pobaveným ušklíbnutím.

„Blbečku,“ vyprsknu smíchy, „náhodou to bylo dokonale načasovaný!“

„To teda!“ přidá se k mýmu smíchu a začne couvat z lesní cesty zpátky na silnici. Ještě chvilku se úlevně pochechtáváme, pak se ale každej ponoříme do svých vlastních myšlenek.

Akorát že ty moje jsou tak těžký, že se pro mě po chvíli stane nesnesitelný nýst si je sám… „Myslíš, že to přežil?“ přeruším to ticho sotva slyšitelnou otázkou.

Leo se po mně podívá, pak vrátí pohled zpátky na silnici, ale konejšivě mi položí ruku na stehno: „Jasně, že to přežil!“

Překryju jeho dlaň tou svou a jenom nepatrně zavrtím hlavou. Jo, slyšel jsem, co jsem potřeboval slyšet, ale jistej si tím stejně být nemůžu… Je mi každopádně jasný, že žádnou lepší a pravdivější odpověď mi v tuhle chvíli nikdo nedá, a tak to nechám být a radši Leovi nabídnu: „Nemám řídit já?“

„Ne, dobrý,“ zavrtí hlavou pro změnu on. „Stejně už to asi někde zapíchneme, ne? Myslím, že dneska už jsme toho zvládli dost.“

„Jo, souhlas,“ potvrdím mu to a zamyšleně se zahledím z bočního okýnka.

O chvilku později Leo zahne na další lesní cestu, tentokrát ale nezastaví hned pár metrů od silnice, ale zajede pořádně hluboko do lesa. „Jaká je pravděpodobnost, že nás tu zase někdo vyhmátne?“ zaculí se na mě, když konečně zastaví.

Pokrčím rameny. „Normálně bych ti řekl, že téměř nulová, ale tady tenhle… hmm… herní svět je asi nějak naprogramovanej, aby nám čas od času hodil pod nohy nějakej klacek…“

Leo se zasměje a vystoupí z auta, a protože já se k tomu skrz samý přemýšlení nějak nemám, obejde kapotu a otevře mi dveře. 

„No ne,“ zakřením se na něj a začnu se soukat ven, „a červenej koberec je kde?“

„Já ti dám koberec,“ popadne mě za předloktí a z toho auta mě vyloženě vytáhne. „Pusa by ti jako poděkování za záchranu nestačila?“ zabouchne za mnou dvířka – a rovnou mě o ně opře.

„Stačila,“ vydechnu spokojeně, obejmu ho a přitáhnu si ho k sobě, abych si to poděkování mohl rovnou vyzvednout.

Po polibku zůstaneme jenom tak stát ve vzájemným objetí, je mi v týhle poloze, kdy je na mně Leo tak těsně namáčknutej, moooc příjemně, a Leo taky nepůsobí, že by se mu ode mě chtělo se odlepit.

„O čem přemýšlíš?“ šeptne kousek od mýho ucha a několikrát se otře tváří o tu mou, jako kdyby mě tím vybízel, ať se mu svěřím.

„Třeba nepřemýšlím, třeba jenom tak usínám,“ nabídnu mu vysvětlení taky šeptem.

„To by se ti tak nekouřilo z hlavy,“ zasměje se tiše. Vážnějším hlasem pak dodá: „Pořád si děláš starosti o toho chlapa…?“

„Taky, ale…“ Na chvilku se odmlčím, pak si povzdychnu a vybalím to na něj: „Leo, já už nechci pokračovat. Tady v tohle všem.“

Leo se ode mě odtáhne a probodne mě překvapeným, lehce znervóznělým pohledem. „Cože…? V čem všem?“

„Ne, nemyslím nás dva!“ ujistím ho, sklouznu mu rukama po pažích až k dlaním, odtrhnu mu je od svých boků a propletu si s ním prsty. „Myslím tady to naše hraní na vojáky. Už mě to nebaví. Už mě to fakt kurevsky nebaví, být pořád ve střehu, kdo se odkud zase vyloupne a co se semele. Já už to hrát nechci.“

Leo se mi zkoumavě dívá do očí. „Vidíš, a já jsem myslel, že zrovna ty si tohle všechno budeš užívat, vzhledem k tomu, jak tě Pafka bavila, aspoň teda podle toho, co jsi pokaždý ve třídě vykládal… Že to pro tebe teď je svým způsobem něco jako splněnej sen.“

Vykulím na něj oči: „Blázníš? Jo, hrát Pafku mě bavilo, ale tohle je jiný, protože skutečný! Nechci si tu hrát na vojáka – v reálu totiž žádnej voják nejsem! Nechci jet do toho obklíčený města a riskovat tam naše životy! Tady tahle celá situace… Prostě samo se to posralo, bez našeho přispění, tak buď se to samo zase odposere, nebo holt ne, ale já těm nebezpečným situacím nechci chodit naproti. Kdybysme aspoň věděli jistě, že stačí někam přijet, něco tam splnit – a vrátí nás to zpátky, ale nic takovýho nevíme! A mně se to už nechce zkoušet, nechce se mi nic hledat. Když možná ani není co hledat.“

„Třeba bysme mohli dát šanci aspoň tý bitvě, ke který se schyluje,“ navrhne Leo. „Kdyby byla fakticky finální, tak po jejím konci by skončila celá tahle hra – a dávalo by aspoň trochu smysl, že bysme se pak nějak probudili a ocitli zpátky doma…“

„Ale uznej – Pafka není nic jinýho než komerční produkt, jde tam jenom o prachy! Co by z toho všichni ti zainteresovaní lidi měli, kdyby to celý skončilo? Naopak, může to být nekonečný! A asi i bude, dokud to lidi bude bavit hrát… Ale mě už to bavit přestalo. Nemluvě o tom, že doma si můžu klidně uprostřed tý bitvy sundat helmu a nechat ostatní, ať si válčí, ale tady to může celý setsakra bolet! A to minimálně. V tom horším případě nás taky někdo může zabít – a my prostě přestaneme existovat… Úplně, chápeš? Ne jenom v tomhle světě.“

Leo se pousměje: „Nebo se třeba zresetujeme, objevíme se zase u toho jezera jako včera a budeme to muset odehrát celý znovu…“

„Přesně. A všecky ty varianty jsou příšerný. A přitom zbytečný.“

Odmlčím se – a Leo chvíli taky nic neříká. Jenom si dál hledíme do očí… a já se docela bojím, co se v těch jeho začne každým okamžikem zrcadlit. Pochyby? Nesouhlas? Nebo rovnou zklamání? Zklamání z toho, že jsem fakt srab, větší srab, než za jakýho mě doteď měl…?

Leo se ale nakonec jenom zeptá: „Takže… co navrhuješ?“ A rozplete si se mnou prsty, ovšem jenom proto, aby mohl mý dlaně vzít do svých… a stisknout je. Nabudu z toho dojmu, že není naštvanej nebo rozladěnej, ale že je naopak v tomhle mým pohledu na celou záležitost na mý straně.

Pokrčím rameny. „Co to přestat hrát za vojáky a špiony – a hrát to za normální lidi? Najdeme si nějaký bydlení, nějakou práci, a mohli bysme to tu trochu procestovat, a taky… Co je?“ všimnu si, jak stěží zadržuje smích.

Rozesměje se naplno: „Jenom mi přijde vtipný, že doma jsme pořád trávili čas hraním – a když se teda do tý hry dostaneme, tak zase chceme pro změnu žít normální, běžnej život.“

K tomu jeho smíchu se s úlevou přidám. „Jo, tak zní to docela cákle, když to podáš takhle,“ uznám. „A… co na to teda říkáš?“ zadívám se na něj zvědavě.

„Já jsem s tím v pohodě,“ řekne, pustí moje ruce a vjede mi dlaněma na bedra. „Mě Pafka nikdy bůhvíjak nebrala. Proto jsem ji taky zkoušel hrát tak všelijak, podle vlastních pravidel, abych si to udělal zajímavější… Od začátku mi bylo jedno, která strana vyhraje, a je mi to jedno doteď. Bral jsem to jako ukrácení volnýho času, ale být voják doopravdy, to mě taky neláká. A jestli tohle má být teď naše doopravdy, tak chci ten čas rozhodně trávit jinak než účastí na nesmyslný válce…“

Celej se zatetelím z toho jeho NAŠE doopravdy – a abych mu dal najevo, jak mě to potěšilo, rovnou se k němu nakloním a dám mu pusu. A z tý pusy se stane dlouhej polibek… a z toho polibku hodně divoký vzájemný svlíkání uniforem… A z toho divokýho ošmatlání to přejde do něžnýho hlazení… všude, úplně všude… A z tý příjemný únavy po prožitým orgasmu se pak propadneme rovnou do sladkýho spánku.

***

Probudí mě podivný vzdálený, ale přibližující se dunění. Zprudka otevřu oči, a zatímco hledím do tmy, vnímám, jak se mi v zátylku staví chlupy do pozoru.

„Tome…?“ ozve se ze tmy vedle mě Leův hlas a ucítím, jak se jeho paže obtáčí kolem mýho pasu o něco pevnějc.

„Co to sakra zase je…?“ špitnu.

„Tanky…?“ nadhodí, načež sebou začne šít. „Kruci, nevíš, kam jsem dal baterku?“

„Netuším… A uniformy máme kde?“ šmátrám volnou rukou kolem sebe.

„Já mám tu svou pod hlavou.“

„Aha, já vlastně taky,“ uvědomím si, rovnou ji nahmatám a pomalu se posadím s cílem se do ní nasoukat. Ať už sem jede konvoj obrněnejch vozidel, nebo se sem žene nějaký tornádo, nechci být při střetnutí s původcem toho nepříjemnýho hluku nahej!

Leo je s oblíkáním hotovej dřív než já, a když se vyhrabu na nohy, hned zapátrá po mý dlani a vtiskne do ní tu svou.

„Co budeme dělat?“ zeptám se, zatímco napínám zrak a snažím se zahlídnout nějaký světla, zář, blýskání… prostě cokoliv…

„Asi počkáme, co se z toho vyvrbí, ne?“ navrhne Leo, přičemž musí mluvit o něco hlasitěji, abych ho přes to zesilující se burácení slyšel.

„Týjo, ta hra prostě nechce, abysme ji přestali hrát!“ podělím se s ním o svůj postřeh. „I když jsme se rozhodli, že na to sereme, stejně nás do sebe zase nějak… vtahuje! Zase nám přihraje do cesty něco, co budeme muset řešit!“

„Nesýčkuj,“ napomene mě Leo, pak udělá krok nebo dva dozadu, opře se zády o kapotu auta a přitáhne si mě k sobě. „Ostatně, co kdyby to bylo naopak? Třeba to dunění zase…“

A zbytek Leova sdělení zanikne v ohlušující ráně, která nás pohltí do sebe, vcucne…

… a vyplivne nás, válející se jeden na druhým, na kachličkový zemi pod umyvadlama.

Chvilku si jenom vytřeštěně hledíme do očí, než se začneme překotně sbírat na nohy. Kvapně vyběhneme z toalet ven… a teda nevím, jak to má Leo, ale mně při pohledu na ten dav lidí, co se bezstarostně převaluje sem a tam, málem vyhrknou do očí slzy. Úlevou.

„No… ty… vole!“ ozve se vedle mě povědomej hlas, a teprve když se tím směrem ohlídnu, vzpomenu si, že jsem na P.A.F.-Con nepřišel sám. Při pohledu na Dana s Alanem se celej rozzářím, šťastnej, že je zase vidím.

Akorát že jejich výrazy tomu mýmu nadšení vůbec neodpovídají. Kluci se totiž tváří totálně vypleskle. „Kdy jste to jako stihli…?“ zeptá se Dan.

„Co? Jo převlíct se do těch hadrů?“ dojde mi teprve teď, že na sobě s Leem vlastně máme alianční uniformy.

„No… to taky, ale já myslím…,“ nedořekne to Dan, ovšem očima sjede na naše dlaně. Na naše spojený dlaně.

„Jo tohle!“ dovtípím se – a začnu se nekontrolovatelně chechtat. Směju se tomu, jak to na kluky asi celý musí působit – šel jsem na wécko v běžným tričku, a z jejich pohledu zjevně jenom o chvíli později vylezu ven v uniformě, a ještě se držím za ruku s Leem! Ze všech lidí zrovna s ním!

Leo se k tomu mýmu smíchu okamžitě přidá. „Se tvářej, jak kdyby se propadli do jiný reality, co?“ mrkne na mě.

„No přesně!“ hýknu.

„Očividně jsou z toho všeho pěkně paf!“ dodá tomu korunu.

A zatímco se ke zkoprnělým klukům otáčíme zády a pomalu vyrážíme směrem k východu, řehníme se tý slovní hříčce jako potrhlí.

I když… ta slovní hříčka je jenom zástěrka. Ve skutečnosti se smějeme prostě z čirý radosti z toho, že jsme zpátky. A že jsme spolu.

„Co podnikneme?“ podívám se na Lea, když jsem zase konečně schopnej normálně mluvit. To už jsme venku z tý přeplněný budovy, kráčíme ulicí, a i když zatím nevíme, kam, je to úžasnej pocit – být zase doma. Jak se to ale tak z ničeho nic povedlo? Ovlivnili jsme to nějak? Nebo by nás to v ten samej čas přeneslo zpátky, ať bysme v tý hře zrovna dělali cokoliv…? No minimálně je zajímavý, že nás ta hra vyhodila ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že ji nebudeme brát tak vážně. A že ji budeme hrát podle vlastních pravidel. Možná prostě nemá ráda záškodníky, haha. Anebo nám předala nějaký poselství, a když jsme ho pochopili, mohli jsme se vrátit…

„Já bych začal tím,“ přeruší Leo mý úplně zbytečný úvahy, protože pravdy se beztak nikdy nedopátráme, „že se převlíkneme do něčeho obyčejnýho. Čili si budeme muset ty uniformy nejdřív svlíknout…“

„Hmm, to zní jako hodně dobrej plán!“ mrknu na něj.

„Tak jdeme k nám?“ navrhne rovnou. „Nikdo tam teď není…“

„Okej,“ zakřením se na něj natěšeně, a jelikož nevím, kde bydlí, nechám se vést.

P.A.F. Neboli Pafka. Fenomén dnešní doby. Strávil jsem v tom virtuálním vězení tři roky. Tři roky, který šly nepochybně strávit mnohem líp. Na druhou stranu, nebýt Pafky, tak bysme se s Leem asi nikdy nedali dohromady. A to by byla děsná škoda.

Otočím k němu hlavu… a při pohledu na něj se samovolně usměju ještě o něco víc, než už se culím.

Mám dojem, že mu propadám čím dál víc.

-----

Volně inspirováno románem Fandom, a dále mnoha scifíčky, jejichž názvy už z hlavy bohužel nevylovím… ;-)