Set the world upside down: Preludia

Pohlednou tvář, nyní zhyzděnou výrazem totální rezignace, ozařuje namodralé světlo monitoru. Noční ticho je v pravidelných intervalech protínáno kliky myší uzavírajícími okna snad všech existujících seznamek.

Rezignaci plíživě nahradí zamyšlení. V ústech se objeví další cigareta. Již zcela automaticky ji připálí o Bunsenův kahan hořící na stole vedle notebooku a stohu knih. Uklidňuje ho víc nikotin vlévající se skrze plicní sklípky do krevního řečiště, nebo to, jak jeho rty obepínají celulózový filtr? Orální fixace je veskrze zábavný společník pro cestu životem.

Odhodlaný povzdech. „Když to nejde po dobrém a konvenčními metodami…“

Natáhne se na stůl pro velice staře vypadající knihu vázanou v tmavé kůži. „… tak to bude muset jít po zlém a poněkud neortodoxně.“

Místnost postupně rozzáří rozechvělé plaménky svíček pečlivě rozestavěných do složitého obrazce.

Bez jediného zadrhnutí odříkává latinské fráze z knihy s koženou vazbou. Hlas se nechvěje, intonace nekolísá. Z těchto nešvarů vyrostl už během svých prvních pokusů s transmutací kovů. Jeden by takřka nevěřil, co všechno dokáže zvuková vlna o špatné délce.

Sloupec kouře, zhmotňující se postava, oblek od Prady, rohy a tak dál. Vždyť to znáte. Tahle představa se s námi táhne pěkně hluboko. Goethe by mohl vyprávět. A taky že vyprávěl, žvanil jeden.

Kašel a uslzené oči s vertikálními zornicemi.

„Kurva, já už se na tohle můžu vy…“ Další záchvat kašle. „To nemůžeš prostě zvednout telefon a vytočit číslo na dopravní inspektorát nebo zákaznický servis IKEA, jako každej normální člověk, co se mnou chce mluvit?“

„Víš, že tak nějak přirozeně tíhnu k tradicím…“

„Na tradice tady máme Amiše, babičky a ortodoxní rabíny. Ty si to můžeš odpustit. Tlačí mě čas, za hodinu mám projev na sjezdu OSN, jaká je tedy zakázka?“

„Našel jsem odpověď na všechny velké otázky, rozluštil mystéria vesmíru. Kámen mudrců je opravdu skvělé těžítko na účtenky z platebního terminálu, do svatého grálu se vejde přesně 420 ml vína a Voynichův rukopis jsem dočetl včera před spaním. Jediné, co mi stále uniká, je láska. Ta pravá a jediná…“

Protočení vertikálních panenek. „Ach, láska! Nejušlechtilejší z citů, to jediné za co na světě stojí žít, prolít krev i zemřít. Dokonalé prolnutí, souznění dvou existencí, dokud se z nich nestane jedna. Sladká a bolavá Večernice! Jasný, chápu. Někoho ti pošlu.“

„Jaká je cena?“

„Klasický tarif.“

„Obětovat duši za nalezení pravé lásky? Shoduje se to s většinou popisů v literatuře napříč kulturami, neodporuje to všeobecnému narativu. Je to přiměřená cena.“

„Perfektní. Tady poprosím otisk prstu.“

„Žádný podpis krví?“

„Nehygienické a překonané. Můžeme tedy přistoupit k platbě.“

Lehce zmatený a nejistý pohled.

„No šup, svlékat. Nemám na to celou věčnost.“

Definitivní zmatení. Z dálky zazní zvuk klapajících soukolí.

„Nikdy jsi o tom neslyšel? Vyšukat někomu duši z těla. Zdálo se, že je to vcelku rozšířené, samozřejmě v přeneseném významu.“

Rezignovaný povzdech. Platit se musí. Aspoň že si na tuto návštěvu vybral podobu Toma Ellise. Kalhoty letí do kouta, se svlékáním košile se neobtěžuje. Obchodní partner má koneckonců naspěch. Pragmaticky se opírá o hranu svého pracovního stolu. Tlumené zasyknutí. Pravidelný rytmus přírazů uvádí jeho mysl do pohybu. Už dávno zjistil, že sex je nejuniverzálnější komoditou a nástrojem vesmíru. V tomto případě zosobňuje podrobení a odevzdání. Po stehnech stéká nesmrtelná duše.

Světlonoš opět dosáhl svého. Pečlivě si urovnává sako. Z úst svého zákazníka bez ptaní bere zapálenou cigaretu.

„Málem bych zapomněl… Pšš, nelekej se. Naše dohoda samozřejmě platí. Dám ti pocítit dokonalé lásky. Prožiješ ji, pochopíš ji, jestli ti to udělá radost, můžeš ji rozpitvat a rozebrat na prvočástice. Nic z jejího mystéria ti nezůstane utajeno. Má to jeden háček. Tvůj milenec bude i tvým vrahem. Jak sám uznáváš, za všechno se platí. Vezme si tvůj život a s ním vše, co znáš a uznáváš.“

Postava i okolní svět mizí v mlze. Usíná na studené dlažbě sklepního pokoje.