Set the world upside down: Requiem

Věnováno Honzovi R. Protože věřil. 

“Vezmi mě za ruku a pojď, podíváme se na tu tvou lásku.”

Mág s Bláznem ruku v ruce procházejí mezi zdánlivě nekonečnými řadami knih. Na konci místnosti čekají oprýskané kovové dveře, za nimi potemnělé požární schodiště. Blázen vykročí na první schod a pohlédne dolů:

“Potkal jsi někdy své sousedy z Citadely samoty? Hledáte vlastně všichni to samé. Ženete se za stejnou chimérou, každému z vás však nastavuje jinou tvář.”

Za prvním ramenem schodiště potkávají Zarostlého Ginsberga. Ve vzduchu čpí pach šelmy, šílenství a semene. Allen, sedě na štosu tenkých svazečků Platóna a Buddhy, zírá do pootevřených dveří svého bytu. Z jeho přítmí zní těžké oddechování místy přecházející do hlubokého vrčení.

“Lev. V mém bytě je lev a v posteli vlk. Lev ho minulé úterý pustil dovnitř. Teď společně čekají, až mě opustí síla. Ale ta mrcha ne a ne odejít.”

Naklání se do bytu a křičí: “Už tě tu nesnesu! Sežer mě, nebo chcípni!”

Odpovědí mu je pobavené mručení. “Tentokrát ještě ne, kotě – ale já přijdu znova.”

Lev elegantním krokem domácí kočky odkráčí do tmy schodiště.

Blázen se pobaveně usmívá. “Ginsbergu, lva přemůže právě tvá vnitřní síla, ale co uděláš s vlkem ve své posteli?”

Nečekaje na odpověď odvádí konsternovaného Mága do dalšího patra. O zábradlí se opírá mladý muž, ve tváři sotva odrostlý chlapec. Kolem pochoduje unavený a zmatený bluesový mišunk rumu a deště.

“Bylo to večer. Dole pode mnou zářila Praha. Bylo mi úzko z tolika světel, tak jsem se díval na oblohu, jestli nebude padat aspoň jediná hvězda. Pošetilá, zbytečná, plavá a nahá. A vtom jsem uslyšel hrát blues na památku velkého sebevraha.”

V ruce drží promočenou srdcovou dámu, tu kartu, na kterou se prohrává. Snaží se chytit těch pár tónů, které přebývají. Vzduchem se nese nasládlý pach plynu. Možná že dnešní ráno přinese amnestii promlčeným láskám.

Posledním patrem se nesou tiché vzlyky. Zhroucený muž v tóze drží v náruči bledé tělo svého milence v nádherné zbroji. Mezi rty zmáčenými slzami drtí slova ostrá jako sklo.

“Proklet buď, Sluneční princi. Proklet buď, Hektore I Euforbe!”

Blázen s Mágem bez povšimnutí procházejí kolem. Blázen pokládá dlaň na hrdinovu hlavu.

“Je vois que beaucoup de gens meurent. Parce qu'ils estiment que la vie ne vaut pas la peine d'être vécue. J'en vois d'autres, qui se font paradoxalement tués pour des idées. Pour des illusions, qui leurs donnent une raison de vivre. Ce, qu'on appelle une raison de vivre est en même temps une excellente raison de mourir.” *

Za posledním ramenem schodiště čekají dveře do tmavomodré tmy, z níž se vynořuje postava Ďábla. Krokem šelmy dojde k Mágovi a nasadí mu na hlavu svou polámanou korunu. Mág klesá pod její tíhou. Pod tíhou všeho hříchu tohoto světa. Odhazuje korunu, plazí se pryč z dosahu Rohatého. Přikládá prst na ústa a kouše se do jazyka.

“Ztratil jsem možnost volby. Nemůžeš mě pokoušet, když nehledím na zítřek. Ale lepší nedýchat než vdechovat lži, protože když otevřu své tělo, vdechuji lži.”

Usedá na okraj střechy a tiše vzlyká. Blázen se posadí vedle něj.

“Tak mne vezmi za ruku, neposílej mne do temnoty…”

Mág stiskne nabízenou ruku, položí hlavu na Bláznovo rameno.

“Vydal jsem se na cestu a všechno akorát posral. Nic z toho, co jsem znal, už nedává smysl. Přehodnocuji každou svou část a ničemu z toho již nelze věřit, je tu tak prázdno. Nezbylo nic, čeho se chytit, a to je horší než smrt. Naplň mě aspoň svým šílenstvím. Jen ať tu proboha nejsem tak sám.”

Blázen beze slova pokládá Mága na střechu. Košili/rubáš odnáší vítr. Vypadá jako pták, co přilétl z Ráje. Mág, zmítaje se na neviditelné hranici šílenství a extáze, nepřestává plakat. Každá další slza je ovšem méně a méně hořká. S každým dalším průnikem jako by se do něj vléval nový život. Vědomí, radost, láska… Ovšem tentokrát ne jako strohá hesla ve slovníku, teď jsou to skutečné pocity. Ty, co se nedají vyhandlovat v pekelném Tuzexu. Myšlenky ztrácejí pevný tvar a taví se do víru miliónů hvězd. Poslední rudý obr se hroutí do sebe. Přichází tma konce vesmíru.

Procitá v Bláznově objetí. Za ještě stále zavřenými víčky si promítá poslední dny. Od prvního pohledu do jeho modrých očí až sem. Má pocit, že ty dvě chvíle dělí celé eony věků. Ani všechen čas světa mu ale nedá zapomenout na cenu, kterou bude muset zaplatit. S tímto vědomím se ještě na vteřinu přitiskne blíže ke svému vrahovi. S pevně stisknutými rty otevře oči a zvedne se na lokti.

“Neprotahujme to, pojď udělat, co musíš.”

“Už se stalo.” Blázen zcela bezstarostně políbí Mága na špičku nosu.

“To není možné. Cítím se naživu víc než kdykoliv předtím.”

“Je to jedno z mých nejlepších kouzel. Říkám mu La petit mort. I malá smrt je ovšem smrt, takže smlouva do puntíku splněna. Stejně jako jsem tě připravil o tvůj život, vzal jsem ti vše, co znáš a na co spoléháš. Rohatý není tak chytrý, jak chce, abychom si mysleli.”

Tvář Mága rozehraje uvolněný úsměv. “Takže je to za námi?”

“Skoro. Už jen pár formalit.” S těmito slovy popadne Mága za ruku a rozeběhne se přes okraj střechy. Společně letí vstříc vycházejícímu slunci, svět se obrací vzhůru nohama.

Dopadá na trůn postavený z knih, na sobě císařské roucho. Věrný Blázen po jeho boku, jednou a navždy. Pravou lásku nelze najít, jde ji pouze zažít.

Ďábel se spokojeně usměje rty Toma Ellise. Ať si říká, kdo chce, co chce, má ty malé červíky rád. Obzvlášť potom ty, kteří se nebojí postavit svět vzhůru nohama.

* "Vidím mnoho lidí umírat,
protože nevěří, že jsou hodni života.
A též vidím ty, kteří umírají právě pro ideje,
pro iluze, jež jim přinášely důvod žít.
Co považujeme za důvod k životu, může být stejně tak důvod ke smrti."