Set the world upside down: Blázen vchází do dveří

Od chladných kamenů podlahy se odráží tiché oddechování. Záchvěv víček. Z mlhy ležící mezi spánkem a bděním se vynořují vzpomínky na události předešlé noci. Stín výčitek a pochybností je smeten pragmatickou úvahou o nezpochybnitelné závaznosti smlouvy, která tu byla uzavřena.

Se znovu obnoveným klidem posbírá své prokřehlé tělo.

S šálkem hořké kávy a typickou cigaretou hořící v koutku úst vystoupá ze sklepního bytu. Známá vůně prachu, kůže a starého papíru. Šálek odkládá na pult do pečlivě udržovaného prostoru mezi stohy knih. Sluneční paprsky procházející v tupém úhlu skleněnou výlohou. Ozařují jednotlivá zrnka prachu poletujícího mezi regály a rozlévají lesklý tér do vlasů příchozího. Mechanickým pohybem otočí ceduli na dveřích. Nápis ZAVŘENO se změní na svou zcela identickou kopii. Otočí klíčem v zámku.

Právě v tomto okamžiku se teplota kávy vyrovnala s pokojovou. Usedá za pult, zapaluje smotek papíru a tabákových listů. Inhalace, exhalace. První nádech tohoto dne. Nakyslou hořkost cigarety vystřídá nahořklá kyselost nápoje. Systola, asystola. První úder srdce tohoto dne.

Cigareta zhasla, ale nádechy nepřestaly střídat výdechy v lepkavém a neklidném očekávání. Lepí se na tělo stejně jako košile, dnes nápadně připomínající rubáš.

Srdce se stáhlo v křeči známé jako život přesně třistatřiaosmdesátkrát, než do obchodu vstoupil ten, jehož příchod byl předpovězen už při vzniku tohoto vesmíru.

Vzduchem zavoněla šalvěj a skořice. Protáhlá štíhlá postava, taneční krok. Popsané manžety na kabátu. Zrnka prachu změnila svou trajektorii a v tříčtvrtečním taktu obkroužila příchozího. Ten s naprostou samozřejmostí otáčí klíčem v zámku, tabulkou na skle, osou tohoto příběhu.

Knihkupec ztuhne v polovině pohybu. „Teď jsem otevřel…“

„A já zavřel. Už jsme tu všichni.“

„Jsme tu jen my dva.“

„Je tu vše, co potřebujeme. Jen je třeba to najít.“

Pohyb byl dokončen.

„Co hledáte? S čím vám mohu pomoci?“

„Hledám pravou lásku. To jediné, pro co stojí žít i zemřít!“

Pitoreskní grimasa pomačká tvář, pro kterou se již stokrát vraždilo. Stín šílenství zahalí nejteplejší odstín modré v očích příchozího. Přehnaně teatrální gesto prohne tělo, které se účastnilo prvotního hříchu.

„Poslal vás On? Takto si cení posvátné smlouvy? Ale co čekat od ztělesněného opaku svátosti. Ale počkat… Nevidím ve vás jeho výsměch… Vy… Vy to myslíte vážně?“

„Nic nemyslím vážně. Ani toto tvrzení ne. Možná jsem srdcem děvka, ale duší stále bříza.“

„Vy jste blázen!“

„Ano! Těší mě, Mágu. Jsem Blázen. Dělám, co chci a co cítím, nebojím se následků, protože blázny živí Bůh. A právě teď chci najít pupek tvého světa. Mohl by být někde tady, co myslíš?“

S naprostou samozřejmostí pokládá rozevřenou dlaň na břicho knihkupce.

„V těle je tma, už jsem ti to říkal?“

„Nerozumím ti…“

„Já vím. Proto jsem tu. Následuj mě do hlubin svého světa a možná na konci pochopíš.“

Blázen vzal Mágovu ruku do své a vkročil do hlubin antikvariátu. Bez povšimnutí míjel svazky, pro které by mnozí byli ochotni zabít. Knihy ukrývající odpovědi na většinu otázek života, vesmíru a tak vůbec. Podrobné návody na získání slávy, moci, bohatství. Telefonní seznam obsahující jména všech pekelných princů. Ručně psané originály velkých mistrů se vedle nich zahanbeně krčily v policích.

O nic z toho ovšem Blázen neprojevil sebemenší zájem. Zastavil až v oddělení milostné literatury. Usadil se na zem uprostřed uličky a sáhl po první knize.

Knihkupec si již nevystačil s naprosto konsternovaným a zmateným pohledem. Sáhl do kapsy a zcela zažitou sérií pohybů si zapálil cigaretu. Někde na pozadí jeho mysli se prohnala úvaha o ukončení tohoto nesmyslného představení.

Blázen se upřímně rozesmál:

„To jsem nečekal. Pochopil jsi to tak rychle, nebo je to jen náhoda? Náhody ale neexistují. Pokud chceš objevit pravou podstatu věci, musíš nejdřív zničit paradigma.“

Prázdný pohled za clonou modravého kouře. Osten lítosti nad včerejším rozhodnutím. Zoufalství plodí jen další zoufalství.

Na tváři se usadil trpělivý výraz.

„Takže nepochopil. Už jsem doufal, že se to tu chystáš vypálit do základů. Osvobodit se od všech těch cizích tezí, které jsi přijal za své. Půjdeme na to tedy postupně…“

Neměl nejmenší tušení, o čem nepozvaný host mluví, ale samozřejmost a sebejistota, s jakou slova pronášel, ho nesmyslně uklidňovala.

Hádankář otevírá knihu, kterou před okamžikem vytáhl z police.

„Romeo a Julie! Nejslavnější příběh lásky… Co si o něm myslíš?“

Mág radostně vydechl. Konečně tu něco dává smysl. Ucítil pevnou půdu pod nohama. Literatuře rozumí.

„Nádherný příběh lásky, které nepřál osud. Milenci položili nejvyšší oběť na protest těm, kteří stáli v cestě jejich ušlechtilému citu.“

Z cigaretového kouře se vynoří postava muže a ženy v těsném objetí na pozadí zářícího slunce. Blázen převrací oči v sloup a opravuje Mágovo tvrzení:

„Nebo také třídenní poblouznění třináctileté a sedmnáctiletého, které ve finále stálo život šest lidí. Pojďme dál.“

Postavy se otáčejí a vchází přímo do slunce.

Štíhlé prsty přejíždí po úhledně vyrovnaných řadách. Obratně vytahují další svazek.

„Exkurz do dějin třicetileté války na Mladoboleslavsku? To nebude nic pro nás…“

Přesto knihu otevře a prolistuje. Místností se opět rozlehne smích.

„Tak možná bude, ale stejně to dopadne blbě.“

Náhodně tahá další a další svazky, předčítá z antických tragédií, brakových románů i vědeckých publikací. Mág, neschopen slova ba dokonce ani pohybu, jen pozoruje zvětšující se stoh knih vedle již značně znuděného Blázna.

„Lady Fuckingham? Tam do toho aspoň netahají plky o vznešených citech a vyšších principech.“

Obrací otrávený pohled na knihkupce:

„Už to chápeš? Dokonalá láska je iluze. Přelud, za kterým se tu slepě ženeš, a mezitím ti podstata protéká mezi prsty jako semeno rohatého včera v noci.“