• Isiris
Stylklasika
Datum publikace12. 11. 2022
Počet zobrazení1563×
Hodnocení4.79
Počet komentářů15

Věnováno Sinmemu ;-)

 

„Mně to prostě přijde dost nefér,“ pokrčím rameny. „Kdyby to takhle udělal každej druhej, tak se spousta lidí, kteří to fakt potřebujou, na tu kolej vůbec nedostanou. A to jenom proto, aby si tvůj brácha se svýma kámošema měli kam vodit holky.“

„A kluky,“ zahihňá se Helen.

Nechápavě na ni pozdvihnu obočí. „Cože?“

„Jo, no,“ chichotá se dál, „nevím to teda jistě, ale je to dost pravděpodobný…“

„Co? Že někdo z nich je na kluky?“

„Že přímo brácha je na kluky!“ protočí očima nad mou zabedněností. „Ostatní jsou mi víš kde.“

„Počkej,“ zaujme mě to, „a když to nevíš jistě, ale předpokládáš to… Podle čeho? Jo ty myslíš jenom proto, že jsi ho nikdy s žádnou holkou neviděla?“ Vzpomenu si totiž, že se Helen už mockrát zmiňovala, jak jí přijde divný, že zatímco ona si občas do bytu nějakou klučičí návštěvu přivede, tak svýho bráchu Tadeáše nikdy s žádnou cuchtou (její oblíbený slovo) nenatrapírovala. „Ale vždyť na tom maturitním plese přece…“

„To už je tři roky zpátky,“ skočí mi netrpělivě do řeči. „Nemluvě o tom, že před plesem to bylo samý Klára sem a Klára tam, ale po plese už jsme o ní nikdy neslyšeli. Ani slovo. Ale to už je jedno, o tohle teď nejde. Já si to myslím kvůli něčemu jinýmu. Ale Adriane, to nesmíš nikomu říct!“ zatváří se úplně stejně naléhavě a zároveň tajnůstkářsky a rozradostněně, jako když nám bylo sedm a přilítla mi říct, že přišla na to, kam si starší děcka schovávají koloběžky, abychom jim na nich my mladší nejezdili.

Tentokrát na ni protočím oči já. „No dovol?“

Plácne mě přes stehno a poposune se po posteli blíž ke mně. „A nesmíš se ani prokecnout před bráchou, jasný? Neví, že to vím! Kdyby to zjistil, zabil by mě!“

Ale nezabil, pomyslím si. Naopak, Tadeáš by tak akorát zabil každýho, kdo by byť i jenom negativní myšlenkou zkřivil jedinej vlásek jeho ségře. O čemž jsem se už stihl přesvědčit sám, jelikož to nezapomněl zmínit ve svým kázání, který mi onehdy dával. A o kterým jsem Helen nikdy neřekl. Ani jsem se před ní nikdy neprokecl – takže o svoje tajemství se zrovna přede mnou bát nemusí…

„Klídek,“ taky jí přejedu dlaní přes stehno a zvědavě se k ní nakloním. „Tak už spusť.“

„No, zjistila jsem, ehm,“ ošije se, „prostě zjistila jsem, že brácha píše povídky. Na takovej web. Erotickej. Povídkovej. Pro kluky.“

„Erotickej povídkovej web pro kluky? Ono něco takovýho je? Jak to, že o tom nevím?“ bavím se.

„Protože tobě by se ty povídky nelíbily, tak proč bys o něm měl vědět?“

„Jak – nelíbily? Tak snad jsem taky kluk, ne?“

„Panebože, Adriane, ty seš tak natvrdlej, že to není možný!“ zavzdychá Helen a teatrálně si zabuší pěstí do čela. „To jsou povídky pro kluky – o klucích! Boy boy stories, chápeš?“

„Jo takhle!“ překvapeně pokývám hlavou a tvář se mi protáhne do udivený grimasy. „To jsi prve neřekla! Každopádně, no… Jak jsi na to vůbec přišla? Že tvůj brácha něco takovýho píše?“

„Ále,“ mávne rukou, jako kdyby to chtěla zlehčit, jenže zároveň zčervená ve tváři, takže je mi jasný, že jí samotné to zase tak snadno odmávnutelný nepřijde. „Šla jsem jednou za bráchou do pokoje, myslela jsem, že tam je, hrála tam hudba… Ale zrovna tam nebyl a na posteli měl pohozenej noťas s rozepsaným textem. A mně to nedalo a šla jsem se podívat blíž, no.“ Sklopí oči a zastrčí si pramen vlasů za ucho. „Jsem myslela, že je to něco do školy, i když… Vlastně nevím, co jsem si přesně myslela, prostě jsem byla zvědavá. A teda řeknu ti,“ zase ke mně hlavu zvedne a zaculí se, „jestli se teď červenám, tak to je nic oproti tomu, jakej odstín moje tváře nabraly prve, hahaha!“

„Jo, červenáš se,“ přejedu jí něžně hřbetem dlaně po tváři. „No, takže jsi objevila nějakou tu povídku, jo? Rozepsanou? Jako přímo na tom webu? A seš si jistá, že ji fakt psal? Třeba si ji jenom… kopíroval, nebo co já vím…“

„Ne, tohle vím jistě, že Tadeáš to přímo píše. Protože jsem si ten web samozřejmě pak našla a ta povídka se tam za pár dnů objevila. Od autora s nickem TaddyBear. Chápeš? Přímo s tím áčkem uprostřed. To je vyloženě odkaz na jeho jméno. A má pod sebou těch povídek už hodně. Vkládá je tam už asi pět let.“

„Hmm, to je fakt, s tou přezdívkou,“ uznám. Pak mi zajiskří v očích a zavyzvídám: „A co je to za stránky? Že bych si doma početl, haha. Nějak si totiž nedokážu představit, že zrovna tvůj brácha je kdovíjak výřečnej! To je samý uhni a vypadni a přestaňte se blbě tlemit a zmizte odsud…“

„Náhodou,“ drcne do mě Helen nesouhlasně, ale v očích jí taky svítí pobavený plamínky, „píše fakt dobře! Tobě by se ty povídky nelíbily, ale… já je čtu ráda.“ A znovu trochu zčervená.

„Ale ale!“ nemůžu to nechat bez povšimnutí. „Ty je čteš ráda, jo? Erotický povídky o dvou klucích? No tohle, co se dneska ještě nedozvím?“ dobírám si ji se smíchem, a čím víc se ona čertí a rudne, s o to větší vervou do ní rýpu.

Takže když od ní asi o čtvrt hodiny později odcházím, naoko se tváří, že už se nemůže dočkat, až za mnou zavře dveře, ale dobře vím, že nejpozději pozítří už mě bude zase tahat na další setkání. A já se nechám utáhnout rád.

Zrovna si v předsíni nazouvám botasky a Helen mi z věšáku podává bundu, když se ozve zarachocení klíče v zámku – a ve dveřích se objeví Tadeáš. Kdo jinej. Sotva mi na něj padne zrak, potutelně mi zacukají koutky – a Helen, jako kdyby to tušila, mě nenápadně nakopne do kotníku.

„Nazdar,“ přejede nás Tadeáš očima oba, ale pohledem zůstane zakotvenej v tom mým, „odcházíš, doufám?“

„Jo, jasně,“ uklidním ho pobaveně a rychle se nasoukám do bundy. „Pokud mě teda pustíš,“ poukážu na to, že pořád stojí ve dveřích.

„Pustím tě rád,“ protáhne – a s potměšilým úšklebkem dodá: „Až tě budu držet nad propastí.“

„Ty seš blbej, Tede,“ vyprskne Helen smíchy. „A ty už běž,“ poplácá mě po zádech, asi aby mě náhodou nenapadlo dávat se s ním do řeči.

Ale to se nemusí bát, takový blbý nápady nemívám. Nebo ne moc často.

„Dobrý, no,“ zaksichtím se na něj, „z kterýho filmu sis to půjčil? Každopádně teda čau,“ počkám si, až o krok uhne, a protáhnu se kolem něj. „Měj se, Helen.“

„Ty taky, Ádo,“ stihne za mnou ještě zavolat, než její brácha dveře zabouchne.

Tak nad propastí, bavím se tou jeho hláškou v duchu, zatímco vybíhám z domu a sahám si do kapsy pro mobil. Uvidíme, kdo bude koho držet nad propastí! A s tím ťuknu na svůj oblíbenej vyhledávač, zadám několik klíčových slov – a po asi třech minutách pátrání už se proklikávám nabídkou onoho erotickýho povídkovýho webu pro kluky. Tak se ukaž, Tadeáši! Tak se ukaž.

***

Dalo by se říct, že ten den, kdy jsem došel domů vyloženě poslepu, protože jsem nedokázal oči odtrhnout od displeje mobilu, mi změnil život.

Doma jsem si zapnul noťas a pokračoval jsem ve čtení těch povídek na něm, protože to bylo mnohem pohodlnější. A druhej den jsem tomu věnoval svůj čas zase. A třetí den taky.

I dnes v tom pokračuju. Těch krátkých i delších textů, kde mají hlavní roli dva kluci, jsou na webu, kterýmu si sám pro sebe říkám Povídky, mraky. Mraky. A já jsem jimi fascinovanej. Moje tělo je jimi fascinovaný.

A ještě víc jsem fascinovanej tím, že mě to tak fascinuje.

Jakože… dneska je v každým seriálu rozehraná minimálně jedna gaylinka. Takže ačkoliv žádnýho gaye neznám osobně, nebo teda aspoň o tom nevím, ale s jistotou to říct nemůžu, zvlášť ne po tom Helenině odhalení ohledně jejího bráchy, tak mi každopádně nikdy nepřišlo nic k pozastavení se nad tím, že se občas kluk neotočí po holčičím výstřihu, ale radši po klučičím zadku. No, a to je právě ono. Doteď mi na tom nic k pozastavení nepřišlo. Jakože… proč by mě to mělo nějak víc zajímat. A najednou, ve svých osmnácti, zjišťuju, že mě to vlastně zajímá.

A že to zajímá v trenkách mýho juniora.

To jsem z toho blázen.

A aby toho nebylo málo, tak ještě začínám být blázen do TaddyBeara. Teda jako ne přímo do něj, ježíši!!! Ale do jeho psaní. Už jsem na Povídkách zkusil číst různý žánry a různý autory, ale z nějakýho důvodu se stejně nakonec vždycky vrátím k těm jeho textům. Přijdou mi totiž tak jaksi… nejčtivější. Aspoň pro mě. I když ne jenom pro mě; podle hodnocení a komentářů má TaddyBear na Povídkách už celkem slušnou fanouškovskou základnu. Ostatní kluci mu tam chválí kde co, ale mně se na těch jeho příbězích asi nejvíc líbí to, jak jsou… uvěřitelný. Klidně se přesně tak, jak jsou popsaný, mohly stát. Nebo můžou stát. Není tam nic přidaný. Není tam nic… navíc. A ani jim teda nic nechybí. Jo, prostě přijdou mi tak akorát. Jako kdyby byly psaný mně na přání.

Přemýšlím, jestli to třeba nemůže být tím, že znám Tadeáše osobně? Moc se teda nemusíme, ale to nic nemění na tom, že vím, že je to kluk z masa a kostí, vím aspoň přibližně, jakej je nebo co se od něj dá čekat, znám spoustu jím používaných hlášek a slovních obratů… Možná to hraje nějakou roli. Anebo nehraje – a jeho povídky by se mi líbily, i kdyby to byl úplně anonymní autor, prostě proto, že píše dobře. A že jsme naladění na stejnou vlnu.

Což je další zjištění, ze kterýho nevycházím z úžasu.

Jak můžeme být naladění na stejnou vlnu zrovna my dva???

Za prvý, už od mala mě neměl moc v lásce. Bral jsem to, že je to takový to typický utahování si staršího kluka z mladšího, ale když jsem pak začal chodit s jeho ségrou a on si mě kvůli tomu podle mě dost nesmyslně podal, už jsem pro jeho chování žádnou další omluvu nehledal. Začal jsem ho pokud možno úplně přehlížet, ale když si čas od času neodpustil to svý špičkování, už jsem si to nenechal líbit a obořil jsem se na něj zpátky. Náš vztah se nakonec ustálil na tom, co nám funguje doteď – i když už s Helen nechodím: žádní kámoši s Tadeášem rozhodně nejsme, ale tolerujeme se, občas si navzájem jeden do druhýho s gustem zarýpeme a po jedný třídní noční akci, která se tak trochu… ehm… zvrtla, tak když přijel autem pro Helen, odvezl mě domů taky. A dvakrát mi cestou zastavil, když mi bylo na zvracení. A ani tenkrát, ani nikdy potom to nijak nekomentoval.

No a za druhý – Tadeáš je očividně gay, sakra! Pravda, na milion procent to říct nemůžu, protože on ze svýho soukromí na Povídkách nikdy nic nepustil, aspoň co jsem si stihl všimnout, a zatímco ostatní kluci v komentářích často zmíní něco jako „my s přítelem“ nebo „můj mladej“, tak TaddyBear se baví striktně jenom o těch povídkách jako takových. Jenže… podle mě by kluk, kterýho berou holky, takovýhle příběhy ve svým volným časem nesepisoval.

Stejně jako by to kluk, kterýho berou holky, zřejmě ani nečetl.

A on to píše.

A já to čtu.

A líbí se mi to.

Takže… Takže!!!

To jsem z toho všeho opravdu blázen!!!

***

Večery a hlavně noci mám z celýho dne nejradši. Jsou totiž jenom moje. Přes den mi zabírají čas přednášky a cvika a brigády a samozřejmě hospody a bary, prostě typickej vysokoškolskej život, ale večer se můžu zavřít ve svým pokoji doma… anebo taky ve svým pokoji na koleji, to záleží… a věnovat se tomu, co mě baví nejvíc.

Což jsou kluci.

Reální kluci. A vymyšlení kluci. To taky záleží.

Když si občas domluvím schůzku s někým reálným, dovedu si ho na kolej. Pokud tam zrovna není nasáčkovanej Libor se svou vlastní návštěvou. S Liborem totiž ten pokoj na koleji platíme napůl. A je to takový naše sdílený hnízdečko… no, ani ne tak lásky, jako hlavně sexu.

Teď se asi vyjadřuju dost nešikovně, což by se mi jako autorovi stávat nemělo. Jednoduše – já i Libor jsme z Prahy, čili na kolej nemáme nárok. Ale shodli jsme se, že by se nám hodilo místo, kde bychom mohli pořádat aspoň maličký párty (na jednolůžkáči se nic moc velkýho ani při nejlepší vůli uspořádat nedá) a kam bychom si mohli vodit on holky a já kluky, aniž by kolem toho měli rodiče zbytečný kecy. A tak si Libor schválně přehlásil trvalý bydliště ke svýmu tátovi, kterej po rozvodu žije na jižní Moravě, aby mu tu kolej přiklepli – no a o měsíční poplatky se dělíme napůl. Přičemž někdy na tom ještě i nějakou korunu vyděláme, když se nám podaří ten pokoj pronajmout nějakýmu zoufalýmu spolužákovi, kterej by rád svou holku pozval někam do soukromí a nemá kam.

No, a když zrovna nemám na reálný rande koho pozvat, nebo když prostě a jednoduše nemám náladu se s někým vidět… nebo když kolej okupuje Libor, že jo…, tak se zavřu ve svým pokoji u našich a věnuju se těm fiktivním klukům. Píšu o nich totiž povídky. Erotický. Dost mě to baví – nechat se unášet na vlně fantazie a zkoušet to pak přenýst do slov a písmenek. A co je ještě lepší, najde se i dost lidí, který to baví číst. A o to víc mě to pak baví psát. Takový sympatický zacyklení.

Dneska hodlám strávit večer tou variantou číslo dvě. Nad noťasem – a nad Povídkama. To je českej web, kam ty svý texty házím. A kde o nich se čtenářema vždycky rád pokecám. V komentářích. S některýma klukama kecám pak přes soukromý vzkazy o dost osobněji, se dvěma už jsme se i několikrát sešli… Na koleji… Ty povídky, který mají největší ohlas, pak přeložím do angličtiny a hodím je na jeden americkej server. Kde k nim sice dostanu mnohem víc ohlasů, ale… nevím, není to tak ono. Tamní kluci jsou pro mě příliš cizí. A taky moc daleko. Ale tak… beru to jako takový pocvičení se v angličtině. I když zrovna takováhle slovní zásoba se mi v životě asi k ničemu moc hodit nebude.

Uvelebím se s noťasem na posteli a přihlásím se na Povídky. Prolítnu očima seznam nových soukromých vzkazů… a zarazím se u přezdívky, kterou jsem na webu ještě nikdy neviděl. KermitTheFrog. Rty se mi stočí do úsměvu. Tak se na něj podíváme, na Žabáka, copak mi asi chce?

„Ahoj, TaddyBeare 🙂 Snad nevadí, že ti píšu sem, ale nechce se mi se svým komentářem moc do veřejnýho prostoru. Hlavně, to by těch komentářů muselo být hrozně moc: pod všema tvýma povídkama, který jsem za těch pár dnů, co jsem objevil tyhle stránky, stihl přečíst 😇 Máš je jednoduše skvělý, neuvěřitelně mi sedí ten styl, jakým píšeš. Až jsem z toho sám překvapenej, jak moc mi sedí. A jak moc se mi ty povídky líbí. Jak se mi líbí všechno to, co v nich popisuješ. A to je právě taky důvod, proč ti píšu sem. Mám takovej dotaz. Hodně hloupej, vím to. Ale musím se aspoň zkusit zeptat. Protože mi přijdeš jako někdo, kdo by se v tom mohl vyznat. Ty jsi asi na kluky, že jo? Nebo ne? 🤔 Teď to neber, že to z tebe chci tahat, jako konkrétně z tebe. Jenom by mě zajímalo, jestli je možný, že by něco takovýho mohl psát… a číst… i někdo, kdo na kluky není. A vlastně bych si přál, abys napsal, že jo, že to možný je, protože sám chodíš s holkou a klape vám to. 😔 Nevím, jestli mi rozumíš. No… Čtu si to po sobě a nejradši bych to celý smazal, ale víš co, smaž to radši ty. Nebudu tě už otravovat, když mi neodepíšeš. Měj se – a budu se každopádně těšit na další tvoje povídky.“

S dlouhým vydechnutím se opřu do polštáře. No teda, tak tohle jsem tu ještě neměl! Kluci mi píšou do soukromých vzkazů pochvaly. Nebo naopak kritiku. Vyzvídají, jestli někoho mám a odkud jsem a jestli bychom se nemohli sejít nebo si aspoň zavolat přes webku, a občas mi někdo rovnou bez ptaní popíše, co by se mnou chtěl dělat v posteli, kdyby mohl. Na to všechno jsem už za ty roky zvyklej. Ale že by se mě někdo zeptal, jestli jsem fakt na kluky? Jestli náhodou nemám holku? V tom má Žabák teda prvenství.

A on asi má to prvenství i ve spoustě dalších věcí, dojde mi, když si ten jeho vzkaz čtu znovu. Vypadá to, že předtím, než objevil Povídky, ho nikdy ani nenapadlo, že by ho mohli kluci nějak přitahovat. Dost možná sám chodí s nějakou holkou, teď našel tenhle web, zjistil, že ho to vzrušuje – a přeje si, abych ho uklidnil, že je to normální, když heteráka vzrušujou gay povídky. No, nevím. Za hetero kluky fakt mluvit nemůžu, ale moc bych na to teda nesázel, že by se ve volným čase věnovali zrovna tomuhle. Čistě logicky: já si taky nečtu erotický povídky, kde se to hemží samýma broskvičkama a mušličkama. Natož abych o tom psal. Brrr!

„Ahoj, Kermite 🐸 😉,“ začnu mu rovnou odepisovat. „Předně ti děkuju za pochvalu! Těší mě, že poznávám dalšího čtenáře, kterýho baví číst to, co ve volným čase tvořím. A teď k tvýmu dotazu. Obávám se, že tě zklamu, ale nechodím s holkou. Ani jsem nikdy nechodil. Už zhruba ve dvanácti jsem zjistil, že to mám v sobě nastavený jinak. Přijde mi, že ty to o sobě zjišťuješ až teď, co? Jestli teda nevadí, že se ptám. Ale vyznělo mi to z té tvé zprávy, jako kdybys měl holku – a vyděsilo tě, že tě přitahujou i kluci. Jestli jsem to trefil, ujišťuju tě, že nejsi první ani poslední, kdo se cítí takhle. Tak možná jsi bi. Anebo se možná jenom hledáš, zkoušíš, co ti vyhovuje víc, a až to zjistíš, budeš tady tu dnešní posedlost klukama brát jenom jako krátkou, ale zajímavou kapitolku svýho života. Tak nebo tak, ani v jednom případě se toho nemusíš děsit, fakt. Můžu vědět, kolik ti je? Ale nemusíš odpovídat, ono to ve svý podstatě zase tak důležitý není. Každopádně, kdyby tě ještě něco zajímalo, klidně se ptej. A kdyby ne, tak se dobře bav nad dalšíma povídkama tady na webu! 🙂

Spokojenej, že jsem pro něj udělal, co jsem mohl, se pustím do odpovídání na další vzkazy, a když jsem s tím asi za hodinu hotovej, otevřu si soubor s rozepsanou povídkou a nechám svou fantazii, ať se rozjede naplno.

***

S úsměvem od ucha k uchu si čtu ten vzkaz od Tadeáše. Teda od TaddyBeara, ať jsem přesnej, protože Tadeáš se o tom, že si s ním píšu já, nesmí nikdy dozvědět! No a culím se tu ne díky obsahu toho vzkazu, ten zase až tak potěšující není, ale čistě díky tomu, že jsem Taddymu stál za upřímnou odpověď. Právě proto jsem se mu totiž rozhodl anonymně napsat… a zeptat se. Protože díky tomu, že ho osobně znám a vím o něm, že je přímej a rovnej, jsem si byl celkem jistej, že mi nebude chtít jenom tak něco nakecat. Nebude mi věšet bulíky na nos. Tadeáš radši neřekne nic, než aby někoho lakoval, lhal mu, mazal mu jenom tak med kolem pusy. Takže jsem si říkal, že buď mě bude ignorovat, případně mi rovnou poví, že do toho, jak to má nebo nemá on, mi nic není – anebo že mi to teda řekne popravdě.

„Ahoj, Taddy 😉,“ dám se rovnou do odpovídání. „Děkuju za zprávu, cením si toho, je mi jasný, že ti asi moc volnýho času nezbývá. Mně je osmnáct a teda nejsem si tak jistej, že by na věku zase tolik nezáleželo. Chápal bych, kdybych svou orientaci řešil ve dvanácti, tak jako se to stalo tobě, ale v osmnácti mi upřímně přijde dost pozdě všimnout si, že je se mnou něco jinak, než jsem si celou dobu myslel… 🙄 Jestli je se mnou něco jinak. Třeba opravdu píšeš tak perfektně, že si tě najdou i heteročtenáři, co myslíš? Já jsem se totiž za klukama nikdy neohlížel. Doteď se za nimi neohlížím. Ale když si čtu, jak popisuješ, co s těma tvýma hlavníma postavama dělá, jakmile se jeden druhýho začnou dotýkat, tak zjišťuju, že s mým tělem se děje to samý. Když se ale na nějakýho kluka kouknu, tak to se mnou nic takovýho nedělá. A co by se dělo, kdyby se mě nějakej kluk dotýkal doopravdy a ne jenom v mé hlavě, tak to asi nikdy nezjistím, protože… Ono ani není moc jak. Těžko si pozvu domů svýho nejlepšího kámoše s tím, že si zahrajeme na doktora 🤣 Promiň, asi píšu hodně zmateně. Opět platí, že se nebudu zlobit, když už neodepíšeš. Ono se na to vlastně asi ani nic odepsat nedá. Přeju ti hezkej večer. 😊“

A když se těsně před spaním podívám, jestli mi náhodou Tadeáš už třeba neodepsal, a zjistím, že jo, ten podezřelej úsměv se mi na tváři usadí zase. „Kermite 🐸, ta hra na doktora je náhodou super nápad! 😂 Už se tu asi pět minut tlemím, když si představuju, jak by se na něco takovýho ten tvůj kámoš tvářil. I když kdo ví, třeba bys o něm zjistil zajímavý skutečnosti. 😏 Jinak já netuším, jakou orientaci mají všichni mí čtenáři. S většinou z nich jsem se nikdy nebavil. Tak akorát můžu dát pár svých povídek přečíst mým kámošům z vysoký, o kterých vím, že jsou stoprocentně hetero – a pak ti popíšu jejich reakce 😄 I když kdo ví, třeba bych o nich taky zjistil zajímavý skutečnosti… 😆😆 Teď teda doufám, že to nevypadá, že ten tvůj problém nějak zlehčuju, to fakt ne! A klidně to s tebou proberu zevrubněji, jestli chceš, jenom mi přijde, že zrovna tenhle druh rozhovoru (= přes vzkazy) je docela těžkopádnej… Nechceš to zkusit jinak? WA, Mess, whatever?“

No pane jo, tak až takovej vývoj situace jsem nečekal! To abych si vytvořil nějakej falešnej účet na nějaké síti, přemýšlím, když zhasínám lampičku a zavrtávám se pod peřinu. Protože z těch, co je používám běžně, by Tadeáš velice rychle zjistil, kdo jsem. A mý telefonní číslo má možná taky uložený od té doby, co jsem chodil s Helen.

Hmm, anebo… Nikdy jsem moc nechápal, k čemu má můj mobil sloty na dvě simky, ale teď by se mi to hodit mohlo. Prostě si zítra v trafice koupím druhou, anonymní, a nainstaluju si tam WhatsApp.

A vyřešeno.

***

Nemám nejmenší problém dát Kermitovi svý číslo na mobil. Mám ty čísla totiž dvě. Jedno pro lidi, co mě znají jako Tadeáše, což je většina, a druhý pro ty, co mě znají jako TaddyBeara. Nebo TaddyBoye. Nebo jako Toho, co má chuť si zašukat, značka – před hodinou bylo pozdě. Ale tohle svý asi půlroční působení na jedný takový seznamovací appce bych radši nerozmazával.

Během dopoledne a odpoledne si vyměníme jenom pár oťukávacích zpráviček, ostatně já mám přednášky a on, odhaduju podle jeho věku, taky zrovna sedí někde ve škole. Až večer se ta komunikace začne konečně ubírat trochu… zajímavějším směrem.

Jeden druhýho se totiž přeptáme, jaký máme na večer plány, a když si navzájem potvrdíme, že „nic extra“, rovnou se doptám: „Takže žádný rande? A co o víkendu, taky ne? Čímž teda, jak ti asi dochází, se z tebe snažím nenápadně vytáhnout, jestli máš nějakou tu holku… 😏

„To můžeš klidně tahat i nápadně 😉 Když už jsme si kvůli pokecu vyměnili čísla, tak si tu nebudu hrát na pana tajemnýho. Holku nemám. Měl jsem. Chodili jsme spolu něco přes rok.“

„A v posteli to s ní bylo jaký?“ přejdu rovnou k věci.

„V posteli to s ní bylo… Vlastně, popravdě, i proto jsme se rozešli. V posteli to s ní bylo, jako kdybysme byli spíš sourozenci 😯

„Sourozenci?“ překvapí mě to. „Takže to jako, že žádnej sex nebyl? Nebo jenom takovej ‚pusa sem, pusa tam‘, ale nic vášnivýho?“

„To druhý. Víš, my se spolu známe už v podstatě od narození. Takže nám pak v patnácti přišlo, že začít spolu chodit je nějakým způsobem logický. Jenže mně to pořád přišlo jenom jako takový kamarádství, s bonusem navíc – že jsme ze sebe občas sundali oblečení. Nebyla v tom žádná jiskra. A já jsem si fakt připadal, jako kdybych osahával ségru, takže nakonec jsme se vrátili zpátky k tomu kamarádění bez bonusu 😉

„Jasně, chápu. No a žádná jiná než tahle nejlepší kámoška tě nikdy nepřitahovala?“

„Pár holek se mi líbí, ale těsno v kalhotách jsem kvůli žádný asi neměl 🤨

„Dobře,“ rozhodnu se přestat chodit kolem horké kaše, „a kvůli čemu nebo komu těsno v kalhotách máš? 🧐

„Když si čtu ty tvoje povídky. 😊

Potěšeně se uculím – pochvala potěší pokaždý! „Ale psal jsi, že ten web jsi objevil teprve nedávno. Tak co tě dokázalo rozrajcovat předtím?“

Na odpověď si musím chviličku počkat. „Myslíš jako… porno?“

Chápavě se pousměju. Vypadá to, že vést konverzaci tímhle směrem se Žabákovi moc nechce… Ale uvidíme, zatím je brzo na předčasný závěry. „Jo, myslím porno. Třeba. Nebo cokoliv jinýho. Úplně jednoduše, Kermite: na co myslíš, když si honíš?“

Znovu se na chvíli odmlčí. Zjevně mu ty mý otázky dávají zabrat. Ale tak… přijde mi, že to s někým probrat potřebuje. Proto se se mnou dal na Povídkách do řeči. Takže jakej smysl by mělo se některým tématům vyhýbat, no ne?

„Tak poslední týden myslím jenom na ty věci z tvých povídek 😇 A předtím… Vlastně jsem si nikdy nehonil tak často jako poslední týden 😅 A když už, tak jsem zkoušel různý videa, ale neměl jsem žádný vyloženě oblíbený. Je fakt, že mě nikdy nebraly ty obyčejný, holka s klukem. Ani teda holka s holkou. To mi přišlo všechno vždycky hrozně nudný. Nejradši mám skupinovky. Dvě holky, dva kluci. Minimálně. Je tam jakoby víc podnětů, na který se můžu zaměřit.“

„Jasně 🙂 No, zkus někdy dva nebo tři kluky. Bez těch holek. Tvý reakce na to ti taky asi dost tvých otázek zodpoví 😏

„Mám to v plánu 👍 Jenom na to zatím nestihlo dojít – vždycky začnu těma povídkama a u těch i skončím 😄

„Splněnej sen každýho autora 😎 A taky je vidět, že máš skvělou představivost. To by se dalo nějak využít. Když budeš chtít. 🙃

„Jak to myslíš?“

„Tak třeba… Říkal jsi, že svýho nejlepšího kámoše si domů asi nepozveš, abyste si zahráli na doktora. Ale můžeme si zahrát spolu. Myslím ve tvé hlavě. 😈“ A v mé samozřejmě taky.

S odpovědí si dá Kermit načas, ale nedivím se. Podle všeho je, co se všelijakýho sexuálního experimentování týče, dost nezkušenej, takže o nějakým sextingu možná ani nikdy neslyšel, natož aby se hned chytil. Anebo možná ví, o co jde, ale do ničeho takovýho se mu nechce…

„A jak by takový hraní probíhalo?“ objeví se mi na mobilu další zpráva. Tak vida, minimálně zvědavej je, to je dobrý…

Odběhnu ke dveřím, abych se ujistil, že jsou zamčený, a pak se znovu pohodlně rozvalím na posteli. „Takže: představ si kluka. Dvaadvacet let, sto osmdesát cenťáků vysokej, postava tak akorát – trochu vysportovaná, ale s fitkem to nijak nepřeháním, nemám na to moc kdy 😉.“ Dalšíma dvěma větama mu vyspecifikuju, jak vypadám a jaký oblečení rád nosím – no však co? Pravděpodobně se nikdy neuvidíme, ale pokud bychom se náhodou někdy sešli, tak aspoň nebude zklamanej, že si mě celou dobu představoval úplně jinak.

„Dobrý, vidím tě před očima jasně a zřetelně 🙂,“ dorazí mi usměvavá odpověď. „A dál?“

„Dál zazvoním u tvých dveří. Znáš mě, ne nějak dobře, ale trochu jo. Můžu být třeba kámoš tvýho bráchy nebo tak něco. Jsi doma samozřejmě zrovna sám. Takže předpokládám, že otevřeš.“

Následuje další odmlka, Kermit zřejmě čeká, že budu pokračovat – než mu dojde, že já čekám, až nějak zareaguje. Tahle hra se totiž hraje nejlíp ve dvou.

„Jo, otevřu. A zatvářím se docela překvapeně. A pak ti řeknu, že brácha není doma 😉

Výborně, chytá se rychle! „A já ti odpovím, že to vůbec nevadí, protože jdu stejně za tebou, a zeptám se, jestli mě pustíš dál.“

„Uhnu, abys kolem mě mohl projít do předsíně, a zavřu za tebou dveře. A jsem teda dost zvědavej, kvůli čemu jsi přišel zrovna za mnou.“

„S úsměvem tě přejedu od hlavy k patě, pak se ti zadívám do očí a řeknu: ‚Kermite, běž do svýho pokoje. Svlíkni se úplně do naha. Lehni si na postel. A stihni to dřív, než si zuju boty.‘“

***

Koukám na tu jeho poslední zprávu a cítím, jak se mi zrychluje tep. A jak se mi krev z celýho těla hrne do místa, který ještě před chvilkou slastně, ač natěšeně podřimovalo. No pane jo, Taddy to se mnou fakt umí! Nebo spíš… Tadeáš?! Protože když mi napsal, ať si představím nějakýho kluka, načež docela dokonale popsal sám sebe, tak já si od tý chvíle představuju opravdu přímo jeho. Je to mnohem lehčí, než zkoušet si do těch představ dosadit někoho anonymního. A je to taky… mnohem víc vzrušující…

Lehce roztřesenou rukou začnu vyťukávat odpověď: „Asi se na tebe chvilku nevěřícně dívám, jestli to myslíš vážně, ale když nedáš nijak najevo, že by to byl jenom vtip, tak prostě kývnu hlavou a odejdu do svýho pokoje.“

„Kde se svlíkneš a lehneš si na postel?“

„Jo,“ odešlu. Načež si to celý živě představím – a doplním: „I když nevím, jestli bych se nepřikryl peřinou 🙈“

„Okej, to se klidně přikryj 😄 I tak je moc pěkně vidět, že ti nedělá problém poslouchat. To se mi asi bude dost líbit 😉“

„Máš rád poslušný kluky? 😊“

„To si piš! Ale stejně tak mám rád i krocení neposlušných kluků… 😈“

Ježíši! Nasucho polknu, z nějakýho důvodu se mi po přečtení téhle zprávy nahrne do rozkroku ještě víc žhavé lávy… Poposednu si, ale než si stihnu rozmyslet, co bych na to mohl odpovědět, přijde mi další vzkaz: „A teď doopravdy, Kermite: jsi sám? V soukromí? Můžeš se fakticky svlíknout do naha?“

Chvilku na tu zprávu vypleskle zírám, než odepíšu: „Jo, jsem sám. Takže se můžu svlíknout. Mám?“

„Jo. Udělej to.“

Tři slova. Svítící na mým mobilu. Napsal je kluk, co ani neví, komu je napsal. Přesto si připadám, jako kdyby Tadeáš stál tady, v mým pokoji, díval se na mě… a pronesl je tím svým typicky lehce nadřazeně zabarveným hlasem. Vzrušeně mě z toho zamrazí v páteři. A zároveň mě překvapí, jak snadno mě dostal… až sem. Do bodu, kdy ta možnost, že bych to neudělal, vůbec nepřipadá v úvahu.

Zvednu se z postele, dojdu ke dveřím, zamknu je… a už cestou zpátky ze sebe začnu sundávat triko. Odhodím ho na zem, ve vteřině za ním letí i tepláky. A boxerky. A ponožky. Ehm, není tu najednou nějak horko…?

Zase se uvelebím na posteli, přetáhnu si peřinu aspoň přes nohy… a celej zrudlej ve tváři, akorát nevím, jestli víc studem nebo vzrušením, znovu popadnu mobil do ruky. „Hotovo.“

Teď teda doufám, že nebude chtít, abych mu…

„Super! 👍 A neboj, nebudu chtít, abys mi poslal fotku 😋 Teda ne že bych se nepodíval rád, ale moje představivost je taky docela bohatá 😉 Takže: ležíš na posteli, nahej, ale přikrytej peřinou. Když vejdu do tvýho pokoje, zamknu za sebou a takhle ode dveří tě přejedu očima. Pak ti řeknu: ‚Zkusíme to ještě jednou, Kermite. Možná jsem se předtím nevyjádřil úplně jasně. Tu peřinu odhoď na zem. Chci tě vidět nahýho.‘“

Ach bože… Přitáhnu si kolena k hrudníku, abych zamaskoval, jak moc se mnou tady ty jeho pokyny mávají. Netuším sice, před kým to chci maskovat… Ale když já mám fakt dojem, že na mě Tadeáš zrovna teď odněkud… vidí. Což na druhou stranu do toho mýho už tak dost rozhořelýho vzrušení přikládá další polínka.

„Fajn, tak když to podáš takhle 😉, tak tu peřinu samozřejmě odhodím.“

„Tak se mi to líbí! 😎“

„Ale asi budu mít tendence se zakrývat rukama.“

„Ty jsi ale stydlín, Kermite! 🤣 Ale dobře. Pomalu se přibližuju přes tvůj pokoj k posteli, na které ležíš, a aniž bych se ti přestal dívat do očí, řeknu ti: ‚Okamžitě dej ty ruce nad hlavu. A nech je tam. Nebo ti je budu muset svázat.‘“

A další rozžhavená vlna mi rozpálí klín doběla… Zkusím to vzrušení ovládnout hlubokým výdechem a užuž Tadeášovi odepisuju, že teda jo, že dám ruce nad hlavu, ale pak si vzpomenu na tu jeho větu, že rád krotí neposlušný kluky, a zvědavej na jeho reakci mu odpovím: „Asi bych ti na to řekl, že to máš smůlu, protože v mým pokoji bohužel žádný provazy nevedu 😛“

„Ale ale, Žabáku 🐸, tak ty to chceš hrát takhle? Ty se teda nezdáš! Proč ne, máš to mít! Řeknu ti, že bez provazu se pro tentokrát obejdu. Pro tentokrát, Kermite. Pak přejdu k tvé šatní skříni, otevřu ji dokořán a zahledím se na tebe. ‚Co myslíš, najdu tady něco vhodnýho? Já bych řekl, že jo…‘ A pak v jedné poličce zahlídnu třeba… třeba štulpny. Hraješ fotbal? No, pro tuhle chvíli hraješ 😉… A seš dost pořádkumilovnej, takže tam máš ty štulpny vyskládaný do pěknýho komínku. Hrábnu do něj, jednu si vytáhnu, třeba černou, hm? A pomalu s ní přejdu k tobě.“

Odkašlu si, malinko pohnu pánví a zároveň zatnu všechny svaly v těle, jak se snažím to svý narůstající vzrušení ovládnout. „Asi se na tebe jenom dívám a čekám, co uděláš dalšího.“

„Už žádný provokativní poznámky?“

„Ne. Už žádný provokativní poznámky,“ potvrdím mu to a nasucho polknu.

„Hodnej! 😎 Takže, stáhnu ti tou štulpnou zápěstí k sobě a pak ti ruce položím nad hlavu. ‚A tady je necháš, Kermite. Rozumíme si?‘“

Malinko roztáhnu nohy a vjedu si dlaní do rozkroku. Jenom tak jemně se tam pohladím, nedokážu to už vydržet… „Jo, rozumíme si,“ vyťukám.

„A to platí i doopravdy, Kermite! Kde máš teď svý ruce?“

Zrudnu, jako kdyby mě přistihl při něčem zakázaným, a rychle levačku z klína zase oddálím. „Už nikde…“

„😅😂 Okej. Každopádně, dokud ti to nedovolím, tak na sebe šahat nebudeš, jasný?“

„Jo, jasný.“

„Takže dál. Ležíš na posteli úplně nahej a odhalenej. Ještě pořád se stydíš, ale když se ti zadívám do očí, tak těma svýma neuhneš. Já pak začnu pohledem přejíždět po tvým těle níž a níž, až zakotvím v tvým rozkroku. Kde už na můj namlsanej pohled čeká tvý péro, který je… ❓“

„Tvrdý. Vzrušený.“

„Chtěl bys, abych se tě tam dotkl, Kermite?“

Moc, vydechnu polohlasně a cítím, jak můj rozkrok po tom doteku vyloženě volá. „Moc,“ odpovím Tadeášovi i přes zprávu.

„Já si ale místo toho stoupnu a začnu se pomalu svlíkat. Skoro do naha. Boxerky si nechám. A ty zatím ležíš na posteli a jenom mě bezmocně pozoruješ.“

„Ještě že jsi mi svázal ty ruce. Jsi totiž děsně sexy 😏“ neodpustím si a překvapí mě, jak vážně to myslím. Že mi představa skoro nahýho Tadeáše opravdu přijde sexy…

„Chtěl by ses mě dotknout?“

„Chtěl.“

„To si ale musíš nechat zajít chuť 😋 Dneska jsem tu od dotýkání a hlazení já. Víš jak, doktor může být v téhle hře jenom jeden.“

Aaaach… „Dobře. Tak já se budu jenom dívat. Dneska.“

„😉 Neboj, nebudeš se jenom dívat. Budeš z toho mít i něco víc. Kleknu si totiž na postel, chytnu tě za kotníky a roztáhnu ti nohy od sebe, abych si tam mohl sednout na paty. Pak ti dlaněma vyjedu od kotníků… přes lýtka… přes kolena… až na stehna. A tam tě začnu hladit. Jestli chceš, můžeš si teď taky položit dlaň na stehna, Kermite. Ale nikam jinam!“

Mám tam tu dlaň položenou skoro dřív, než to dočtu. Protože sice mi nedovolil zajet si rukou do rozkroku, ale v tuhle chvíli už jsem tak rozhicovanej, že jakejkoliv dotyk je lepší než žádnej!

„Fajn,“ ťukám zároveň pravačkou, „máš dlaně na mých stehnech. A já doufám, že je brzo přesuneš výš.“

„Zatím ne. Zatím tě hladím jenom přes stehna… A přes tvý boky pak vyjedu na tvůj podbřišek… a zase zpátky. Co dělá tvý péro?“

„Šílí. A teče.“ A strašně moc prahne po tvé dlani.

„Hmmm, tak to se obávám, že už to taky dlouho nevydržím… se tě tam nedotknout… Ale ještě to chvilku budu oddalovat. Věř mi, že to bude stát za to.“

Věřím. Věřím mu úplně všecko.

„Hladím tě po vnitřní straně stehen,“ objevují se mi na mobilu další zprávy. „Chvilku silně, je to skoro jako masáž. A chvilku tě tam jenom tak škrabkám nehtama. Líbí?“

„Moc.“

„Pak ti na stehna zatlačím a oddálím ti nohy ještě trochu víc od sebe.“

Nohy se mi roztáhnou úplně automaticky, až z toho zase zrudnu ve tváři. „Asi mi uteče nějaký zavzdychání.“

„To je rajcovní 🤩, to ti klidně může utýct častěji! Ještě chviličku putuju dlaněma po tvých stehnech… výš… a výš… a pak vezmu do dlaně tvý nalitý koule. A zlehka je promnu.“

Ježíši!!! „Můžu taky?“

„Jasně že můžeš! A popiš mi, co to s tebou dělá.“

Uuufff… Na odpověď si Tadeáš bude muset chvilku počkat, protože tuhle chvilku si chci prožít naplno. Jemně si hnětu koule, hlava se mi sama od sebe zaklání a zrychleně dýchám… Trochu si připadám, jako kdybych je držel v dlani poprvý v životě. Ale zase… nějak takhle by je asi správnej doktor prohmatávat měl, ne? A když si představím, že ta dlaň v mým rozkroku není moje, ale jeho

„Je to skvělý 🤯🤯🤯“ 

„Začínají ti docházet slova? 😅 A to ještě nic není, Kermite. Pořád ti promačkávám koule, jemně, občas teda maličko přitlačím, ale jenom trošku. A ukazováčkem druhý ruky ti zatím putuju po hrázi… tam a zpátky… a zase tam a zpátky… Až se zastavím u tvé dírky. A jenom tak zlehka ji bříškem prstu obkroužím. Co ty na to? A taky – jak bys chtěl, abych pokračoval?“

Uuuuch!!! Vyrazím ze sebe jakýsi hrdelní zavzdychání a prohnu pánev proti tomu jeho prstu… i proti svýmu prstu, kterým se v těch místech taky prozkoumávám, a… uuuch… Chtěl bych… strašně moc bych chtěl, aby…

„Asi z toho zešílím. Něco udělej. Cokoliv. Prosím,“ vyťukávám zběsile, zatímco mi po spáncích stékají kapky potu.

„Nechávám ruce pořád tam, kde jsou. Ty máš svý svázaný ruce taky pořád poslušně nad hlavou, což očima rychle překontroluju a všimnu si, jak už dlaně zatínáš v pěsti… Protože jsi tak neskutečně nadrženej, že už to skoro nemůžeš vydržet.“

„Pokračuj. Prosím.“

„Takže nechávám ruce pořád tam, kde jsou, na tvých koulích a kousek od tvýho análu, a skloním hlavu. A zlehka olíznu to tvý nadržený péro po celý jeho délce. Odspodu… nahoru.“

Panebože…

„Můžeš se tam dotknout, Kermite. Nebude to asi tak skvělý, jako kdybys tam cítil můj jazyk, ale i tak…“

Panebože děkuju!!!

„Je to skvělý i tak,“ ujistím ho, zatímco beru svýho juniora do dlaně a pomalu začínám pumpovat. Celej se kroutím a vrtím, abych to vzrušení ještě chvilku ustál, a ze rtů se mi derou vzrušený steny.

„Je tvý péro tvrdý? Horký? Vlhký?“

„To všechno. A pořád děsně nadržený.“

„Chceš, abych tě udělal? Abych ti dovolil se udělat?“

Jo, panebože, udělej mě, Tadeáši!!!

„Jo. Chci. Prosím.“

„Líbí se mi, jak pokaždý poprosíš 😉 Tak dobře. Olíznu tvůj žalud, obkroužím ho jazykem… A pak tvý péro pomalu začnu nasávat do pusy. Nejdřív jenom špičku. Pořád taky cítíš, jak ti prohmatávám koule, a jak ti dráždivě přejíždím prstem po hrázi. Znovu nasaju do pusy špičku tvýho penisu. A nechávám ho vklouznout do úst celej. Úplně celej, Kermite. A ty máš proteď dovolený si vyhonit.“

Odhodím mobil na postel, abych mohl použít obě svý dlaně…, ale vlastně to už skoro ani nestihnu. Přehmátnu si a začnu svý péro pumpovat pravačkou, zrychlím tempo – a levou dlaní se svých koulí jenom dotknu. A v tu samou chvíli se celý mý tělo propne do luku, zakloním hlavu a zasténám. Podbřišek a vůbec celá páteř se mi začnou stahovat v jedný obrovský slastný křeči a já zavřu oči a koušu se do rtu, abych nebyl příliš hlasitej, zatímco cítím, jak mi břicho skrápí sperma.

Zatraceně. Panebože. Sakra! To – bylo – teda – NĚCO…

Chvilku zůstanu ležet na posteli a prostě jenom… jsem. Asi. Možná už ani nejsem. Netuším, podle čeho bych to měl poznat.

Pak kousek ode mě zavrní mobil. A já si na všechno rozpomenu… a se spokojeným úsměvem se pro něj natáhnu.

„Žiješ? 😗“ svítí mi tam otázka od Tadeáše.

„Vypadá to, že jo 😉“

„A? Dojmy? 😉“

Chvilku přemýšlím, jak moc mám být upřímnej, protože se… opět… docela stydím, ale nakonec se rozhodnu, že se mi před ním nic schovávat nechce. „Bude znít hodně uboze, když řeknu, že to byl nejlepší orgáč mýho života?“

„Uboze určitě ne 🙂 Jenom já budu pak děsně namyšlenej 😆“

„To klidně buď! Jste holt s panem doktorem děsně šikovní 👍👌 A chceš to nějak… oplatit?“

„Třeba někdy příště 😏 Neboj, pro teď už jsem si svou odměnu vybral.“

„Fakt? Taky sis to udělal?“

„To si sakra piš!!!“

„A líbilo?“ jsem zvědavej.

„Kermite, to je teda pěkně pitomej dotaz 😂 A navíc, možná to celý ještě zúročím v nějaké povídce. To víš, noc je ještě mladá…“

„Ale změníš mi tam jméno, jasný? 🤣“

„Jasně, zakamufluju to tak, aby tě z toho nikdo nepoznal 😂“

„No tak jo, to se budu těšit.“

„A já se budu těšit, že si to třeba někdy zopakujeme…?“

„Jasně! Dej vědět. Já mívám večery volný 🤷‍♂️“ informuju ho, pokud by si to už náhodou nevydedukoval z toho, co jsem mu o sobě přiznal předtím.

A těším se už teď. Že si to někdy zopakujeme.

Jakkoliv je to celý… naprosto přitažený za vlasy.

Ještě před týdnem pro mě byl Tadeáš jenom protivnej brácha mé nejlepší kámošky a zároveň bývalky.

A teď… se nemůžu dočkat, až si to spolu zase…, i když jenom přes zprávy…, rozdáme.

??!!!

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Eva: "Ale Bůh říkal, že to jablko nemám jíst!"

Had: "Nezávislí ověřovatelé faktů tvrdí, že to není pravda."

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #15 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Miky 2022-11-19 02:18
Nemůžu se, než přidat k ostatním, jako bych tam byl, tedy v kůži někoho, kdo si takhle píše s někým online ;) Bylo to skvělý, sexy a líbilo se moc! Ehm ehm... :oops:
Citovat
+2 #14 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Isiris 2022-11-17 15:08
Tame, tak to mě těší, že ta povídka působí až tak ;-) Dokonce to mám i s detailem - od které části už se čtenářům zrychloval dech (kulantně řečeno) ;-D
A Visi, tak jmenuje se to "Dva online", tak jaképak naživo? Online budou! :lol: :P
Citovat
+1 #13 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Tamanium 2022-11-16 12:54
Cituji GD:
Cituji Tamanium:
Cituji GD:
Tami kdeže se ti zvedl tlak? :D
Visi tak v tady doufá zřejmě každý, že bude pokračování :lol:


Už u toho vyfabulovanýho setkání za dveřma. Parní stroj asi nemá tolik páry!...

Nj, ale mne spíše zajímalo KDE než kdy. :lol: Tak tvůj parní stroj nemá dost páry? Japa se to stalo? :D


Tak řekněme, že na stejným místě jako Kermitovi.
S tím parním strojem je to jinak, myslel jsem, že nemá tolik páry co já měl při čtení. 😇😉
Citovat
+1 #12 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)GD 2022-11-16 12:27
Cituji Tamanium:
Cituji GD:
Tami kdeže se ti zvedl tlak? :D
Visi tak v tady doufá zřejmě každý, že bude pokračování :lol:


Už u toho vyfabulovanýho setkání za dveřma. Parní stroj asi nemá tolik páry!...

Nj, ale mne spíše zajímalo KDE než kdy. :lol: Tak tvůj parní stroj nemá dost páry? Japa se to stalo? :D
Citovat
+1 #11 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Tamanium 2022-11-16 11:54
Cituji GD:
Tami kdeže se ti zvedl tlak? :D
Visi tak v tady doufá zřejmě každý, že bude pokračování :lol:


Už u toho vyfabulovanýho setkání za dveřma. Parní stroj asi nemá tolik páry!...
Citovat
+1 #10 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)GD 2022-11-16 11:50
Tami kdeže se ti zvedl tlak? :D
Visi tak v tady doufá zřejmě každý, že bude pokračování :lol:
Citovat
+5 #9 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)visions_of_dream 2022-11-16 10:37
Já fakt nechápu, že mě ještě někdy dokáže překvapit, jak skvělou dynamiku tomu příběhu dokážeš dát. A taky jak sexy ty scény jsou. :P Už jen taková konverzace je fakt žhavá! A co teprve, jestli se to mezi nima bude někdy dít naživo.
Bude, viď? A bude to brzo?? :lol:
Citovat
+3 #8 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Tamanium 2022-11-16 08:04
Tak tohle byla teda hodně nabitá část, doufám, že další pokračování na sebe nenechá dlouho čekat.
Proč jsem si to radši nepřečetl doma v klidu... tlak se mi dostal do nejvyšších hodnot. Ten náboj je v tom fakt silnej.
5*...100%...maximální ocenění!
Citovat
+4 #7 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Isiris 2022-11-15 20:29
:roll: Jsem ráda, že se vám tohle "pokračování" líbí - i když jsou tam zase jiní vypravěči a jiný příběh. Ale dějiště zůstalo stejné :lol: - takové sympaticky známé a domácké ;-) , škoda ho nechat ležet ladem a ještě párkrát si ho nepůjčit... 8)
Citovat
+5 #6 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Tob 2022-11-14 01:16
Skvěle napsané, někdo zkrátka umí;-)
Citovat
+4 #5 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)GD 2022-11-13 10:35
Tak jsi mne zase dostala. :D Úplně jsem se ocitl místo Žabáka, teda až na tu fyzickou stránku. :D
Stále to nějak neberu jak dokážeš takhle neuvěřitelně psát.
Těším se na další díly a jsem zvědavý kam to půjde.
Citovat
+6 #4 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)black 2022-11-12 23:00
Pôvodne som chcel čítať niečo iné, ale klikol som na túto poviedku, a vôbec neľutujem. Skvelo vymyslené, skvelo napísané jednoducho ďakujem Isiris a Sinmemu úprimne závidím takýto darček. Chlape čím si si to zaslúžil? Viem, že do toho ma je prd čím. Prosto, neodpustil som si túto básnickú otázku. 8)
Citovat
+6 #3 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Eradia 2022-11-12 21:05
Hodně dobré… 😊😇
Citovat
+6 #2 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)Sinme 2022-11-12 20:49
Veľmi pekne ďakujem. Fakt som nečakal, že mi niekto niekedy venuje poviedku. A ešte jeden z mojich najobľúbenejších autorov (a to nie len tu). A ako bonus inú verziu práve poviedky, ktorá sa mi fakt hrozne páčila.
Musím povedať, že dokážeš písať neuveriteľne krásne príbehy. Také, ktoré sú jemné, nežné a hlavne uveriteľné. A okrem toho... toto nie len, že sa môže stať. Ale podobné otázky, aké si kládol Adrián v poviedke, si niekto môže klásť naozaj. A potom mu práve takéto čítanie môže pokojne pomôcť. Za mňa skvelá téma, skvelý žáner.
Citovat
+9 #1 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (I.)zmetek 2022-11-12 15:34
Já tedy tady Taddymu plnej počet. :lol:
Citovat