• Isiris
Stylklasika
Datum publikace6. 12. 2022
Počet zobrazení1203×
Hodnocení4.77
Počet komentářů5

Tohle je tak příjemný. Taaak příííjemnýýý!!!

Všechno. Nejenom Tadeášovy paže omotaný kolem mýho nahýho těla. A to teplo, co sálá z jeho pořád oblečenýho těla. Ale i to ticho. To parádní, všeříkající, uklidňující ticho, doplněný jenom jeho sotva zřetelnýma nádechama a výdechama.

Protože to jsem taky ještě nikdy nezažil. S Helen bylo objímání spojený se spoustou chichotání, sladkýho švitoření, rozebírání dojmů, pokládání otázek a tahání odpovědí… A teď se po mně nic z toho nechce.

Nechce se po mně vůbec nic – jenže jakmile se toho slastnýho okamžiku aspoň maličko nabažím, jsem to já, kdo ještě něco chce.

A tak se v Tadeášově náručí trochu ošiju, zvednu k němu hlavu, a když se na mě zvědavě podívá, nesměle se zeptám: „Můžu ti to všechno… nějak… oplatit?“

Rozesměje ho to: „Ty bys mi pořád jenom něco nějak oplácel…“

Je totiž pravda, že když jsme si spolu po večerech posílali ty žhavý zprávy, tak pokaždý to byl on, kdo to celý vedl. A kdo tu konverzaci směroval tak, abych se já pak udělal. A mně prostě přišlo, že… no, že mu to někdy nemůže stačit a že by se mu třeba líbilo, kdybych pak tu iniciativu převzal já. Že by si to třeba víc užil, kdyby nemusel přemýšlet, co a jak má napsat dalšího, ale jenom se nechal unášet na vlně, kterou by řídil někdo jinej.

Vždycky mě ujistil, že si nemusím dělat starosti, protože rozhodně nezůstal o nic ošizenej. Neboli nevystříkanej, že.

Jenže teď je ta situace trochu jiná. Trochu dost.

„Tak to je přece samozřejmý, ne?“ zareaguju na tu jeho poznámku o oplácení.

„To by ses možná divil, kolik kluků myslí jenom na sebe,“ odpoví mi.

„Fakt?“ překvapí mě to. „Tak to se teda vážně divím… Každopádně,“ začnu mu dlaní pomalu přejíždět po zádech níž, vjedu mu pod tričko a pohladím ho na bedrech, „já teda rozhodně nemyslím jenom na sebe.“ A s tím vsunu ruku pod lem jeho tepláků… a na chvilku zakotvím dlaní na jeho kyčli.

„Že ne?“ poťouchle na mě zvedne obočí, pak mě pevně chytne v pase, a než se naděju, přetočí se na záda a mě stáhne na sebe, takže ho v první vteřině zalehnu plnou vahou, než se trochu vzpamatuju a nadlehčím se na loktech. „Ale vždyť přesně proto jsi sem přišel! Abys zjistil, jak bude tvoje tělo reagovat. Na tělo jinýho kluka.“

Malinko zčervenám, protože když to podá takhle, tak to trochu zní, jako kdybych za ním opravdu přišel jenom ze sobeckých důvodů. Ale tak to přece úplně nebylo. „Náhodou jsi říkal, že si to užiješ taky, ne že si budu užívat jenom já,“ bráním se. „A navíc,“ zavrtím se v bocích, takže se můj zase už polotvrdej junior otře o toho jeho tvrdýho, až z toho Tadeášovi uteče zavzdychání, „beztak jsem zatím zjistil teprve polovičku. Víš, jako že jak moje tělo reaguje na tvý dotyky. Ale ještě jsem nezjistil, jak bude reagovat na to, až se já budu moct dotýkat tebe…“ A s tím se skloním a troufnu si dát Tadeášovi takovou rychlou pusu. Na rty. A pak na bradu. A pak na lícní kost. Přičemž znovu nepatrně pohnu pánví, abych se o něj na tom správným místě otřel – a Tadeáš se vzdychnutím trochu zakloní hlavu, takže další pusu mu můžu věnovat přímo na jeho momentálně odhalenej krk.

„No tak fajn,“ donese se ke mně jeho smyslně zastřenej hlas. Zvednu hlavu a s úsměvem se mu vyčkávavě zahledím do očí. „Mý tělo je ti k dispozici. Pro dnešek. Jako takovej studijní materiál,“ zašťuří se na mě.

„To zní dobře!“ zakřením se na něj zpátky. „A neboj, já jsem byl na učení vždycky dobrej…“

„Podle mých informací jsi byl vždycky výbornej,“ ušklíbne se vesele. „Proto se taky nebojím. Ale,“ sáhne kamsi za sebe a popadne do ruky tu kravatu, „tohle ti teda nesvěřím. To si nechám na hraní jenom já.“

„Klidně,“ nevidím v tom problém. Ta představa, že bych mu svázal ruce, mě totiž nijak nebere. Což se teda rozhodně nedá říct o představě, kterou ve mně vyvolává ta jeho zmínka o hraní… V mým péru okamžitě natěšeně škubne.

A Tadeáš to samozřejmě nejenom ucítí, ale ještě si to i správně vyloží, protože na mě vědoucně mrkne, tu kravatu mi rychlostí blesku přehodí zezadu kolem krku a přitáhne si za ni mou hlavu blíž ke svý. „Ale ale! Nemám si teda začít hrát hned?“

Vzrušeně polknu, ale pak sebou schválně trhnu, abych mu dal najevo, že mě má pustit: „No to teda nemáš! Teď jsem na řadě já!“

Teď jsem na řadě – a už se nemůžu dočkat, jaký to bude. Až si Tadeáše svlíknu.

Až se ho tam dole poprvý dotknu.

Až ho poprvý ochutnám.

A až Tadeáše poprvý přivedu do ráje.

***

Tak na řadě… Pobaveně mi zacukají rty. Stačily by mi dva tři prudší pohyby – a mohl by si o nějakým na řadě nechat jenom zdát. Jednoduše bych měl navrch zase já. A pak znovu. A klidně ještě jednou.

A nejlepší je, že vím, že by se mu to dost líbilo.

Ale má pravdu. Jakkoliv samozřejmě doufám, že se nevidíme naposledy, tak pokud by náhodou už znovu přijít nechtěl, má nárok na to odejít odsud s tím, že zjistil a vyzkoušel všechno, co zjistit a vyzkoušet chtěl. Ve svý podstatě jsme si přesně kvůli tomu začali psát. A přesně s tím jsem ho sem pozval. Dvakrát. Takže mu to nebudu odpírat.

Nemluvě o tom, že bych musel být z kamene, abych se na to jeho studování netěšil.

„Okej, tak si teda to svý na řadě užij,“ usměju se na něj. Přesto ho ale nepustím hned. Když už jsem mu tu kravatu přehodil kolem krku, začnu mu ji teď soustředěně uvazovat. Pravda, na Windsora si netroufnu, ne v týhle poloze, kdy nemám dost prostoru – a kdy na mě navíc můj pták rozhozeně křičí, proč prokristapána tak zdržuju –, ale klasickej slušivej uzel mu uvázat zvládnu. Nijak to neutahuju, nechám mu tu kravatu viset kolem krku dost navolno, ale nemůžu si pomoct, na jinak nahým těle to vypadá dost sexy.

Což taky Adrianovi hned poté, co ten uzel dokončím, řeknu.

„Sexy, jo?“ zopakuje po mně nepřesvědčeně. „No když myslíš…“

„Jo, myslím,“ chytnu ho za volný konce kravaty a přitáhnu si ho k sobě pro pusu. Pak už ho konečně pustím a založím si ruce pod hlavou, abych mu dal najevo, že do dalšího programu už mu zasahovat nebudu.

Potěšeně se uculí, hned nato se ale zatváří trošku nejistě. „Ehm, a… kdyby náhodou se ti něco nelíbilo, tak mi taky řekneš, že jo?“

Deal,“ ujistím ho. Komentář ohledně toho, že ta šance je tak mizivá, až je v podstatě nulová, si nechám pro sebe.

Spokojeně přikývne… a pak přenese svou váhu na kolena a protáhne se v zádech jako kocourek. Jako pěkně sexy a provokativně vrtící se kocourek. Nezapomene se při tom samozřejmě znovu otřít o mý přirození.

„Hmmm,“ protáhnu vzrušeně, „a můžu ti říkat, i když se mi něco bude líbit?“

„Můžeš mi říkat, co chceš,“ usměje se, udělá ten pohyb znovu – a pak už se skloní, vyhrne mi triko až ke krku a začne mi rty, jazykem a zlehka i zubama oždibovat bradavky. Ta kravata mě u toho lechtá někde na břiše… a jeho kolena se otírají o mý stehna… Rozrajcovaně zavřu oči. No pane jo, tohle bude ještě horký!

Když se nabaží mých bradavek a taky mých uvzdychaných reakcí, poposune se po mým těle o kousek níž. Klekne si, zahákne prsty za gumu mých tepláků a rovnou i boxerek a vyzývavě na mě mrkne, takže nadzvednu zadek, aby ze mě mohl ty hadry sundat. Při tý příležitosti si rovnou přetáhnu přes hlavu tričko a odhodím ho někam vedle sebe.

Adrian mi sroluje z nohou i ponožky, pak se znovu po kolenou přišoupne blíž ke mně… a jenom si mě chvilku zkoumavě prohlíží. Skoro mám tendence se pod tím jeho pátravým pohledem červenat! Ale kousnu se do rtu a všechny komenty, kterýma bych ho mohl trochu popohnat, spolknu, nechám ho, ať si jede svým vlastním tempem.

Po chvilce se Adrian znovu skloní… a se stejným zaujetím a zápalem, s jakým opečovával moje bradavky, se věnuje mýmu pupíku. Překvapeně z toho zalapám po dechu, nikdy jsem si nemyslel, že jsem zrovna tam až tak citlivej! Ale možná je to kombinace všeho dohromady – toho jeho zvědavýho jazyka, toho jedinýho kousíčku látky na jeho těle, kterej mě teď šimrá přímo v rozkroku… a tý skutečnosti, že je to zrovna Adrian, kdo nade mnou klečí a komu svý tělo přenechávám jako hudební nástroj, na kterým se teprve učí hrát… a na kterým si může vydrnkávat, co chce.

Adrian věnuje mýmu podbřišku poslední olíznutí a popoleze ještě níž. Otře se o můj rozkrok jenom svým výdechem – a já z toho skoro zaúpím, jak intenzivně to na mě zapůsobí! Na poslední chvíli se ale kousnu do rtu. Nějak… mu tu nechci předvádět až takový divadlo. Přece jenom mě vnímá jako někoho zkušenýho – a já chci, aby to tak zůstalo. A ne že mu tu budu dávat na odiv svý překvapení z toho, jak citlivě moje tělo reaguje, když se mu někdo věnuje s takovou… zvídavou pečlivostí…

Otevřu oči a se zájmem se na Adriana zadívám. Nevšímá si mě, nebo teda – všímá si mě, všímá si jedný konkrétní části mýho těla. A je fakt neskutečně zajímavý ho u toho pozorovat. Jak je zaujatej. Skoro až fascinovanej. Pomalu, zlehounka přejede po mým péru bříškem ukazováčku – a sleduje, jak sebou můj pták natěšeně cuká, šťastnej, že se mu konečně někdo věnuje… Vzrušeně vydechnu a radši oči zase zavřu. Už tak je těch podnětů až až.

Vnímám všechny ty Adrianovy nesmělý, opatrný dotyky dlaní… a pak dotyky jeho teplým, vlhkým jazykem, aaach… A užívám si i tu chvíli, kdy mu konečně dojde, že nejsem z písku a že se tedy pod jeho dotykama nerozpadnu, a vezme mě do ruky pořádně. Doprovodím to dalším hlasitým vydechnutím a zároveň zaregistruju, že jsem úplně bezděky roztáhl nohy o kousek víc. No výborný, mý tělo si začíná dělat, co chce… Adrian ale naštěstí nemá dost zkušeností na to, aby tuhle pozvánku pochopil. Dost možná si toho ani nevšiml. Nevadí, nemusíme si všechno odbýt hned dnes.

Ostatně, jak už jsem říkal – těch ostatních podnětů, který mi už tak dávají zabrat, je i tak hodně. Ten jeho teplej dech, jeho hbitej jazyk… Jeho dlaň, která mi zespodu zlehka podpírá koule… A druhá dlaň, která podobně zlehounka hladí mý stehno… No bože! Když Adrian po chvilce mý už touhou šílený péro konečně nasaje do pusy, prohnu se v zádech a automaticky pohnu pánví proti jeho ústům. Přidrží si ale mýho kámoše za kořen, takže se tomuhle mýmu mimovolnýmu pokusu ovládnout situaci v pohodě ubrání – a bez ohledu na mý pohyby mě cucá jako lízátko.

A já podobně jako to lízátko v jeho puse teču… a rozpouštím se… a…

A je to prostě skvělý. Adrian je tak krásně nezkušenej, ale o to víc se snaží, o to hravějc mě prozkoumává, o to víc si to celý rozkošnicky vychutnává…

A já samozřejmě s ním.

Vyvrcholení na sebe tím pádem nenechá dlouho čekat. Ještě párkrát mě nechá vklouznout do svý pusy… a zase vyklouznout… a zase… a znovu… A já ho mezi vším tím vzdycháním a sténáním taktak stihnu trhaně varovat: „Už… už budu…“

Po tom mým upozornění mu jedno táhlý zasténání uteče taky – a to je konečná: to, jak ten vzrušenej, vrnivej zvuk rozvibruje vzduch v těsným okolí mýho ptáka… a ty vibrace se přenesou přímo na něj a pošimrají tu rozcitlivělou, žhnoucí, tepající kůžičku… Prsty křečovitě zaryju do polštáře – a v podobný křeči se rázem octne celý mý tělo. Skoro ani nevnímám, jestli Adrian uhnul hlavou včas, nebo jestli mu mý sperma stříká do pusy – prostě nevím. Nevím… a na pár okamžiků se tomu sladkýmu nevědění úplně poddám. Nemusím vědět všechno. Nemusím mít pod kontrolou všechno. Pořád.

A i přesto je to úžasný.

A stejně tak úžasný je, že zatímco se z toho prožitku vydýchávám a čekám, až mý srdce zase začne rozvádět krev pěkně do celýho těla a pokud možno v pravidelným rytmu, cítím, jak se Adrian pomalu plazí výš… a pak se ke mně přitulí, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A já uvolním ruce zpod mý hlavy a úplně stejně přirozeně mu je obtočím kolem pasu.

„Jsi celou dobu nic neříkal,“ špitne mi někam do klíční kosti.

Chviličku mi trvá, než rozehřeju mozek na běžnou provozní teplotu – a dojde mi, že Adrian naráží na ten můj dotaz, jestli se s ním můžu podělit i o to, když se mi bude něco líbit.

„Já myslím, že mý tělo za mě mluvilo dost jednoznačně,“ pousměju se. Neodolám a konejšivě ho pohladím po zádech – ta jeho nejistota je fakt sladká! „Ale jestli se chceš na něco zeptat, klidně se ptej,“ nabídnu mu.

„Hmm… Asi mě teď nic nenapadá,“ zavrní. „Ono mě možná něco napadne pozdějc.“

„Však číslo na mě máš,“ pokrčím zlehka rameny. „A můžu se na něco zeptat já?“ nedá mi to.

„Jasně,“ pootočí hlavu, opře se bradou o můj hrudník a zvědavě se mi zadívá do očí.

„Budeš si to chtít někdy zopakovat?“

Jeho už tak rozzářenej pohled se rozsvítí ještě o něco víc. „Můžu tě citovat? ‚To je ale pěkně pitomej dotaz!‘“ zapitvoří se.

Rozverně ho plácnu po zadku. „Seš docela drzej!“

„Dávám přednost spíš slovíčku neposlušnej,“ zajiskří mu v očích uličnicky.

„Hele, ty!“ plácnu ho znovu. „Máš jediný štěstí, že už je dost pozdě. A že zítra vstáváš do školy. Takže se zvedej. Vedle sprchovýho koutu visí čistej ručník, jestli se chceš trochu opláchnout. Jako host máš právo jít do koupelny první.“

Protočí na mě oči: „Jasně, tati…“ Ale poslechne mě a opravdu se začne pomalu zvedat.

„No, tuhle hru na daddyho hrát fakt nebudeme,“ ujistím ho s pobaveným ušklíbnutím.

„Na daddyho…?“ zopakuje po mně nechápavě.

„To neřeš,“ mávnu rukou – a rovnou ji k němu natáhnu, abych mohl uvolnit uzel na tý kravatě a přetáhnout mu ji přes hlavu.

„A co teda budeme hrát?“ objeví se mu v očích další žhavý jiskřičky.

„Dneska už nic,“ začnu ho se smíchem strkat z postele.

„A kdy?“ je roztomile neodbytnej.

„Dám ti vědět, hm? Musím se domluvit s Liborem – to je kámoš, se kterým máme tenhle pokoj napůl… Zjistím, jaký má plány, a nějak to vymyslíme.“

„Fajn,“ je konečně spokojenej natolik, že se odebere do naší kolejní pidikoupelny.

Fajn, zopakuju si sám pro sebe, otevřu šuplík a tu kravatu do něj strčím.

Aby byla příště zase při ruce.

Doufám, že moc dlouho tam zastrčená nezůstane.

***

„Ádooo, SOS! 😰“ přijde mi v neděli odpoledne zpráva od Helen.

Malinko mě to zneklidní. „Jaký SOS?“ odepíšu.

„Všechno je na hovno,“ dorazí mi stručná, ale výstižná odpověď.

„Co všechno? 😮“

„Komplet všechno. Potřebuju spoustu čokolády a spoustu utěšování. 😇“

Pousměju se. „A bude to stačit zítra?“ Na dnešek už mám totiž jiný plány…

„Nebude! Nebude, protože už jsem načala bráchovu láhev vína. Jestli mi s ní nepomůžeš a jestli mi k ní nedoneseš čokoládu, vypiju ji celou sama – a nalačno… 🍷🍷🍷🤮“

Sááákra… „To je to tak špatný, že ti brácha věnoval lahev vína?“

„Šílíš? Ten tu naštěstí vůbec není! A ani nebude! Což je jenom dobře, protože jsme se včera dost chytli. Aby toho nebylo málo. Takže to vypitý víno má za to, kretén 😤“

Rozhozeně začnu podupávat nohou a přemýšlím, jak to všechno nějak zaonačit a organizačně zmáknout, ale Helen mi dost prostoru k vymyšlení něčeho pořádnýho nedá. „Hele, nebo ty máš dneska nějaký rande? Že nemůžeš? 🤩“ objeví se mi na mobilu další zpráva.

„Nemám rande,“ zapřu domluvený setkání s Tadeášem bez jedinýho zaváhání. Protože… kdyby Helen měla jenom tušení, že se chci s někým sejít, nedala by pokoj, dokud by ze mě nevytáhla s kým. A já jí nechci kecat a vymýšlet si nějaký pohádky. A stejně tak jí nechci přiznat pravdu. Zatím. Je to… příliš informací najednou. Že jsem na kluky. A že jsem to zjistil díky jejímu bráchovi. To prostě… na to je ještě moc brzo. Nemluvě o tom, že to nemůžu udělat ani Tadeášovi. Ten by mě taky určitě nepochválil, že jsem to jeho ségře práskl, místo aby jí to o sobě řekl sám…

„Tak kde je problém? 🤷‍♀️“

„Nikde není problém,“ snažím se ji uklidnit. „Jenom žádný zásoby čokolády nemám. Budu to muset vzít přes nějakej nákupák… Než k tobě dojdu, bude to trvat. Kdežto zítra bych mohl přijít rovnou po škole,“ zkouším ji nenápadně přesvědčit, že by bez mý asistence možná mohla vydržet o den dýl.

„Ádo, SOS je SOS! Kdybych chtěla, ať přijdeš zítra na kafe, tak tě pozvu zítra na kafe! 😥“

A mně dojde, že má pravdu. Helen si totiž zase tak často o pomoc neříká. Naprostou většinu svých depek, rozchodů, hádek s kámoškama nebo neshod s rodiči si zvládne vyřešit sama. Když už mi napíše, že mě potřebuje vidět hned, je jasný, že jde o něco, s čím si momentálně poradit nedokáže – a je ode mě dost nekamarádský, že místo abych se zajímal, co se děje, myslím na to, že přijdu o druhý kolo „sextingu v praxi“ s jejím bráchou…

Jenomže ono nejde jenom o to, že budu muset další sraz s Tadeášem odložit. Jde o to, že ho budu odkládat už potřetí. Sakra.

„Okej, jasný, jsem na cestě, vydrž 😘,“ napíšu Helen, pak se přepnu na druhou SIMku a začnu vyťukávat vzkaz Tadeášovi.

Dál než k pozdravu ale nedojdu.

Vůbec totiž netuším, co dalšího mu říct.

Věc se má totiž tak, že ještě tu minulou neděli, sotva jsem přišel domů, mi od něj přišla zpráva, že už s Liborem mluvil – a že si můžu vybrat, jestli chci přijít v pondělí nebo ve středu.

„A můžu zítra – i ve středu? 😏“ odpověděl jsem mu – a vůůůbec jsem si nepřipadal nemožně nadrženě.

„Okej, píšu si tě 😂,“ bavil se Tadeáš.

No, hned v pondělí ráno už jsem se mu omlouval – úplně jsem totiž zazdil, že jsme byli se spolužákama domluvení, že v rámci levných pondělků vyrazíme do kina. Kdybych jim to takhle na poslední chvíli a bez pořádnýho vysvětlení zrušil, dopadl bych podobně jako s Helen – chytili by se myšlenky, že mám stopro rande, a nenechali by si to vymluvit… A než se nechat až do maturity popichovat a muset reagovat na jejich zvědavý dotazy, to jsem radši Tadeášovi napsal, že teda nakonec přijdu jenom v tu středu.

Jenže ve středu odpoledne jsem mu psal znovu. Tentokrát se mi u toho pěkně třásla ruka. Protože jsem se třásl celej. Takhle blbě už mi totiž dlouho nebylo!!! Ve školní jídelně totiž jaksi pro jednou nebylo z čeho vybírat a my jsme měli s klukama před odpoledním vyučováním dost hlad, tak jsme narychlo vyrazili do nedalekýho kebab stánku. Ukázalo se, že to byl snad nejhorší nápad celýho mýho dosavadního života! Už při odpoledním vyučování jsme se v lavici kroutili jak žížaly, pořád jsme na střídačku odbíhali na záchod, a když z nás češtinářka nakonec vytáhla, co se děje, ještě nás zdupala, že dobře nám tak, protože je zakázaný opouštět před odpoledním vyučováním areál školy…

Domů jsem se pak spíš doplazil, než abych tam došel, každých pár metrů jsem si sedal na nějakou lavičku, jak jsem byl zesláblej… A po zbytek dne se mi nechtělo nic jinýho než schlíple ležet na posteli a modlit se, aby naše nenapadlo připravovat si k večeři nějaký kořeněný jídlo, jehož pronikavá vůně by se dostala až ke mně do pokoje.

Tadeáš se nejdřív smál, když jsem mu svý trable popisoval, ale pak o mě dokonce projevil starost – že prý jestli se za mnou nemá stavit s nějakou osvědčenou medicínou na břichabol. Radši jsem nepátral, jak přesně taková medicína vypadá, voní nebo chutná, blé, a i když se mi ta představa, že by za mnou fakt přišel, nějakým zvráceným způsobem líbila, tak na druhou stranu jsem fakt nechtěl, aby mě viděl zrovna takhle. Bledýho, polomrtvýho, propocenýho… a úplně bez energie.

Až během čtvrtka, jakmile mi trochu otrnulo, jsme se teda domluvili, že se uvidíme v neděli.

Což je dnes.

Máme se sejít za dvě hodiny.

A já to mám znovu zrušit? Navíc takhle na poslední chvíli? Zatraceně! Vždyť už si bude myslet, že se vymlouvám! A to mu jako mám ještě napsat, že to ruším kvůli jeho ségře?! To bude… extra divný! Že upřednostním ji před ním… Celkově před ním prostě o Helen nechci mluvit vůbec – připomínat mu, jak k ní mám blízko… a že jsme spolu chodili… Nikdy mě vedle ní neviděl rád, ať už k tomu měl jakýkoliv důvody – a teď by mu to bylo nepříjemný tuplem! Ostatně sám mi to při tom našem prvním setkání u něj na koleji vytkl: „Chodil jsi sakra s mou ségrou!“ Jsem rád, že se nakonec ukázalo, že to pro něj není zase tak nepřekonatelná překážka – tak mu to tu teď jako ten největší tupec nemůžu předhazovat…

S povzdychnutím ten už napsanej pozdrav smažu a začnu znovu. „Tadeáši, omlouvám se, ale já ten dnešek musím zase zrušit 😌😌😌. Přišla mi urgentní žádost o pomoc. Už asi dvacet minut přemýšlím, jak to vymyslet a skloubit, ale bohužel mě nic nenapadá…“ Ještě asi minutu kroužím palcem nad písmenkama a dumám, jak to celý dovysvětlit nebo jakým jiným výstižným emoji to podpořit, ale nakonec to odešlu tak, jak to je. A doprovodím to akorát dalším bezradným povzdychnutím.

„A je všechno v pohodě? U tebe?“ přijde mi okamžitě odpověď. Bez oslovení. Bez smajlíku. Hmmm…

„Jo, u mě jo.“ Pokud teda nepočítám to, jak jsem zklamanej z toho, že jsem tě už celej týden neviděl… a že to ani dneska nevyjde.

„Tak to je hlavní 🙂 Víš, jak se říká, že do třetice všeho zlýho? Tak příště, napočtvrtý, už to vyjde! 👍“

Ufff, tak nakonec to vypadá, že to vzal dobře… S úlevným úsměvem mu odpovím zprávou plnou úlevně se usmívajících žluťásků, haha – a pak už se honem začnu převlíkat, abych mohl vyrazit za Helen.

***

Chvilku se snažím pokračovat v psaní další povídky, ale tentokrát mi to nejde moc od ruky. Pořád se v myšlenkách vracím za Adrianem. Za Kermitem. Za oběma.

Jako na Kermita na něj myslím ve spojitosti s tím naším sextováním. Tak nějak mi k němu v tomhle kontextu ta přezdívka sedne.

A jako na Adriana na něj myslím… ve všem ostatním. Třeba teď, když uvažuju, co se asi tak mohlo semlít, že už potřetí za sebou zrušil to naše setkání. Jestli se něco semlelo. Jestli to neruší prostě proto, že… se sejít nechce… A neví, jak mi to říct. Jenže to mi vůbec neladí s tím, jak dychtivě ze mě před týdnem tahal, kdy se uvidíme znovu. Tak co se mohlo mezitím stát, že se mu to rozleželo…?

Odložím noťas a místo toho si podám mobil. Najedu si na naši předvčerejší konverzaci, která mi přišla stejně skvělá a stejně žhavá jako všechny ty předešlý. Začnu si ji pročítat znovu – a tentokrát v ní hledám něco, cokoliv, nějakej náznak, že třeba… že to Adriana až tak nebavilo… že si to třeba neužil… Ale při nejlepší vůli tam nic takovýho nevidím.

Místo toho na mě znovu ze všech těch slov a z toho, co bylo obsažený mezi řádkama, vyskakuje to jiskřivý vzrušení. Ta touhou a chtíčem nabitá atmosféra. Hmmm… Rovnou si vjedu levačkou do trenek, a když nic jinýho, tak aspoň potěším mýho už zase parádně nadrženýho ptáka. No co, zaslouží si aspoň nějakou péči! Sice tý Adrianově se to nevyrovná… ale tak… hmmm… No vida, stačí pár vzpomínek na ty jeho lačný ústa a mrštnej jazyk – a abych se šel opláchnout!

Po rychlý návštěvě koupelny se zase rozvalím na posteli – teď, když jsem svýmu rozdivočelýmu rozkroku ulevil, by už mýmu soustředění na psaní nic bránit nemuselo, ne?

Jenže… stejně mi řádky přibývají jenom hrozně, hrozně pomalu. Achjo, nemá to prostě cenu. Nikdy ze mě ještě žádnej dobrej text nevylezl, když jsem se do toho takhle nutil… A tak noťas úplně vypnu, chvilku přemýšlím, co s načatým večerem… A nakonec se rozhodnu jít domů.

Ostatně, od včera jsme dost pohádaní se ségrou – a to mi na náladě taky nepřidává. Byla to úplná kravina, ale oba jsme se nechali unýst, a prostě… Využiju toho, že se mi v jinak dost napjatým rozvrhu objevilo časový okno, a zkusím to s ní doma nějak srovnat.

***

„Taaak… j-ště jed-n náš-p! Šup!“ drmolí Helen, zatímco téměř prázdnou lahev červenýho vína naklání k mý taky už téměř prázdný skleničce.

„Ne!“ ucuknu rukou z jejího dosahu a rozesměju se tomu, jak Helen ten můj prudkej pohyb vyhodí z rovnováhy. „Já už mám dost! A ty taky! Nebo bys aspoň měla mít. Zítra ti bude děsně blbě.“

„Koho to zajímá? Dnes je dnes,“ zaperlí Helen a přihne si rovnou z tý lahve.

„Ježíši, Hel,“ natáhnu se k ní a zkusím jí tu lahev sebrat, ale je k ní přicucnutá jako klíště. „Bude ti blbě, slyšíš? Děsně blbě. To nechceš.“

„Koho to zajímá?“ zopakuje. „Mně je blbě už dnes. Psychicky, rozumíš. No tak jestli se do toho zítra pobliju, tak ať.“

„To se stopro pobliješ,“ slíbím jí vědoucně a stočím pohled ke stolu, kde se kromě druhý prázdný lahve od vína povaluje i několik obalů od čokolád. A od chipsů. Bleee. Já jsem skřoupal všehovšudy čtvrtinu toho všeho… a vypil sotva tři skleničky vína. A ani tak mi není úplně nejlíp.

„Aaaaa dopito! Mise splněna,“ uculí se na mě Helen spokojeně.

„No výborně!“ začnu se zvedat. „Nejvyšší čas, abych šel.“

„Neblbni, kam bys chodil? Noc je ještě mladá… tradááá…“

„Heli, bude skoro deset,“ upozorním ji jemně. „Jestli odsud neodejdu já, tak mě brzo vyhodí vaši. Zvlášť, jestli tě uvidí v tomhle stavu. Trochu se mírni s tím povykováním, hm?“

„No co? Řeknu jim, že jsme slavili. Maturitu,“ pokrčí rameny a rozhihňá se.

„Na konci října?! Poslyš, radši jim vůbec nic neříkej… Anebo jim říkej, co chceš, ale já u toho nebudu. Čili jdu. A ty se drž… a zítra si zavoláme, abys —“

„Jaký čili jdu?“ vymrští se na nohy a popadne mě za ruku. „Tě doprovodím, ne? Ať nezabloudíš. Na chodbě už je tma.“

„Vím, kde máte vypínač,“ zavrtím hlavou, ale poslušně se nechám odvíst přes celej její pokoj ke dveřím.

A sotva Helen ty dveře otevře a zašátrá rukou na zdi, aby rozsvítila, otevřou se dveře i od protějšího pokoje… a v nich stojí Tadeáš.

„No neke!“ vyjekne Helen a znovu se zahihňá. „Ty seš doma!“

Tadeáš ji probodne ne zrovna přátelským pohledem, opře se bokem o futra a ruce si rádoby ležérně zastrčí do kapes. „Hm, a ty máš návštěvu. Když už jsme teda u konstatování toho, co je zjevný.“ Pak sjede pohledem na ty naše spojený dlaně… a s odfrknutím se zadívá do očí mně. „Že už by zase byla ruka v rukávě?“ ušklíbne se.

Nasucho polknu a zkusím svou ruku z Helenina sevření vyprostit, ale Helen mě chytne o to pevnějc a ještě mě napomene: „Dlabej na něj! Ať si ty svý pindy nechá! Nic mu do toho není!“

„Nic mi do toho není?“ opakuje po ní Tadeáš, ale očima pořád propaluje mě.

Úplně hmatatelně cítím, jak mi na tvářích naskakujou rudý fleky. Nervózně si vjedu rukou do vlasů… a to je jedinej pohyb, na kterej se zmůžu. Jinak vůbec nevím, co říct, co udělat… Jako kdyby mi těch pár loků vína úplně zatemnilo mozek! Pár loků vína… nebo úplně obyčejnej stud.

Bože, tohle je tak pitomá, pitomá situace! A můžu si za to sám! Stačilo Tadeášovi prostě popravdě napsat, že si mou společnost urgentně vyžádala jeho ségra! Pak by nebyl tak překvapenej, že jsme se tu potkali… A hlavně by ani nebral vážně tady to Helenino přiopilý chování! Ale bylo mi to kdovíproč blbý, napsat mu, že návštěvu u něj vyměním za návštěvu u jeho ségry… No, tak tohle je ještě milionkrát blbější! Teď si myslí, že s Helen znovu chodím, kdežto jeho že jsem zřejmě jenom tahal za nos a hledal jsem tisíc výmluv, proč za ním jakože nemůžu přijít… Do háje!

„Jo, nic ti do toho není!“ prskne po něm Helen.

„Vlastně máš pravdu,“ ucedí Tadeáš skrz sevřený rty, „teď už mi vážně můžete bejt oba u prdele.“ A s tím zase couvne zpátky do svýho pokoje – a s prásknutím za sebou zabouchne dveře.

Výborný prostě.

„No chápeš to?“ zavrtí hlavou Helen a pomalu mě začne táhnout do předsíně. „Se chová, jak kdybysme mu bůhvíco provedli…“

Hm, no protože minimálně jeden z nás mu fakticky něco provedl, pomyslím si zachmuřeně. Minimálně jeden z nás se zachoval jako totální osel. A idiot.

A je mi jasný, že se parádně zapotím, než tohle všechno Tadeášovi nějak vysvětlím.

Jestli se mi to vůbec povede.

***

Jestliže jsem na psaní povídky neměl náladu včera, tak dneska ji teda nemám tuplem! Jenom si představím, že bych se ve svý fantazii zaobíral vyfabulovaným vztahem dvou neexistujících kluků, a jsem z toho podrážděnej. A rozhozenej. A vzteklej.

Jenže to jsem všechno už od včerejšího večera. Psaní povídky s tím vůbec nesouvisí.

Jako jo, Adrian se mi samozřejmě ještě včera v noci ozval. Jestli by se mnou nemohl mluvit. A že jsem si to celý vyložil špatně. Jak taky jinak.

Nepovažoval jsem za nutný mu odpovídat. Neměl jsem náladu. Na něj. A na poslouchání toho, jak jinak se to celý dá teda vyložit.

Napsal mi znovu. Že se omlouvá. A že si uvědomuje, jak nevěrohodně teď musí v mých očích vypadat. Ale že je to jenom pitomá souhra pitomých náhod. A ať mu dám aspoň tři minuty, že to bude bohatě stačit, protože to rozhodně žádný delší vysvětlování nepotřebuje.

Zkusil mi dokonce i zavolat.

Nezvedl jsem mu to. Neměl jsem prostě… náladu, chuť, energii, nic. Pořád znovu se mi vybavovalo to zklamání, který mi projelo tělem jako blesk, když jsem přišel domů – a na věšáku si všiml jeho bundy. A ten divnej pocit zrady, když jsem pak zpoza Heleniných dveří slyšel jejich tichý špitání. A povrzávání postele. Na který spolu možná jenom seděli… ale možná taky ne. Znovu a znovu jsem před očima viděl ty jejich spojený ruce. A slyšel ségřino hihňání. A vybavoval jsem si, jak se Adrian zatvářil… přistiženě. No, tak ať si spolu teda choděj, když jeden bez druhýho nedokážou být! Já s nima ale hru na třetího hrát nebudu. Ne, tuhle hru opravdu ne.

Přes noc se mi to samozřejmě trochu rozleželo. Trochu dost. Že jako… kolik mi sakra je? Abych se choval jako žárlivej puberťák? Abych se urazil jenom proto, že jsem je viděl spolu, tak jako jsem je spolu vídal celých předchozích… nevím, třeba dvanáct let? Mají se k sobě fakt jako sourozenci. Což mi ostatně Adrian alias Kermit i potvrdil, když mi vyprávěl, proč se s Helen rozešel. Tak o co mi jde? To mu vážně nemůžu věnovat ani ty podělaný tři minuty, aby mi vysvětlil, co se včera dělo?

No, problém je, že on se mi ale během dneška už neozval. Jakože nic, ani ťuk. Celej den čekám na jakoukoliv zprávu od něj, abych mu na ni mohl odepsat, že teda jo, že si to vysvětlit nechám. Jenže on mlčí… a já se tak jaksi necítím na to, abych to dnešní mlčení prolomil jako první. Přece jenom… on je ten, kdo mi chce něco vysvětlit. A kdo mi má co vysvětlovat. To ho o to mám nakonec prosit?! To teda ani náhodou!

A tak polehávám na posteli na koleji a je mi pěkně mizerně. Pokoj měl dnes pro sebe zarezervovanej Libor, ale ukecal jsem ho, aby ty svý plány zrušil. No, trochu jsem ho i uplatil. Protože… dneska se mi vážně nikam jinam nechce. Ani domů. Ani na brigádu. Ani někam do baru, mezi lidi. Ani se jenom tak bezcílně courat upršeným městem. Dnes fakt ne.

Skoro mě začne brát spaní, ty kapky deště, co narážejí zvenku do okna, mají takovej příjemně konejšivej efekt – když najednou se ozve zaklepání na dveře. Zprudka otevřu oči a zaposlouchám se do zvuků z chodby. No jo, pondělí – že on mě jde zase někdo z patra pozvat na mejdlo? Se zavrčením se přetočím na druhej bok. Dnes – fakt – ne!

Jenže pak mě napadne, že by to možná taky mohl být Adrian. A tak z postele vyskočím, najednou úplně čilej, a přeběhnu pokoj, abych se zvědavým výrazem ve tváři mohl ty dveře otevřít.

„Přece jenom tu jsi!“ zvedne ke mně Adrian oči a stáhne ruku, kterou se zřejmě chystal zaklepat znovu.

„Máte se ségrou divnej zvyk konstatovat zjevný věci,“ ušklíbnu se na něj.

„Máme s tvou ségrou spoustu divných zvyků,“ povzdychne si. Chvilku si mě měří pohledem, pak se doptá: „Mám začít hned, nebo mě pustíš dál?“

„Pustím,“ pokrčím rameny a o krok ucouvnu, abych mu neblokoval vstup dovnitř. „Na ty tři minuty, maximálně,“ neodpustím si dodat.

„Jasný, chápu,“ protáhne se kolem mě, počká, až za ním zavřu, a pak se o ty dveře opře zádama.

A asi deset vteřin tak stojí a jenom na mě kouká, aniž by z něj vypadlo jediný slovo.

Nechápavě na něj pozdvihnu obočí: „Sorry, ale telepatii zatím neovládám…“

Cuknou mu koutky. „Já taky ne. Jenom se snažím vzpomenout… Měl jsem to celý tak hezky poskládaný. Co ti řeknu. Aby to bylo stručný a výstižný a… prostě dobře pochopitelný. A teď mi to tak trochu vypadlo.“

„Ježíši, Adriane,“ založím si podrážděně ruce na hrudníku, „nepotřebuju, abys mi tu vykládal nějaký naučený proslovy! To mi nemůžeš úplně normálně říct, co se děje?“

„Můžu! Jenom nevím, jestli to stihnu v rámci úplně normálního tříminutovýho limitu, no!“ rozhodí rukama.

Teď proti mý vůli zacukají koutky mně. „Okej, sereme na limity. Takže?“

„Fajn. Takže… Předně, nechodím s tvou ségrou,“ zdůrazní to sloveso. „Ani to nemám v plánu. Ona teda mimochodem taky ne. Včera… měla krizi… kvůli jinýmu klukovi. No to je jedno. Napsala mi na poslední chvíli, že potřebuje, abych se u ní zastavil. To je celý.“

„To není celý,“ zavrtím hlavou. „Proč jsi mi to přesně takhle nepodal už včera?“

„Protože,“ znovu rozhodí rukama, „protože o ní s tebou prostě mluvit nechci! Je mi to trapný! A blbý – vůči tobě!“

„Vůči mně?“ zopakuju po něm. „Vůči mně ti má být blbý akorát to, že ke mně nejsi upřímnej,“ odfrknu. „Protože teď vážně nevím, jestli ti v tu středu bylo fakt blbě… nebo jsi byl zase s ní. A v to pondělí, v tom kině. Jestli jsi tam byl doopravdy… a pokud jo, tak s kým. Víš, nechci se scházet s někým, komu nemůžu věřit, Adriane. A co hůř – s někým, o kom si nemůžu být jistej, jestli si ze mě jenom neutahuje… a nebaví se pak s mou ségrou na můj účet.“

Adrian si nervózně odhrne vlasy z čela. „Jo, máš pravdu,“ hlesne nakonec. „Když to takhle shrneš, dochází mi, jak to vypadá. To jsem… já jsem vážně…“ Na chvilku se odmlčí, pak se zhluboka nadechne, o jeden krok zkrátí vzdálenost mezi náma a naléhavě se mi zadívá do očí: „Přece bych si to všechno, co jsem ti o sobě řekl, nevymyslel. A nešel bych do tady tohohle všeho… s tebou… jenom proto, abych si z tebe vystřelil, a pak se zase vrátil k randění s holkama. To přece… Za ty roky mě už snad trochu znáš. Přece si doopravdy nemyslíš, že bych si z tebe tímhle vším jenom utahoval.“

Teď jsem to já, kdo dopřeje svýmu tělu dlouhej nádech… a pomalej výdech. „Nevím, co si mám myslet,“ přiznám potichu. „Jo, trochu už tě znám. Ale to, že za mnou zrovna ty jednou přijdeš s tím, že se mnou chceš mít sex, bych si o tobě taky nikdy dřív nepomyslel, že jo.“

Přes tvář mu přejede mírnej náznak úsměvu… a v očích se mu rošťácky zablýskne: „A to, že za tebou přijdu dvakrát, že s tebou chci mít sex, to by sis pomyslel?“

Prudce vydechnu nosem, páteří mi projede zašimrání. „Dvakrát? To podruhý… to je jako teď?“ zjišťuju, jestli jsme na stejný vlně.

„Jo, to je jako teď,“ potvrdí mi tiše.

Atmosféra v tý miniaturní předsíni se jako lusknutím prstu změní z rozhádaný na… napjatě roztouženou. Čert to vem, že jsme to nedorozumění ještě pořádně nedořešili. Nebo možná i dořešili…? Nevím. A je mi to v tuhle chvíli úplně volný.

Zatlačím mu do ramene, takže ho donutím ucouvnout a znovu se zádama natisknout na dveře. Opřu se o ně dlaněma, takže Adriana uvězním mezi dveřma – a svým tělem. „No, je pravda, že ještě existuje něco, co neznáš… a co s žádnou holkou ani nikdy nezažiješ,“ pronesu potichu, zatímco se zblízka vpíjím očima do těch jeho.

Adrian nasucho polkne. „To předtím… ehm… Nic z toho jsem taky s žádnou nezažil. Jenom abys věděl,“ špitne.

Potěšeně se na něj usměju. „Ale tohle,“ stoupnu si k němu ještě o kousek blíž, takže se tělem natisknu na to jeho, zatím pořád navlečený v teplý bundě, „je ještě o úroveň výš.“ Pak se k němu nakloním, dám mu rychlou pusu na tvář, a nakonec zlehka stisknu zubama jeho ušní lalůček, než mu pošeptám přímo do ucha: „Žádná holka tě totiž nikdy neošuká.“

„Aaach…,“ vzdychne jenom a celej se zachvěje.

Znovu mu začnu žužlat lalůček, zatímco mu pomalu rozepínám bundu… a pak vklouznu dlaní pod ni a přes tričko ho začnu hladit v pase… a zajedu mu dlaní až na bedra. „Nikdo tě nikdy neošuká… tak jako já,“ pokračuju potichu. Ne že bych se teda považoval za nějakýho sexuálního boha, ale na to, abych Adriana správně naladil, jsou takový přesebevědomělý poznámky skvělý. Už jsem si stihl všimnout, jak vstřícně a nadrženě na ně reaguje…

„Ježíši,“ vypustí z pusy něco mezi povzdechem a zamručením a zavrtí se pode mnou.

„Jestli chceš,“ dodám, věnuju mu poslední pusu na tvář – a vyčkávavě se mu zadívám do očí.

Ty jeho už jsou zastřený nedočkavým chtíčem.

Olízne si rty… a přikývne, neřekne ale nic.

Pousměju se. Ne, kdepak. Dneska ta naše hra bude jiná než ta minulá. Dneska ho u toho chci slyšet. Ten jeho stydlivě tichej, ale přitom vzrušením zhrublej a rajcovně ochraptělej hlas.

„Zeptám se ještě jednou: chceš, abych tě ošukal, Kermite?“

***

Všimnu si, že mě najednou oslovil přezdívkou, ale nevadí mi to. Naopak mě to vyrajcuje ještě o něco víc.

„Jo. Chci,“ hlesnu.

„Máš to mít,“ zajiskří mu v očích – a mně už jenom z toho, jak dráždivě ten svůj slib pronese, houpne v rozkroku. „Zuj se,“ přikáže mi a poodstoupí ode mě.

O bundě se sice nezmínil, ale už hodnou chvíli je mi docela horko, takže ji ze sebe rychle sundám. Tadeáš mi ji vezme z ruky a pověsí ji na věšák, zatímco si přidřepnu a rychle se začnu zbavovat botasek.

Nestihnu se ani pořádně narovnat – a to už se se mnou zhoupne celej svět. Tadeáš mě totiž prostě popadne pod koleny a přehodí si mě přes rameno.

„Hej! Co děláš?“ vyjeknu překvapeně.

„Nemel sebou,“ dolehne ke mně jeho hlas a já ho okamžitě poslechnu. Přece jenom ho nechci kopnout… nebo z toho jeho držení vyklouznout a skončit na zemi…

Hodí mě na postel, a sotva se s ním propojím pohledem, mrskne po mně dalším pokynem: „Ani se nehni.“

Přikývnu… a vzrušeně polknu. Jestli tady ty stručný příkazy budou to jediný, co od něj dneska uslyším, tak se možná udělám ještě dřív, než vůbec k nějakýmu naplnění toho jeho slibu dojde!

Mý přikývnutí vezme na vědomí úsměvem – a pak ze sebe začne bleskovou rychlostí sundávat oblečení. Tak trochu okouzleně sleduju, jak se zpod vrstev látky postupně vyloupává to jeho dokonalý, sexy tělo…

Tadeáš mi ale nedá bůhvíkolik času na to, abych si ho prohlídnul nějak pořádně. Sotva je úplně nahej, klekne si ke mně na postel – a začne zbavovat oblečení pro změnu mě. Rozepne mi kalhoty a stáhne mi je z nohou spolu s boxerkama, ponožky letí na hromádku kamsi na zem hned vzápětí. Pak si mi sedne obkročmo na břicho a začne mi rolovat tričko ke krku. Zvednu hlavu i ruce, abych mu to ulehčil, a když se pak položím zpátky na polštář, Tadeáš mě chytne za zápěstí a složí mi ruce nad hlavu. „A hezky je tady nechej,“ poručí si.

Znejistěle si skousnu ret, než si troufnu špitnout: „A tu kravatu sebou nemáš?“

„No ne, ty seš ale nenasytnej, Kermite!“ pobaví ho to. „A… chtivej,“ dodá, ale to už se celej naklání a natahuje ruku, aby dosáhl do šuplíku, ze kterýho tu kravatu vytáhne.

„Jakej učitel, takovej žák,“ uculím se na něj.

„A drzej,“ přimhouří na mě nespokojeně oči.

„Tak… s tím by se asi taky dalo něco udělat,“ uteče mi dřív, než si to stihnu pořádně rozmyslet.

Přes tvář mu přejede napůl překvapenej, napůl takovej potěšeně uznalej výraz. „Příště,“ slíbí mi s pousmáním. „Dneska by ti bylo líto, kdybys nemohl mluvit,“ dodá, zatímco mi svazuje zápěstí k sobě. „A mně taky.“

„Okej,“ vezmu to na vědomí a potlačím v sobě tendenci vyzvídat, jak to myslí. Však se to brzy dozvím.

Ovšem v příštích minimálně deseti minutách se nedozvím… vůbec nic. Mozek mi totiž úplně vypoví službu. Tadeáš se po mým těle posune o kousíček níž, o kousíček, ale stačí to na to, aby se svým klínem dotýkal přímo toho mýho. Rukama mi začne přejíždět po hrudníku, mne a chvilkama mi až drtí v prstech bradavky, a u toho se nadzvedává na kolenou a zase si na mě sedá, čímž se otírá o mýho juniora – a ten je z toho rozhicovanej téměř k nepříčetnosti. Po celou dobu se mi Tadeáš dívá přímo do očí, zatímco na rtech se mu usadí takovej ledabylej úsměšek – a celkově prostě působí, jako kdyby o účinku všech těch svých pohybů téměř ani nevěděl, ale je mi jasný, že ví naprosto přesně, co a proč dělá.

Teprve když úplně ztratím kontrolu nad tím, kterýma nádechama bojuju o kyslík a kterýma se jenom snažím vypořádat s tou rostoucí teplotou a křečovitýma, ale slastnýma záškubama v mým podbřišku, Tadeáš se poposune ještě o něco níž a kolenem si řekne o místo mezi mýma nohama. Který mu okamžitě a moc rád udělám.

Tadeáš si tam přeleze, ruce si položí na mý stehna, sklopí oči a zaměří svou pozornost na můj horkej klín – a já jenom pod tím jeho zkoumavým pohledem taju víc a víc. Cítím, jak nejenom junior, ale i mý nitro vyloženě volají po jakýmkoliv doteku. Jakýmkoliv. Ale Tadeáš se… jenom dívá. Pořád.

Pak pomalu pohne rukou… a vezme do dlaně svý vlastní péro. A začne si ho pomaloučku, zlehka honit. Božeee…

Z hrdla se mi proti mý vůli vydere cosi jako frustrovaný zakňourání. Kousnu se sice rychle do rtu, ale už je pozdě, k Tadeášovi se to samozřejmě doneslo. Zvedne ke mně oči a s mírným pobavením v hlase pronese: „Copak? To trochu znělo, jako kdybys mi chtěl něco říct…“

„Možná chtěl,“ šeptnu.

„A co?“ zvědavě nakloní hlavu.

„Že chci taky,“ přiznám.

Aniž by se přestal dlaní věnovat sám sobě, poťouchle na mě mrkne: „A co chceš taky?“

„No, v tuhle chvíli asi úplně cokoliv…“

Zasměje se. „Ty seš vážně děsně nenasytnej!“

„Jo, to taky,“ zavzdychám roztouženě.

„A co ještě? Co ještě seš, Kermite?“

Bože, už jenom díky tady tomu oslovování a tomu, jak mi celá tahle situace připomíná to naše žhavý dopisování, cítím, jak mý vzrušení i nadále strmě stoupá. „Nadrženej…,“ hlesnu.

Uhne pohledem z mých očí a znovu se zahledí na mý tepající péro. „Jo, to očividně seš,“ olízne si rty… a dá si záležet, aby to udělal tak smyslně, že se z toho s dalším zakňouráním celej ošiju.

Je mi jasný, že takhle zoufale neukojenýho by mě Tadeáš mohl nechat klidně ještě několik hodin, kdyby chtěl, a že mi nezbyde nic jinýho než počkat, až se prostě rozhodne, že přišel ten správnej okamžik na to se mě dotknout, ale Tadeáš se mnou má díkybohu jiný plány. Ještě chvilku si mě s úsměvem ve tváři prohlíží… a pak se skloní a konečně, konečně vezme mýho šílícího juniora do pusy. Zakloním hlavu a rozvzdychám se, absolutně neschopnej ty zvuky, co se mi derou z úst, nějak kontrolovat nebo ovládat.

Věnuje se mi hodnou chvíli, nebo teda… těžko říct, ono se to nedá nijak odhadnout. Já mám dojem, že je to téměř nekonečný, protože z toho jemnýho podtlaku, kterej ve svý puse vytváří, a z toho, jak si s mým pérem téměř něžně hraje jazykem, nemám šanci se udělat, i když po tom teda až bolavě prahnu… Když pak ucítím šimravý, šmejdivý dotyky jeho zkoumavých prstů kolem vstupu do mýho análu, mám dojem, že mě to vzrušující napětí tam dole vyloženě roztrhne, přesto ale nějaká část uvnitř mě ví, že k tomu, abych vyvrcholil, nestačí ani tohle. A když to ví nějaká část uvnitř mě, tak to moc dobře ví i Tadeáš. Takže jakkoliv ta jedna část mýho rozháranýho já by ho nejradši poprosila, aby trošku… nějak… někde… přidal nebo přitlačil, tak ta druhá, racionální část moc dobře ví, že to nemá smysl, protože Tadeáš mě má přesně tam, kde mě mít chce. A bude mě tam mít tak dlouho, jak bude chtít. A přes to nejede vlak.

Což mi mimoděk sám potvrdí, když o chvilku později lehce zastřeným hlasem protáhne: „Bože, tady tohle tvý kňourání bych dokázal poslouchat celou noc…“

„Seš krutej,“ zavzdychám.

„A ty seš sladkej,“ opáčí – a hned nato do mě vsune ukazováček tak nečekaně rychle, že se s ním hned podělím o novou sérii vzrušenýho sténání a slastnýho mručení.

Téměř nepříčetnej tou neukojenou, nenaplněnou touhou zamlženě vnímám, jak se věnuje mýmu nitru nejdřív jedním a po chvilce dvěma prsty, zatímco juniorovi dovoluje užívat si pohostinnosti svých úst. Občas ho teda lehce stiskne i zubama, proti čemuž se můj pták sice škubavě ohrazuje, že takhle si tu pohostinnost úplně nepředstavuje, ale to je asi tak všechno, co s tím zmůže. Tadeáš ho má plně ve svý moci… a mě celýho má plně ve svý moci… A se mnou to tak neskutečně mává, že mý tělo je už celý lepkavý od potu… a mý sténání zní čím dál chraptivěji…

Až se zpožděním si všimnu, že se mi Tadeáš z ničeho nic přestal věnovat. Otevřu oči – a nabodnu se na jeho už čekající pohled. A na jeho potutelnej úsměv. Pak sjedu očima níž – a všimnu si, že si nasazuje kondom… Spolknu ten natěšenej knedlík, co se mi utvoří v krku, a znovu se na Tadeáše zahledím.

„Pořád platí, že chceš?“ ujistí se.

„No, spíš potřebuju,“ uchichtnu se – a zaregistruju, že to znělo maličko nervózně. Protože přece jenom, když tak sleduju ty jeho ruce… a porovnám to… Šířku jeho prstu… a jeho tvrdej, momentálně vrstvou latexu a vazkýho gelu obalenej klacek…

Tadeáš to mý zaváhání buď rovnou zachytí, nebo jenom vycítí, nevím – ale opatrně si na mě nalehne, přikryje mý tělo tím svým, líbne mě na tvář a potichu pronese: „Neboj… Budu opatrnej. Ale kdyby cokoliv nebylo ono, tak mi hned řekni, hm?“

„Uhm,“ protáhnu souhlasně – a rovnou natočím hlavu a vyhledám ústy ta jeho. Jako kdyby si moje rty potřebovaly říct o extra ujištění – a skrz ten polibek ho dostaly…

Ostatně, Tadeáš dokáže tím polibkem zaměstnat mou mysl natolik, že to, co se děje mezi mýma nohama, téměř uniká mý pozornosti. Jakoby přes nějakej mlžnej opar vnímám, jak mě jednou rukou chytá pod kolenem a trošku si mě celýho nadzvedává… a jak se do mýho nitra pomalu probojovává něco tvrdýho a silnýho… Automaticky mu obtočím obě nohy kolem pasu, zatímco mý útroby se stejně automaticky začnou kolem toho dobyvatele stahovat – a Tadeáš mi vzrušeně, táhle zasténá do pusy. Což donutí podobně vzrušeně zavzdychat i mě.

Těch podnětů, se kterýma se srovnávám, je hodně, a dokážou mě šikovně rozptylovat, takže tomu, jak mě tam dole něco postupně naplňuje, nevěnuju sto procent mý pozornosti. Přesto je to ale tak moc intenzivní, že po chvíli už skoro ani nezvládám Tadeášovi oplácet ty polibky jinak než pouhopouhým sténáním. Uvědomuju si ten rozdíl mezi tím, kdy uvnitř mě Tadeáš rejdil prstem a měl všude kolem na ten svůj průzkum spoustu prostoru, a tím, kdy se teď cítím tak… tak plnej, jako kdyby tenhle vstup do mýho těla byl stvořenej na míru přímo pro Tadeáše…

Když do mě konečně zajede až po kořen, prudce vydechnu: „Aaach…“

„Líbí?“ zavrní mi Tadeáš do pusy.

„Moc…“

Tadeáš se zavrtí, jako kdyby se uvnitř mě potřeboval nějak uhnízdit, pak se opře o lokty těsně u mé hlavy, pravačkou mě pevně chytne za vlasy a trošku mi hlavu zakloní, abych se mu díval přímo do očí. Vzrušeně mi zatepe v podbřišku jenom tady z tý jeho dominantní pozice.

„Co mám udělat teď, Kermite?“ zeptá se.

„Ehm,“ nevím nejdřív, co odpovědět, ale když se mý vnitřní svaly znovu samy od sebe stáhnou kolem jeho péra, dojde mi to: „Pohnout se…“

Pousměje se – a opravdu pánví malinko pohne. Hodně, hodně líně.

„Víc…,“ přeju si.

Cítím, jak ze mě jeho péro vyjíždí… a znovu do mě pomaličku zajíždí…

„Aaach… ještě víc…,“ přivírám slastně oči.

„Asi budeš muset být trochu konkrétnější,“ baví se Tadeáš.

„Ježíši,“ okomentuju ochraptěle ten jeho požadavek a zkusím trochu pohnout pánví sám, v týhle poloze se ale skoro vůbec hýbat nemůžu. Což je samozřejmě účelem. A z toho uvědomění se mi podbřišek stáhne do další příjemný křeče.

„To moc konkrétní nebylo,“ šeptne Tadeáš a skloní se ke mně pro další rychlou pusu. „Takže… co mám udělat?“

„Přirazit do mě. Pořádně,“ vypadne ze mě, až jsem sám překvapenej, kde se to ve mně vzalo.

Tadeáš mi okamžitě vyhoví – a zavzdycháme z toho oba.

„Jo… Ještě,“ navádím ho. „A ještě…“

A Tadeáš se do těch svých přírazů parádně opře a u toho stejně parádně vzdychá a rozdrážděně přivírá oči… A já jsem rád, že na sobě cítím váhu jeho těla, že cítím, jak mě drží u sebe, protože mám dojem, že jinak bych se ve všech těch silných pocitech úplně ztratil… a rozpustil…

„No vidíš, jak ti to jde!“ vrátí mě jeho hlas zpátky do reality, zatímco z těch Tadeášových prudkých přírazů se stanou zase jenom takový pomaloučký zásuny. „Ale, Kermite, jenom z toho se pravděpodobně neuděláš…“

Frustrovaně zaúpím a bezmocně se pod ním zavrtím. Chvilku mu oplácím ten jeho pobaveně vyčkávavej, roztouženej pohled, a zároveň si užívám ten nečekaně konejšivej pocit, kdy se mi jeho prsty prohrabují vlasama, a pak mu navrhnu: „Tak… tak se udělej ty… a vezmi mě s sebou.“ Vezmi mě s sebou, nenechávej mě viset na okraji týhle propasti samotnýho…

Očima mu prokmitne takovej… rozněžnělej chtíč. „Bože, ty seš fakt sladkej…,“ zamručí a vzápětí se i se mnou přetočí do trošku šikovnější polohy, aby se pravačkou mohl dostat mezi naše těla… a chytnout mýho do týhle chvíle trochu zanedbávanýho juniora do dlaně.

„Ach, ježíši…,“ vylítne ze mě, zakloním hlavu a zavřu oči.

A v týhle pozici už zůstanu, protože… je mi v ní nejlíp. Nejlíp se mi v ní vyhekává to mý stupňující se vzrušení, zatímco cítím, jak Tadeáš ve svých přírazech znovu nasadil ostřejší tempo… a jak zároveň jeho dlaň mačká a tiskne mýho ptáka… Do toho poslouchám, že i z Tadeášova hrdla se nesou čím dál zhrublejší, hlasitější steny… A tady ta jeho komplexní péče o moje už maximálně vydrážděný tělo mě nakonec přes tu hranu propasti opravdu převede. Vykřiknu – a pak už jenom cítím, jak se celej prohnu v jedný obrovský křeči, která mi stahuje podbřišek, která z mýho péra vymačkává bílej důkaz toho, jak moc se mu to celý líbilo, a která donutí mý vnitřní svaly svírat se kolem Tadeášova klacku… a vymačkávat stejnej důkazní materiál z něj.

Když ze sebe oba to vyvrcholení vysténáme a naše nádechy a výdechy se začnou pomalu uklidňovat, ucítím, jak ze mě Tadeáš pomalu vyklouzne – a pak se jeho horký, zpocený tělo znovu přitiskne na to mý. Zahalí mě do sebe jako do deky – a já jenom spokojeně zavrním, otevřu oči a zahledím se do těch jeho. Tadeáš ke mně skrz ně vysílá takovej hřejivej, útěšlivej a spokojenej klid, takže mu to omámeně oplácím, už po několikátý překvapenej tím, jak příjemný pocity ve mně dokáže jeho blízkost vyvolávat… Jakmile mi rozváže ruce, omotám mu je kolem krku a řeknu si jeho rtům o pusu.

„Víc než Žabák se mi k tobě hodí přezdívka Kocourek,“ zasměje se potichu přímo do mých úst. „Ten je totiž takovej… přítulnější.“

„Říkej mi, jak chceš,“ trhnu rameny. Adriane, Kermite, Kocourku… Je mi to jedno.

„A ty mi zase říkej všechno, hm?“ nadzvedne Tadeáš hlavu, aby se mi mohl znovu zadívat do očí.

Vím dobře, na co naráží, a tak jenom přikývnu. „Slibuju. Už žádný pitomý tajnůstkaření.“ Pak se ale zamyslím a dodám: „Teda jako… před tebou. Helen zatím nic říkat nechci…“

„V pohodě,“ usměje se. „To je ve tvý režii. A tohle,“ přejede mi dlaní po boku až někam k zadku a šibalsky na mě mrkne, „je zase v  režii.“

„Jistě, pane režisére,“ uculím se na něj… a stvrdím to dalším polibkem.

Některý věci… a sebe… nechám v jeho rukou moc rád.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Když čteš jízdní řád, není důležité, kdo jej napsal, ale zda podle něj jezdí spoje.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #5 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (III.)Isiris 2022-12-12 19:37
👩‍🦰
GD , děkuju :-) A ne, kdepak, nepřidala jsem se... Dlouho roztahovaná nedorozumění nejsou můj styl (ani v povídkách, ani v realitě ;-) ).
Zdendo, to mě samozřejmě těší, že by sis dal líbit i víc dílů 8) Ale momentálně mě už další pokračování nenapadá a těším se zase na něco nového :roll:
Visi, ta scéna nemohla chybět? :D Ok, píšu si: pro Visi příště ještě víc ne/únikových scén z předsíně... :lol:
Sinme - děkuju, pán hecovateľ :P
Citovat
+3 #4 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (III.)Sinme 2022-12-08 20:59
Ach, vzdych. To bolo také nežne romantické. Moc, moc, moc krásny záverečný diel a ja sa veľmi teším, že poviedka neskončila len u dvoch. Tento jeden presne by tam ešte chýbal.
Veľmi sa mi páčilo, že sa nedorozumenie medzi nimi vysvetlilo tak rýchlo, a pri tom prirodzene a zbytočne sa nič nehrotilo. :lol:
No proste. To najlepšie nakoniec.
Citovat
+4 #3 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (III.)visions_of_dream 2022-12-07 14:17
Ach, tak nejlepší díl na konec! Miluju ty popisy jejich pocitů, jak moc si to oba užívali, to si to člověk prostě nedokáže neužívat s nimi. :D A přes to nedorozumění se krásně přenesli, to mám radost, že na tom ten vztah nijak neutrpěl. :-)
A scéna, kdy je jeden natisknutý u zdi/dveří a druhý ho blokuje rukama, ta prostě nemohla chybět, nejlepší. ❤️
Citovat
+3 #2 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (III.)Zdenda TB 2022-12-07 14:15
Bude to vícedílné? By bylo dobré, kdyby ano, je to hezky našlápnuté do pokračování.
8) Jsem si totiž myslel, že to bude, stejně jako předloha, jen trojdílné.
Citovat
+3 #1 Odp.: Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (III.)GD 2022-12-07 09:09
Zase si nezklamala. :D ♥ Teda jak jsem to četl, tak v určité části jsem se o ně bál s myšlenkou, že i ty jsi se přidala k nejmenovaným kvalitním autorům, kteří dosti stavěj na nedorozumění. Naštěstí si to neukončila před tím než došlo k vyjasnění a udobření, díky.
Citovat