Dv@ online, verze 2 – Nad propastí (II.)

Ty tři týdny utekly, ani nevím jak! Prořítily se kolem mě zběsilým tempem. Ale nebudu si tu hrát na tupýho, že jako vážně nevím, jak se to stalo. Moc dobře vím, čím to je. A kdo za to může.

Kermit.

Nebo teda, abych to řekl jednoznačně: oba za to můžeme. On mě do ničeho nenutí ani netlačí. Ještě aby! On to teda podle mě ani nemá v povaze, je spíš… poslušnej. A to se mi na něm líbí.

A ještě plno dalších věcí se mi na něm líbí. Třeba to, jak je to pro něj všechno… nový. I proto mě ten sexting s ním baví mnohem víc než s jinýma klukama. Oni už totiž vědí, co a jak. Jde jim rovnou o to jedno. Nebo třeba i o to druhý, ale vždycky přesně vědí, o co jim jde. On neví nic. Je nádherně nezkušenej – a mě baví mu to všechno ukazovat. Vést ho. Učit ho. A baví mě být svědkem toho, co to s ním dělá.

Bože, a naživo by mě to bavilo milionkrát víc! Naživo by to bylo všechno ještě milionkrát žhavější. Bylo by…, mohlo by být…, může být… Bude?!

Nevím. Už jsem z něj vytáhl, že je taky z Prahy. Takže v tomhle nám štěstí přeje. I když je pravda, že za ním bych byl schopnej i někam dojet, kdyby chtěl.

Jenže to je právě to. Nejsem si jistej, jestli chce. Dvakrát jsem to zkusil jenom tak nenápadně naťuknout… A nikdy se nechytl. Což mě docela zmátlo, protože popravdě na to nejsem zvyklej. Znám to spíš naopak – já musím odmítat ty kluky, kteří by se mi sami rádi nacpali do postele už po prvních pár vyměněných sextovkách.

Na druhou stranu je pravda, že jsem ještě nikdy nenavrhoval schůzku klukovi, kterej se teprve hledá. Kterej teprve objevuje reakce svýho těla… a je z nich zmatenej a znejistělej. Ještě nikdy jsem netahal do svýho pokoje někoho, koho kluci teda očividně vzrušují, ale zároveň ho svým způsobem děsí, protože on netuší, co tahle skutečnost pro něj a pro jeho budoucnost znamená…

Takže… rozhodně ho nechci do ničeho tlačit, to ani náhodou. Ale zároveň bych rád aspoň tušil, jak to mezi náma je. Jestli je aspoň nějaká šance, že se sejdeme. Stál bych o to, moc. A vím, že jemu by se to taky líbilo. Ale pokud z jakýhokoliv důvodu řekne, že nechce, tak je asi načase, abych se zase začal poohlížet někde jinde. Protože už jsem si tři týdny na kolej nikoho nepozval. A už i Libor ohledně toho začal mít rádoby vtipný narážky, jestli prý nejsem nemocnej nebo tak.

Nejsem. Jenom od té doby, co si píšeme s Kermitem, nemám jaksi na nikoho jinýho chuť.

A tak se nakonec odhodlám.

Zrovna jsme spolu dohráli další kolo naší extra oblíbený hry na „kámoše jeho bráchy, kterej studuje medicínu“ (a to mi přitom Kermit po čase řekl, že ve skutečnosti žádnýho bráchu nemá). Tentokrát jsem ho to nechal zakončit tím, že si pak přede mě kleknul a vykouřil mi. Pořád měl ale tendence bloudit mi rukama po zadku, i když jsem mu to vysloveně zakázal, a tak jsem mu nakonec musel svázat ruce za zády. Vypadá to totiž, že Kermit kromě toho, že je na kluky, je taky lehce submisivní, což je pro něj taky novinka… A pro mě je to o důvod víc, proč ho chtít poznat osobně. Protože by nám to prostě v posteli neuvěřitelně ladilo.

Když z něj vydyndám, jak se mu to celý dneska líbilo, a užiju si jeho pochvalný slova i emoji, vypálím to na něj narovinu: „Kermite, pozítří budu mít na koleji volnej pokoj.“ Do podrobností nezacházím – nemusí vědět, že mám na koleji volnej pokoj v podstatě kdykoliv, kdy si ho zamluvím, protože je to jednolůžkáč, ve kterým se s kámošem střídáme podle potřeby.

Docela dlouho pozoruju jenom objevující se a mizející upozornění, že Kermit mi píše zprávu, než se mi konečně na displeji objeví: „A to má být jako pozvánka? 😉“

„Ne, to ti píšu jenom proto, abys mi mohl závidět. A představovat si, co asi tak na tom pokoji dělám. 😲 Jasně, že to byla pozvánka, Žabáku! 🐸“

„A co bys tam dělal tak skvělýho, že bych ti záviděl? 😉“

Docela dlouho na tu otázku hledím a nevím, jak si ji přebrat. Naznačuje mi tím, že to, že by přišel, je prostě totálně mimo mísu? Proto se zaměřuje jenom na první část té mé věty a to o té pozvánce úplně ignoruje…?

Nakonec se rozhodnu zkusit svý štěstí naposledy. A jestli se nechytne ani na tohle, tak to balím. „Popravdě? Představoval bych si, co bych s tebou dělal, kdybys přišel.“

„Aha! A předpokládám, že kdybych se zeptal, co bys se mnou dělal, kdybych přišel, tak mi řekneš, ať přijdu a zjistím si to sám…? 😇“

„Předpokládáš správně.“ A pak vsadím všechno na jednu kartu a doplním: „Hele, Kermite, budu upřímnej. Sexting s tebou je skvělej, ale pořád je to jenom sexting. Jenže za těmahle písmenkama se skrývá skutečnej kluk, kterej čas od času potřebuje skutečnej sex. A ty… V jednom ze svých prvních vzkazů jsi mi psal, že nemáš tušení, co by s tebou udělalo, kdyby se tě nějakej kluk doopravdy dotýkal. A že to bohužel nemáš jak zjistit. Já si teda myslím, že tu odpověď už znáš, že už ji oba známe, ale nabízím ti možnost to zjistit v reálu. Takhle nějak ber tu pozvánku. Jestli to ještě pořád chceš zjistit, udělám to pro tebe. A nebudu kecat, pro sebe taky, protože si jsem jistej, že si to užijeme oba. Takže… jestli chceš, tak přijď. A jestli nechceš, taky v pohodě, respektuju to. To je asi tak nějak v kostce celý.“

Reakce mi přijde až za tři minuty: „A můžu si to ještě během zítřka rozmyslet?“

„Jasně 🙂 Nebo víš co, pošlu ti, kde a jak mě na těch kolejích najdeš – a pozítří od pěti tam budu čekat. Buď přijdeš, nebo nepřijdeš. Nemusíš mi to nijak vysvětlovat. A když nepřijdeš, už se k tomu nikdy nevrátím, hm? Nemusíš se kvůli tomu cítit nějak hloupě.“

Ale já teda vážně doufám, že přijdeš. Moc rád bych tě poznal osobně, Žabáku.

***

Když se proplítám venkovním areálem vysokoškolských kolejí, připadám si… hrozně nepatřičně. Nejenom že mi přijde, že každej, kdo se na mě podívá, si musí hned pomyslet, že tam nemám co dělat – i když to si zřejmě jenom sugeruju, protože když se tak rozhlížím, vidím, že spousta těch lidí vypadá stejně mladě a vyjukaně jako já. Tak… je říjen, semestr teprve začal, takže spousta těch prváků se asi ještě rozkoukat nestačila…

Hlavně si ale připadám nepatřičně proto, že… no, kvůli cíli své cesty. Kvůli tomu, že jdu navštívit kluka, kterej mě k sobě sice pozval, ale kterej až zjistí, kdo doopravdy jsem, tak mě zabije. Jo, no, mám obavu, že mě fakt přetrhne vejpůl. Přesto ale… pokračuju dál. Protože… nějaká část uvnitř mě doufá, že v něm zvítězí to jeho… dospělejší já. To jeho já, který mi bylo ochotný poradit, když jsem se na něj obrátil s tím, že si sám se sebou nevím rady. To jeho já, kterýmu jsem kvůli tomu všemu nebyl vůbec k smíchu. To jeho já, který mi ukázalo věci, co jsem do té doby vůbec neznal, o kterých jsem neměl ani tušení… A to jeho já, který mi nabídlo, že to svý zaškolování dotáhne do konce. Tomuhle dospělýmu já by přece nemuselo vadit, že nejsem žádnej anonymní Pražák, ale že se známe, ne?

Protože jakkoliv jsem byl původně rozhodnutej mu nikdy v životě neodhalit, že Kermit jsem já, tak… Prostě když vás někdo přivede k tolika neskutečným orgasmům, aniž by u toho osobně byl, a pak vám nabídne, že si to s váma sehraje i v reálu, tak není o čem. To jdou holt veškerý strachy nebo doporučení zdravýho rozumu stranou. Je totiž pravda, že těžko bych hned tak z fleku našel někoho jinýho, komu bych se odhodlal se vším svěřit… a kdo by pro mě měl takový pochopení… a komu bych věřil natolik, že bych se nebál k němu na ten pokoj přijít.

Naposledy vytáhnu mobil a ověřím si číslo pokoje, kterej mám hledat. B573. Okej. Zároveň se podívám, kolik je hodin. Čtvrt na sedm. Pravda, mám trochu zpoždění, přece jenom… no přece jenom jsem se doma ještě chvilku odhodlával, nebudu si tu hrát na superhrdinu. S povzdychnutím si na mobilu vypnu zvuk, zastrčím ho zpátky do kapsy a vpluju do kolejní budovy B.

Pokoj v horním patře najdu rychle. A stejně rychle na něj i zaklepu. Nechci si dát prostor pro to si to rozmyslet.

Jo, tak ještě bych možná mohl utýct, ale to —

Dveře se ale najednou otevřou, objeví se v nich Tadeáš… a mý nohy zůstanou přimražený do podlahy. Teď už bych utýct nedokázal.

„No to snad…,“ vydechne překvapeně, „co tu sakra chcete?“ Pak vystrčí hlavu ze dveří a rozhlídne se po chodbě. „Ségra je jako kde…?“

Nasucho polknu. „Není tu.“

„Jak – není?“ ještě pořád mu to nedochází. „Tak co sem lezeš? Nebo počkej, něco se jí stalo?!“

„Ne, ježíši, nic se nikomu nestalo,“ mám chuť na něj protočit oči, protože ten původní Tadeáš ve mně tuhle chuť prostě probouzí na první dobrou, ale ovládnu se. „Přišel jsem, protože… jsi mě pozval.“

V Tadeášových očích se promítne celej slovník podstatných jmen. Nechápavost. Zmatek. Uvědomění. Nevěřícnost. Vztek.

A to poslední mu v očích i zůstane, když rychlostí blesku hmátne po mé paži, vtáhne mě do pokoje, zabouchne za náma a mrskne mnou o dveře. „Co to má sakra znamenat?“ zasyčí na mě rozzuřeně. „Co to na mě jako zkoušíš, ty parchante?!“

Spolknu ten nervózní knedlík, co se mi tvoří v krku. „Nic na tebe nezkouším, fakt!“

„Nekecej!“ bouchne pěstí do dveří kousek od mé hlavy. „Nevypadáš ani trochu překvapeně, že jsem ti otevřel dveře zrovna já! Věděl jsi to, netvrď mi, že ne!!!“

„Jo, věděl, ale…“

„Takže se zeptám znovu: co to tu na mě hraješ?!“ šlehají mu z očí blesky. „Zjistil jsi, že jsem TaddyBear, a proto jsi mi napsal? A vytáhl ze mě plno věcí? Abys mě teď mohl vydírat?!“

„Cože?“ vykulím na něj oči. „To vůbec ne! Jo, věděl jsem, že jsi to ty, ale… Nic jinýho jsem na tebe nehrál! Všechno, co jsem ti kdy napsal, byla pravda…“

„To jistě, ty zmetku prolhanej, to ti tak budu věřit!“ znovu plácne dlaní do dveří, pak ode mě ale pár kroků poodstoupí a založí si ruce na hrudníku. „Jak jsi to zjistil? Spusť! A komu všemu jsi to vytelil? Ví to i ségra?!“

„Já jsem nikomu nic neřekl, Tadeáši, jasný? Nikomu. A na Helen se nezlob. To ona na to přišla… a zmínila se mi o Povídkách… Ale jenom mezi řečí. Netušila, že mě to bude zajímat. A popravdě, ani já jsem netušil, že mě to začne tak zajímat, to jsem ti i…“

„Víš co,“ skočí mi do řeči, „mně je u prdele, kdo co tušil nebo netušil. Seber se a vypadni.“

Znovu znejistěle polknu. Sakra. Tohle se vůbec nevyvíjí dobře! Jeho postoj je naprosto jednoznačně odmítavej, přesto se nechci tak snadno vzdát. Na to mi všechno to, co jsme spolu ty poslední čtyři týdny prožívali, přijde příliš… skvělý a jedinečný.

„Ale proč? Chtěl jsi, ať přijdu. Říkal jsi, že máš chuť na opravdovej sex.“

Zprudka se nadechne nosem. „To mě spolehlivě přešlo, sotva jsem uviděl stát za dveřma tebe.“

Prohrábnu si rukou vlasy. „Nekecej. Říkal jsi, že je ti jedno, jak kluci, který si pozveš na kolej, vypadají. Že je pro tebe důležitý, jestli jsou ti sympatičtí a jestli si rozumíte.“

„No – a teď jsi to trefil. Ty,“ udělá krok směrem ke mně a ukazováčkem mě dloubne do hrudníku, „mi nejsi sympatickej ani trochu!“

„Při tom chatování to vypadalo jinak!“

„To jsem nevěděl, že seš to ty! To je to tak těžký pochopit?“

„Jo, tak asi očividně je! Jakej je v tom rozdíl? No tak se známe delší dobu – ale pořád jsem to já, s kým sis skoro každej večer vyměňoval ty žhavý zprávy!“

„To není jenom o tom, že se známe delší dobu, Adriane!“ znovu si založí ruce na hrudi. „Chodil jsi sakra s mou ségrou!“

„Chvilku! A dávno!“

„A děsně mě sereš!“

Přes rty mi přeběhne lehkej úsměv. „Tak… to by zase tak vadit nemuselo, ne? Když tak rád krotíš neposlušný kluky.“

„To radši budu stepovat bosej na rozžhavený lávě, než abych chtěl v posteli krotit zrovna tebe!“

„Hm, pěkný. To použij v některé své povídce,“ znovu se pousměju, ale tentokrát spíš posmutněle. Dochází mi totiž, že tenhle boj mám prohranej.

Vytáhnu z rukávu poslední argument. Kterej jsem vytahovat nechtěl, protože… nechci ho o nic prosit. Nechci škemrat. Ale na druhou stranu… chci odsud odejít s tím, že jsem zkusil všechno.

„Slíbils mi to, Tadeáši,“ udělám krok směrem k němu a naléhavě se mu zahledím do očí. „Slíbils mi, že to pro mě uděláš, abych zjistil… abych zjistil, co a jak. Jaký to bude. A říkal jsi, že si to užiješ taky. Proto jsi mě sem pozval. A proto jsem přišel.“

Chvíli mi ten upřenej pohled zvážněle oplácí. Už po mně očima nemetá blesky, což je pozitivní… Jenže nakonec zavrtí hlavou, o kousek mě odstrčí, otevře dveře a pokyne mi rukou na chodbu. „Běž pryč, Adriane. Běžte pryč oba, ty i Kermit. Vypadněte.“

„Okej,“ nepatrně trhnu rameny… a se sklopenou hlavou odejdu.

***

Ty dva týdny se táhnou tak nechutně hlemýždím tempem, že… jsem z toho úplně bez nálady.

Bodejť bych nebyl. V podstatě celý je musím trávit na koleji v tom mrňavým a nevybaveným pokojíku. Nerad bych se totiž doma setkal s Kermitem… teda s Adrianem, kterej vždycky býval u ségry pečenej vařenej, a pochybuju, že na tom ti dva něco změnili. Nemají důvod.

Nebudu si tu ale hrát na tupýho, že nevím, proč především jsem bez nálady.

Prostě mi ten sexting s Kermitem chybí.

On mi chybí.

Jednoduše ho nemůžu dostat z hlavy.

Do kelu.

Nejdřív jsem byl děsně vytočenej. Fakt děsně. Když jsem otevřel dveře, za nima stál on… a mně to všechno došlo, musel jsem se držet zuby nehty, abych mu jednu neubalil. Za to, že si se mnou celou dobu tak hrál. On se mnou!!!

Pak mi to celý odvykládal… a já… Chtěl jsem mu to věřit. Ale zároveň jsem i nechtěl. Pořád jsem se cítil děsně podvedenej. A možná i malinko… využitej? Říkal jsem si, že mi to přece mohl napsat dávno. Jo, tak prvních pár vzkazů na Povídkách mi poslal anonymně, to by se dalo pochopit, ale potom, když to naše dopisování pořád trvalo a nabíralo na intenzitě, tak se s tím měl vytasit. Dal by mi tím šanci to celý odpískat dřív. Nemuselo to dojít tak daleko. Nebo taky mohlo – ale rozhodl bych se k tomu na základě všech informací.

Jenže během dalších dnů jsem o tom přemýšlel. A začal jsem na to nahlížet i z jiných stran. A z té jeho strany. Možná už od začátku tohle celý rozjel s tím, že se nikdy nedozvím, kdo doopravdy je. Že se na mě prostě obrátí o radu, a až se s tím vším, co se mu novýho děje v životě, trochu srovná, tak si psát přestaneme.

Pak se to ovšem trochu zvrhlo; místo abychom si psát přestali, naopak jsme to zintenzivnili. Bral to, jak to přišlo, ale pořád ještě se mi nechtěl cpát do života. Proto taky na ty mý první nenápadný narážky ohledně případnýho srazu nijak nereagoval. Ale když jsem se té představy, že se setkáme osobně, nevzdal, a dost jednoznačně jsem ho k sobě pozval, přičemž jsem si dal fakticky záležet na tom, aby za mnou přijít chtěl, tak si možná pomyslel, že teda jo. Že do toho půjde. Což je od něj svým způsobem dost odvážný – určitě si uměl víc než jenom dobře představit, jak asi budu reagovat, až otevřu ty dveře.

Hm, odvaha. Další vlastnost, která se mi na něm líbí. Ne že bych jich ale potřeboval hledat víc, než na který už jsem stihl přijít dřív.

No a v neposlední řadě tu máme to, s čím se vytasil jako s posledním. Že jsem mu to slíbil. Slíbil jsem mu, že mu s tím vším pomůžu, což jsem snad splnil, a slíbil jsem mu, že když přijde, tak ho nechám zjistit, jestli se mu to bude líbit i v reálu.

A slíbil jsem jemu – i sobě, že si to užijeme.

A pak jsem ho vyhodil.

Vyhodil jsem ho mimo jiný proto, že jsem si myslel, že s ním to nepůjde. Jako s Adrianem. Že mi s ním nepůjde dělat všechno to, co jsem psal Kermitovi. Jako kdybych si je pořád nedokázal sloučit do jedné osoby.

Jenže… teď už vím, že to je taky blbost. Stoprocentně mi to půjde. V mých představách už to totiž jde.

Představuju si, jak jeho, Adriana, přivazuju k posteli. Ne proto, že bych na něj byl naštvanej za to tajnůstkaření! To vůbec ne. Vztek a naštvání do takovýho hraní nepatří. Ale představuju si to proto, že vím, že se mu to tak líbí. A mně koneckonců taky. A představuju si, jak je mi to jeho nahý tělo úplně k dispozici. Jeho tělo, Adrianovo. Jak ho hladím a líbám úplně všude… a pak ho beru do pusy. Jak u toho vzdychá. Adrian. Tím svým hlasem. Protože se mu to líbí – s klukem. Se mnou. A představuju si, jak mi stříká do úst. Adrian. A z té představy, jakkoliv je konkrétní a je v ní vyloženě přeAdrianováno… tak z té představy mě úplně bolestivě tlačí v podbřišku. Touhou. A chtíčem.

A tak se nakonec natáhnu pro mobil… a vyťukám tam tři jednoduchý slova.

***

Než zaklepu na dveře pokoje 573, ještě jednou si tu zprávu přečtu. „Zítra v šest.“ Tak… snad jsem to dobře pochopil. Že Tadeáš myslí tady a ne třeba u nich doma.

Dneska jsem tu přesně, tak nějak bych si nedovolil přijít o hodinu později jako posledně. Jinak se ale nic nezměnilo. Jsem tady – a jsem stejně nervózní jako tenkrát. Protože vůbec nevím, co mě čeká. Netuším, proč mě sem pozval. Jestli si to chce všechno ještě jednou nějak vyříkat… nebo jestli třeba…

Tadeáš otevře skoro dřív, než schovám pravačku zase do kapsy. „Čau,“ kývne na mě, ustoupí a gestem mě pozve dál. Pousměju se. Tak vida, ono je oproti posledku jinak víc věcí – není vytočenej doběla, netáhne mě vztekle dovnitř…

„Ahoj,“ pozdravím ho taky, když se kolem něj protahuju do maličkaté předsíňky.

„Odložíš si? Nebo kolik máš času…?“ zapátrá, zatímco za náma zavírá.

Pokrčím rameny. „Kolik bude potřeba. Takže jestli mě nehodláš zase hned za pět minut vyhodit, tak si odložím…“

Přes tvář mu taky přejede úsměv, ale hned zase zvážní. „Nehodlám tě za pět minut vyhodit. Ale můžeš odejít kdykoliv, Adriane. Jasný?“

V páteři mě z těch jeho slov zamrazí. Vzrušeně. Z toho příslibu, kterej se za nimi skrývá. „Jo, jasný,“ hlesnu, sundám si bundu a hodím ji na věšák přes tu jeho, pak si dřepnu a zuju si boty.

A když se znovu narovnám, srazím se pohledem s tím jeho.

Nedokázal bych teď očima uhnout, ani kdybych chtěl. Jakože nechci.

A to ani přesto, že se v těch jeho hlubokých tůních začnu téměř topit.

Nenechá mě ale máchat se v tom dlouho. Zatlačí mě do ramene, takže o dva kroky ucouvnu, nalepím se zády na dveře… A on ty dva kroky udělá taky, zapře se o ruce těsně vedle mé hlavy… a políbí mě. Hladově. Svůdně.

Úplně automaticky oči zavřu, přestanu se topit v těch jeho… a místo toho začnu lapat po dechu. Aaach… Netrvá to dlouho, ten polibek, ale když se ode mě Tadeáš odtáhne, je ze mě… jinej člověk. Už vím, jaký je to líbat kluka. Už vím, jaký je to líbat Tadeáše. A už vím, že je to skvělý.

Znovu se na něj podívám a začnu zvedat ruce, chci mu je obtočit kolem krku, přitáhnout si ho k sobě a svými rty si vyžádat pokračování, ale Tadeáš mě drapne za předloktí a s úsměvem mi ruce podrží před hrudníkem. A já mu ten úsměv chápavě vrátím. Okej, chce, aby bylo po jeho. Tak ať je. Já se jeho vedení poddám rád.

Když se ujistí, že jsem ho pochopil, přestane mi svírat předloktí a místo toho ze mě začne sundávat triko. Zvednu ruce, aby mi ho mohl přetáhnout přes hlavu, a on se na mě znovu usměje. Pořád ale nic neříká, a tak mlčím taky a starám se jenom o to, abych se pravidelně nadechoval… a vydechoval.

Přehodí mý triko přes naše bundy, pak si svlíkne svoje tričko a i to skončí na stejné hromadě. Přejedu lačným pohledem jeho nahej hrudník, nemůžu odolat, ale pak oči zase zvednu a zakotvím jimi v těch jeho.

Skloní se ke mně a znovu mě dravě políbí, zatímco jeho ruce zabloudí k zapínání mých kalhot. Má je rozepnutý raz dva – nestihnu se ani zastydět a už dřepí a roluje mi je ke kotníkům, zatímco přímo před očima se mu zhoupne mý už teď parádně nažhavený péro. Tadeáš mi pomůže vysoukat se z kalhot, boxerek i ponožek, aniž bych u toho ztratil rovnováhu, a když se znovu zvedá na nohy, rádoby omylem přejede dlaní přes můj klín. Hlasitě vzdychnu a celej se natisknu do dveří, jako kdyby mě do sebe mohly a chtěly vsáknout.

Tadeáš se jenom potěšeně zašťuří, ještě jednou se ke mně skloní – ale tentokrát mě nepolíbí, pouze olízne mou lícní kost. Znovu zavzdychám, napůl zklamáním a napůl roztouženě… Ale to už cítím, jak mě bere za ruku a odvádí mě do pokoje.

Nebo spíš do pokojíčku. Je maličkej – postel pro jednoho, stůl se židlí a dvě skříně. Co by taky studenti mohli potřebovat víc, že jo? A my dva toho už vůbec nepotřebujeme víc. Nám by stačila jenom ta postel. Ke které mě Tadeáš dovede, otočí se na mě – a významně se na mě zaculí.

Vím, co po mně chce. Naše sextovací hry často začínaly takhle. Že jsem se nahej položil na postel. No, tak tentokrát už se zastydět stihnu, když si lehám na záda, zatímco mě Tadeáš propaluje očima. Stydím se, ale zároveň mě ten jeho zkoumavej pohled neskutečně rajcuje. Ruce položím podél těla a prsty zaryju do peřiny.

Tadeáš mě tím svým hodnotícím pohledem netrápí dlouho. Přidřepne si vedle postele, sáhne si do zadní kapsy kalhot – a vytáhne složenou kravatu, kterou začne přímo před mýma očima rozmotávat. Sleduju nejdřív tu kravatu… Pak jeho mrštný prsty… A nakonec se mu zahledím do očí. Vyzývavě na mě pozvedne obočí a já, protože nechci narušit to naše jiskřivý mlčení, prostě jenom zvednu ruce a položím si je nad hlavu.

Tadeáš mi sváže zápěstí k sobě a já cítím, jak už jenom z toho pocitu, že teď jsem mu vydanej na milost i nemilost, můj natěšenej junior šílí a vyvádí. Pak se ke mně Tadeáš nakloní, líbne mě na tvář a kousek od mýho ucha polohlasně pronese: „Kdyby se ti něco nelíbilo, tak mě zastav.“

Kývnu na znamení souhlasu… a zachvěju se. Vzrušením. Nedočkavostí.

A strachem? Možná, malinko. Ale mám strach spíš ze sebe a svých reakcí.

Z Tadeáše opravdu ne. Koutky úst se mi zvednou do nepatrnýho úsměvu, když si vzpomenu, jak mi několik týdnů zpátky u nich v bytě řekl, že kdyby mě někdy držel nad propastí, milerád by mě pustil. Tenkrát jsem mu to i věřil.

Dnes mu taky věřím. Ale úplně jinak.

Dnes vím, že mě do žádný propasti spadnout nenechá.

***

Přejedu očima a pak i dlaněma po tom jeho horkým, žádoucím těle. Svíjí se mi pod rukama, vrtí se a do toho tak smyslně kňourá, že se z toho můžu zbláznit.

Jsou to jediný zvuky, který se odrážejí od stěn tohohle maličkýho pokoje. Jinak jsme úplně potichu. Protože během těch hodin a hodin sextingu jsme si toho už řekli hodně. Sexting beze slov dost dobře provozovat nejde. Ale teď jsou slova nadbytečný. Nahradí je dotyky… a pohledy z očí do očí.

Přesunuju se po jeho těle níž a níž, kolenem mu naznačím, ať odtáhne nohy dál od sebe, a na vzniklý místo se uvelebím do pohodlnýho posedu na patách. Znovu spočinu mlsným pohledem na jeho spoutaných rukách… na jeho nahým hrudníku… a na jeho rozkroku.

Sám pro sebe se usměju. Tohle celý už dávno neděláme proto, aby si Adrian zkusil, jestli mu klučičí dotyky budou příjemný. Odpověď na tuhle otázku mám naservírovanou na matraci přímo před sebou. Ne. Teď už to děláme proto, aby si Adrian zažil a užil to, jak moc mu to všechno bude příjemný. A abych si to já užil s ním.

Začnu se ho dotýkat úplně stejně, jak jsem mu to popisoval při našem prvním sextovacím dostaveníčku. Pamatuju si to. Všechno. Téměř slovo od slova. A tak ho nejdřív hladím po vnitřní straně stehen. Pak mu v dlani promačkám koule. Pak mu prstem přejíždím po hrázi. To jeho nadržený, cukající se péro schválně přehlížím jako dlouhý širý lány, ale místo toho se zadívám Adrianovi do tváře a počkám si, až otevře oči. A pak si přiložím ukazováček ke rtům… a smyslně ho vcucnu do pusy. A Adrian přivře oči a roztouženě vydechne.

Jakkoliv jsme si při sextingu vždycky vystačili se slinama, tak tohle je přece jenom něco jinýho; pro Adriana je to všechno poprvé, a tak zašátrám rukou pod peřinou, kam jsem si schoval tubičku s gelem. Když si ho nanáším na ukazováček, rozhodně s ním nešetřím, protože chci, aby si Adrian z tohohle poprvé odnesl jenom samý příjemný zážitky.

Adrian mě upřeně pozoruje a nevědomky si u toho samým napětím skousává rty, a tak k němu vyšlu povzbudivej úsměv… A pak už věnuju pozornost zase jeho rozkroku. Levačkou mu začnu promačkávat koule, zatímco nagelovanej ukazováček do něj začnu pomaloučku, polehoučku zasunovat.

Hraju si s ním hezky dlouho, než do něj ten prst vstrčím celej. Adrian zatíná snad všechny svaly na těle včetně těch uvnitř něj a do toho tak rajcovně vzdychá, že můj vlastní pták z toho pomalu chytá hysterickej záchvat.

A ten jeho teda taky.

A tak se rozhodnu ho už déle netrápit, a zatímco prstem ho zevnitř opatrně, zlehka prozkoumávám, skloním se a toho jeho tvrdýho, touhou už očividně parádně rozbolavělýho nadržence vsaju do pusy.

„Panebožeee!“ zaúpí Adrian a škubne sebou tak mohutně, že mi jeho péro z pusy málem zase vyklouzne.

Laškovně ho olíznu po žaludu, pak k Adrianovi zvednu oči a počkám si, až on ty svoje ke mně sklopí. „Všechno v pohodě?“ přeptám se radši.

„Jo!“ přikývne. „Jenom… no… asi už to dlouho nevydržím,“ přizná potichu.

„To nevadí,“ uklidním ho s úsměvem. „Teď na žádný ‚ještě nesmíš‘ nehrajeme, hm? Prostě si to užij podle sebe.“

„Tak jo,“ vydechne a vděčně se na mě usměje. Ještě chvilku se do něj vpíjím očima, líbí se mi, jak jsou ty jeho zastřený vzrušením a očekáváním… A pak znovu skloním hlavu. Ukazováčkem dál rejdím v jeho nitru, jeho penis si nechám vklouznout do pusy, prsty volný ruky obtočím kolem kořene a pevným stiskem si ho přidržuju.

Nestihnu si v duchu ani pomyslet, jak je kombo všech tady těch vjemů a pocitů boží – a to už sebou Adrian začne nekontrolovatelně škubat, jeho nitro se začne svírat kolem mýho prstu a on mi začne stříkat do pusy, zatímco to všechno doprovází hlasitým sténáním a hekáním.

Vycucnu ho do poslední kapičky, ale dál ho jemňounce opečovávám jazykem, zatímco z něj pomalu vytahuju prst. Počkám si, až se mu přestane chvět podbřišek a až přestane tak namáhavě lapat po dechu, věnuju jeho teď už značně vysílenýmu kámošovi poslední pusu, a opatrně se po Adrianově těle vyplazím výš, abych mu mohl rozvázat ruce… a pak si lehnout vedle něj a přitáhnout si ho do náruče.

„Můžu taky…?“ zavrní, aniž by otevřel oči.

„Co?“

„Tě obejmout.“

„Jestli chceš,“ neznatelně pokrčím rameny.

„Jasně že chci,“ řekne a obtočí kolem mě svý paže – a mě ta jeho odpověď neuvěřitelně moc potěší. Tím, jak je samozřejmá. Jasně že chci.

Ještě nedávno jsme nechtěli nic jinýho, než být od sebe co nejdál. Pokud možno se vůbec nepotkávat. A když už, tak zkrátit ten čas ve společnosti toho druhýho na minimum.

Pak jsem se ho dotýkat chtěl. A moc. Ale nevěděl jsem, že je to zrovna on, koho ve svých představách tak rád hladím… a přivádím k rozkoši.

Pak jsem ho poslal do háje – a vypadalo to, že se zase vrátíme k tomu vzájemnýmu přehlížení, ignorování a vyhýbání se jeden druhýmu. V tom lepším případě. V tom horším že se budeme vyloženě nesnášet.

A hle. Najednou jsme tady. Spolu. On jasně že chce obejmout mě – a já jasně že chci držet ho v náručí.

Chci ho držet… a už nikdy nepustit.