Jedno písmeno

Zšeřelý pokoj, v něm jediný zdroj světla – mírně zaprášený monitor. Kakofonické tóny punku. Hlasitost ztlumená na minimum v příkrém protikladu ke stylu hudby. Punk a potichu dohromady? Nesmysl! Stejně absurdní láhev velmi drahého kubánského rumu, osaměle stojící vedle prázdné sklenky – nalevo od jediného rozzářeného zdroje světla – na jejímž dně se rozpouští poslední kostka ledu. Anarchii hudby a snobství alkoholu doplňuje zlatý Buddha na polici nad monitorem, obklopený několika fotografiemi v rámečcích.

Všímavý pozorovatel by v denním světle nepřehlédl ani výrazné obrysy velehor za rozesmátou trojicí mužů mezi dvacítkou a třicítkou, ani podobnost postavy sedící před monitorem. Je to ten uprostřed, i když ne tak docela. O pár let a vrásek okolo očí starší, avšak se stejně neupravenou patkou tmavě hnědých vlasů, padajících přes vysoké čelo skoro až k očím klasického tvaru, sytě modrým, bystrým, nyní však s unaveným výrazem. Nic divného ve tři ráno.

Těsně po půlnoci, s polovičkou láhve rumu v sobě, vytvořil jeden ze svých společensko-politických komentářů, patřících do kategorie ráno-to-smažu. Tak dneska by už stačilo, pomyslí si, když i v tuhle nekřesťansky brzkou hodinu přibývají další a další komentáře, které on svým občasným zásahem popichuje.

Z několika tisícovek sledujících jich už pár stovek zareagovalo veřejně i do zpráv, ale soukromé zprávy ho v tomhle okamžiku příliš nezajímají, ty s ránem nevymaže.

Nalije si poslední sklenku, proscrolluje poslední komentáře, přiloží plamínek zapalovače k poslední cigaretě, napíše závěrečnou cynickou poznámku. Oslovuje v ní svůj početný fanklub „vy kundy“. Určitě jim ta paralela se starcem na Hradě dojde. Ještěže už snad brzy půjde do pr…! Taky bych měl jít. Ztratit se z veřejného života, přestat psát, nečíst nesmysly, začít zas cestovat a najít cestu zpátky k lidem z minula. Naivní představa, ale co když?

Pohledem zabloudí k jedné z fotografií. Po téhle expedici se jejich cesty definitivně rozešly. On stále známější, oni stále stejní, vášnivě zbláznění do dalekých obzorů i do sebe navzájem až do toho jediného večera, kdy…, radši nevzpomínat. Když zavřel oči, ještě stále si dokázal vybavit každý detail z té noci…

„Jsme zpátky, bro! Voba, zdravý! Lituj a plač, žes zůstal doma sedět na prdeli!“

Z mobilu řval Standův nadšený hlas, aby ne. Dva měsíce v Nepálu. Měl jet s nimi, ale pár týdnů před odjezdem dostal nabídku, která se neodmítá. První větší samostatnou zakázku, šanci, na kterou čekal od té doby, kdy praštil se školou, utekl do Prahy a začal se živit trochu jinak, než si jeho rodiče vždycky přáli. Nedokázal tomu odolat. Kluci se nadšeně netvářili, ale chápali.

Chvíli poslouchal Standovo nadšeně neuspořádané líčení, než ho přerušil: „Přestaň hulákat a přijďte. Ty i Mirek. Dneska večer, adresu znáš.“

Samozřejmě tím myslel svou mansardu v podkroví jednoho z domů historického centra, v ulici pojmenované po českém velikánu literatury. Kde taky jinde by mohl bydlet někdo, kdo trochu naivně snil, že jednou bude do kolonky zaměstnání psát slovo spisovatel? Zatím měl rozepsaný jen cestopis. Kluci ho hecovali, aby popsal jejich první společnou cestu po Jižní Americe.

Standa měl snad tisíc fotografií, Mirek mu neustále připomínal, jaké příhody popsat, a jemu to nešlo. Když svoje myšlenky převedl do slov, nikdy se mu nezdály tak živé, jak si je pamatoval. Nemyslet na to! Radši objednal dovážkou malou hostinu. O pití se starat nemusel, toho měl doma dost. Otcovu oskerušovici, lepší než všechny ty profláklé sračky. A víno ze strýcova sklípku…

Dopil zbytek rumu ve sklence a oklepal se. Zlatá oskeruška! Pohledem přejel komentáře, už se asi nic třaskavého neobjeví. S povzdechem otevřel zprávy. Neznám, neznám, znám, jo, tahle taky už psala, Ludvík, Petr, jasně že jsem se zas ožral, ale to bude dobrý, přátelé, však se z toho vyspím, odpovídat netřeba.

Zarazil se až u jedné malé fotky v kruhu. S veselým úsměvem z ní vystupovala souměrná tvář mladého kluka, kterého snad nikdy v životě neviděl. A on přece měl fenomenální paměť na tváře. Co na tom, že to bylo spíš prokletí, protože si většinou k té tváři nepamatoval jméno a souvislosti, kde už dotyčného zahlédl. Rozklikl zprávu.

„Já bych fakt někdy chtěl bejt tebou.“

Zíral na tu větu. V mozku obluzeném alkoholem už nedokázal určit, jestli to dotyčný myslí vážně, nebo je to vtip či ironie. Nehodlal to zkoumat, nechtěl se ani s nikým bavit, přesto vyťukal odpověď.

„Nechtěj, je to velká bolest.“

Už chtěl zprávy zavřít, když si všiml poskakujících puntíků. Ten na druhé straně obratem psal odpověď.

„Myslíš, že kundy nic nebolí?“

A jéje, chlapec zřejmě řeší nějakou velkou existenciální krizi a nenapadlo ho nic lepšího než napsat zrovna jemu. Proč, to mu unikalo. Opravdu ho nedokázal absolutně nikam zařadit.

„Každý zvíře něco bolí.“

Tak to už by snad mohl považovat za dostatečné odpálkování. Vrátil se ke svému statusu, zkontroloval čas. Za deset minut čtyři. Tak ještě chvilku. Salónní intelektuálové už konečně půjdou chrápat a lopaty začnou vstávat. Ideální čas, aby tohle zmizelo z virtuálního světa.

Cinknutí ho upozornilo na další zprávu.

„Každopádně, je asi příjemnější ve čtyři ráno kalit u kompu než za sebou mít už dvě hodiny práce, aby i nekundy měly ráno co žrát. Nechlastej, kámo!“

Pocítil pobavení nad tím morálním ponaučením, které možná bezděky ten ušák – podle fotky ho tipoval tak na dvacet – na jeho adresu vyřkl. A pak i osten vzteku, co si to vlastně tenhle cizí fakan dovoluje.

„Prima, bro, drž se a neotravuj,“ napsal odpověď.

Tak a konec, zábavy už bylo dost. V rychlosti projel poslední komentáře, jestli se mu přece jen něco nebude později hodit, občas se nějaká perla skutečně vyskytla i mezi vším tím hnojem, a status odstranil. Nepochyboval, že printscreeny se přesto objeví a u několika svých virtuálních nepřátel to schytá. No a co, kdo někdy nekalí a nepíše blbosti na sítě. Jenom ty jeho si přečte násobně víc lidí než třeba Pepíka z Horní Dolní. Nebo toho kluka…

Nedalo mu to. Vrátil se do zpráv a rozklikl fotky na jeho profilu. Na všech hezká, mladá, uvolněná tvář. U vody, na kole, s velkým černým psem neurčité rasy, s rukama zabořenýma v něčem, co identifikoval jako těsto, a v zástěře. A u všeho ten radostný úsměv. Proč by tenhle kluk měl chtít být jím? To já bych měl chtít být tebou, bro, už jenom pro ten věk.

Odpotácel se do postele a vědomím mu proběhlo, že oním ‚bro’ už roky nikoho nenazval. Poslední, komu tak řekl, byl Standa, dva dny po té osudné noci…

Standu a Mirka poznal asi měsíc poté, kdy přesídlil do Prahy. Bydlel tehdy v příšerném sdíleném podnájmu, pracoval jako poslední poskok v jedné reklamní agentuře, málo spal, o to víc se bavil po klubech a barech, opojený náhlou svobodou a možnostmi velkoměsta. Kluk z malé vsi u moravského univerzitního města, odkud utekl po čtyřech semestrech. Promiň, táto, asi ten statek budeš muset dát ségře, já ti ho vědecky podle nejnovějších metod nepovedu. Ta vejška mi dala něco naprosto jiného, než v co jsi doufal…

Vlastně to byla náhoda jak Brno, narazit na ty dva zrovna v Blue Light, protože oni obvykle do takových podniků nechodili, a i na jeho poměry to bylo příliš drahé. Ale přitáhla je tam jedna z punkových kapel. Punk už byl v té době na ústupu, takže si sebe navzájem nemohli nevšimnout. Drtivá většina ostatních hostů byla dobře o deset let starší. Dali se na baru do řeči, vzniklo z toho přátelství a za půl roku první cesta. Přitahovali ho oba, ale on jim to neřekl. Sám ještě neměl úplně ujasněné, co a koho vlastně chce, navíc bylo na první pohled jasné, že oni tvoří nerozdělitelný pár. A on takové věci vždycky respektoval. Ten slušně vychovaný chlapec z moravské dědiny v něm stále byl. Tehdy ještě ano.

Přišli okolo osmé. Obvyklé objetí a živelné bušení do zad, tak jak to měl rád, ten fyzický kontakt s nimi se mu vždycky líbil, od první chvíle. S Mirkem možná o trochu víc než se Standou, ovšem za těch šest let, co se znali, to nikdy nepokročilo k ničemu víc. Ale ano, na cestách se sblížili. Viděl je svlečené, unavené, zvracející, krvácející, slyšel je bláznivě se smějící, když se jim něco podařilo, vnímal jejich občasné stisky rukou, plácnutí po zádech, po zadku. (Kolikrát tak plácnul Standa i jeho?) Nemohl přehlédnout jejich ranní erekce, když se probouzeli v jednom stanu, neslyšet jejich vzdechy i ryčení rozkoše, když se milovali, po jeho překotném útěku z toho stanu. Jen rychle, aby ho nenapadla žádná blbost, přece má ruce, zdravé a dvě.

Často po setkání s nimi sbalil prvního kluka nebo holku, kteří se sbalit nechali, a strávil pár hodin s přáním, že jednou je tak akorát dost. Pánové to chápali mnohem rychleji než dámy. Bylo to jednodušší a svým způsobem i živelnější, víc uspokojivé, začali postupně v jeho sexuálních preferencích převažovat. A hlavně, hlavně nechtěli hnízdit. Ta představa ho odpuzovala i na prahu čtyřicítky.

Poslouchal jejich vyprávění, Standa jako obvykle dával k dobru historky komické, Mirek ho občas usazoval do vážnějších mezí. Tak to bylo vždycky. Body and brain, doplňovali se fantasticky. Sledoval, jak v nich mizí jídlo, pití, sám se taky na uzdě nedržel.

„Chyběls nám tam, bráško,“ řekl Mirek do jedné proluky Standova vyprávění a ten horlivě přikyvoval.

„Jasně, bez tebe to nebylo ono. Hlavně ty noci a rána,“ rozchechtal se Standa a on cítil, jak rudne. Standovy narážky dokázal vždycky buď ignorovat, nebo převést do vtipu, nevadily mu, ale tentokrát cítil spíš vztek. Ne na ně, na sebe. Že se toho posledního dobrodružství dobrovolně vzdal, přestože mu za tu oběť na účtu přistála šesticiferná suma, za kterou bude pár měsíců královsky žít.

„Myslím, že jste zrovna tohle v pohodě dali beze mě,“ ušklíbl se proto. Zaznamenal Mirkův zkoumavý pohled a potom jeho mírné trhnutí hlavou, které určitě nepatřilo jemu.

„A co kdybychom to jednou nedali bez tebe?“

Standova otázka, jejíž obsah pochopil o setinu vteřiny později, než ucítil dotek jeho dlaně na svém stehně. Vzápětí mu Mirek položil dlaň na tvář, lehce zatlačil. Jediný vysvětlující pohled a pak už polibek přímo na rty. Nezmohl se na odpor, vlastně ho to ani na vteřinu nenapadlo, alkohol i vzrušení z jejich blízkosti udělaly své.

Cítil zvědavé ruce, jak se mu derou pod tričko, vyhrnují ho výš, až se musel přestat líbat s Mirkem, zvedl ruce a nechal se svléknout nejdřív z toho trika a potom i z kalhot, stejně už mu penis tlačil do zipu. Sám se nadzvedl, aby to svlékání usnadnil, a když se Standa k němu sklonil a poprvé olízl nalitý žalud, jen slastně vydechl a tlačil se hloub.

Mirek ho dál líbal, přejížděl prsty zkušeně po bradavkách, aby ho ještě víc vydráždil, občas zajel Standovi rukou do vlasů, natlačil ho níž, co to šlo.

Reflexivně roztáhl nohy. Nezůstalo to bez odezvy, kolem varlat se ovinula pevná drsná dlaň, ani nevěděl, čí ruka to byla, ale na tom nezáleželo. Užíval si jejich pozornost, ani moc nevnímal, kdy ho jemně ze sedu položili na záda, hlavně že ta kuřba pokračovala. Když se mu před obličej vyhoupl Mirkův penis, jen ho polknul a nechal si jemnými přírazy projíždět pusu. V tu chvíli bylo přirozené naprosto všechno, i to, jak mu pak Standa zvedl nohy a jazykem zavířil kolem jeho dírky, než do něj zasunul. Jenom vyhekl a nechal se ojíždět, v ústech druhý penis, až do výstřiku obou kluků, sám skoro na hraně. Však mu to potom oba vynahradili a ne jednou. Jen se na to přesunuli do jeho postele.

„Klidně ho šukej víc, má to rád,“ pobídl ho pak Standa, když se jemně zabořil Mirkovi do těla. Přitvrdil tedy, bral si ho z boku a sledoval, jak se kluci líbají a honí navzájem, protože jednou je přece málo.

Usnuli propletení do sebe navzájem, on mezi nimi, na prostěradle potřísněném sekrety jich všech.

Probudil se první, slastně se mezi nimi zavrtěl, pořád ještě si do hlavy nechtěl pustit žádné mravokárné myšlenky. Tak stalo se, jsme kámoši a chlapi, nebudeme z toho dělat žádná dramata.

Vstal a šel udělat snídani, nechal jim prostor, ať se vzbudí sami a sami si vyberou, jak budou reagovat. Moc ho nepřekvapili, když se objevili s obvyklým čus a zdar, plácnutím po zádech (a po prdeli), zasedli ke snídani. Než odešli, tak na něj Standa jen mrkl a zazubil se. Mirek nevzrušeně pronesl, že další cestu by mohli dát za pár měsíců někam na sever, jezera v Norsku a tak, a on jen přikývl.

Všechno bylo v pořádku. Dva dny. Pak jen nevěřícně zíral a poslouchal, jak do něj Standa hustí, že by si to mohli zopakovat, jen oni dva, bez Mirka, že to přece nemusí vědět. Nejdřív si myslel, že to má být nějaká zkouška, blbý prank nebo tak něco, a vcelku klidně řekl, že to v žádném případě, že jim nechce nijak bořit jejich vztah. Na to se Standa jen ušklíbl a prohlásil, že kdo by šukal pořád jen s jedním, a on bolestně zjišťoval, že někoho může znát roky, může s ním zažít někdy až extrémní situace, a přesto…

Vyhodil ho, nepříčetně na něj řval ono ‚Jdi do hajzlu, bro, rozumíš?! Jdi do prdele!!!‘. S jediným přáním, aby to všechno byla jenom fantazie, hodně špatný sen, cokoliv, jenom ne realita. To cukání zavolat Mirkovi v sobě potlačil, ať si to vyjasní mezi sebou oni dva bez něho. Už se nikdy nesešli. Také díky tomu, že se místům, kde by na ně narazit mohl, vyhýbal, a potom, rychle se začal pohybovat v trochu jiné společnosti stále častěji. V tom světě společenských a politických celebrit, kde mu bylo nějak volněji, protože tam opravdové přátelství nečekal, a proto nemohl být nikdy ani zklamaný. Vydělával a žil stále snadněji. To druhé jenom na povrchu…

Procital pomalu, v pokoji dávno světlo, jen nevyvětraný pach včerejších cigaret zůstal. Skoro poslepu rozrazil okno, závan čerstvého lednového vzduchu ho donutil ke kašli, až mu v zátylku bolestivě píchlo. Zatracený cigára, zatracenej chlast, ten kluk měl včera nejspíš pravdu. Dřív tři dny kalil a den se léčil, teď už je to skoro naopak. Dnešek bude naprosto na hovno den, i když…

Nemusel vlastně nic. V těch dvou nervózních týdnech, kdy nejen on čekal na výsledek, kdy nechtěl nic podstatného psát, nikam chodit a jenom nechat občas něco „vybouchnout“ na síti jako včera, se po vší své hektické činnosti posledních měsíců cítil skoro prázdný a k ničemu. Ostatní novináři se předháněli, kdo dřív přijde s nejfantastičtějším titulkem, uloví lepší rozhovor, co největší kontroverzi. A on? Mlčel, tedy skoro, že. Ale co, je to jeho profil, jeho názory, za tohle ho nikdo neplatí, může se přece svobodně vyjádřit jako občan a volič. Kdyby nebyla třetina národa líná zvednout zadek a aspoň jednou za pět let se dovalit k urnám, bylo by už vykydáno a klid hned po prvním kole. Když už tu je ta debilní přímá volba.

Nejhorší pro něj byl ten pocit, že nedokáže predikovat, jak to dopadne, jestli zvítězí ryčné hulvátství nebo tichá akademická zdvořilost, v koutku duše doufal, že to druhé, obával se toho prvního, i když jeho profesi by samozřejmě víc prospěly excesy zlomyslného burana. O skandálech se vždycky píše snáz. Těch pět let s ním bylo plodných, jenom si už dalších pět vážně nepřál. Tak to by asi měl zkontrolovat, co se kde vyrojilo. Třeba toho senila konečně kleplo. Chvilku uvažoval, co by to pro druhé kolo voleb hlavy státu znamenalo, a pak ho cynicky napadlo, že nemalé procento by ho možná volilo i po smrti…

Po sprše zasedl znovu ke klávesnici. Sám pro sebe se nuceně zasmál. Bohužel nekleplo. Tak jen do toho…

Jednoduchý vzkaz pro všechny:

„Omlouvám se všem, koho jsem včera neurazil.“

Někdy se vážně chovám jako hovado, pomyslel si, když sledoval všechna ta ‚super‘ a ‚péče‘ a první komentáře. Ani zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat, ještěže ti skutečně důležití lidé s ním komunikovali naprosto jinak.

A potom to přišlo, známá tvář, tentokrát ne soukromě, ale hezky veřejně:

„Omluva přijata, přání přetrvává.“ A smajlík.

No potěš, pubertální projevy miloval. Ten kluk asi nechápe obsah té věty…, ale mírnou zvědavost to vzbuzovalo. Jestli je tak tupý, nebo je to nějaký zvláštní druh humoru, hra, provokace.

Váhal jenom chvilku. Stejně nic dělat nebude v tom ztraceném dnu po včerejší opici.

Šel rovnou k věci:

„Chápeš obsah tý věty?“

Zobrazeno. Puntíky. Odpověď.

„Pochopitelně. Mě to neurazilo. Bylo to roztomilý.“

„Neotravuj je roztomilý?“

„Jo, takys mě mohl poslat do řitě a zablokovat.“

„Mám tě v přátelích?“

„Jj, už pár let.“

To konečně probudilo jeho zvědavost naplno. Zdaleka neznal každého z těch 4999 lidí, zpočátku odklikával žádosti dost bezmyšlenkovitě, to až později ho to donutilo, aby největší trolly a trotly vyškrtával, když potřeboval místo pro někoho jiného. Tenhle kluk sítem nejspíš pokaždé nenápadně prošel. Asi proto, že se ještě nikdy neprojevil, protože tu tvář by si určitě pamatoval i z fotky, i kdyby ten profilový obrázek vyměnil. Ale pár let…

„Na pár let je ti trochu málo, ne?“

„Hele, když jsi psal, že poskytuješ soukromý přednášky psychologie pro kluky a holky s občankou a kondomem v kapse, tak jsem o tom uvažoval. Bylo mi tenkrát 17. Tak si to spočítej.“

Na to období si pamatoval, bylo to těsně po tom, co oslavil kristusky, takže…

„Takže ti je třiadvacet.“

„Chytrej jsi!“

A ty drzej, prolétlo mu hlavou, ale bavilo ho to čím dál víc.

„A co teda děláš, že ve tři ráno makáš?“

Zeptal se, protože ho to vážně začalo zajímat, protože ten kluk byl zřejmě z naprosto jiné socbubliny než on, protože měl ten hezký úsměv.

„Co kdyby ses prostě podíval? A pak se stav na snídani. Máš to kousek.“

Udělal to, co by býval udělal jako první, kdyby stále ještě neměl kocovinou zablokované myšlení. Podíval se mu znovu na profil, tentokrát nejen na fotky.

Tak to by měl doopravdy kousek, kdyby to vzal pěšky přes Hrad. Aspoň by trochu vystřízlivěl…