Jedno písmeno III.

Do zšeřelého pokoje září zaprášená obrazovka monitoru jako jediný zdroj světla a života. Její jas dokáže obsáhnout vinnou sklenku. Je naplněná hutným červeným vínem, odhadem dva decilitry. Jemnou dlouhou stopku lidská ruka sice poznamenala, ovšem na okraji tenkého křehkého skla není ani náznak po otisku rtů. V tiché nehybnosti času a pokoje vypadá jako temně rudý vykřičník s otázkou: Proč jsi vyplnil mou podstatu a nechal mě stát? Zlatý Buddha na polici k ní shlíží s laskavým chápajícím pohledem, jako by znal odpověď, která nezazní. Naštěstí. Kdyby promluvil, zřejmě by to muž střídavě sledující monitor, sklenku i Buddhu považoval za překročení hranice mezi normalitou a šílenstvím. Sošky a sklenky mezi sebou nemluví ani mimosmyslově – možná, natož slyšitelně pro lidské ucho.

Muž vztáhne ruku, letmo se ukazovákem dotkne skleněné vypoukliny, aby ji minul, zastaví se až na skle monitoru. Jeho psací stůl je posvátným místem podkrovního bytu, kam je všem lidem vstup zakázán. Prach na obrazovce mu nevadí, v této chvíli ho vítá. Roztřeseným prstem načrtne geometrický obrazec. Hlavou mu proběhne sarkastická myšlenka. Kdyby to místo monitoru bylo zrcadlo, měl by ji přímo na čele. Znamení, co je vlastně zač. Pěkná Píča. Už tři dny, které mu připadají jako tři roky.

Buddha se shovívavě pousměje a přikývne. Ty mi taky můžeš! Slova pronesená nahlas ochraptělým hlasem, rychlé hmátnutí ne po sklence, ale rovnou po láhvi, v níž je toho víc. Mlaskavé, hltavé polykání, styl, jakým se víno rozhodně nepije. No a co, je tolik věcí, které by dělat neměl. Třeba šukat s jedním zatraceným, nevzdělaným vidlákem kdo ví odkud, který umí akorát tak šoupnout housky do trouby. A kdo jsi ty; co umíš ty, ptá se Buddha – už bez úsměvu. Běž do prdele, ty Probuzený Princi, a vezmi s sebou i všechny bohy, co jich jenom je. Buddhova odpověď zaniká ve smíchu roztříštěné sklenky. Před třemi dny se po rozbití jedné její sestry smáli oba…

Vzbudil se několik minut před šestou sám od sebe s pocitem, který už několik let neznal. Těšil se. Na toho kluka z pekařství, až přijde. Pochybnosti si nepřipouštěl, dorazí určitě. Opětovnou chvilkovou chuť projet mu profil křížem krážem, vzít jméno a s použitím všech dostupných prohlížečů zjistit co nejvíc informací znovu potlačil. Však se ho může na cokoliv zeptat, když bude mít chuť. Někdy je příliš informací spíš na škodu. A vůbec, proč by se měl zajímat nějak hlouběji? Stačí těch osmnáct centimetrů. Radši si dát sprchu a nefilozofovat.

Když se večerní povyražení dostavilo, utvrdil se v názoru, že o konverzaci to příliš nebude.

S koloběžkou v ruce a s mrazem zčervenalými klouby na rukách mu připadal mladší, než ve skutečnosti byl. Blázen, v lednu. Do bytu vkráčel s drzým nebojácným sebevědomím mládí. Svůj dopravní prostředek pohodil pod věšák, bundu na řídítka, skopl boty. V nátělníku, tentokrát černém, a volných pláťácích šel bez pobízení za ním dál.

„Tak co si dáš?“ zeptal se, zatímco se kluk krátce rozhlédl do obytného prostoru mansardy, „víno nebo panáka?“

„Pivo?“

„Myslíš plzeň? Bohužel nevedu.“

Kluk se usmál: „Já zas nemusim tvrdej, teda chlast tvrdej. Takže…“

„Takže víno, navrhuju červené.“

Po bílém ho v poslední době trošku pálila žáha, proto rozhodl za oba. Jeho host nevypadal, že by mu to nějak vadilo, a tuhle domněnku potvrdil vzápětí:

„Je mi to jedno, pro mě v tom stejně není moc rozdíl. Buď je to sladký, nebo kyselý.“

„A co máš radši?“

„Něco mezi.“

„Dobře.“

Z vinotéky vybral láhev, zručně ji otevřel. Mělo by chvilku dýchat, ale sám to tentokrát přežije a jeho protějšek stejně ten rozdíl nepozná. Nalil do dvou baňatých sklenek. Otočil se s burgundami v rukou a…

Byl jednoduše krásný. A zcela nahý. Za tu chvilku, kdy k němu byl otočený zády při otevírání láhve, ze sebe stihl shodit všechno do poslední nitky. V měkkém rozptýleném světle dvou lamp jeho tělo bíle zářilo. Kontrast mírně zarostlé tváře a hladkého hrudníku, s kůží napjatou přes klíční kosti a znatelné prsní svalstvo, nijak přehnané ovšem, s tmavšími výstupky vzrušených bradavek. Štíhlé svalnaté paže prozrazovaly, že ty svaly nejsou dílem hodin v gymu, ale fyzické práce. Náznak žeber a ploché břicho s prohlubní pupku, od kterého jemná linka světle narezlých chloupků ubíhala níž ke krátce zastřiženému ochlupení nad kořenem polovztyčeného penisu uspokojujících rozměrů i v ne úplně připraveném stavu.

Většinou razil názor, že čím méně, tím lépe, ale ten nepříliš častý odstín rzi byl svým způsobem fascinující. Zírám mu přímo na péro, uvědomil si a zvedl oči. Setkal se s pobaveným úsměvem a bystrým sledujícím pohledem modrozelených očí.

„Všechno v pohodě?“

Tak jistě, vždyť o tohle přece celou dobu šlo.

Popošel těch pár kroků k němu. Sklenku mu podával s lehkým přikývnutím – proč by to nemělo být v pohodě – a nepatrným třasem. Pustil ji dřív, než měl, víno z letící sklenky potřísnilo levé stehno. Jemné křupnutí skla, chvilkové ustrnutí jich obou v pohybu, než se našel.

„Stůj! Ať nestoupneš na střep.“

Přikývnutí, že rozuměl, a dál se ani nepohnul.

Druhou vínovku se mu vtisknout do vztažené dlaně povedlo naštěstí bez dalšího karambolu. Za pár vteřin už v pokleku smetal malým smetáčkem střepy pár centimetrů od příjemně tvarovaných mužských chodidel.

Když teď zvednu hlavu, budu mít jeho péro akorát tak, abych ho mohl vykouřit, napadlo ho, ale neudělal to. Jen se zhluboka nadechl té vůně, kterou vydávalo tělo před ním. Zřetelně cítil, že ztrácí pozici toho, kdo tady velí a nehodlal to dopustit. Radši se zvedl, odnesl střepy, a když se vrátil, už měl rozmyšleno, co řekne.

„Vypadáš skvěle, ale přeskakuješ protokol. Nejdřív občanku.“

„A kondom, já vím,“ ušklíbl se kluk, hmátl po kalhotách a ze zadní kapsy vyndal nejdřív plastovou kartičku a potom i krabičku s ochranou.

„Gel doufám máš, nechci mít rozedřenou prdel.“ Viděl, jak mu koutek úst zacukal, než se rozesmál. A on se k němu smíchem přidal, protože ta přímočarost, s jakou si ten kluk o všechno říkal, byla kouzelná. Přiblížil se těsně k němu, znovu nasál vůni mladého nahého vzrušeného těla a zeptal se:

„Tak co bys rád?“

„Chci, aby to prostě bylo hezký.“

„Cos dělal, prosím tě?“ podivil se Ludvík, sotva zasedl s mírným zpožděním ke stolu v jejich oblíbeném podniku. Pondělní pracovní oběd po vypjatém víkendu, kdy do poslední chvíle nebylo rozhodnuto. Málokdy a v málokteré zemi s přímou volbou byl výsledek tak vzácně vyrovnaný.

„Už máš objednáno?“

„Jenom pití,“ zavrtěl hlavou.

„Tak co se stalo? Psát můžeš?“

Psát samozřejmě mohl, i když s pořezanou obvázanou pravou dlaní to nebylo nic příjemného.

„Můžu. A nic vážnýho, nestarej se.“

„No ty jsi zas roztomilost sama. Uvědomuješ si, že já nejsem jedna z těch tvých oveček na netu?“

„Promiň, prostě jsem pořádně nasranej, mám chuť všechno zabalit,“ řekl, ale věděl, že to není jen tím volebním výsledkem. S tím přece vnitřně tak nějak počítal a už nějakou dobu před tím promýšlel, co a jak dál, až ten zlomyslný stařík podruhé (a díkybohu naposledy) vyhraje a zůstane na Hradě. Deset let jako maximální trest a jsme teprve v půlce. Amnestii by nám mohla udělit pouze smrt, ale tak daleko bych zacházet nechtěl, letělo mu hlavou. Můžou za to všichni ti, kterým to bylo jedno, jako třeba…

„Nasranej kvůli volbám? Jakube, ty jsi cvok,“ zasmál se Ludvík, „to si nesmíš takhle brát. Dotkne se to snad nějak tebe? Že by nás novináře hubil a likvidoval, to už víme. Tak přece mu tu radost neuděláme. A zabalit to, co bys dělal?“

Třeba bych konečně napsal něco pořádného, chtěl odseknout, ale radši si to nechal pro sebe. Takové sny už jsou passé, nejsou pro někoho na prahu čtyřicítky, jsou pro takové jako třeba…

„…posloucháš mě vůbec? Můžeme to březnové číslo probrat jindy, ještě máme čas. Rámcově, ty děláš jako vždycky první sekci, máš už nějaký nástřel, jak popsat naši novou vládnoucí garnituru a její voličský elektorát?“

Pokrčil rameny: „Hele, víš dobře, že mentalitu téhle třetiny národa nepochopím nikdy, jsou jak nějaká sekta…“

„No vidíš, to vůbec není špatný nápad. Už vidím tu titulku. Svědci Babišovi. K tomu rozhovor s nějakou hezkou vycházející hvězdou v charakterní roli, to už mám rozjednáno, Veronika má rozepsanou reportáž o té ekofarmě. Vypadá to docela zajímavě. Petr k tomu jede dělat zítra interiérovky, zbytek udělá těsně před vydáním, aby venku už byl aspoň náznak jara. Jára je zase na stopě nějakému zločinu, ale zatím nechce být nijak konkrétní. Jestli jednou někoho odprásknou, tak nejspíš jeho.“

Krátce se oba zasmáli. (O pár týdnů později už na tohle téma žertovat nebudou.)

„No a to další, pár dopisovatelů se ozvalo, tak uvidíme. A teď dobrou chuť,“ popřál Ludvík, když jim konečně mladá servírka přinesla talíře. Konfitované kachní stehno mu pro tentokrát připadalo mrtvolně nechutné. Vzpomněl si na jemnou nasládlou chuť půlnočních loupáků, jenže ty se asi musí jíst v určité společnosti jako třeba…

Ta jednoduchá odpověď – aby to bylo prostě hezký – zabrnkala na nějakou jeho hluboce pohřbenou strunu. Dávno si myslel, že se zrovna tahle přetrhla, je to přece sex, nic víc, a tak to bude i s tímhle klukem, ale…

Nikam nespěchat, pomalu ho poprvé políbit s pocitem uspokojení, že tenhle kluk neucuknul, jak se mu to občas s nějakou náhodnou známostí stávalo. Naopak. Chvilku se nechal líbat, než se do hry zapojil také. Propletené jazyky, nahé tělo přitisknuté k oblečenému, paže omotané okolo trupu toho druhého, než se ty zkušenější přesunuly na svalnatý zadek.

Cítil, jak se mu dobývá pod tričko, a radši si ho sám stáhl, přestože se mu ty dvě tuhé polokoule dlaněmi opouštět vůbec nechtělo. Znovu si ho krátce prohlédl. Teď už byl vzrušený naplno. Tuhý kolík se vypínal v celé své velikosti mírně nahoru, z předkožky vykukoval napružený růžový žalud. Do hajzlu s nějakou převahou! Měl na něj chuť.

Pomalu se sesunul na kolena, vzal ho do dlaně a stiskl. Kluk před ním se trochu rozkročil, aby zpřístupnil jemná vyholená varlata. Pochopil to jako pokyn, v druhé dlani proto stiskl i ten svůdný podlouhlý váček, zatímco pomalu lehce honil tvrdé péro, než pootevřel ústa a sevřel špičku mezi rty. Jazykem polaskal nejdřív dírku a potom i celou plochu hladkého žaludu, slyšel, jak kluk jen zhluboka vydechl, líbilo se mu to, proto už na nic nečekal. U kořene ho stále lehce honil, tiskl kulky a pravidelnými pohyby začal kouřit. Vnímal jenom to péro ve své puse a malé přírazy, jak už se mu mladý pekař snaží vyjít vstříc, aby se sešli v tom nejpříhodnějším tempu.

Na jazyku cítil první kapky předmrdky, mírně slanou kořeněnou chuť. Tenhle kluk chutnal a voněl dobře. Zvýšil frekvenci zásunů, už se nerozpakoval zasunout si ho hloub skoro až do krku. Sice ho to mírně koplo, ale přece se nebude flákat jako nějaká prvnička. Udělá mu to pořádně, aby to bylo hezký a hned tak na tu kuřbu nezapomněl. Kluk už se moc neovládal, a když mu rukou vjel do vlasů a začal přirážet silněji, věděl, že stačí už jen vydržet, sát ho a za chvilku bude hotovo. Slyšel, jak začíná hekavě potichu vzdychat, sám by potichu taky nebyl, vlastní péro už ho taky pěkně tlačilo v kalhotách. Tak ještě pár okamžiků a už ho bude moct pustit na svobodu. Dřív než bude mít na poklopci parádní flek. Opřel se do toho, kulky zmáčkl silněji, zrychlil tempo, jazykem přejížděl citlivý žalud, než se kluk konečně vypjal a zasténal silněji. Pusu mu naplnil několika škubavými výstřiky, polykal zcela samozřejmě, proč sakra ne, sex si má člověk užít. Cítil stále tvrdý, i když už vystříkaný penis v ústech, a jak se ten kluk z křeče orgasmu pomalu uvolňuje, než ho vzal za lokty a vytáhl nahoru k sobě, aby ho znovu políbil.

„To vůbec nebylo špatný, od celebrity,“ zašeptal mu škádlivě ten drzounek do ucha.

„To vůbec nebylo všechno, ty spratku,“ odpověděl mu a konečně stáhl domácí volné kalhoty rovnou i s vlhkými boxerkami.

„Slušný dělo,“ ohodnotil ho jeho aktuální milenec s nepatrným úsměvem.

Tak ještě aby sis za chvilku nestěžoval, napadlo ho ješitně, ale naštěstí se ovládl, aby nevypadal jako namyšlený blbec. Ale asi každý chlap se cítí polichocený, když ho má aspoň o kousíček většího než ten druhý.

„Tak pojď, další kolo dáme v ložnici.“

Do své postele pouštěl kohokoliv mnohem ochotněji než k psacímu stolu. A tam už taky přišla i jeho chvíle, přestože ani tentokrát nespěchal. Dlouho dráždil pružnou mladou dírku jazykem, než si s ohledem na toho kluka vzal kondom, potřel ho gelem a pronikl do něho. Jeho vlastní orgasmus byl jako silný záchvěv dvou o sebe třoucích se tektonických desek, a když viděl, že jeho milenec má znovu nabito, přivedl ho rukou k orgasmu podruhé. Cukal se mu v dlani a jemu to dělalo zatraceně dobře dívat se, jak se to mladé tělo zachvívá v rozkoši. V tom okamžiku byl jenom jeho, patřil mu.

Donesl přímo do postele láhev vína, i tu naplněnou sklenku, ze které pekař nestihl ani upít a naštěstí ji rozumně včas odložil na stolek za sebou. Cestou přibral papírový pytlík s loupáčky, konečně na ně dostal chuť. A pak je spolu chroupali a zapíjeli červeným a znovu se milovali. Bylo to ještě lepší než poprvé a on měl neodolatelnou chuť mu říct, ať zůstane do rána, ale…

„Měl bych jít,“ řekl ten kluk, sotva se trochu vydýchal po třetím a posledním orgasmu.

„Proč? Ještě nám chybí ta přednáška z psychologie,“ zkusil zažertovat, „slibuju, že to nebude nijak těžké téma.“

„Myslíš, že bych nějaký těžký téma nezvládnul?“ ušklíbl se kluk, zatímco se už zvedal z postele. „Ale jo, vlastně máš pravdu, já francouzský komunisty moc nečtu,“ poklepal na svazek na jeho nočním stolku. „Hele, bylo to fajn. Skoro takový, jaký jsem si to v těch sedmnácti představoval, ale já ráno brzy frčím pryč. Konečně mám pár dní volno a ty fakt nehodlam trávit v Praze.“

„Budou volby, na ty se taky vysereš?“ Nesmyslná otázka, ale nenapadlo ho nic lepšího, jak tak neměl posledních pár dnů v hlavě nic jiného.

Místo odpovědi slyšel už jen jeho vzdalující se smích a: „Vyprovázet mě nemusíš, trefim.“

Zůstal paralyzovaně ležet s pohledem upřeným na rozečtené Elementární částice, v hlavě zmatek a po těle nepříjemný pocit jako po studené sprše, protože vždycky to bývalo naopak. Všechny své milenky a milence měl problém od sebe vystrnadit, až na jednu, radši nevzpomínat. Až tenhle klouček mu dal po perfektním milování takový kartáč a ještě… Od kdy do prdele pekaři ví, kdo je to Houellebecq?! Ale zeptat se nestihl, než stačil zareagovat, slyšel už jen zaklapnutí vchodových dveří. Obléknout se patrně dokázal ještě rychleji než svléknout.

Povolební týden prožil jako v transu. Všechno dělal automaticky. Psal, četl, sledoval, dohledával, dojednával si schůzky, odpovídal na dotazy. Změnilo se vlastně jenom málo. Naděje, kterou si připouštěl jen velice opatrně, zmizela. Zbyla po ní hořkost promarněné šance. Hryzalo ho to, jako by na tom záviselo i něco přímo osobně pro něho, ač měl Ludvík pravdu. Pro něho to rozdíl nebyl, určitě ne v nějaké materiální rovině.

Dokud mu to bude myslet a psát, dokud bude mít dost čtenářů, ať už jejich seriózního magazínu, nebo těch jeho bulvárních vejšplechtů, dokud bude šokovat a bavit svoje fanoušky na sítích, dokud bude dostatečně kontroverzně glosovat současné dění natolik vyhraněným způsobem, že ho budou zvát do různých debat, které si samozřejmě nechá slušně zaplatit, dokud všechno tohle bude fungovat, nemusí se o svůj životní standard nijak obávat. Přesto ho občas napadlo, jak příjemné by bylo, kdyby jednou mohl říct: Brzy ráno frčím pryč. A potom za sebou zabouchnout dveře své mansardy a prostě zmizet.

Po letech znovu vytáhl na světlo svůj rozepsaný román. Měl ho vytištěný, uložený list po listu ve starých papírových deskách, jak tak nikdy úplně nevěřil elektronickým úložištím. Dávno zapomenuté věty mu bolestně připomněly dobu, kdy ještě mnohému věřil. Jak odlišně věci vnímal ve dvaceti, ve třiceti. A jak skepticky se na všechno dívá teď, na prahu čtyřicítky. Dá se někdy vrátit k tomu pocitu svobody a volnosti, jaký kdysi cítil?

Hovado v něm se cynicky smálo, o jaké volnosti mluví, jestli o tom období, kdy poplatil sotva ten zavšivený podnájem a polotovary v pytlíku, a jinak neměl nic, nebyl nikdo. Zuřivě tomu zvířeti odpovídal – pochopitelně jenom v duchu – že ano, že to byla svoboda, protože nic nemusel a dělal jenom to, co ho bavilo, včetně toho, že se kdykoliv mohl sebrat a vypadnout kamkoliv daleko. Také to dělal, protože tenkrát mu nějaká sláva a prachy byly naprosto ukradené a svou práci bral jen jako zábavu, protože v reklamce byla legrace a spousta kreativních lidí, stejných jako tehdy on. Dneska patrně řeší hypotéky svých domů a rovnátka svých dětí, svou vlastní krizi středního věku, zatímco jemu možná ve skrytu duše závidí, však on tyhle sračky řešit nemusí, a proto tu svobodu, z jejich pohledu, má. Oni netuší, že všichni jsme sví vlastní zajatci. Zajatci svých ambicí, svého chtění, bažení po uznání. A k čemu to všechno? Není nakonec lepší někde v klidu válet těsto a sázet housky do pece, mít čistou hlavu, nic neřešit?

Někdy bych fakt chtěl bejt tebou. To mu napsal ten kluk. Když to četl, pomyslel si, že by spíš on měl chtít být jím, hlavě kvůli těm sedmnácti letům, o které byl mladší. O necelý týden později to cítil ještě zřetelněji, ovšem z naprosto jiných důvodů. Ale přece se na všechno nevykašle a nebude si hledat job v pekárně.

Když pak ale večer nevěděl co s časem, protože kamkoliv ven se mu nechtělo – od toho nedělního večera, kdy si pořezal dlaň a ožralý jako dobytek usnul přímo u stolu, aby ho ráno zeblil jako prase, se alkoholu děsil a vyhýbal se mu – od toho večera se mu představa malého útulného pekařství zdála nestoudně svůdná. A touha znovu vidět mladého pekaře neskutečně frustrující, protože ten kluk se neozval ani jediným písmenem. Jenom paní Lena peprně okomentovala tu spoušť, která po něm zůstala, než se odpotácel na oběd s Ludvíkem. Ke své hanbě ji poprvé nechal uklidit i ten stůl.

Jeho abstinence ovšem měla své následky. Vždycky si myslel, že když je mírně pod vlivem, dokáže psát šťavnatěji, sarkastičtěji, zkrátka jako hovado. Také proto nikdy nepil, když psal něco seriózního, vždycky pil jen u těch svých legrácek na síti. Za střízliva tenhle svůj soukromý vesmír skoro nechápal. Vážně od něho čekají, že je noc co noc pobaví nějakým novým ironickým statusem a oni se tam pak budou dohadovat nebo prezentovat svou intelektuální převahu? Co to je vlastně za lidi, když jsou schopni a ochotni se ad nauseam přít o pitominách? Přesto dál ve svém díle pokračoval, i když se mu najednou zdálo naprosto zbytečné, nicotné. Čekal na jakýkoliv komentář od jedné jediné osoby, který pochopitelně stále nepřicházel.

Po dalších dvou týdnech se pomalu vyrovnával s jistotou, že už nepřijde nikdy. Byly i okamžiky, které mu pomohly přežít. Porada nad březnovým číslem milovaného měsíčníku, který spolutvořil a vydupal z ničeho. Ludvíkova spokojenost, když skutečně napsal a odevzdal článek, v němž spolustraníky, voliče a podporovatele nového premiéra drtivě srovnal s jednou skupinou sektářů. Veroničina radost z reportáže z ekofarmy v Pošumaví, od Petra nádhera fotek, které čekaly jen na jejich společné rozhodnutí, co nakonec použijí. Vždycky jim je donesl takhle, postaru na fotopapíru, a ne na flashdisku, ač se mu za to smáli. Probíral se jimi, kochal se záběry přírodních pastvin i moderního vybavení, krav a koz, na jednom snímku zakladatel téhle rodinné firmy, usměvavý padesátník se šedivě prokvetlým plnovousem. Mladá veterinářka, dcera toho sympaťáka, která do článku popsala, jak hektické období je právě čeká, protože právě teď se rodí nejvíc mláďat do chovu a zároveň se musí zasít jařiny. Pochopitelně ekologicky, protože jejich produkty si odebírají firmy, které stejně jako oni sází na přírodu, ne jako některé velké korporace preferující chemii, řepku a dotace. Cítil z toho všeho ohromné zaujetí, se kterým si tahle rodina stála za svým, než narazil na jeden snímek, nad kterým doslova zamrzl.

„Verčo, kdo je tohle?“ Přisunul jí po stole fotografii.

„Tohle? Mladý Vrážský, Kryštof. Studuje tady v Praze na Suchdole hnojárnu, něco s potravinářstvím. Akorát tam přijel, protože mu skončil semestr. Ale do toho článku nám nic říkat nechtěl. Co je, znáš ho snad? Toho bys asi na těch svých spanilých jízdách nepotkal. Je poměrně normální, nechlastá a studuje na červený diplom. Ale uznávám, že je to fešák,“ zasmála se, „tu jeho fotku s kůzletem bychom tam dát měli, ať se pokochají i čtenářky.“

Nebo čtenáři, chtěl říct sarkasticky, ale radši to spolkl.

„Kdy jsi začala dělat tu reportáž?“ zeptal se radši a Veronika se na něj nechápavě podívala.

„No kdy asi, na začátku ledna, vždyť jsi to sám odsouhlasil, že je to dobrý nápad.“

Na začátku ledna, dřív než… Celou dobu to ten kluk věděl. Musel se na jeho účet neskutečně bavit!

Pekař. Potravinářství v praxi, nebo co, do prdele? Suchdol a koloběžka? Tak samozřejmě, pro tamní rozlehlý kampus ideální ekologický dopravní prostředek. Červený diplom a znalost Houellebecqa, proč ne, blbec nestuduje ani hnojárnu…

Kretén jsem, totální kretén! Jednou jedinkrát pustím z hlavy dohledávání, kdo je kdo, a vrátí se mi to jako bumerang! No, a k čemu mi to zjištění ve výsledku je, k hovnu! Tenhle kluk absolutně nemá zapotřebí zahazovat se s nějakým stárnoucím idiotem.

„Tu fotku tam rozhodně dejte. A padám, nějak se necítím úplně dobře.“

V zádech cítil nechápavé pohledy a bylo mu to jedno, co by jim vysvětloval. Však to zvládnou i bez něho.

Cestou domů to vzal přes pekařství. Usměvavá prodavačka mu s lítostí oznámila, že Kryštof už u nich nepracuje.

„Byl tady jenom na chvilku, prý aby taky viděl zblízka, jak takový provoz funguje. Prima kluk, škoda, že už tu není. Byla s ním sranda a vůbec nebyl nafrněný. Víte, on jinak studuje a…“

„Jo, to náhodou už vím,“ přerušil ji, protože další ódy o Kryštofovi už slyšet nepotřeboval.

V klidu a tichu své mansardy si konečně vyhledal veškeré informace, přestože mu to vlastně bylo k ničemu. Tak fajn, aspoň pro jednou vím, koho jsem vlastně ošukal, pomyslel si sarkasticky. A teď je čas, abych se zas vrátil k tomu svému. Zbývá se jen rozmyslet, jestli víno nebo rum. Blbost! Musí to jít i tak. Takže téma pro dnešní večer:

„Cítili jste se někdy jako totální hovada a zkurveně sami, protože jste někoho naprosto špatně odhadli? Ono teda jako lůzři se patrně cítíte většinu svých životů a ani to pořádně nevnímáte, ale někdy si to přece člověk uvědomit musí, ne? Myslíte si, že pokaždé přijde nějaké druhé kolo jako ve volbách? Nedopadne i to vždycky úplně blbě, jako teď, kdy nám plebs zajistil na Hradě pro dalších pět let toho mrtvoláka?“

Chvilku čekal, jak rychle se kdo chytí, tohle nebyl jeho úplně obvyklý styl, přesto nezůstal bez odezvy. Nad moudrem jedné své followerky – sám je člověk vždycky jenom po zásluze – se musel usmát. Tak jistě, děvče, ty sama asi nebudeš, když tohle říkáš. I když pravdu vlastně máš. Nemusel jsem zůstat sám, kolikrát. Jenomže tu první šanci jsem totálně prosral, s Nat. A teď to ani šance nebyla. I kdybych napsal tisíce dalších písmen, žádné nebude doopravdy důležité.

Sledoval přibývající odpovědi, někdy vážné, někdy humorné, některé pobouřené, co si to zas dovoluje nazývat prezidenta mrtvolákem a svoje ‚přátele‘ lůzry, a dohadoval se sám se sebou, že je to vážně všechno nesmysl. Proseděl u monitoru několik hodin se zavřenou láhví vynikajícího kubánského rumu, v tichu, než toho měl dost a šel spát. Však si to ráno všechno projde a zas bude hledat, co z toho vytěžit. Jako vždycky. Životní změny se většinou nekonají na požádání. Že mu vlastní samota najednou vadí, je jen a jen jeho problém.

Bez kocoviny se ráno vzbudil brzy. Cesta do koupelny, ke kávovaru, zapnout počítač. Prolétnout to včerejší, pročíst maily, podívat se do zpráv. Ze všech jen jediná zajímavá, kterou už ale znal. Nejdřív to považoval jen za vtip. Ale potom si ji přečetl znovu. Rozdíl jednoho písmene. Rozdíl skoro nepatrný, ale svým významem ta věta díky jednomu písmenu říkala něco naprosto jiného.

„Já bych fakt někdy chtěl bejt s tebou.“

Tělem se mu pomalu šířil teplý pocit příslibu naděje.

Odepsal: „Kdy někdy?“

„Třeba hned. Teda tak za dvacet minut. Stavim se pro loupáky ke snídani. Tak zatím.“

„Tak zatím.“

A pak si sedl ke kompu a vyťukal status plný sprostých slov o čurácích a kundách. Za tohle už ten ban dostane určitě.

Čekalo ho prvních třicet dnů svobody. A potom se uvidí…

* Věnováno každému, kdo umí rozlišit fikci a realitu. J.K.R.