Jedno písmeno II.

Rozhodnutý zdaleka nebyl. Mohl by zalézt zpátky do postele, stočit se do prenatální polohy a zkusit dohnat posledních deset let deficitního spánku, kéž by se to dalo. Ta představa black outu byla lákavá, dokonce svůdná. Prospat den, probrat se večer, otevřít další láhev, co na tom, že se zacyklí. Zatím vždycky dokázal včas zarazit tu spirálu a začít zas normálně fungovat, i když co bylo v jeho životě normální. Už měl nakročeno k posteli, když v zámku zarachotil klíč. Starší žena mu se silným přízvukem popřála dobré ráno. Je čtvrtek, uvědomil si, to už není čas na snídani, když přišla.

Paní Lena k němu chodívala pravidelně ve čtvrtek a v pondělí. Dávno už se po několika letech necítil trapně, že zaměstnává služku. Taky tak nikdy v duchu nebo nahlas nenazval ani ji, ani její předchůdkyně. On ne…

„… takže sis pořídil služtičku, paráda. Jaká je v posteli?“ smál se Ludvík.

V rámci svých možností Ludvíka považoval za někoho, koho by mohl nazývat přítelem, ne v nějakém romantickém smyslu, ale slovo kamarád by mu přišlo už příliš odvážné. V tu chvíli ho ovšem měl chuť spíš uhodit, protože…, protože Nataliia se mu líbila. Po dlouhé době dívka, až ho to překvapilo. A zaskočilo nepřipraveného.

„Debile! Chápu, že vy investigativci všechno pitváte na dřeň, ale já si pořídil pomocnici na úklid, ne na šukání. Za to platit nepotřebuju!“

„Všeho do času, příteli, všeho do času. A navíc, máš svou pověst. U někoho jiného by mě to asi nenapadlo. Třeba u mě, dvacet let ženatý a věrný, podotýkám,“ ušklíbl se Ludvík s převahou patnácti let, které je dělily, a potom už se věnovali společnému projektu, nově vznikajícímu časopisu několika bláznů, kteří nechtěli pracovat na svých stávajících místech, když jejich mateřský deník změnil majitele.

Cestou domů si uvědomil, že se těší. Na tu tichou smutnou krásu, která z Nat vyzařovala. Smutek a krása, to byly jeho prvotní vjemy, když se mu plaše představovala. Zpočátku několikrát zůstal doma po celou dobu, kdy se ona celkem snesitelnou češtinou vyptala, jak si všechno představuje a přeje, a potom mu už beze slov kultivovala byt. Cítil se natolik trapně, že to nakonec vzdal a z bytu se vzdaloval. Poprvé a podruhé s nepříjemným pocitem, že se vrátí do vybílené mansardy, ale nestalo se to, nikdy se mu neztratila jediná z bankovek, které měl ve zvyku nechávat ležérně pohozené tu i onde.

Při návratech do již uklizeného bytu sám se sebou hrával hru jestli-tak. Jestli Nat bude ještě uvnitř, tak se jí na něco zeptá, prohodí s ní pár vět, pozve ji na víno, cokoliv, jen aby se o ní dozvěděl víc. A sám sobě se zároveň vysmíval, že je blázen, Nataliia je přece jen jedna z mnoha příchozích z východu.

Ten den měl štěstí – s Ludvíkem domluvili všechno podstatné dřív, než si původně myslel, možná i proto, že třetí do party, Petr, nedorazil, ale pro grafické úpravy bylo ještě dost času a před nimi několikaměsíční cesta a hlavně dřina – domů proto dorazil brzy. Nat ho plaše pozdravila na prahu jeho ložnice, v rukou čisté povlečení, ale to v první chvíli neviděl. Viděl jen její jemný obličej, obrovské tmavě hnědé oči, malý nosík a něžná ústa s plnějším spodním rtem. Vzpamatoval se díkybohu včas, aby ji nechal dokončit její práci ve své ložnici, potlačil ten impulz prohrábnout krátký rozcuch černých vlasů, kterým mu připomínala neposedného skřítka.

„Přijďte potom za mnou, prosím,“ řekl jí a radši se dal na ústup. Aby se mu tak moc líbila nějaká dívka, se nestalo už několik let. Až s touhle útlobokou gazelou s laním zrakem a až nestydatě plnými prsy ke štíhlé postavě.

A pak spolu seděli v potemnělém pokoji na kožené sedačce se sklenkami vína – ona z té své stěží upila – on se vyptával, ona odpovídala, jako by dělal rozhovor s nějakou celebritou, a při tom vnímal, že tohle je živý příběh, že o téhle holčičce, která v osmnácti sama se dvěma sty eury v kapse opustila krásný poloostrov na jihu své země, by mohl a měl napsat opravdový příběh.

„Co vás k tomu vedlo, Nat?“ zeptal se.

„Babusia…,“ začala, potom se opravila, „babička a děda řekli mně, já mám jet pryč. U nás doma nebude dobře.“

Cynik v něm promlouval, že samozřejmě kdekoliv na západ od hranic bude líp než tam a pěkná mladá holka…

Ona mu ty jeho myšlenky téměř potvrdila, když pokračovala o tom, jak dostala radu, ať se kouká hlavně vdát. Ale pak mu to hned zase vyvrátila, když se snad poprvé usmála a pevně prohlásila, že se vdá jenom z lásky, a pokračovala, že takhle to nepotřebuje, protože po necelých dvou letech má bydlení, práci, učí se česky. Cítil v tom pýchu i vzdor osudu a už neodolal, tu ruku konečně natáhl, aby jí prohrábl ty vlasy…

Líbal ji dlouho a ona mu to oplácela s vášní, kterou u ní nečekal, překvapila ho a tím víc vzrušila. Hladil a sál ztvrdlé růžové hroty pevných, vysoko posazených ňader, ani pořádně nevěděl, kdy a jak se svlékli. Každý sám, on ji, ona jeho? Nezáleželo na tom, při setkání dvou těl, kdy mu sama šla svou štíhlou pánví naproti.

Zbytkem rozumu věděl, že by se měl hlídat a připravilo ho to o kousek rozkoše, přesto když z ní vyjel a stříkal sperma na chvějící se ploché bříško, byl ten fyzický prožitek natolik silný, aby nemyslel na nic a nikoho jiného. To až později, když už ztichle ležela vedle něho a on zaboha nevěděl, jestli se udělala taky. Její zvukové projevy tomu nenasvědčovaly, ale sakra, podle toho se to přece poznat nedá a ptát se mu připadalo v danou chvíli debilní. Jak je to s klukem o hodně snazší, vycáká se stejně a hotovo…

Zlehka ji objal, nevěděl co dál. Zůstat tak, nebo se přesunout do jeho mnohem pohodlnější postele? Poslat ji domů, když už má uklizeno? Vyřešila to Nat, možná vycítila jeho rozpaky, zvedla se sama první. Začala se oblékat a on si oddechl, že vypadne. Do pondělka přijde na to, co sám vlastně chce, třicítku za sebou, to už by snad měl. Natáhl župan a šel ji alespoň vyprovodit ke dveřím. U nich na komodě peněženka, v mysli se mu probudilo jeho cynické já. Jestlipak je skutečně tak čistá? Nabídnutou bankovku s Masarykem si vzala jen s malým zaváháním. V pondělí abych vypadnul radši už v deset, pomyslel si, když za ní zavíral dveře. Nemusel. Následující ráno mu zatelefonovala majitelka agentury, která Nataliiu zaměstnávala, že na další úklid přijde jiná pracovnice a že nemá předplácet hodiny, navíc hotově, když přece vždycky včas pošle fakturu.

Paní Olha pracovala méně precizně než Nat, ale přesto si ji nechal. Už neměl sebemenší problém, protože statné padesátnice ho nevzrušovaly nikdy. Vzpomínka na Nataliiu bledla, za pár měsíců při prvních zprávách o anexi Krymu jenom v duchu připustil, že babusia měla pravdu, a přál si, aby Nat, ať už kdekoliv, byla zdravá a šťastná.

Paní Olhu po roce vystřídala Lena. Poprvé přišla po divokém víkendovém mejdanu, obhlédla mansardu i jeho zborcenou osobnost zkušeným zrakem a pronesla legendární věty: „Bljať, ty durak takyj. Idy spati, ja prijdu závtra.“ S tím zapráskla dveře zvenčí a nazítří skutečně dorazila, ač bylo úterý, a on byl vděčný, protože celou dobu z těch čtyřiadvaceti hodin, kdy nespal, se mu z toho bordelu okolo něj dělalo špatně. O tři roky později už měl s Lenou krásně vyrovnaný vztah, její nadávky se ho nedotýkaly. Šel jí zkrátka z cesty. Za tu takřka sterilní čistotu to stálo…

Boty, kabát, mobil, před výtahem dal přednost schodům. Alespoň se po té noci trochu rozhýbe. Někdy ho z dlouhých hodin nad klávesnicí bolelo za krkem a loupalo v kříži a vůbec tomu nepomáhalo Ludvíkovo ujištění, že je to normální. Po čtyřicítce, když se vzbudíš a nic tě nebolí, tak jsi nejspíš mrtvý, chechtal se kolega a přítel v jedné osobě a vždycky přidal radu, že by se měl víc hýbat, koupit si kolo nebo psa. Nestál ani o jedno a ohrazoval se, že jemu přece čtyřicet ještě není, čímž spustil další Ludvíkův výbuch veselí. Možná i proto venku na ulici zabočil doleva, místo k zastávce na náměstí, kam chodíval na koncerty pro ‚pražskou kavárnu‘. Sám od sebe by vyhledával jiné kluby, ale patřilo to k bontonu a místům, kde se pohybovat musel.

Tuhle část Prahy miloval. Za pár minut už si ovšem nadával, že se na to nevykašlal a nezavolal si radši taxi, nebo nešel na tramvaj. Pohybovat se po městě veřejnou dopravou mu nikdy nevadilo. Ten fór s trenýrkami byl bezvadný, pánové, říkal si v duchu, když čekal ve frontě před bezpečnostním rámem, ale kdo mohl tušit, že Senil s vámi a vůbec se všemi vyjebe, oznámí důležitou zprávu z Hradu, rudý trencle před zraky televizních kamer spálí a potom ze starobylého sídla českých králů vytvoří takřka nedobytnou pevnost. Jako kdyby nám ho chtěl někdo ukrást! Kéž by si ho býval loni v listopadu Putin nechal v Soči, nebo před Vánoci Kiska v Bratislavě, ale to ne, to jenom my jsme takoví…, nemohl si nevzpomenout, jak mu na podzim po volbách do sněmovny volal dopisovatel z jednoho bratislavského listu, se kterým občas spolupracoval, a pobaveně mu kondoloval se slovy: Všetci majú svojich kokotov, iba vy máte premiérom toho nášho.

Konečně se dostal na řadu, nechal se ochrankou prošacovat jako zločinec a prošel přes rám. Kdyby nespěchal, tu procházku přes park by si vychutnal, ale teď jen rychle zamířil přes nádvoří zase ven. Čekání tuhle cestu vždycky protáhlo, a to mohl být rád, že je leden a ne červenec s návaly turistů. Při východu z areálu Hradu ho už naštěstí nezdrželo nic. A zbytek cesty také ne. Chvíli postál před výlohou a na zlomek vteřiny ho napadlo, že se vlastně chová jako blázen, ale pak vzal za kliku a vstoupil do novotou zářícího pekařství.

Objala ho nasládlá vůně a teplo, a hlavně úsměv toho kluka za pultem.

„Tak přece jsi přišel,“ řekl mu na uvítanou mírně tlumeným hlasem, „co to bude? Ranní várka koláčů už je pryč, další tak za půl hodiny, ale já dva schoval, kdyby náhodou…“

Při pomyšlení na koláče se mu zhloupl žaludek, sakra, měl si dát aspoň něco na vyproštění, a připadal si trochu jako idiot, proč tam tedy vůbec lezl.

„Nebo radši něco na srovnání? Dneska máme zelňačku, to by možná bylo lepší.“

Vděčně se na toho kluka usmál: „To každopádně, polívka bude fajn.“

„Tak si sedni, přinesu to. Jíťo,“ otočil se do prostoru za sebou s malým okýnkem, „jednu porci zelňačky.“

Šel si sednout k malému dřevěnému stolku a rozhlédl se po interiéru. Nic vznešeného, ale ani nevkusného, příjemně útulno. U pultu i stolků několik lidí, dvě hbité prodavačky v hnědobílých pruhovaných zástěrách, stejných, jakou měl ten kluk. Jen místo čepičky vlasy schované pod šátkem. Díval se, jak nese v jedné ruce misku s polévkou a ve druhé ošatku s rohlíky, a když to oboje před něho položil, ještě se trošku přehnaně uklonil s přehrávanou uctivostí: „Bude si pán přát ještě něco?“

„Třeba aby sis taky sedl?“

„Směna mi končí až za deset minut, ale myslím, že to už holky daj,“ přikývl, sundal zástěru, přehodil ji přes opěradlo židle a usedl naproti němu.

„Víš, že jsem nevěřil, že vážně přijdeš?“

„Občas překvapím sám sebe.“

„Občas asi překvapíš víc lidí.“

„Proč myslíš?“

„No někdy mi přijde, jako bys byl dvakrát. Ten, kterej píše tak zatraceně chytrý věci, a potom ten, kterej se chová jako…“

„Jako hovado, klidně to řekni.“

„Jo. Mě vždycky zajímalo, proč to děláš. A jaký to asi je, když všechny veřejně pošleš do prdele a stejně ti většina z nich ještě uznale poklepe na rameno.“

Pokrčil rameny, protože nevěděl, co přesně tomu kloučkovi odpovědět, aby to pro něho bylo srozumitelné. Co ti na to mám říct? Že abych prodal to chytré, musím k tomu dodávat něco dalšího, nejlépe nějakou hodně silnou kontroverzi, protože hodní hoši už dávno vyšli z módy, společnost hrubne a tak nějak celkově jde do prdele, tak proč tam rovnou neposlat všechny? Pochopil by tohle pekař, který ve dvě v noci rozlepí oči a jde míchat těsto? Asi ne, tak co by mu vysvětloval.

Radši vzal lžíci a konečně ochutnal vábně vonící hustou zelňačku. Vynikající! Jen si spálil jazyk, protože tu horkost nečekal. Sykl a polohlasně zaklel: „Do hajzlu…“

„Chceš to pofoukat?“ zasmál se jeho hostitel, trochu se naklonil přes stůl, a když si nabral další lžíci, zlehka mu sevřel zápěstí a několikrát neslyšně foukl. Z toho dotyku a pohledu na rty našpulené jako k polibku mu lehce zaškubalo v rozkroku. Stačilo by natáhnout krk a…

„Nechceš k tomu pivo?“

Zblízka pronesená otázka ho vzpamatovala. Přece ho nebude líbat zrovna tady.

„Jestli máte plzeň,“ přikývl.

Kluk si povzdychl a zvedl se: „Mě fascinuje, jak tomu vy Pražáci říkáte. Prostě divný. Piju Plzeň, děsný.“

„Faktická poznámka, já nejsem Pražák.“

„A jo vlastně, vždyť já vím.“

Sledoval, jak jde k lednici pro plechovku, a napadlo ho, co všechno o něm vlastně ví. Jestli ho šest nebo ještě víc let sleduje na síti… A on o něm nevěděl téměř nic. Měl mu víc prolustrovat profil, nepřipadal by si teď tak zvláštně obnaženě s pocitem, že je to mezi nimi značně nevyrovnané. Ale vytáhnout mobil a podívat se před ním, to mu přišlo už hodně ujeté.

Alespoň si ho pořádně prohlédl. Vypadal trochu jinak než na profilové fotce. Tam měl tvář hladkou, teď mu na ní rašilo tak třídenní strniště světle narezlých vousků. Zpod šátku se draly o několik odstínů tmavší delší vlasy, světlé oči nevypadaly unaveně, přestože podle vlastních slov měl za sebou skoro deset hodin práce. Rovný nos a trochu větší, ale citlivá ústa. Postava vyšší, spíš štíhle šlachovitá než svalnatá, ale se širokými rameny a souměrně tvarovaná. Bílé bavlněné triko s dlouhým rukávem, režné pohodlné kapsáče v barvě suché trávy. Celkový dojem – sympaťák, ne vyložený hezounek nebo svalouš. Potkat ho někde v baru, sáhl by po něm bez váhání.

„Tady jeden Prazdroj,“ postavil před něj už otevřenou plechovku a znovu se posadil.

„Tak ty víš…, co všechno vlastně?“ navázal, kde přestali. „Nejsi asi úplně moje cílovka.“

„Neboj, sledujou tě i mladý kluci.“

Překvapeně na něho vyvalil oči, takhle to přece nemyslel. Jeho cílovka nebyla o věku, spíš… Potom si všiml pobaveného výrazu toho kluka a pochopil, že i on pochopil.

„Promiň, no. Jenom mě překvapilo, že mi píše ve čtyři ráno cizí pekař.“

„Jasný, ale ty pro mě nejsi cizí, však říkám, že tě sleduju od sedmnácti. Přesně od dubna 2012. Pamatuješ na tu velkou demošku? Viděl jsem tě v telce někde řečnit, že po svržení vlády to bude leda chaos, že by lidi neměli tak snadno poslouchat populisty. Půlce toho jsem nerozuměl, ale seklo ti to. Tak jsem si tě našel, poslal žádost a ani mě nenapadlo, že to přijmeš.“

„A teď už tomu rozumíš?“

„Tý chytrý části jo. Tomu včera moc ne. To mi tě bylo spíš líto.“

Aby byl objektem něčí lítosti, to mu ještě nikdy nikdo neřekl. Nebyl to pocit zrovna příjemný a extra ne od tak hezkého kluka. Zřejmě mu to bude muset vysvětlit… A tak se do toho pustil, zatímco zelňačku ponechal svému osudu a vystydnutí.

Vyprávěl, jak přišel do Prahy, jak se přes reklamu dostal ke psaní, jak rozzlobeně odcházel z novin – kde se toho tolik naučil a které pod taktovkou nového majitele rychle přestaly ztrácet nezávislost a objektivitu – a s ním odešli i Ludvík, Petr, Jára, Tomáš, Veronika… Jak se jednou kolektivně zlili a někdo plácnul ten nesmysl o založení vlastního časopisu, ale to by mu samozřejmě na uživení nestačilo, a tak psal víc a víc skandální věci, protože bulvár schramstne prakticky všechno, a tu pravou novinařinu si schovával jen pro jejich vymodlené a vymazlené dítě.

„… bys nevěřil, co jsou lidi schopný udělat pro pár minut slávy, aby se někde objevila jejich fotka a dvě tři věty o nich. Politici extra. To už je vyšší level.“

„Takže vlastně teď děláš pořád reklamu, jenom s delšími texty.“

„I tak by se to dalo říct, místo jednoho sloganu sloupek.“

„Škoda, že nepíšeš recenze…“

„A když se zmíním?“

„Tak to aby s tebou šel majitel.“

Zasmáli se oba.

„A ty nepůjdeš?“

„Půjdu, ale domů. A ty taky. Vyspat se…“

„Perfektní, takže…“

„Nech mě domluvit a netvař se tak naštvaně. Můžeš mě předtím doprovodit na bus a já večer přijedu k tobě. Stejně si musím nejdřív něco vyřídit. A ty vypadáš hrozně.“

Výborně, takže se pozval sám, nemusíme kolem toho chodit po špičkách. Těch pár hodin spánku přijde i jemu koneckonců vhod, aby to ve finále neskončilo trapasem, protože zas tak samolibý pitomec nebyl, aby v duchu nedal tomu klukovi za pravdu. Skutečně ještě nebyl v top formě.

„Jdu si pro věci, tu polívku už asi nebudeš, viď,“ zkonstatoval, sebral misku, lžíci a zaplul do zázemí pekárny. Po chvilce se vynořil už v bundě a s koloběžkou v ruce. Díval se, jak se loučí s prodavačkami a bere si papírový sáček, který mu následně vrazil do ruky.

„Mandlový loupáky, nejlepší v celý Praze, když koláče nerad. Si je můžeš dát ke kafi, až se vzbudíš.“

„Jo,“ přikývnul, někdy je skutečně lepší jednoduchý loupák než přeplácané koláče. Ten kluk před ním toho byl důkazem. Žádné zbytečné řeči, žádné vyptávání na věčná filozofická témata, která vytahovali ti, kdož chtěli zapůsobit, nic takového. Zelňačka, rohlíky, loupáky a jistota večerního sexu. Co víc si přát. Do prdele s intelektuální ukecanou elitou, aspoň pro tentokrát.

Cesta na Kulaťák pro koloběžku moc příhodná nebyla. Po revoluci sice odstranili sochu Lenina, pásy dlažby a rozbitého asfaltu ovšem zůstaly. Ještě nějakou dobu po tom, kdy se přestěhoval do Prahy, se tu na prostranství zbylém po soše proháněli skejťáci. Zlikvidovat Lenina nebylo nijak rozporuplné rozhodnutí. Teď se pomalu a opatrně začalo diskutovat o eliminaci dalšího „velikána“ v téhle městské části. Možná by z toho bylo pár vtipných článků, budu muset zavolat Ondrovi, jak daleko s tím Koněvem jsou, vzpomněl si na jednoho z mála politiků, který mu byl lidsky sympatický, i když i o něm kolovaly různé zvěsti. Titul z plzeňských práv už pár let nikomu dobrou reklamu zrovna nedělal.

„Hej, akorát stosedmička,“ ozvalo se vedle něho a vytrhlo ho to ze zamyšlení, „tak já pádim, večer, okolo osmý, u tebe.“ Stihl se na něj ještě usmát a rozběhl se, v letu jedním pohybem složil koloběžku, jen tak tak naskočil do nezvykle prázdného autobusu. No jo, zkouškový, uvědomil si, když viděl, jak kluk zdvihl ruku a na rozloučenou mu ještě mávl.

Další dobrodružnou nebo nasírací cestu přes Hrad už absolvovat nechtěl, na jízdu hromadnou neměl náladu, radši mobilem zavolal na dispečink oblíbené taxislužby. Z řidiče se vyklubal zajímavý týpek, který do něj celou cestu hustil teze o zaplavení Čech i Moravy migranty, pokud to vyhraje ten, no ten s těma brejlema a nevýrazným hlasem. V Chotkových sadech měl chuť hmátnout mu po volantu a vzít tu zatáčku rovně. Připomněl se mu hlavní důvod jeho poslední opiliády, jak po té včerejší debatě podlehl zoufalství, protože se svou marketingovou zkušeností s devadesáti devíti procentní jistotou věděl, že už je to v háji a ani ta dnešní debata nebude lepší, dobře že v té době bude nejspíš už šukat s tím klukem z pekařství. Aspoň ho to nebude svádět, aby se díval a případně dávil.

Paní Lenu zastihl v pilné práci. Naštěstí měla trochu jiný itinerář prací než Nataliia, začínala ložnicí, kterou už měla hotovou.

Do voňavých peřin se spíš skácel, než ulehl. Ve zmatených snech toho kluka opakovaně nacházel a ztrácel na těch nejnemožnějších místech, aby ho nakonec našel ve své vlastní posteli, se svým druhým já. Tím, které se chovalo jako hovado. I ve snu pocítil svíravě intenzivní bolest, že by se rozesmátý pekař měl podvolit zrovna tomuhle jeho já, a to hovado s pohrdavým úšklebkem vycenilo zuby a se zjevnou rozkoší zabořilo svůj ztopořený úd do vystrčeného osvaleného zadku.