Happy ending I.

O jedné partii pokeru, která se úplně nepovedla, o jedné, která se potom povedla možná až moc, a o tom, že i prohra může být nakonec výhra.

Upozornění pro citlivější čtenáře: Jedná se o počin téměř čistě pornografický a záměrem autora nebylo čtenáře poučit, nebo dokonce jakkoliv vzdělat, ale výhradně a pouze rozrušit. Fyzické a charakterové parametry veškerých jednajících postav jsou za tím účelem záměrně zatíženy veškerou, pro pornografii typickou, zjednodušující schematičností a jsou stejně jako děj sám zcela nerealistické. Text obsahuje vyjma necudných obrázků také popis násilných a kriminálních aktivit, včetně nekonsensuálního nechráněného pohlavního styku, které navíc nebudou v závěru nijak postiženy.

Osoby v těchto ohledech zvýšeně senzitivní, by měli konzumaci předem dobře zvážit a není jim doporučena.

Filip dopočítal poslední část z hromádky bankovek, balíček přetáhl páskou, částku dopsal na výčetku a vše vložil unaveně do trezoru. Původně chtěl ještě seběhnout dolů a stáhnout i kasu ze zadního baru, ale nakonec to nechal být, byla neděle, tedy vlastně už nebyla. Už pár hodin bylo pondělí, ale každopádně tam toho stejně nijak moc nebylo. Když se mu po páté ráno objevila v mobilu uzávěrka, ukazovala sotva nějakých sedmapadesát tisíc. V neděli prostě už nikdo moc nepije, a když tak většinou jen pivo, jinak to bylo skoro samé nealko, počká to na odpoledne, hotovost stejně nebude potřeba. Měl tuhle část dne stejně tak rád jako ji zároveň i úplně stejně nesnášel, bankovky zanechávaly nepříjemný mastný pocit na prstech nehledě na to, že občas i dost páchly a nejen obrazně. Kdyby mohl, hotovost by nejraději zakázal, jenže co naděláte, kartou chce v hampejzu platit málokdo, a to dokonce i když je to hampejz s tou nejlepší pověstí.

Tedy vlastně je to bar a diskotéka, ale to je samozřejmě víc než cokoliv jiného pouhý průhledný eufemismus, zaměstnává tu sice dýdžeje, aby se jako neřeklo, ale jediné opravdové tanečky se ve skutečnosti odehrávají téměř výhradně v uličkách mezi kabinkami zadního traktu a k akrobacii provozované následně v těch kabinkách žádná hudba samozřejmě potřeba není.

Zakódoval zámek, pečlivě si umyl ruce, úlevně spláchl mýdlo a naštvaně na sílu dovřel už dobře týden kapající kohoutek, až se mu na čele objevila vzteklá vráska. Jestli to ten zatracený údržbář brzo neopraví, tak ho asi už opravdu vyrazí, říkal mu to už nejméně dvakrát. Nakonec se párkrát předklonil, aby trochu uvolnil zatuhlá záda, a chystal se konečně domů. Cítil se neskutečně utahaný. Od té doby, co tu na to zůstal sám, ho tyhle noční den za dnem čím dál víc ubíjejí, jenže tu není nikdo, na koho by se mohl spolehnout, a už vůbec nikdo, komu by se snad odvážil i znovu opravdu věřit.

Ještě si trochu zadřepoval a spíš tak nějak ze zvyku při tom pohledem monotónně přejížděl očima přes monitory bezpečnostních kamer. V celém podniku již byl nad ránem klid, nebo spíš klid být měl, protože to tak úplně neplatilo. U velkého stolu před zadním barem seděly čtyři mužské postavy a nad vší pochybnost hrály karty. Filip zhluboka vydechl a zaklel, celou noc měl tušení, že se stane nějaká nepříjemnost. Těsně po půlnoci viděl přijít Dareha v doprovodu dvou jeho goril a bylo mu jasné, že si Kazaši přišli buď pro pravidelné všimné, nebo ulovit nějakého dalšího chudáka do těch jejich zavšivených baráků. Počítal původně hlavně s tím prvním, nebyli tu vybírat už dobře tři měsíce, což znamenalo, že je mohl čekat. Dnešní tržbu už tehdy v duchu minimálně z poloviny odepsal, ovšem když po páté ráno zavřeli, aniž by se cokoliv přihodilo, usoudil, že to pro dnešek byla ta druhá varianta a zítra prostě jen zůstane jedno nebo dvě místa u kabinek dočasně volné, nebylo by to nakonec ani zdaleka prvně. Teď mu ovšem při pohledu na monitor došlo, že jeho úleva byla hodně předčasná. Kazaši zjevně ještě neodešli.

Ve skutečnosti to ani Kazaši nebyli, ale říkalo se jim tak podle jejich šéfa, který si na pověsti potomka jakéhosi bájného kazašského chána založil celou zdejší živnost, ačkoliv byl prý ve skutečnosti původem odněkud z centrálního Ruska. Přezíravě nerozlišovat mezi všemi těmi Azery, Kazachy, Uzbeky a dalším, z vnějšku bezpochyby trochu nepřehledným zástupem středoasijských etnik, bylo však z mnoha důvodů pro povznesené Evropany vždy pohodlnější, ačkoliv ne vždy také výhodnější. Neblahým důsledkem takové bláhové povznesenosti pak ovšem mimo jiné nepříjemnosti bylo, že se díky tomu o Kazachovi ani historce o jeho původu ke své škodě málokdo namáhal nějak moc pochybovat. Tuhle chybu Filip sice neudělal, dobře věděl, že rozdíly mezi nimi jsou a většinou ne úplně nepodstatné, několikrát je v minulosti dokázal i výhodně využít. Nicméně to, že se Dareh ve skutečnosti jmenuje Dimitrij Vasiljevič, bylo dnes v noci bohužel jako informace vcelku irelevantní, protože to vypadalo, že to tentokrát vezme z jedné vody na čisto oboje. O prachy za výpalné ho obere tak nebo onak, lhostejno zda jako kazašský chán nebo jako celkem tuctový ruský mafián, a ještě si k tomu na cestu coby bonus přibalí i zaměstnance.

Popudilo ho to, byť se při tom až na jednu výjimku ve skutečnosti nikdy nestalo ani nic násilného, stejně ho to pokaždé naštvalo, i kdyby jen proto, že mu to následně přidělávalo práci s lustrováním nových duší ke kabinkám, o špatném svědomí ani nemluvě. Ale bylo to prostě tak, jak to bylo. Pokud se Kazachům některý z jeho hochů z jakéhokoliv důvodu hodil, téměř vždy ho získali a téměř bez výjimek to bylo dobrovolné. 

Bohužel si ti kluci minimálně ze začátku naivně mysleli, že udělali životní terno. Stálý kunčaft, luxusní ubytování, jídla i pití, co hrdlo ráčilo, práce, kromě té v posteli, více méně žádná, no kdo by odolal. Nepochybně jim to stálo za to, aby povolně plnili každé přání jejich nových pánů, navíc téměř všichni ti snědí, exotikou a testosteronem vonící Kavkazané, ať již praví nebo falešní, byli většinou i vcelku pěkní chlapi. Jejich šéfa z toho samozřejmě nevyjímaje, byť to byl už podsaditý tatík středního věku, tak měl kromě zakulacujícího se bříška a ustupující linie vlasů stále ještě i svaly jako zápasník těžké váhy, a především dokonalé mafiánské charisma, ze kterého se přesně takovým nezkušeným mládencům do minuty spolehlivě podlamovala kolena. A pokud by snad přeci jen jeho mužnému kouzlu odolali, tak sbírce Mercedesů a naddimenzované kýčovité vile na Točné nakonec podlehli vždy. Sice ve skutečnosti netušili, do čeho jdou, ale nebránil jim, nakonec jestli se prodávali tady u něho, nebo tu samou práci dělali pro Chána, nebyl zase až takový rozdíl, tedy kromě firemní kultury, ta byla v konečném výsledku hodně odlišná.

Mladí naivkové si bláhově mysleli, že zrovna oni byli vybráni, aby dělali veselou společnost a pomyšlení v peřinách mafiánských bossů natrvalo, nebo minimálně na hodně dlouho. Pravdě to samozřejmě bylo vzdálené jak lednová Sibiř letní dovolenkové destinaci, protože ve skutečnosti si šéfové každého užili tak dva týdny, nejdéle měsíc, potom si je prostřídali, aby je nakonec hodili do placu jako se vyždímaný citron odhazuje do koše pod barem. Při tom fajnovém oblbování je ovšem neopomněli naučit na pravidelný přísun bílého prášku, kterého se mládenci následně už neuměli jen tak snadno vzdát, většina z nich byla po měsíci či dvou za lajničku ochotná udělat v podstatě cokoliv. Všichni pak záhy přišli na to, že ubytovna pro zahraniční dělníky je o dost jiná kategorie než jeho podnik, a to přestože jeho podnik je nepochybně bordel. To už bylo ovšem pro většinu z nich beznadějně pozdě. Dokud byli tady na volné noze, kunčafty si mohli vybírat, dva pořízci u vchodu dávali pozor, aby dolů nepustili každého pitomce nebo opilce, a pokud se i tak dostali do nějakých patálií, ochranka je z nich pokaždé vytáhla. Platili za to pevnou taxu a kromě toho, že museli každý měsíc ukázat čisté testy od doktora a před vstupem denně projít sítem na fet, se jim nikdo do ničeho nemotal. Na rozdíl od Chánovy ubytovny to sice bylo bez stravy a ubytování, kabinky museli každé ráno do šesti vyklidit, ale bylo to v každém případě svobodné povolání. Jako svého druhu zaměstnanci o tuhle možnost samozřejmě přicházeli.

Bylo až s podivem, jak dobře takové podnikání dokázalo Kazachům fungovat. Většina z těch chlapů, které ubytovávali, byla sice tam někde od Uralu až po střední Asii spořádaně ženatá a živila většinou nejméně půl tuctu dětí, ale daleko od domova z nějakého důvodu nemálo z nich před ženskými prostitutkami upřednostňovalo mladé hladké chlapce. Snad prý z nějaké tamější tradice, snad proto, že díky tomu mohli svým ženám na dálku pravdivě říkat, ne opravdu tam žádnou ženskou nemám, nebo možná i proto, že byli z práce, kterou jim Darehovi lidé tak velice ochotně zprostředkovávali, určitě dost stahaní a bylo jim vlastně docela jedno, jestli je rychle uspokojí kluk nebo holka. Hlavně když to bylo, bylo to hned a bylo to zdarma, tedy ve skutečnosti ne úplně zdarma, ale každopádně v ceně noclehu. V nabídce ubytovacích služeb pro tento druh klientely to nejspíš představovalo dost slušnou konkurenční výhodu, jinak by to nakonec Kazaši asi nedělali.

Kluci taky určitě mnohem víc vydrželi, minimálně fyzicky, no a navíc ani nemívali svoje dny a nebylo třeba k nim držet gynekologa. Krom toho si prý nikdo nedělal na cimrách určených pro šest až dvanáct lidí hlavu z obecenstva a nevznikala tak zbytečná prodlení spojená jinak s hledáním nějakého alespoň minimálního soukromí. Holky jsou na tohle, bez ohledu na dojem, který se divákům snaží vnutit většina porno produkcí, přeci jen mnohem víc cimprlich. To dva až tři kluci většinou zvládli obsloužit skupinku přítomných hezky najednou, aniž by bylo nutné na to držet nějaké extra kamrlíky, a čas jsou jak známo peníze, o metrech čtverečných vhodných k pronájmu ani nemluvě. Tak to alespoň popisovalo těch několik šťastlivců, kterým se podařilo odtamtud zase dostat. Oficiálně dělali správce, domovníky a recepční, dokonce na to měli i pracovní smlouvy, všechno pěkně podle zákona. Neoficiálně pak museli zvládnout 24/7 vše, co bylo třeba, což obnášelo kromě úklidu všemožného bordelu, především povinnost poslušně podržet každému, kdo si řekl. A pokud se jim náhodou něco nelíbilo, končili v lepším případě s modřinami někde ve sprchách, v horším s absťákem na samotce ve sklepě. Pro obzvláště nepřizpůsobivé jedince prý měli šéfové v repertoáru i obojky a speciální na dálku ovládané klícky na ptáčky s přídavnou elektro stimulací, ale to byla nejspíš jen báchorka. Nicméně i bez toho tam výraz chlapec pro všechno evidentně zvládal nabývat až příliš doslovného významu.

Filipovi to nebylo jedno. To, že provozujete bordel, ještě nutně neznamená, že nemáte svědomí nebo alespoň soucit, ale kromě pravidelných varování s tím o mnoho více dělat nemohl. Ti kluci podepsali Kazachům předem téměř cokoliv, a že není radno křížit jim plány, se měl možnost přesvědčit na vlastní kůži při jedné dost nepovedené diskusi s Darehovým předchůdcem. Špatně srostlé žebro mu tu a tam stále nepříjemně připomínalo, že se nemá plést do věcí, na které nestačí, a zachraňovat někoho, kdo o to vlastně nestojí. K prosazování zákona a spravedlnosti v téhle části polosvěta se totiž nijak zvlášť neměli ani poldové, na čemž nebylo rozumně vzato zase nic až tak divného. I on sám dobře věděl, jak si zařídit klid od všelijakých úředních návštěv, a nepochyboval, že není sám, kdo to umění ovládá. Dokud tam venku, na ulici, panoval klid, do temných koutů nikdo nesvítil, tak to prostě v tomhle druhu podnikání bylo, je a bude. Všichni ti kluci byli dospělí, dle zákona i svéprávní a on není chůva ani žádný neohrožený hrdina z romantického filmu. Vzdal to, nakonec zachránit jde vždy pouze toho, kdo se zachránit sám chce.

To, co viděl nyní, se mu ovšem opravdu hodně nelíbilo. Kořistí tentokrát nebyl nějaký bezejmenný stín ze zadního traktu, ale Johan, jeden z jeho dvou barmanů. Ten mladší, hezčí, a jak si až dodnes myslel, i chytřejší. Vztekle si procvakal klouby na prstech, aby zahnal nutkavou chuť do něčeho praštit. Sakra, je tu už skoro rok, nemůže přece nevědět, co jsou Kazaši zač, musel se snad zbláznit. Chodí sice jenom dlouhé víkendy vždycky od čtvrtka do neděle, zadní bar se stejně v plonkové dny většinou ani neotvírá, do středy se to nevyplatí, nicméně školení určitě dostal a ne jednou. Zdálo se ovšem, že mu to šlo jedním uchem tam a druhým rovnou zase ven. Student, jestli tahle poslouchá na přednáškách, tak to bude studovat ještě dost dlouho, nebo vlastně nebude, pokud si ho Kazaši odvedou.

Nenapadal ho žádný rozumný důvod, proč by zrovna on tohle měl dělat, je sice na první pohled trochu nesmělý, ale za barem se ohánět umí, a ten nevinný kukuč a zlatá hříva mu na dýškách stoprocentně hodí pravidelně víc, než je jeho oficiální plat. Nepřipadal mu jako pitomec. Občas s ním hodil řeč i na trochu osobnější téma, přestože to jinak nemíval ve zvyku a zaměstnance si držel na distanc.

V tom, co dělal, se kamarádčovt většinou vždy vymstil. Ale když zjistil, že kluk chodí na ekonomku, tady za kopcem, na tu samou, co před lety on, nedokázal si pomoci a příležitostně si sem tam trochu zamachroval. Dělal sice jiný obor, národohospodářská fakulta a účetnictví se na první pohled příliš nepotkávaly, ale platilo to ve skutečnosti méně, než by se zdálo. Minimálně pár učitelů si stále docela dobře pamatoval, i když dnes už z doktorandů byli docenti a z docentů profesoři, občas mu dokázal stále poradit, jak na koho se zápočtem a na čem kdo lpí u zkoušek. Na oplátku se dozvěděl i to, co vlastně ani vědět nechtěl. Že doma je kluk trochu na vedlejší koleji, máma že ho měla hodně mladá za svobodna a se zatím posledním otčímem si prý kolem ramen taky zrovna nepadli, když odešel studovat, tak ho více méně odstřihli a od té doby se protlouká tak nějak na vlastní pěst. Tam u nich na severu, odkud pocházel, se na formální vzdělání prostě zase až tolik nedá, to nebylo žádné tajemství, prachy domů nenosil, tak co s ním.

Přišlo mu to sympatické, ve dvaceti to chce docela odvahu, když se tomu rozhodnete vzepřít, není to zase tak snadné postavit se životu sám. Trochu v něm viděl sebe před lety, i když on osobně tu volbu vlastně ani neměl. Z domu ho vyhodil vlastní fotr, když zjistil, že jeho nová holka se jmenuje Karel, což v rodině maloměstského pámbíčkáře nebylo úplně průchodné.

Navíc se mu Johan proti všem zásadám, kterých se snažil ve vztahu k zaměstnancům držet, prostě líbil. Bohužel se ten andělský kukuč podle toho, co právě sledoval, líbil nejen jemu. Zkoušel s ním i trochu flirtovat a soudil, že není úplně bez šance, byť zůstával ostražitý a dál, než k ruce položené přátelsky na rameni, se nikdy neodhodlal. Jednak si pořádně ani nebyl jistý, jestli je kluk skutečně na chlapy. Po dvou vztahových karambolech, z nichž jeden ho připravil o iluze a druhý nedávno naštěstí už pouze o prachy, si vlastně nebyl moc jistý ani sám sebou. Tedy ne že by se přeorientoval na holky, to zase ne, ale jestli někoho dalšího ještě chce, už nepovažoval za tak samozřejmé jako kdysi, navíc někoho minimálně o dekádu mladšího, ono jestli má zlatokopka pipinu nebo pindíka na podstatě problému nakonec až tak moc nemění. Přes všechnu životem nastřádanou skepsi mu ale momentálně stejně přišlo, že by ho bylo pro Kazachy škoda.

Pozoroval obrazovku a přemýšlel, jestli je nějaká možnost, jak ho z toho maléru dostat. Je to sice evidentně pěkný blbec a k tomu mu nejspíš právě zpronevěřil i pár tisícovek z pokladny. V banku na stole téměř určitě neležely Johanovy vlastní prachy, ale na rozdíl od anonymních dávno ztracených postav opírajících se v příšeří o zdi před kabinkami zadního traktu, ho znal. Pokud věděl, tak se neprodával, žádný matroš nebral ani s ním nekšeftoval, alespoň ne tady, nakonec personál měl tyhle bokovky dost striktně zapovězené, kdyby ho u něčeho z toho chytil, dávno by ho vyrazil. A i když samozřejmě nemohl vědět, jestli chodí pokaždé z práce rovnou na kolej nebo s někým k němu domů, byl si vcelku jistý, že skončit jako čubka na zaplivaných záchodech cizinecké ubytovny určitě neplánuje. Mohl by to jít zkusit nějak zarazit, nebo je rovnou vyhodit, ale tím by jemu a pravděpodobně ani sobě moc nepomohl. Kazaši nepřestanou, dokud nedostanou, pro co si přišli, to už věděl. Přihodit znovu do banku k penězům i vlastní žebra by problém zcela jistě nevyřešilo. Mohl by ho zkusit vyplatit, to by ovšem Johan musel spolupracovat, a to nebude, minimálně dokud nepochopí, v jakém průšvihu se ocitl. Spustil tedy alespoň kamery na záznam, sledoval, jak se odvíjí hra, a přemýšlel, co by mohl udělat.

Johan zatím, podle toho co viděl, vyhrával, ačkoliv si Filip byl jistý, že je to jenom dočasné. Pravidelně se sám do hry s nimi nechával na oko naivně vlákat, ačkoliv věděl, že prohraje a bude ho to něco stát, bylo to ovšem lepší a trochu překvapivě i levnější než jim začít platit výpalné přímo. Probíhalo to pokaždé téměř stejně, nechávali ho několik kol vyhrát a následně, když měli dojem, že už ho do hry dostatečně vtáhli, obrali ho o čtyřnásobek toho, co mu předtím povolili od nich přesunout na hromádku bankovek před ním. Když jednou provozujete něco jako bordel křížený s hodinovým hotelem, musíte ovšem s něčím takovým v kalkulacích prostě počítat, i když se to na ekonomce za kopcem neučí, ale tam se neučí spousta věcí. Proto také nad těmi nejméně třiceti tisícovkami, které, jak odhadoval, se z provozní pokladny ocitly na stole jako herní kapitál, v duchu mávl rukou, nejspíš by je musel dát spolu s ještě nejméně trojnásobkem na ten účel sám, takže to bylo skoro jedno. Byla to hra, o které všichni věděli, k čemu slouží, a všem včetně Filipa to tak vlastně vyhovovalo, platit by musel tak jako tak a na čestnou prohru v kartách byla jednak sleva, a navíc si díky tomu nepřipadal tak blbě, jako kdyby musel platit přímo. Z osobního průzkumu, který si tak trochu na tajnačku udělal, mu opakovaně vycházelo, že jim dává minimálně o třetinu méně než jiní. I mafiáni, když chtějí, umí mít úroveň.

Mladík to však zatím zjevně neprokoukl a naivně si nejspíš myslel, že každý u stolu hraje sám na sebe. Ve skutečnosti to ovšem bylo tři na jednoho a mladý amatér neměl samozřejmě ani sebemenší šanci. Po nějakých čtyřiceti minutách začalo být jasné, že ho mají tam, kde ho chtěli mít. Johan začal postupně prohrávat a potom se i zlobit, asi mu to konečně došlo. Filip bohužel viděl pouze obraz, zvuk na kamerovém systému nebyl, ale i to mu stačilo. Johan začal s Darehem nejprve pouze vzrušeně diskutovat, pravděpodobně měl pocit, jistě i oprávněný, že hra neprobíhá úplně fér, a chtěl si to s ním nějak vysvětlit, zvrat přišel ve chvíli, kdy se vztekle postavil, pak to nabralo rychlý spád. Zatímco Dareh stále klidně seděl na svém místě, jedna z goril stahovala obsah stolu do bezpečí a druhý pořízek Johana zkušenými chvaty v několika vteřinách rychle zpacifikoval. Bolestivá grimasa v Johanově obličeji jasně naznačovala, že ruka, kterou měl zkroucenou za zády, na tom není právě nejlépe a dříve, než se stačil jakkoliv začít bránit, klečel s hlavou vyvrácenou dozadu na podlaze a lapal po dechu.

Situace se pro něho nezačala vyvíjet právě příznivě, ačkoliv byl podobný scénář od počátku celkem očekávatelný. Jediné, co Filipa prozatím uklidňovalo, bylo vědomí, že se zbraněmi se Kazaši dovnitř dostat nemohli a že Dareh si na rozdíl od svého předchůdce na hrubé násilí nijak zvlášť nepotrpěl. Navíc je Filip hostil po zavíračce celkem pravidelně, a že by kvalitu závory u horní mříže nedokázali dávno odhadnout, nebylo vzhledem k povaze jejich podnikání nijak moc pravděpodobné. Muselo jim být jasné, že bez toho, aby je odsud někdo pustil, se ven jen tak snadno nedostanou, a to, že kamery nejsou na první pohled vidět, také ještě neznamenalo, že o nich Dareh a jeho ochránci nevěděli. Filip vlastně ani moc nepochyboval o tom, že to, co sleduje, je divadlo určené ze všeho nejvíc právě pro něho, dvakrát zapípal na vnitřní alarm a přivolal k sobě ochranku.

Takto nad ránem tady měl už jenom jednoho chlapa, a ještě ne úplně toho nejlepšího, na neutralizování tří Kavkazanů to v žádném případě stačit nemohlo. Přivolal ho k sobě hlavně proto, aby se snaživě nepustil do nějaké předem k nezdaru odsouzené akce s nepředvídatelnými následky. Chlapíkovi docela trvalo, než se konečně objevil v otevřených dveřích, navíc vypadal překvapeně a trochu zmuchlaně, i když se to snažil skrýt. Jindy by to Filipa nejspíš rozladilo, za spaní ho sakra neplatí, ale dnes to s úlevou přešel bez komentáře. Ukázal na monitor, s hranou sebejistotou mu sdělil, že to má pod kontrolou a že je to jako obvykle. Následně ho stejně, jako když dole prohrával pravidelné výpalné on sám, poslal hlídat k hornímu vstupu s pokynem za žádnou cenu nikoho bez jeho svolení nepouštět dovnitř a samozřejmě ani ven. Bylo to nejspíš zbytečné, možnost, že by si Kazaši zavolali posily, byla reálně mizivá, jednak to zatím nikdy neudělali, a především na to byli příliš hrdí, i když se to bezpochyby úplně vyloučit také nedalo. Mříž u vchodu byla navíc dost silná, aby vydržela i útok policejního komanda. Pokud byla zamčená, a to byla, hlídat nepotřebovala.

Ve skutečnosti chtěl strážného především dostat co nejdál od děje, bývalý policajt, navždy policajt, i když je mu skoro šedesát, tak má výcvik a instinkty, které tu teď zrovna nepotřeboval. Usoudil, že starostí má i tak až dost. Tohle síla nevyřeší, pokud z toho má kluka vytáhnout a přitom neriskovat, že bude mít podnik v buď v plamenech, nebo nejméně na dva týdny zavřený coby místo vícenásobného ublížení na zdraví, tak to bude chtít víc diplomacie a chytrosti než svalů. Když šlo o potíže, vyšlo to totiž skoro nastejno, Kazaši nebo policajti, obojí bylo špatně.

Pokud dobře sledoval kamery, tak prozatím Johan schytal pouze pár ostřejších šťouchanců a nyní se s jazykem na Darehově lakýrce nejspíš velice uctivě omlouval za nevhodné vyjadřování. Což nebylo ani zdaleka to nejhorší, co by se mu ještě mohlo přihodit. Naštěstí to vypadalo, že chlapi mají chuť si s potencionální kořistí prozatím jen trochu zašpásovat, případně si ji rovnou i na místě otestovat, než že by z něho chtěli udělat sekanou, tedy alespoň ne bezprostředně, protože již notně zkrotlý potížista se právě pod jejich bedlivým dozorem nemotorně svlékal.

Filip si sice nebyl na sto procent jistý, za jaký tým Johan kope, ale na druhou stranu se nedalo moc očekávat, že by barman v teplém bordelu nebyl minimálně pod obojí, a Kazachům to nejspíš stejně bylo momentálně jedno. Díval se, jak již zcela nahý mladík, zezadu přidržovaný jednou z Darehových goril, trpně sleduje svá napnutá varlata, která i s dorůžova obnaženým žaludem druhý z kápových ochránců předvádí směrem k pobavenému šéfovi, a odhadoval, jaké má možnosti. V jistém smyslu mu to přišlo i docela vzrušující, tedy pokud by to bylo nakašírované porno a ne něco, co se v přímém přenosu odehrávalo v jeho podniku. Johan v tu chvíli nejspíše poslouchal něco ne právě lichotivého na adresu svého přirození, mimochodem nijak zvlášť podprůměrného, takže to k němu bylo nepochybně poněkud nespravedlivé, když Filip i přes ne zcela dokonalé rozlišení kamer zaregistroval v jeho pohledu opravdový nefalšovaný děs, který zcela určitě nepramenil z obavy o neurvale přetaženou předkožku, byť i to ho muselo nepochybně docela bolet.

Dareh právě pyšně vytahoval z rozepnutého poklopce svoji nalitou obřezanou hadici a sebevědomě si zavalitým údem popleskal o břicho. Mohutnící a směrem od kořene se rozšiřující válec, zakončený nepoměrně drobnější narůžovělou čepičkou, měl bezpochyby potenciál vyvolat u méně zkušeného pozorovatele docela slušnou panickou ataku, ačkoliv byl ve skutečnosti spíš směšný a reálně v každém případě téměř jistě více méně neškodný. Filip se usmál a úlevně si hodil nohy na stůl. Tímhle Dareh určitě nikomu moc neublíží, byť by to nepoučenému oku na první pohled nedošlo, tak by si měl spíš dát pozor, aby se mu to silikonem nadopované mávátko nějak nešikovně nezlomilo. Vypadá to sice na první pohled mohutně, ale průměr u kořene na druhou stranu opravdu není nic moc, asi se mu tam ten silikon víc vstřebává. Ostrá špička nepochybně bude Johana v krku trochu škrábat, o vyvrácených čelistech ani nemluvě, ale dole, pokud na to vůbec dojde, to žádné velké škody téměř jistě nenadělá. Pravděpodobně se do něho vůbec nenatlačí, a když, tak to stejně bude spíš měkké dráždění než tvrdý mrd. Ovšem to dokázal rozpoznat Filip u své vzdálené obrazovky, a aby si byl opravdu jistý, mohl si na to obraz i zastavit a trochu přiblížit. Adrenalinem a panikou zjevně ochromený Johan podobný luxus samozřejmě neměl, a tak se mu nejspíš v hlavě odehrávaly víc než děsivé scénáře věcí následujících…