Happy ending III

Shrnutí předcházejícího děje: Ve dvou předchozích kapitolách jsme se stali svědky toho, jak se nezkušený mladík Johan, barman v jednom sice proslulém leč také ne zcela mravopočestném nočním podniku, pošetile pustil do nebezpečné pokerové hry se skupinou mafiánů a jak byl následně v nerovném souboji nucen tváří v penis hájit před neúprosnými przniteli nejen svoji důstojnost, ale i sám canalis analis. Sledovali jsme, jak před prvním průnikem svoji pevnost ještě odhodlaně se štěstím ubránil, nicméně osud budoucího tonusu jeho svěrače zůstává i tak nadále nejistý, neboť další zájemci již dychtivě čekají na svoji příležitost. 

Však právě v té chvíli, kdy se již téměř najisto schylovalo k dalšímu barbarskému útoku na mladíkovu linea anorectalis, se jeho šéf a majitel onoho podniku Filip konečně rozhodl opustit bezpečné závětří své kanceláře, kde Johanův statečný boj do té doby pouze nezúčastněně z dálky sledoval, a vydal se mu na pomoc. Jeho odvážný avšak i riskantní plán, kterým hodlal od mladíka pozornost nájezdníků odvést, však zašel o trochu dál, než sám původně předpokládal, a tak, aby Johana i sebe zachránil, bude se muset i on stát nedobrovolným hercem v drsné mafiánské live show.

V této již poslední části se náš příběh uzavře. Zjistíme tedy, jak dobře se Filip dokáže zhostit své nově nabyté role, zda zůstane v mafiánské hře pouhým pornohercem, nebo se mu podaří usednou i do křesla režiséra, a jak při tom dopadne Johanův svěrač a svalovina pánevního dna. No a v neposlední řadě odhalíme, i kdo z celé akce nakonec vyjde jako skutečný vítěz.

UPOZORNĚNÍ: Všechna předchozí varování určená pro citlivější čtenáře jsou i nadále ve všech ohledech platná a osoby se známou přecitlivělostí na násilné, ponižující a jakkoliv jinak bezcitné verbální či vizuální podněty by se měly ke konzumaci textu nebo jeho součástí, ať již vcelku nebo jednotlivě, uchýlit pouze ve stavu nejvyšší nouze a vždy až po náležité premedikaci! V PŘÍPADĚ POCHYBNOSTÍ JE NEZBYTNÉ SE PORADIT SE SVÝM LÉKAŘEM NEBO LÉKÁRNÍKEM.

Na to, že bude někdy účinkovat v live show, se sice nikdy nepřipravoval, ale nakonec všechno je jednou prvně a už se rozhodl. Neměl se za co stydět, ani sebevědomí mu v tomhle ohledu nikdy nechybělo, a tak s trhnutím odepnul kožený kryt poklopce a nechal ho spadnout na podlahu, ostatně bylo mu tam už notnou chvíli poměrně hodně těsno a zůstávat dál jediným oblečeným mužem v místnosti by navíc mohlo začít za daných okolností působit dost nepřesvědčivě. Zatnul svaly, až se mu harnessy zakously do kůže, zatáhl břicho a s předstíranou rozhodností pomalu sešel do místnosti. Byly to sice jen čtyři schody, ale dal si záležet, aby to mělo kvalitu hodnou minimálně přehlídkového mola. Dareh mu opravdu věnoval neskrývaně uznalý pohled, ztopořený penis prý odspodu vypadá vždy větší, a asi na tom něco bude, protože se s teatrálně dvorným posunkem odsunul stranou a oba strážci se zatvářili tak kysele, že měl co dělat, aby se nerozesmál, přestože mu do smíchu jinak zase až tak moc nebylo. Zoufale se snažil vyšťourat z hloubi paměti vzpomínku na nějaké příhodné porno, které by tematicky odpovídalo aktuální situaci, a především ho nějak navedlo dál, téměř začal propadat panice, když si spásně uvědomil, že se mu prsty už před drahnou chvílí vcelku příhodě ocitly na držadle pohybem nohou rozkývaného obušku. Chaoticky ho bezděky rozkmital teatrální chůzí ze schodů a vlastně měl v tu chvíli na sebe trochu zlost, že si tu pitomost s sebou vůbec bral, teď se ovšem naopak za ten nápad v duchu pochvalně poplácal po rameni. Pohotově ho uvolnil z karabiny a zamířil s ním bez rozmýšlení mezi mladíkovy vyzývavě rozevřené půlky.

Johan se pod dotekem chladné tvrdé gumy nejprve instinktivně sevřel, ale téměř vzápětí se mu vstup naopak až dychtivě rozpulsoval. Vypadalo to skoro, jako kdyby mu říkal už se nemůžu dočkat, možná to nadržené štěně Dareh nakonec odhadl přeci jen správně. Ať už to ve skutečnosti znamenalo cokoli, Filipa to každopádně povzbudilo. Na oplátku se soustředěně snažil Johana nevyděsit, tvrdou gumou jemně přejížděl po zvlhlé sametové kůži dolů přes šourek až ke špičce vzdouvajícího se penisu a s potěšením sledoval, jak se mu v reakci pravidelně stahují kulky. Líbilo se mu to a potěšilo ho to, vždy si zakládal na tom, že dokáže své milence vzrušit dříve, než je přimějeme mu podlehnout, už s ohledem na svoje parametry to považoval v zásadě za nezbytné a Johan i přes jinak vcelku pochybné okolnosti evidentně vzrušený byl. Ještě chvíli si to užíval, ten pohled byl opravdu krásný a Johan navíc vypadal, jako že snad ani nevnímá nic z toho, co se děje kolem. Filip to ovšem vnímal až dost za oba, cítil tři páry očí, které je sledovaly, a věděl, že musí pokročit dál. Zatlačil koncem improvizovaného dilda na mladíkův vstup a vteřinu vyčkal, z druhé strany stolu se Johanovi vydral z úst úlevný vzdech, jako by se snad něčeho takového opravdu už i přímo dožadoval, Filip zatlačil obušek opatrně dovnitř.

Nesnažil se proniknout nijak hluboko, ani jeden z diváků neměl výhled, který by ho k tomu bezprostředně nutil, záměrem bylo Johana především uvolnit a připravit si ho na to, co bude muset nutně následovat. Zasunul obušek tak sotva na dva tři centimetry a s potěšením sledoval, jak se kolem něho Johan opakovaně stahuje a vzápětí opět zase uvolňuje. Že mu to nejspíš není vůbec nepříjemné, se dalo dovodit nejen ze zrychlujících se kmitů pulsujícího vstupu, ale i ze stejně se do rytmu pohybujícího a nyní již zcela tuhého penisu, který mu opakovaně narážel na spodní hranu stolu a vydával u toho pravidelný mlaskavý zvuk, svědčící o nepochybném vlhkém vzrušení jeho vlastníka. Ještě chvilku si s Johanem nyní již poměrně bezstarostně pohrával, přidal i další dva či tři centimetry na průniku, několikrát improvizované dildo i efektně protočil. Bavilo ho to, a navíc i dost rajcovalo, odjakživa měl rád dlouhé předehry, nicméně zaregistroval, že minimálně Dareh se už viditelně začíná nudit. Dalo se to vlastně celkem pochopit, před chvílí se udělal a Filip si uvědomil, že by asi měl ve vlastním zájmu tempo celého představení trochu urychlit, nepotřeboval, aby se i Kazach znovu vzpružil k nějakému výkonu.

Opatrně z Johana obušek uvolnil a nenápadně ho odložil tak, aby ho mohl případně použít k tomu, k čemu byl primárně určen, i když samozřejmě zároveň hodlal udělat vše proto, aby to nebylo třeba. Když se ztopořeným údem přitiskl mezi Johanovy půlky, doufal jen, že poskytnutá předehra bude oběma stačit, aby show zvládli pokud možno bez ztráty desítky. Způsob, jakým se mu mladík vzápětí mírně nadzvedl v ústrety, naznačoval v tom ohledu jistou naději, přesto se ten pohyb dal samozřejmě interpretovat různě, a tak si ho pro jistotu sám pevně přimkl k tělu, volnou dlaní mu lehce sevřel ohryzek, ústy se dotkl zadní části štíhlého krku, a tak aby to mohl slyšet pouze on, mezi zuby, kterými naznačoval stisk, procedil: „Dělej, že tě to bolí!“ Byl si sice celkem jistý, že mladík předstírat nic nucen nebude, věděl, že to, čím ho příroda obdařila, se ještě nikdy do nikoho úplně bezbolestně nedostalo, ale přesto usoudil, že trochu ho uklidnit nezaškodí, dokonce i za cenu milosrdné lži.

V odpověď se mu dostalo pouze pevné stažení Johanových hýždí kolem penisu a něco jako drobné nezřetelné syknutí, které snad mohlo být souhlasem, nebo také samozřejmě úplně něčím jiným, třeba strachem, ale bylo to vcelku lhostejné, na jinou odpověď stejně neměl čas čekat. Jediným, a jak věřil, pro diváky dostatečně přesvědčivým pohybem osvobodil z kalhot bič, který se mu tam beztak jen hloupě pletl, a rukojeť nabídl roztřesenému mladíkovi, který to kupodivu vcelku pohotově pochopil a kůží opletený váleček skousl mezi drkotajícími čelistmi. Vypadalo to, že to přijal snad i skoro vděčně, možná i přece jen tušil, že se mu to bude za okamžik ještě hodit. Volný konec pak obratně protáhl očkem na konci držadla a celé to stáhl kolem Johanova zátylku. Byla to svým způsobem z nouze ctnost a čirá improvizace, ale nepochyboval, že to vypadá určitě docela věrohodně, když už tedy nahoře nepomyslel na ten obojek. Natlačil Johana zpět na stůl a doufal v nejlepší.

Pokud si doteď nebyl jistý, jak moc mladík jeho záměry pochopil, mohl se alespoň pro tuto chvíli zatím uklidnit, nezaznamenal žádný významný odpor. Svěrač byl po předchozím důkladném prstění a dráždění koncem obušku zcela uvolněný a díky stále ještě nezaschlé dávce řídnoucího Kazachova spermatu i přiměřeně lubrikovaný, vklouzl do něho na první pokus. Příjemně ho to překvapilo, čekal nějaký odpor, ať již přirozeně fyziologický nebo i čistě mentální, nakonec jeho průměr neměl do Kazachova příliš daleko a Johan to musel vidět, ještě než začali. Nicméně na rozdíl od Darehova silikonem nadopovaného salónního nádobíčka byl ten jeho tuhý a na překážky připravený. Navíc to po Kazachovu mlíčí opravdu pěkně klouzalo. Na jednu stranu se mu to samozřejmě i trochu eklovalo, dobrovolně by to jako mazadlo nikdy nepoužil, nicméně fungovalo to a dalo se to v jistém smyslu chápat i jako projev dominance mezi soupeřícími samci. Přesto si byl jistý, že to všechno nepochybně nebyl ten hlavní důvod jeho dobyvatelského úspěchu, pro něho byla vrátka prostě zjevně otevřená, a troufal si odhadnout, že snad až i ochotně, nic nedobýval, pevnost se vzdala bez boje. Se zasunutím do hloubky to už bohužel tak snadné nebylo, Darehovy prsty stejně jako improvizované dildo, které možná použil až příliš opatrně, byly o poznání kratší než jeho vlastní nástroj a s postupujícím pronikáním začal vnímat mladíkovu potlačovanou bolest.

Za normálních okolností by ji pomalu a jemně nechal odeznít, ale tohle nebyly normální okolnosti, hráli v live show a on dostal roli drsného mastera, nemohl se v půli jen tak zastavit a čekat. Johan kupodivu zachoval chladnou hlavu a udělal to nejrozumnější, co mohl, bolestivě zavyl, ovšem zároveň v rozporu s verbálním projevem odporu se oběma rukama chytil hran stolu, zapřel zadek, prudce se sám naplno nasunul a pevně si ho v sobě sevřel. Bez ohledu na to, jestli ho to doopravdy bolelo, a nebo to hrál, to nepochybně vypadalo přesvědčivě už proto, že Filip téměř současně zatáhl duchapřítomně za volný konec biče, který obtáčel mladíkův krk. Vzápětí si ho pro jistotu pevně podržel i v bocích a na vteřiny, které Johan bezpochyby potřeboval, aby si na něho zvykl, zaměstnal Dareha dlouhým sebevědomým pohledem vítězného samce. Trochu tím nejspíš riskoval, ale zafungovalo to, Kazach pouze uznale zakýval hlavou a dál si klidně masíroval bradavky. Dříve než situace stihla začít působit nepřirozeně, ucítil na penisu sérii vyzývavých stahů, nebyla to sice přímo morseovka, ale nepochyboval, že mu tím Johan naznačuje svoji připravenost. Zahrál mu nejdříve v podbřišku prsty odpověď, vzápětí si ho zafixoval ještě o poznání pevněji a začal v něm jezdit.

Zpočátku se snažil být opatrný a především v pohybech předvídatelný, pronikal do něho sice téměř plně, ale také rytmicky a v pravidelném tempu, teprve až ve chvíli, kdy pod ním Johan začal vzrušeně sténat a rozkošnicky se nakrucovat, se naposledy ujistil, že je vstup bezpečně uvolněný a rozjel pro přítomné diváky pořádnou divokou jízdu. Roztahoval Johanovy půlky od sebe, opakovaně vyjížděl ven a znovu ho prudce zarážel dovnitř, monotónně pravidelné pohyby nahradily hluboké pomalé zásuny střídané vzápětí mělkými rychlými kmity pánve, cítil, jak se tomu tělo pod ním poddává, a i jeho začala pohlcovat dlouho nepoznaná rozkoš. Snažil se však stále zůstat soustředěný, ta situace nebyla úplně normální, ne že by byl vysloveně celoživotní zapřisáhlý monogamista, ale nezúčastněné obecenstvo měl u sexu skutečně prvně. Johanovy protipřírazy doprovázené dílem nesrozumitelnými vzrušenými steny a dílem dost neslušnými výkřiky, mu ovšem soustředění opravdu příliš neusnadňovaly. Nakonec to vzdal a bez ohledu na diváky si to začal na plno užívat, dokonce se přistihl, že se před oběma masturbujícími strážci vysloveně předvádí. Johanovy půlky to odnesly několika hlasitými mlaskavými ranami otevřenou dlaní, které mu docela bezmyšlenkovitě prudce vetkl, zatímco si ho ne úplně něžně přitahoval provlečeným bičem. Když si to uvědomil, trochu se lekl, ale zjevně nebylo proč, Johanovo tělo pod ním vzrušeně pulzovalo a Filip pohmatem ověřil, že má stále i celkem pevnou erekci, mladíkův ztvrdlý pyj na hranu stolu narážel pravděpodobně i dost bolestivě, ale nevypadalo to, že by to vůbec vnímal. 

Už to sám začínal mít na krajíčku, když s úlevou zaregistroval, že oba strážci se již před nějakou chvílí museli vypustit, aniž by si toho on sám v zápalu boje hned všiml. Nyní zády opření o barový pult již jen ztěžka oddechovali, otírali si spermatem potřísněné ruce do ubrousků a jejich pozornost ochabla stejně viditelně jako jejich povadající údy. Hlavou mu proběhl uspokojující majetnický pocit, Johanův zadek dnes skoro určitě pozná pouze jeho. Líbilo se mu to a přistihl se u myšlenky, že by se mu nepochybně zamlouvalo, kdyby tomu tak zůstalo nejen pro dnešek. Momentálně se ovšem musel věnovat především aktuálním starostem, na fantazírování nebyl čas. Dareh je na rozdíl od ochablých strážců stále pozorně sledoval, a byť naštěstí jeho úd zjevně nevykazoval žádné známky připravenosti k nějaké okamžité akci, Filip přesto usoudil, že je pravý čas to celé ukončit, už proto, že by to beztak nevydržel dlouho odkládat. Pohlcený atmosférou té trochu podivné live show se z Johana prudce uvolnil a na hraně vzrušení ho pánovitě stlačil dolů na kolena. Otočil ho k sobě, oslintanou rukojeť mu nechal spadnout kolem krku, duchapřítomně ji trochu přitáhl a skrz zuby dost nedistingovaně procedil nesmlouvavě znějící příkaz: „Otevři pusu!“

Johan se k němu natočil obličejem a zjevně bez jakéhokoliv přemýšlení rozkaz vykonal. S do široka rozevřenými ústy a vyplazeným jazykem poslušně sledoval, jak si před ním Filip rukou přejíždí po délce naběhlého cukajícího se penisu a připravuje se na výstřik. Posledním prudkým stahem zadržel ven se deroucí tekutinu, prohnul se v kříži a pečlivě mu zamířil přímo do krku. Když už to měl být divadelní kus, tak ho hodlal do konce dotáhnout s plnou parádou, cákal mezi rozevřené rty, aniž by se jich dotkl, všichni měli mít šanci to vidět. Johan se při tom nepohnul ani o milimetr, a přestože sám divoce masturboval u jeho nohou, nechal si důkazem Filipovy mužnosti plnit otevřená ústa poslušně až do poslední kapky. Teprve když bylo zřejmé, že je to všechno a že toho opravdu nebylo právě málo, uvolnil strnulý krk, zaklonil hlavu, teatrálně vše poválel po jazyku a následně bez mrknutí polkl. Ještě než mohl oddychující Filip pozorovat, jak poslední kapky řídnoucího spermatu mizí přes hrtan v Johanových útrobách, hustá tekutina stékající mu dolů po kůži kalhot naznačovala, že i poslední z aktérů dospěl k vyvrcholení. Poslední kapky nechal dopadnout na Filipovu pravou botu, uvolněně před něj dosedl na paty a s odzbrojujícím pohledem vzhlédl vzhůru.

Filip měl v té chvíli ze všeho nejvíc chuť si úlevně sednout k němu a obejmout ho, ale periferně zaznamenal Darehův bedlivý a nebezpečně zkoumavý pohled, uvědomil si, že to ještě neskončilo a že divadlo je třeba dohrát do konce. Nebezpečí ještě ani zdaleka nepominulo. Chytil Jonana za vlasy, zvrátil mu hlavu směrem k sobě, a tak chladně a příkře, jak to jen po čerstvém orgasmu dokázal, na něj nekompromisně vyštěkl: „Očistit!“ Když zároveň s tím tlačil jeho hlavu ke své spermatem potřísněné botě, něžně ho pošimral ve vlasech a doufal, že to i přes vyplavující se hormony ucítí a hlavně pochopí. Ať už tomu pro tuto chvíli mladík porozuměl jakkoliv, udělal bez námitek, co mu přikázal. Dareh to několik vteřin se zájmem pozoroval a potom se k Filipově úlevě začal nejdříve on a následně i oba poskoci konečně oblékat, ulevilo se mu. Čekal pro jistotu, než se hosté úplně doobléknou, s jistým sebeuspokojením si proti svojí vlastní vůli vychutnával pohled na stále nahého Johana olizujícího mu řídnoucí sperma z lesknoucí se holínky a snažil se sám sebe přesvědčit, že se mu to ve skutečnosti přece vůbec nelíbí, to jenom dneska a můžou za to ty hadry, protože šaty holt dělají člověka, nijak moc přesvědčivě mu to ovšem neznělo. Když se ujistil, že jsou všichni tři hosté konečně opět náležitě ustrojení, uvolnil Johanovi z krku smyčku, odtáhl nohu a s pečlivě připravenou rozhodností pánovitě poručil: „Sbal si hadry, čubko, a běž si po své práci, až skončíš, ještě si to spolu vyřídíme.“

Snažil se vypadat co možná nezúčastněně, lhostejně si upravil kryt poklopce, pak pečlivě a opravdu hodně pomalu stáčel bič a po očku při tom zároveň pozorně sledoval, jak si Johan sbírá do náruče poházené kusy oblečení. Ve skutečnosti byl napnutý jako struna od klavíru, tahle část byla v jeho plánu nejslabším místem, pokud by Dareh nenechal Johana jen tak v klidu odejít, nejspíš by se konfrontaci nedokázal vyhnout. Děkoval v duchu všem svatým, že Johana nejspíš osvítili a ten se ani nepokusil začít oblékat, s hromádkou posbíraných svršků a teniskami v ruce se k němu jen se sklopenou hlavou naposledy otočil, sebral ze země bič, který mu Filip hodil k nohám, špitl ano šéfe a vystřelil z místnosti, aniž by se za ním k Filipově nemalé úlevě Dareh nebo jeho poskoci byť i jen otočili. V přímě úměře se slábnoucím zvukem bosých nohou po schodišti se začal konečně zklidňovat i Filipův tep, to nejhorší už měl skoro jistě za sebou. Poupravil si opasek a s předstíranou samozřejmostí se i s obuškem opět zavěšeným u pasu přesunul za bar. Nalil si kolu, plnotučnou a s rumem.

„Mohu vám také něco nabídnout, pánové? Na účet podniku samozřejmě.“

Stálo ho to zbytek láhve gruzínského Sarajishvili, který tu měl v zásadě stejně připravený jenom pro ně, byl to Darehův oblíbený, a k tomu očekávatelně i valnou většinu z obsahu pokladního šuplíku.

„Tvoje štěně, zatímco jsi ho nechal bez dozoru, stihlo udělat nějaké dloužky…, a jistě uznáš, že když je to tvůj majetek, tak jsi za to zodpovědný.“ 

Mohl být v tu chvíli asi naštvaný, ale vlastně nebyl, Dareh si dal sice záležet, aby si ho vychutnal, když to říkal, nicméně cítil, že si nepochybně získal i jeho respekt. Z poměřování pindíků podle všeho vyšel v jeho očích se ctí. V rámci běžného vnímání světa asi dost pochybnou, ale Johan uznaný velkým Chánem za Filipovo vlastnictví byl díky tomu nejspíš na trvalo vyřazen z Kazachova zájmového seznamu, a to aniž by při tom přišla k úhoně něčí žebra či cokoliv jiného, což nepochybně byla dobrá zpráva, lhostejno jak toho bylo dosaženo. Když scházel po schodech zpět dolů po té, co za odcházejícími váženými hosty zaklapl nahoře mříž, byl se sebou překvapivě víc než spokojený. Ať už to byly stále ještě působící postorgastické hormony nebo milá připomínka, že další návštěvu může očekávat zase až za tři měsíce, alespoň tak mu to Dareh při loučení významně ohlásil, cítil se bez ohledu na to, že bylo téměř osm ráno, svěží a plný energie tak jako už dlouho ne. Nehledě k tomu, že za poklopcem mu to již zase trochu cukalo, asi by si dal klidně ještě druhé kolo, po pár týdnech abstinence se evidentně na první dobrou zase pěkně rozmrdal. Nikdy nepochyboval, že v těch zdech tady je cosi až afrodiziakálního, že něco z toho, co se tu po desítky let tajně odehrávalo, se do nich otisklo a snad to i dodnes dokáže nějak ovlivňovat každého, kdo sem vstoupí, nějakou dobu měl pocit, že už to na něho nepůsobí, dnes to však neplatilo. Vypadalo to, že Happy ending na něho už zase funguje. Také to tady tak příhodně pojmenoval, Happy ENDing NightClub, líbilo se mu to a přišlo mu to i víc než trefné, i když to ve skutečnosti považoval vlastně za protimluv, konec je prostě konec, není nikdy šťastný nebo nešťastný, to funguje jen ve filmu, skutečný život je více či méně vždy spíš nejednoznačný.

Johana našel ve své kanceláři, seděl svlečený do půli těla na podlaze, záda opřená o zeď, kalhoty i boty jen tak ledabyle navlečené a zíral na protrženou košili ležící před ním. Když vešel, zvedl k němu vystrašené začervenalé oči.

„Roztrhli na mně košili.“

Vypadal v tu chvíli opravdu trochu jako vyděšené štěně. Přišlo mu to roztomilé.

„Nemusíš se bát, už jsou pryč. Vyplatil jsem je.“

Opáčil mu na to více méně z vesela, protože v dobrém rozpoložení skutečně také stále ještě byl. Dokonce kvůli tomu nemusel ani sem do trezoru, v pokladně na baru k jeho údivu totiž nic nechybělo. Padesát tisíc, které požadovali, jim mohl položit rovnou na bar. Johan ovšem jeho spokojenosti zjevně nerozuměl. 

„Já vím…, viděl jsem to.“

Snad opravdu čekal, že si to s ním přišel Filip ještě vyřídit, tak jak mu při odchodu výhružně sliboval, protože odpověď spíš jen tak nesměle špitl, zatímco téměř neznatelně pootočil hlavou směrem k monitorům, ostražitě se však při tom zároveň i vyhnul přímému očnímu kontaktu. Filip odhadoval, že se asi stydí, a chápal to, přestože podle jeho názoru se neměl stydět proč. Spor prý začal, až když se Kazaši dožadovali výhry, na kterou již Johan neměl. V banku na stole totiž skutečně byly pouze jeho peníze, jakkoliv to Filip původně považoval za nepravděpodobné. Jeho dobrá nálada tak pramenila kromě přetrvávajícího působení svaté trojice dopaminu, endorfinu a serotoninu právě především z toho, že manko v kase s Johanem řešit nemusí. 

„O kolik tě obrali?“

Dareh neměl ani ponětí, jak moc Filipa potěšil, když mu to celé posměšně líčil. Johan byl prý ochoten zaplatit raději vlastním tělem, než aby požadovaný obnos vytáhl z kasy. Na Filipa to udělalo dojem, dokonce i když to proběhlo s rukou zkroucenou za zády, nebo možná i o to víc.

„Třicet.“

Johanův tichý hlas zněl matně a prázdně, těkavě se při tom podíval na hodiny nad dveřmi. Dobrá nálada Filipa začala pozvolna opouštět, ne že by snad přímo očekával, že mu Jonan s nadšením skočí kolem krku a už mezi dveřmi mu bude děkovat za záchranu života, ale alespoň trochu uznání si podle svého skromného názoru přeci jen zasloužil. V každém případě čekal trochu veselejší přivítání.

„Měl jsem jít v deset složit kauci na nájem.“

Místo toho tady Johan schoulený u zdi sotva škytal a tvářil se vyděšeně. Přitom si to celé spískal sám, kdo ho sakra nutil mastit ty karty. Už už se ho chtěl naštvaně zeptat, proč se do celé té hloupé hry s Kazachy vůbec pouštěl, ale při pohledu na zkroušeně sedící hromádku neštětí to vzápětí zase spolkl. Možná si za všechno skutečně může sám, ale kdo na druhou stranu nikdy neudělal nějakou blbost. Proč by se ho vlastně měl na cokoliv ptát, sám na sebe by mohl mít nesčíslně podobných otázek, mohl se klidně zkusit zeptat svého vlastního třiadvacetiletého já, proč udělalo nejméně tisíc podobných hloupostí. S léty sice nepochybně trochu okoral, ale ten ctižádostivý mladík, který si chtěl něco dokázat, který chtěl otci něco dokázat, tam uvnitř pořád ještě někde byl a uměl by mu jistě snadno odpovědět.

„Chtěl jsem z koleje…, nedokážu se tam pořádně učit… A jsem tam nejstarší.“

Johan mluvil přerušovaně, s opakovanými mělkými nádechy, a říkal mu vlastně něco, co v dané chvíli vůbec nebylo podstatné, ale i tak byl Filip rád, že začal konečně trochu normálně komunikovat. Tedy minimálně že přestal alespoň setrvale škytat, už měl trochu strach, že se snad nevzpamatuje.

„Vyhodíte mě, šéfe?“

Otázka ho zaskočila, vůbec o tom nepřemýšlel, ani na vteřinu ho to nenapadlo. Trochu se zastyděl, asi by se na to celé měl podívat i z jeho pohledu, zatímco on si vcelku dobře zašukal, byť za trochu nestandardních podmínek, tak Johan až do poslední chvíle nevěděl, co s ním nakonec bude, technicky vzato ho právě znásilnili čtyři chlapi, včetně jeho, asi by na to měl začít brát ohledy.

„Měl bych snad?“

Bezpečně věděl, že vyhodit ho opravdu nechce, vlastně se tak nějak samozřejmě ztotožnil s myšlenkou, že už je jeho, což od něho bylo asi dost sobecké a nepochybně i sebestředné. Johan ho po prvním sexu nutně nemusí považovat za nejlepšího milence na světě, nakonec kdyby jím opravdu byl, neskončily by oba jeho dosavadní vztahy tak, jak skončily, tedy neslavně. Došlo mu, že přemýšlí pořád jako namachrovaný blbec, ty šaty asi opravdu dělají člověka, připadal si v tom koženém mundúru najednou strašně hloupě.

Stáhl si harnessy a spolu s bičem i obuškem je odložil, odkud je původně nad ránem vzal, ze dna skříně místo toho vytáhl ocvočkovaný kožený obojek. Vrátil se k Johanovi a zdánlivě netečně mu ho položil do klína.

„Nevyhodím, nemám důvod, ale třeba budeš chtít odejít sám.“

Johan se na něho podíval tázavě a trochu udiveně, a tak gesto raději na vysvětlenou ještě rychle doplnil.

„Nemyslím si, že budeš chtít tohle nosit za barem.“

Neměl ani v nejmenším úmyslu ho tu nechat v něčem takovém pobíhat. Ve skutečnosti mu ani nechtěl dělat pána, stejně jako nechtěl, aby on mu dělal otroka, čubku nebo snad štěně, nechtěl ani jedno z toho a byl si si téměř jistý, že ani jedním z toho mladík před ním také není. Nemyslel to vážně, vlastně chtěl celou konverzaci prostě jen trochu odlehčit, protože neměl tyhle emočně vypjaté situace ani trochu rád. Tempo Johanova vzpamatovávaní ovšem v tu chvíli asi dost přecenil, protože reakce byla o dost jiná než očekával.

„Budu muset. Potřebuju práci a lepší než tady jen tak neseženu.“

S takovou odpovědí vůbec nepočítal a zaskočila ho nepřipraveného, nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy slyšel od někoho něco tak bezprostředně upřímného a zároveň zoufalého. Přesto že to ve skutečnosti mělo být asi obráceně, cítil se tím zahanbený a ponížený. Navíc ho přepadla lítost, a ačkoliv to byla spíš sebelítost, stejně ho to ještě víc rozladilo. Lítost totiž nesnášel, byla to v jeho očích vždy jen zbytečná a prázdná emoce, byla ponižující a sama o sobě nenabízela žádná východiska, nikdy se proto dlouho nelitoval, málokdy dokázal cítit lítost i nad osudy jiných lidí, a když se mu to tu a tam náhodou přeci jen stalo, tak ho to pokaždé dokázalo nepříjemně znejistit.

„Neboj, nemyslím, že to bude třeba, najdeme nějaký jiný způsob, jak v tom ohledu Velkého Chána uspokojit.“

Sice ještě nevěděl jaký, ale na to je tři měsíce čas a to je dlouhá doba, v dané chvíli byly priority jinde, ta první bila přímo do očí, uklidnit Johana. Mlčky otevřel trezor, odpočítal deset pětitisícovek, sklonil se k němu do podřepu, obojek bezprizorně ležící v mladíkově klíně odložil stranou a podal mu je.

„To je myslím tvoje.“

Johan nejprve nechápavě zatěkal pohledem mezi bankovkami a Filipem, aby na něho nakonec zůstal trochu nepřítomně zírat. 

„To nejde, nemůžu si to vzít, nezvládl bych to vrátit, a stejně bych neměl ani na nájem. Musím vám přece vrátit ty peníze, co jste za mě zaplatil.“

Hlavu si schoval do dlaní nejspíš proto, aby nebylo viděl, jak se mu opět zalévají oči.

Filipovi začínala docházet trpělivost, byť Johanovo nesmyslné blábolení přisuzoval spíš přepjaté morální integritě kluka z chudých poměrů, který si heslo chudoba cti netratí vyložil až příliš rigidně, než že by ho podezíral z pokusu o nějaké sofistikované citové vydírání, začínalo ho to tak nebo tak upřímně štvát. Měl co dělat, aby na něj nezačal křičet, ale ovládl se.

„To není půjčka a ani vracet mi nic nemusíš… A pokud vím, tak jsme si ještě včera tykali.“

Byl rozladěný, protože se cítil trapně a dokonce i provinile, najednou už si nebyl vůbec tak jistý, že zvolil ten nejlepší způsob, jak se Kazachů zbavit. Jeho zdánlivě protřelá strategie evidentně narazila na limity živých objektů. Přesto na druhou stranu raději zaplašil i nutkání ho začít nějak přehnaně utěšovat, soudil že ho dnes ponížil už až dost, a nejen on. Ze dvou možností nakonec vybral tu třetí, zvolil pravdu.

„Měl bych ti asi něco vysvětlit, to, co si dnes Kazaši odnesli, jim platím každého čtvrt roku, aby mě nechali být…, oni i jiní takoví. Je to vlastně něco jako výpalné. Kdyby ses k tomu nepřipletl, musel bych to v těch kartách prohrát já, takže ti nic nedávám, ale jen vracím.“

Snažil se mluvit pomalu a co možná nejklidněji, ačkoliv byl ve skutečnosti dost naštvaný, na Johana, na sebe, na Kazachy a tak nějak všeobecně na celý zkurvený svět. Jeho zlost se jako obvykle zkoncentrovala do podoby přísně se tvářícího otce, který nakonec v jeho životě vždy mohl úplně za všechno, kdyby ho ten bigotní blbec ve dvaceti nevyhodil z domu, leštil by dnes pravděpodobně od devíti do pěti zadkem židli v nějakém korporátu, nepotkal by nikdy doktora Schwarze, nepoznal by nikdy ani jediného zatraceného Kazacha a ani tohohle šílenýho kluka… Nervozně si procvakal klouby na prstech. Mladík k němu asi díky tomu konečně opět zvedl pohled, naštěstí neplakal, tvářil se spíš tázavě, i když také stále ještě vypadal i hodně váhavě a nesměle, jako by mu stále ještě nevěřil, jako by se stále ještě bál. Aby mu zabránil znovu se schoulit, zachytil mu volnou rukou bradu, cítil náhle nutkavou potřebu dívat se mu do očí, nějak ho povzbudit, probudit.

„Jen nejsem na rozdíl od tebe už dávno tak hezký, abych jim stál i za to okolo. Mě by prostě jen nechali prohrát.“

Johan se začervenal, a i když si ho Filip stále přidržoval, sklopil přesto ostýchavě zrak k podlaze, pak ale z ničeho nic zaklepal hlavou, koketně si prohrábl vlasy, oblízl horní ret a zkoumavě si ho začal prohlížet. Pomněnkově modré oči se mu sice stále mokře leskly, ale i přesto připadaly Filipovi nyní o mnoho dospělejší než ještě před okamžikem, veškerá štěněcí bezbrannost byla rázem pryč. Nesmělé štěně se téměř ve vteřině proměnilo v mladého vlka, krásného mladého vlka. Bojoval v duchu s chutí ho okamžitě políbit, ale odvahu nenašel.

„Ale ty jsi přece nic neprohrál… a zvládli jsme i to okolo…“

Věta zůstala nedokončeně viset ve vzduchu mezi nimi. Filipovi chvíli trvalo, než pochopil, o co tu jde, ta slova sice stále ještě zněla trochu vyčítavě a ostražitě, ale vnímal zároveň i nově nalezené sebevědomí mladé šelmy, byl právě hodnocen, testován a pravděpodobně i loven, zalichotilo mu to.

“Dělal jsem, co jsem mohl.“

V jistém smyslu i přímo dychtil po tom, aby ho Johan svedl, ale nehodlal se nechat lapit zase tak úplně lehce, snadné kořisti si lovec nikdy neváží. Dal si proto opravdu záležet, aby to znělo pokud možno neurčitě, ale zároveň i přiměřeně sebevědomě, chvíli měl pocit, že se mu to i daří, tedy minimálně dokud se na něho Johan do široka neusmál a spiklenecky nemrkl.

„Byl jsi fakt dobrý…“

Po tom všem, co mu před chvílí dole prováděl, bylo to více méně banální zhodnocení jeho výkonu najednou zcela odzbrojující, kapituloval. Jako odpověď mu dlaní přejel po tváři, chtěl si tím gestem zachovat alespoň poslední zbytky důstojnosti poraženého alfa samce, ale ve skutečnosti se jen chytil do vlastní pasti. Překvapila ho neočekávaná drsnost neoholené kůže, v přímém rozporu k jemným rysům byla na omak pevná a mužná, okamžitě zatoužil ho svalit na zem, zalehnout, zlíbat, jedna jeho část si ho chtěla znovu vzít a druhá…, druhá překvapivě silně dychtila po tom mu sám také podlehnout, nechat se převalit, znehybnit, cítit škrábání vousů na krku, na rtech…, dostal chuť na něco, co už dávno nezkusil, chtěl by ho mít v sobě, zaplašil to.

„Vlastně jsme za tu neplánovanou live show dostali slevu, normálně to dělá sto a víc.“

Balíček bankovek položil na stůl, najednou mu přišly tak nějak ubohé, nepřístojné, hloupé a zbytečné. Napřímil se a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát. Johan ji mlčky přijal a s odrazem od stěny se postavil na nohy. Trochu při tom zavrávoral a opřel se tělem o Filipovu holou hruď, mezi vlhkými těly přeskočil drobný elektrický výboj a Johan poplašeně ucukl. Filipa z toho v tu chvíli znovu přepadla lítost.

„Promiň Johane, nechtěl jsem ti ublížit…“

Johan se k němu s hranou ostražitostí přivinul a propletl si ruce za jeho zády.

„Já vím…, to jen přeskočila jiskra.“

Ucítil, jak se mu vlhká dlaň zezadu zasouvá do hloubi kalhot, tam kde už záda nepochybně nejsou, a vzápětí padl k zemi i kryt jeho poklopce, tentokrát ovšem nikoliv jeho rukou. Obsah se netrpělivě vydral ven a na okamžik mezi oběma těly vytvořil mezeru, prostor dost velký na to, aby Filip osvobodil z kalhot i svého nového protihráče, pak ho lačně přitiskl k sobě a pevně sevřel.

„Mám v podkroví volný pokoj, jestli chceš…“

Přesně v tom podkroví, kde před léty sám začínal a které si dávno pro sebe přestavěl celé, ovšem byl si najednou úplně jistý, že toho má volného víc než jen jeden pokoj a místo na rozměrném letišti, mnohem víc… Johan mu neodpověděl, zato ho nesmlouvavě přitlačil ke zdi a umlčel mokrým škrábavým polibkem.

Žádný šťastný konec se podle všeho nekonal, sice asi všechno dobře dopadlo, ale vypadalo to každopádně spíš jako začátek…

Doplňující poznámka autora: Místo děje i děj sám jsou stejně jako všechny postavy zcela smyšlené a jakákoliv podobnost s reálnými místy či osobami je čistě náhodná a autorem nezamýšlená. Za veškeré konání aktérů toho textu nese zodpovědnost výhradně autor, který je stvořil, a to nikoliv jak by se snad mohl někdo mylně domnívat k obrazu svému, ale bez výjimky proto, aby posloužili jeho zvrhlému záměru. Není tedy jejich vinou, že se místy chovají jako blbci.