Žampionárna na konci světa I.

Léta padesátá – 1958

Jednotvárný klapot železničního vagonu působil spíš depresívně. Dřevěná lavice, ohlazená za léta snad tisíci zadky, neposkytovala žádné pohodlí. V oddílu vozu seděli jen tři lidé. Vepředu. Na konci po směru jízdy se snažil neusnout hnědovlasý mladík v šedých tesilkách, polobotkách a ve světle zelené košili s krátkými rukávy. Nad hlavou na omláceném nosiči zavazadel měl černý kufr. Stoupl si. Vzal kožený silný řemen, potáhl, okno poněkud nadzvedl a spustil dolů. Konečně ho ovanul čerstvý vzduch. Nepříjemný zápach z plných popelníků počal mizet. Letmo pohlédl na hodinky. Ještě půl hodiny cesty. Snažil se najít při sezení polohu poněkud šetrnou k jeho zádům. Není to dlouho, co nosil korzet. V říjnu by nastoupil do školy. Vlastně nastoupil, jenže jeho předškolní praxe bude celý rok, nejen prázdniny. Musí se prověřit jeho postoj k socialistickému zřízení. Stačilo, že otec v práci řekl, jak pětiletka zkrachovala. Měl štěstí. Přeřadili ho jen do výroby, nevyhodili ho. A u syna se teprve uvidí, jak se radostně zapojí do budování socializmu. Ale co, určitě bude kolem krásná příroda, když je to v místech, kam posílají lidi za trest. Vlak začal pískat.

Tunel. Rychle vytáhl nahoru okno. Jinak by dovnitř nalétala spousta sazí. Stejně se jim nevyhne. Daň cestování. Zašpiní, kdyby už nic jiného, límec košile. Ve venkovní tmě se okno změnilo v pošmourné zrcadlo. Prohlížel si svou tvář. Říkali o něm, že je hezký. Nepřipadal si tak. Snad jen hnědé oči, dlouhé řasy a husté obočí. Vždycky měl pocit, že jeho nos je trošku nakřivo. A brada dosti hranatá. Jiní to tak neviděli. Ani Darek. Vlak vyjel z tunelu. Otevřel znovu okno. Darek, kde je mu konec? Prázdniny před rokem. První polibky s klukem.

„Pojď taky do vody, neboj se.“

„Nemůžu, já mám korzet.“

„Cože máš? Korzet nosí ženský. Jsi takovej trochu jak holka. Sundej si košili.“

„Budou se mně smát.“

„Neboj, rozbiju každýmu hubu, kdo něco řekne.“

Darek byl starší. Po vojně. Jezdil na lodi. Zatím na říční plavbě. Dělal nějakou školu v NDR a dnes je už někde na moři. Neskutečných čtrnáct dnů. Leželi v trávě. Najednou byl nad ním a políbil ho. Strašně se bál.

„Když nás někdo uvidí, zavřou nás. Je to trestný.“

„Prdlajz, nikdo tu není. Je úžasný najít někoho stejnýho. Není čas. Musíme ho využít. Neboj se, neublížím ani tvým zádům.“

Našli si v lese starou boudu. Za války tam prý sušili tajně tabák. Teď sloužila na uskladnění sena pro zimní období zvěři. Leželi na dece. Přesto seno pěkně štípalo a škrábalo. Jenže nic než svoje těla nevnímali. Pak se museli rozloučit. Doufal, až bude na škole tak třeba, jenže tady v pustině těžko někoho najde. Bude tu s ním ještě asi pět kluků, co mají normální praxi. Možná někdo jede i tímhle vlakem. Po desáté pro ně přijedou na nádraží. Z úvah a vzpomínek ho vyrušila průvodčí.

„Za chvíli jsme v Krasíkově, mládenečku. Na prázdniny?“

„Na brigádu do nějaké žampionárny v Bílé Studni.“

„Tak tam jedou i dva kluci ve druhém vagonu, ptali se mě, jestli to tam neznám. No je to prdel světa. Tady sice není pohraničí, ale všichni spíš odsud utíkají. Akorát je tu hezky, ale jinak jak před sto lety.“

Vlak zastavil.

„Krasíkov,“ volala venku průvodčí. „Tak hezkej pobyt.“ Odmávla rukou.

Kola lokomotivy se párkrát protočila. K nebi vyrazily prstence černého kouře, písknutí a vlak pomalu mizel. Hoch se rozhlédl po nádraží. Na nějakou babču mával mladík na motorce, zřejmě vnuk. Taky si za něj přisedla a odjeli. Na malém plácku vedle, vysypaném šotolinou, uviděl dva další brigádníky. Namířil k nim. Oba měli na zemi složené ruksaky a sportovní zdrhnuté pytle. Stejně vysocí, jeden černovlasý, druhý brunet jako on.

„Ahoj, prý také jedete do Bílé Studně. Bedřich.“

„Čau, spíš to vidím na pěškobus, nikdo tu nečeká. Bohuslav.“

„Tě péro, to se povedlo. Břetislav. Jak český knížata.“

„Ještě mají přijet tři další, má nás být šest. Asi z druhé strany.“

Kluci se začali bavit. Po deseti minutách se objevil zelený Zetor 25A s malou vlečkou. Seděl v něm hoch asi v jejich letech, nakrátko ostříhaný s černošedivými kudrlinkami, hodně snědý.

„Nazdar, jste brigádníci do žampionárny? Přijel jsem pro vás.“

Vylezl z kabiny. Měl na sobě montérkovou kombinézu.

„Dima, teda Dimitris Konstantinidis. Přišli jsme z Řecka před osmi lety. Myslím, že přijíždí vlak.“

Taky s mohutným pískáním dorazil vlak z protějšího směru. Vystoupila maminka s kočárkem, které pomáhal průvodčí, asi tři další lidé a zřejmě ti, na které čekali. Každý z jiného vagonu. Vysoký blonďák s vojenským teletem a kytarou v plátěném obalu, drobný černovlásek s velkým kufrem a další brunet s dlouhými vlasy.

„Nazdar kluci, vidím, že jsme správně,“ usmíval se blondýn. „Tomáš.“

„Antonín,“ přidal se černovlásek.

„Ivo,“ dodal třetí.

Dima sklopil zadní bočnici. „Nahoře jsou čistý pytle, tak si posedejte, pojedeme polem.“

První vylezl Tomáš a podával dalším ruce. Dima bočnici zavřel.

„Z nádraží pojedeme loukou, na starý most přes Sázavu, co je tady z války, mineme Krasíkov i Třebařov a mezi rybníky do Starého Města. Do Studně už je to kousek.“

Projeli za nádražím kusem louky. Mezi stromy uviděli Sázavu a most.

„Jsou to jenom klády zaplátovaný deskama a některý chybí,“ strachoval se Toník.

„Je hic, tak budeme mít i koupel. Jen musím dávat bacha na kytaru,“ smál se Tom.

Traktor i vlečka se sice podezřele kývaly, ale přejeli bez potíží.

„Jak rychle jedeme?“ otázal se Bohuš.

„Nejvíc vytáhne tak přes třicet,“ řekl znalecky Tom. „Do Starýho Města deset kiláků a pak asi dva do Studně.“

„Není to spíš Studna?“ mínil Béďa.

„Ne Studně, díval jsem se na mapu,“ řekl nekompromisně Tomáš.

Minuli bokem Staré Město, ze kterého viděli jen v dálce věž kostela sv. Kateřiny, jak je poučil Tom. Pak ještě asi dva kilometry. Několik budov starého statku, kus dál pár domů na jedné straně cesty. Za nimi sady. Nad statkem ve svahu budovy bývalé drůbežárny, což byl jejich cíl. Pak lesy na kopci, za kterým je Moravská Třebová. Zastavili na nádvoří statku. Kluci seskákali. Béďa slezl opatrněji.

„Marodil jsem s páteří,“ řekl omluvně.

„Tak něco řeknu, vole, pomohl bych ti,“ usmál se na něj Tomáš.

Přišel k nim muž okolo čtyřicítky, holinky, zelené montérky, na hlavě blbečka.

Přivítal je. Je tady vedoucím na statku. Ředitele uvidí další den. Ukázal směrem k podlouhlým budovám bývalé drůbežárny.

„Ubytování bude tam, to všechno vám ukáže Dima. Samozřejmě takové bojové podmínky. Nafasujete montérky, gumáky, rukavice. V poledne přivezou obědy. Na snídaně a večeře dostanete v té hodnotě lístky, co platí v městečku v obchodě. Nebo i v hospodě, ale jen na jídlo, abyste je neprochlastali. V neděli se nevaří. Teď se ubytujete. Ostatní ráno. Začínáme v šest, ale když jsou vedra, je možný i v pět. Já toho mám moc, se vším se obracejte na Dimu. Bude vám šéfovat. Byl tři týdny na školení v žampionárně v Polsku.“

Tři dřevěné haly byly stupňovitě nad sebou. Mezi nimi ovocné stromy. Došli až k horní. Na jejím konci byla chodba a několik místností. V jedné byly tři poschoďové palandy, dvě staré skříně, dva stolky a pár židlí. Na menším elektrický dvouplotýnkový vařič. Plechová konvice a dole kýbl s lavorem. V jednom rohu velká litinová kamna. Vedlejší místnost sloužila jako umývárna. Plechový žlab, několik kohoutků, nad kanálkem dvě sprchy. Pařák s topeništěm na dřevo, na ohřátí teplé vody.

Dál bylo WC. Dvě budky a žlab v podlaze.

„Jako interhotel,“ smál se Tomáš, ale ostatní kluci měli protáhlé obličeje.

Vrátili se na pokoj.

„Měl jsi něco se zádama, tak nepolezeš nahoru,“ ukázal Tom Béďovi. „Já se upeleším nad tebou, nevadí?“

Béďa mu byl nesmírně vděčný. Hned od začátku se mu líbil a oceňoval jeho pozornost.

Břeťa s Bohušem zabrali druhou palandu naproti a třetí Ivoš s Tondou. Přišla zezdola nějaká žena a přinesla jim dva pecny chleba, sklenici sádla, několik cibulí a v košíku vejce a kus špeku.

„Dnes na oběd, večeři, zítra snídaně. Oběd vám další den přivezou a pak si budete muset zajít a nakoupit, nebo odpoledne.“ Taky jim přinesla lístky s natištěnou hodnotou a razítkem statku.

Dima vytlačil z jedné protilehlé místnosti, skladu, Pionýra, Jawu 50, lidově nazývaného pařez. Řekl, ať se zabydlí, že ještě přijede. V sadu jsou skorá jablka a ryngle.

„Jdeme se podívat, ne?“ obrátil se Tom k Béďovi. Ten s radostí přikývnul. „Jde ještě někdo?“ Ale ostatní kluci vytáhli zásoby jídla z domu.

„Později.“

„Né abyste nám tu zatím všechno sežrali, pěkně rozdělit, vajíčka si můžeme udělat večer na špeku.“

Ve druhé řadě stromů byla zralá jablka a kus dál ryngle obalená žlutými sladkými plody. Plno jich bylo na zemi, ale také samá vosa. Vzali si pár ne moc měkkých do kapes a vyšli na kraj lesa.

„Je tady plno kozáků, nasbíráme do smaženice.“

Tom si sundal košili. Zapnul ji, svázal rukávy.

„Máme košík.“

Jenže Béďu Tomovo od pasu nahé tělo úplně rozhodilo. Štíhlé, přesto svalnaté, velké růžové bradavky a mezi nimi nazlátlé chmýří.

„Můžeš chytit klíšťata.“

„Ale to i ty. Večer se při umývání prohlédneme. Sprcha je jenom studená. Můžeme zatopit, nějakou vodu si ohřát, namydlit se a pak si dát studenou sprchu, vždyť ještě bude pekáč. Ale ty, cos měl s páteří?“

„Scheuermanna. Ale už snad je všechno v pořádku. Ale mám modrou, neodvedli mě.“

„Budeš tady muset dávat pozor. A do těžké práce se nepouštět. Podívej, je tu studánka. Někde jsou tu i prameny minerální, sirné. Před válkou tu byly i malé lázně.“

Sehnul se. Nabral do dlaní.

„Skvělá, počkej, je tu bahno, naberu ti, nevadí?“

Bože, jak by mohlo vadit. Béďa se ponořil s ústy do Tomových dlaní. Nejraději by jeho ruce líbal. Jeho blízkost ho začala nebezpečně vzrušovat. Nesmí na nic takového myslet. Vyšel raději dopředu.

„No dál asi nepůjdeme, určitě máš taky hlad. Kozárů máme pro všechny. Na jabka a ryngle si můžou doběhnout.“

Když se vraceli, přijel Dima. Na řidítkách dvě síťovky s lahvovou Litovlí.

„Chleba by vám moc do krku nešel.“

Přivezl taky pár rajčat.

Toník hned očistil a nakrájel houby. Podušené se špekem a s vejci byly lahůdkou. Večer se posadili na klády venku.

„Tady bysme si mohli udělat kamenné ohniště,“ mínil Tom.

„Domluvím to s vedoucím, snad někde kus dál. Všechno je tu dřevěné,“ sliboval Dima.

Tom přinesl kytaru. Zahrál pár hitů jako La Palomu, Píseň pro Kristinku, Plují lodi do Triany. Ale znal i plno písniček trampských, nebo rock’n’rolly Elvise Presleyho. Večer se pak šli osprchovat. Nikomu se nechtělo zatápět. Béďa se hrozně bál, aby ho přítomnost Toma moc nevzrušila, ale studená voda jej spolehlivě umrtvila. Když prohlížel překrásné tělo zezadu, skoro by k tomu došlo. Ale rychle se utřeli a oblékli trenýrky.

„Klíšťata nemáme, třeba tu ani nejsou.“

Než vylezl Tom nahoru, stáhnul si opět trenky. Jeho delší penis a velké koule měl Béďa sedící na posteli skoro u úst. To už odezvu vyvolalo, naštěstí měl přes klín deku.

„V takovým hicu spím nejraději na Adama. Ještě že jsou v oknech sítě. Pustili by se do nás komáři. Tak dobrou.“

Béďovi se před očima objevil Darek. Cítil ruce, jak se zmocňují jeho těla. Vzrušil se. Rozhlédl se kolem, vypadalo to, že všichni spí. Pokrčil nohy, pod polštářem měl kapesník. Zdálo se mu, že matrace vrzají. Podoba Darka se měnila v usměvavého Toma. Viděl, jak jeho penis pomalu roste, pootevřel ústa. Představa jeho výstřiků nabyla skutečné podoby.

Polykal vlastní nahromaděné sliny. V ruce svíral kapesník nasunutý na žaludu. Už cítil postupující slastný pocit vlastních výstřiků. Tomova ústa, jazyk. Ještě několikrát se jeho tělo napjalo. Těžce oddychoval, zase se snažil prohlédnout tmou ve strachu, že ho někdo pozoroval. Byl klid. Rozeznával dech jednotlivých kluků. Tomův, co byl přímo nad ním, jako by neslyšel. Konečně usnul.

Ráno se probudil jako první. Šel se opláchnout. V otevřených dveřích skladu už viděl Dimova Pionýra. Natáhl si krátké kalhoty a vyšel ven. Jejich mladého šéfa viděl v hale pod nimi. Zašel za ním.

„Mám tu pro vás montérky, myslím, že jsem velikosti trefil. Jen Tom je trochu delší a Toník menší. Do bot si musíte vzít ponožky. Sají pot v tom horku, jinak se vám udělají puchýře. A hned je vysvléct, když nebudou potřeba. Přehazovat substrát na fermentaci stejně nejde dělat celý den. Musíte se střídat. Všechno je už navezené, jen se bude vrstvit. V Polsku na to mají stroje. Tady nevím, jestli se nám všechno podaří. Jdi vzbudit kluky, přijede vedoucí. Posnídáte pak.“

Kluci už byli vzhůru. Když došli k prostřední hale, přijel vedoucí.

„Včera večer mně přivezli vaše papíry. Bedřichu, jak to máš s tou páteří, tím Šejermanem, nebo tak nějak? A to tu máš být rok. Jsou úplně blbí. Tady je těžká práce, když se fermentuje a zakládá. Pak už žádná hrůza. Nějak to budeme muset zvládnout. Pokud se nebudeš cítit, musíš říct. Stejně přehazovat můžou vždycky jen dva.“

„Vezmu přehazování za něj, pane vedoucí,“ ozval se Tom.

„To je od tebe hezký, ale hlavně až přijede ředitel, tak mi říkejte soudruhu, jemu taky, měl by hned plno keců. Navíc, všichni jste tady víceméně za trest, tak ať vám pak napíše dobré hodnocení. Bude potřeba na chodbě udělat nástěnku. Něco o Kubánské revoluci, fotku Fidela, tomu on fandí. Nebo o Vietnamu, prostě co se píše v Ruďasu. Nějaký noviny a časopisy vám sežene Dima. Něco o jedenáctým sjezdu. Taky naše úspěchy v Bruselu na Expu. O třetím Sputniku. Čím víc, tím líp. Zítra se stavím, jak vám to jde. Musím zpátky. Přijedou holky ze Slovenska na žně, brambory, řepu. Letos je jich asi třicet, přiděláváme ubytování. Ostatní Dima, letím.“

„Dimo, to ti máme taky říkat soudruhu? A co za holky?“

„Ale né, i když naši sem přišli jako velcí komunisti, jenže už vystřízlivěli. A na holky pozor. Jsou z vesniček na východě, kde není práce. Tady se každá snaží někoho ulovit, vdát se, jen aby nemusely zpátky. Možná jsou některý fajn, ale už pár kluků naletělo. Jim to nevadí, i když se pak rozvedou, ale už se nemusí vracet. Tak pozor. Když, tak dvě šprcky najednou, kdyby jedna byl zmetek,“ začal se smát.

O holky se hlavně zajímal Břeťa s Bohušem. Tomáš dodal:

„Slovenský pití a jídlo, to by šlo, ale holky se mi líbí třeba Francouzky.“

„Jsou vychrtlý s dlouhejma nohama, to bych bral spíš temperamentní Španělky,“ řekl Bohuš.

„Jestli chceš temperament, tak Slovenky jsou určitě jako každej rok z poloviny cikánky,“ řekl Dima.

„Co vy kluci, už jste přišli o panictví?“ obrátil se na zbylé Břeťa.

„Ale jo,“ honem řekl Béďa a vlastně ani nelhal.

„Zatím mě moc neberou,“ řekl Ivo.

Že by byl jako on? Ale hned tuhle myšlenku zaplašila vidina Toma.

„Toníku a ty?“

„Nebyla příležitost a trochu se bojím.“

„My ti nějakou mírnou, co nechce do chomoutu, seženeme,“ rozesmál se Břeťa s Bohušem a přidal se Tom.

Kluci se převlékli do montérek. Dima je zavedl do haly k velikým hromadám.

„To je smrad k zblití,“ oklepával se Bohuš.

„Zvykneš si. Tady je koňskej hnůj, pšeničná sláma, slepičince. V pytlích sádra. Kejdu přivezou hovnocucem.“

Ukazoval, jak se všechno prohazuje, míchá a vrství do hromady vysoké půldruhého metru.

„To nemůže dělat nějakej stroj?“ ptal se Břeťa.

„Žádnej nemáme. Lopata, vidle. Ty, Béďo, bys tomu mohl pak lopatou dávat tvar. Uplácávat boky. Musí být všechno srovnaný, aby se tam vytvořila teplota šedesát stupňů. Po týdnu se všechno přehodí. A ještě dvakrát. Pak se bude sterilovat krycí zemina v pařácích a navážet do polic, který se teprve budou dělat. Vždycky si označíte, co se udělalo. Na konec se myslím dostanete za týden a pak znovu. Bude všechno lehčí a vonět.“

„Vonět? Když se všechno proleje prasečíma sračkama, to tedy bude odér,“ odplivl si Břeťa.

„Tondo, taky nejsi lamželezo, včera jsem tě viděl dělat smaženici, mohl bys nám dělat snídaně a večeře, tady můžeš posypávat sádru a uplácávat hromadu s Béďou. Já budu přehazovat s Ivošem a střídat se s Břeťou a Bohušem. Co ty na to?“ otázal se ho Tomáš.

Toník přikývnul.

„A taky bys mohl chodit pro pivo,“ smál se Bohuš.

„Ještě tomu musí požehnat náš šéf,“ otočil se Tom na Dimu.

„Šéf jenom na papíře. Pořád někam jezdím s vlečkou. Tady mě moc neužijete. Ale odpoledne mám cestu přes městečko. Můžu tam vzít Toníka na nákup a vyzvednout ho, jak pojedu zpátky. Tady lednička není. Ale ve svahu je sklípek i se studánkou. No nic, vidím, že vám to jde. V sobotu byste měli být na konci. A v pondělí zase znovu. Tak čůs.“

Tomáš celou hromadu odkrokoval.

„Myslím, že co je na den, zvládneme do oběda. Nemusíme trhat normy. Nejsme žádní stachanovci ani odchovanci Lidije Korabelníkovové.“

„A to je kdo?“

„Vymyslela, jak ušetřit kůži při výrobě bot. Asi dělala válenky jako sandále. Nohy si zabalili do onucí, když bylo mínus třicet.“

„Neměli je zpocený jak my.“

„Po práci si ponožky přečváchneš, za hoďku jsou suchý a dostali jsme troje.“

„Když ty, Tome, nevidíš v ničem problém,“ řekl Ivoš.

„Konečně od tebe něco slyšíme, vypadáš jak hluchoněmej.“

„Nemám moc důvodů k radosti.“

„To tady myslím každej. Měli bysme prázdniny a pak šli třeba sklízet hrozny a né se rochnit ve hnoji. Já jsem v kroužku Mladých Mičurinců řekl, že Ušatý torpédo Zápotonda hrál aspoň na harmoniku, zatímco tenhle Tonda čumí jak vyoraná myš a čeká, co mu nabiflují z Moskvy. Bohužel to slyšela čůza modrokošilatá, naše vedoucí, a byl jsem v prdeli.“

„Tak to buď rád, před pár lety bys za to šel do kriminálu,“ řekl Břeťa.

„Bavte se, voli, radši o babách, tam nic nehrozí,“ přerušil je Bohuš.

„Tam taky hrozí. Filcky, svrab, kapavka, syfilis,“ smál se Tom.

„Přeješ nám hezký věci, večer se chceme mrknout dolů na brigánice, že Břeťo?“

Kolem jedné přivezli ze statku oběd. Ve várnicích jako na vojně. Zeleninová polévka, karbanátek, brambory, okurkový salát. Nic moc. Závodní jídelna. Ale zato hodně. Polovina brambor zbude na večer. Kluci si sepsali co nakoupit. Dorachotil Dima, Toník s ním vyjel na nákup. Ivoš přinesl kbelík žlutých rynglí.

„Na to dvě piva,“ ukazoval Bohuš, „a pereme se o latrínu.“

„Ruce mám vytahaný jak orangutan,“ Břeťa si lehl.

„Co my, Beďo? Nemrkneme se po lázních, co tu byly?“

Vyšli jen v trenkách. Slunce pálilo. V lese bylo líp. Dali se směrem ke Starému Městu. Loukou projížděl traktor s žací lištou. Tráva už byla hodně přerostlá.

„Lázně? Tak to bylo před válkou. Tady byli většinou Němci. Po válce je vysídlili a sem přišla vlna zlatokopů. Ti tu všechno rozkradli. Po nich noví osadníci. Poničené lázně lidi rozebrali. Je to kousek. Trčí tam ze země trubka a teče voda. K pití to není, leda tak na posrání. Tady chcípl pes. Nejsou tu lidi, až snad v Moravské Třebové, to už je město. Jo, všechno se řeší brigádníkama jako vy. Když nejsou, nestíhá se. Teď vám tam navezli holky ze Slovenska. Má je na starosti nějakej bača. Jenom místo ovcí pase holky. Každej rok je průser. Tak bacha, kluci.“

Rouru, zbytek lázní našli. Kolem shnilá dřeva a rozbité cihly. Voda chutnala po síře. Jen ochutnali. Lesní studánka je mnohem lepší. V příkopě pod lesem byly mirabelky, nedozrálé šípky a trnky.

„Některý den se můžeme podívat asi dva kilometry na zbytky hradu. Je na opačné straně tohohle kopce, ale to chce se líp oblíct. Tam můžeme potkávat lidi, blízko je Třebová. Ale nechtěl bych tě někam tahat. Jak budeš chtít.“

Béďa chtěl, moc chtěl. Teď šel za Tomem a obdivoval jeho krásně vykreslenou prdelku v těsných trenýrkách.

„Tady končí buky a začínají borovice, sedneme si na padlej kmen břízy.“

Kolem bylo vidět přerostlé babky.

„Zítra můžeme zase nasbírat houby. Ale viděl jsem, že kluci moc o ně nestojí. Nejvíc jsme jich snědli my. Ani moc nestojí o to někam chodit.“ Poposedl si. „Nějak mě bolí koule. Chtělo by odpustit. Co říkáš, nepohoníme?“

Tom ani nečekal na odpověď. Stáhl kus trenýrky. Béďa byl úplně fascinovaný jeho pomalu topořícím penisem. Cítil, jak mu tvrdne vlastní.

„Neboj, každej si honí, když nemáš kam, je dobrá i Anča Dlaňovka. Zkus to, víc se vzrušíme.“

Béďa měl co dělat svého miláčka dostat z trenek.

„Slušnej kousek, tak jedeme.“

Kluci si začali honitby užívat. Jejich vzrušení vyústilo v intenzivní vzdechy. Tom zrychloval, najednou si stoupl a výstřiky spermatu směřoval na plochý kámen, porostlý lišejníky. Po něm na stejné místo vystříkal i Béďa. Pečlivě vymačkali zbytky, aby neměli na trenkách flíčky.

„Paráda, hned je líp. To můžeme každej den. Nebo si najít nějakou z těch brigádnic. Pěkně jí je vrazit do kundy oba. Hezky se o sebe otírat, co říkáš?“

Béďa jen přikývnul. Otírat se o sebe. Před sebou viděl všechny možné variace takového otírání. Na kameni pokrytém sprškou jejich semena začalo pobíhat plno mravenců.

„Tak nevím, jestli jim naše mrdka chutná. Pěkně jsme je nakrmili.“

Být tak tím mravencem. Jakou má asi Tomáš chuť. Ten ho najednou vzal kolem ramen.

„Nebuď smutnej, nebo se ti naše hoňka nelíbila?“

„Naopak, krásný.“

Měl chuť Toma políbit. Jít zpět a olízat jimi označkovaný kámen. Všechno v něm zaplavila nepoznaná slast.

Vrátili se. Viděli kluky s kolečkem vozit kameny, kus za jejich zadním vchodem.

„Máme povolený ohniště. Zítra uděláme lavičky, pěkný, i s opěradly. Dima přivezl březový kmínky.“

„Polovička z toho, co jsme chtěli, není, větší nákup uděláme v Třebové příští týden,“ oznamoval Toník.

„Našel jsem tady kousek sklípek i se studánkou, když nám dají víc polívky, tam vydrží a nezkysne,“ ukazoval ke břehu mezi stromy Ivoš.

„Viděli jsme pár holek. Některý by ušly, když je zamračený, nebo ksicht zakrýt Rudým Právem,“ smál se Břeťa s Bohušem.

„Já ve Městě jednu hezkou viděl,“ chlubil se Toník. „V obchodě.“

„Tak to nesmíš říkat,“ radil Tom. „Aby ti ji kluci neojeli. A co je vůbec k večeři?“

„Lečo, z konzervy. Bude ohřátý a přidám rajčata. Mají jenom troje konzervy. Čínský vepřový, lečo a párek s fazolema.“

„Do prdele, to je jak po válce.“

„Po válce bylo plno konzerv z UNRRY,“ vzpomínal Tomáš. „Letecký kulatý čokolády vydržely léta. Co máme zítra na oběd?“

„Škvarkový knedlíky se zelím a čočkovou polívku. A druhej den jsou šunkofleky, kvašák a milionová polívka.“

„To se moc nepřežerem. Ve flecích bude kabanos nebo spíš výrobní salám, v knedlíku tři škvarky,“ stěžoval si Břeťa.

„Co bys chtěl, jako jinde, ale je toho dost. Hlad nemáme.“

„Taky nás není jak apoštolů, Ivo, obdivuji tvou máti vařit tolika lidem a ještě chodit do práce,“ zakončil Tom.

„K leču je chleba a zbyly brambory od oběda. Ve sklípku jsou jak z lednice. Budou se muset ohřát,“ ještě dodal Toník.

Další den, někdy po desáté, přijel soudruh ředitel. Obtloustlý padesátník, skoro holou hlavu. Tmavě modrý oblek, velký odznak KSČ. Nemá moc času, přijede ještě za týden. Zdůraznil, jak důležitou práci dělají, jaká je čest naplňovat závěry jedenáctého sjezdu. Jsou v místech, kde dřív žili Němci, a jak by se snažili dnešní revanšisté poškozovat naše lidově demokratické hospodářství. Ale tvrdá dělnická pěst dopadne na všechny Adenauery a další přisluhovače. I oni zde jsou armádou kráčící v čele se Sovětským svazem k vítězství internacionalismu a komunismu. Dořečnil a odjel.

„Myslíte, že tomu, co říkal, i věří?“ ptal se Břeťa. „Byl zpocenej, jak by ho měla klepnout pepka.“

„Serme na něj. Co ty Sloveny?“ zajímal se Tomáš.

„Zatím je jejich bača hlídá, ale to prý jen první týden. Nic moc, ale na píchačku dobrý.“

„Tondo, uměl bys uvařit houbovej guláš?“

„Jo, jakej vařila babička.“

„Tak odpoledne zajdeme,“ otočil se Tom k Béďovi. „V kůlně jsem našel koše a nezapomeň nůž.“

Po práci vyrazili.

„Vezmeme to nejdřív pod lesem, loukou.“

Našli množství žampionů v místech, kde se před tím pásly ovce. Hodně už bylo starých. Pak hřiby v bučinách a v nové výsadbě borovic. Kozáky, klouzky. Tomáš uviděl v borovicích mýtinku. Šli tentokrát v montérkách, jen si vzali sandále.

„Ulevíme, ne. Sem není vidět a v lese není živáčka.“

Béďa se skoro rozklepal.

„A můžeme vzájemně.“

Tohle nezvládne. Ale už cítil v ruce Tomovu kládu. A svůj penis v Tomově. Pohyby se zrychlovaly. Jejich vzdechy ohlašovaly vyvrcholení. Začal stříkat. Na jeho protějšku už moc nechybělo. Neodolal. S prvními výstřiky si klekl a nasměroval je do svých úst. Jenže Tomáš se mu vytrhl. Vzal ho pod pažemi a vyzvedl.

„Proboha, promiň, jsem vůl. Nenapadlo mě, že jsi teplej. Nezlob se, to nejde.“

„Ty nejsi?“ V Béďových očích viděl slzy.

„Nejsem homosexuál. Neměl jsem nechat všechno zajít tak daleko.“

Béďa ještě cítil v ústech Tomovo semeno.

„Ohlásíš mě? Řekneš to klukům?“

„Co tě to napadlo, nejsem žádnej hajzl a mám tě rád. Jenže jako kamaráda. Byl jsem šťastnej, že jsem našel přítele. Všechno je moje vina. Ty sis naše honění vyložil jinak. Omlouvám se ti. Ale předstírat nic neumím. Odpusť mi moje chování. Asi máš těžkej život někoho najít. Ať všechno zůstane, jen tohle nejde.“

Béďovi stékaly slzy.

„Dík, že…“

„Moc tě prosím,“ objal ho. „Může zůstat všechno jako dřív, jen bez…“

Béďa přikývnul. Vyprávěl o loňském létě, o Darkovi, o iluzích, které si dělal teď.

Vrátili se s plnými koši. Toník měl naloupánu hromadu cibule. Další pomohli krájet.

„Sakra, to krásně voní,“ pochvaloval Bohuš. „Tam fakt není žádný maso?“ divil se, když ochutnal.

V sobotu práci zapíchli hned po poledni. V neděli Bohuš s Břeťou řekli, že zajdou ve Starém Městě do hospody a dají si tam i oběd. Toník s Ivošem se přidali ke klukům, podívají se na Třebovské hradiště. Vybavili se chlebem a imitací, to je salám, co v horku nechcípne. Tomáš jim řekl něco z historie. Hrad vznikl v půli třináctého století. Postavil ho Boreš z Rýzmburku. Stal se loupeživým rytířem. Proti němu vytáhnul Záviš z Falkenštejna, hrad dobyl a asi ho už nikdo neobnovil. Zřejmě byl dřevěný a shořel. Taky v místě, kam dorazili, byly jen zbytky valů hlubokého a širokého příkopu.

V lese maliny. Taky malá loučka, zbytek stavby z nepálených vepřovic, pár ovocných stromů a zdivočelý rybíz.

„Možná to byla kdysi hájovna,“ obhlížel trosky Ivoš.

Při návratu je překvapila rychlá bouřka. Ale to už byli na začátku sadu.

„Co hospoda?“

„Ti magoři snad vaří z konzerv, co mají v obchodě. Lečo, opečenej kabanos, utopenci. Jedny slaný tyčinky, dvoje oplatky. Jedovatě zelená limča bez bublinek a pivo. Jo, ještě měli tlačenku s cibulí. Tu jsme si dali a utopence. Máme překyselenej žaludek. Pivo nám dal klidně na ty naše lístky ze statku. Co večeře?“

„Čína, chleba, sklenice kvašáků.“

„Zpátky nás svezl Dima v traktoru. V pondělí přijde kluk, místní, co bude dělat do hal dřevěný bednění pro záhony.“

„Ještě chčije?“ Břeťa se rozvalil na posteli. „Já bych ošoustal i vlastního bráchu. Jestli přestane, jdeme na Hřebenky.“

„A to je kde?“

„Kousek, ubytovali tam část těch holek.“

„Zajdeme s váma,“ přidal se Tom.

Béďa jen nechápavě hleděl.

„Neboj, bude prdel, zatím o nic nejde.“

Když vyšli, dolů cestou se klikatily malé potůčky.

„Krásně se vyčistil vzduch,“ pochvaloval Tom.

Hřebenky byly podlouhlé stavení s vysokou střechou. Vedle stály sušáky na kukuřičné klasy, teď prázdné. Několik děvčat si tam na šňůry věšelo blůzky, kalhotky a podprsenky. Když uviděly kluky, začaly se smát a většina se rozběhla k domu. Zůstaly jen dvě. Jedna s přebujelým poprsím, druhá hezká cikánečka. Bača je chodí v deset kontrolovat, tak až po desáté, a ať přinesou vinko, nebo pálenku.

„Ty vole, to by nás šukačka přišla draho, ještě jsme ani nedostali zálohu,“ smál se Tom.

„Je jich tam nejmíň deset. Leda si nějakou vyhlídnout přes den a vzít ji pak do lesa,“ usoudil Břeťa.

„Holky jsou pěkně vychcaný. Pálenku. Máme tak stěží na pivo.“

„Dáme tomu čas a uvidíme.“

„To byla rychlovka,“ divil se Toník.

„Bez peněz do bordelu nelez,“ uculoval se Tom.

„V neděli se vypravíme do Třebové obhlídnout terén. Určitě jsou tam nějaký čaje.“

Pondělní ráno chlapci protestovali, byl chleba s marmeládou. Toník, který spravoval jejich lístkový systém, jim hned všechno spočítal. Buď se s tím smíří a někdy musí ušetřit, nebo se vzdát piva. A může se na to taky pěkně vys… Dělat co on ovšem nikdo nechtěl. Dima je pochválil. Fermentovaná hromada je skoro jako v Polsku. Kontroloval teploměry, ukazují šedesát. Tak ještě třikrát přehodit a je to. V posledním týdnu se začne propařovat krycí zemina. Sedl do traktoru a byl pryč. Asi kolem desáté přijel na kole kluk v montérkách.

„Ahoj, jsem Luděk tady z Města, stolař, a budu se tu s váma onanovat na těch zkurvenejch prašivkách. Je tu Dima?“

„Už odjel, kdy přijede, nevíme.“

„Jdu se mrknout na matroš, jestli z toho vůbec půjde něco udělat.“ Opřel u dveří kolo a scházel ke spodní hale.

„Ty vole, stolař, to je jako truhlář, ne? Vypadá jak manekýn, co předvádí pracovní hadry,“ divil se Bohuš.

„Vlny ve vlasech má určitě napomádovaný. Je tak trochu jako Elvis. Ještě mikrofon do ruky a mohl by se svíjet,“ dodal Břeťa.

„Nevím, co bude časem říkat na kobylince. I když při stloukání prken se moc nezasere,“ usoudil Tom.

Béďa byl úplně vedle. Skutečně byl jak Elvis. Jak se něco takového mohlo urodit v téhle pustině.

Hoch byl po chvilce zpět.

„Dima slíbil, že mně někdo při rozměřování pomůže.“ Rozhlížel se kolem.

„Béďo, skoč tam, jo?“

„Už jdu, Tome, jenom si sundám gumáky.“

„Čekám tě dole.“ Kluk se otočil a zmizel.

„Moc komunikativní není, dívá se na nás jako na póvl,“ stěžoval si Bohuš.

„Čas ho srovná, nebojte,“ Tom se opřel o lopatu a díval se za Béďou.

„Do prdele, kde jsi,“ rozčiloval se Luděk.

„Byl jsem se přezout.“

„Tady mi podržíš pásmo, musím si všechno přeměřit. Idiot, co police navrhoval, zapomněl, jak je široký kolečko, když se bude navážet ten sajrajt. Je to všechno k hovnu.“

Luděk si míry zapisoval. Béďa ho s obdivem sledoval. Najednou mu pásmo vyklouzlo.

„Bože, ty jsi nemehlo, ani nedokážeš pořádně podržet. U ženský by mě to nepřekvapilo.“

„Promiň, budu dávat pozor.“

„No jo. Ty taky promiň. Jsem pořádně nasranej. Za to nemůžeš. Teď jsem měl být v Praze na restaurování starejch baráků. Nějakej škraloup už mám z vojny. Ozval jsem se a po ptákách. Vrazili mě sem. Prej, budeš doma. V Praze by byly slušný prachy, diety, tady pár korun a ještě mi strhnou za obědy. Jak tu vaří?“

„Žádná sláva, ale je toho dost, i zbude něco na večer. A tady jsme všichni za trest. Já tu budu celej rok.“

„Tak jsme tady jako v kriminále. Nestačí, že tu chcípl pes. Nedá se ani zdrhnout za kopečky. Jednak je na hranice hodně daleko a kdo by utíkal do Polska. Z jednoho ráje do druhýho.“

Rozměřovali až do oběda. Toník chystal na talíře.

„Luďku, ty tu máš taky oběd? Sekané je jen šest plátků.“

„Asi na to ženský v kuchyni zapomněly,“ usoudil šofér, co jídlo vozil.

„Radši nic neříkám, všechno se sere.“

„Já se s tebou rozdělím,“ ukrojil polovinu Béďa.

„A nenajíte se ani jeden. Prostě, Tondo, od každýho kousek odkroj, ať máme všichni stejně. Dalšího je dost,“ řekl Tom.

Ostatní se sice moc nadšeně netvářili, ale nikdo nic neřekl.

Po jídle podal Toník každému pivo.

„Dej i Luďkovi a čárku udělej mně,“ ukázal Tom. „Nebudeš se na nás dívat.“

„Až budete brát pivo, samozřejmě zaplatím. Ale tohle je z tvých peněz, nebo lístků. Zaplatím ti ho.“

„Z jednoho piva nezchudnu. Všichni jsme tu dobrovolně, nuceně, tak nebudeme dělat nějaký rozdíly.“

„Dík, oplatím.“

Uslyšeli traktor. Dorazil Dima. Přitáhnul velkou desku hobry a bednu novin a časopisů.

„Na nástěnku, určitě dorazí ředitel, nějací panáci z okresního výboru a prej i novinář z Prahy. Něco z toho vyberte. Mám tu i pár obrazů, co mi dali v kanceláři na výzdobu vašeho pokoje. Jde vám všechno dobře, Béďu přesunu k Luďkovi a občas tam můžete pomoct, když bude potřeba. Nedívejte se blbě na mě, je to nápad shora. Já tu s váma budu taky víc. Přijali nového traktoristu.“

„Tak hlavně, aby ti sem poslali i oběd, ne jak dnes Luďkovi,“ Tom ukazoval lahví piva.

„To posraly holky v kuchyni. Dohlídnu na ně.“

Luděk s Béďou šli rozměřovat.

„Viděl jsem, že kluci už to zapíchli. Nevadí ti, že mně pomáháš?“

„Coby, vždyť jen držím pásmo nebo metr.“

„Chtěl bych si dnes všechno naměřit. Zítra přivezou cirkulárku. Já budu řezat a ty odebírat latě. Není to nic těžkýho. Omlouvám se ti, že jsem na tebe tak vyjel, ale byl jsem nasranej na celej svět. Promiň, myslím, že Tomáš je docela správnej kluk. Ne?“

„Určitě je tady nejlepší, jsme kámoši, ale i ostatní jsou v pohodě.“

„Je tu děsnej hic. Bude zase bouřka. Shodíme košile. Teď žádný třísky a piliny nehrozí.“

Béďa měl hned zase problém. Luďkovo tělo bylo krásně svalnaté. Jen nabyté prací. Nevyhnané kulturistickými bobulemi. Trochu mu poklesly montérky a odhalily dolíček pupíku s malou houštinkou chloupků pokračující dolů. Zase krásný kluk. Jen si musí dávat pozor, aby nedopadl jako s Tomem. Škoda, bylo vidět, že Tomáš ho má opravdu rád. Jenom jinak než by chtěl. Když končili, trochu se setmělo.

Vyšli ven. Luděk se loučil.

„Musím šlápnout do pedálů, snad budu rychlejší. Tak zítra, čůs.“

Kluci už měli pověšenou nástěnku na chodbě. Probírali noviny a časopisy. Břeťa vytrhl z časopisu Fidela Castra.

„Jako živej, to bude mít říďa radost.“

Mezitím se přihnala bouřka, vypadl proud.

„Jsou tu lampy na petrolej, prohrabával jsem sklad naproti a fungujou,“ za chvíli se objevil Ivoš s lampami s ochrannou mřížkou.

„Tohle je bomba. V Sovětském svazu pěstují žampiony ve starých dolech. Nahoru dáme Sovětský svaz, náš vzor,“ radoval se Toník.

„Jenom to kluci moc nepřežeňte, aby někdo nepoznal, že si z toho děláme prdel,“ smál se Tom.

„Tady je slušná fotka Atomia a o našem úspěchu na Expu.“

Nakonec měli materiálu na tři nástěnky.

„A v naší noclehárně rozvěsíme reprodukce. Stěny jsou vybílený. Ráno vždycky uklidíme, než přijedou.“

„To můžeme i normálně, už je tam dost bordel,“ ukazoval Tom.

„Tak co tvůj novej parťák, Béďo?“

„Nejdřív mě seřval, ale myslím dobrý, taky ho sem šoupli za trest. Má po vojně, měl jít na práci do Prahy, tak se nedivím, že není nadšenej.“

„Po vojně? To bych mu neřekl. Vypadá mladší. A dost hezkej, až moc na zdejší zapadákov, tak jen bacha. Však víš. Myslím to dobře. Trochu mi připadá, jako… ty vlasy. Všechno ukáže čas.“

Kluci se chystali spát. Béďovi se zdály samé krásné sny. Jen vždycky bez konce. Zase si s Tomem honili péra, i s Luďkem, ale sen vždycky končil, než se něco začalo dít.

Chlad po včerejší bouřce byl příjemný. Zůstávalo zatažené, a když se rozcházeli do práce, začalo mrholit. Luděk přijel v pláštěnce. Podával Béďovi papírový sáček.

„To je za včerejšek, pár jahod, nejsou velký, stáleplodící, ale dobrý. Máme jich tři záhony. Tady mám i pár pro kluky. I když těm bude určitě milejší flaška.“ V kožené aktovce na řidítkách měl další větší sáček a láhev tuzemáku.

„Na zápisný.“

Přeskládali pár trámků a přivezli cirkulárku. Natáhl se kabel.

„Moc k ní nechoď. Je to dobrá pomocnice i pěkná svině. Zatím mám všechny prsty, tak nic nedráždím. Budeš mi odměřovat sloupky a já je zkrátím.“

Byli tak zabraní do práce, že pro ně musel přijít Toník.

„Kluci, co tady blbnete, je oběd.“

„Ještě vám chybí modrý svazácký košile,“ smál se Bohuš.

„Jen jestli jsi nezblbnul z nástěnky, Béďo, moc budování socializmu přeháníte.“ To byl zase Břeťa.

„Dnes se přežereme pěr k prasknutí, je jich celá várnice.“

„Čeho?“ ptal se Břeťa.

„Tak se říká na Moravě knedlíkům s ovocem nebo povidly,“ upřesnil Tom.

„Jo, tyhle jsou kynutý s povidly a je k nim opražená strouhanka i mák, všechno s cukrem a máslem na polití,“ hlásil Toník. „A nemáme se zlobit za včerejšek, je tu i pro Dimu.“

Ten se taky brzo objevil.

„Dělobuchy, tak jim říkali u nás ve škole, ale mám je rád.“

„V Řecku? To znají?“

„Do školy jsem chodil tady.“

„V Řecku dělají sladký nudle a ze zákusků třeba baklavu,“ řekl Tom.

„Do prdele, Tome, už mě sereš, ty snad víš všechno. Tak mně řekni, kdy se narodil Mao Ce-tung!“ vykřikoval Břeťa.

„Den jsem zapomněl, ale v prosinci osmnáct set devadesát tři.“

„Kurva, to není možný, to si náhodou pamatuju. Nebo tady, víš víc jak domorodci.“

„Prostě čtu. A než jsem jel sem, tak jsem si prohlídnul mapu a něco o zdejším kraji přečetl.“

„No nic, kluci. Včera jste se po mně dívali blbě a já byl nasranej na všechno kolem. Po obědě pár jahod a zápisný.“

Vyndal litrovku rumu.

„Tak to je, voli, frajeřina,“ začal se usmívat Břeťa a všichni se přidali.

Ke konci týdne už měl Luděk s Béďou hotovou polovinu polic ve spodní hale. Pomáhali občas i ostatní. V sobotu, okolo desáté přijely dva Gazy M dvacet – Pobědy. Soudruh ředitel, okresní tajemník, nějaký referent z kraje, dva novináři z Rudého Práva, fotograf a vedoucí z Bílé Studně. Všechno prohlíželi, fotografovali a všichni byli úplně paf z nástěnky.

„To je něco, soudruzi,“ rozplýval se tajemník. „Mají tu dokonce o pěstování žampionů ve Svazu. Taky Expo s úspěchy našeho hospodářství, třetí Sputnik, závěry ze sjezdu. Neopomněli ani, co se děje ve světě, Kuba, Vietnam.“

Ředitel, celý červený, se dmul pýchou.

„Jak říká soudruh Mao Ce – Tung. Mládež je čistý papír, na který je možné napsat cokoli. Já říkám, jen je potřeba je vést směrem ke komunismu.“

Všichni nešetřili chválou a fotograf si ani chvilku neoddechl. Konečně odjeli. Zůstal jen vedoucí.

„Dobře jsem vám poradil, ale snad jste to až přehnali. Kdybych nevěděl, koho mám před sebou, tak si myslím, že je tu parta komsomolců.“

„Taky můžeme založit úderku Venceremos, když tu máme Fidela,“ smál se Tom.

„Jenom bacha, být mezi váma nějakej udavač, máme jízdenku do krimu zajištěnou. Dobrá zpráva je, že mám pro vás zálohu. Špatná, že ne celou. Mají strach, že byste ji hned prochlastali. Tak je to jen polovina. Zbytek až budete končit za půldruhýho měsíce. Akorát Béďa ji má celou, když tu bude rok. A počítejte, že přijedou na první sklizeň, to tady ještě možná budete, pokud se to celý neposere. Nevím, jak sem pak seženeme lidi na provoz. Tak tady máte pytlíky a mějte se, kluci.“

„Teď mě napadlo,“ ujal se slova Tom, „že nikdo z nás nekouří, to je zázrak.“

„Kdybych kouřil, tak bych si teď mohl koupit pětasedmdesát krabiček partyzánek. Nebo stovku piv, nebo jedny boty,“ počítal Břeťa.

„Za jídlo nám odpočítali velice málo,“ řekl Ivoš. „Celkově máme jako normální zemědělci. Na brigádníky je to královskej plat. Máti bere osm set za měsíc a co se nadře.“

„Asi jim opravdu záleží, aby muchomůrkárna šlapala. Jenom jak se začne sklízet, končíme,“ postěžoval si Bohuš.

„A já tu za rok zblbnu,“ posmutněl Béďa.

„Neboj, přijedeme tě někdy navštívit,“ usmál se na něj Tomáš.

Tom. Pořád byl v Béďových snech. Ale pomalu v nich převažoval Luděk. Nemůže se do něj zamilovat, mohl by dopadnout daleko hůř a bude s ním celý rok. Uplynul další týden. Police už začali stavět v hale, kde na konci bydleli. Přijeli elektrikáři udělat rozvody osvětlení a ventilaci, na zimu přitápění. Instalatéři vodu. Fermentovaný hnůj začal skutečně vonět. Byla sobota, krásné letní počasí. Luděk po obědě dodělával malý kousek ohrady záhonu.

„Máš někam v plánu vyrazit? Třeba s Tomem.“

„Určitě ne, kluci naváželi zem na paření a všichni chtějí odpočívat.“

„Kdybych tě poprosil, pomohl bys mi s něčím?“

„Ty tu budeš i zítra?“

„Ne tady, doma. Dima pojede za chvíli s traktorem, tak by tě k nám hodil.“

„Nemám nic, ale…“

„Tak promiň, asi to byl blbej nápad.“

„Ne, jen že co řeknou vaši?“

„Máti bude ráda, otec má stejný povolání, ale dělá v Brně, domů nejezdí, asi tam má někoho jinýho.“

„Pojedu rád.“ Trochu se mu rozbušilo srdce. Jenom nesmí podlehnout svým vidinám.

„Nic si neber, jen kraťasy, není to žádná společenská návštěva. Moc dík. Co bude říkat Tom?“

„Co by říkal, nic. Jdu se převlíct, kde je Dima?“

„Dole, já jedu. Stejně mě doženete, já nejsem žádnej závodník.“

Béďa se rozběhl k jejich ubikaci. Potkal Toma. Celý zrudnul.

„Jdu se převlíct, pojedu na neděli pomoct s něčím Luďkovi, nevadí?“

„A co by mi na tom mělo vadit, já jsem docela utahanej, jenom si dávej pozor. Kdyby na tebe ve špatným sáhl, tak dostane po držce. Jenom jeď.“

Převlékl se, kluci leželi na dekách pod stromem blízko ohniště. Seběhl dolů. V Zetoru se uvelebil na koženém sedátku zadního blatníku. Vyjeli. Ve Starém Městě projeli jen kousek a odbočili k malému domku, kde na polovině nebyla střecha, jen nabitá prkna a térový papír. Luděk stál před brankou. Rozloučili se s Dimou.

„Tak jsem byl rychlejší já,“ usmíval se. „Pojď dál, nečekej žádný přepych, máma nám udělá kávu. Ze statku vám vozí meltu, a co si vaříte, nevím, nevyzouvej se.“

Malá předsíňka, věšáky, zrcadlo, botník. Klasická venkovská kuchyně. Starý kredenc, kachlová kamna, pod oknem dřevěná lavice, stůl, židle, smaltovaná výlevka. U sporáku Luďkova maminka, drobná, prošedivělá, příjemná, ale ustaraná tvář, světle zelené šaty, kostkovaná zástěra. Podali si ruce.

„Odpusťte, pane Bedřichu, nabídnu trochu kávy a koláč. Vedle pokoj jsme museli vystěhovat, zatékalo tam. Manžel sundal střechu, že dostaví místnost nahoře, ale zůstává v Brně, má moc práce.“

„Mami, už jsem ti kolikrát říkal, neomlouvej ho. Prostě se na všechno vykašlal a já byl na vojně. Nějak přečkáme. Buď to dostavím, nebo seženeme něco jinýho a jinde. Teď jsem tady na rok uvázanej, co se dá dělat. Kde máš hrnek ty? Kávy je dost. Neodbývej se, vím, že ji máš ráda,“ otočil se k Béďovi, „zajdeme pak nahoru.“

„Jak se vám v žampionárně líbí?“

„No jde to, jsme tam všichni za trest. Já celý rok. Pak se rozhodne, jestli mě pustí na výšku. Ale tak špatný to zas není.“

„My sem přišli po válce, většina domů byla prázdná, když odsunuli Němce. Byla tu práce, manžel hodně vydělával na stavbách. Dnes je všechno jinak. Mladí jdou do měst, tady není pořádný obchod, pro všechno musíme do Třebové, ale i tam sehnat třeba maso je problém. Já moc stát ve frontě nezvládám.“

„Mami, díky, jdi si chvilku lehnout. Před večeří tě vzbudím, jo?“

Vrátili se do předsíňky, kde byly ještě troje dveře.

„Pozor, schody jsou tu hrozně strmý, ať neuklouzneš. Měly se taky předělávat.“ Nahoře byla stejná malá předsíň. „Tady je koupelna a záchod. V zimě bývá problém, když moc mrzne, musí se všechno zavřít a vypustit a chodit dolů. Dřív tam byla další stěna, ale je zbouraná. No a tady mám pokoj.“

Vstoupili do podlouhlé místnosti. Na opačném konci byly také dveře, které Luděk otevřel. Vedly na střechu z térového papíru.

„Ať tu nemáme tak horko. Pod provizorní střechou se rozpadla zídka. Tak tam mám hevery. Tebe bych poprosil, kdybys mi dole dával do kbelíku cihly, já je vždycky vytáhnu nahoru. Abych nemusel po schodech dolů. Nic nebudeš nosit ani tahat. Mám strach, když přijde pořádná bouřka, tak stříška uletí a proteče všechno do bývalýho pokoje. Taky když napadne sníh. Zatím na další nejsou prachy. Myslel jsem, že vydělám v Praze. Tady u okna spím já, u dveří je pohovka, tam se snad vyspíš. Večer si můžeme pustit gramofon, mám dost desek a dáme si něco dobrýho na pití. Teď si dáš pivo, nebo sodovku se sirupem?“

„Nic, raději půjdeme na cihly, až pak.“

„Nebudeš je nosit, jsou naskládaný u zdi, tak pojď, ukážu ti hromadu dole. A tady si vezmi čistý montérky a tílko.“

Všechno šlo dobře. I s přestávkami stihli do večeře odstěhovat celou hromadu. Zítra bude Béďa míchat dole maltu a dávat zase do kbelíku.

K večeři byla opečená žebra, brambory a salát ze zeleniny na zahradě. Nahoru si vzali nakrájenou imitaci, tvrdý sýr a salát z chatky.

„Chatku jsem koupil ve slevě, tady to lidi neumí jíst, znáš ji?“

„Znám, máma z ní dělá pomazánky, jen se musí slít nálev, myslím i propláchnout, aby nesmrděla rybinou a někdy jsou tam takový jako chrupavky. Jsou to krabi. Je to výborná ruská konzerva a levná.“

„K ruské konzervě máme i ruskou vodku.“

„Nevím, to je všechno škoda, tak mě nemůžeš hostit, moc jsem toho neudělal.“

„Já bych tě hostil daleko líp, ale vidíš to tady. Před vojnou jsem chodil s otcem na fušky. Dost jsem si našetřil. Vrátil jsem se a všechno musel vrazit do baráku, aby nám nespadl na hlavu. A furt je to zřícenina. Polovičku věcí otec odvezl a ani se mnou nemluvil. V tom je zase druhý problém. Kdyby tu nebyla máti. Když jsem byl ještě na vojně, škaredě jsme se chytli, on vlezl do Strany a začal se mstít. Teď dá snad pokoj, řekl, že se neznáme. Někdy už nezvládám. Promiň.“

Luděk nalil. Jejich oči se setkaly. Začal se usmívat.

„Ani jsem tě nepustil ke slovu. Proč jsi tu na rok, když kluci skončí za měsíc?“

„Vlastně taky kvůli otci, jenže mu to nezazlívám, měl pravdu. V práci se blbě vyslovil o tomhle systému. Šoupli ho do výroby. Chytla se toho uliční desítkářka, ať si taky odpracuji rok s dělnickou třídou. Vlastně ani nevím, jestli mě pak na hnojárnu vezmou. I když sem mě poslala škola. Není to zlý. Máme tam vlastně úplnou svobodu až na pracovní povinnost.“

Vodka pomalu mizela. Chlapci si vyprávěli o všem možném, jen na holky nedošla řeč. Béďa si tuhle skutečnost uvědomoval, ale na pití nebyl zvyklý. Před tím pivo. Ještě si pamatoval, jak Luděk vymačkával kapky z prázdné lahve. Snad také pouštění desek. Jeho hostitel měl všechny možné písničky, domácí, s Cortésem, Vašíčkem, Procházkou, Veselou, Průchovou, s orchestry Vlacha, Krautgártnera, Broma, taky Voskovce a Wericha. I pár zahraničních, hlavně s Elvisem. Ještě že zkoušeli rock’n’roll, zatočila se mu hlava a Luděk ho chytil do náručí.

Když se ráno probudil, strnul. Ležel v Luďkově posteli, s ním v objetí. Pomalu se snažil vymanit. Vzbudil ho. Vypadal vyděšeně.

„Měl jsem o tebe strach, najednou jsem tě měl v náručí. Jen jsme si lehli a spali. Neboj se, nic se nestalo.“

Béďa si sedl. Pořád se nevěřícně rozhlížel.

„Omlouvám se, neměl jsem tě sem brát, když jsi s Tomem. Nic jsem si k tobě nedovolil. Nepřebírám druhýmu kluka.“

„Ale já nejsem s Tomem, jsme jen dobří kamarádi. Ty, ty jseš na kluky?“

Luděk si sedl vedle.

„Jo, mám prostě smůlu. Moc ses mně od začátku líbil, nechtěl jsem ti ublížit a přísahám, jenom jsem tě držel, nic víc.“

„Chtěl bys mě držet i dál? Taky bych chtěl tebe, nejenom držet.“

Oba cítili, jak se proplétají jejich prsty. Natočili se k sobě. V jejich očích bylo všechno. Začali se přibližovat. Přivřená víčka. Nejprve se dotkli nosy, ale ty hned sklouzly vedle sebe. Cítili vzájemně svůj dech. Pak se dotkli ústy. Jen sotva postřehnutelně. Luďkovy rty stiskly opatrně svůj protějšek. Tohle není sen, pomyslel si Béďa. Cítil jemné chvění jejich těl. Horní ret hladil pod nosem, zatímco spodní měl mezi svými zuby. Přehodili se, aby začalo jejich intenzívní líbání. Pomalu se pokládali na deku. Jen stáhnout trenky a ruce se žádostivě zmocňovaly plně vzrušené krásy v jejich klínech.

První úžasné poznávání. Přívaly rozkoše, šířící se celým tělem. Vzájemné ochutnávání. Leželi. Pak Béďa vyprávěl, jak to má s Tomem.

„Toho si važ, jinej by ti nadal do buzerantů a možná tě i udal, škoda, že není jako my. Myslím, že volá máti zezdola na snídani. Večer si všechno užijeme bez zábran. Jezdíš na kole? Jedno tu mám. Můžeme jet až v pondělí ráno.“

Dole měli připravená míchaná vajíčka s čerstvou kapií. Pak se věnovali zedničině. Před polednem chyběl už jen opěrný sloupek. Pórková polévka. Malé řízečky z mletého masa a obalovaná vejce ve strouhance. Ne skotská z vařených, ale maminka jim říkala převalovaná. Do plytké mísečky se dala strouhanka a opatrně vykleplo vejce. Aby zůstalo pohromadě. Trošku se popaprikovalo, popepřilo, posolilo, posypalo strouhankou a pomalu skulilo další strouhankou na pánev. Hodně horký tuk, aby se vysmažila rychle kůrečka. Bílek byl tuhý, ale část žloutku byla na hniličku.

„Vajíčka mají výbornou chuť,“ pochvaloval Béďa, „úplně jinou než vařená nebo smažená, jak znám.“

„Luděk je má velice rád. Vajíčka jsme měli svoje i strouhanku ze suchých rohlíků. Prodávali je tvrdé velmi levně na krmení. A trochu sádla. Jídlo skoro zadarmo.“

Bramborový salát s domácí majonézou. Vajíčko, žloutek, trochu oleje, hořčice a octa.

„Jdeme dodělat zídku, pak přijdeme na kafe.“ Netrvalo ani hodinku a měli hotovo.

„Zajdeme si na jahody.“ Prošli kolem kůlen se dřevem, okolo slepičího dvorku. Zahrada nebyla zrovna veliká, ale obdělaný každičký kousek. Tři velké záhony jahod, další se zeleninou a květinami. Skleník z vyřazených oken.

„Ještě jich tu máme plno. Navozily se při opravách. Máma je tady celý den. Má malý invalidní důchod. Tak třeba jahody vozí na trh do Třebové, i zeleninu, ovoce, vajíčka. Na Dušičky děláme věnečky ze šišek, vratiče a slaměnek, na Vánoce svícny. Nevím vůbec, jak tady přežívala, když jsem byl na vojně. Ještě platí poplatek výběrčímu z prodeje a na národním výboře z toho daň.“

Zašli na kávu a buchtu. Pak nahoru do koupelny.

„Jsme celí zpocení, zaprášení, jenom nevím, jestli se nepropadneme dolů i s vanou. Třeba tu otec nařízl nějaký trámek,“ rozesmál se Luděk.

„Věděl, že seš…?“

„Teplej? Asi ne. Určitě by mě strčil někam se léčit.“

„Máme známýho doktora, říká, že to žádná choroba není a že se vyskytuje i v přírodě.“

„To nevyřešíme, prostě takoví jsme a máme obrovský štěstí, že jsme se našli. Ale určitě to klukům v práci neříkej, snad jen Tomovi.“

„Ten nám bude fandit. A maminka to ví? Naši jo a nevadí jim to. Jen mají strach, abych se nedostal do průšvihu.“

„Myslím, že tuší, už mi přestala říkat, kdy si přivedu nevěstu. Bude určitě zklamaná, že se nedočká vnoučat.“

„Kopřivovej šampón, nevadí?“

„Jestli nepálí?“

Vzájemně si umývali hlavy. Prsty mizely v bohaté pěně. Stoupli si.

„I naše dolní vlásky potřebují šampon, Béďo, ne?“

Jak krásné bylo pohrávat si rukama plnýma voňavých mydlinek s jejich miláčky. Otírat je o sebe. Nechat proklouzávat koule mezi prsty.

„Konec, můj milý,“ začal se smát Luděk. „Vycintali jsme všechnu teplou vodu a v kamnech vyhaslo.“

„Taky už půjdeme na večeři.“

Maminka měla dole kopec nasmažených palačinek. U stolu seděl Dima. Nabíral si z misky lžící nakrájené jahody se sladkým bílkovým sněhem.

Ani nemohl mluvit s plnými ústy.

„Jedete prý ráno na kolech. Ještě skočím do Studně na Pincku. Nemusím s traktorem, tak klukům řeknu, že ses neztratil.“

„Už to vypadalo, že nám všechno sežere,“ smál se Luděk, když Dima odjel.

„Vždyť je ani nesníte, je jich dost. A Dima je hodný chlapec. Ještě jsem vám udělala trochu pomazánky z vypečeného sádla na chlebíček. Taky jsem sehnala dvojku máslo. A dlouho neponocujte, budete brzy vstávat. Na ráno máte koláč a svačinu v komoře.“

„Když budeme mít hlad, tak skočím dolů, mami, neboj.“

Nahoru přinesl Luděk víno. Z poličky vyndal sklenice.

„Vozí ho sem jeden kluk z Hodonína. Koupil jsem celou bedýnku, ale nebylo ho s kým pít. Tvrdý nebo pivo můžeš pít i sám, ale víno se pije nejlíp ve dvou. S někým, koho miluješ.“

„Ani jsme si ještě neřekli, že se milujeme. A milujeme?“

„V to doufám, že se budeme milovat. Netěšíš se?“

„Já ale myslel i duševně, budeš mě chtít i potom?“

„Před tím, i po tom. Nevidím žádnej rozdíl. Teď máme před sebou celej rok.“

„A potom?“

„Potom, to nikdo neví, jen se bojím, aby nebyla válka. Tu neovlivníš. Ostatní bude na nás.“

„Budeš možná pak v Praze, já na škole, jenom vojna mě nečeká.“

„Takys byl s Darkem a máš krásný vzpomínky. I teď můžeš potkat někoho jinýho. V životě není nic jistý navěky.“

„Nechtěl bych nikoho potkat.“

„Já taky, ale raději si připijeme, aby nám víno nezteplalo, malej přemýšlivče. Máš krásnej zadeček.“ Luděk hladil jemnou kůži a palci zajížděl k narůžovělé štěrbině.

„Trochu se stydím.“

„Vidím, zčervenal ti.“

„A ta tuba?“

„Neboj, tu jsem si dovezl na vojně z cvičení od dederonů.“

„Není to pasta na zuby?“

„Na zoubky je, na zoubky a vějířky, můžu?“

„Můžeš, lechtáš.“

„I teď?“

„Už je to krásný.“

Béďa vnímal všemi smysly Luďkův penis, pomalu si vydobývající místo. Nejdřív mu připomínal Darka. Jenže oni vždycky spěchali ve strachu, aby je někdo neobjevil. Tady vše obklopoval pocit bezpečí. Pomalé zásuny nabývaly na intenzitě. Každý sebenepatrnější pohyb přinášel nové vlny vzrušení. Cítil napjaté svaly Luďkových stehen, zrychlující přírazy až k vrcholu. Otočil si ho právě včas, aby stihl slíbat i Béďovy výstřiky. Ještě chvilku si pohrával s heboučkým šourkem a varlaty.

„Nic na světě nemůže být krásnější. Proč je to zakázaný?“

„Snad ze závisti. Jenže zakázaný ovoce nejlíp chutná.“

Když ráno přijeli na žampionárnu, kluci teprve vstávali.

„Už jsem po snídani,“ oznamoval Béďa Toníkovi. „Jak jste přežili neděli?“

„Břeťa s Bohušem si zapíchali,“ smál se Tomáš.

„Ještě se směj, vole. Měls jít s náma. Příště si péro přivřu do dveří,“ čílil se Břeťa.

„Šli jsme tam v sobotu po desátý. Jejich bača odešel, pár holek vylezlo ven. Tak jsme kecali. No dvě vypadaly nadržený jak stepní kozy. Střihli jsme si o ně. Na mě vyšla bloncka s velkýma kozama. Byla na ostro, žádný kalhotky, jen se opřela hned vzadu za sušákem a zvedla sukni. Šprcka mně spadla na zem, tak jsem si ji natáh i s trávou. To mě dost rozhodilo. Byl jsem nějak rychle. Úplně mě dorazila, když řekla, že její Paĺo ji trtká trikrát za sebou,“ stěžoval si Bohuš.

„Ta má chtěla šukat bez gumy a ptala se, jestli máme dom a auťák. A ty se, Tome, neřehtej, ptaly se všechny na toho pekného vysokého blondiaka. Večer tě můžou znásilnit.“

„Tys na ní vlezl bez preservativu?“ divil se Ivoš.

„Blbneš, třeba už má zaděláno na fakana a potřebuje bohatýho otce. V sobotu bývají v nějaký sokolovně v Třebové čaje. Omrkneme to, tady hrozí průser.“

„Vy jste někde byli?“ otočil se Tom na Béďu s Luďkem.

„Zedničili jsme. Takovou podpůrnou zídku.“

„Tos nemohl říct? My se tady celou neděli váleli.“

„Už jsme to dodělali, dík, ale na další nejsou prachy.“

„Luďkův otec totiž napůl zbořil domek, jako že ho přestaví, ale prásknul do bot, a teď jim to padá na hlavu. A jeho máti je v invalidním důchodě,“ řekl Dima.

„Tak můžeme nějak pomoct?“ ptal se Tomáš.

„Říkal jsem ti, cihly by byly zdarma a ještě by zaplatili na statku za úklid. Je to polozbořená stodola. Chtěl jsem, že si tam nadělám cihel na garáž, ale prý jen, kdo ji rozebere celou.“

„To bych nezvládl do Vánoc.“

„Po obědě tam zajedeme, vezmeš nás, Dimo?“ rozhodl Tom.

„Jasan, je to kousek od Luďka.“

Do kabiny se narval Bohuš, Luděk a Tom.

„Co když vás zastaví policajti?“ měl obavy Béďa.

„Esenbáci tu byli naposledy, když vykradli hospodu, a to je tak pět let,“ řekl Dima.

Po hodině byli zpět.

„Už jsme se dohodli na statku. Měli jen obavy, aby na nás nespadly zdi. Tak nám je zítra shodí Stalinec,“ radoval se Tom.

„Jakej Stalinec?“ ptal se Toník.

„Bože, kde žiješ? Stalinec je pásovej traktor. Strčí do zdí radlicí,“ poučoval Bohuš. „A v účtárně je pěkná holka z Třebové, prý má kamarádky a chodí na sobotní čaje.“

Teď bylo sice nejvíc práce, přehazovalo se a chystala posypová zemina. Jílovitopísčitá, s rašelinou a vápencem, která se po třech týdnech, podle prorůstání podhoubí, bude propařovat ve velkých pařácích. I tak všichni po obědě vyrazili ve středu čistit a odvážet cihly.

„Večeři si uděláme tam,“ sděloval Toník. „Já pak skočím pro dvě pánve k Luďkově mamince, nasmažíme topinky a bude tatarák.“

„Tatarák? Vykradls jatka?“ divili se všichni. „No, necháme se překvapit.“

Dima přijel s vlečkou, dovezl kladívka a pracovní rukavice. Všechno pozamykali a vyjeli.

„Tady není skoro co dělat,“ byl nadšený Tom. „Dvakrát klepnout a nakládat.“

Jak zdi spadly, vše se rozsypalo, malta opadala a polovina cihel se ani nemusela čistit. Ty na oklepávání dávali bokem. Ostatní hned nakládali. Do večera měl Dima na garáž, odvezli je a složili. Vrátili se, přivezli pivo v bednách z obchodu a od maminky Luďka nakrájený chleba a tatarák. Toník prozradil složení. Mletá imitace a špekáčky, hořčice, cibule, domácí kečup a koření. Na topinky taky naloupaný česnek. Kluci zatím rozdělali oheň ze starých polámaných trámů. Přes boky ohniště z cihel dali kus pletiva. Pak pánve, sádlo a smažilo se. I falešný tatarák slavil úspěch, nezbyl ani drobeček.

„Doufám, Toníku, že suroviny na tatarák a chleba byly z našeho,“ staral se Tom.

„Jo, i pivo. Luďkova maminka jen vše pomlela a namíchala a dodala sádlo na smažení.“

„Tak týden a je po stodole jak po žábě a můžeme ti ještě pomoct, dokud tady jsme,“ řekl Břeťa.

Luděk i Dima děkovali.

„Myslíš, že u tebe v sobotu budu moct zůstat?“ strachoval se Béďa.

„A proč ne? Tom o nás stejně ví, že?“

„Jo, měl o mě obavy.“

„Je to zvláštní, teplej není ani bi, myslím, že si tě oblíbil jako třeba mladšího bráchu.“

Začalo navážení fermentovaného hnoje. Všude byla vůně jako v lese. Mezi záhony se natáhla guma. Na vlečku vydezinfikovanou a vymytou vařící vodou se naházel hnůj a v halách se po záhonech rozvážel a pěchoval na třicet cm. Nejhorší byla horní police, tam se nahazovalo lopatou.

„Chtělo by to dopravník, jak je třeba na uhlí nebo písek,“ stěžoval si Břeťa.

Na spodní záhon se kolečko vysypávalo. Na prostřední ho vždycky zvedli dva kluci. Spodní halu měli za dva dny. Na krychlový metr se použila dvě kila sadby. Ta byla na pokroutkách nebo obilních zrnech. Vše se pokrylo papírem. Pouštěly se spíš větráky, aby teplota byla okolo dvaceti stupňů. Teď bude tři týdny prorůstání a kropení, pak se povrch pokryje propařenou zeminou, po týdnu prohrábne, aby bylo podhoubí rovnoměrné, a začne růst. Když vše vyjde, bude se za dva měsíce sklízet. To už bude další fermentovaný hnůj. Za rok by byly tři vlny sklizní.

„Ještě čtrnáct dnů a konec. My všichni se budeme vídat ve škole a s tebou, Béďo, až za rok. Já se určitě stavím, myslím, že i kluci. Cihel má Luděk, že je může prodávat, když přes zimu našetří na vápno a trochu cementu, může z jara dostavovat. Bude předposlední neděle. Břeťa s Bohušem razí v sobotu na čaje, Toník má scuka s dívenkou z obchodu. Vy dva, to už není žádný tajemství mezi náma a co my, Ivo?“ ptal se Tom.

„Ty taky nikam nejdeš a nikoho nemáš,“ neochotně odpověděl Ivoš.

„Já bych si zapíchal hned, ale jsem moc vybíravej. Nevlezu na kde co. Tobě se nelíbí holky ani kluci?“

Ivo se rozhlédl kolem, byli tam jen oni čtyři.

„Asi jsem vadnej, možná je to tím, že je nás dvanáct. Prostě sex mně nic neříká, s nikým ani s ničím.“

„Ale jo, i to je možný, ale najít si někoho takovýho, to bude sakra problém. Daleko větší, než kdybys byl teplej.“

„Já taky nikoho nehledám.“

„Jenže to je chyba. Když budeš sám, stane se z tebe nepříjemnej morous a pak žlučovitej dědek.“

„Ale co mám dělat? Mně je dobře tady. Když mě nikdo do ničeho nežene. Tak s tím nezačínej ty.“

„Já tě taky do ničeho neženu, promiň, ale mám rád, když se lidi kolem mě cítí šťastní, pokud to vůbec jde v téhle posrané době. Myslel jsem jenom, jak neděli využít, další se budeme loučit.“

„Hlavně že vás nestrčili ještě na žně, u mlátičky mají svezeno tak na dva dny a konec. Dima vezl jeden samovaz na opravu do Třebové. Já bych vám něco navrhl, nebojte, žádnou práci.“

„Tak jsme jedno ucho,“ usmíval se Tom.

„Seženu ještě dvě kola a můžeme si vyjet po okolí. Na Hradišti jste byli, nahoru je pevnůstka z války, ale nic tam není, jen betonový zdi, za Krasíkovem zřícenina kláštera Koruna Panny Marie, nahoru zřícenina hradu Hoštejn, tu lidi dokonale rozebrali na stavby, nebo přes pole naproti do Dětřichova a pak jsou lesy se studánkama. Vzal bych celtu, je teplo, jen ji natáhneme mezi stromy, a odsud deku. Jet kam se nám bude líbit, nebo kolem Sázavy, vykoupat se.“

„Jen jsem myslel, že budete chtít být spolu s Béďou.“

„Ale vždyť budeme.“

„Ivoši, jak to vidíš?“

„Pojedu rád, když mě vezmete.“