Žampionárna na konci světa III.

Béďa jel v sobotu už po desáté hodině. Svezl se na nádraží s Dimou. Doma ještě nikdo nebyl. Viděl, že jeho malý pokoj se používá v jeho nepřítomnosti jako odkladiště všeho možného. Uvažoval, co si vezme z oblečení na zimu. Stačí málo, budou jezdit na chalupu, tam rozhodně tepláky. Jediná kultura, co ho čeká, je občasná návštěva kina v Třebové nebo knihovny. Hlavně nesmí zapomenout teplé bavlněné jégrovky a dva svetry napůl z angorské vlny. Kdoví jaká bude zima. V halách bude sice teplo, jsou tam horkovzdušné bufíky na naftu, protože elektřina někdy vypadává. Na ubikaci si zatopí, už jim navezli fůru briket z černouhelného prachu. A ty vydrží hřát čtyřiadvacet hodin bez přikládání. Ale budou i venku. Sice než začne mrznout, určitě ještě přijede. Toho trochu prádla vleze do batohu. Všechno si nachystal, bylo už odpoledne, ale nikdo zatím nepřišel a to, že přijede, napsal už před týdnem. Pak se objevil otec. Bylo vidět, že se někde stavil minimálně na pár piv.

„Promiň, zasekl jsem se s chlapama v hospodě. Alena jela hned z práce k matce, ve spíži máš nachystaný nějaký proviant. Nějak se nám všechno sere. Seš dospělej, tak ti nebudu nic malovat na růžovo. Teď mi dává kdovíco za vinu. Málo peněz, druzí už mají auto, novej nábytek, ty ses nedostal na školu, až za rok. A pár kamarádek ji v tom podporuje.“

„Tati, se školou se nic neděje a práce v žampionárně není těžká, všechno tam mám a ještě si něco vydělám. Jenom kdyby všichni na tom byli tak dobře. Žádnou vinu si se mnou nedělej. Mrzí mě, co je mezi váma, jenže vidíš, že máti raději odjela, aby nemusela něco vysvětlovat. Třeba časem přijde k rozumu. U nás teď dělá vysokoškolský profesor matematiky, známý i v zahraničí. Protože měl jiné názory, v padesátém ho zavřeli, byl v Jáchymově a pak jako popelář v Brně. Takových lidí jsou tisíce. Mě s mámou řešit nemusíte, postarám se o sebe sám. Ženský prostě někdy uvažujou jinak.“

„Béďo, ty nemáš nějaký problémy s tím, že jsi…“

„Teplej? Neboj se to říct. Nemám. Samozřejmě se s tím nikde nechlubím. A jsem docela šťastně zamilovanej. Neboj se, dáváme si pozor. Aleš učí matematiku na jedenáctiletce, první rok. Příště můžeme přijet oba. Bude se ti líbit.“

„Jenom ať vás někdo nevidí. Je to pořád trestný. Všude je plno udavačů, vždyť víš, mě taky udal spolupracovník.“

„Neboj a nebudeme tady hledět do zdi. Vidím, že televizi nemáme a stejně tam nic není. Zvu tě na lahvinku do kavárny, táto. Hoď na sebe kvádro a jdeme.“

Poseděli až do zavíračky. Ráno jel s tátou pomoct známému s ukládáním dřeva a po poledni se vracel vlakem. Na nádraží ho čekal Aleš. Když přijeli, proběhl Béďa haly. Všechno bylo v pořádku. Neodolali, spustili roletu, zamkli. Není předpoklad, že by sem někdo přišel.

„Já se tolik na tebe těšil, připadám si jako blázen. Ještě přijedu v týdnu, do soboty bych nevydržel.“

„Jsem na tom stejně. Jen můžeme těm normálním závidět, že se nemusí nikde skrývat a bát se vyzrazení.“

„Zůstaň tak, prosím, pokud ti není zima, chci se přesvědčit vlastníma rukama, že ta krása je skutečná, že moje oči nelžou.“

„Nepřeháněj, Alešku, na mě je milion nedokonalostí.“

„A ty jsou právě tou krásou, až budou jednou nějaké bytosti jako roboti, absolutně dokonalí, už to krása nebude.“

„Jsem tady sám, je mi smutno, pojď, chci se schovat do tvýho klína.“

„Jenom schovat?“

„Krásně mě hřeješ, jo, jo, ještě víc.“

Jejich těla se postupně propadala do pulzujících vln vzrušení. Za týden si užijí všeho mezi svými. Aleš odjížděl až pozdě v noci.

V pondělí se sklízelo pro Prahu. Začínali už v pět hodin. Loubkové košíky se po šesti, vždy dva a dva na sebe vkládaly do latění obaleného pytlovinou. Dima vše hned odvezl na nádraží. Poslané vlakem jako spěšnina, byly už za dvě hodiny v Praze. Další si vyzvedne v poledne dodávka pro restaurace v Brně. Tato sklizeň byla sice v době největšího sběru lesních hub, ale v žampionech neměli konkurenci. Další ze záhonů, co se připravovaly, vyjde na svátky vánoční. V úterý přišel dopis od Toma. Přijede v sobotu, prosil, aby se pro něj stavil Dima. Autobus jede až po druhé hodině.

„To si sakra načasoval blbě, pojedeme na dřevo pro chalupu. Všechno je domluvený.“

„No tak nám pomůže, Luďku, a spát může v kuchyni.“

„Nebo se přidat,“ začal se smát Luděk.

„Bylo by to hezký, pořád ho mám před očima. Myslím, že by klukům nevadil.“

V pátek odpoledne zajeli s Dimou a traktorovou vlečkou do lesa, jen snad kilometr od chalupy. Chlapi jim ji naloží vyřazenými kusy. Křivé, polámané, natrouchnivělé. Vezli láhev rumu, žampiony a věnec špekáčků. Napíše se to jako dřevní odpad. Samozřejmě jim dovnitř hodí i nějaké kmeny bezchybné, budou se hodit pro Luďka. V sobotu si vlečku odvezou. Počasí se začíná horšit. Ve středu přijel Aleš s červeným Tudorem. Taky byl jen dvoudveřový a přední sedačky se sklápěly, ale vzadu bylo místo pro dva. Modrého Fiata Topolino koupil od něj profesor. Nebyla to žádná velká suma a měl naspořeno z Jáchymova. Budou s Petrem a Milanem, kteří se složí na benzín, jezdit autíčkem do práce. A taky může vždycky v Třebové vyzvednout Alešova otce a vzít ho na včelín a zpět. V neděli pojede Petr na kole. Až bude moc sněhu, zůstane od pátku do pondělí spát na ubikaci. Všichni si pochvalovali, jak všechno dobře vymysleli. Hlavně Mirka, byl to jeho nápad. Ten taky jel hned s Luďkem k němu. Ráno pro něj zajede Aleš a vezme ho do Třebové. Toma znal z rozlučky jen Aleš a souhlasil, že ho vezmou v sobotu na chalupu. Mirek se hned na něj vyptával. Když se všichni rozjeli, uvařil Béďa kávu. Seděl naproti Alešovi, vyzuli si sandály a hladili se prsty na nohou. Vyprávěl mu o jeho cestě domů a problému rodičů.

„Bohužel hodně lidí neustojí náhlé změny a těm se vyhnout nedá. U nás to taky vypadalo špatně. Sestra je věčně u kamarádek, já ve škole. Jsem rád, že otec bude jezdit k profesorovi. Mezi lidi nechce. Tak se bude cítit užitečným. Ve škole, když přijdou rodiče na sdružení, je to kolikrát dosti divočina. Dokážou se tam vzájemně tak pohádat, že v duchu děcka docela lituji. No těm starším bych tak říkat neměl, je to i Mirek. Jeho matka je kadeřnice. Po práci chodí česat po svých známých, takže domů snad chodí jen spát. Otec dělá někde na jihu Slovenska a viděl jsem ho od prázdnin, co jsme se přistěhovali, jen jednou. Spíš znám jeho strýčka, od kterého má Tudora a půjčenou chalupu. Třeba si to vaši ještě rozmyslí, ale moc si od toho neslibuj.“

Šli si pak sednout na palandu a vyprávěli o zdejších událostech.

„Zbylo nám hodně brambor, opeču je, a co k nim chceš? Ohřátou čínu, nebo studenou čínu? Jsem tu teď večer sám a nějak mi všechno došlo.“

„Cokoliv a tebe.“

„Kanibale. Mohl bych ještě udělat křehulky.“

„A to je co?“

„Uvidíš, utlučeš se po nich. To už dělali ve středověku. Nastrouhej asi čtyři jablka. Ty se dají do těsta z mouky, vajec a mléka, trochu cukru a skořice. Prostě takový lívance.“

„Bude to moc práce.“

„Než nastrouháš jablka, mám těsto, jen skočím pro sklenici mléka do sklípku. A snad nedošel kypřicí prášek. Naučil nás to Olin.“

Těsto jen nechali chvíli odpočinout a Aleš musel uznat, že jsou skvělé.

Zatopili v kamnech dřevem. Hned bylo v místnosti příjemněji.

„Tak pojď, můj ptáčku Beďuláčku, už to nevydržím.“

Aleš si klekl před sedícího Béďu. Rozevřel jeho nohy a začal se mazlit nejprve jen se zkadeřenými chloupky. Navinoval si je na prsty, které přitláčel až na kůži. Sledoval pozvolné zvedání a zvětšování penisu. Béďovy prsty jemně svíraly krk svého milence. Pocítil nadzvedávané nohy.

„Protější horní palandu sundáme, ať je tu jedna normální postel. Z těchto poloh dostanu skrčeninu, nebo si omlátím hlavu. Radši si lehneme z boku, nevadí?“

„Žádná poloha mně nevadí, když jsme spojení, nezrychluj, ať vydržíme co nejdýl.“

Měl rád hodně pomalé dráždění, stále se zvyšující napětí až téměř k vrcholu. Přerušení a opakování až k momentu, kdy už couvnout nelze. Slastná chvilka rovnající se blaženému bezvědomí.

Ráno to byla jen rychlovka. Aleš musel k Luďkovi vyzvednout Mirka a odjet do školy.

„Jak to uděláme, až přijede Tom?“

„Jednu postel mu dáme do kuchyně,“ řekl Luděk. „Nebo bude jako nezúčastněný divák. A další možnost je vtáhnout ho do hry, když nebude proti. O tom už sní Mirek, když jsme všichni Toma tak vychválili.“

Sobotní dopoledne Dima Toma přivezl. Ještě se tak poznal s profesorem a Milanem. Taky se hned přidal do prohazování, ať mají co nejspíš konec.

„Na řeči bude čas až večer, samozřejmě vám se dřevem rád pomůžu.“

Dima pak s nimi zajel do lesa pro vlečku dřeva.

„To nevím, jestli traktor vůbec utáhne,“ strachoval se, když viděl náklad.

Naštěstí byla cesta suchá, trochu problém bylo vjet do dvora na chalupě. Museli vlečku nechat napříč, protože zapadla jedním kolem. Tam už čekal Aleš s Mirkem. Dima se rozloučil, pro vlečku přijede v pondělí ráno. Ještě je nabádal, aby byli opatrní, uvnitř prý jsou velké silné kmeny pro Luďka na trámy.

„Paráda,“ pochvaloval Mirek, „chlapi se řídí pořekadlem: kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Z jara s tím sjedeme na pilu a můžeš dostavět chaloupku, Ludi.“

Kluci v Tudoru přivezli malou cirkulárku. Snad nebude vyhazovat pojistky.

„Ještě jsou tu nějaký piliny, hned naboucháme dva válce a zatopíme. V kuchyni dřevem,“ ukazoval Mirek. Do večera měli polovinu z části na topení i pořezanou, za zítřek zvládnou zbytek. Když sem budou jezdit jen na neděle a to ne na všechny, ještě dřevo zbude. Dima jim sehnal do půjčené várnice od známého řezníka v Třebové zabíjačkový guláš, ať večer nemusí nic vařit. Padla skoro celá pětilitrovka naložených okurek. Vodka na přípitek od Toma, pak seděli u vína.

Toníkova Maruška jim nechala z obchodu několik sáčků mandlí. Jen se musely spařit, oloupat a pak osmahnout a posolit. Vynikající lahůdka. A Tom, jak slíbil, začal vyprávět.

„O škole vám všechno řekli kluci přede mnou. Nemohl jsem přijet, protože jsme se stěhovali. Z bytu do nedostavěného domu. Doma je kvůli tomu pořádnej malér, rodiče jsou rozhádaní. Prosadila všechno máti, co náš byt slíbila kamarádce. Pod střechou to je, ale třeba můj pokoj není ani omítnutej. Já se hned první den ve škole, když bylo uvítání v aule, seznámil s docela hezkou kočenou. Vypadalo to slibně, jenže když došlo na věc, tak ne že by se mně nepostavil, nebo nějak selhal, ale najednou když jsme skončili, bylo všechno nějaký divný. Prostě jiný jak dřív. Asi si budete myslet, že jsem šáhlej, ale já měl před očima, jak jsme si s Béďou honili péra, a pociťoval výčitku, že jsem se mu vytrhl a řekl, že něco takovýho nejde. Nějak jsem to začal celý prožívat v myšlenkách, když už jsem byl sám a říkat si díra jak díra, jenže jsem viděl spíš klučičí prdelku a začaly mě takový představy neskutečně vzrušovat. Tak holt budu třeba i na kluky. Od té doby myslím jenom na to, jak to se mnou je. Ale někoho najít je problém, do míst, kam takoví chodí, se bojím, všude jsou fízli. Ještě další průser a bylo by po škole a riskovat kriminál za to nestojí. Myslel jsem trochu na Béďu s Luďkem, jenže vidím, že jste se nějak prohodili, takže mám smůlu. Co jsem odjel odsud, všechno se sere.“

„To si jako chceš ověřit, jestli seš teplej nebo ne?“ zeptal se první Mirek.

„Jo, vím, že je blbý se s tím svěřovat, asi jsem měl držet hubu, je to snad poprvý, co si nevím rady. Strašně kurevskej pocit. Třeba mně nevzruší nic a budu jak Olin s Ivošem. Ti si užívají života i bez sexu.“

„Být s tebou by asi neměl problém nikdo z nás, pokud budeš chtít,“ Aleš se rozhlédl po klucích. Všichni přikývli. „Můžeme zkusit tě trošku připravit, když by ti něco vadilo, tak přestaneme, neboj se.“

„Jako všichni?“

„Neboj, říkám připravit, vzrušit, pohrát si, vybereš si, co se ti bude líbit. Jsme sice dvě dvojice, ale tady to bereme podle toho, aby nám bylo dobře všem. Je to všechno pro tenhle rok. Nebudeme mít možnost žít někde jako dva kluci v nějakém věrném manželství. Bylo by to sice krásné, ale je to jen neuskutečnitelný sen. Pořád nám hrozí postihy. Nikde venku se nemůžeme k naší jinakosti hlásit. Nakonec víš sám, jaké tragedie se leckde odehrávají. Proč je většina teplých ženatých. Každý se snaží za něco schovat. My tady taky oficiálně opravujeme chalupu Mirkova strýce a bude to i pravda. Nebo budeme pomáhat Luďkovi s přestavbou jejich domku. Jakmile je někde pár lidí, už v tom někdo vidí protistátní činnost, nebo něco jiného, co je zakázané. Šance žít s tím, koho chceš a miluješ, se rovná nule.“

„To všechno chápu, Aleši, jenom jsem nechtěl vnýst mezi vás nějakej rozkol. Vím dobře, jak vyvádí ženský a čeho jsou schopný, když jedna druhý přebere kluka. Já vlastně ani nevím, jak na tom jsem, a nestojí za to vám něco pokazit.“

„Chce to pořádně se napít, jsme zatím moc střízliví a moc uvažujeme. Já si taky neuvědomoval, do jakýho průseru můžu dostat Aleše. Byl jsem moc sobeckej a myslel jen, jak si co nejvíc udělat dobře. Ale to snad chceme každej, jen nás nesmí nikdo vidět. Jsem rád, že jsme si tu mohli udělat takovej malej svět jen pro nás, ale i pro tebe, Tome.“

„Myslím, s Béďou sis byl nejblíž, jestli má být někdo, s kým to chceš zkusit, ne Aleši?“ zeptal se Luďek.

„Určitě, ale musí si říct Béďa, jestli to tak chce.“

„Já, já pořád nemůžu zapomenout na tebe, Tome, tolik jsem tě chtěl. Všechno bylo moc rychle. Pak přišel Luděk, krásný milování a přesto jsem se zbláznil do Aleše. Připadám si jako největší děvka, která neví, co chce. Ale chtěl bych tě, promiňte mi.“

„Sakra co blbneš, Béďo, myslel jsem, že jsme si všechno vzájemně vysvětlili, a byli jsme v naší čtveřici vlastně každý s každým, aby se někdo necítil blbě nebo nežárlil. Nejsme jenom dvě dvojice. Aleš s Mirkem Toma neznají, ale je to nejsprávnější a nejlepší kluk, co jsem kdy poznal. A pokud je jako my, tak se vůbec nebojím vzít ho mezi nás. A kdyby zjistil, že je jinej, tak zůstane pořád nejlepší kamarád. Náš svět je hrozně malej, ale Tomáš nám ho nezboří.“

„Posuneme skříň, přidáme třetí postel, kdyžs ještě s nikým nebyl, tak abys…“

„Ale jo, teoreticky jsem všechno zvládnul, tak snad.“

Tomáš se za chvíli vrátil. Docela se červenal.

„Tak jsem nebyl vystresovanej ani s první holkou, vlastně mladou paní. Tak se mně moc nesmějte, jaký jsem ucho.“

Když se všichni shromáždili kolem hřejícího piliňáku, řekl Aleš:

„Můžeme ručníky a trenky sundat a trochu se nahřát, vidím, Tome, žes byl pořádnou ozdobou dámských ložnic.“

„Kluci, stoupněte si vedle sebe,“ ukazoval Mirek. „Páni, dva krásní blonďáci, v obličeji se lišíte, ale dál jste skoro stejní. Do prdele, tedy tam až za chvíli,“ rozesmál se, „až ti Tome úplně stoupne, těžko bych si vybíral.“

„Lehni si, Tomíku, trochu si tě namažeme, víš, že kdo maže, ten jede. Máme úžasně vonící olej santalovým dřevem.“

„Hlavně, když ti něco bude nepříjemný, řekni, nejsme žádní násilníci.“

Tom si lehl a kluci ho začali masírovat. Že ho masáž hodně vzrušila, bylo vidět na jeho krásně ztopořeném penisu. Postupně si užívali jeho těla z obou stran. Pak k němu přisunuli Béďu a stáhli se bokem. Dali si mezi sebe Mirka, hladili ho a líbali. Tom si živě představoval jejich honění, líbali se. Nebylo vůbec nepříjemné, když jejich jazyky vzájemně prozkoumávaly ústa. Béďa si lehl, podložil se polštářem a pokrčil nohy. Pomalu si navedl Toma. Cítil jeho pronikání. Splnil se dávný sen. Vzrušení bylo příliš silné pro oba a dlouho nevydrželi.

„Jsem idiot, mohli jsme už tehdy, tak tohle určitě chci, díky, Béďo.“

„Zkusíš to i v druhé roli, ale všechno je na tobě?“ ptal se Luděk.

„Určitě, toho se sice trochu bojím, za chvilku.“

„Myslím si, že budeš spíš dominantní jako já s Alešem, ale máme rádi i změnu.“

Zašli si na pár mandlí, oplatky a víno.

Pak si šel Tom zkusit milování s Luďkem.

„Nevím, jestli to půjde, mám prdel sevřenou strachem.“

„Nic se neděje, každý je jiný a takhle to třeba vůbec nemusí. Problém je, když se takoví potkají dva. Tady ti nic nehrozí.“

„Chci to zkusit, kde bych měl takovou příležitost, jenom nechápu, proč jsem začal tak pozdě. Přece jsem se nestal teplým najednou.“

„Projevit se to může snad i později a spíš jseš bisexuální. Chceš to se mnou?“

„Jistě, vás dva s Béďou znám a nebudu se stydět, že jsem takový poleno.“

„Neboj, nejdřív zkusím prsty, pomalu než si zvykneš na takovej zvláštní tlak.“

Zkoušeli i různé polohy. Nakonec Tom stál skloněný nad postelí a Luděk za ním. Sevření ustupovalo, měnilo se v dráždivý pocit, který se prohluboval Luďkovým honěním.

„Asi příště to bude lepší. To jsem řekl blbě. Zatím mně bránily obavy a nezvyk, ale chci to i tak.“

„Toho budeš mít vrchovatě, neboj, podle přání.“

„Tak jak kluci? Nechtěli jsme vás rušit, tohle je jiný poprvé.“

„Asi mě tu budete mít častěji. Docela vám závidím, ale jen v dobrým. Jen mně bude chvíli trvat zvyknout si, že jsem teplej. Jsme tu jako v ráji, v ráji na konci světa.“

Kluci si náležitě užili volna na chalupě. Tom odjel a všichni na něj vzpomínali. Určitě zase přijede. Začalo se citelně ochlazovat, každou chvíli čekali sníh. To už nepůjde jezdit přes les, kudy zatím jejich Tudor i Topolino jezdily. Cesta se prodlouží a kdo ví, jak to bude, až vítr nafouká závěje. Tomáš psal, že zatím musí pomáhat doma na úpravách, aby už na Vánoce byl jejich nový dům obyvatelný. V práci šlo všechno dobře. Všichni ocenili, že Petr chodí do práce v neděli. Měli tak volno pro pobyt na chalupě. Tam už také, co šlo, opravili. Mirkův strýc se přijel podívat a byl nadšený, jak zpustlé stavení prohlédlo. Nechal jim zcela volnou ruku, ať si tam udělají, co budou chtít.

Tomáš se po návratu začal na svět dívat trochu jinýma očima. Ráno v tramvaji, neboli šalině jelo vždycky plno studentů do různých škol. Dřív se spíš díval po dívkách, teď si víc všímal kluků. Bylo jich spousta a byl by to obrovský výběr, jenže jak poznat, jaký kdo je. Začal se tím docela bavit. Opatrně si vždycky vyhlédl svého případného favorita a začal tipovat, jaký asi je. Na někom bylo přímo vidět, že mu příroda nadělila mezi nohama o trochu víc. A vědomí si toho, někteří hoši ještě upnutým oblečením se snažili upoutat pozornost. Jenže zřejmě dívek, podle jejich pohledů. A taky občas vyslechl dívčí povzdechy a ocenění. To ostatně  poznal i na sobě. Taky mezi takové patřil. Ale jeho zájem vzbuzovali kluci vypadající plaše než sebevědomě. Jako byl Béďa. Jemní a něžní, kteří by spíš uvítali ochranu. Někoho, na kterého je spolehnutí. Moc mu zatím jeho snahy nevycházely. Když už někdo podobně vypadal, vždycky na něho čekala dívka na zastávce nebo u školy, prostě smůla. Ve škole dole na informativní nástěnce viselo několik inzerátů na ubytování. Rozhodl se po něčem podívat. Měl by větší klid a rodiče mu přímo nabídli, aby si našel privát. Jedno podmračené odpoledne vyjel na prohlídku. V Obřanech byly zrovna dvě nabídky. Vystoupil předposlední zastávku. Na břehu Svitavy byla stará továrna a dál pokračovala ulice vzhůru k parku. Zeptal se. Adresy jsou obě až za ním. Když procházel zanedbaným trávníkem, v keřích pámelníku plného bílých plodů uviděl na lavičce sedět chlapce. Měl trochu zakloněnou hlavu a na tváři u nosu kapesník. Napadlo ho, asi se mu spustila krev z nosu.

„Ahoj, nepotřebuješ pomoc?“

Viděl, jak hoch sebou vylekaně trhnul.

„Ne, děkuji vám, to přejde.“

Měl hezký hlas, ale moc z obličeje neviděl. Hnědé mírně zvlněné vlasy, zřejmě hnědé oči. Stále si držel kapesník prosáklý krví.

„Mám tu čistý kapesník a ubrousek, ukaž, utřu tě.“

Když mu odsunul ruku s kapesníkem, viděl zakrvácený nos a rozbitý ret.

„Někdo tě uhodil? To byla pořádná rána.“

„To samo,“ vzal si jen papírový ubrousek.

„Nebolí tě hlava? Bydlíš tady? Já hledám jednu adresu,“ přečetl ji z papírku.

„To jsou naši sousedi.“

„Pomůžu ti domů, můžeš jít?“

Hoch měl vedle sebe malou koženkovou aktovku. Tomáš ji vzal a pomohl mu vstát.

„Dobrý?“

„Je to už jenom kousek.“

Vešli do krátké slepé uličky, končící posezením pod velkou lípou. Malé domky s předzahrádkami. Růže, jiřiny, hortenzie. U jedněch vrátek vyhlížela paní v šedém kostýmku. Prošedivělé vlasy v drdolu.

„Proboha, Slávku, zase tě napadli, s tím musíme něco udělat.“

„Rozhodně ne, mami, bylo by to horší. Nevíš, jsou sousedi doma? Tady pán se jde přeptat na podnájem.“

Tomáš se s maminkou Slávka pozdravil a představil se.

„Co se stalo? Někdo vašeho syna napadá?“

„Ono, pojďte prosím dál, tady venku je moc očí i uší.“

Taky bylo vidět pár lidí na zahrádkách, bezostyšně se dívajících, co se děje.

„Sousedé budou doma až na večer, víte, my máme v podkroví taky mansardu volnou, chtěli jsme ji pronajat studentům, ale bojíme se, aby nebyli jak ti, co šikanují Slávka.“

„To jsou studenti vysoké školy?“

„Bohužel. Bydlí o kus výš. Jsou tady už druhý rok. Nevíme, co dělat. Všichni se jich bojí. Vyhrožují, trhají ovoce v zahrádkách, u dvou zbořili plot. Často jsou opilí, na Slávka si zasedli. Už ho párkrát zbili. Otec jednoho je prý esenbák, nebo snad estébák. Tady bydlí většinou jen starší lidé, bojíme se.“

Vrátil se Slávek z koupelny. Měl trochu odřený nos a nateklý horní ret.

„Můžete mi ukázat ten váš podnájem?“

„Slávku, prosím, ukaž to nahoře panu Tomáši.“

Vyšli beze slov po dřevěných schodech. Nahoře byla síňka s vikýřovým oknem. Na jednu stranu dveře na půdu, záchod s malou koupelnou, na jih dvě stejně velké podkrovní místnosti. V každé byla postel, skříň, stůl pod oknem, dvě židle a malý stolek s křesílkem. Stejně jako ve většině nabízených privátů ve větších městech. Sešli dolů a Tomáš se dohodl na pronájmu. Druhý den večer si přinesl všechno z kolejí. Slávkův otec pracoval v lékárně jako magistr a vracíval se až večer.

Tomáš si uložil pár svých věcí a zatopil v kamnech. Postavil na ně hrnek s vodou, kam nakrájel jablko, hrušku, přidal pár švestek. Když se topilo, měl rád večer horký kompot z ovoce. Krásně zahřál, provoněl celou místnost a zahnal i žízeň. Někdy i hlad, když se peníze určené na skromnou večeři utratily jinak. Jablka a hrušky se daly posbírat padané v sadech, někdy i jiné ovoce. Doma mívali přes zimu na stole vždy ošatku s křížalami a ořechy. Bylo dobré občas si zpříjemnit chuť něčím tak dobrým i zdravým.

Vybral z hrnku ovoce a pak popíjel horkou šťávu. Tady jsou všude kolem sady, bude se muset podívat. Ovoce bude sklizené, ale nějaké tam vždy zůstane. Lehl si a uvažoval, jak rychle se všechno v životě dokáže změnit. Měl privát, klid, ještě si někoho najít. Slávek byl docela hezký kluk, ale pravděpodobnost, že je jako on, je nepatrná. Byl zvědavý na ty tři kluky, co se jich tu všichni bojí. Není sice žádný rváč, ale taky žádná třasořiťka. Na škole před tím trochu koketoval s boxem a zápasem, nakonec ho ani jedno nepřitáhlo. Raději měl kolo a pěší turistiku. Vzpomněl na kluky v žampionárně. Na jeho první krůčky jiným směrem. Ráno musí vstávat o dost dřív. Cesta na zastávku i tramvají bude delší. Také s přestupem. Škola je v Černých Polích.

Chtěl se ráno zastavit pro Slávka, ale už byl pryč. Jeho maminka mu řekla, že chodí dřív, aby se nepotkal s kluky, co ho šikanují. Zato když se vracel, potkal ho kousek od hřbitova. Stál u staré lavičky a chvěl se zimou. Hodně se ochladilo. Nezbude než vytáhnout teplé zimníky.

„Co tady mrzneš?“

„Petr a kluci jsou v parku s balonem. Čekám, až půjdou domů.“

„A nachladíš se, pojď a neboj se.“

Kousek od velikého starého topolu uviděli kluky. Ti také zamířili k nim. Jeden z nich, postavou jako Tomáš, se před něj postavil.

„Vzal sis posilu, zmrde. Budeš se vracet kanálama, buzno. A ty se vrať, odkuds přišel, rozumíš! Nebo…“ Chytil Toma jednou rukou za krk a druhou se napřahoval k úderu. Jenže Tom byl mnohem rychlejší a dal svému protivníkovi takovou ránu zaťatou pěstí, že spadl do pámelníkových keřů.

„Příště ti tvůj ciferník rozmlátím tak, že tě nepozná vlastní matka. Co vy hoši, chcete si to se mnou rozdat?“

Tom si byl vědomý, že riskuje, ale kluci ustoupili a šli vytahovat kamaráda z keře. Vzal zkoprnělého Slávka za ruku.

„Tak jdeme, neuškodí horkej čaj.“

Když přišli domů, Tom se chystal jít nahoru, Slávek se trošku usmál.

„Udělám ti čaj a díky.“

Na stole byl papírek: „Jsem na nákupu ve městě, máma.“

Slávek uvařil čaj v konvici, přinesl dva šálky a talířek s makovými koláčky.

„Proč ti nadávali do buzen?“

Jeho protějšek zrudnul.

„Našli mně v aktovce fotky, to jsem měl od jednoho kluka, já, já,“ zajíkal se, „nejsem, jenom jsem se chtěl podívat, on chodí s klukem, říkal, že mu taky tak připadám. Prosím tě, neřekni to našim. Taky mě uhodíš?“

„Přece nejsem idiot jak ti tři. Možná jsem na tom jako ty. Určitě máš z toho zmatek, ale neboj se, není to nic nenormálního, takových kluků je víc, jen o sobě neví.“

„Je to trestný, vyhrožovali mi, že mě udají, půjdu do vězení nebo prý takový v blázinci vykastrují.“

„Nenech se ničím strašit. Myslím, že ti dají pokoj. Ráno půjdu s tebou a zpátky si někde dáme scuka. Co vůbec děláš za školu?“

„Vyučil jsem se zahradníkem, teď budu maturovat na technické v Bohunicích.“

„Tak to máš školu mnohem dál než já.“

Ještě si povídali. Slávek se uklidnil, jen znovu prosil, ať o ničem takovém nemluví před rodiči.

Tom si nahoře zatopil. Lehl si. Snaží se někoho takového najít a teď ho má dokonce pod střechou. Jenže je to moc náhle. Vybavoval si chlapcovu podobu. Zatím se na něho nedíval jako na možného milence. Tak jak si kolikrát prohlížel jiné v tramvaji, ve vlaku, nebo ve škole. Jistě je takovým typem jako Béďa. Třeba se všechno časem nějak vyvine. Na neděli jezdí domů pomáhat s nedodělaným domem. Vánoce budou co nevidět. Napevno počítal, že na Silvestra zajede na žampionárnu. Zkusit ho tam vzít. Kluci jsou rozumní, do ničeho by Slávka nenutili. Nenápadně se ho zeptá. Šance, že by do té doby někoho našel, je nulová. Kluk asi má ze zjištění, že je teplej, pořádný zmatek v hlavě. Vždyť na tom sám nebyl líp a to kluky za dva měsíce dost poznal. Se Slávkem se zná jen několik hodin. Ozvalo se zaklepání.

„Prosím, buď tak hodný a pojď dolů, jestli můžeš.“

Tom přiložil do kamen, přivřel dvířka u popelníku a sešel se Slávkem dolů.

„Chtěla bych vám, pane Tomáši, poděkovat za syna. Snad mu ti chlapci dají pokoj. Jestli vás můžu pozvat na večeři, za chvíli se vrátí manžel, budeme mít lečo s klobáskou. Sehnala jsem levné v učňovské prodejně. Taky jsme vlastně nedomluvili, jestli byste chtěl i snídaně a večeře, někde to tak se studenty řeší. Na nějaký příspěvek za jídlo bysme se jistě domluvili, nebylo by to moc. Ono tři nebo čtyři lidé není takový rozdíl. Obědy máte asi v menze.“

„To bych byl rád, jen si spočítejte, jak by jídlo vyšlo. A prosím, nevykejte mi a neříkejte pane. Máme se Slávkem stejně let.“

„Taky jestli mohu nahoře, než přijdete, zatopit. Až bude mrznout, byla by v pokojíku zima.“

„Samozřejmě. Uhlí vždycky předem nanosím.“

Přišel Slávkův otec, povečeřeli a dali si každý jedno Starobrno.

„Můžeme se podívat na rozvrh? Jenom ráno já jedu spíš, snad je nepotkám.“

„Mně vstávání neuškodí, ráno můžu ve škole do studovny. Mrznout nebudu.“

Porovnali si rozvrhy.

„Nezlob se, tys říkal, že taky jsi, nebo nevíš, možná jsem špatně pochopil…“

„Do nedávna jsem si nemyslel, že jsme teplej. Přišlo všechno dost pozdě.“

„A už to víš? Jak se pozná, že je člověk takovej?“

„Přestaly mě vzrušovat holky a představoval jsem si kluky.“

„Já nikoho neměl, holek jsem se spíš bál, ani nevím proč. Chodil jsem plavat a jednou tam byl kluk, co mu ve sprchách stouplo péro. Smál se a vyhonil si ho. Zdálo se mně o něm v noci a byl ráno mokrej. Ty sny se opakovaly a já si začal taky honit. Jeden spolužák mně řekl, že chodí s klukem z jiné školy a že jsem určitě taky takovej, a přinesl mi fotky. Já se strašně bál, že je najdou naši, tak jsem je nosil v obálce v aktovce a Petr s těma dvěma je našli.“

„A seš na tom jak?“

„Nevím, asi jsem, ale bojím se toho.“

„Tak se ničeho neboj. Přivezu ti brožurku, kde se o všem rozumně píše. Ještě z doby před válkou. Dnes nic takovýho není. Všechno je tam napsaný a uvidíš. Hlavně si nemysli, že je to nemoc nebo duševní porucha. Jen o tom nesmí nikdo vědět. Ale lidi teď mají úplně jiný starosti než řešit, kdo je teplej.“

Když si Tomáš zalezl pod peřinu, viděl zase Slávka. Teď trochu jinak. Možná našel, co hledal, ale bude to záležet na něm.

Začalo mrznout, padal sníh, ale moc ho zatím nebylo. Jeden den po poledni, když šel Tomáš z oběda, ho zastavila úřednice ze sekretariátu, někdo na něj čeká. Když viděl dva muže v dlouhých kabátech, hned se domyslel, o co jde. Jen mu sdělili, že jde o podání vysvětlení. Venku čekalo auto. Odvezli ho do budovy ve dvoře na Veveří. V kanceláři, kam ho zavedli, seděl muž okolo padesátky. Vyžádal si jeho občanku.

„Tento pohovor je neformální. Měl jsi nějaký incident s mým synem. On si nestěžoval a myslím si, že si tu ránu zasloužil. Vůbec jsem neměl ponětí, co dělá. Stížnost ovšem přišla z jiné strany. Ještě se dvěma spolužáky, co s ním bydlí, zbořili plot a chodili si do zahrady na ovoce. Bydlí tam invalidní důchodce. Je to ovšem bývalý voják ne Svobodovy, ale přímo Koněvovy armády. Má nejvyšší sovětská vyznamenání. Jeho syn je zástupcem velitele Východního okruhu. Ten při návštěvě otce všechno zjistil a mohl z toho být veliký malér. Nemíním riskovat pro jejich blbost postavení. Všechno opraví ze svého kapesného. Potřebuji, abys na ně dohlédl. S nimi jsem mluvil. To je všechno. Pokud by byly problémy, tady je na mne číslo. Děkuji, můžeš jít.“

Otevřely se dveře a muži Tomáše zase odvezli ke škole. Tak tenhle člověk zřejmě není zvyklý, že by mu někdo odporoval. Ani nečekal na to, co řekne, jestli s tím bude souhlasit. A mohl by nesouhlasit? Jistě, ale stačil by jeden telefonát a měl by po škole. Možná po jakékoliv. No co, uvidí, co kluci řeknou. Kamarádit se s nimi nemusí. Dopadlo to dobře. Petr si nestěžoval, jak myslel ze začátku. Možná až takový gauner není. Ještě si zašel do knihovny a vyjel pak tak, aby se na přestupu potkal se Slávkem. Na kraji parku čekali všichni tři kluci. Slávek hned dostal strach.

„Nic se neděje, běž domů, já si jen něco vyjasním a přijdu.“

„Ahoj,“ pozdravil je první Tom.

„Ahoj,“ ozvali se kluci.

„Tak už tě otec taky zpracoval? Najal si tě jako dozorce. Nebudeme tady mrznout, zajdeme k nám.“

Jejich privát byl o něco dál, ale vypadal stejně. Dva podkrovní pokojíky. V jednom zřejmě bydlel Petr, ve vedlejším jeho kamarádi.

„Dáme si frťana na zahřátí, Járo, skoč pro slivku. Já jsem Petr, Vašek a Jára.“

„Tomáš. A moc radost z toho nemám. Pokud budete opravovat ploty, tak vám spíš se Slávkem pomůžeme.“

„Ty vole, s tím buzíkem?“

„Jo a neříkej mu tak, jsem na to alergickej.“

„To mně jako chceš zas jednu vrazit? Tentokrát jsem připravenej.“

„Nechci, neperu se zbytečně.“

„Tak na ty ploty.“

Připili si.

„Možná jsme to trochu přehnali. Kdo mohl vědět, že dědek je nějakej hrdina. Otec na nás řval půl hodiny, prý místo studia stavařiny nás vyrazí a půjdeme stavět přehradu, ale rukama. Že se pořád někdo cpe na jeho místo a tohle mu může zlomit vaz. Ten mladej obešel všechny sousedy a ti na nás nakydali, i co jsme neudělali. Já si na tebe nestěžoval. Prostě jsem tě podcenil a za to se platí.“

„Když jste stavaři, tak ploty nebudou problém, pak vzkažte a pomůžeme.“

Slávek stál venku u branky.

„Co tady mrzneš, radši udělej čaj.“

„Měl jsem o tebe strach, tys byl u nich na privátu?“

„Jistě, opravíme s nimi ploty, teď prozatímně, a až přestane mrznout, tak se udělají nový.“

Všechny události Slávkovi povyprávěl.

Ještě před Vánoci opravili ploty. Petr nosil termosku s grogem. Sousedé nechápali takovou změnu, samozřejmě ji přivítali, bude klid.

„Po Vánocích pojedu ke kamarádům k Moravské Třebové, nejel bys se mnou? Na Silvestra bude sranda.“

„Musel bys říct našim. Já nikde sám nebyl.“

Všechno domluvili večer. Tom klukům napíše. Hned po Vánocích vyrazí na celý týden.

Na žampionárně šlo všechno podle zaběhlého pořádku. Jen napadal sníh, přes les se jezdit nedalo, i když ho zatím moc nebylo. Béďa dostal Tomův dopis.

„Tak Tomík přijede s klukem, kterej moc neví, jak na tom je. Nemáme ho poplašit. Ale na Silvestra chce dojet i Ivoš s Olinem, jak budeme spát?“

„My čtyři na dvou postelích u sebe, Tom s tím objevem na té třetí, co je napříč, a nepíchačům uděláme pelech v kuchyni,“ smál se Mirek.

„Komu?“

„Nepíchačům, Alešku, kdo ví, třeba už si to rozdávají, když jsou půl roku spolu v nějakých jeskyních. Jako neandrtálci.“

„Hlavně musíme zajistit dost jídla. Na svátky se všechno vykoupí.“

„Na co máme Toníkovu Marušku, jen to chce dát jí napsaný, co chceme, nejlíp teď.“

„Jen aby taky nechtěli přijet.“

„No co, možná by se holka pobavila mít kolem mimo svýho osm čuráků. Ale spíš do toho budou prát doma.“

„Na Štědrej den se tu vystřídá Luděk a Dima, ve svátky profesor, Petr a Milan. Bude sklizeno. Pak na Silvestra profesor a vezme Alešova tátu, budou hrát šachy. Na Novej rok Milan. Nebudou žádný problémy a na chalupě budeme v klídku,“ pochvaloval si Béďa.

„A pátýho ledna si uděláme malý posezení v práci, na to nesmíme zapomenout s jídlem a pitím. Pozvali jsme vedoucího i Toníka s Maruškou,“ dodal Luděk. Hned se dali do sepisování, co bude nutné sehnat. Všechno už určitě nebude a něco sežene Aleš s Mirkem v Třebové.

Svátky mimo služby trávili všichni doma. Béďa jen s otcem, matka se definitivně odstěhovala k babičce. Mirek po Štědrém dnu byl u Luďka. Tento rok vyšlo hodně volna. Vánoční svátky připadly na čtvrtek a pátek plus neděle. Nový rok vyšel na čtvrtek. V pátek a sobotu, kdo mohl, si vzal dovolenou a zase neděle. Do práce se šlo až pátého v pondělí.

Tomáš byl také doma, kde všechno ještě vonělo novostavbou. Ráno v pátek odjel do Brna na privát a v pondělí brzy ráno vyjeli se Slávkem do Krasíkova. Bude je čekat Aleš. Ve vlaku bylo hodně lidí, ale žádné teplo. Sundali si jen teplé zimníky. Vezli také nějaký proviant, hlavně vánoční cukroví, štangli imitace, ovoce, víno, bábovku.

„Myslíš, že kluci na mě nebudou naštvaní?“

„A proč proboha, co tě popadlo? Už jsem ti vysvětloval, že jsme skuteční přátelé.“

„Jenže oni jsou všichni jako ty a já jsem ještě nebyl s nikým, nebudu muset?“

„Seš ťula, vysvětloval jsem ti to. Bude tam na Silvestra i Ivoš s Olinem a ti jsou spolu, ale nešukají. Nikomu to nevadí.“

„Neměl jsem jezdit, budu ti tam dělat ostudu. Bylo mně krásně, když jsem včera u tebe spal, díky, žes mě tam nechal, ale pořád se bojím a tam se budu stydět.“

„Už to neřeš, takový pocity znám taky, ale mezi klukama je nemusíš mít. A jsme tady.“

Vystoupili mezi nahrnutými hromadami sněhu. Na boku nádraží na ně mával Aleš.

„Nazdar kluci, už se vás nemůžeme dočkat. Tak ty jsi Slávek, Aleš.“ Objal ho a líbnul na tvář.

Slávek zrudnul. S Tomem se také obejmul a políbili se na ústa. Ani se nedívali, jestli je někdo sleduje. Pár lidí, co vystoupilo, už bylo na nádraží nebo u několika aut, kde je čekali. Taky hned zamířili k červenému Tudoru. Silnice byla prohrnutá a posypaná škvárou. Vyjeli k horní hale.

„Dvě noci přespíme tady, pak budeme na chalupě. Já jedu pro Mirka a proviant, odvezeme ho a odpoledne se vrátíme.“

Přišel je přivítat Luděk a Béďa.

„Tady ty dvě palandy budou vaše. Uložte si věci. Jídlo hoďte, Tome, do sklípku.“

„Ještě nám dejte montérky, půjdeme pomoct.“

Tom se Slávkem se převlékli. Ostatní byli v prostřední hale u substrátu. Tam si hned připíjeli s medovinou, co pro zahřátí přinesl profesor.

„Zase nemusíme ztrhat normy,“ mínil Dima. „Zítra ještě dezinfekci polic a můžete po poledni vyrazit na chalupu. Na Silvestra dopoledne nás tu bude až moc. Domluvili jsme se i na další dny, tak se můžete vrátit až v neděli večer. Aleš s Mirkem musí do školy, vás zavezu v pondělí brzo ráno k vlaku. Nebo v neděli večer. Jak budete chtít.“

„Dimáčku, jseš ten nejlepší kluk na světě,“ chválil ho Béďa. „To budou chlapci zírat na drát.“

V poledne přivezli obědy, Dima pamatoval i na Toma a Slávka. Přiobjednal. Nebudou tu zase ve středu a po Novém roce. Sekaná, bramborový salát, kompot. Po obědě poslali profesora a Petra s Milanem domů. Odjel i Dima traktorem. Trochu uklidili na ubikaci. Kamna byla roztopená, když přijel Aleš s Mirkem, povídali o všem možném. Tom hrál na kytaru jako dřív, když sedávali kolem ohně.

„Líbí se ti tady, Slávku? Není to žádnej přepych, na chalupě bude líp a hezky si závěr roku užijeme. Je tady konec světa.“

„U nás, kde bydlím, žádní kluci nebyli, nic takovýho jsem nepoznal. Jenom později ty, co mě mlátili. Až přišel Tomáš, všechno se změnilo. Vy jste všichni takoví jiní jako jedna rodina.“

„No to taky jsme,“ přidal se Mirek. „Já původně byl s Alešem a Béďa s Luďkem, teď jsme naopak, takže jsme jako rodina a máme se všichni rádi. Máme rádi i Toma a co ty?“

„Neplaš ho,“ smál se Tom. „Slávek má trošku problém, nic takovýho nezažil, nikoho neměl, musí si rozhodnout sám, co bude chtít, viď?“

Slávek jen přikývnul. Seděl těsně vedle Toma, ale usmíval se a bylo mu neskutečně dobře. Když si šli lehnout, pustil Béďa malé rádio.

„Kluci leží spolu dole. Můžu taky k tobě, Tome?“

„Můžeš, ale lehni si za mě. Mít před sebou tvou prdelku, to bych nezvládnul.“

Chvílemi bylo slyšet i přes muziku slastné hekání a vzdechy, ale postupně všichni usnuli.

Troubení malého Topollina je vzbudilo. Měli zamknuto. Všichni se hrnuli ke kamnům a hned je pořádně roztopili. Moc sice nemrzlo ani sněhu nebylo jako dřív. Prý se hodně ochladí až v druhé polovině ledna. Dokonce přijeli lesem. Traktory sníh rozjezdily, tak mohli zkratkou. A co všichni ocenili, přivezli z pekárny čerstvé rohlíky. V plechové krabici, obalené papírem a dekou. Ještě teplé. Milan se seznámil se dvěma mladými pekaři někde v hospodě a uzavřeli oboustranně výhodný freundschaft, jak se říkalo. Oni občas čerstvý rohlíky nebo chleba výměnou za žampiony. Měli tak očko i u řezníka a v zelenině. Podpultové hospodářství zdárně kvetlo. Pořád něco nebylo, na co se stály fronty. Čaj a marmeláda a byly hody. Když přivezli oběd, měli vše hotovo i na zítra. Hned po něm mohou vyrazit na chalupu. Slepice na paprice, knedlík. Vyjeli pak oběma auty. Slávek si sedl k Alešovi, Tom k profesorovi. Naložili proviant a byli úplně nacpaní. Ještě že je to kousek. Aleš s Mirkem tam už měli zatopeno. Udělali profesorovi a klukům kávu a nabídli bábovku.

„Zítra dojde ještě Ivoš s Olinem. Musíme jim nachystat ležení v kuchyni.“

„Dojdou?“ ptal se Aleš. „Zajedu pro ně. V životě tu nebyli.“

„Kdepak, to jsou praví zálesáci, mají mapy, prý se nemáme starat,“ ujišťoval Béďa.

Ještě zatopit v lázeňských kamnech. Do toho se pustil Tom se Slávkem.

„Nečekal jsem, že tady mají tak krásnou koupelnu.“

„Ovšem jednu vadu na kráse to má. Není tu voda. Jen venku ve studni. Aleš má slíbené malé čerpadlo. Teď ji musíme nanosit ve kbelících od pumpy. Naplnit válec kamen. Něco do vany. Ve sklepě je studánka, voda na pití a na vaření, ale do vany bysme ji nosili celý den.“

Slávek pumpoval a Tom nosil kbelíky. V předsíni byl ještě velký sud. Mrzlo jen mírně a brzy měli hotovo. Ostatní kluci připravovali jídlo a pití.

Večer začali přípitkem.

„Vítáme tě, Slávku, do naší rodiny, jak jsi říkal. Ale rozhodně to nic špatného pro tebe neznamená, neboj se. Všechno máš ve vlastních rukách. Všechno je na tobě a Tomovi. My měli obrovské štěstí, že jsme se potkali. Kdo ví, jak nám dlouho vydrží. Z Brna to sem nemáte daleko. Vždycky tady budete vítaní,“ Aleš zvedl sklenici. Připili si. Dobré jídlo, pití, Tomova kytara. Vyprávění. I Slávek vyprávěl svůj příběh. Byl nesmírně dojatý a okouzlený tím, co viděl. Kluci se hladili a líbali, prostě jen tak, jakoby odjakživa. Zmohl se jen na to vzít Toma za ruku. Ten viděl jeho vzrušení, ale zároveň na něj nenaléhal. Občas ho pohladil po vlasech, objal zezadu a přitiskl bokem na bok. Slávek v sobě nedokázal překonat obavy z něčeho, co si přál, ale čeho se stále bál. Než šli spát, donesl Mirek z půdy dvě bidla a připevnil je v nohách k jejich postelím. Mezi nimi natáhl deku. Aby postel pro Toma a Slávka byla trochu vizuálně oddělená. Přivezli i Luďkovo malé rádio.

„S vodou musíme šetřit, nebude ti vadit, když se půjdeme spolu umýt?“ zeptal se Tom.

„Jistě ne,“ ale v duchu se skoro rozklepal strachem. Tolik ho chtěl překonat.

Vysvlékli se a poprvé se viděli nazí. Tom obdivoval tělo před sebou. Trochu mu připomínal Béďu. Jemný, jakoby křehký model z plátna starých mistrů. Vzrušil se, ale viděl totéž i na Slávkovi. Tělu neporučíš. Ale ten se otáčel zády, zcela uchvácený pohledem na Tomovo svalnaté, přitom štíhlé tělo. Zase zvítězil strach.

„Můžu ti umýt záda?“

„Prosím, jenom, jenom ještě ne to ostatní. Zítra třeba, prosím.“

„Nemusíš prosit, ale to bude až příští rok. Nezlob se ty. Neumím poručit svýmu péru, ale ty taky ne.“

„Já vím, je tu všechno tak krásný, prosím počkej.“

„Nutit tě nebudu. Když chceš, tak kluci udělali ležení pro Ivoše s Olinem v kuchyni. Můžeš spát tam.“

„Ne, chci být u tebe, počkáš, prosím?“

„Co mám dělat, to víš že jo.“

„Dát tam místo deky prostěradlo,“ smál se Mirek, když se vrátili, „jsme tu jako v kině. Bude nějaké představení?“

„Nevšímej si ho, Slávku, je trošku hubatej, ale nemyslí nic zlýho. Každej jsme nějak začínali. Nech to přijít samo. A ty, Miro, pusť rádio, ať je nerušíme. My se tady před sebou nemusíme stydět, že se milujeme, tak dobrou noc kluci. Rádio pak zhasneme.“

„Dobrou, Luďku.“

Slávek si lehl směrem k dece a k Tomovi zády. Postele předělával Luděk a byly hodně široké. Tomovi stoupl penis ještě intenzivněji jak ve vaně. Ucítil tlak a bolest v koulích. Za nějakou dobu musel vsát a šel na záchod ten tlak odpustit. Když se vrátil, rádio bylo vypnuté a slyšel sotva znatelné vzdechy Béďi. Otočil se k Slávkovi zády a usnul.

Poslední den roku se vyvedl. Když se vzbudili, byla ještě tma a nebe plné hvězd. Aleš přiložil do kamen a šel zatopit do kuchyně. Hned se objevil Tomáš.

„Takže zatím nic?“ ptal se.

„Bojí se a přes koleno nic lámat nebudu. Ale ani se nedivím. S nikým se nestýkal, ještě ho šikanovali, je to takový hezký malý telátko. Třeba nebude chtít vůbec.“

„Taky jsme včera moc nepopíjeli, alkohol by ho uvolnil.“

Přišel Béďa.

„Nejspíš přijedou autobusem, myslím Olina s Ivošem. Musíme pamatovat s obědem, kdyby přišli dřív.“

„Daleko od zastávky to není. Uvidíme.“

Snídaně, koláče a kakao.

„Zlatá Maruška, nechala nám dvě krabičky kakaa. Lidi po tom šílí, dělali si domácí čokoládu na stromeček.“

„V poledne budeme mít řízky a máme tunu bramborovýho salátu s majonézou. Navečer uděláme obložený chlebíčky i s tím vajíčkem, jak dělají v Praze v Koruně. A jednohubky. Na Novej rok nesmí být žádná drůbež, uletělo by nám štěstí.“

Vstali i poslední spáči, Mirek a Slávek.

„Tome, měls mě vzbudit, nejdřív jsem nemohl usnout a pak se zase probudit.“

„Jo, ke zdravýmu spánku potřebuješ soulož. Aspoň tři čtyři čísla a spíš jak malý bejby,“ radil Mirek.

„Myslím, že slyším zvonek.“

„Jo, máš pravdu. To ještě kluci nebudou, jdu se tam podívat,“ Béďa šel ke vratům.

Vrátil se a s ním Ivoš s Olinem. Vysmátí, červenolící, v nazelenalých pláštích.

„Co to máte na sobě,“ žasl Tom, a čím jste doletěli, helikoptérou?“

„To je finta na policajty. Pod tím máme zimní vojenský maskáče, ale ti magoři jsou na ně alergičtí. Jeli jsme z Brna autobusama, co jezdí pro lidi na směny, a tady nás svezl traktorista, co naváží siláž.“

„Kakao si určitě dáte.“

Kluci svlékli pláště i zateplené maskáče. Pod nimi měli teplákové soupravy. Odložili tlumoky, vyndali vodku, kávu, věnec špekáčků a několik plechovek olejovek. Taky sušenky a Tatranky, griliášové bonbony. Už dlouho nikoho neviděli tak v pohodě jak je dva. Dřív samotáři bez zájmu o jakékoliv pohlaví. Pustili se do vyprávění.

„My jezdíme ven, ať je jak chce. Uděláme si přístřešek z větví a máme vlastní jeskyni. Sice nás tam našel hajnej, nejdřív nás chtěl vyhodit, teď se kolikrát staví na kafe. Byla tak akorát na nás dva. Trochu jsme si ji rozšířili, máme uvnitř i venku pícku, můžeme vařit i upéct chleba. Teď v zimě je tam až horko. Máme velkej spacák, kam vlezeme oba. Je do mínus třiceti, dá se v něm spát v zimě venku, jen s ochranou proti větru. Venku vaříme na finské svíci, to vám ukážeme, je to špalek dřeva, co hoří uvnitř.“ Kluci byli k nezastavení.

Béďa se Slávkem šli obalovat a smažit řízky. Salát si přivezli hotový od maminky Luďka.

„Oni prý spolu jenom kamarádí, ale připadají mi jako vy. To spolu spí a nic jako…“

„Nešukají spolu, jim to prý nic neříká. To chceš taky něco takovýho?“

„Ne, já bych chtěl poznat, jaký to je, i s Tomem, asi se večer naštval, ale strašně se bojím.“

„Čeho proboha, Tom ti neublíží, není dlouho, co přišel na to, že je homosexuál. Je skvělej ve všem.“

„Já vím, díky jemu mně nikdo neubližuje, ale asi by měl jít za váma, když jste už tak byli a ne čekat na mě, já asi nezvládnu strach.“

„Blbost, buď se vyspat s klukem chceš, nebo nechceš. Pokud nechceš, nic se neděje. Prostě to byl omyl.“

„Chci,“ řekl Slávek skoro neslyšně.

„Nás se bát nemusíš, necháme vám na poprvé soukromí. Každej jsme nějak začínali. Já byl taky vystresovanej.“

Vodu na kávu po obědě uvařili Ivoš s Olinem na finské svíci. Skládacím vrtákem udělali dlouhý otvor do velkého špalku, jeden dole z boku. Tam rozdělali malý ohýnek z třísek a dřívek. Špalek vyhoříval zevnitř a nahoře na malé mřížce se voda vařila v kotlíku. Špalek hořel, ještě když se vrátili z procházky venku a koulování. Opékali si na něm špekáčky. Svítilo slunce, skoro nemrzlo. Krásný poslední den roku. Ještě večer si udělali vynikající čaj, co přivezli dva zálesáci ze sušených lesních bylin a plodů. Tom hrál na kytaru. Hádali, co přinese příští rok. Půlnoc, přípitek, objetí a polibky. Tom vzal Slávka do koupelny.

„Chceš to zkusit, nebo ti uděláme přistýlku v kuchyni.“

Jenom přikývnul. Kluci popíjeli a nechali jim pokoj volný. Když se nahřívali u kamen, měl ještě Slávek pochyby. Ale i ty se vytrácely, když se začali hladit a líbat. Pomalé vzájemné objevování svých těl.

„Neboj se, když tak řekni,“ začal nejprve jazykem chlapce připravovat. Pak jemně prsty. Byl pozorný a trpělivý. Cítil roztřesené chvění, ne však odpor. Vždyť ani on sám není, co se týká kluka, zkušeným milencem. Konečně sevření povolovalo a začínal se probojovávat dovnitř. Při každém vzdechnutí se zastavoval. Zrychlování bylo postupné. Začal vnímat, jak mu Slávek pomalu vychází vstříc. Jeho ukončení bylo rychlejší a Slávkovi ho poskytl ústy. Vzali si přes sebe deky a proběhli do koupelny. Když se vraceli, všichni v kuchyni jim tleskali.

„Vítejte do naší malé rodiny,“ přál jim Mirek. „Kdyby Tomík už nemohl, jsme tu ještě čtyři,“ smál se.

„Neplaš ho, bylo milování strašný?“

„Krásný, jen nezvyklý a úplně jiný, než jak jsem si představoval.“

Kluci se šli obléknout a všichni ještě dlouho slavili Nový rok.

„Chtěl bych tak spávat i doma. Pokojíček bych si přestěhoval vedle tebe, ale jak to říct našim?“

„Neboj, jsou rozumní a mají tě rádi.“

Ivoš s Olinem se během dopoledne loučili. Do večera se chtějí dostat ke své jeskyňce, protože jak na Nový rok, tak po celý rok. Po poledni přijel traktorem popřát Dima a v kabině s ním Toník s Maruškou.

„Příště už přijedeme autem, oba si děláme řidičáky,“ chlubila se.

„Ještě musíme nějakou krásku najít tobě, Dimo,“ řekl Mirek.

„Myslím, není třeba, jezdí k nám Majčina sestřenice ze Svitav a s Dimou si docela rozumí,“ dodal Toník.

Dima se červenal: „Seš jako ženská, hned všechno vyslepičit.“

Odjížděli k večeru.

„Tak co, Slávku, je ti tu s námi dobře?“ ptal se Aleš.

„Já nic takovýho nezažil. Proč takhle nemůžou žít všichni lidi? Mít se rádi a nikomu nepřát nic zlýho.“

„To by byla, můj milý, utopie. Pořád budou lidé toužit po tom, co si myslí, že jim chybí. Území, peníze, moc. Všichni, co vybočují z požadované řady, co vyčnívají, jsou nežádoucí. Tak to bylo, je a bude. Těch, co najdou cestu k sobě, je málo.“

„Nevíme vůbec, co tento rok přinese, poslední z padesátých,“ Luděk zvedl sklenici k dalšímu přípitku.

„Snad ještě do prázdnin, pak se rozprchneme do světa,“ posmutněl Béďa.

„Jak neuvěřitelně se protnou lidský osudy,“ vzdychl Slávek.

„Myslím, ať už nás čeká cokoliv, nikdy nezapomeneme na žampionárnu na konci světa,“ dodal Tom.