Žampionárna na konci světa II.

Dima přivezl dvě půjčená kola. Luděk v sobotu proviant na cestu. Jen co se v horku nezkazí. Konzervy, salám imitaci a buchty, co jim napekla maminka. I mletou kávu. Večer si někde udělají hostinu. Hlásili až do půlky dalšího týdne hezké počasí. Po obědě vyrazili polňačkou na Dětřichov.

„Tak tahle vesnička je ještě větší prdel než Město. Někde tu ještě ani není elektřina.“

V lese narazili na dřevěný kříž.

„Za války tu byl Porodní tábor. Matky s dětmi a těhotné. Hodně jich umřelo podvýživou a na nemoci. Je tu pochovaných prý přes tisíc dětí.“

„To je strašný a války jsou furt. Mohlo tu být tisíc kluků a holek jako my. Taky jsme se narodili ve válce, ale měli štěstí. Mí sourozenci až po válce. Neměl jsem žádný dětství jako druzí. Hlídat, přebalovat, krmit, chovat, uspávat a znova. Otec dělal v plynárně, máma jen rodila a mezi tím pomáhala na statku. Statkáře v padesátým zavřeli, jeho rodinu někam vystěhovali. Naši byli moc nábožensky založení, to je taky, proč je nás tolik. Třikrát dvojčata. Pak otce zabila traverza. Do teď se táhne, kdo za to mohl. Nejdřív na něj chtěli hodit, že to byla sabotáž. Sestry, co jsou po mně, se vyučily na švadleny. Teď máti pomáhají, ale obě chodí s klukama a budou se chtít vdát. Zůstane jí devět školáků. Teď už to jde, ale když otec zemřel, nedostali jsme nic. Chodil jsem s holkama na smeťák, kam vyváželi odpad a popel. Přehrabávali jsme ten bordel a hledali hlavně chleba, co nebyl moc plesnivej, a jiný zbytky pro slepice. To lepší si hned vybrali popeláři. Tak jsme málokdy něco našli i pro nás. Třeba rohlíky, když byly chytlý jen trochu, daly se oškrábat.“ Ivoš se opíral o kolo a v očích měl slzy.

„Asi jsme sem neměli chodit, promiň,“ řekl Luděk.

„To nic, nejsem žádná sračka, ale někdy se neubráníš. Bývalo i veselo. V jedný zahradě, kolem který jsme chodili, nám řekli, že by potřebovali kobylince do pařeniště. Ještě v zimě. Tak jsme je sbírali na hlavní cestě do velké plátěné tašky. Když byly zmrzlý, stačilo do nich kopnout a posbírat. Jenže kobylince smetal i cestář, co měl ten úsek přidělenej, a nás honil. Když byly čerstvý, hned jak přejeli koně, krásně hřály ruce. Nanosili jsme do pařníku a pak jsme si mohli posbírat napadané ovoce a dostali i zeleninu. To jejich pařeniště mě tak nadchlo, že jsem se rozhodl pro školu. A taky na jinou mě nepustili kvůli náboženství. No a teď jsem zase u kobylinců,“ začal se usmívat Ivoš.

Dali se lesní pěšinou.

„Máme i sbírat houby?“ ptal se Béďa.

„Určitě, jsou vajíčka, když tak salám ušetříme. Jak nějaký uvidíte, tak opřeme kola a nasbíráme,“ volal Tom.

Několikrát projeli přes kusy luk. V jednom pásu lesa nasbírali mladé babky a holubinky.

„Brzo se dostaneme k Hynčinskýmu potoku,“ ukazoval Luděk.

Taky se objevil mezi olšemi a vrbami.

„Uděláme si kávu ke koláčům.“

Využili malé ohnišťátko na břehu. Ivoš rozdělal oheň. Luděk s Béďou zašli ke studánce pro vodu. Toma poslali chytat luční kobylky do pytlíku.

„Mám pytlačky, nachytáme si lipany.“

U studánky se trochu zdrželi. Chlapci neodolali polibkům. Pak se s chutí pustili do buchet a kávy z plecháčků. Luděk připravil větší tašku a natrhal do ní kopřivy. Uhasili oheň. Pak si každý vzal do dlaně malý silný kolík s vlascem, nebo jak říkal Luděk strunou a háčkem. Na háček se nabodla kobylka. Našli si místa mezi vrbami. Pak jen stačilo nahnout se nad vodu, přidržet větví a potřepávat s kobylkou těsně nad vodou. Nikoho sice nepotkali, ale dávat pozor se vždy vyplatí. Během pár minut měli deset lipanů. Luboš i Tom je klepli a proložili kopřivami.

„Uděláme si je za loukou v lese, tady by to nebylo bezpečný. Každý máme dva a rezerva pro strýčka Příhodu.“

Přejeli kusem polní cesty. Z louky viděli vesnici, pak kolem hřbitova přes další velkou louku k lesu.

„Vesnice je Hynčina, po které se jmenuje potok. Tady, hned na kraji, je přístřešek pro dřevorubce. Spíš byl. Uděláme si lipany, je tam velký ohniště. Občas to místo objeví trampi.“

Na okraji lesa byla velká hromada poražených kmenů. Pak spíš zvířecí pěšina. I vést tudy kolo byl problém. Pak se rozevřela malá mýtinka. Dřevěný srub z odkorněných klád, střecha z překládaných prken, kdysi něčím natřená, s ostrůvky lišejníků a mechů. Jedno okno zasklené, zárubeň bez dveří, druhé se zbytky skla, s nabitou pytlovinou. Před srubem ohniště z kamenů, lavice z klád. Na jedné seděl menší blonďák a zřejmě zapaloval malou hraničku dřeva.

„Ahoj, můžeme přisednout k ohni?“ spustil Tom a šel opřít kolo o roh srubu. Ostatní ho následovali.

„Ahoj, nevěděl jsem, že to tu někomu patří, tak se sbalím.“

„A kam bys teď navečer šel? Jsi tu sám?“

„Jo, všude jezdím sám,“ postavil se.

„Tom,“ šel mu podat ruku, „ta bouda není naše, jen si uděláme večeři a přespíme, ale jak vidím ten bordel, tak možná venku.“

„Olin, vevnitř mám věci, tak…“

„My ti nic nevezmeme, jen se mrknu, jak to vypadá,“ řekl Luděk a šel dovnitř s Béďou.

„Ivoš,“ podával taky ruku. Přišli i oba kluci.

„Vlevo je i uklizený a ležení z větví.“

„To jsem si udělal já, přišel jsem odpoledne. Připadla mi ta bouda romantická. Tak si vezmu věci…“

„Co blbneš s tím odcházením, my si uděláme ležení naproti. Zítra chceme na Hoštejn.“

„Taky tam mám namířeno.“

„Tak můžeš s náma.“

„Jste na kolech.“

„Tak tě vezmu na štangli. Určitě nevážíš víc jak pytel brambor,“ začal se smát Tomáš.

Hoch se nedůvěřivě díval. Byl menší, asi jako Toník, ale celý snad drobnější, s hezkou jemnou tvářičkou. Připadal trochu shrbený.

„Jsi Olda, Oldřich?“

„Né, jenom Olin.“

„To je jméno? Myslel jsem, že přezdívka. Kdy máš svátek?“

„Třicátýho listopadu, ale v běžných kalendářích není.“

„A jak ti máme říkat?“ ptal se zase Tom.

„Doma mně říkali Oli. Jenže to je spíš Oliver. Nemůžu za to, celou základku na mě děcka řvaly: Oline, šuline.“

„Z blbců si nic nedělej, na mě křičeli Beďare, Maďare,“ chlácholil ho Béďa.

„My jsme všichni na brigádě v žampionárně u Starýho Města, máme praxi před školou a Luděk je místní a je stolař,“ shrnul všechno Tomáš.

„Přijel jsem do Zábřehu, pak jsem byl ve Zvoli, odtamtud pocházíme, bydlím v Blansku a jsem hodinář.“

„Tak to musíš dobře vidět.“

„Máme lupy, ale jsou i slepí hodináři.“

„To musí být nářez.“

„Můžu si ohřát konzervu?“ ptal se Olin.

„Padls na hlavu? Byls tu první, to my se máme ptát, jestli si tu můžeme opéct lipany. Konzerva se ti nezkazí. Lipanů máme deset, dva na každýho. Jíš ryby?“

„Jistě, lipana jsem v životě nejedl. S čím mám pomoct?“

„Ivoši, skoč s Olim na dřevo, něco suchýho, tahle hromádka je tak na tu konzervu.“

Kluci zašli za srub do lesa. Luděk už vyndával stříbřité ryby s tmavším hřbetem a velikou barevnou hřbetní ploutví. Béďa mu pomáhal vyvrhnout je.

„Skočím do kotlíku pro vodu. Kde je studánka?“ vstal od ohniště Tom.

„Tady jsou studánky na každým kroku. Jak jsem říkal, po cestě, vlevo po pěšině, tak dvacet metrů.“

Hned blízko potoka si nařezali pruty pro nabodnutí ryb.

Vracel se Tom. A skoro zároveň Olin a Ivoš s náručemi suchých polen.

„Čím jste ty soušky řezali?“ divil se Tom.

„Oli má skládací pilku, je v tom i malá mačeta, metr, kompas, a kdoví co,“ nadšeně líčil Ivoš.

„Skutečnej zálesák, né jako my. Balíci z města,“ řekl Tom.

Konečně uviděli úsměv i na tváři Olina. Když už byla dostatečná vrstva žhnoucích uhlíků, naskládali nad ně ryby na prutech.

„Ještě že jich máme dost. Pak si dáme vínečko,“ pochvaloval si Luděk.

„Bude teplý za celej den v baťohu.“

„Nebude, Tome, už se chladí u studánky.“

„Dyť nám je tam může někdo vychlastat,“ obával se Tom.

„Jsou zamaskovaný. Schválně, Ivoši, skočte pak pro ně, jestli je najdete.“

Lipani byli znamenití. Ivo s Olinem se vypravili pro láhve. Ten měl malou mačkací baterku s dynamem. Byli zpět velice rychle.

„Myslel jsem, že budete lahve hledat?“ divil se Luděk.

„Stopy pro běžnýho člověka nebyly znatelný. Ale hned je vidět, že chomáč mechu má jinou výšku, zlomené stébélko kapradiny, posunutý kamínek v trávě. Baterka je skvělá, říkám jí káčátko. Je do dlaně a má jednu mačkací nožku. Všechno mám po válce z UNRRY. Konzervy jsme měli kolik let. Loni jsme otevřeli ještě plechovku ananasové šťávy, ona by vydržela, ale my ne.“

Luděk vyndal plecháčky.

„V nouzi postačí, ale mám jen čtyři.“

Olin vyndal z kapsy vysunovací kalíšek, zřejmě z UNRRY, na jedno deci.

„My jeden hrníček, ty dva kalíšky. Vidím, že jsi připravenej na všechno.“

„Mám ledaco, jen to neukazuju. Měl jsem našitý oblečení na čundr z padákoviny a krásný nášivky. V Brně mi je esenbáci servali a oblečení zničili. Nic takovýho už nenosím ani ven. Jezdím sám. To je nejmenší riziko. Asi mně nebudete věřit. Ještě nikdy jsem tak s nikým u ohně neseděl. Nemám rád lidi.“

„My jsme taky lidi, nebo ne?“

„Taky jsem chtěl odejít, ani nevím, proč jsem zůstal.“

„I my ti vadíme?“

„Ne, s váma je krásně. Jste jiní, nebojím se tu.“

„Bojíš se? Vždyť jezdíš všude sám. To nedává smysl, chlape,“ Tom zase všem nalil.

„Bojím se jen lidí, ničeho jinýho, často přelezu zídku a spávám na malých hřbitovech. Tam esenbáci nelezou, je tam klid, vždycky tam voní nějaký květiny, vosk, když hoří svíčky nebo lihový světýlka v lampách. Občas pípne spící pták nebo houkne sova. Běhají tam kuny a ježci. Tady mně srub připadal romantickej, i když je poničenej. To zase jen lidi. Kdyby se rozpadal stářím nebo počasím, vypadal by jinak. Po cestě jsem viděl plno polozřícených domů. Chlívy, stáje, studny, zahrady. Někdo všechno s láskou postavil a jiný s nenávistí zničil.“

Kluci si povídali dlouho do noci. Na podestýlku z listí si natáhli celtu a na ni deky. Stejně je horko. Kola raději dali dovnitř, ke stěně naproti dveřím. Béďa se přitiskl k Luďkovi. Olin si lehl na své nocležiště na opačné straně.

„Už jsem se byl umýt u studánky s Olim,“ volal Ivoš na ostatní vstávající kluky.

„Studánko, studánko, přiteč ke mně,“ protahoval se Tom. „No nic, posnídáme a vzhůru na Hoštejn. Máme štangli, jsou to pánský kola, přiděláme deku a každej tě kus sveze, mimo Béďu, ten měl nějakýho Šojrmana nebo co.“

„Já měl taky Scheuermanna, mám modrou,“ volal Olin.

„Tak to jsme na tom stejně.“

Na Hoštejn s oklikou, stoupáním a odbočkou na most to bylo asi deset kilometrů. Polovinu cesty šli pěšky a jen vedli kola. Stejně tak přes civilizovanou krajinu. Z hradu zbylo jen úplné minimum. Kus zdi a zbytky z valů a příkopů. Na kopci, kde stál zřejmě hradní palác, byl v roce osmnáct set čtyřicet pět postavený vysoký obelisk jako památník na dokončení železnice z Olomouce do Prahy. Z místa byl překrásný rozhled na okolní krajinu. Hrad byl zřejmě postaven taky Bořkem z Rýzmburka, stejně jako Třebovské Hradisko a měl i stejný osud. Od patnáctého století pustý. Původně byl rozdělený příkopy a padacími mosty na tři části a kapli. Pojedli níž u příkopy s porosty planých trnek a hlohů.

„Vezmeme Oliho k nám, má týden dovolenou, mohli by ho vzít na brigádu. Stejně za týden končíme i my a zbude tu jen Luděk, Béďa a Dima. Ve skladu jsou ještě postele, jedna se k nám vleze,“ nadšeně rozkládal rukama Ivoš.

Poslední kus cesty jeli spolu.

„Vypadá to, že se našli dva samotáři, co nikoho jinýho nemusí,“ smál se Tom.

„Ale to už nebudou sami,“ usoudil Béďa.

„Budou dvojsamotní.“

„Tome, kam na takový výrazy chodíš?“

„Vidím, že nakonec ze všech zůstanu na ocet já. Ale co, někde odskočím do lesa.“

Luděk se začal smát.

„Béďo, seš slepičí prdelka, ta taky všechno vyzvoní. Vy jste, hoši, vyšli nejlíp. Za rok z vás budou chodit jen kalhoty. Škoda, být jak vy, byla by z nás pěkná trojka.“

Dima zařídil Olinovi týden brigády. Ze skladu vyndali postel. Navážela se krycí zemina a začala fermentace nové hromady. Taky se přiblížila poslední neděle. V pondělí bude konečné vyúčtování a rozjedou se. Přijali tři zaměstnance na zkoušku. Nebudou tu bydlet, ale dojíždět z okolí.

V neděli si udělají malou oslavu. Břeťa s Bohušem měli na odpoledne pozvané dvě dívky z Třebové. Přiveze je bratr jedné z nich a taky večer odveze. Toník Marušku, prodavačku z obchodu. Pozvali i vedoucího ze statku. Poslední dny pořádně zabrali. Kdo ví, jací budou ti noví, a ať hned všechno neleží na třech, co tu zbudou. Všichni chválili Toníka. S jejich lístky hospodařil velice dobře. Z hospody budou mít štěně piva. V obchodě jim objednali klobásky a dvě veliké tlačenky. Luďkova maminka napeče cvíboch. Naplní se marmeládou a udělá pomazánky. Už v pátek večer dovezl Dima soudek piva a pípu. Taky limonády. Vše se dá do sklípku. V sobotu ostatní, mimo moučník a pomazánky. Navíc z obchodu Starorežnou a rum. Kluci dlouho vyprávěli do noci. Taky se vstávalo až skoro před polednem.

„To zrovna poobědváme ne? Co vůbec máme?“ ptal se Tom.

„Holky v kuchyni nám včera upekly kuřata. Jsou ve sklípku i s pekáčema, ať si je můžeme na ohni ohřát.“

„To jsou určitě ty, co pochcípaly v nové drůbežárně,“ smál se Břeťa.

„Neplaš tady, pak nám zbudou,“ strachoval se Toník.

Všichni si posedali kolem ohně.

„Ráno jsem byl venku a bylo už docela chladno,“ postěžoval si Bohuš.

„Vždyť taky vítr fouká ze strnišť,“ řekl Tom.

První přijela Toníkova Maruška. Hned se začala točit kolem jídla.

„Podívejte na ně,“ ukazoval Tom. „Jsou s Tondou jako dvojčata. Drobní, hezcí, jsou si i podobní. A vypadá to na vážno.“

„Kluci, kostičky mi dejte do tohohle kastrůlku, máme dva psíky.“

„Psíky,“ smál se Dima. „Dva vlčáky jak almary.“

„Máte, chlapci, dost chleba?“

„Nám úplně stačí. Jen na vytření šťávičky. Hlavně nezapomínej na sebe, ještě jsem tě neviděl jíst.“

„Já si, Tome, vezmu s Toníkem, neboj se.“

Kluci opatrně přinesli sud piva na márách, které vyrobil Luděk pro nanášení zeminy v horní polici. Obalili ho hned mokrými hadrami, které budou měnit. Po kuřatech chutnalo pivo všem. Odpoledne se zastavil jejich vedoucí. Jenom tak na hoďku, říkal, ale stejně se zdržel déle. Dole na cestě zastavilo malé auto, tmavomodrý Fiat Topolino 500 se shrnovací střechou. Všichni se běželi podívat. Vystoupil hoch, vysoký, štíhlý, blonďatý jako Tom. Za ním dvě děvčata, co si pozvali Bohuš s Břeťou.

„Do prdele, ty tam vážně vlezeš a ještě holky,“ divil se Tomáš.

„Jsem tak trochu skládací, Aleš,“ podával mu ruku. „No nic, tak se tu mějte. Kdy mám dojet?“ otočil se k jedné z nich.

„A musíš odjet?“

„No nebudu tady dělat třetího.“

„Tady nejsou jen dvojice, je nás třináct, to není šťastný číslo.“

„Jasně, brácho,“ souhlasila hned jedna z děvčat.

„Hoď si auto nahoru.“

„Tak sedej, ukážeš mi kam, Tome. Posuň si sedačku dozadu.“

„To kdybych udělal, když tam někdo sedí, přerazím mu nohy.“

„Proto jsem tam tak blbě seděl. Auto je jen dvoumístné. Ale jsem rád i za to. Na nic nového dlouho nebudu mít.“

„Co děláš?“

„Začal jsem učit v Třebové na jedenáctiletce.“

„To máš i po vojně? A co učíš, ani jsem netušil, že tam nějaká škola je.“

„Tady bylo gymnázium už v roce osmnáct set tři. Pak dlouho německý i vojenská škola. Nejsem místní, šoupli mě sem budovat zanedbaný kraj. Nikdo sem nechtěl. To víš, nejprve ti dobře zapsaní, velký města. Pak známosti. Jak se říká, když přijedeš na praseti. Ale mělo to výhodu. I s bytem a velkým. Mohl jsem vzít sestru a tátu. Je invalida z války. Učím matematiku a angličtinu.“

„Tipl bych tě na tělocvik.“

„To jsem chtěl, ale nebyla šance. A dělal jsem němčinu. Jenže tady na ni nikdo nechce. Válku mají všichni hodně zažranou.“

Zaparkovali. Tom vedl Aleše k ohništi.

„Na základce by to šlo, ale s tvojí vizáží budeš mít velkej problém. Jednak mezi něma nebudeš k poznání a holky se budou o tebe rvát, a to vždycky zavání velkým průserem.“

„Jenže co mám dělat? Znáš, jak to chodí. Strana a vláda ti dala možnost vystudovat. Teď musíš splácet dluhy. Nemůžu někam utéct jinam a ani nechci.“

Docházeli ostatní.

„Co se dá dělat, Aleši, ženskou pro tebe nemáme,“ smál se Bohuš. „Leda kus pod námi jsou holky ze Slovenska.“

„Já taky o žádné nestojím,“ Aleš trochu zčervenal. „Z mého platu bych ji ani neuživil.“

„Když byste se měli rádi, tak by vám ani nouze nevadila,“ řekla Toníkova Maruška.

„Tak tam už je ruka v rukávě,“ dodal Tom směrem k Luďkovi s Béďou.

Béďa si prohlížel Aleše. Moc mu připomínal Tomáše. Výškou, postavou, vlasy, měl i podobné delší prsty. Projelo jím zvláštní chvění. Ano, ruce. Tomovy ruce, když mu honil péro. Myslel si, že tyhle představy jsou pryč. Taky byly. Jen Aleš je obnovil. Zalekl se toho, má přece Luďka. Vzal ho honem za ruku a kývl k lesu. Na chvilku se vytratí. Mimo Toma si jich ani nikdo nevšiml. Doběhli k prvním stromům.

„Chci tě cítit v sobě, prosím.“

„Ale ani jsme se…“

„Vezmi si prezervativ.“

„Co se stalo?“

„Nic, chci tě.“

Béďa se opřel o vyvrácené kořeny smrku. Plivl si do dlaně a přejel mezi půlkami. Stejně tak Luděk. Přesto byl začátek příliš těsný, s nepříjemným tlakem. Ale jen krátce. Všechno se vracelo do svých kolejí. Cítil ruce svírající jeho boky. Ruce. Zase se mu v mysli vynořily ruce. Nebyly Luďkovy ani Tomovy. Štíhlé dlouhé prsty se zmocnily jeho načisto ztvrdlého penisu. Ucítil tlak polštářků sjíždějících až k hrázi. Zvedaly se, aby se pokusily přetáhnout předkožku přes napjatý žalud. Sevření pokračovalo intenzívním kroužením do stran. Nehty brnkly o uzdičku a docela drsně zabodnuté brázdily cestu k vrcholu. V sobě cítil nespočet vln stále se zvyšujícího vzrušení. Ještě pár přírazů, několik tahů prstů. Oba, i když tiše, vykřikli. Vnímal oboje výstřiky, které pomalu dozněly. Při líbání se jejich těla pomalu uklidňovala.

„Málokdy to chceš takhle.“

„Dík, lásko. Zítra už tu budeme sami.“

Vraceli se zpět.

„Běž první,“ řekl Béďa, „ať nepřijdeme najednou.“

Sám se opřel o kmen jabloně. Zřejmě nějaká skorá podzimní, protože plody intenzívně voněly. Z ohniště zakrytého budovou bylo vidět jen vycházející zář a občas vyletující jiskry. Hvězdy byly částečně schované za slabými potrhanými oblaky. Nahmátl jedno jablko. Utrhl ho a začal sestupovat. Díval se nahoru, když najednou ucítil docela tvrdý náraz a sesul se k zemi. Ten, s kým se srazil, ležel zřejmě vedle, o čemž svědčila baterka, co se rozsvítila.

„Promiň, nestalo se ti něco? Hleděl jsem na hvězdy. Jsi Béďa, viď?“

„Nic mi není, taky jsem se díval nahoru,“ chtěl ještě dodat Aleši, ale slovo mu nešlo z úst.

Aleš už byl na nohách a podal mu ruku. Štíhlé dlouhé prsty se ho zmocnily. Hned je ve své představě viděl jinde. Vyzvedl ho, ale stále držel za ruku.

„Holky mě umluvily do dvou. No nevím, jak budeme ráno vstávat. A to jsem se chtěl podívat na žampionárnu. Zajímá mě to. Můžu se stavit v týdnu? Ale až odpoledne, spíš k večeru, škola.“

„Jistě, kdykoliv, co ve středu?“

Ve středu spěchal vždycky Luděk domů. Jezdil s maminkou už čtrnáct dnů autobusem k lékaři. Vraceli se večer.

„Tak ve středu můžu po třetí. Dohodnuto.“

Teď teprve pustil Béďovu ruku.

„Ještě si skočím na pokoj,“ zalhal, nechtěl, aby je viděl přicházet spolu Luděk. Proboha, co dělá. Přece nemůže podlehnout nějaké vidině. Nic o Alešovi neví. Ale proč ho napadla středa?

U ohně bylo veselo. Tomáš přinesl kytaru a hrál cajdáky. Taky toho využili tři dvojice k tanci. Loučil se vedoucí.

„Zítra, kluci. A konec. Teď musím domů. Ta moje by si myslela, že jsem se zaseknul u Slovenek.“

Ještě poslední panáky. Luděk přinesl Starorežnou.

„Už tam moc není, ještě jsme si s tebou, Aleši, nepřipili. Domů to zvládneš, nic jsi nepil. Alkohol je polehčující okolnost.“

Béďa si připíjel, ale cítil se najednou jako strašný podrazák. Ale o co jde, jenom mu ukáže žampionárnu. Rozloučená končila. Aleš a obě holky odjeli. Pro Marušku přijel tatínek na motorce.

„Teď nepojedeš na kole, Luďku, přilehni k Béďovi, snad se ta palanda s námi neporoučí k zemi,“ ukazoval Tom.

Vedoucí je musel ráno vzbudit. Kluci se ještě v noci snažili dopít naražené štěně a vstávat se nechtělo. Odevzdali nafasované pracovní pomůcky, montérky, boty. Čekalo se na ředitele. Toho přivezla Poběda. Udělal jim přednášku, kterou snad poslouchal jen on sám. Vzal to od Říjnové revoluce až po dnešek. Všechny pochválil, probrali se, když jim oznamoval, že posílá výborné hodnocení na školu, a každému dal obálku s mimořádnými prémiemi. Rozloučil se a odjel.

Další obálky s polovinami záloh a vyrovnáním přinesl vedoucí. Holky z kuchyně jim nazdobily vlečku větévkami smrku.

„Pojedeme jak branci při odvodu,“ smáli se kluci. Vzájemná přání.

„Béďo, tak to tady s Luďkem a Dimou přežijte. Přijdou vám noví pomocníci,“ loučil se Tom. „Jede nás vlastně stejně. Vezeme Olina.“

Zetor vyrazil a s vlečkou mávajících mizel za stromy na cestě do Starého Města.

„Zítra přijdou ti tři noví,“ oznamoval vedoucí. „Do fermentování se nepouštějte, chce to určitě jen přestříknout a v poledne zabalte krám.“

„Skočíme si na pár jablek. Ještě se mi říhá po pivu, pojď,“ vzal Luděk Béďu za ruku.

Došli k poválené trávě.

„Zřejmě tu včera byla pořádná píchačka. Nejenom my.“

Už už chtěl Béďa říct, že se tu srazil s Alešem, ale jen představa blondýna ho úplně rozhodila. Vrátili se postříkat prorůstající substrát. Zkontrolovali teplotu, vlhkost.

„Nechceš jet se mnou?“

„Nikdo tu není, musel bych se zase vracet, jsem utahanej, chvilku si lehnu. Tak zítra.“

Béďa se vrátil na ubikaci. Svlékl se do trenek a lehl na deku. Bylo tu najednou nezvyklé ticho. Vzdáleně hučely ventilátory jako roj včel. Kluci mu budou chybět, hlavně Tomáš. Uměl si vždy poradit, navíc s úsměvem. Ve svých představách se vracel k Luďkovi. Přemýšlel o zamilovanosti, která je víc než jen sex. O pocitu být s někým i ve špatném, nejen v pohodě a radosti. Cítit zájem, ale i oporu. Nejsilněji něco takového tušil u Toma. Jenže bohužel. S Luďkem asi převažuje jejich milování, na které si za krátkou dobu zvykl. I když určitě nepostrádá ani ostatní. A Aleš? Vždyť si vyměnili jen pár slov. Vzhledem připomíná hodně Toma, ale určitě je jiný. Tak proč si dělat výčitky kvůli domluvené středě? Usnul.

Probudil ho až příjezd traktoru. Vyšel ven.

„Kluci se nemohli rozloučit, málem by jeli až dalšími vlaky. Vrátil jsem štěně a krýgly, ale jak to uděláš s večeřemi?“

„Nijak, lístky mám, obědy budou vozit. Někdy pojedu s Luďkem nebo zbude od oběda, něco si nakoupím do sklípku.“

„Zítra tu budou ti noví, už jsem je viděl u kanceláře. Jeden má určitě k padesátce, dva snad po vojně. Budou dojíždět z Třebové do Města. Buď se s někým svezou, nebo pěšky. Časem můžou na kole, na pincku, nebo na fichtlu. Dá se jet hned z Třebové lesem cestou, co vede podle nás do statku ve Studni.“

Dima šel zapsat teplotu, vlhkost a stav záhonů, pak odjel. Béďa se vrátil. Udělá si večeři. Zbylá polévka ve sklípku vydrží na ráno. Jen si ji ohřeje. Zvolil klasiku, chleba se sádlem a cibulí. Usmál se, dnes se s nikým líbat nebude. Po večeři jedno lahvové pivo. Vyšel do sadu. Ta zválená tráva tam snad bude navěky. Mezi kopečkem počínajícího mraveniště a trsem trávy se něco zalesklo. Sehnul se. Mince trochu bronzového lesku. Určitě není dnešní. Rakousko-uherský dvou haléř. Zřejmě vypadnul Alešovi. Očistil ho od hlíny a trávy. Že by sbíral mince? Konečně zítra mu ji vrátí a může se zeptat. Zase mu vnutila představu Aleše.

Pomalu procházel sadem. Tady už zrají švestky, nebo jak se říká u nich doma, trnky a taky kadlátky. Ještě nebyly uvnitř naoranžovělé, jen nazelenale žluté. Taky jim chyběla potřebná sladkost, nutná na kvas. Kdo ví, jestli je tu někdo sbírá. Zeptá se Dimy. Sehnat pár sudů. No, neměl by se jimi nacpávat, před tím pivo. Sám moc slivovici nedal, jen v zimě pro zahřátí. Jenže kvalitní sloužila jako dobré všimné u řezníka nebo zelináře. Hned byla nějaká podpultovka. Sehnat televizi, ledničku, pračku, prostě posloužila všude.

Došel až na samý konec, kde už začínaly pastviny. Sedl si na polorozpadlou kládu. V příštím roce snad bude na škole touto dobou. Vyndal z kapsy dvouhaléř. Pomalu ho otáčel. Co se asi za něj dalo koupit? Rok 1903. Nad letopočtem ratolesti a velká dvojka. Na druhé straně rakouská orlice. Nemá vlastně žádné jiné označení. Ale určitě už takové viděl. Když zemřel děda. Měl je v malém šuplíčku u tabáku do dýmky. Kolik lidí ho za léta mělo v rukou. A naposled Aleš. Zvlněné vlasy světle nažloutlé s pěšinkou uprostřed mu na levé straně neposlušně padaly přes čelo až na obočí. Občas pohodil hlavou, aby se vrátily na své místo. Stejně po chvíli sklouzly. Béďa si představoval, jak mu je shrnuje, jak jeho prsty vnikají dál. Pak sklouzávají po delším krku na široká ramena. Co se s ním děje. Nemůže se zamilovávat do krásné představy. Má Luďka, měl by být vděčný, dopadl by jako s Tomem. Možná mnohem hůř. Ale ani ve svých snech po návratu se nemohl zbavit svých vidin.

Nejprve se ráno potkal Béďa s Dimou.

„Doufám, že ti nebude vadit, když obědvat budeme jako předtím na pokoji. Podělíme se po dnech na mytí nádobí, dřív všechno dělal Toník. Všichni budeme mimo tebe jen obědvat. Myslím, že ti zbude i na večeře, něco ušetříš.“

Přišel i vedoucí ze statku a dojel Luděk. Pak se objevil první brigádník, taky na kole. Mezi čtyřicítkou a padesátkou. Proužkované tesilky měl dole ohrnuté, světle hnědou švédku na krku rozepnutou. Na hlavě černobílou zmijovku.

Když ji sundal, byly vidět vlasy jen nad spánky a ušima.

„Pan profesor Pravoslav Novák,“ představil ho vedoucí.

Hned nato přijeli rovněž na kolech dva další brigádníci.

„Petr, na vojně byl u pétépáků, protože je adventista. Ti odmítají službu ve zbrani a taky světí sobotu. Tady nebude žádný problém, spíš naopak. Je tu práce i v neděli. Ale abyste s tím počítali.“

Tmavovlasý, s oválným obličejem, spíš posmutnělým výrazem. Druhý mladík byl vyšší, opálený, o něco větší nos, pronikavé černé oči, světle hnědé vlasy na ježka.

„Milan, čerstvě po vojně,“ dodal vedoucí.

„Před tím dva roky v kriminále za přípravu pokusu o opuštění republiky. Ať z toho pak nejste na větvi.“

„Jsem na tom stejně,“ ozval se profesor. „Pracovní tábor Nikolaj Jáchymov. Pak svoz odpadků Brno. Byl jsem kdysi matematik, zabývající se historií této královny věd. Dnes včelař amatér.“

„Našeho Dimu už jste viděli, se vším se obracejte na něho, já mizím, začínají brambory.“

Noví pracovníci se převlékli ve skladu naproti ubikaci. Všichni s Dimou zašli k fermentované hromadě. Ten jim vysvětloval postup.

„Moc lehčí práce tu není, pane profesore.“

„Můj hochu, víš, kolik tyto ruce naložily rudy na vozíky? Mohl bych vše spočítat, ale matematiku jsem pověsil na hřebík. Tohle bude spíš odpočinkem.“

Luděk zůstal u fermentovaného hnoje, Dima s Béďou šli rosit záhony. Už se začínaly vyvíjet první plodnice a celý povrch záhonů porůstaly zatím drobné bílé kuličky. Za týden bude první slizeň.

V poledne byl segedínský guláš s knedlíky.

„Doma maso nejíme, ale na vojně jsem si musel zvyknout,“ říkal Petr a větší kousky masa vyndával.

„Tak mi to sem frkni,“ natahoval talíř Milan. „My moc masa v jídle neviděli. Co vy, profesore?“

„Ke konci to šlo, ale hned v padesátém segedín byl jen zahuštěné opaprikované zelí a ještě málo.“

„Tady si můžete nandat dvakrát. Holkám se utrhly ruce. A ty, Béďo, si dej do kastrůlku na večeři. To ani nesníme.“

„Jen se neboj,“ smál se Milan. „Takový hody by mohly být každý den.“

„Kolikrát to není nic moc, ale vždycky teď dávají hodně. Prohazování vám jde. Po obědě jsme už většinou nedělali, ale domů můžete až o půl třetí, aby byly hodiny.“

„Petr tu má početnou rodinu, já jsem u tety a vy, profesore?“

„Já u včel. Když mě zavřeli, žena se rozvedla, vdala, nebylo kam se vrátit. Chvíli na společné ubytovně a práce u popelářů. Tady odsud pocházím. Vzdálenější rodina bydlí v našem starém domě. Ještě po dědečkovi z první republiky zůstal veliký včelín. Je v něm i slušná místnost, vincek na topení, postel, no co víc, pro mne přepych. Nějaké včely se tam usídlily jenom divoce. Teď už mám šestery. A taky velký kus zahrady. Na jaře nasadím brambory a všechnu zeleninu.“

„Brambory, zelí a mrkev se dá tady levně sehnat na statku. Luďku, ty už jeď, ať stihnete o půl druhé autobus.“

Po druhé se rozjeli všichni. Béďa si dal do kapsy dvouhaléř. Zdaleka nebyly tři, když uviděl modré Topolino. Najednou se mu rozbušilo srdce. Co se děje? Dostal zcela neznámý pocit strachu. Ale i očekávání, jenže čeho vlastně?

A už se na cestě k horní hale objevilo modré autíčko.

„Tak mě tu máš. Všichni už jsou pryč?“ divil se Aleš a soukal se z auta.

„Já ti nestačím?“ pokusil se usmát Béďa. Zároveň pocítil vzrůstající tlak v podbřišku.

„Samozřejmě,“ podával ruku.

Bože, ty krásné dlouhé prsty. Pevný stisk.

„Za chvíli půjdu kontrolovat sadbu, vezmu tě. Nesedneme si?“ ukázal na malou lavičku u vchodu, kde byl na zemi truhlík s dezinfekčním roztokem na boty.

„To budu rád.“

„Jak jsme se na tom svahu srazili…“

„Uhodil jsem tě?“ přerušil ho Aleš. „Omlouvám se, promiň.“

„Ale ne, něco ti vypadlo. Podívej.“

Rozevřel dlaň s mincí.

„Jistě, díky, hledal jsem ho. Ale není to žádná vzácnost. I když je hodně zachovalý, neopotřebený.“

„Sbíráš mince?“

Aleš podložil svou dlaň pod Béďovu s dvouhaléřem.

„Jen trochu. Vidíš, jak se leskne? Cín, měď, zinek. Nech si ji, pro štěstí.“

Zároveň svými prsty svíral jeho, k dlani s penízkem.

„Máš krásné jemné ruce.“

„To jsem chtěl říct tobě, moje už jsou i s mozoly od lopaty.“

„Krása není vždycky jen na povrchu.“ Začal se sklánět k Béďově dlani, kterou objal svou.

Vytrhl se mu. Aleš je určitě jako on. O tom už není pochyb. Co teď? Jak dalece ještě může zajít. Bytostně chtěl.

„Pojď se podívat, jak začínají růst.“

Uvnitř zapnul jen kontrolní osvětlení. Bylo tam o něco chladněji, vlhko a houbová vůně. Prošli na konec polic. Dál byla ulička zatarasená kolečky s posypovou zeminou. Slabá žárovka schovaná za sloupkem vytvářela pološero. Aleš vzal Béďu za ramena, sklonil se. Viděl jeho pootevřená ústa.

„Promiň, odpusť, nemohu se ubránit!“ Jeho rty se přimkly a jazyk pronikl mezi zuby. Objímali se, líbání bylo až bolestivé. Oba pocítili svírání ve slabinách.

Ruce se pomalu sunuly od ramen k bokům a k pasu. Šňůrka od montérek povolila stejně jako pásek kalhot. Posunuli se k boční stěně, kde byl pracovní stůl. Aleš vyzvedl Béďu, stáhl jeho trenky a podložil pod něj montérky. Sám rychle stáhl svoje a klekl si naopak nad něj. Svíravý tlak jako by otupil všechny ostatní smysly. Jejich ztopořené penisy byly pevně obemknuty ústy. Přidaly se prsty střídavě si hrající s varlaty, hladící napjaté hráze, stoupající až k dolíčku pupku. Zrychlující pohyby vyvolaly hlasité vzdechy, končící výkřiky. První výstřiky byly až bolestivé, vystřídané vlnami ukojení. Sedli si a otírali vzájemně ústa potřísněná semenem. Aleš těžce oddychoval.

„Nevím, co se stalo. Co jsem proboha udělal, Béďo, odpusť mi. Já, neměl jsem tě k tomu strhnout, já už někoho mám.“

„Jsme na tom asi stejně, já taky. Musíme odsud, kdyby přijel náhodou Dima.“

„Jsi s ním?“

„Ne, s Luďkem. Půjdeme na ubikaci, bude tam v pařáku ještě trochu teplé vody.“

Seděli pak na palandě a Béďa vyprávěl o Darkovi a Luďkovi.

„Já měl přítele na škole. Moje nejasné začátky. Nevěděl jsem, jak všechno se mnou je. Honza byl o rok starší. Našli jsme si spolu podnájem a stali se na sexu dost závislí. Pak ještě na vojně, spíš jen udělat si dobře. Měsíc před prázdninami jsem se jel podívat na přidělený byt. Výhoda, hned blízko školy. Na poschodí vždy dva byty. Kuchyně, koupelna, klozet a tři menší pokoje. Vedle kuchyně bude táta. Dál sestra a na opačnou stranu já. Budu mít i malý balkon. Po předchozích nájemnících tam zbyl stůl, dvě židle a kovová postel s matracemi. Chtěl jsem si najít hotel na přespání, ale proč utrácet peníze. Jen jsem si zašel koupit něco k jídlu. Měli tam levné víno. Bez viněty. Jasná podpultovka. Zřejmě paní vedoucí mně dala ochutnat. Tak jsem vzal tři lahve. A pár papírových pohárů. Žádnou sklenici nemám. I na ráno při čištění zubů, na vodu a i na víno. Pro jednou vydržím bez sklenice. Asi jsem nedovřel dveře. Najednou se v kuchyni objevil černovlasý hezký chlapec. Tak ve tvých letech. Ptal se, jestli jsem se přistěhoval. Řekl jsem, že jsem se zatím jen přijel podívat. A hned jestli ho pustím na balkon, že se mu občas zabouchnou dveře a že tam vždycky chodil přelézat na jejich. Šel jsem se podívat, mezera snad přes půl metru. Měl přelézání skutečně nacvičené. Než jsem něco řekl, byl už vedle. Zamával mně a zavolal, že přijde. Taky se za chvilku objevil, přinesl dvě sklenice, alaburky a klobásky.

‚Z toho voskovanýho papíru by vám víno nechutnalo a před tím je lepší klobása než vlašák, jsem sám doma, pokud nevadím, Mirek.‘ Od první chvíle byl až skoro drzý, ale nebezpečně se mně začal líbit. Padla jedna láhev, druhá, najednou jsme se na stole drželi za ruce, prsty se proplétaly, odskočil si a přinesl po chvilce ještě zbytek vodky. Měl mokré vlasy. Ťukli jsme si, napili. Došlo na líbání a bylo jasné, že to chceme oba. To naše první milování jsme si pak ráno ani moc nepamatovali, takže jsme začali znovu. Pak se nabídl, že nakoupí, a z těch matrací jsme slezli až další den ráno, když jsem musel zpátky. Za týden jsme se přistěhovali. V noci vždycky přelezl přes balkony. Začala škola. Měl jsem první hodinu matematiky v maturitní třídě. Holky na mě hleděly jako na zjevení a v předposlední lavici se usmíval Mirek. To bylo na infarkt. Nijak nedával znát, že se známe, a říkal mi soudruhu profesore. Je to tak pořád, jenže to může skončit katastrofou. Noční milování je krásný, ale stačí, aby ho jednou někdy viděli, jak přelézá balkony. Nějak jsem ze strachu, co se může stát, chtěl všechno ukončit, teď si nevím rady. A poznal jsem tebe a docela tomu podlehl.“

„Už jsme stejně všechno porušili, jestli chceš i ty, chci tě úplně. Se vším, Aleši. Prosím.“

„Nepros, taky tě chci. Nevím sice, co dál. Nějak se nám životy příliš zamotaly.“

Béďa šel zatáhnout plátěnou roletu mezi okny a zamknul. Všechno uvnitř zešedlo. Vysvlékli se. Stáli naproti sobě. Dotkli se naběhlými žaludy. Ještě blíž. Aleš zespodu uchopil jejich péra. Přesunuli se k palandě. Béďa si sedl, pak lehl. Zvedl nohy a zapřel je do horní palandy. Aleš si klekl, ještě trochu pohonil a snažil se vniknout mezi půlky, oddálené rukama. Konečně pronikl a začal zrychlovat. Přetočili se na bok. Přestali vnímat okolí i čas. Venku už byla tma, když je milostná křeč zcela ochromila. Slyšeli jen vlastní oddychování.

„Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti? Promiň, tak krásně jsem ještě milování neprožil. Řekni něco, prosím.“

„Já taky. Nevím proč. Nedokážu se na Luďka podívat. Já jsem ten, kdo říkal, že nikoho jinýho jak jeho nechci potkat, když řekl, že nic není navěky. Porušil jsem všechno a chci tě pořád víc. Cítit tě v sobě, třeba jen tak.“

Trochu je otřel ručníkem a vzal Alešovu ruku. Jeho dlouhé prsty namáčkl na růžici svěrače. Začal si je zasunovat.

„Nevím, co je to, zblázním se, neboj se, jdi dál.“

Béďa těžce oddychoval, pokrčené nohy se svíraly v křeči. Chytl Alešův penis a kroutil do stran předkožkou. Začal se probouzet, pocukával a tvrdl. Konečně byl schopný nahradit prsty. Jeho protějšek sevřel přirážející zadek a snažil se ho ještě víc přitlačit. Prostředníčky vnikaly do Alešova análu.

„Můžeme někdy i naopak?“

„Všechno, všechno, co budeš chtít.“

Přes předchozí milování se zdálo, že tohle niky neskončí. Oba cítili zrychleně bijící srdce. Aleš vyzvedl nohy svého milence na svá ramena, ruce podložil. Oba se teď snažili co nejtěsněji přirážet až k vysilujícímu, ale krásnému vrcholu.

„Bože, svítá,“ lekl se Béďa. Ručník pod nimi byl zcela promočený jejich potem a spermatem.

„Jdu až na devátou.“

„Zvládneš dojet autem?“

„To jo, na kole bych to nedal. Opláchnu se doma.“

Rozloučili se. Béďa se šel otřít žínkou ve studené vodě. Ještě ani nebyl oblečený, když přijel na kole profesor.

„Jedu časně, Bedřichu, dáš si se mnou dobrou kávu, viď? Postav, prosím, vodu. Sem vozí jen meltu. Ale co by člověk za ni kdysi dal. Zastavil se za mnou bývalý kolega.“

Béďa rychle utíkal otevřít okna a vytáhnout rolety v oknech. Měl pocit, že je to tady cítit spermatem. Postavil vodu, pak už se místností rozvoněla káva. Ještě rychle smotal ručník a v umývárce ho namočil do kbelíku. To se zrovna objevil Luděk a Milan s Petrem. Ještě že dal víc vody. Na pincku dorachotil i Dima.

„Zítra přivezou loubkový košíky a bedničky. V pondělí bude první sklizeň. To si rozeberou papaláši v čele s ředitelem. Pak pro kuchyň, budou smažený a do obchodů. Tady mám dodáky. Béďa s Luďkem vám ukáží zalévání. Hlavně dávej bacha, Petře. Budeš tu v neděli.“

Den utekl velice rychle, všichni se po druhé rozjeli domů. Luděk jel do Třebové do lékárny, včera neměli lék pro maminku připravený. Bylo někdy po čtvrté, když se objevilo modré Topolino. Aleš nepřijel sám, ale s Mirkem. Tak to byl kus. Jednak vypadal snad na patnáct, ne na osmnáct, ale jen obličejem. Měl na sobě hodně přiléhavé tričko a upnuté tepláky. Pod tričkem se rýsovala hezká prsa, ploché bříško a mezi nohama slušná boule. Do čela zastřižená afina z bujných hustých vlasů leskle černých kontrastovala s jemnou šibalskou tvářičkou. Šli si sednout ven na lavičky k ohništi. Mirek vyndal ze síťovky špekáčky, nařízl je, nabodnul na pruty, co tam měli kluci pořád připravené, a rozdělal bleskově oheň.

„Už jsem u vás, kluci, tedy soudruhu profesore.“

„Prosím tě, neblbni s tím, a ty, Béďo, nebuď vyděšený. Ví to Luděk?“

„Neměl jsem odvahu a naštěstí jel dnes do lékárny.“

„Nevím, jestli naštěstí, potkali jsme autobus. No nic, stejně jsme tu legálně. Mirek něco vymyslel, jenom nevím, jak jeho nápad zabere.“

„Byl jsem děsně nadrženej a Aleš nikde. Jeho otec ráno někam jel, ségra asi taky, nebo šla brzo do školy. Jak přijel, tak jsem mu hned v předsíni rozepl kalhoty a chtěl ho kouřit. Byl jako mucholapka. Pěkně ve vaně lízačka, paráda. Seš vlastně můj sok a měl bych žárlit. Ale vím, že by byl průser, to bych nechtěl. Tak mě napadlo geniální řešení. Prostě ti tvýho Luďka přeberu. Můžeme pak hodit čtverku. A protože mně to myslí, vletíme na to hned v sobotu.“

„A to jako kde? Tady by to určitě nešlo. Podruhý už nic nechci riskovat. V neděli tu bude brigádník.“

„Vyřešeno. Pozveme vás s Luďkem na chalupu. Teda chalupa je to malá, ale jsou tam i lázeňský starý kamna a vana. Přepych. Je našeho strýce, co je na měsíc na Slovensku. Ale já tam stejně jezdím a byli jsme tam i s Alešem. Je na samotě. Zítra přijedeme po poledni, mám jen tělák, omluvím se a Aleš už bude mít volno. A v sobotu odpoledne vyrazíme. Jídlo nakoupíme, ať se nezdržujeme. Jakýkoliv pití vítáno.“

„Myslíš, že Luděk pojede? Já vím, máš strach, kdyby to nevyšlo, budete tu spolu ještě rok.“

„Nebuď labuť,“ Mirek k Béďovi přiskočil a líbnul ho mastnou pusou od špekáčku. „Určitě si to rozdáme i spolu, to zase bude žárlit Aleš a Luděk. Bude to skvělý.“

Kluci odjeli. Béďa seděl u uhasínajícího ohně. Moc se jeho situace nezlepšila. Všechno se ještě víc zamotalo.

Páteční ráno se dalo do deště. Procházeli mezi policemi. Některé plodnice vyrazily dřív, zítra už budou plně rozevřené.

„V sobotu ty přerostlé skliďte a rozeberte si je. Pro každého něco. Pak se bude sklízet dvakrát za týden. Vykroutit a zasypávat. Zítra tu nebudu, až v pondělí,“ ukazoval jim Dima. Nakonec stejně odjel ještě před polednem. Všichni si sedli k obědu. Smažený sýr, brambory. Když Milan umýval nádobí, přijel Aleš s Mirkem. Přivezli polárkové dorty.

„Rychle,“ volal Mirek, „než se začnou rozpouštět.“

„Promiňte, vy jste, pane profesore, matematik Novotný? Učím matematiku na gymnáziu, mám vaši knihu o starověké vědě.“

„Tak kolega, už je všechno pryč, teď počítám jen včely,“ usmál se. „Bydlím ve včelíně,“ dodal, „a víte, že se ten dort jmenuje po medvědovi pojmenovaném Polárka z pražské zoologické zahrady? Začal se vyrábět někdy před devíti lety.“

„Jezdíme s Mirkem na chalupu, kousek od Třebové. Když jsem tady byl posledně, tak jste říkali, že tu zůstáváte, to tu ti brigádníci ještě nebyli. Tak jsme si říkali, že zase pozveme vás dva, mohl bych se pro vás zítra v poledne zastavit, pokud nemáte nějaký lepší program.“

„No, je to narychlo, tady v obchodě už toho nemají moc ani dnes…“

„Jídlo zajistíme, vždyť jsem tu byl se sestrou a její kámoškou.“

„Ale lahvinku vzít můžete,“ culil se Mirek.

„Co myslíš, Béďo?“

„Jo, můžeme vzít žampiony a levný vajíčka, když je zítra vezmeš, Luďku.“

„Tak v poledne.“

Autíčko odjelo i ostatní.

„Nezdá se ti jejich pozvání nějak zvláštní?“ ptal se Luděk. „Připadají mi tak trochu jako my. Ten Mirek je určitě přihřátej. Hleděl na tebe a skoro mu kapaly sliny od huby.“

„Spíš si myslím, že hleděl na tebe,“ pokusil se usmát Béďa.

„No nakonec jsou oba k nakousnutí, třeba touží po grupáči. My jsme si zatím věrnost neslíbili, prstýnky nevyměnili, co? A netvař se tak znechuceně. Když už jsme jim výlet slíbili. Třeba tam dotáhnou ty dvě holky, co tu byly, a to by byl teprve problém. Aleš mi hodně připomíná Toma. Kde je mu konec. Slíbil, že se někdy staví, ale víš, jak to chodí. Je mi po něm docela smutno.“

„Mně taky, škoda že není teplej a já to tak podělal.“

„No nic, sjedu pro vajíčka, teď už tam nebude vedoucí. Třeba nám je dají zadara.“

Béďa si oddychl. Ale zítřka se docela bál. Asi měl říct, jak to je, snad se kluci neprořeknou.

Luděk přivezl dvacet vajec, skleničku sádla a celou tašku zeleniny. Taky jahody a buchty se švestkami. Láhev domácí griotky, Stoličnou a opletený demižónek vína.

„Kdes to všechno nahonem schrastil? Musím ti polovinu zaplatit, já mám jen košík žampionů, švestky, slívy a hrušky.“

„To neřeš, nepojedeme tam jak chudí příbuzní, aspoň něco vezmeme.“

Právě odjížděl nový traktorista, co jim přivezl oběd, když dorazilo i modré Topolino. Kluci jen rychle pojedli.

„Jedeme na výlet, Petrovi nechte jídlo na zítra ve sklípku a zbytek si rozdělte, když tu nebudeme.“

„Myslíš, Aleši, že se sem vejdeme?“ smál se Luděk, když k autu nanosili proviant.

„Určitě, jen se musíme zmáčknout. Je vlastně jen dvousedadlový a vzadu je lavice tak pro děti. Ale už nás i stavěli esenbáci, byli jsme tu čtyři a neříkali nic. To víš, na Spartaka je pořadník a musíš mít sedmadvacet tisíc. Za tři roky, při tom ukládat můj plat. Z tátova důchodu bysme se tři neuživili. Nebo ten nový sporťák, co je jen pro zasloužilé a bohaté. Ten by se mně líbil, ale přes čtyřicet tisíc. Kde je v rodině víc lidí, tak našetří. No vždyť to znáš. Jedeme jen pár kilometrů mezi Novou Vsí a Dětřichovem.“

Chalupa byla schovaná za pruhem lesa na malé loučce s několika ovocnými stromy. Odbočili na travnatou cestu.

„V zimě je problém se sem dostat,“ ukazoval Mirek. „Cestu rozhrnou traktorem a sem ji přehradí sněhem.“

Z jedné strany přízemního stavení byly mohutné ořechy, na druhé ještě mladá lípa. Aleš zajel ke vratům, Mirek je šel otevřít. Zajeli do průjezdu, odkud byl vidět malý dvůr zarostlý trávou, zřejmě bývalé chlívy a nevelká stodola. Z průjezdu se šlo do kuchyně a jediné další místnosti. Kuchyně jako všude jinde, kachlový sporák a další vybavení každý pes, jiná ves.

„Tady už nikdo nebydlí nejmíň deset let. Tak se sem dalo kde co. Vedle strýc přivezl dřevěný postele.“ Byly tam dvě u sebe a dvě podél jedné zdi. Ještě skříň, stolek a čtyři židle s opěradly. Psycha s velkým zrcadlem. Na zemi pestrobarevné běhouny tkané ze zbytků látek. V okně vybledlé květiny z krepového papíru.

„Není to nic moc,“ ukazoval Aleš, „ale naprosté soukromí, všude jsou tu mýdla a sušená levandule pro vůni. Stejně vždycky vyvětráme, ještě je přes den teplo. V zimě se sem dávají kamna ze silného plechu a uvnitř je válec na piliny. Co chce do chladna, z průjezdu se jde do sklepa, je tam i malý pramen dobré vody. Studna na dvoře se musí zalít a rozpumpovat. Na opačné straně průjezdu je koupelna i lázeňské kamna, jen se tam voda musí nanosit. To bude první, co uděláme. Ale nejdřív si připijeme, ať se vám tu líbí.“

Mirek už měl v ruce láhev vína. Z kredence vyndal čtyři sklenice.

„My si vždycky připíjíme na lásku, viď, Aleši?“

„Tady nemusíme nic předstírat a taky se ničeho bát,“ dodal Aleš.

Nanosila se voda do vany a kbelíků, pak se dopustí teplá. Mirek s Béďou se pustili do výroby chlebíčků a uvařili kávu k buchtám. Na vysečený pruh v trávě na dvoře vynesli stůl a židle. Každý vyprávěl svůj příběh.

„Máme před sebou rok. Pak se všechno změní. Mirek a Béďa půjdou na školu, zřejmě do Brna, ty, Luďku, snad do Prahy a já tu zkysnu sám. Chtěl jsem, dokud to jde, občas se sejít, udělat si hezký večer bez toho, aby se člověk musel hlídat, co řekne nebo udělá. Na žampionárně jste trochu schovaní před světem, ale ve škole je to věčný stres. Pořád je náš vztah trestný. Ani nevím, jak takovou věc řeší. Snad by mě nezavřeli, ale určitě bych přišel o místo. V Praze nějací doktoři prý zkoušejí homosexualitu léčit. Promítáním filmů a podáváním léků, po kterých pacienti zvracejí, aby se jim pak, co vidí, zhnusilo. Nějaký sexuolog, snad Freund?“

„Možná by nás tam zavřeli a léčili. My jsme ti šťastní, co si někoho našli, ale někteří si myslí, že jsou vážně úchylní, a jsou i případy, že si proto vzali život,“ trochu smutně řekl Mirek.

„Při tom, je něco krásnějšího než se milovat?“ pozvedl sklenku Luděk. „Béďo, nic neříkáš, nesmutni.“

„Jenže i láska dokáže bolet, a když je nešťastná…“

„Nemusí to být ani shakespearovský příběh, někdy se v člověku něco snad zlomí a rozum jde stranou. Nedá se tomu ubránit,“ pozvedl sklenku Aleš.

„Počkejte, prosím, Luďku, musím ti něco říct. I když nemám odvahu a bojím se,“ Béďa si stoupl před Luďka.

„To je tak strašné? Nevím, že by ses něčeho bál.“

„Já jsem se, my jsme se s Alešem milovali.“

„Už v tom nic neuděláme, byli jsme jak omámení, já mám taky Mirka a nevím…“

„Sakra, kluci, neblbněte,“ řekl Mirek. „Vždyť se nic hroznýho nestalo. Stejně jsem myslel, že si hodíme čtverku. Snad jste všechno tak na vážno nebrali. Možná lepší než něco skrývat. Můžeme to, Luďku, zkusit spolu, ne jako nějakou pomstu. Prostě se mně líbíš, ale i Béďa a Aleš. Kdo z teplejch má takovou šanci jako my?“

Luděk postavil sklenici a vyšel na dvůr. Skoro něco takového čekal. Že se všechno zvrtne. Ale jakým právem chce ostatní soudit. Co by udělal sám na Béďově místě. Musel si přiznat, že i jemu se až moc líbí Aleš. A připomněl mu Toma. Ten by si uměl poradit.

„Věděl jsem, že se všechno posere,“ naříkal Béďa. „Byli jsme chvilku šťastní, co teď?“

„Zajdu za ním,“ chystal se Mirek.

Ve dveřích kuchyně se objevil Luděk. Z jeho tváře se nedalo vyčíst rozhodnutí. Rovnou šel k Mirkovi, přitáhl si ho a políbil. Otočil se k ostatním.

„Běžte zatopit v lázeňských kamnech, my si zatím zkusíme, jak výměna bude fungovat,“ usmál se a odvedl Mirka do pokoje. Když se vrátili, byli oba rozesmátí.

„Ještě si to musí zkusit Aleš s Luďkem a já s Béďou. Pak už nemůže být žádná nevěra mezi náma, no ne?“

„Ale další nepřibíráme, tohle už můžeme pořádně zapít,“ dodal Luděk.

Pořádné zapití následovalo. Celý večer si vyprávěli o svých milostných příhodách. Užívali si neskutečného pocitu svobody. Bohužel jen zde. Ve skrytu před ostatními, před nenávistí, hrozbou vězení nebo psychiatrické léčebny. Nově vzniklé dvojice prožívaly své milostné hry až skoro do svítání.

„Domluvím se strýčkem, že si tu uděláme takový doupě. On sem stejně nejezdí a my můžeme na sobotní odpoledne a neděli. Trošku si to vylepšíme. Zvládl bys, Luďku, věci ze dřeva? Myslím třeba postele?“

„Jistě, pokud s tím bude souhlasit strýc, od dřeva cokoliv.“

„Taky by nám pomohl jistě s autem. Koupil vyřazenýho Tudora po bouračce, tam jsou aspoň čtyři místa. Je v opravě a říkal, že mi ho nechá, když si udělám řidičák. Aleš by s ním mohl jezdit.“

„A strýc ví, jak na tom jsi?“

„Jasně, on nám bude fandit. Do Topolina vlízt je problém. Můžeme tu být na Silvestra. Nebo po Štědrým dnu ve svátky.“

„Na Silvestra by to asi šlo, uvidíme, to je daleko. My budeme mít v práci služby. Neděle jsou jistý, to chodí do práce Petr.“

„Na zimu si budeme muset nadělat dřevo, pilin už tu moc není a v těch kamnech se dá topit i dřevem. Dima nám ho pak může přivízt. Chce to využít, co se dá, kdo ví, co bude za rok.“

Další neděli z cesty na chalupu sešlo. Napsal Břeťa, všichni, co jsou v Brně, přijedou během soboty. Mimo Toma, na kterého se těšili nejvíc. První přijel Toník s Maruškou. Přivezl je nějaký jejich známý. Hned se dali do připravování jídla. Pomáhal Milan s profesorem. Pak přivezl Dima s traktorem a dvoukolákem Břeťu, Bohuše, Ivoše a Olina. Ze skladu vytáhli další palandy, jednu noc tu budou jako v kasárnách. Toníkovi s jeho láskou upravili postel ve skladišti, ať mají soukromí. Profesor přinesl foukací harmoniku a Milan kytaru. Všichni litovali, že nemohl přijet Tom. Nakonec dorazil Aleš s Mirkem. Sedělo se venku u ohně, i když večer už bylo chladno. V kuchyni jim udělali dvě várnice buřtguláše a Dima přivezl zase štěně piva. A taky čtyři bečky na kvas a dvě velké plachty. Zítra otřepou všechny švestky. Polovina bude pro statek a polovina jejich. Jen se pak budou muset složit na zaplacení pálení.

Večer se opravdu vydařil. Všechny překvapil profesor, nejen jak ovládal malou harmoničku, ale i znalostí písní rokenrolových zpěváků. S Milanem hráli Chucka Berryho, jeho Carol, ale i Johnnyho Cashe, samozřejmě Elvise. Nejvíc se všichni vyřádili při Little Richardově Tutti Frutti.

„Tutti frutti, oh rootie,“ řvali všichni s nadšením a do textu Mám holku Sue, nebo Daisy, dosazovali jména svých favoritek. Samozřejmě nejprve Toníkovu Marušku – Mery. Ta, jako jediná dívka mezi tolika muži, zářila štěstím vedle svého miláčka.

„Co vy, kluci?“ ptal se Béďa Ivoše. „Sedí vám to spolu?“

„Jistě, každou sobotu někam vyrážíme. Kousek od Macochy v lesích jsme si našli malou jeskyňku. Je jen pár kroků dlouhá, akorát se tam vlezeme dva. Venku máme i kamennou pícku. Představujeme si, jak tam kdysi žili lidi v pravěku. Taky někdy jsme i u nás, nebo u Oliho. Máti je ráda, že mám kamaráda, a jeho rodiče jsou fajn. Akorát si všichni myslí, že spolu máme i něco víc. Že v tom není žádnej sex, to lidi nechápou.“

„Víš, proč nepřijel Tomáš?“

„Jeho rodiče mají nějakej problém, zřejmě se budou rozvádět, a pak měl holku a asi se taky rozešel. Říkal, že určitě dorazí i sem, jak bude moct.“

Všichni se druhý den shodli, že to byl krásný večer, kde si člověk nemusel dávat pozor, co říká, s obavami, že ho někdo udá, a určitě si vše za čas zopakují. Vstávali rovnou k obědu. Opečená sekaná, chleba, hořčice, nebo okurky. Pak proběhla akce otřepání švestek a rozjezd ke svým domovům. Na žampionárně zůstal jen Béďa. Příští neděli pojede domů. Bylo tu najednou nějak pusto a smutno. Když skončil i Petr s nedělní prací, ohřál si na vařiči meltu, opekl kus sekané. Za čtrnáct dnů budou dělat dřevo na chalupu. Pak začnou mrazíky, bude se topit, a co teprve v zimě. Ještě že tu má malé rádio a může poslouchat Laxík, kde jsou všechny nové šlágry. Na rozdíl třeba od Svobodné Evropy, kterou rušili, rádio Luxemburk bylo jen hudební a zvlášť v noci se dalo velmi dobře poslouchat. Musel myslet na Toma. Jak tahle doba působí na všechny kolem. Ani jeho rodiče nebyli v pohodě. Matka těžce nesla, že otce, inženýra, strčili do výroby. Kolikrát mu vyčítala, že má raději mlčet. I peněz bylo mnohem méně. A Béďa musí trčet v tomhle zapadákově celý rok. On otci nic nevyčítal. Vždyť měl pravdu. A nakonec, nemusí si nijak stěžovat. Z peněz, co tu dostává, i něco našetří, našel tu Luďka a Aleše. Další přátele. Za rok v Brně taková pohoda nebude. Jeho spolužáci teprve budou maturovat. Pozítří pro něj sjede Aleš. Pojedou odpoledne s jeho otcem k profesorovi do včelína.

Oba starší pánové si sedli do noty, rádi totiž hráli šach. Aleš byl velice rád, protože měl o tátu velkou starost. Byl pořád doma, mezi lidi nechtěl chodit s berlami, začínal být nevrlý a taky tu nikoho neznal. Docela ho i včelaření nadchlo, bude profesorovi pomáhat i se zahradou. Je to vlastně malý, ale jejich svět. Žila tak většina lidí. Dařilo se všem možným koníčkům, ke kterým lidé utíkali z mnohdy neutěšeného, bezvýchodného života, kde se vše podřizuje strohé linii komunistické strany a sovětskému vzoru. Proto raději daleko od politiky a daleko od Moskvy. Všichni se už od dětských let učili jinak se chovat a mluvit doma a jinak na veřejnosti. Číst mezi řádky, nacházet jinotaje mezi cenzurovaným tiskem.

Návštěvy u profesora se zúčastnil i Luděk. Šel se podívat na stav některých úlů a na možnost je opravit. Sjede pak domů posledním autobusem po desáté. Nakonec ale zůstal u Mirka a ráno je Aleš zaveze do Studně. Pánové se dali do šachů a kluci sbírali popadaná jablka na burčák. Večer si opékali klobásky.

„Tady u malého seníku vedle by se dal udělat přístřešek na posezení přes léto,“ ukazoval Luděk. „Úly mám změřené, někde se opraví jen venkovní stěny. Až budu mít hotovo, dovezeme díly s Alešem.“

„To už bude Tudor,“ dodal Mirek, „tam bude místa habaděj.“

„Jak je všechno v našich životech propojený,“ Béďa ukazoval Alešovi na zeď. „Ve vedlejším bytě je můj i tvůj bývalý a určitě se budou milovat jako my.“

„Dopadlo všechno až moc dobře. Nevím, co nás tak spojilo. Ale chci tě pořád stejně, nebo víc? Víc snad ani nejde. Kdybys náhodou nechtěl, snad bych tě byl schopný znásilnit.“

„To můžeš zkusit, ale až na chalupě, tady nemůžeme řvát.“

„A nemůžeš řvát potichu?“