Necky¹ 1/3

SEZNAM POTENCIONÁLNÍCH ALERGENŮ, JEŽ MOHOU BÝT V TEXTU OBSAŽENY: Méně známé dobové výrazy a zkratky, odborná terminologie popisující méně časté fyzikální děje, jména spisovatelů a hudebních skladatelů, názvy literárních děl, čerstvé sperma, zaschlé sperma, alkohol, ječmen, lesní plody, hořčice. Dále může obsahovat stopy celeru a jiné kořenové zeleniny včetně občasného výskytu přechodníků. Uvedený výčet nemusí být úplný a platí pro všechny části tohoto původního autorského díla. 

Všechny postavy jsou zcela smyšlené a jejich případná podobnost s reálnými osobami je zcela náhodná a autorem nezamýšlená. Dějinné události a dobový kontext, jakkoliv se to některým čtenářům možná bude zdát neuvěřitelné, jsou naproti tomu zcela skutečné. 

Prolog

Zůstal jsem několik vteřin trochu toporně a hlavně hodně překvapeně stát. To, že mě před tolika lidmi objal, mě vyvedlo z míry, možná dokonce i víc, než když mu přede mnou prvně spadly kalhoty. Přemýšlel jsem, kolik z těch novinářů, kteří nás právě vyfotili, asi tak bylo z Čech a jaké titulky se k tomu v pondělí v novinách objeví. Ještěže je bulvár v Československu ani ne rok po revoluci zatím stále spíš v plenkách, být to tady v Německu, tak bych se možná nestačil divit, co by zítra v Bildu² vyšlo. Naštěstí je náměstek českého ministra školství radostně se objímající a líbající s jiným chlapem v loži na boxu pro německý bulvár více méně stejně neviditelný, jako je pro zatím nezkušené české paparazzi nezajímavý, takže zítra o mně nebudou psát téměř určitě nic, děje se mnohem víc zajímavějších věcí.

Snad kdybych byl alespoň bývalý herec a ne pouhý učitel odněkud ze severu, o kterém jaktěživo neslyšeli, tak se možná budou obtěžovat vidět v tom objetí i něco víc než jen prostou, i když trochu nepochopitelnou, radost z vítězství jakéhosi dosud téměř neznámého německého boxera. Školství však nikdy a nikde zvlášť zajímavý resort nebyl, dodnes není a nejspíš ani nikdy nebude a nějaký český náměstek pro sport a tělovýchovu je tudíž pro jedny i druhé jen fádní zaměnitelnou figurkou, jakých je všude dvanáct do tuctu. Uvidí tak jen dva objímající se rozradostněné muže oslavující sportovní úspěch, možná snad až trochu příliš vřele, možná snad až trochu moc na těsno a možná snad až trochu nepřístojně k tomu, kde se zrovna nacházejí, ale nakonec jsme exoti z východu, ledacos nám projde dokonce i ve VIP lóži. Nikomu to nepřijde zase až tak moc pozoruhodné, přestože je to ve skutečnosti o dost zajímavější příběh, než si kdokoliv z nich dovede byť i jen představit, a šikovný bulvárista by z toho nepochybně dokázal udělat slušný blockbuster, kdyby tedy trochu zapátral, což však téměř jistě neudělá, a tak zítřejší sportovní přílohy německých deníků nadšeně poreferují o překvapivém vítězství Antona Volfa v polotěžké váze a tím to skončí.

Setřásl jsem tedy zábrany, nečekanou příležitost chytil do náruče, políbil na čelo a radostně nadzvedl do vzduchu. Té chvilky mého zaváhání si opojený radostí nejspíš ani nevšiml a polibek mi i se slovy, která si jinak jen cudně šeptáme v osamělém přítmí, vrátil přímo na ústa, pak s radostným hvízdnutím zamával směrem k ringu a s omluvným pokrčením ramen si sundal překážející sako. Nikdo kromě mě nemohl to vyznání v hukotu přeplněné haly slyšet, dokonce ani těch pár lidí stojících přímo vedle nás, všechna slova okamžitě spolehlivě pohltila kakofonie skřípavé hudby a hlasatelova plechového hlasu opakujícího ze všudypřítomných reproduktorů sice více méně stále dokola totéž, ovšem zato stále hlasitěji, vše navíc prokládané jen pozvolna polevujícím potleskem a výkřiky ze zaplněného hlediště. Lidé se ozývali opravdu bouřlivě, až mě překvapilo, s jakou samozřejmostí pro ně byl Tonda Anton a byl jejich. Jistěže to bylo dobře a na tom, že je to pořád náš Toník, to samozřejmě nic neměnilo, ale stejně to pro mě bylo zvláštní, přestože jsem to vlastně celé způsobil.

KAPITOLA 1.

Odpolední sluníčko se definitivně přehouplo přes chalupu a špalek před dřevníkem konečně zakryl úlevný stín. Čekal jsem na tu chvíli celé odpoledne, na mraky to dnes totiž opravdu nevypadalo, a pokud jsem chtěl uskutečnit svůj plán bez újmy na zdraví, tak nezbývalo než pokorně vyčkat na příchod podvečera. Léto totiž na rozdíl ode mne bylo právě na vrcholu sil a já chtěl jít štípat dříví, což se na odpoledním slunci v polovině července při zdravém rozumu opravdu dělat nemá. Bez ohledu na to, že by to nepochybně vypadalo efektně, tak úpal si na samotě u lesa dokonce i učitel na prázdninovém antisocializačním detoxu přivodí pouze v případě, že je zároveň i úplný blb, a až tolik mě opakované pobyty v mládežnických kolektivech prozatím nepoznamenaly. Pud sebezáchovy i základní kognitivní funkce zůstávaly, přes veškerou každodenní snahu studentů střední odborné školy strojní a dopravní, doposud zachovány ve stavu věku přiměřeném, přesněji tedy ve stavu mému věku přiměřeném, do telecích let po vzoru svých studentů jsem se také ještě vracet nehodlal.

Ačkoliv, jak kdy a jak v čem. Některé nenávratně zmizelé radosti mládí, které jsem si před dávnými lety nechal pošetile a marnotratně proklouznout mezi prsty, bych si po pravdě přivolal zpět do života docela rád, pokud by to tedy šlo, jako že to samozřejmě nejde, neb stvořitel, ať už jím byl kdokoliv, si dal v pravdě záležet, aby život netrval věčně, mládí uteklo rychle a především čas aby vždy běžel jen jedním směrem. Nicméně senilita mě také ještě neschvátila a to, že k nejbližšímu telefonu je to i vzdušnou čarou přes pět kilometrů, jsem tak či onak dosud nezapomněl a potencionální důsledky si uvědomoval. Navíc se mi podvečer vlastně i docela hodil do scénáře, ohánět se celé odpoledne sekerou bez jistoty, že k tomu budu mít i příslušné obecenstvo, by bylo v dané situaci zbytečně vyčerpávající. 

Ono do zimy bylo tehdy samozřejmě ještě daleko, a jestli bych tu kupu dřeva zdolal za týden nebo třeba i za měsíc, bylo vcelku lhostejné, a pokud bych ta polena naštípat opravdu nutně musel, mohl jsem si to dílo snadno vzít do kůlny za dřevníkem a být celé odpoledne pěkně pod střechou. V tom případě by na mě ovšem nebylo vidět a já zrovna potřeboval, aby mě vidět i slyšet bylo alespoň na dvě stě metrů. Už nejméně dva dny mě totiž někdo sledoval, a protože jsem tak trochu tušil, kdo mě to sleduje a snad i proč, měl jsem v hlavě plán, jak ho vylákat ven, tedy ve skutečnosti spíš jak ho vlákat do pasti, nebo alespoň zjistit, že se mýlím.

Prvně jsem to zaznamenal v sobotu po setmění, chystal jsem se natáhnout do odpoledne na zápraží napuštěných necek a užít si po krk ponořený s knížkou a Mozartem tlumeně znějícím z gramofonu v chalupě svoji pravidelnou večerní siestu, když jsem si na půl oka všiml, že na posedu u lesa někdo sedí a kouří.

Na první dobrou jsem tomu vlastně ani nevěnoval příliš pozornosti, to, že tam každou chvíli vysedával nějaký pomatený myslivec, bylo celkem normální, nakonec trvalo dobře celé jedno pivo, než mi došlo, že tu něco nehraje. Nebyl totiž ještě ani konec července, jediné, na co by tam jakýkoliv myslivec mohl legálně číhat, byli divočáci, a to mi nepřišlo zrovna pravděpodobné. Musel by být totiž, pominu-li tu a tam přehlížený fakt, že mimo honební termíny tu beztak vůbec střílet nesmí, opravdu hodně slabomyslný, nebo bystrozraký. Pole s ječmenem bylo ještě nesklizené a černé prase by potmě mohl vidět, tak jedině kdyby nad rypákem mělo něco jako havířskou čelovku.

Pak mě napadlo, že by to mohl být o něco méně pomatený fotograf číhající na jeleny, nebyl by nakonec první. Od té doby, co začala televize před nějakými dvaceti lety pravidelně vysílat Lovy beze zbraní³, jsem tu už hostil nejednoho promočeného a promrzlého zoufalce. Nezkušení amatéři dychtící po pěti minutách televizní slávy dost často zapomínali, že zima tu začíná brzy a ranní mlha se z Labských lesů jen tak snadno nezvedá. Nicméně ta komplikace s ječmenem nastojato platila pro lovce s objektivem úplně stejně jako pro toho s kulovnicí. Navíc náruživí sudokopytníci to pole využívali ke svým vizuálně efektním, a tudíž i fotogenickým soubojům logicky vždy až s přicházejícím podzimem, říjen se nakonec nejmenuje říjen jen tak pro nic za nic, takže to taky nesedělo.

Další variantou byla StB⁴, ale možnost, že by si soudruzi cenili moji překladatelskou činnost až tolik, aby na mě nasadili sledování i tady, se mi také zdála trochu přitažená za vlasy, jednak mi to přišlo k relativní bezvýznamnosti mé osoby až nepřiměřeně náročné, a hlavně k tomu měli jiné a schůdnější prostředky. Na to, aby o mně věděli, co potřebují, bohatě stačila soudružka poštmistrová, lustrující s horlivostí veškerou místní poštu už léta, a hajný Duda, který se coby držitel odznaku pomocníka Pohraniční stráže⁵, na rozdíl od poštmistrové, ani nepokoušel skrývat, že bez výjimky šmíruje úplně všechny. Navíc okolnosti týkající se mého skromného podílu na rušení klidné nevědomosti pracujícího lidu se mnou příslušný soudruh vyšetřovatel podrobně probral už dobře před měsícem a podle mého odhadu pochopil už tehdy, že jsem jako zájmový objekt spíš nepoužitelný. Žádný disident⁶ jsem nikdy nebyl, nic protirežimního jsem jaktěživo nepodepsal, všechny charty⁷ i anticharty⁸ kolem mne jen bez povšimnutí prošly a kromě toho, že z minulosti samozřejmě znám pár lidí, kteří normalizační⁹ soudruhy méně nebo i trochu více štvou a já nikdy necítil potřebu se jim kvůli tomu vyhýbat, jsem až do teď byl jen tichý nezajímavý pěšák. Občan, co si hledí svého, příspěvkové známky si do průkazky ROH¹⁰ lepí bez reptání, k volbám i do průvodu¹¹ vždy spořádaně chodí, a když na něho dojde řada, připraví se žáky i agitační nástěnku k výročí Vítězného února¹². Chuť přimalovat Gottwaldovi¹³ vracejícímu se právě z Hradu¹⁴ rohy jsem sice měl pokaždé, ale nikdy jsem to samozřejmě neudělal. 

Na druhou stranu věřím, že pokud by mě ten arogantní nadporučík zabásnout mohl, asi by to býval bez váhání udělal, chuť na to nepochybně měl, viděl jsem mu to na očích, bohužel pro něho ty zprávy MAAE¹⁵, o jejichž překlady jsem neblahou shodou okolností přišel, sice agentura ve Vídni skutečně vydala pouze neveřejně, nicméně v Moskvě kupodivu následně vyšly docela otevřeně, byť jen ve věstníku Sovětské akademie věd¹⁶, a trochu nepřesně přeložené, čistě formálně na nich ovšem tím pádem nic tajného být nemohlo. Nehledě na to, že s důvěrnou povahou těch materiálů mě předem nikdo neseznámil, natož aby mi dal něco jako mlčenlivost i podepsat. Ostatně pokud by tak skutečně označené byly, nemohl by si k nim exsoudruh jako já ani čuchnout, natož je dostat na překlad. Z ministerstva mě totiž pro ztrátu důvěry vymístili na Střední průmyslovou školu strojní a dopravní v Děčíně už před pěti lety, když se moje žena i s dcerou po týdnu stráveném v Jugoslávii namísto zpátky v Praze objevila tak trochu nečekaně v Mnichově a už tam i zůstala.

Ovšemže nejsem tak naivní, abych si myslel, že té mojí historce skutečně uvěřili, ale vyvrátit ji také nemohli. Poté, co se opisy těch materiálů začaly nekontrolovatelně šířit republikou, musel sice být náměstek ministra školství soudruh Krulich urgentně převezen se srdeční slabostí do Ikemu¹⁷ a následně nastoupit na dlouhou zdravotní dovolenou, ale mohl jsem snad já za to, že mi někdo vykradl skříňku na plavečáku dřív, než jsem dotyčný materiál stihl řádně odevzdat? No, jistěže nemohl. Nutno dodat, že líto mně soudruha náměstka nebylo ani dost málo, zajímalo ho na tom totiž tak akorát to, jestli mohou děti na pionýrských táborech konzumovat volně rostoucí lesní plody, aniž by jim hrozila nějaká újma bezprostředně ohrožující jeho kariéru. Co bude za pár desítek let mu bylo ve skutečnosti úplně jedno, bylo mu dvaašedesát a vlastní děti na rozdíl od bezbřehých ambicí neměl. Kariérní komunista jako podle příručky, než se dal v padesátých letech na politiku, tak byl v Podmoklech ševcem. Počítám, že ještě na jaře netušil, ani co je to izotop¹⁸, natož aby byl schopen rozlišovat mezi izotopy jodu a cesia¹⁹. Na druhou stranu jako bývalý vedoucí katedry marxismu-leninismu²⁰ věděl, že pokud jde o pravdu, tak spoléhat se výhradně na zdroje z Moskvy je vyslovený nerozum, a tudíž si k překladu z ruštiny objednal i překlad německé verze původní zprávy.

Pár docela dobrých němčinářů v baráku samozřejmě měl, k jeho smůle ovšem ani jednoho, u kterého by byla jistota, že jeho nedůvěru k sovětským zdrojům okamžitě nepropálí ministrovi, což představuje v situaci, kdy si brousíte zuby na jeho místo trochu problém, a tak to, ze staré známosti a trochu na partyzána, kterým ostatně alespoň na papíře i kdysi dávno byl, svěřil mně. Dokonce i dost okatě naznačoval, že jen co bude vhodná politická konstelace, vezme si mě do významné pozice na úřad zpět, což neopomněl i opakovaně zdůraznit. Dost špatně mě ovšem odhadl, jednak jsem si ještě celkem dobře pamatoval, jak mě před pěti lety nechal bez skrupulí z ministerstva na hodinu vyrazit a na rozdíl od něho jsem navíc já jedno dítě měl a jedno mi to tudíž nebylo kupodivu ani za ty ostatní, což soudruh náměstek zjevně nečekal. Taková trochu rodičovská solidarita, dokonce i když to moje žilo s bývalkou už pět let v Bavorsku, kde se pro jistotu někde vyorávaly i brambory, nebo možná právě proto.

Šatnářka na plavečáku sice nechápala, proč dělám takový virvál kvůli kupičce popsaného papíru a staré odřené tašce, nicméně protože jsem naléhal opravdu hodně hlasitě, tak mi nakonec vedoucího zavolala a ten následně s tisícerými obavami v očích a stejně tisícerými omluvami povolal strážníky z místního oddělení SNB²¹, aby vše důkladně vyšetřili. Byl to popravdě úžasný tyátr, skutečně jsem si to užil, a to dokonce hned nadvakrát. Poprvé když jsem pozoroval ty dva uniformované matlaly, marně se pokoušející z mokré skřínky odebrat nějaké alespoň trochu použitelné otisky, zatímco jejich všudypřítomným chlorem zblblý služební Alík zmateně očmuchával zadek každého naháče procházejícího tou dobou právě náhodně kolem, a že těch zvědavců tedy bylo, no a potom ještě jednou, když si protokol z ohledání místa činu pořízený za mé drobné asistence na místní služebně nadstrážmistrem Hrdinou četl onen oslizlý estébák²², který mě dva týdny na to ve věci ztráty důvěrných materiálů ministerstva školství ČSR vyslýchal.

Musel jsem ovšem poctivě připustit, že jsem měl v té věci i notnou dávku štěstí, syn na místo činu povolaného nadstrážmistra Hrdiny byl totiž již čtvrtým rokem studentem tříletého učebního oboru lodník a mně připadla ta pochybná úloha být mu po tu dobu učitelem němčiny a tělocviku. Pana otce jsem sice na třídních schůzkách viděl pouze jednou, nicméně se i tak ukázalo, že byl vcelku dobře obeznámen s tím, jakou roli ve vztahu k budoucímu profesnímu uplatnění jeho syna mám, a choval se ke mně tudíž s náležitým respektem a úctou. Dokonce by se dalo říct, že až poněkud servilně, ačkoliv v mém případě nemusel, němčina mladému Hrdinovi, pominu-li písemný projev, docela šla a v tělocviku přímo vynikal.

Po tříhodinovém sledování urputného zápasu nadstrážmistra Hrdiny s psacím strojem Conzul²³ a mým diktátem jsem pak naznal, že se u kolegy Vávry, který jeho synka hodlal opětovně nechat propadnout z matematiky, musím přimluvit, aby byl tentokrát při klasifikaci shovívavější, ten chlapec za to, že je tupec, opravdu nemohl. Kolegu Vávru jsem následně skutečně ukecal, i když jsem mu to s tím psacím strojem a soudruhem otcem nadstrážmistrem musel vyprávět docela podrobně a navíc dvakrát, poprvé totiž při poslechu dost hýkal, takže mu utekly některé pikantní podrobnosti. Nakonec to tedy pro všechny zúčastněné dopadlo vlastně všechno vcelku dobře, byť mladý Hrdina nejspíš netušil, že za úspěšně složené závěrečné zkoušky vděčí nezjištěnému pachateli, který v blíže neupřesněné době mezi jedenáctou a třináctou hodinou dne 30. května 1986 vykradl moji skřínku na plavečáku.

Já už sice na ministerstvu nemám šanci ani na místo pomocného vrátného, ale jinak mě soudruh vyšetřovatel musel nechat jít, dokonce mi ani nezkusil dát kromě protokolu cokoliv dalšího podepsat. Ostatně, kdybych ve svém kamrlíku na internátu dva týdny marně nečekal na opravu karmy²⁴, nikdy by se to nestalo, což jsem také při odchodu neopomněl s lítostí zdůraznit. Opravář, který pak docela nepřekvapivě dorazil hned druhý den v podvečer, zjistil po pečlivém ohledání spotřebiče, že opravdu nefunguje, načež frustrovaně očistil vrstvu mastnoty ze zaneseného hořáku a po nezbytné demonstraci opětovně nabité funkčnosti přístroje zklamaně odešel. Choval se ovšem, kromě okamžiku kdy velice podrážděně odmítl za ochotu nabízenou placatku domácí meruňkovice, až nezvykle distingovaně, dokonce nechtěl ani podepsat opravenku, takže soudím, že asi nebyl tak úplně od plynáren, nejspíš nějaký externista. Ještěže trocha vyjetého oleje a sazí z výfuku Škody 105²⁵ dovede vyřadit plynový spotřebič tak snadno, jinak bych to měl s vysvětlováním toho politováníhodného incidentu určitě o dost složitější. Takto bylo jistě zcela pochopitelné, že když jsem se před cestou do Prahy potřeboval po čtyřech dnech bez sprchy umýt, nezbylo mi vzhledem k nezvykle teplému počasí nic jiného než využít služeb veřejného sportoviště.

Přestože to tedy prozatím minimálně dočasně usnulo, rozhodl jsem se i tak raději uchýlit na léto do více méně dobrovolného exilu a prázdniny strávit v tichém osamění na chalupě po předcích. Nechtěl jsem kohokoliv z přátel a známých přivádět do zbytečných rozpaků natož do potíží s StB⁴. Na neurčito jsem pak pro jistotu pozastavil i své dosud celkem pravidelné výlety do víru velkoměsta. O mých návštěvách veřejných lázní soudruzi totiž nejspíš zatím nevěděli a bylo víc než vhodné, aby to tak i, pokud možno, zůstalo. Byl jsem si jistý, že v opačném případě by si to ten arogantní nadporučík bezpochyby pro sebe nenechal a určitě by mě tím zkusil nejprve ohromit a následně zlomit, a takové uspokojení jsem mu v žádném případě dopřát nehodlal. Každé hrdinství má totiž svoji cenu a ta moje mohla být určitě i o dost vyšší než jen dočasný monogamní vztah s vlastní pravačkou. Chalupa na okraji posledního pole před hranicí do Saska, mi tak jako samoprofylaktický azyl přišla docela příhodná. Doufal jsem, že až se přirozeně rozptýlí radiace z jodu¹⁹ a pro tu z cesia¹⁹ soudruzi²⁶ vymyslí nějakou vhodnou báchorku, mohl bych být s novým školním rokem zase jen bezvýznamný a nezajímavý učitel ze střední. Ten neznámý na posedu pod lesem mě ovšem o můj předstíraný bohorovný klid ze dne na den připravil, a pokud jsem ho chtěl získat zpátky, potřeboval jsem vědět, kdo to je a proč to dělá.

V neděli jsem si proto už dával pozor. Rozžhavená cigareta je ke smůle každého nepozorného šmíráka při dobrém zatemnění naštěstí vidět na kilometry, natož tedy na sotva dvě stě metrů. Nějaké ty dioptrie už sice mám, ale slepý ještě zdaleka nejsem. Byl tam znovu. Jednou by to samozřejmě mohla být náhoda, ale dva dny po sobě už jakoukoliv nahodilost téměř vylučovaly. Ráno jsem se tam tedy vybaven plechovou bandaskou po babičce vypravil podívat. Pomalu jsem obcházel maliní, předstíral soustředěný sběr radiací povzbuzených lesních plodů a ohledával terén. To, co jsem našel, však bylo jen víc dalších otázek bez smysluplných odpovědí. Estébáci²² by totiž nejspíš přijeli autem, já ovšem našel na lesní cestě jen stopy od motorky, navíc nic moc motorky, tipoval jsem nanejvýš nějakého fichtla²⁷, a to v žádném případě nepasovalo. Na tajný to bylo málo a na hajnýho zase moc, ten měl, pokud jsem si pamatoval, jen starou Ukrajinu²⁸, na které své stodvacetikilové tělo zvládal udržet stěží na rovné silnici, vykotlanou lesní cestu by se s ní určitě zdolávat neodvážil a potmě už vůbec ne. Nahoře na posedu pak byly čtyři vajgly od Peter²⁹ a dva použité papírové kapesníky. Estébáci²² by po sobě, předpokládám, uklidili. To, že jsou to hovada, ještě neznamená, že jsou zároveň i úplní diletanti, a hajný léta kouřil Startky³⁰ bez filtru.

Odpoledne jsem tedy nejprve velice nápadně odvezl na poštu nějaké překlady, soudružka poštmistrová si jistě dobře povšimla, že balíček byl pro Státní technické nakladatelství³¹, takže jsem jí snad ušetřil práci s jeho rozebíráním a opětovným balením, i když jsem na druhou stranu pragmaticky spoléhal na to, že i tak to nahlásí, protože alibi se pro jednou mohlo hodit. Potom jsem zamířil nejprve do konzumu³² a následně do přilehlé hospody, což byl i hlavní cíl mé vyjížďky do civilizace. Jednak jsem skutečně potřeboval doplnit zásoby, no a pokud chcete na vsi sehnat kromě proviantu i nějaké informace, tak kam jinam pro ně jít než do hospody. Hospodský a vedoucí prodejny potravin Lidového spotřebního družstva Jednota³³ v jedné osobě soudruh Jíra měl naštěstí vždy velice detailní přehled o všem, co se ve vsi šustlo, a tak když jsem mu dvakrát vychválil španělského ptáčka, kterého mi naservíroval k obědu, vyslepičil vcelku ochotně všechno, co věděl. Nebylo toho sice mnoho, ale mně i to málo nakonec stačilo.

Kromě několika skupinek projíždějících cyklistů, z nichž se na pivko a guláš zastavila jen hrstka, se tu přes víkend údajně objevily už jen dvě postarší Němky, daly si oběd, vyptaly se, kudy na hřbitov, tam prý pobyly asi hodinu a pak hned odjely směrem na Hřensko. Což, jak Jíra smutně poznamenal, bylo pokud šlo o turistický a vlastně i jakýkoliv jiný ruch v obci pro uplynulý víkend vše. Nikdo přespolní se tu jinak, pokud on ví, neobjevil a jediný, kdo má někoho na baráku, je stará paní Volfová. Franta jí tu prý na prázdniny nechal Tondu a odjel na dlouhý turnus. Když jsem se nad tím zamyslel, byl jsem si skoro jistý, že jsem s pátráním po neznámém šmírákovi právě úspěšně skončil. Ne že bych to nevěděl, s Frantou jsem byl v hospodě den předtím, než odjížděl, a že tu Tondu u mámy nechá, se samozřejmě zmínil, nevěnoval jsem tomu tehdy ovšem pozornost, odkýval jsem mu, že se na mladého sem tam kouknu, případně pomůžu, kdyby se něco dělo, a pustil jsem to z hlavy.

Teď se mi to ale trochu rozleželo a možná i začalo dávat smysl. Tonda by se sice teoreticky měl asi spíš učit na maturitu, ale na srpnový termín měl odložená pouze praktika, odbornou praxi totiž dojížděl až po mistrovství republiky, a protože je ředitel kovaný soudruh³⁴ a závistivá svině k tomu, tak ho ke zkoušce v červnu už nepustil. Volného času měl tedy víc než dost, na vázání špagátů se ve skutečnosti moc připravovat nemusel a tréninky přes prázdniny nebyly. Nehledě na to, že stará paní už ve svém věku obstará tak sotva slepice, se kterými chodí také spát, že by zvládla po večerech ještě uhlídat i motivovaného adolescenta, byla představa dost iluzorní.

Domů jsem se vrátil někdy po třetí a zahájil přípravy na operaci Nezvaný šmírák. Neobnášelo to naštěstí nic náročného, stačilo naostřit sekeru, ke špalku vyskládat nějaká vyschlá polena a do necek nanosit vodu, aby se ještě do večera stihla na sluníčku příjemně prohřát. Ne že by v chalupě nebyla koupelna, ale v létě jsem se vždycky naložil do vody raději venku, bylo to mnohem příjemnější než se jen tak po horkém dni odbýt rychlou sprchou. Jednak to vzbuzovalo sentimentální vzpomínky na dětství, kdy mi je dědeček v horkých dnech dával na zápraží celé léto a kromě toho, že to bylo prostě příjemné, to navíc šetřilo i jímku. Dostat sem ze vsi fekál³⁵ mě jinak v hospodě pokaždé stálo nejméně dvě rundy. Zato necky jsem ráno prostě vylil do trávníku, kterému to nijak nevadilo, spíš naopak. Tentokrát ovšem to moje cachtání mělo být navíc i hlavním bodem večerního programu.

Když bylo vše připraveno, vytáhl jsem si pod stříšku do altánu psací stroj a předstíral práci. Pro samé napínání uší, abych náhodou nepřeslechl přijíždějící motorku, mi ovšem dokonce ani to předstírání moc nešlo, sem tam jsem klepl do kláves a jinak s tužkou v ruce dělal, že soustředěně přemýšlím. Sluch jsem nakonec namáhal vcelku zbytečně, ne že by snad přímo burácela, byl to podle zvuku nanejvýš Pionýr³⁶, ale to, že kolem půl šesté to jelo po lesní cestě a pak to tam někde i zastavilo, se přeslechnout opravdu nedalo. Zaklapl jsem stroj, papíry složil do desek a vyrazil do akce. Sekerou jsem se oháněl efektně, ovšem i obezřetně, neměl jsem v úmyslu se zase tak moc unavit, nejsem už žádný mladík, mělo to hlavně z dálky vypadat dobře, o nic jiného nešlo. Po očku jsem nenápadně sledoval posed a hledal známky lidské přítomnosti. Ať už tam byl kdokoliv, nepochybně tam opět byl. Zapálenou cigaretu sice vidět nebylo, ale směrem od lesa se párkrát dost nepřirozeně zablesklo, podle všeho měl neznámý dnes snad dokonce i dalekohled. Usmál jsem se pod vousy, sekeru zaťal do špalku a sundal propocené tílko. Pěkně jsem se protáhl, udělal pár dřepů, předklon, úklon, doleva, doprava, pak to ještě několikrát zopakoval, u jabloně na závěr dlouze vypustil přeplněný močák a nakonec nenuceně zmizel v domě.

Když jsem se po necelé půlhodince objevil opět venku, stáhl jsem si bezostyšně trenky, nestydatě prohrábl rozkrok a s otevřeným pivkem, dvěma namazanými chleby a knížkou se zanořil do necek. Voda příjemně chladila a já si dost škodolibě představoval, jak z toho všeho musí být tomu na posedu naopak pořádné horko, pokud je to tedy ten, kdo si myslím, že to je, a dělá tam to, co si myslím, že tam dělá, a co tam nepochybně dělal i včera. Pravdou bylo, že jsem měl chuť dělat to samé, a když ne já, tak moje péro tu chuť mělo určitě, už dost dlouho totiž jeho pohyby v žádném ohledu neodpovídaly Archimédem popisovaným zákonitostem o chování těles do kapaliny ponořených, nejspíš se tak úplně doslova nedají aplikovat i na tělesa ponořená a zároveň ztopořená, což starému filosofovi ovšem nelze, myslím spravedlivě vyčítat. Přemýšlel jsem, jak s tím naložit, přece jen mi bude příští rok padesát a doby, kdy jsem zvládal tři čísla za večer, už byly jen notně vzdálenou minulostí, přestože jsem jinak pořád ještě celkem ve formě, tak v tomhle věk prostě neukecáte dokonce ani v dlouhodobé úzké kooperaci se záhonem celeru, který navíc nemám nijak v lásce.

Nakonec jsem v prvním kole pokušení odolal. Usoudil jsem, že udělat se zpola krytý hranou od necek by zamýšlený účel naplnilo jen částečně, anebo vůbec. Namísto úlevného vypuštění nahromaděného přetlaku jsem se rozhodl, že ten tyátr ještě naopak trochu okořením. S vyzývavě trčícím přirozením jsem vlezl do chalupy, přinesl si holení, do necek přistrčil starou židli a jal se, se stehny široce roztaženými směrem k lesu, pečlivě zbavovat intimní partie přebytečného ochlupení, když jsem byl konečně hotov s veškerou choulostivou hygienou, nedalo se to ovšem už vydržet a s prohnutím to ze mě vyletělo na pár tahů mokrou dlaní, jen tak tak, že jsem si k tomu stihl alespoň stoupnout.

Výstřik to byl ovšem s ohledem na moje léta více než slušný. Nastřádaná třídenní zásoba vcelku vtipně přistála obloukem v téměř metr vzdáleném kameninovém kořenáči s petrželí, kterou na rozdíl od celeru dávám téměř do všeho. Kdybych se tam chtěl trefit, tak se mi to asi nepodaří, i když na vojně jsem v závodech na přesnost býval docela úspěšný, ale to už je přece jen dost dávná historie.

-------------------- rejstřík pojmů --------------------

1. Také troky, nízká, shora otevřená nádoba podlouhlého tvaru obvykle vyrobená z trojice dlouhých prken, která tvořila dno a boky a dvou kratších prken tvořících čela. V minulosti patřily k základnímu vybavení každého hospodářství. Sloužily jako víceúčelová nádoba na vodu, s níž bylo třeba pracovat především při ručním praní oděvů, ale také například při koupání, případně při zabíjačkách.
2. Německý bulvární deník založený roku 1952 nakladatelstvím Axel Springer.
3. Besední pořad s milovníky přírody a myslivosti vysílaný Československou televizí od roku 1962. Do studia byli zváni mimo jiné i fotografové přírody.
4. Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci), složka Sboru národní bezpečnosti vykonávající zpravodajské činnosti, zaměřené na boj proti „vnitřnímu“ a „vnějšímu“ nepříteli. Fakticky se jednalo o politickou policii a zpravodajskou službu. Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru.
5. Dobrovolný spolupracovník Pohraniční stráže z řad civilního obyvatelstva. Působil především v místě svého bydliště a svými informacemi měl pomáhat odhalovat osoby snažící se narušit hraniční režim.
6. Označení pro jednotlivce a skupiny, jež veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiální vládnoucí ideologie.
7. Charta 77, neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala politickou státní moc zejména za nedodržování lidských a občanských práv. Dokument je pojmenován podle roku 1977, kdy byl sepsán.
8. Podpisová kampaň zorganizovaná komunistickou vládnoucí mocí jako odmítavá reakce na prohlášení Charty 77⁷.
9. Období po srpnu 1968, kdy byl intervencí armád Varšavské smlouvy zastaven demokratizační proces v Československu. Potřeba normalizace poměrů byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření následujících bezprostředně po srpnu 1968. Pojem normalizace je historicky vztažen k celému období až do listopadu 1989, během něhož již sice normalizační proces přímo neprobíhal, ale normalizační opatření zůstávala v platnosti.
10. Celým názvem Revoluční odborové hnutí, monopolní odborová organizace v Československu mezi lety 1945 a 1989. Členství zaměstnanců v ROH bylo prakticky povinné a automatické.
11. Každoroční masový průvod oficiálně organizovaný v socialistických zemích v rámci oslav Svátku práce připadajícího na 1. května (První máj). Účast na oslavách Prvního máje byla nepsaně povinná a nadřízení, případně učitelé měli nařízeno kontrolovat účast svých podřízených či žáků.
12. Vítězný únor či jen Únor, pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948.
13. Klement Gottwald, československý komunistický politik. Po druhé světové válce předseda vlády a poté od roku 1948 až do své smrti v roce 1953 prezident Československa. Byl přímo odpovědný za smrt mnoha desítek odpůrců komunistického režimu, ale i svých vlastních spolupracovníků.
14. „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky.“ První věta z projevu Klementa Gottvalda, který pronesl ke shromážděnému davu na Václavském náměstí v Praze dne 25. února 1948. Tento okamžik¹² je považován za počátek čtyřicet let trvající komunistické diktatury v Československu.
15. Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Mezinárodní organizace dohlížející na pravidla mírového využívání jaderné energie. Její hlavní sídlo se nachází v Rakousku ve Vídni.
16. Akademie věd Sovětského svazu (AV SSSR) byla nejvyšší vědeckou institucí Sovětského svazu v letech 1925 až 1991. Reprezentativním časopisem Akademie byl od roku 1931 Věstník Akademie věd SSSR.
17. Institut Klinické a Experimentální Medicíny. V době před rokem 1990 sloužil mimo jiné i jako špičkové lékařské pracoviště pro nejvyšší politické a stranické představitele.
18. Atomy téhož chemického prvku se stejným počtem protonů a rozdílným počtem neutronů. Izotopy některých prvků jsou nestabilní a podléhají radioaktivnímu rozpadu.
19. Oblak z hořícího reaktoru po výbuchu Černobylské jaderné elektrárny rozptýlil nad velkou částí Evropy množství radioaktivních materiálů, zejména pak radionuklidy jódu a cesia. Přičemž radioaktivní izotop jodu (I-131), má krátký poločas rozpadu a z větší části vymizel během několika týdnů po havárii, zatímco radioaktivní izotop cesia (Cs-137), má poločas rozpadu cca 30 let a v mnoha částech Evropy je v půdě a některých potravinách stále měřitelné.
20. Filosofický směr vycházející z teoretických prací Karla Marxe, který byl po vítězství komunismu v Sovětském svazu spojen s leninskými zásadami řízení a správy státu jako diktatury revoluční strany, která ovládá všechny aspekty společnosti, od politiky a ekonomiky až po soukromý život. V období mezi lety 1950-1989 byl povinnou součástí jakéhokoliv vysokoškolského studia v Československu.
21. Sbor národní bezpečnosti, hovorově také esenbáci, byl ozbrojený, vojensky organizovaný sbor, působící v Československu v letech 1947–1991. Jeho složka označovaná jako takzvaná Veřejná bezpečnost (VB) vykonávala obvyklé policejní činnosti včetně administrativy registru osob, vozidel, zbraní apod. Formálně byla jeho součástí i Státní bezpečnost (StB)⁴ vykonávající činnosti zpravodajské, zaměřené na boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli.
22. Hovorový (slangový) výraz pro příslušníka Státní bezpečnosti⁴.
23. Mechanické zařízení, umožňující psát text na papír. Využívá klávesnici skládající se z jednotlivých oddělených klapek, na nichž jsou uvedeny konkrétní znaky (písmena), jež je možné stiskem otisknout přes černou nebo barevnou textilní pásku na papír. Mechanický psací stroj CONSUL byl v Československu vyráběný stroj středních rozměrů, hojně užívaný mimo jiné i složkami státu.
24. Zobecněný název pro průtokový plynový ohřívač vody. Voda je v karmě ohřívána hořícím plynným palivem. Používá se v především v domácnostech a v místech s nižší spotřebou teplé vody.
25. Obchodní označení osobních automobilů nižší střední střídy typu sedan, které vyráběla československá automobilka AZNP v letech 1976–1986. V několika modifikacích byl společně s typem Škoda 120 nejpočetněji zastoupeným typem automobilu v Československu osmdesátých let minulého století.
26. Soudruh (ženská forma soudružka) je titul, který byl užíván jako úřední oslovení v Československu mezi lety 1948 až 1989. Jeho užívání v běžném vzájemném kontaktu nebylo obyvatelstvem mimo členy Komunistické strany nikdy plně osvojeno, naopak v některých situacích bylo používáno se záměrem takto jmenovanou osobu spíše znevážit.
27. Hovorové (slangové) označení motocyklu Jawa Pionýr vyráběného v Československu od padesátých až do osmdesátých let 20. století, dalším nepřesně užívaným názvem byla Jawa 50, odkazující na objem motoru (49,9 cm³).
28. Jízdní kola vyráběná Charkovským cyklistickým závodem v SSSR (dnes Ukrajina). Bylo známo svojí robustní a velice spolehlivou konstrukcí s vysokou nosností, která byla ovšem na druhé straně vykoupena i na svoji dobu neobvykle vysokou hmotností přesahující u některých modelů i 17 kg. V kombinaci s absentujícím systémem řazení se jednalo zejména v terénu o jen obtížně ovladatelný stroj.
29. Značka českých cigaret vyráběných od roku 1985 státní společností Československý tabákový průmysl, Kutná Hora. Patřily mezi cigarety středního segmentu a vyráběly se v řadě různých variant.
30. Hovorové (slangové) označení pro krátké bezfiltrové cigarety značky Start vyráběné státní společností Československý tabákový průmysl, Kutná Hora od šedesátých let 20. století.
31. Správně SNTL – Státní nakladatelství technické literatury, n. p. Od roku 1953 až do roku 1990 bylo prakticky monopolním vydavatelem technické literatury, příruček a učebnic z technických oborů.
32. Starší obecné označení pro obchod s potravinami a smíšeným zbožím denní potřeby užívané zejména na venkově.
33. Síť prodejen a provozoven družstevního obchodu s monopolem k obchodování na venkově. Po roce 1950 až do roku 1990 byl jejich družstevní status převážně formální a síť podléhala centralizovanému řízení a zásobování, byť ne zcela. Součástí její činnosti byl i nákup produktů od drobných pěstitelů a výkup sběrů lesních plodů a hub. Činnost prodejen spočívala především v zásobování vesnického obyvatelstva spotřebním zbožím, kde při neexistenci úzce specializovaných obchodů zajišťovaly takové provozovny téměř všechny běžné nákupní potřeby obyvatelstva. V menších sídlech byl součástí obchodu i provoz pohostinství.
34. Příklad pejorativního užití oslovení soudruh²⁶, v tomto spojení často funkcionáře formalisticky hájícího komunistická dogmata bez ohledu na jednotlivce.
35. Hovorové (slangové) označení pro fekální vůz zajištující odvoz splašků z odpadních jímek v místech bez veřejné kanalizace.
36. Zkrácené označení motocyklu Jawa Pionýr vyráběného v Československu od padesátých až do osmdesátých let 20. století, dalším hovorově (slangově) užívaným názvem byl například výraz fichtl.