Necky¹ 3/3

Nechtěl jsem, aby měl ze svého prvního sexu noční můru. Nebyl to samozřejmě můj nejlepší výkon, ale byl jsem rád, že to na rozdíl ode mne neudělal opilý někde v temnotě nad záchodovou mísou a namísto toho přišel o panictví s někým, koho dobře znal a s kým o něj přijít chtěl. Na pajdáku² nás tyhle věci sice neučili, ale podle všeho jsem to snad zvládl vcelku dobře.

KAPITOLA 3.

Poslední poleno se mi se zaduněním skutálelo k nohám, s funěním jsem ho odkopl směrem k hromadě čerstvé pořezané kulatiny a rozpálenou pilu opřel o kozu³. Tonda se narovnal, zhluboka nadechl a loktem si u toho setřel orosené čelo. Odhalený chomáč potem mokrých chlupů v jeho podpaždí ke mně stejně jako včera vyslal smysly omamující vjem. Původně odpoledne přijel vystrojený jako na tancovačku, bílá košile, dlouhé kalhoty, naškrobený límeček, oholený byl nejméně dvakrát a k tomu příšerně navoněný, tu levnou kolínskou jsem cítil snad ještě dřív, než se objevil na cestě. Teď byl polonahý, zaprášený a zpocený, chlupy na hrudníku se mu společně s poletujícím dřevitým prachem lepily na kůži, z vlasů mu do čela stékaly drobné potůčky potu a mokré trenky tu méně a tu více odhalovaly i to, co by asi neměly.

Nebo možná i měly, protože co se mu skutečně honilo hlavou, jsem pořád jen odhadoval. Zda všechny ty předklony, dřepy, protahování a prodrbávání, bylo nebo nebylo záměrné, bych s jistotou ani se dvěma zápočty z psychologie v pedagogice říct nedokázal. Zato jsem přemýšlel, kolik jsem asi za život mohl vidět scén, jež by byly erotičtější, než byla právě teď tato. Momentálně jsem si popravdě nemohl na žádnou vzpomenout, v náhlém prozření jsem však konečně dokonale chápal bezmocnost každého jednoho tělocvikáře, který se kdy nechal zblbnout studentkou. Neměl jsem moc pochyb, že jsem právě spolehlivě na téže cestě, snad jen s tím rozdílem, že Tonda, čistě formálně vzato, můj student už pár týdnů nebyl. Ne že by to mému svědomí ulehčovalo nějak přespříliš, ale na druhou stranu je s krizí středního věku každá výmluva či alespoň polehčující okolnost vždy vítaná.

„Jsme hotoví.“

Oznámil jsem tak trochu nadbytečně a vlastně jen proto, abych nějak rozproudil doposud trochu váznoucí konverzaci. Zatím jsme toho totiž mnoho nenamluvili, s přibývajícím dílem nám oběma sice ubývalo propoceného oblečení, ale náš hovor se jinak omezoval výhradně na polena, pilu a pivo. Oba jsme sice už nepochybně věděli, že to dřevo na zimu je pouhou záminkou a předehrou k čemusi očekávanému a neodvratnému, ani jeden z nás se ale zatím tu hranici, zpoza které by již nebylo návratu, překročit neodhodlal. Měl jsem samozřejmě v hlavě něco jako plán, scénář, ve kterém hrála roli polena, pila, pot, prach, voda a staré necky. Ovšem to byl jen plán a prozatím z něho došlo pouze na polena, pilu, pot a prach, což byla ta jednodušší část.

„Navrhuji sprchu a večeři, zasloužíme si to.“

Úlevně vydechl, protáhl se v kříži, procvakal si prsty na rukou, pak do sebe překvapivě zkušeně otočil zbytek obsahu lahve děčínského Bukanýra⁴ a vzápětí si bez omluvy i po chlapsku hlasitě odříhl. Nebylo se čemu divit, vzal jsem ráno v konzumu raději jen desítku, takže to bylo samé bublinky a v nose to dráždilo i zvětralé, nechtěl jsem ale, aby mi přemíra alkoholu úplně zatemnila zbytky rozumu, ačkoliv jsem si právě nebyl úplně jistý, že to kromě šimrání v nose a mýdlové chuti na patře něčemu dvakrát pomohlo. Vzduch nasycený drobnými částečkami řezaného dřeva a hutným pachem dvou námahou zpocených mužských těl se totiž téměř zhmotňoval chtíčem a já tušil, že na veškerá předsevzetí o mravopočestné zdrženlivosti a ostražité opatrnosti stárnoucího pedagoga zapomenu při první příležitosti, která se naskytne, a že se nějaká skutečně naskytne, tak o tom jsem naopak pochyboval čím dál tím méně.

Vypadal totiž najednou tak dospěle, až mě to samotného zarazilo, dokonce mi přišlo, že snad i připraveně, že možná sice netuší, na co vlastně, ale přesto je na to možná připravenější než já, ať už to má být nakonec cokoliv. Lidské povahy jsou, pokud jde o objevování světa, v zásadě jen dvě, jsou tu ti, kteří se před vším neznámým strachy preventivně rozklepou, a pak ti druzí dychtivě očekávající, co nového jim život přichystal. Asi bych měl být hrdý na svůj pedagogický um, k tomu prvnímu jsem ho totiž opravdu nikdy nevedl. Mohl jsem si namlouvat, že poslední zatáčku před cestou mlčenlivého šikanovaného mladíka šourajícího se se sehnutými zády k pokorné nicotnosti vybral na poslední chvíli hlavně díky mně, ale nebyla by to téměř jistě pravda. Tu přirozenou sílu a vzdorovitost předků měl totiž v sobě a já jí nejspíš jen pomohl najít správný směr, nic víc.

Zavedl jsem ho do chalupy, ukázal mu sprchu a sám se šel i s pekáčem již po poledni dopečené krkovičky vydýchat na zápraží. Cestou mě u dveří káravým pohledem zachytila matka, skoro jako kdyby ze záhrobí odtušila, k čemu se tu schyluje, a dávala mi jasně najevo, že to v žádném případě neschvaluje. Vždy se tvářila přísně, dokonce i na fotkách, nevzpomínám si, jestli se vůbec někdy usmívala, jestli to vůbec uměla. Přiznávám, že v dětství mi to chybělo, ostatní děti měly mámy a maminky, já měl odjakživa matku, oslovoval jsem ji sice mami, ale jako o matce jsem o ní přemýšlel, co pamatuji. Tátu si naopak vybavuji jen jako usměvavého, věčně rozcuchaného smíška, možná proto, že když na konci války⁵ zemřel, bylo mi sotva osm a nikdy jsem tak neměl možnost ho opravdu poznat, nikdy jsem nedostal příležitost ho skutečně rozhněvat nebo zklamat, nikdy jsme nedostali šanci odpouštět si navzájem své viny, spáchané křivdy, nesplněné sliby a nenaplněná očekávání. Zastřelili ho devátého května při povstání⁶ a matka to nikdy, když bylo třeba, neopomněla zdůraznit, přestože ve skutečnosti nebylo vůbec jisté, jestli to nebyla spíš nešťastná náhoda, nebo přímo jeho nešikovnost. Němci totiž tou dobou už byli z Prahy dávno pryč a táta prý jen odklízel tou dobou už zbytečné barikády⁷. Jiná a v mnohém lichotivější verze toho příběhu mluvila o opilém ruském vojákovi, mladé ženě a statečném muži, který ji za cenu vlastního života bránil před znásilněním.

Ať už to však ve skutečnosti bylo jakkoliv, nic to neměnilo na tom, že matka byla od té doby vdova po hrdinovi a ten kapitál dokázala zúročovat až do smrti. Nikdy se už nevdala, přestože ji tu jako mladou a potencionálně bohatou vdovu prý po válce naháněl každý, kdo měl kalhoty a volné místo na prsteníku, odolávala jim až do převratu⁸, a když se zakládalo JZD⁹, uvědoměle nahnala stračeny¹⁰ do společného hned mezi prvními, aniž toho kdykoliv v budoucnu byť jediným slovem zželela. Myslím dokonce, že ve skutečnosti všechna ta pole vždy upřímně nesnášela a direktivní kolektivizace zemědělství¹¹ jen bezbolestně vyřešila její dilema, zbavila ji vší té nekonečné dřiny, zvířecích výkalů, špíny i tlejícího smradu hnoje a kejdy, aniž by před tátovými rodiči nutně musela ztratit tvář. S rozoranými mezemi a scelenými poli¹² sice zmizeli kromě zajíců a koroptví i potencionální nápadníci, ale nezdálo se, že by jí to kdy nějak vadilo, spíš naopak.

Nevím ani, proč jsem tu fotku dávno nesundal, dcera ji tam na léta volný hřebík pověsila nejspíš z upřímného tehdy ještě napůl dětského sentimentu, když máma umřela, a já ji tam asi z podobného sentimentu dodnes ponechal. Udělala to každopádně bezelstně a neměl jsem jí to za zlé. Pro ni to byla prostě babička, babička, za kterou jezdívala na prázdniny, babička, která jí potajmu něžně rozmazlovala a které ona stejně potajmu svěřovala svá první dívčí tajemství. Trochu jsem na ni popravdě občas žárlil, ale opravdu jen trochu, protože tak to prostě bývá, ne každá dobrá babička nutně bývala i dobrou matkou. Fotku jsem sundal a s nevyřčenou omluvou ji strčil za skříň k Panence Marii¹³, která tam pro změnu matčinou rukou odpočívala od té doby, co umřela moje babička.

Pekáč s masem, chleba, hořčici a sklenici okurek jsem přesto venku pokládal na stůl roztěkaný a rozladěný. Dobrou náladu mi vrátilo až veselé chrupnutí okurky drcené mezi zuby, byla nakyslá a příjemně chladivá. Z chalupy ke mně doléhal zvuk tekoucí vody a já si uvědomil, že je mi pořád příšerné horko, jsem zaprášený od pilin a upatlaný zasychajícím potem. Trenky lepící se mi nepohodlně i tam, kam by skutečně nikdy neměly, mi připomněly, co jsem to vlastně původně chtěl udělat, než se mě matka pokusila ze záhrobí naposledy zviklat. Přišel čas na staré necky¹.

Ven vyšel vyzývavě zabalený jen v ručníku a chvíli po mně očima překvapeně pátral, trvalo mu několik dlouhých vteřin, než si konečně všiml, kde jsem. Pohled, kterým na mně poté ulpěl, byl zvídavý a všechno jiné jen ne cudný, do tváře se mi podíval jen letmo, místo toho jeho oči bezostyšně propátrávaly vodní hladinu kdesi pod úrovní mého pasu, ani se nesnažil to nějak nad míru maskovat. Namáhat se příliš nemusel, to, co hledal, jeho zvědavé oči našly docela snadno, voda byla průzračná a ani já falešně nepředstíral, že jsem náhle cudný jako nikdy nepolíbená panna. Jednak jsem jí v žádném z myslitelných ohledů už dávno nebyl a schovávat před ním to, co mohl vídat po tréninku ve sprchách už roky, beztak nedávalo smysl. I když to na druhou stranu nebyla tak docela pravda, nepočítám-li totiž včerejší večerní divadlo, viděl mé vzrušení v tu chvíli skutečně prvně. Rukou jsem rozčeřil hladinu, rozverně na něho cákl trochu vody a ukázal mu směrem ke stolu.

„Jídlo je tam, obsluž se sám.“

Vesele jsem se zajíkl smíchem nad hloupým nezáměrným rýmem a rozhodl se konečně překročit pomyslný Rubikon¹⁴.

„Co koukáš? Bylo mi horko a v létě se stejně raději koupu tady, ale to už přece víš, nebo se snad pletu a z toho posedu sem není dobře vidět?“

Začervenal se a sklopil hlavu, nešlo si ovšem nevšimnout, jak zároveň i zatahuje břicho a napíná mým směrem ramena. Pobavilo mě to. Neměl to samozřejmě zapotřebí, kromě toho, že byl prostě přirozeně hezký mládím, byť vypadal na první pohled starší, než ve skutečnosti byl, tak byl také pěkně stavěný a na svůj věk i nadprůměrně osvalený. Podsaditý, silný, býčí šíje, mohutná ramena, robustní hrudník, silné boky, pevný zadek posazený na krátkých hbitých nohách. Nejspíš potomek nějakého dávného avarského nájezdníka¹⁵. V dnešních časech už je ta genetická výbava, kromě toho, že to vypadá dobře, v běžném životě spíš nevyužitelná, samozřejmě, pokud nejste shodou okolností boxer, pak se to naopak celkem hodí, včetně té přiměřené vrstvičky tuku a pralesu chlupů, které to celé chrání před chladem a zraněním.

„Ne, pane profesore…, já…“

Vypadal tak roztomile nejistě, až jsem začal, bez ohledu na to, že trochu potrápit si nepochybně zasloužil, přemýšlet, jak ho co nejrychleji vysvobodit. Pohled na něho totiž začínal být k nevydržení. I když nebyl ani štíhlý, ani mladicky jemný, tak mu to slušelo víc, než si nejspíš sám uvědomoval. Vyzařovalo z něho totiž něco jako chlapecká mužnost, vyzývavost, zároveň však i nesmělost a ostych. Oblečený a z dálky vypadal jako vcelku tuctový vesnický pořízek, ale takto jen s malým ručníkem kolem pasu a z blízka to byla o dost jiná než běžná vesnická liga, byl kus, přestože ho i pořádný kus byl. Na druhou stranu s ním byla v tom ohledu od začátku i docela práce, aby se udržel alespoň na hraně polotěžké váhy¹⁶, byl jsem poslední dva roky nucen mu dost tvrdě hlídat životosprávu a stejně před každým vážením musel pokaždé i tak vypotit nejméně dvě kila vody, aby se s odřenýma ušima a bez trička vešel do limitu. Jen tak mimochodem mi to připomnělo něco, co jsem s ním chtěl ještě probrat a co mě ve skutečnosti dopálilo mnohem víc než celé to jeho neobratné šmírování.

„O těch cigaretách, co jsi tam nechal, si každopádně ještě promluvíme!“

Nejprve ztuhl, pak náhle jako by se mu celé tělo rozvlnilo a jak se vzápětí ukázalo, tak jen skutečně zlehka zatažený ručník se mu bez toho, aby se ho dotkl, svezl k nohám. Byl zjevně z těch typů, které matou tělem, ve sprše vypadal vždy vcelku tuctově, dokonce i ve chvílích, kdy mu v něm nepokrytě cukalo, to nebudilo žádnou velkou pozornost.

Nyní mu však v pozoru před tělem trčelo víc než obstojně vyhlížející kopí, snad až neúměrně mohutné v porovnání se subtilním váčkem pod ním a drobnou narůžovělou špičkou, která ho zakončovala. Byl viditelně čerstvě vyholený, na několika místech se žiletkou drobně škrábl, nepochybně se tam holil dnes ráno a dělal to zcela jistě prvně, přesto bylo zřejmé, že je skutečně připravený. Společně s ručníkem z něho jako by definitivně spadl i ostych a konečně se mi podíval přímo do očí.

„Můžu se přidat?“

Při pohledu na jeho nahotu mnou bez varování projela vlna vzrušení. Prudká erekce mě zabolela jako už dlouho ne, bezděčně jsem se pod vodou pohladil.

„Můžeš, cokoliv chceš.“

Vydechl, zvedl bosé chodidlo z kamenné podezdívky a vstoupil. Stál tam, po kolena ve vodě, jako by se z ní právě zrodil. Botticelliho Venuše¹⁷ naruby. Jakkoliv mu však nepochybně chyběla její zdánlivá cudnost, nebyl zatím ještě ani prostopášným satyrem¹⁸, před obličejem mi trčel sice bez studu, zároveň ovšem i nesměle a trochu tázavě. Nebyl bojovníkem připraveným na zteč, alespoň ještě jím nebyl a na mně teď nejspíš bylo, aby se jím ani nikdy nestal. V jeho postoji bylo totiž i něco znepokojivého, cítil jsem adrenalin¹⁹ pulsující mu v žilách a vnímal šelmu, skrytého dravce připraveného ho v okamžiku polapit. Nejspíš si to vůbec neuvědomoval, ale podvědomě se právě připravoval na souboj. Doteď jsem ho učil, jak se má prát, nyní jsem ho zjevně měl naučit i jak se má milovat. Mentorem²⁰ jsem mu ostatně byl už dávno a byly v lidských dějinách časy, byť dnes již dávné a téměř zapomenuté, kdy by o tom, že je to v podstatě moje povinnost²¹, nikoho včetně mě nenapadlo zapochybovat. Přijal jsem to, možná to skutečně byl úkol, který nemohl splnit nikdo jiný než právě já.

Ruce se mi přisály k oblinám jeho zadku a rty objaly vyzývavě trčící kopí, vtáhl jsem ho do úst a nasál. Zareagoval neobratně a zbytečně chtivě, dusil mě a dráždil v krku až téměř ke kašli, pevně jsem ho sevřel v bocích a nesmlouvavě mu v tom zabránil. Okamžitě to zkusil znovu, každý jeho pokus zmocnit se rozkoše silou jsem však opakovaně trpělivě odrážel. Trvalo notnou chvíli, než přestal bojovat a já ho ve svých ústech definitivně zkrotil, než jsem ho přesvědčil, že není třeba ztečí dobývat, co se mu ochotně dává samo. Sevření jsem nepovolil, dokud se definitivně nenechal jen svobodně laskat, dokud se nepoddal rozkoši pramenící ze souhry a já konečně neucítil jeho úlevu. Vstal jsem, přitiskl se k holému, vzrušením, rozvibrovanému tělu a políbil ho, překvapilo ho to, zachvěl se a na drobný okamžik i poplašeně stáhl, naštěstí jen proto, aby se vzápětí začal do mých úst dobývat o to lačněji. Tentokrát jsem mu nebránil, přijímal jsem jeho nezkrocenou vášeň a nezmenšenou mu ji vracel zpět, byl to opravdu dlouhý polibek, dlouhý nekonečný souboj jazyků, který však nutně musel skončit bez vítěze.

Vyklouzl jsem mu a zasypal polibky jeho krk, šíje se mu pod mými rty prohýbala rozkoší, tělo pod záplavou mých doteků vláčnělo a já nepřestával, dokud mě nezačal napodobovat, dokud i jeho ruce opatrně a nesměle nezačaly zkoumat mé tělo, první, které takto mohl v životě objevovat, první, které si jeho ruce budou pamatovat už navždy. Mačkal mě, škrábal, ale i zvědavě hladil a něžně laskal, překvapen náhle každým novým tvarem, každým novým vjemem, hltavě zkoumal hrbolky mých bradavek tuhnoucích pod jeho doteky, vůni a citlivost podpaždí, varhánky břišních svalů, měkkost boků i nekonečnou rozmanitost zad, konečky prstů mi přepočítával vystupující obratle, až doputoval dolů ke škvíře mých půlek a rozpačitě se tam zastavil. Jeho ostýchavou ohleduplnost jsem odměnil polibkem a na znamení, že smí, se mu nadzdvihl v ústrety, z jeho objetí se v té chvíli stalo sevření a z jemného doteku sebevědomá objevitelská mise. Vnímal jsem jeho dychtivé zvědavé prsty opatrně zkoumající hebkost a citlivost toho skrytého místa a věděl jsem, že i to mu za okamžik dám, možná že mu ho i vnutím, protože sobecky toužím být tím prvním, do koho pronikne.

Posadil jsem ho a postavil se nad něj, lapl po mně lačně jako hladová ryba, trochu to zabolelo, byl příliš nedočkavý a zbrklý. Uvolnil jsem se a vzrušením zcitlivělý penis nahradil prsty, rozevřel jsem mu ústa, hladil jeho zuby, na konečcích prstů nechával ulpívat jeho sliny a zvlhčoval jimi odpolední prací vyschlé rozpraskané rty. Zdálo se naštěstí, že i beze slov pochopil, co mu říkám, na druhý pokus se již nesnažil udělat mi opožděnou obřízku ani utrhnout uzdičku, nedalo se mu upřít, že se učí rychle. Utopený v jeho ústech jsem vnímal s každým nádechem se zdokonalující souhru stále mrštnějšího jazyka a přisátých rtů, výdechů a nádechů, sání a vzkypěných slin, ale i prstů zároveň s tím vším putujících po jemné kůži mých slabin, až tam, kde mohl nesměle testovat, jak moc smí ještě promnout a sevřít obě závaží stahující se mi rytmicky k tělu v přípravách na přibližující se erupci, erupci, kterou jsem ale ještě nechtěl. Byl to jeho den, jeho odpoledne, a ještě nemělo tak rychle skončit.

Když jsem si ho rovnal pod sebe, díval se na mě překvapeně a nechápavě, předstíral jsem, že to nevidím, neměl jsem v úmyslu mu něco vysvětlovat slovy. Slova by vše pouze pokazila a dříve, než se k otázce stihl nadechnout on, sebral jsem na prsty veškerou vlhkost slin z jeho úst, společně se svou jí přidal na špičku stále výhružně trčícího kopí a s koleny těsně přimknutými k jeho pasu se na něho nasunul. Voda byla dávno pryč, zátku jsem vědoucně uvolnil hned na začátku, hladkému průniku nic nebránilo, i já jsem byl připravený, přesto to zabolelo, tentokrát to však byla moje volba, bylo to prostě jen už dlouho, co jsem něco takového dělal a trocha obětované bolesti k tomu vlastně i patří. Mezi přerývanými nádechy tiše překvapeně zasténal, křečovitě rukama sevřel bočnice, až staré necky¹ vydaly dlouhý skřípavý sten, ne nepodobný tomu jeho. Několik vteřin si mě s pootevřenými ústy překvapeně prohlížel, než se zhluboka prudce nadechl a prohnul se mi naproti, až jsem pod jeho tlakem slastně zasténal i já.

Pašíci²², pro které byly tyhle necky¹ kdysi dávno vyrobeny, naštěstí mívali i přes dva metráky, k tomu jsme se my jen sotva přiblížili i takto ve dvou. Nebál jsem se, že by nápor snad nevydržely, byť byl nepochybně poněkud jiného druhu, než s jakým dávný neckář²³ asi počítal. Byla to však poctivá předválečná práce²⁴, žádný novodobý výdobytek reálného socialismu²⁵, nebyl důvod k přemíře opatrnosti. Navíc to překvapivě nebylo ani nepohodlné, do boků zapřená kolena se mi neměla kam rozjíždět, konstrukce jim poskytovala oporu a mně jistotu. Vše jsem měl pod kontrolou, aniž bych se musel spoléhat na souhru nezkušeného eléva²⁶ pod sebou. A tak i když jsem záhy začal měnit jak tempo, tak i hloubku průniků a sílu, kterou jsem ho v sobě svíral, mohl jsem se tomu poddat bez obav, že z něho vinou jeho nebo i své neobratnosti sklouznu a zbytečně ho tím vylekám. Přesto, bez ohledu na to, jak moc mě to nakonec pohltilo, a pohltilo mě to opravdu hodně, jsem se však stále snažil zůstat pozorný, nespouštěl jsem ho z očí.

Společná práce lidi nepochybně sbližuje. S chlapem, se kterým držíte dvě hodiny v ruce jednu pilu, si prostě rytmus sladíte tak nějak přirozeně, bez ohledu na to, jestli jde o ruční nářadí nebo o vzrušením ztvrdlý pyj, a tak, i když měl pohled zakalený rozkoší, oči se mu pravidelně zavíraly blahem a obočí mu s přerývanými nádechy tančilo divoké tango²⁷, začal pozvolna přirážet. Jeho pánev zarývající se mi do slabin a prsty z dlaní ovinutých kolem stehen bořící se mi do kůže a masa až na kost mě nakonec přiměly ho propustit a odevzdat se mladické vášni, která z něho proudila. Už neútočil, jeho pohyby byly jisté a tvořivé, vnímal mě, stával se milencem. Přestože mi to bylo vlastně trochu líto, pocítil jsem i úlevu a konečně i ničím neomezovanou rozkoš. Dychtivě jsem hltal pohled na napnuté svaly, na hroty bradavek ztuhlé vzrušením, na břicho pulsující do rytmu krátkých rychlých vzdechů, na víčka nekontrolovatelně mu vibrující pod náporem vášně i na ústa pootevřená rozkoší a jazyk přejíždějící divoce po rozpraskaných rtech.

Nevím ani, jak trvalo dlouho, než ho poslední vteřina jeho chlapectví definitivně sevřela v marné křeči a on ho celé a jednou pro vždy vytryskl do mých útrob, vím jen, že to bylo horké a prudké. Vybuchl do mě jako sopka, plnil mě žhavou lávou jeho prvního skutečného mužství a oči mu zářily údivem, údivem z první skutečně naplněné touhy, údivem z právě objevené smyslnosti dvou propletených těl, údivem z první rozkoše prožité ve spojení, a pak se údiv začal proměňovat v rozpačitý tázavý úlek, mlha vášně se zvedla, slepý chtíč znovu získal oči a svět před ním reálnou podobu, procital a divoký vášnivý Amor²⁸ vtlačený do jeho klína se v nich stal znovu mnou a on se toho lekl. Chtěl se ze mě poplašeně uvolnit, sevřel jsem ho pevně mezi stehny, kolena prudce zabořil do jeho boků a uvěznil ho v sobě. Nepotřeboval jsem mnoho, vystříkl jsem na několik rychlých tahů. Hustý bílý sekret mu stékal po obličeji a on překvapeně zamrkal, několik kapek mého mužství ulpělých mu na rtech si olízl a zjevně překvapen jejich chutí si začal stírat další z tváří i brady. Zvědavě si olizoval spermatem zvlhlé prsty, tělo mu vláčnělo odplouvajícím napětím a já ho konečně propustil ze sevření. Snažil se něco říct, ale rozevřená ústa jsem mu přikryl polibkem. Už tehdy jsem věděl, že cokoliv by řekl, toho by později tak či onak zalitoval.

EPILOG

Přijel nečekaně, i když ne neočekávaně, věděl jsem, že dříve nebo později si mě najde, a byl jsem rád, že dorazil sem. Probírat některé věci, byť třeba i šeptem večer v hospodě by, myslím, nebyl nejlepší nápad.

Motorku nechal stát na cestičce, bez pozdravu pomalu vyšel na zápraží, staré houpací křeslo si posunul naproti mně, sedl si, zapálil cigaretu, začal se pohupovat a mlčky si mě prohlížel. Věděl jsem, proč přijel, ale neodvažoval jsem se cokoliv říct, trpělivě jsem čekal, až začne sám. Mlčky kouřil a pozoroval mě, trvalo mu to snad celou věčnost, nebo mi to tak alespoň připadalo. Pak si naposledy dlouze potáhl, vyfoukl dým, dohořelou cigaretu típl do petržele a konečně promluvil, klidně a nevzrušeně.

„Věděl jsi to?“ 

Překvapivě to neznělo ani hněvivě, ani vyčítavě, jen odevzdaně a prázdně. Zakýval jsem hlavou na souhlas a snažil se najít správná slova, nedal mi však příležitost a pokračoval. 

„Byl jsi prý nedávno u nás, máma říkala, že ti něco dala.“

Nakonec jsem usoudil, že občas je asi lepší nechat mluvit toho, kdo má co říct, a počkat, až budou mít vaše slova i nějaký význam, a tak jsem souhlasně mlčel a čekal, až se skutečně zeptá na něco, na co by už odpověď dávno neznal.

„Bylo to pro něho, předpokládám?“

Jistěže to bylo pro něho. Křestní list²⁹ vystavený šestnáctého července devatenáct set čtyřicet farním úřadem v Drážďanském Neustadtu potvrzující, že týden před tím narozená dcera místního drážního úředníka Leopolda Webera a jeho ženy Constancie byla toho dne řádně pokřtěna a pod jménem Anna Marie přijata do lůna církve, by mně k ničemu nebyl. Pro Tondu, spolu s jeho vlastním rodným listem, který mi stará paní k tomu přibalila také, měl cenu minimálně několika let čekání na německé občanství³⁰. Přitakal jsem.

„Ano, nevěděl sice, co to je, ale dal jsem mu to na cestu.“

Přesněji, vložil jsem to do rozebraných a následně zase pečlivě slepených zadních desek obstarožního průvodce Hamburkem, do předních jsem stejně pečlivě umístil opis jeho maturitního vysvědčení. Byla to letitá a hodně ošoupaná kniha, kdyby ho snad na hranicích prohledávali, nemohl si toho, pokud by to skutečně pečlivě nehledal, nikdo všimnout. Nedělal jsem to nakonec prvně, stejným způsobem jsem před lety na cestu k moři vybavil i manželku s dcerou. Neřekl jsem mu, co přesně důležitého na té staré odřené knížce je, věděl jen tolik, že pokud by se snad v Hamburku měl ztratit, neměl by se v žádném případě ztratit bez ní. Franta smutně zakýval hlavou.

„Víš, kde je? Nechtěli mi to říct a ještě se neozval.“

Vyslýchali ho, nepřekvapilo mě to, bylo to samozřejmě očekávatelné, byl to jeho syn a venku zůstal při první plavbě. Docela majstrštyk, anebo také pěkný personalistický průšvih a jasná ztráta pro tábor socialismu³¹ a pracující lid, nemluvě o tom, že měl ke všemu ještě před vojnou³². Naštěstí už nebyla padesátá léta³³, Jáchymovské doly³⁴ ani Leopoldov³⁵ na nás kvůli tomu nepochybně nečekaly.

„Je v pořádku, v Mnichově u Jany.“

Moji bývalou ženu dobře znal, i když nebyla zdejší, léta pracovala v Děčínské nemocnici a každý občas potřeboval nějaké léky, které zrovna nebyly k sehnání. Ostatně i dopisy pro ni, které jsem nechtěl dát napospas cenzuře³⁶, mi už pár let pašoval na západ³⁹ docela pravidelně, včetně toho posledního, který se z větší části týkal právě Tondy a jeho budoucnosti.

Trochu víc jsem se zanořil a vyhodil si nohy přes okraj.

„Postará se o něj, než se rozkouká.“

Možná to opravdu nevěděli, ani já bych se to neměl jak dozvědět, pokud by mi před pár dny nepřišla pohlednice od dcery, děkovala mi za přání k narozeninám a pozdravovala od bratrance Antona, který právě přijel na návštěvu a mamince prý jako dárek přivezl zajímavý výtisk Weberova průvodce Hamburkem z roku 1940, ze kterého měla velikou radost. Předpokládám, že poštmistrová si to zcela jistě přečetla a zcela jistě nepochopila, já díky tomu ovšem věděl, že tu adresu, kterou jsem ho donutil naučit se nazpaměť, nezapomněl, a že je z něj teď tedy Anton, Anton Volf.

„Dal jsem jí instrukce, co je třeba udělat a koho kontaktovat, věřím, že se neztratí.“

Chtěl jsem tomu věřit a skutečně jsem tomu i věřil, občanství³⁰, škola, špičkové tréninkové centrum, pár lidí se postaralo, aby měl dobré ántré³⁷, teď už to bylo jen na něm.

Franta se přestal pohupovat, nohy si zapřel do podlahy a dlouze se mi zadíval do očí.

„Asi máš pravdu, byl tak akorát čas, aby se osamostatnil.“

Zaznělo to stroze a definitivně, kdybych ho neznal, kdybych nevěděl, že nemluvnost k němu tak nějak patří, asi bych znovu znejistěl, on se však zároveň i lehce pousmál, vyzul si boty, bosé nohy opřel mezi moje pomalu osychající chodidla a úplně klidně, téměř nezúčastněně, jako by si v hospodě objednával třetí pivo, dodal:

„Odcházím z plavby³⁸, budu teď dělat mistra na loděnici.“

I to se dalo čekat a mohlo to asi dopadnout i hůř, že ho ven³⁹ už jen tak nepustí, a na dálkovou plavbu³⁸ že může rovnou zapomenout, bylo jasné předem. Nakonec práce byla asi tak to jediné, kde nám ještě mohli nějak uškodit, naštěstí to, co jsme oba měli rádi nejvíc a na čem nám oběma opravdu záleželo, to už teď bylo mimo jejich dosah. V jistém smyslu jsme teď byli svobodní, nebylo nám co vzít, nebylo, jak nám skutečně ublížit. Tonda to samozřejmě do takových důsledků nedomýšlel a já mu to nekomplikoval, kdybych mu řekl, co všechno to možná bude tátu stát a co to možná bude stát i mě, nejspíš by neodešel, a to jsem nechtěl.

„To je mi líto.“

Ve skutečnosti jsem toho litoval i nelitoval zároveň. Tonda byl mladý a měl talent, schopnosti, které by tady nikdy nedokázal úplně zúročit. Zatuchlá kohorta všemožných funkcionářů by ho nakonec spolehlivě znechutila a zadusila. V zemi, kde k výjezdu na každý turnaj potřebujete souhlas nějakého stranického výboru⁴⁰ a doporučení od závodní organizace SSM⁴¹, by to prostě jinak dopadnout ani nemohlo.

Franta jen lhostejně pokrčil rameny, prohrábl si strniště a prsty u nohou se jemně dotkl těch mých.

„Mně ne, už mě to ježdění bez domova stejně nebavilo.“

Povytáhl obočí, do široka se usmál a pomalu si rozepínal košili.

„Máš v těch neckách místo?“

Přikývl jsem, mlčky si nohy přitáhl k tělu a sledoval, jak si svléká kalhoty…

-------------------- rejstřík pojmů --------------------

1. Také troky, nízká, shora otevřená nádoba podlouhlého tvaru obvykle vyrobená z trojice dlouhých prken, která tvořila dno a boky a dvou kratších prken tvořících čela. V minulosti patřily k základnímu vybavení každého hospodářství. Sloužily jako víceúčelová nádoba na vodu, s níž bylo třeba pracovat především při ručním praní oděvů, ale také například při koupání případně při zabíjačkách.
2. Hovorový (slangový) výraz pro pedagogickou fakultu vysoké školy.
3. Zpravidla jednoduchá dřevěná konstrukce sloužící k upevnění dřevěné kulatiny při řezání.
4. 10° světlé výčepní pivo pocházející z Pivovaru Děčín n.p.
5. Druhá světová válka, globální vojenský konflikt v letech 1939–1945, jemuž bezprostředně předcházela i okupace Československa Německem v březnu 1939. K plnému osvobození Československa došlo až na samém konci tohoto konfliktu v květnu 1945.
6. Květnové povstání českého lidu, ozbrojené povstání českého lidu proti německým okupantům na konci druhé světové války na území Česka. Dne 5. května 1945 vypuklo povstání i v československém hlavním městě. Obyvatelé Prahy sváděli s německými oddíly tuhé boje až do definitivního stažení německých vojsk 8. května 1945. Během 4 dní trvajícího povstání přišlo o život téměř 3000 lidí.
7. Improvizovaná, uměle vytvořená obranná bariera sloužící k zastavení či zpomalení postupu silnějšího a lépe vyzbrojeného útočníka. Zpravidla je obránci vytvářena v ulicích měst z v místě dostupných materiálů, jako jsou dlažební kostky, stavební sutě, dopravní prostředky, stavební stroje atd.
8. Vítězný únor či jen Únor, pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948.
9. Jednotné zemědělské družstvo, obvyklý název zemědělských družstev v socialistickém Československu. Jejich historie započala nucenou kolektivizací zemědělství.
10. Zobecněný hovorový (slangový) výraz pro krávu tura domácího (Bos primigenius f. taurus), druh domestikovaného savce z řádu sudokopytníků, chovaného na maso, mléko, kůže a rohovinu. Výraz původně vychází z pojmenování nepravidelného zabarvení srsti zvířete, tedy ze slovního základu strakatá.
11. Proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, prosazovaný po roce 1948 v souladu s myšlenkami marxismu-leninismu a jeho ideou společného vlastnictví. Za viníky zemědělské a zásobovací krize v poválečných letech označili komunisté především bohatší vesnické statkáře souhrnně označované za kulaky, proti kterým propagandou poštvali široké vrstvy obyvatelstva. Komunisté tvrdě prosazovali zakládání zemědělských družstev, přičemž se odvolávali na dřívější družstevní tradici, nová družstva ovšem měla s těmi předválečnými jen pramálo společného. Cílem nových družstev totiž byla především kompletní likvidace veškerého soukromého hospodaření v zemědělství.
12. Jedním z průvodních projevů kolektivizace zemědělství byly i značné změny v hospodářské krajině, hromadně docházelo mimo jiné i ke spojování menších polností do té doby přirozeně rozdělených tzv. mezemi a remízky do větších snáze obdělavatelných ploch. Vymizení těchto po staletí existujících krajinných prvků sloužících mimo jiné i jako úkryt pro množství drobných živočichů vedlo k nevratným změnám v biodiverzitě přírody venkova.
13. Podle Nového zákona matka Ježíše z Nazareta a snoubenka tesaře Josefa, Ježíšova pěstouna. V křesťanství je většinou církví označována jako Bohorodička, a její zpodobnění, zpravidla jako matky (madony) s dítětem (Ježíšem), bývala zcela běžnou součástí vybavení domácností, přičemž mnohde tento zvyk přetrvává dodnes.
14. Rčení původně odvozené od činu římského vojevůdce Julia Caesara (100 př. n. l. – 44 př. n. l.), znamená jasné a stručné označení stavu či situace, kdy nelze couvnout či vzít jednou učiněné rozhodnutí zpět. Římské právo kterémukoli vojevůdci zakazovalo překročit řeku tohoto jména (Rubikon) se stálým vojskem. Když Julius Caesar v roce 49 př. n. l. řeku i s vojskem překročil, tento zákon porušil, čímž nevyhnutelně vyvolal ozbrojený konflikt (občanskou válku).
15. Kočovné etnikum původně mongolského původu, v širším smyslu jsou pod tento pojem zahrnována i další turkická a indoevropská etnika přicházející do Evropy od poloviny 6. století n.l. Trvalejší politické struktury vytvářeli především v oblastech dnešního Balkánu, nicméně pronikali i do oblastí severní Itálie a smíšená Avarsko-slovanská pohřebiště jsou doložena mimo jiné i v oblasti dnešní jižní Moravy. Nejpozději do konce 9. století n.l. došlo k jejich splynutí (asimilaci) s nově příchozími Huny (Maďarsko) a jejich samostatná stopa v Evropě mizí.
16. V boxu muži a dorostenci do 81 kg.
17. Zrození Venuše, renesanční obraz Sandra Botticelliho (1444-1510). Dílo inspirované antickým mýtem, zachycuje okamžik, kdy se právě zrozená Venuše (bohyně lásky a smyslnosti) vynoří z moře nesena na lastuře.
18. Bájná bytost v lidské podobě se zvířecími znaky, původně z antické mytologie, zpravidla bývala ztotožňována s mužskou sexuální silou, v antickém umění často zobrazována s erekcí.
19. Také epinefrin, hormon ze skupiny katecholaminů vyměšovaný dření nadledvin. Základní hormon stresové reakce, kromě toho, že připravuje tělo na výkon, ať již ve formě útoku nebo útěku zvyšuje i chuť na sex.
20. Obvykle zkušenější či starší člověk, který se stará o mladšího a méně zkušeného svěřence. Původ výrazu je odvozen od vlastního jména Mentór, což byl jeden z hrdinů Homérova eposu Odyssea. Mentór byl Odysseův přítel, kterého pověřil péčí, vedením, výchovou a ochranou svého syna Telemacha.
21. V původním prostředí starověkého Řecka měl vztah mentora a jeho svěřence běžně i homo-erotickou rovinu. Takový vztah muž v každé roli navazoval obvykle pouze jednou za život a přestože po dosažení mladíkovy dospělosti vztah v erotickém smyslu až na výjimky končil i dále pokračoval zpravidla doživotním přátelstvím.
22. Hovorový (slangový) výraz pro prase domácí (Sus scrofa f. domestica), hospodářsky, především pro maso, chovaného nepřežvýkavého sudokopytníka z čeledi prasatovitých. Původ slova nelze zcela spolehlivě odvodit, nicméně jeho užívání v různých nářečných variantách je v Čechách doloženo již od středověku.
23. Specializovaný řemeslník, výrobce dřevěných kádí, necek a vaniček.
24. Obecně také meziválečné období, období mezi první a druhou světovou válkou, tedy od listopadu 1918 do srpna 1939. Výjimečně může označovat i období před rokem 1918, pro které jsou však zpravidla užívána jiná přesnější označení vztažená buď k osobě císaře (za císaře pána), nebo ke státoprávnímu uspořádání ve kterém české království organizačně patřilo k předlitavské částí Rakousko-uheské monarchie (za Rakouska případně za starého Rakouska).
25. Politický a ekonomický režim států řízených leninistickými komunistickými stranami, tedy Sovětského svazu a jeho satelitů. Termín byl používán pro odlišení těchto reálně existujících režimů od ideálního teoretického socialismu. Nahrazení soukromovlastnického hospodářského a společenského řádu systémem založeným na společném vlastnictví v reálné hospodářské praxi bohužel trpělo četnými nedostatky, vyplývajícími především z nepružných ekonomických vztahů mezi jeho jednotlivými aktéry v prostředí plánovaného hospodářství.
26. Začátečník, z francouzského élève – žák, v češtině označuje profesně nezkušeného jedince, který se zaučuje praxí.
27. Párový kontaktní tanec ve 2/4 rytmu pocházející původně z Argentiny a Uruguaye.
28. Také Erós nebo Cupido, v antice bůh lásky i láska sama, ztělesňoval princip lásky v jakékoli podobě (heterosexuální i homosexuální), syn boha války Area (v latinské tradici Mars) a bohyně lásky a krásy Afrodíty (v latinské tradici Venuše) s níž je také v antickém umění často společně zpodobňován. Křesťanská ikonografie tento princip později přejala v podobě madony s dítětem.
29. Doklad o křtu, včetně údajů o rodičích a kmotrech, zpravidla jsou v něm uváděny také údaje o narození pokřtěného. Na území Německa vedly matriční evidenci již od 30. let dvacátého století kompletně civilní úřady, nicméně církevní evidence pro jednotlivé konfese byly nadále souběžně vedeny také a úřady Spolkové republiky Německo výpisy z nich uznávaly jako doklad osvědčující nárok na německé občanství až do opětovného sjednocení Německa v roce 1990.
30. Nárok na německé občanství přiznávala Spolková republika Německo (západní Německo, SRN) až do opětovného sjednocení Německa v roce 1990 každému občanovi Německé demokratické republiky (východní Německo, NDR) a to včetně jejich potomků, přičemž v případě dítěte narozeného německé matce narozené před 23. květnem 1949 se nárok již dále nijak nezkoumal a nepodmiňoval. Československo po roce 1973 sice neumožňovalo svým státním příslušníkům, ponechat si zároveň i občanství NDR, nicméně takto učiněné právní akty (vynucené vzdání se občanství prohlášením nebo jeho automatický zánik úředním aktem) SRN neuznávala.
31. Jinak také socialistický blok, východní blok (tábor), též komunistický blok (tábor), nebo sovětský blok (tábor), označení pro skupinu socialistických států střední a východní Evropy, které byly satelitními státy Sovětského svazu (SSSR) během studené války (1947–1991). V rozšířeném pojetí pak i států mimo Evropu, jako bylo například Mongolsko, Kuba, Severní Korea, Vietnam a Čína.
32. Základní vojenská služba, nastoupit k výkonu základní vojenské služby v Československé lidové armádě byl v Československu povinen každý zdravotně způsobilý muž po dosažení plnoletosti. Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
33. Roky 1950–1959, souhrnně zvané 50. léta 20. století, jsou v Československu obdobím charakterizovaným utužováním komunistického režimu provázeným vykonstruovanými politickými procesy, justičními vraždami, znárodňováním a násilnou kolektivizací zemědělství. Mezi lety 1948 a 1960 bylo z politických důvodů popraveno přibližně 240 osob a dalších 200 až 250 tisíc osob bylo v tomto období kvůli nejrůznějším politickým deliktům vězněno.
34. Národní podnik Jáchymovské doly, těžební důlní podnik, specializovaný na těžbu uranové rudy. Součástí Jáchymovských uranových dolů byly nejprve zajatecké (1946-1950, pod sovětskou vojenskou správou), později pracovní (1949-1951) a nakonec trestanecké (1949-1961) tábory. Tyto tábory byly proslulé nezákonnostmi, které překračovaly i tehdejší komunistické právo.
35. Věznice Leopoldov, nejstarší věznice na Slovensku. Po roce 1948 v ní československý komunistický režim věznil politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela.
36. Státem prováděná kontrola a omezování sdělování informací hromadnými (noviny, časopisy, televize, rozhlas, veřejné projevy) a individuálními (dopisy, telefonáty) sdělovacími prostředky. Zde kontrola poštovních zásilek prováděná policejními orgány zjišťujícími zda soukromé zásilky neobsahují utajené vojenské či politické informace. V době komunistického režimu v Československu byly poštovní zásilky, zejména zásilky směřující z a do zahraničí, tajně kontrolovány v masovém měřítku, čítajícím i několik tisíc dopisů denně.
37. Start, začátek, vstup, hovorově (slangově) užívaný fonetický přepis z fran./něm. entrée/Entrée.
38. Vnitrozemská vodní nákladní doprava, dopravní mód využívající síť splavných vodních toků, umělých kanálů a velkých vodních ploch. Vhledem k poloze Československa respektive povaze jeho splavných vodních toků, se vyjma přepravy elektrárenského uhlí, jednalo téměř vždy i o plavbu mezinárodní, často mířící i do tehdy takzvaně kapitalistických zemí.
39. Hovorový (slangový) výraz pro státy mimo socialistický tábor³¹.
40. Závodní organizace Komunistické strany Československa (KSČ), nejnižší základní články organizační struktury KSČ, jejichž prostřednictvím byla v podnicích, výrobních závodech a společenských organizacích uplatňována až do roku 1989 ústavně zakotvená vedoucí úloha KSČ ve společnosti.
41. Socialistický svaz mládeže, organizace zřízená a řízená Komunistickou stranou sdružující mezi lety 1970 až 1989 mladé lidi ve věku 15–35 let. Funkcionáři SSM mimo jiné vydávali doporučení související s pracovním uplatněním nebo studiem jejich členů. Členství v organizaci bylo základním předpokladem k uplatnění v pracovní kariéře, ke studiu na vysoké škole či k výjezdu do zahraničí.