Necky¹ 2/3

Čekání na první erotický zážitek je téměř vždy plné romantických představ a snění. Realita pak bohužel bývá většinou úplně jiná, málokdo na něj sice dokáže zapomenout, ale jen opravdu zřídkakdy je ta vzpomínka bez vady na kráse.

KAPITOLA 2.

Teatrálně jsem se pečlivě utřel, pohodlně se rozvalil do houpacího křesla po dědovi a pěkně uvolněný s knížkou v ruce očekával návštěvu. Do čerstvě z Hamburku propašovaného Kundery² jsem se ovšem nestihl ani pořádně začíst. Uplynulo sotva čtvrt hodiny a nepřeslechnutelný zvuk kamínků chroupajících pod pneumatikami pomalu tlačeného fichtla³ hlasitě oznamoval příchod předpokládaného rušitele večerního klidu. Když mu po cestičce k chalupě zbývalo ještě dobrých sto metrů, začal jsem zákeřně předstírat poklimbávání. Sice jsem ho zpod přivřených víček bedlivě pozoroval, ale toho si v můrami obletovaném světle slabé žárovky nade dveřmi nemohl všimnout. S otevřením očí jsem škodolibě vyčkal až na druhé nesmělé zakašlání.

„Dobrý večer, pane profesore.“

S předstíraným překvapením jsem se postavil a několik dlouhých vteřin na něho zdánlivě nepřítomně zíral.

Teprve až když jsem z jeho výrazu usoudil, že už stačilo, nezúčastněně jsem zakryl svoji nahotu Kunderou² a tázavě se na něho usmál.

„Nečekal jsem návštěvu. Co tady děláš takhle pozdě?“

Rozpačitě sklopil zrak do té doby zabodnutý někam do úrovně mého pasu a začal koktat.

„Promiňte, pane profesore…, já…“

Starostlivě jsem ho přerušil.

„Stalo se něco s babičkou?“

Byla to trochu nesmyslná otázka, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, neměl jsem to až tak do detailu promyšlené. Popravdě, i kdyby se snad se starou paní Volfovou něco stalo, nedávalo by moc smysl, aby jel pro pomoc osm kilometrů na samotu u lesa, bez ohledu na to, jak dobře jsme se znali a že od táty pravděpodobně i dostal instrukce, že pokud bude něco potřebovat, tak má zajet za mnou.

„Ne, to ne, jen…,“ na téměř nepostřehnutelný okamžik se zarazil, „…jen jsem se vracel domů z koupaliště a došel mi benzín.“

Oddechlo mi, evidentně byl příliš zpitomělý na to, aby si té nelogičnosti všiml. V duchu se mi ulevilo a zároveň jsem se musel usmát, trochu by si totiž zajel, naše odlehlé zákoutí opravdu na trase od zámku do vsi nebylo, spíš naopak, a jiné koupaliště než to pod zámkem široko daleko opravdu není, pokud se tedy necachtal celé odpoledne někde v Labi, ale tomu by koupaliště nejspíš neříkal.

„Moc se omlouvám, že vyrušuju, všiml jsem si, že svítíte, pane profesore. Nemáte alespoň litr šťávy, abych dojel domů? Zaplatím vám ho, nebo zítra přivezu.“

Škodolibě jsem sledoval, jak křečovitě svírá řídítka a jen s největší námahou udržuje pohled zabodnutý k jakémusi imaginárnímu místu u mých nohou. Jeho rozpaky na mě popravdě působily skoro jako živá voda, tak živá, až mi z toho Kunderovo Bytí⁴ začínalo být ne snad přímo nesnesitelné, ale v každém případě lehce nedostatečné.

„Ale jistě, jistě, Tondo, jen se trochu ustrojím a hned se po něčem podívám.“

Aniž bych se nějak namáhal zakrývat si zadek, jsem se otočil a bez zbytečného spěchu nenuceně vešel do chalupy. Na koupališti asi mohl vidět i mladší a hezčí půlky, ale jednak bezpochyby nebyly holé, a pokud by ho to uspokojovalo, určitě by mě tu tři dny po večerech z dálky nešmíroval, tak ať si to teď užije i z blízka.

Ven jsem vyšel ustrojený do obtažených spartakiádních⁵ trenýrek⁶, což mi s ohledem na teplotu, která stále ještě atakovala minimálně pětadvacítku, přišlo vcelku přiměřené. Na opálené kůži navíc vypadala bílá určitě nejlépe, bez ohledu na to, že mi byly trochu těsné a víc toho aktuálně zvýrazňovaly, než skrývaly.

„Když chvilku počkáš, zajdu do kůlny, někde by tam měl být kanystr se zbytkem do motorovky⁷.“

Po kanystru nebylo třeba pátrat nijak složitě, byl hned za dveřmi, přesně tam, kam jsem ho před chvílí odložil, trychtýř na přelití jsem ovšem hledal o poznání déle, použil jsem ho naposledy tak předloni a nemohl jsem ho pod vším tím harampádím zaboha najít. Strávil jsem v kůlně nejméně pět minut, za které se ovšem můj zkoprnělý návštěvník, vyjma toho že motorku opřel o vidlici a odšrouboval víčko od nádrže, evidentně jinak ani nepohnul. Pobavilo mě to. Nepřítomně zíral mým směrem jako opařený a k životu se ze svého zasnění probral, až když jsem trychtýř zasunul do příslušného otvoru a před něho hlučně postavil otlučený zelený kanystr, taky pozůstatek z vojny⁸ stejně jako trenky⁶. Přišlo mi to v tu chvíli docela vtipné a nahlas jsem se bezděčně uchechtl. Trochu překvapeně zaostřil nejprve na kanystr, pak na mě, pak na trychtýř, pak opět na kanystr, který tedy mezitím už alespoň zvedl, načež zamrkal a začal konečně opatrně přelévat do nádrže jeho vcelku ubohý obsah.

„Moc děkuju, pane profesore.“

Jednou rukou nemotorně zašroubovával víčko a druhou u toho zároveň šátral po kapsách. Za okamžik už mi podával papírovou dvacku a pár nějakých drobných. Napřaženou ruku s penězi jsem nechal bezprizorně trčet v prostoru a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„To si nech! Nestojí to ani za řeč, jsou toho sotva tak tři litry, nejsem benzínka.“

Skutečně to nestálo téměř za řeč, vycucnout ty tři litry z nádrže Jawy 50⁹ odstavené v zákrytu za krmelcem mi nezabralo ani pět minut, plížení vzrostlým ječmenem tak, aby mě ze své vyvýšené pozorovatelny neviděl, to byla naproti tomu už trochu obtížnější disciplína, ale i s tím mi to celé zabralo sotva něco málo přes čtvrt hodiny. Hanba by mě fackovala, vzít si od vlastního studenta dvacku za patnáct minut práce. Nehledě na to, že ten benzín byl ostatně stejně jeho a k tomu jsem se navíc ještě výborně bavil.

„Tak já vám ho tedy zítra přivezu.“

Přísně jsem ho po učitelsku zmrazil pohledem, i když ve skutečnosti jsem se tetelil škodolibým rošťáckým blahem, jako by mi bylo znova patnáct. 

„Ne! To opravdu nemusíš, motorovka⁷ je beztak rozbitá a jen by tu zbytečně zvětral.“

Chtěl jsem ho sice za to šmírování trochu vytrestat, ale v životě jsem nikoho neokradl a nehodlal jsem s tím na stará kolena začínat, a to ani v případě, že by mělo jít jen o nějaké tři litry benzínu, krást se nemá.

„Musím se vám přece nějak odvděčit, pane profesore, to nejde.“

Zatvářil se vysloveně zklamaně, ať už proto, že jsem byl jeho učitel a trenér, nebo že jsem s jeho tátou chodil do školy, anebo k tomu měl jakýkoliv jiný důvod, ale každopádně se nemínil nechat jen tak snadno odbýt. Trochu jsem se až zastyděl, ale jen trochu, moje pohnutky v této věci byly ostatně čistě výchovně pedagogické, tedy skoro čistě, poctivě jsem si musel přiznat, že mě to i nehorázně baví.

„Zachránil jste mě, babička už má i tak určitě starost, kde jsem tak dlouho.“

Pomyslel jsem si, že pokud si vzpomínám, tak je už dva měsíce plnoletý, a babička navíc pravděpodobně beztak dávno spí, ale spolkl jsem to. Místo toho jsem se naoko zamyslel, a zatímco startoval motor, jsem s nenucenou lhostejností opáčil:

„Tak pokud by ses mi chtěl opravdu odvděčit, mám tu nějaká dlouhá polena na pokrácení a druhý pár rukou k opačné straně rámovky¹⁰ by se mi zítra myslím dost hodil. Šukalkou¹¹ to sám budu jinak nejspíš řezat věčnost.“

Tohle v původním výchovném plánu sice tak úplně nebylo, ale když jinak nedal. Připravit dlouhá polena k naštípání jsem se chystal nejméně týden, ta motorovka⁷ byla skutečně rozbitá už od loňska, pomoc by se mi tudíž docela hodila a dívat se na něho, jak proti mně s pilou v ruce zatíná svaly, by mohl být nesporně nečekaný, ale dozajista vítaný bonus navíc. Zvědavě jsem čekal, jak na to zareaguje. Logická odpověď by byla, že si mám dojet půjčit jejich, ostatně stejně jako jsem to udělal loni. Ta moje totiž nebyla rozbitá, ale spíš mrtvá, jak se vyjádřil jeho táta, když jsem se mu ji na podzim pokoušel vnutit na opravu.

„Tak jo, to beru, v kolik mám zítra přijet?“

Vyhrkl to téměř bez rozmýšlení a až podezřele překotně. Mně se naopak dařilo zachovat původně nasazený tón nenucené lhostejnosti jen s vypětím všech sil, celé mě to totiž začalo až nebezpečně lákat. Překvapiv sám sebe jsem náhle mířil na území, kde až dosud pro mě žili lvi, a tak trochu jsem nechápal, co to vlastně říkám a hlavně na co to myslím.

„Jak se ti bude chtít, třeba až zase pojedeš odpoledne z koupaliště.“

Tohle byl ode mne samozřejmě nonsens, ale tentokrát už vysloveně záměrný, chtěl jsem, aby mu došlo, že o tom posedu dobře vím. Ať už mu to docvaklo, nebo ne, odpověděl nepřekvapeně a bez zaváhání.

„Můžu i dřív. Je tam stejně strašná nuda.“

Kolem hlavy mu proletěla můra přivábená ke světlu za mnou, odehnal ji zvednutou paží a jen tak mimochodem si u toho frajersky prohrábl vlasy na druhé straně hlavy. Náhle odhalené podpaží a chlupy deroucí se z propoceného trička ke mně vyslaly jeho vůni. Nedokázal jsem odolat pokušení ji rozkošnicky nenasát.

„Tak třeba ve dvě?“

V očích jsem mu zahlédl něco jako dychtivé očekávání, ale mohl to být samozřejmě i pouhý náhodný odlesk světla. Přesto jsem měl vtíravý pocit, že tu hru nejenže pochopil a hraje ji se mnou, ale že je momentálně i trochu napřed a minimálně na body možná i vyhrává.

„Ve dvě bude ještě dost horko a holkám u vody budeš určitě chybět.“

Za každou cenu jsem chtěl získat svou přirozenou převahu zpět, ale snaha vyvést ho tou poznámkou z míry, se s cílem podle všeho na míle minula.

„Já jim možná jo, ale ony mně určitě ne!“

Opáčil to pohotově a ani náhodou se mi u toho nedíval do očí, kdybych byl ženská, řekl bych, že mi pohledem kasíroval hrudník. Ženská sice nejsem, ale stejně jsem se vyprsil a zatnul, asi instinkt.

"No, jak chceš, dám kozu¹² pod stříšku u dřevníku a připravím pivo.“

Podíval se směrem ke mně trochu překvapeně, přece jen jsem byl čtyři roky jeho učitel a to se nikomu za pár minut z hlavy nedostane, na pivo jsme spolu opravdu nechodili. Na trénincích to bylo samozřejmě trochu volnější, ne že bych si přímo nechával tykat, tak daleko jsem nezašel, ale všichni mě oslovovali trenére nebo pane Jandáku a v zápalu boje sem tam došlo i na občasné tyknutí a tu a tam uklouzlo i nějaké to ty vole, které jsem předstíral, že neslyším. Nicméně autoritu a odstup jsem si vždy ostražitě zachovával. Bylo vidět, jak se to v něm najednou všechno trochu pere, a zatímco on bojoval svůj vnitřní boj s čerstvou dospělostí, já jsem se tomu naopak začínal čím dál víc podvolovat.

„A babičce řekni, že se možná zdržíš, těch polen je tu docela dost.“

Minimálně do jednoho se mi právě nepříjemně zařezával šev od trenýrek a jeho pohledu to téměř jistě neuniklo, více méně nezvládal ani předstírat, že mu tím směrem nejméně jedno oko nešilhá.

„Řeknu jí to, pane profesore, a budu jí od vás pozdravovat.“

Na motorku nasedl ležérně a snad i trochu koketně, pokud se samozřejmě něco takového o vzájemné interakci fichtla³ a osmnáctiletého boxera polotěžké váhy¹³ dá tedy vůbec soudně říct.

Do prskavého zvuku nastartovaného motoru ještě s otočením vesele zavolal dobrou noc a za pár okamžiků z něho zbyl už jen kužel světla vzdalující se cestou k lesu.

Zůstal jsem zírat do tmy a přemýšlel, co to zase sakra provádím, nechat se v mém věku svádět od sotva dospělého teenagera a ještě mu k tomu nahrávat, je ve všech myslitelných ohledech nezodpovědné, hloupé a v mém případě taky pěkně nebezpečné. Ne že bych byl vysloveně paranoidní, ale na mysl mi samozřejmě začaly přicházet pochybnosti. Proč by vlastně měl osmnáctiletý kluk po večerech šmírovat stárnoucího učitele němčiny a tělocviku. Bez ohledu na to, že studentka zakoukaná do tělocvikáře je poměrně rozšířené klišé, tak v těch několika málo případech, kdy se to skutečně stalo, šlo jednoznačně vždy o dost mladší model pedagoga a k tomu to stejně téměř nikdy pro oba zúčastněné dobře nedopadlo. Navíc tohle není rozjitřená studentka, je to mladý boxer polotěžké váhy¹³, kluk, kterému by nejspíš ochotně padla k nohám každá, na kterou by ukázal prstem. A i kdybych připustil, že ho holky opravdu nebaví, tak při troše správně nasměrované pozornosti by nepochybně neměl problém najít za týmž účelem úplně stejně ochotného vrstevníka preferovaného pohlaví.

Otevřel jsem si nové pivo a sundal konečně ty zatracené spartakiádní⁵ trenky⁶, škrtily mě totiž už snad úplně všude. Musel jsem si poctivě přiznat, že za čtvrtstoletí, které od mé poslední aktivní spartakiády⁵ uplynulo, mi narostl zadek a poněkud jsem zesílil v pase. Optimisticky nahlíženo, jsem si mohl namlouvat, že jsem zmužněl, poctivě a pragmaticky jsem v inkriminovaných partiích nahmatal kromě svalů i o poznání měkčí materiál, který tam v roce 1960 téměř jistě nebyl. Na chlapa v mém věku jsem samozřejmě pořád ještě docela žádoucí, při pravidelně nepravidelných návštěvách příslušných lázeňských zařízení jsem zatím nikdy neměl problém najít ochotného společníka do kabinky v převlékárně, ale pokaždé to byli chlapi, žádný sotva dorostlý adolescent. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím větší jsem z toho měl v hlavě zmatek. To, že ho na mě nasadili estébáci¹⁴, by v mnoha ohledech mělo být jistě pravděpodobnější, než že bych právě já měl být idolem jeho vlhkých snů, jenže… Jenže pár věcí tu přeci jenom nesedělo.

V první řadě by musel být ve své snaze mě kompromitovat nezvykle vytrvalý, on i ten, kdo by ho k tomu, ať už z jakéhokoliv důvodu, ponoukal. Nešlo si totiž opakovaně nevšímat, že už nejméně rok nevynechával jedinou vhodnou příležitost stoupnout si po tréninku ve sprše vedle mě, a nevidět, že ho zdánlivě nenápadné pozorování mydlícího se trenéra nenechává úplně v klidu, tak to popravdě řečeno také nešlo. Ono když vás někdo ve společných sprchách žere pohledem, tak to prostě vidíte, a když přímo nevidíte, tak to alespoň tak nějak cítíte. To jsem zjistil už dávno ještě na vojně a od té doby si to nesčíslněkrát při různých příležitostech opakovaně i ověřil. Viděl a cítil jsem to i teď, jen jsem se až do včerejška snažil to z mnoha rozumných důvodů ignorovat. Nakonec to byl i důvod, proč jsem si už odpoledne v hospodě byl identitou neznámého pozorovatele více méně jistý a moc jsem nepochyboval, pro koho večer to amatérské divadlo před chalupou předvádím.

Estébáci¹⁴ sice uměli být občas i překvapivě trpěliví, ale že by ho za pár měsíců nepopohnali, aby se ke mně zkusil dostat o trochu blíž než na tři metry ve sprše, to by skutečně bylo až přespříliš projevené zdrženlivosti i na toho nejvychytralejšího z nich. Tonda totiž kromě vytrvalého nenápadného mydlení žádnou jinou iniciativu nikdy nevyvinul, to, že nakonec skončil i s nepojízdnou motorkou na cestičce u mé chalupy, to byla od začátku moje práce. Že by ho na mě nasadili pouze na sledování, sice jistě nemožné nebylo, ale zdálo se to zbytečně komplikované. Předpokládalo by to, že už ze zoufalství verbují i děti a k tomu navíc ještě i děti třídních nepřátel¹⁵, pořád to totiž byl Volf. Nesnášenlivost ke komunistům byla v jejich rodině myslím v zásadě dědičná a možnost, že by zrovna u nich vychovali dalšího Pavlíka Morozova¹⁶, se zdála až směšně absurdní.

Dědu Volfa jsem znal od dětství a Tondův táta je už pár let můj nejlepší kamarád, nemluvě i o tom, že jsme samozřejmě bývali spolužáci, a jak to tak na každé malé vsi bývá, jsme i vzdálení bratranci. Což tedy na druhou stranu nic neznamenalo, přestože grunty¹⁷ se tu ženily a vdávaly do klubka od nepaměti, tak v hospodě se to občas řezalo úplně stejně jako kdekoliv jinde, bratranec nebratranec. Můj táta byl vlastně jeden z mála, kdo si sem přivedl přespolní nevěstu. Tedy kdyby jen přespolní a jen nevěstu, přivedl si moji matku tehdy z vojny sice tak nějak bez lejstra, zato ovšem se mnou v náručí. Papíry pak starosta ve zmatcích při odsunech po Mnichovu¹⁸ prý nějak narychlo zpětně dotvořil, až když už všem skutečně teklo hodně do bot. Svatba se tehdy údajně odbyla za dvě minuty na úřadě a za svědka šel sám oddávající.

Udělal to naštěstí tak dobře, že se až do konce války¹⁹ na to, že je matka ve skutečnosti německá židovka z Moravan u Brna, nejenže nepřišlo, ale po návratu musela naopak ještě pracně dokazovat, že není Němka²⁰. Sám pořádně nevím, jak to tehdy vlastně všechno bylo, matka mi to vyprávěla až dost dlouho po tom, teprve když jsem začal vyzvídat, proč mám jen jednu babičku a jednoho dědečka, a téměř jistě mi neřekla všechno. Věděla prý jen, že rodiče utekli před Hitlerem²¹, bohužel na tu špatnou světovou stranu, údajně k příbuzným až někam ke Lvovu²², a pak už o nich nikdy nikdo neslyšel. Myslím, že se je ale po válce ani nepokoušela hledat, kromě toho jednoho odpoledne o nich vlastně nikdy nemluvila a za roky svého dětství jsem si nikdy nevšiml, že by v tom ohledu nějak nad míru truchlila.

Faktem ovšem v každém případě je, že za to, že ještě žiju, vděčím minimálně z části právě starému Volfovi, který tehdy zavřel obě starostenské oči a do opisu matričního záznamu²³ namísto rozená Löeblová zapsal Lebedová i s příslušnou legendou o víře a rodičích. Napadlo mě, jestli by toho starý pán dnes nezalitoval, pokud by zjistil, že mě jejich Tonda balí. Ne že bych to momentálně měl jak zjistit, pantáta byl už nějakých deset let na hřbitově pod kytkama, ale šance, že se ho na to budu mít možnost zeptat osobně, jen co se to dovtípí Tondův táta, tak ta taky nebyla úplně zanedbatelná. Jsme s Frantou sice už pár let dobří přátelé, ale po pravdě nelze říct, že by tomu tak bylo odjakživa, tak jednoduché to skutečně nebylo. Narodili jsme se do složité doby, cestu jsme k sobě hledali oklikou a našli ji až relativně nedávno, navíc svým způsobem především díky Tondovi, i když ten o tom samozřejmě neměl ani potuchy.

V osmatřicátém, když to tu zabírali Němci¹⁸, tak mně byl sotva rok, a zatímco naši šli do Prahy, kde je nikdo neznal a byla tak větší šance, že se ani nikdo nebude na nic přespříliš vyptávat, tak Volfovi se přesunuli k příbuzným až kamsi ke Hradci. Starý pán se tam pak schovával skoro celou okupaci¹⁹ téměř v ilegalitě, jako bývalý český úředník ze Sudet²⁴ si totiž dost oprávněně nemohl být jistý, kdy si pro něho přijdou. Po válce¹⁹ jsme se sice oba vrátili zpátky do vsi, ale Franta byl o tři roky starší, takže jsme se všude spíš míjeli. Když já nastupoval do zdejší malotřídky²⁵, on už byl jednou nohou na odchodu, a tak to pokračovalo až na průmyslovku²⁶. Když jsem maturoval, byl on už dávno u plavby²⁷, a zatímco já mířil do Ústí na právě nově otevřený pajdák²⁸ vyplnit matčin učitelský sen, tak on už tři roky zkušeně olejoval lodní mašiny.

Dlužno dodat, že do vesnické party výrostků jsem navíc nikdy skutečně nezapadl, žili jsme na samotě a já k tomu jen s mámou a prarodiči. Hubený nanicovatý šprt jako já byl pro partu vesnických výrostků dobrý tak akorát coby terč šprýmů a zábavy, šprýmů, které ne vždy byly úplně nevinné, a ani Franta se nezdráhal mě sem tam pro všeobecné obveselení shodit v zimě do závějí a v létě mi vypustit ventilky, když jsem vyrážel na svoji každodenní osmikilometrovou cestu domů. Fakt, že matka nebyla zdejší a hned po válce se z ní k tomu stala celkem zapálená komunistka, kterou od jejího přesvědčení následně neodradilo ani běsnění padesátých let²⁹, mi v tom taky moc nepomohl.

Přestože jsme byli pohraničí v pohraničí, tak vesnice byla odnepaměti česká, vysídlených Němců²⁰, a tedy i přišedších poválečných dosídlenců³⁰ bůhví odkud, tu bylo pramálo, respektive žádný. Dva uvolněné grunty¹⁷ si místní podělili podle jakéhosi příbuzenského klíče dřív, než to stihl někdo zvenčí, a hospodáři, byť časem zkrotlí a kolektivizovaní³¹, k novému režimu ve většině nikdy příliš nepřilnuli. Matka tak vždy byla nedůvěru budící vetřelec rušící staré pořádky a já se chtě nechtě svezl s ní. Dětství jsem tak prožil spíš s kamarády z knížek než s těmi skutečnými a nějaké jakés takés sebevědomí jsem začal sbírat až na vysoké. Tam už mě nikdo neznal, matka byla daleko a díky boxu, který jsem tam tehdy objevil, se ze mě konečně stal chlap alespoň navenek.

Franta na vejšku nešel, neměl na to ten správný třídní původ³². Pantáta se s JZD³³ sice navenek smířil podobně jako všichni ostatní, žádný vesnický rebel se z něho nestal, to šestileté skrývání za protektorátu³⁴ ho totiž ve skutečnosti poznamenalo mnohem víc, než se na první pohled zdálo, ale i tak si ho jako bývalého funkcionáře agrární strany³⁵ noví mocipáni drželi pro jistotu pod dohledem, zároveň však samozřejmě i pěkně od těla. Možnost, že by v polovině padesátých let²⁹ pustili jeho kluka dál než k maturitě, tak nepadala v úvahu. Frantovi to ovšem, pokud vím, nijak zvlášť nevadilo, studovat by nejspíš stejně nechtěl, ani kdyby to šlo. Vždycky ho to táhlo spíš k mašinám a jako strojmistr byl u plavby nakonec víc než spokojený, a když se to v šedesátkách začalo všechno postupně uklidňovat³⁶, dostal se nakonec i na dálkovou³⁷, a to bylo tehdy slušné terno.

Roky jsme se pak tu a tam sotva pozdravili, když byl zrovna on i já na návštěvě u mámy, párkrát jsem od něho za dobrou cenu koupil nějaké bony³⁸ a to bylo tak vše. Změnilo se to, až když Tonda nastoupil ke mně do školy. Po prvních třídních schůzkách jsme se spolu trochu lízli, on pil na žal a já předstíral totéž, tehdy jsem se ještě snažil dávat před lidmi najevo, jak moc mi rodina chybí, přestože máloco bylo ve skutečnosti pravdě vzdálenější. Po druhém rumu z něho vylezlo, že mu před rokem umřela žena, po třetím, že kluk se od té doby chová divně, a po čtvrtém se přiznal, že se o něj bojí, bojí a hlavně neví, co s ním. Do Děčína na školu ho dal ne proto, že by to kluka k plavbě³⁷ snad nějak po otcovském vzoru od dětství táhlo, nebo že by nutně vyžadoval, aby kráčel v jeho stopách, udělal to prostě proto, že tam byl i internát. Jednak věřil, že mezi vrstevníky přijde kluk na jiné myšlenky, a taky nechtěl, aby se o něho musela starat babička, už proto, že hodit jí v jejím věku na krk právě odrostlého puberťáka nedávalo příliš smysl. Moc jiných možností než děčínskou plavební Sorbonnu³⁹ tedy ve skutečnosti vlastně neměl, ženu si přivedl z Německa a dát kluka v patnácti k jejím rodičům do Drážďan, když je do té doby vídal sotva dvakrát do roka, a to jen pokud se zrovna zadařilo, by byla ještě větší pošetilost než ten internát.

Na to pivo, které se záhy proměnilo v souvislou řadu rumů, mě tehdy vytáhl vlastně jenom proto, že po mně chtěl, abych mu na kluka zkusil trochu dohlédnout. Skoro jsem se tehdy styděl, protože i po pátém rumu na něm bylo vidět, jak moc se zdráhá říkat si o pomoc právě mně. Dokonce našel i dost odvahy, aby se mi pokusil za ta dávná dětská příkoří omluvit. Mávl jsem nad tím tehdy smířlivě rukou, objednal další rum a slíbil, že na kluka hodím oko, kdykoliv to půjde. Staré křivdy jsem sice nezapomněl, ale zároveň i dávno odpustil, už proto, že ty jeho nebyly ani zdaleka těmi největšími, kterými mě kdo za život počastoval, vlastně mě překvapilo, že si na to vůbec pamatoval, neřkuli, že toho dokonce i litoval. Od té doby se vídáme pokaždé, když se vrátí z turnusu, stali se z nás kamarádi a troufám si říct, že i přátelé, dokonce tak dobří, že jsem se i já jemu svěřil s ledasčím ze svého života. Tedy ne tak úplně se vším, ale není hloupý a jsem si jistý, že svoje si domyslel, minimálně se mi tedy nikdy, na rozdíl od kolegů ve škole, nepokusil dohazovat nějakou ženskou, ačkoliv, pokud vím, tak ani on se po žádné roky nesháněl, nebo se mi s tím tedy alespoň nesvěřil. Tonda o tom neměl ani tucha, ale táta o něm díky mně v každém případě věděl všechno, tedy skoro všechno, to, že mě šmíruje ve sprchách, jsem si pochopitelně nechal pro sebe.

Hození oka na nejmladšího Volfa jsem tehdy pojal sportovně, nakonec jinak to ani neumím, kdysi to pomohlo mně a neviděl jsem důvod, proč by to nemělo fungovat i na něho. Po první hodině tělocviku jsem si ho, aniž bych mu dal na vybranou, přihrál k boxerskému dorostu, který jsem trénoval, a musím říct, že jsem s ním udělal vyslovené terno, letos už to dotáhl na krajského šampiona. Navíc ho to celé čtyři roky zaměstnalo po obě odpoledne, která jinak v týdnu neměl školu, a protože v tom byl opravdu dost dobrý, zajistilo mu to mimo jiné benefity i všeobecný respekt v kolektivu. Dobře zvládnutá technika pravého háku⁴⁰ je totiž, pokud jde o prevenci šikany, nástrojem dlouhodobě nejefektivnějším, tak to prostě bylo, je a nejspíš i ještě dost dlouho bude, no a já ho díky tomu měl denně na očích, aniž by to bylo přespříliš nápadné. Na republice⁴¹ už mu to sice stačilo jen na semifinále, nicméně ten původní záměr, nenechat ho myslet na hlouposti a přihrát mu trochu sebevědomí, to celé čtyři roky plnilo dokonale, a o to nakonec šlo.

Mělo to však pravděpodobně i jeden nepředvídaný vedlejší efekt. Vypadalo to sice divně a na první pohled nepravděpodobně, ale na druhou stranu se vlastně nebylo čemu divit. Byl jsem mu za zadkem až příliš dlouho a až příliš na těsno, a na rozdíl od táty, kterého vídal sotva jednou za dva týdny, mě viděl každý den. A pokud se v osmnácti nedokážete úplně přesně rozhodnout, kam s ním, tátovi se s tím beztak asi svěřit nepůjdete. Nicméně o tom, kam by se s tím asi jít svěřit chtěl, svědčily poměrně jasně ty dva použité papírové kapesníky nedbale včera pohozené na posedu. Voněly spermatem, popravdě notnou dávkou spermatu, pokud jsem dokázal odhadnout, tak spíš nejméně dvěmi, omyl byl v tomto případě zcela vyloučen, protože jakkoliv bylo od předešlého večera již zaschlé, tak ta vůně se s ničím skutečně zaměnit nedá. Mohl jsem to samozřejmě nechat být, nechat ho přijít o iluze tak, jak to zažil každý druhý, opilý někde nad záchodovou mísou, do které se potom vzápětí vyzvrací, ale přišlo mi to najednou takové nějaké zbabělé.

-------------------- rejstřík pojmů --------------------

1. Také troky, nízká, shora otevřená nádoba podlouhlého tvaru, obvykle vyrobená z trojice dlouhých prken, která tvořila dno a boky a dvou kratších prken tvořících čela. V minulosti patřily k základnímu vybavení každého hospodářství. Sloužily jako víceúčelová nádoba na vodu, s níž bylo třeba pracovat především při ručním praní oděvů, ale také například při koupání, případně při zabíjačkách.
2. Milan Kundera (1929-2023), celosvětově známý česko-francouský spisovatel žijící od roku 1975 v exilu ve Francii.
3. Hovorové (slangové) označení motocyklu Jawa Pionýr, vyráběného v Československu od padesátých až do osmdesátých let 20. století, dalším nepřesně užívaným názvem byl Jawa 50, odkazující na objem motoru (49,9 cm³).
4. Nesnesitelná lehkost bytí, jeden z nejznámějších románů Milana Kundery², české exilové vydání nakladatelství ’68 Publishers z roku 1985.
5. Spartakiáda, také Československá spartakiáda, souhrnný název pro hromadná veřejná tělocvičná vystoupení konaná v totalitním Československu od roku 1955 do roku 1985 pravidelně každých 5 let, mimo roku 1970.
6. Jednoduché bílé trenýrky, ve kterých vystupovali příslušníci Československé lidové armády⁸ při svých hromadných cvičeních v rámci Československých spartakiád⁵, na rozdíl od vystoupení cvičenců v jiných věkových a genderových kategoriích se úbor příslušníků armády⁸ v průběhu let v podstatě neměnil.
7. Řetězová motorová pila, mechanický stroj určený především ke kácení stromů, zkracování a opracování dřeva. Nejčastějším typem pohonu je spalovací motor.
8. Základní vojenská služba, nastoupit k výkonu základní vojenské služby v Československé lidové armádě byl v Československu povinen každý zdravotně způsobilý muž po dosažení plnoletosti. Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
9. Nepřesné označení motocyklu Jawa Pionýr, vyráběného v Československu od padesátých až do osmdesátých let 20. století, odkazující na objem motoru (49,9 cm³), dalším hovorově (slangově) užívaným názvem byl výraz fichtl.
10. Hovorové (slangové) označení pro obloukovou pilu užívanou při ručním řezání palivového dřeva. Tenčí pilový list je napnut v pevném většinou kovovém rámu, přičemž nástroj může být obsluhován jednou ale i dvěma osobami, v tom případě hovoříme o nástroji tzv. dvoumužném.
11. Hovorové (slangové) označení pro přímou ruční pilu, pojem je odvozen od pohybu, který vykonává plát pily, připomínající pohyby milence při souloži. Jiným užívaným názvem je také ocaska.
12. Zpravidla jednoduchá dřevěná konstrukce sloužící u upevnění dřevěné kulatiny při řezání.
13. V boxu muži a dorostenci do 81 kg.
14. Hovorový (slangový) výraz pro příslušníka Státní bezpečnosti. Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci) byla složka Sboru národní bezpečnosti vykonávající zpravodajské činnosti, zaměřené na boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli. Fakticky se jednalo o politickou policii a zpravodajskou službu. Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru.
15. Označení pro faktické či i jen domnělé nepřátele dělnické třídy, ať již z řad příslušníků buržoazie (městské i venkovské) nebo bývalé šlechty, v neposlední řadě však i pro skryté nepřátele a rozvraceče v řadách dělnické třídy samotné.
16. Celým jménem Pavel Trofimovič Morozov (1918-1932), ruský chlapec, který podle podání sovětské propagandy jako třináctiletý udal svého otce úřadům coby kulaka a odpůrce združstevňování. Jeho otec byl pak poslán do pracovního tábora a Pavlík Morozov byl následně údajně brutálně zavražděn vesničany. Po celé období komunismu byl oficiálně dáván za vzor dětem jak v Sovětském svazu, tak i v jeho komunistických satelitech.
17. Hovorově (slangově) užívané pojmenování zemědělského statku, pojem vychází z německého výrazu pro pozemek (Grund).
18. Zjednodušený výraz pro takzvanou Mnichovskou dohodu, jednalo se dohodu mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu dojednanou 29. září 1938 v Mnichově. V jejím důsledku bylo z Německem osazených území vyhnáno, anebo samo do vnitrozemí uprchlo téměř 150.000 osob.
19. Druhá světová válka, globální vojenský konflikt v letech 1939–1945, jemuž bezprostředně předcházela i okupace zbytku Československa¹⁸ Německem v březnu 1939. K plnému osvobození Československa došlo až na samém konci tohoto konfliktu v květnu 1945.
20. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské z 2. srpna 1945 byli Němci zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci, následně byli vyhnáni a jejich majetek propadl konfiskaci. Takto byli zbaveni československého státního občanství i Židé, kteří při sčítání lidu ČSR v roce 1930 prohlásili německou národnost. Odhadem tak bylo z území Československa vystěhováno téměř 2,5 milionu obyvatel.
21. Adolf Hitler (1889-1945), německý nacistický politik rakouského původu, od roku 1933 až do své smrti v květnu 1945 kancléř a diktátor nacistického Německa, jako takzvaný Vůdce (německy Führer). Jeho jméno je dodnes užíváno jako zobecňující výraz pro celý jím řízený režim v Německu a na Německem okupovaných územích mezi lety 1933 až 1945.
22. Město na Ukrajině, správní centrum západní Ukrajiny. V období mezi dvěma světovými válkami součást Polské republiky. V letech 1939–1941 obsazen Rudou armádou, 1941–1944 okupován hitlerovským Německem.
23. Seznam narození, sňatků a úmrtí vedený pověřenými úředníky na určených matričních úřadech. Na území Čech a Moravy byla agenda vedení matričních záznamů až do roku 1949 značně roztříštěná a civilní orgány vedly tyto agendy oficiálně pouze pro osoby bez vyznání, mimo to však civilní správní a samosprávné orgány vydávaly v samostatné působnosti například takzvaná osvědčení o domovské příslušnosti a další druhy dokumentů, čímž docházelo při faktické neexistenci centrální evidence často k chybám a nesrovnalostem. 
24. Zastaralé pojmenování pro pohraniční oblasti dnešního Česka, v nichž už od středověku žilo převážně obyvatelstvo německé národnosti.
25. Malotřídní škola, škola s jednou třídou, v níž se děti různých věkových kategorií (různých ročníků) vzdělávají společně. V českém školském systému se téměř výhradně jednalo o základní školy s 1. stupněm (1. – 5. třída).
26. Hovorové (slangové) označení pro Střední průmyslovou školu. Žáci na ní získávají úplné střední odborné vzdělání zakončené maturitní zkouškou především v technických oborech.
27. Československá plavba labsko-oderská, národní podnik.
28. Hovorový (slangový) výraz pro pedagogickou fakultu vysoké školy.
29. Roky 1950–1959, souhrnně zvané 50. léta 20. století, jsou v Československu obdobím charakterizovaným utužováním komunistického režimu provázeným vykonstruovanými politickými procesy, justičními vraždami, znárodňováním a násilnou kolektivizací zemědělství. Mezi lety 1948 a 1960 bylo z politických důvodů popraveno přibližně 240 osob a dalších 200 až 250 tisíc osob bylo v tomto období kvůli nejrůznějším politickým deliktům vězněno.
30. Poválečné osídlování pohraničí, největší přesun obyvatelstva vnitrostátního charakteru v českých dějinách, probíhající v letech 1945 až 1952. Osídlování pohraničí se odehrávalo časově i organizačně současně s odsunem obyvatel německé národnosti z Československa²⁰.
31. Proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, prosazovaný po roce 1948 v souladu s myšlenkami marxismu-leninismu a jeho ideou společného vlastnictví. Za viníky zemědělské a zásobovací krize v poválečných letech označili komunisté především bohatší vesnické statkáře souhrnně označované za kulaky, proti kterým propagandou poštvali široké vrstvy obyvatelstva. Komunisté tvrdě prosazovali zakládání zemědělských družstev, přičemž se odvolávali na dřívější družstevní tradici, nová družstva ovšem měla s těmi předválečnými jen pramálo společného. Cílem nových družstev totiž byla především kompletní likvidace veškerého soukromého hospodaření v zemědělství.
32. Souhrnné označení pro oficiální hodnocení rodinných poměrů s ohledem na společenské zařazení, užívané v Československu a dalších komunistických zemích mezi lety 1948 a 1989. Třídní příslušnost a ideologická uvědomělost rodičů byly jedním z důležitých faktorů úspěchu v tehdejší socialistické (komunistické) společnosti.
33. Jednotné zemědělské družstvo, obvyklý název zemědělských družstev v socialistickém Československu. Jejich historie započala nucenou kolektivizací zemědělství³¹.
34. Protektorát Čechy a Morava, část československého území okupovaná od března 1939 do května 1945 nacistickým Německem¹⁹.
35. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, česká a československá pravicová agrární politická strana, po většinu období první republiky (1918-1938) nejsilnější strana v Československu. Zkráceně byla strana nazývána agrárníci a rovněž tak její členové.
36. Roky 1960–1969, souhrnně zvané 60. léta 20. století, se v Československu vyznačovaly postupným uvolňováním společenských poměrů v politické a kulturní oblasti. Tento proces byl násilně zastaven invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
37. Vnitrozemská vodní nákladní doprava, dopravní mód využívající síť splavných vodních toků, umělých kanálů a velkých vodních ploch. Vhledem k poloze Československa respektive povaze jeho splavných vodních toků, se vyjma přepravy elektrárenského uhlí, jednalo téměř vždy i o plavbu mezinárodní, často mířící i do tehdy takzvaně kapitalistických zemí.
38. Tuzexové poukázky, tuzexové koruny, platidlo užívané ve speciálních prodejnách Tuzex, kde se jimi hradilo zahraniční nebo luxusní zboží vyskytující se jinak v běžné prodejní síti pouze v omezeném množství nebo vůbec. Bony bylo možné oficiálně získat téměř výhradně pouze formou mzdy za práci v zahraničí nebo směnou valut, jimiž tuzemští rezidenti jinak legálně v rámci československého vnitřního obchodu disponovat nesměli. Občané, kteří neměli přístup k valutám, mohli koupit bony pouze na černém trhu.
39. Střední průmyslová škola strojní a dopravní v Děčíně, škola jako jediná v celém tehdejším Československu poskytovala odborné středoškolské vzdělání v lodních oborech, studenti tak pocházeli z různých částí republiky a nezřídka i ze zahraničí. V průběhu let se pro její pojmenování vžila různá hovorová (slangová) označení.
40. Rotační úder v boxu vycházející ze zadní ruky boxera, podle vzdálenosti protivníka může být krátký nebo dlouhý. Míří obvykle do brady, boxer s ním ale může trefit i soupeřův spánek, případně může směřovat i šikmo dolů na tělo soupeře.
41. Mistrovství Československé socialistické republiky v boxu.