Protiklady – Zmatení

Zatímco jsem se vrátil zpět do reality, pro mě vše probíhalo poměrně hladce. S Danem jsme si od posledního krásného okamžiku buď volali, anebo jsme si psali skrz sociální sítě, ale ta krásná chvíle zase byla vzdálená a nevěděl jsem, kdy přijde nějaká další. Vždy jsem si myslel, že moje vztahy budou jednoduché, ale nikdy tomu tak nebylo, vždy to skončilo nějakým fopa! A s Danem to teď bylo takové na vahách, dál žil s přítelkyní a já jsem byl v podstatě jeho milenec. V hlavě jsem si kladl spoustu otázek, jak to vlastně bude.

Bylo pondělí, když jsem zrovna pracovně musel do Karlových Varů. Přijel jsem na hotel, ubytoval se a po cestě se uložil do postele a projížděl mobil. Vtom se mi na displeji ukázal hovor od Dana. Přejel jsem prstem po displeji a hovor přijal.

„Ahoj Dane, tak jaký jsi měl dneska den?“

Na druhé straně chvilku ticho. „Ahoj, ale jo, jde to, jen blázinec, mám toho teď hodně a s Klárou mám jet na nějaký wellness víkend a moc se mi nechce. Chtěl bych vidět tebe, dotýkat se tě, mazlit se s tebou a líbat tě.“

Když jsem Dana poslouchal, dělalo mi to dobře, ale zároveň, když jsem slyšel jméno Klára, tak mě to moc netěšilo, byl to takový vnitřní boj.

„No, je to skoro devět dní od posledního setkání, taky bych tě rád viděl, stále na tebe myslím a chybíš mi a chybí mi ty krásný okamžiky, co jsme spolu prožili.“

Opět dlouhé ticho, než se Dan z druhé strany telefonu ozval: „Já vím, že to je dlouho, ale Klára je poslední dobou nějaká divná, tak se jí chci věnovat, a s prací je těžké, abych se za tebou dostal.“

Teď jsem byl naopak já dlouho ticho, než jsem se ozval: „Dane, ale sám jsi říkal, že s Klárou je to takhle pořád, a Lucka říká to samé, že Klára je taková furt.“ Docela jsem zvýšil hlas, abych zdůraznil, že Klára je pro mě věc, která je překážkou k tomu, abychom se s Danem vídali.

„Já vím, Kubo, ale není to vůbec lehké, jsme spolu už nějakou dobu a já jí nemohu říct, že jsem asi na obojí a že jsem si našel tebe.“

To mě docela rozpálilo. „Takže je to zase tam, kde to bylo. Zase jsme si užili a teď to bude jen otázka času, kdy se sejdeme anebo nesejdeme, protože slečna Klára má svoje dny a ty seš podpantoflák, který jede podle ní a radši, než abys byl šťastný, tak budeš s ní.“

Vtom mě přerušil a začal náš rozhovor docela eskalovat. „Kubo, ale ty si myslíš, že to je úplně jednoduchý, tobě je to jedno, ty nikoho nemáš a víš, že jsi gay, ale já to zjistil nedávno a ty chceš po mně, abych ze dne na den všechno ukončil a pustil se do vztahu s tebou, to je dost sobecký.“

Chvilku jsem mlčel a vůbec nic neříkal, protože jsem v hlavě vstřebával jeho slova. Jak si dovoluje říct, že jsem sobecký? „Já a sobecký? Já po tobě vůbec nic nechci, ty jsi ten, kdo chce mě, ano, já tebe taky, ale nechci, abych byl na vedlejší koleji a ty jsi za mnou přišel uspokojit svoje potřeby, jen když potřebuješ! Teď mi řekni, kdo je sobecký? Víš co, musím končit, ahoj!“

Položil jsem telefon, zvedl jsem se z postele a přešel k minibaru, kde byly různé malé lahvičky s alkoholem. Jednu jsem otevřel, bylo mi jedno, co to bylo, kopl jsem to do sebe a díval jsem se z okna ven. „Já že jsem sobec? Já bych pro něj udělal první poslední a já jsem sobec! On je ten, kdo lže sám sobě a lže své přítelkyni!“ Byl jsem tak vynervovaný, že jsem u okna mluvil sám na svůj odraz. „Dvakrát jsme si užili, řekl mi, že mě miluje, a nakonec je vlastně problém se milovat, protože bychom ublížili Kláře.“ Vzal jsem ještě jednu flaštičku s alkoholem a kopl jsem to do sebe.

Nakonec jsem šel ke kufru, hodil jsem na sebe pohodlné oblečení, světle modré kalhoty a na to bílé triko a černou mikinu s kapucí. Zvedl jsem telefon, který jsem měl na posteli, a samozřejmě zmeškané hovory od Dana a dvě zprávy. Otevřel jsem je a tam stálo:

„Kubo, ty to prostě nechápeš, nemohu kvůli tomu, že jsme se dvakrát spolu vyspali, zahodit několikaletý vztah ze dne na den, miluji tě, ale miluji i ji a miloval jsem, a nevím, jak mám ze dne na den říct ‚Kláro, já už tě nemiluji, jsem bisexuál a chci být s kámošem ze školy, kterého miluji‘. Myslím, že to není vůbec tak jednoduché, jak se zdá. Neříkám, že s tebou nechci být, ale nemůžu to udělat tak rychle, jak bys chtěl, promiň…“

Měl jsem chuť ten telefon vzít a hodit ho někam hodně daleko, abych si nemusel číst tu druhou zprávu, ale nedalo mi to, zajímalo mě, co v ní stojí.

„Miluji tě, to jsem ti řekl, ale musíš mě pochopit, že to chce čas, a snad mi ho dáš, abych tohle vyřešil. Já vím, že to pro tebe není snadné, ale mám to přecejen o něco horší než ty.“

Nechápal jsem, nerozuměl jsem a ani jsem nechtěl, ztlumil jsem telefon, dal ho do kapsy a vydal jsem se ven. Procházel jsem se po krásné karlovarské kolonádě, ochutnával vodu z horkých pramenů a co jsem dělal dál? No samozřejmě, že jsem celou dobu přemýšlel nad Danem a nad tím, jestli mu mám dát čas nebo jestli má vůbec cenu se o něco snažit.

„Jste nějaký zamyšlený,“ ozvalo se za mnou, když jsem se zrovna skláněl, abych si napustil do hrníčku další z pramenů.

„Co? Pardon?“ otočil jsem se na dotyčného a nechápal jsem, oč mu jde.

„Pardon, že jsem vás tak přepadl, jen vidím, že jste nějaký zamyšlený,“ usmál se na mě a koukal na můj pohárek s pramenem.

„Jak jste na to přišel?“ dotázal jsem se ho.

„No, pramen se vám naplnil a pak přetékal a vy jste jen tak civěl s odpuštěním do blba,“ začal se smát.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám opravdu celou ruku mokrou, takže jsem se opravdu musel zaseknout a přemýšlet… Zčervenal jsem a jen jsem se lehce pousmál. „Ano, máte pravdu, přemýšlel jsem, ale vlastně jsem nic nevymyslel.“

Usmál se a natáhl ruku. „Já jsem Štěpán.“

Udělal jsem totéž. „Já jsem Jakub, ale klidně Kuba,“ pousmál jsem se, potřásl jsem mu rukou a najednou jsem se cítil docela v klidu. Byl to poměrně hezký mladý kluk, dlouhé, světle hnědé vlasy, modré oči a dost zřetelně byla vidět i jeho vysportovaná postava.

„Těší mě, Kubo, já vím, že mi do toho nic není, ale jestli se smím zeptat, co tě trápí?“

V tu chvíli jsem se zarazil, podíval jsem se na něj a přemýšlel jsem, jestli mu mám říct pravdu, nebo mu říct něco, co ho odpálkuje a nebude se starat dál o to, co se se mnou děje nebo nad čím tak dumám.

„Je to těžké a je to na dlouho a myslím si, že takovéhle starosti by tě určitě, Štěpáne, nezajímaly,“ usmál jsem se na něj, usrknul jsem horký pramen z pohárku a čekal, co bude dál.

„Mně to nevadí, klidně mluv, anebo jestli nic nemáš a nikam nepospícháš, mohli bychom někam zajít, nedaleko odsud je kavárna.“

To mě docela zaskočilo. Člověk, kterého znám asi tak čtyři minuty, po mně chce, abych mu vyprávěl svou story s Danem a moje osobní problémy?

„Nevím, fakt je mi trapný svěřovat se někomu, koho skoro neznám.“

On se jen usmál a začal mluvit jak tryskáč. „No tak to taky můžeme napravit, jméno jsem ti řekl, jsem realitní makléř, žiji tady ve Varech, je mi dvacet pět let, jsem gay, jsem single, rád cestuji, nedávno jsem se zrovna vrátil z Dubaje, no jsem pohodář, rád chodím do fitka, to je taková oáza klidu pro mě, a miluji fotbal.“

Jen jsem ho poslouchal. Buď věděl, co potřebuji, anebo to je kouzelník, protože moje hlava najednou byla čistá a já jsem na Dana skoro nemyslel, nebo spíš jsem nemyslel na to, co se všechno mezi mnou a Danem stalo.

„Ty kráso, vychrlil jsi to na mě tak rychle, že to nestíhám ani zpracovat,“ usmál jsem se na něj. „Dobře, no tak když už tě teď skoro znám, tak s tebou teda na to kafe půjdu.“

Nic neřekl, jen se rozešel a já jsem se teda vydal za ním. „Je tady jedna super kavárna, bude se ti tam určitě líbit, a odkud jsi vlastně?“

Šel jsem vedle něj a prohlížel si ho, něčím mě zaujal, ale nedokázal jsem si říct, čím. „Jsem z Plzně, ale tady jsem pracovně. Přijel jsem o dva dny dříve, potřeboval jsem si tady vyčistit hlavu, ale nějak to zatím nefungovalo, dokud ses neukázal ty.“ Začal jsem se smát a on samozřejmě také.

„Až tak? To mě těší, ale co by kluk jako ty mohl mít za starosti, že by si musel čistit hlavu? Vždyť se ti určitě musí dařit.“

Jo, kdyby to bylo tak, jak povídá. „No, ale opak je pravdou, nějaké starosti mám a řešení je v nedohlednu.“

Šli jsme docela dlouho, než jsme došli na místo. Bylo to krásné místo, na jedné straně velké divadlo, uprostřed řeka a hned vedle po pravé straně spousta obchodů, restaurací a kavárna Café Elefant. Zalezli jsme dovnitř, usadili se ke stolu, v tu chvíli bylo podivné ticho, já se rozhlížel kolem a Štěpán celou dobu sledoval mě anebo okolí.

„Líbí se ti tu?“

Přikývl jsem hlavou, že jo. „Vypadá to tu krásně.“

Usmál se a já taky. Po chvilce přišel číšník s otázkou, co si dáme, on si objednal americano a já, samozřejmě, milovník latté, jsem si objednal karamelové latté a k tomu croissant.

„Tak povídej, co se tak fajn klukovi může dít v životě tak hrozného?“

Podíval jsem se na něj a dost jsem váhal, jestli mám vůbec začít, ale něco mi v hlavě říkalo, že mám, tak jsem spustil. „Kluk, co mě na škole neměl moc v lásce a dost si mě dobíral, tak mi nedávno napsal, sešli jsme se, opili se a něco mezi námi bylo. Já si myslel, že to byla jen opilecká blbost, ale nakonec to bylo tak, že jsme se sešli znova a stalo se to znova, za střízliva, dokonce řekl, že mě miluje.“ Zamyslel jsem se, podíval jsem se mu do těch jeho nádherných modrých očí a pokračoval jsem. „Jenže není gay, ale bisexuál a má přítelkyni, a teď mi vyčítá, že na něj tlačím s tím, aby to řekl, přitom to tak není, jen bych rád, abychom se vídali, ale naše komunikace je momentálně jen přes mobil a jeho výmluva je, že s ní je dlouho a že to teď nejde.“

Jen mě sledoval a naslouchal mi, nijak mě nepřerušoval. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi je dobře, že můžu ze sebe vypustit svoje myšlenky někomu, koho sotva znám a nebude mi skákat do řeči jako Lucka, které když jsem to říkal, tak mě furt ujišťovala, že to bude dobrý, že nesmím být tak rychlej, že si to dělám sám atd. „No, prostě mi přijde, že nejsem ten, kdo by na něj nějak tlačil, jen chci tedy nějakou možnost s ním být a nebýt tu pro něj, jen když si zrovna vzpomene, že má chuť si užít. Já vlastně nevím, jestli jeho city jsou opravdové, nebo jestli mě využívá k tomu, aby si se mnou mohl užít a ukojit nějaké své potlačené touhy.“

Pousmál se, pohladil mě po ruce, což jsem vůbec nečekal a rychle jsem rukou cukl a dal ji pryč od jeho.

„Chápu tě, Kubo, je to dost těžké, co prožíváš, já vím, že to není snadné, na druhou stranu chápu jeho. Když jsi s někým tak dlouho a potkáš někoho, koho miluješ, tak ze dne na den přece té druhé osobě nemůžeš říct, měj se, odcházím. Ale pak je tu otázka, proč si jen voláte nebo píšete a není schopen se s tebou vídat.“

Kývl jsem hlavou. „No, to je přesně ono, proč? Proč prostě se na dvě hodiny nesejdeme a nejsme spolu?“

Mezitím číšník přinesl obě kávy, položil je na stůl a zase odešel.

„Víš, Kubo, asi bych na to šel opatrně, myslím si, že i ty jsi moc rychlej a očekáváš od toho, že z toho bude hned velká láska. Co jsem tak pochopil, asi taky to není tak dlouho, co tohle začalo, že?“

Přikývl jsem, samozřejmě měl pravdu, bylo to teprve dva nebo tři týdny, co tohle trvá, a je pravda, že jsem od Dana asi chtěl moc, ale na druhou stranu, když miluji, tak si čas udělám, řekl jsem si pro sebe ve své hlavě.

„Ano, to máš sice pravdu, ale zase na druhou stranu je to dva nebo tři týdny, co tohle trvá, a viděli jsme se jen dvakrát, a z toho jednou po letech a podruhé, když si uvědomil, že se mu to líbilo. Nevím, jestli s tím mám pokračovat, nebo ho nechat, aby si to ujasnil v sobě a s přítelkyní a pak se uvidí… Opravdu nevím a to je důvod, proč jsem přijel dřív, abych byl sám a uspořádal jsem si myšlenky.“

Napil jsem se kávy a rozhlédl se kolem, jestli někdo neposlouchá, protože jsem si uvědomil, že zrovna potichu jsem to v zápalu hněvu neříkal.

„Já si myslím, že bys ho měl nechat si to uspořádat a počkat, až přijde. Myslím si, že přijde, a pokud ne, tak je to jednoduché, prostě se na to vykašlat a jít dál.“

Chytil jsem se za hlavu, promnul jsem si obličej, koukl se na něj a lehce jsem se usmál: „Asi máš pravdu.“

Přikývl. „Né, tady ani tak nejde o to, jestli mám pravdu, ale jde o to, aby ty jsi pochopil, že to není na tobě, ale na něm, že on si musí v hlavě udělat pořádek a poprat se s tím. Ty bys měl jen čekat, a kdyby to trvalo dlouho a nic nebylo, tak jít dál, ale nedělat si s tím hlavu.“

Začal jsem se z ničeho nic smát.

„Proč se směješ?“ začal se smát taky.

„Ale přijde mi, že asi musíš být dobrý realiťák, jsi totiž tak trochu jak psycholog, takhle mě rozebrat a mít pravdu, jsi dobrej,“ zatleskal jsem mu. „Ne, máš pravdu, asi jsem to zbytečně moc hrotil a dělal z toho vědu, ale je pravda, že já jsem sám a můžu počkat a případně jít dál, on to má těžší.“

Stále se smál. „No, vidíš, ještě že jsme se potkali, dal jsem ti psychologický sezení a podívej se, hned jsi víc v pohodě.“

Napil jsem se kávy, zdvihl ruku a přivolal si ke stolu číšníka. „Mohl bych vás poprosit o dvě skleničky a nějaké dobré bílé víno, co tu máte, děkuji.“

Štěpán na mě vykulil ty svoje modré oči. „Jdem něco slavit, jo?“

Jen jsem kývl. „Ano, na to, že jsme se potkali. A co ty vlastně, proč jsi single?“

Podíval se do stolu a pak zase na mě. „Měl jsem přítele, ale před dvěma lety měl nehodu v autě a bohužel to nepřežil, a od tý doby jsem nějak nedokázal jít dál.“

V tu chvíli mi bylo tak strašně trapně! „Bože, omlouvám se, to jsem nechtěl, jsem blb, neměl jsem se ptát.“

Opět mě chytil za ruku, tentokrát jsem neuhnul. „To je v pořádku, on by chtěl, ať jdu dál, a tak jsem šel dál, snažím se užívat života stejně tak, jak jsme si ho užívali společně, nechtěl by, abych se v tom topil.“

Když mi to vyprávěl, měl jsem chuť brečet, ale kvůli němu jsem se držel. „To je hezké, ale myslím si, že máš pravdu, jestli jste fakt měli takový vztah, nechtěl by, aby ses trápil.“

Nevěděl jsem pořádně, co říkat, s tímhle jsem se nikdy nesetkal. Pohladil jsem ho po ruce a usmál jsem se na něj. „Tak to můj problém je pak maličkost proti tomu, co potkalo tebe.“

Chvilku se na mě díval, pak se podíval na přicházejícího číšníka, který nám postavil víno a sklenky na stůl. „Všechno, co se děje, mně a druhým, je důležité. Každý máme v životě něco, co nás zasáhne, nic není malé ani velké,“ odpověděl a usmál se na mě.

„A na to se napijme, hezky jsi to řekl! Jsem fakt rád, že jsi mě u těch pramenů oslovil, nevím, co bych dělal, asi bych po městě chodil jako duše bez těla.“

Vzali jsme sklenky, do kterých nám číšník nalil víno, a ťuknuli si. „Tak na to, ať se máme dobře,“ pronesl jsem a napil jsem se. „Myslím si, že si někoho ale najdeš, určitě na tebe čeká někdo, kdo ti bude v životě dělat radost stejně jako přítel.“

Čím víc jsme si povídali, tím víc mi přišlo, jako bych toho kluka znal roky. Sympatický, krásný, milý, empatický, ale hlavně pohodář, který mi v ten okamžik přišel strašně přitažlivý. Povídali jsme si ještě několik hodin, probrali jsme spoustu ze svých zážitků, strastí, momentů lásek, ale i sexuálních chvilek.

„No, já jsem měl jednou kluka, se kterým jsem během hodiny spal třikrát.“

Koukl jsem se na něj s údivem: „Cože, třikrát? Já to zvládnu dvakrát a to jsem pak tak unavený, že se mnou už nikdo nehne.“ Začal jsem se od ucha k uchu smát.

„No, bylo to strašně fajn a hlavně to byl tak nadržený zkušený hřebec, že věděl, jak na mě. Péro mi kouřil tak jako nikdo jiný, vždycky si ho vzal do pusy, začal mi ho silně kouřit, a když cítil, že mi v něm cuká, tak ho vyndal a začal mě líbat po celém těle, a já se opět uklidnil a on mohl pokračovat dál. Takhle mi kouřil péro několikrát a já se neudělal.“ Nestačil jsem se divit, jak otevřeně se spolu bavíme o sexu a že mi vypraví až takový zážitek. „No, pak jsme si dali šedesát devítku a kouřili jsme si ho navzájem, bylo to super, mít jeho velké mohutné péro v puse a cítit zároveň, že on má v puse to moje. V tu chvíli jsem cítil to splynutí a to si vem, že mně bylo sedmnáct a jemu dvacet jedna. Já nevyzrálý mladý kluk, nadržený, že jsem se vždy udělal tak po třech minutách, ale on to se mnou uměl. Když věděl, že už se zase chci udělat, stiskl mi koule, aby zabránil tomu, abych se udělal, a začal mi lízat análek.“

Vím, že to bylo trapné, ale když tohle začal všechno vyprávět, cítil jsem, jak pod stolem můj penis stojí jak stožár a užívá si Štěpánovo vyprávění.

„Když mi ho nelízal, tak mi tam strkal postupně jeden prst, pak zase dva, uměl to. Bylo to úžasný, a když už jsem pro něj byl dost roztáhnutý, dal si mě na židli, já se opřel o opěradlo, hezky mě naslinil, sobě naslinil péro a pomalu ho do mě strčil a začal mě šukat. Tenkrát to bylo poprvé, co jsem měl tak obrovské péro, ale vůbec mě to nebolelo, ba naopak, užíval jsem si to, a když ho do mě vsunul, tak jsem cítil, jak mi z péra ukapávají kapičky štěstí, byl jsem úplně vlhký z něho.“

Jen jsem poslouchal a cítil jsem, jak mi v péru strašně cuká, že kdyby se ho někdo dotkl, tak se asi udělám.

„Prcal mě asi dvacet minut a po dvaceti minutách prcání a honění mého ptáka se do mě udělal a já se udělal na židli.“

V tu chvíli ve mně hrálo spousta pocitů a nedokázal jsem je zkrotit, jen jsem se na něj podíval a jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat, bylo: „Ty kráso, tak to muselo být fakt super.“

Jenom se na mě usmál, já se usmál na něj a vlastně jsme se začali smát oba jako blázni.

„No, já měl taky spousta sexů, které byly super, ale s Danem to bylo vždy jiné, takové, co s těmi před ním jsem nikdy nezažil,“ dodal jsem.

„No, samozřejmě, že tohle bylo super, ale s mým přítelem to bylo taky něco zvláštního, něco, co se nedalo popsat, a proto si myslím, že to už asi nezažiji a nevím, jestli najdu někoho, jako byl on.“

Podíval jsem se na něj, vypadal dost smutně. Chytil jsem ho za ruku a usmál jsem se. „Myslím si, že najdeš. Jsi krásný kluk, jsi milý, hodný, vtipný, máš krásný oči.“

V ten okamžik se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Naklonil se přes celý stůl, chytil mě za hlavu a začal mě líbat. V tu chvíli jsem nechápal, co se děje, a tak nějak jsem se tomu nebránil, jenže pak začala pracovat hlava a já jsem si vzpomněl na Dana a od Štěpána jsem se odtrhl.

„Promiň, nechtěl jsem,“ koukl se na mě.

„Nic se neděje, to asi já, nechtěl jsem ti dát nějaký falešný podnět nebo nevím, promiň, teď nevím, co říct, asi jsme měli už dost vína.“

Podíval jsem se na něj, nic neříkal, jen držel sklenku vína, kterou do sebe vyklopil. „Né, já se měl ovládat a uvědomit, že máš srdce jinde, moc mě to mrzí, jsem idiot,“ omlouval se mi.

Já se zase snažil ho uklidnit, že to není jeho vina. „V pořádku, nic se neděje… Asi bychom měli zaplatit a už jít.“ Taky jsem tak udělal, zaplatil jsem útratu a vydal jsem se i se Štěpánem ven z kavárny. „Tady se asi rozloučíme, rád jsem tě poznal, Štěpáne. Kdybys chtěl, budu tady ještě zítra, klidně se ještě můžeme sejít.“ Podal jsem mu svoji vizitku, objal jsem ho a vydal jsem se na cestu ke svému hotelu.

Občas jsem se ohlédl za sebe a viděl jsem, jak si skleslý sedl na lavičku. Bylo mi ho líto, ale kdybych setrval, nevím, jak by to dopadlo, a nechtěl jsem mu dávat plané naděje.

Došel jsem na svůj pokoj, posadil jsem se na postel a dost jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale pak přišlo uvědomění, že někde je Dan a že to bylo dobře, co jsem udělal. Pak ale přišel i moment, kdy částečně něco ve mně vyvolávalo myšlenky na Štěpána a na to, jak je krásný a milý a že je sám.

Zvedl jsem se, sundal ze sebe všechno a šel jsem do sprchy, pustil jsem si skoro studenou vodu a nechal ji po sobě stékat. „Jakube, co to s tebou je, co se to s tebou děje?“ pronesl jsem nahlas. Nebylo to ani poprvé, ani naposled, protože tohle dělám dost často, že mluvím sám na sebe. „Motáš se v nějakém začarovaném kruhu.“

Vtom jsem si všiml, že moje péro je z ničeho nic v pozoru. A moje hlava začala myslet na okamžik s Danem, ale i na vyprávění Štěpána… Začal jsem si pomalu strkat dva prsty do análku a přitom jsem začal lehce vzdychat. Představoval jsem si Dana, jak mě šuká, ale zároveň jsem si představoval, jak Štěpána šuká jeho první láska do zadku. Prsty jsem si přitom masíroval bod G a moje péro radostí cukalo a užívalo si ten okamžik. Voda po mně dál tekla a bylo mi jedno, že je studená. Přidal jsem třetí prst a o to víc jsem začal vzdychat. Druhou rukou jsem si chytil péro a začal jsem si palcem masírovat žaluda. „Co to děláš, Jakube?“ V hlavě se mi promítalo tolik okamžiků! Ty s Danem, ale i vyprávění a zároveň polibek od Štěpána… Silně jsem si péro chytil a začal jsem ho pořádně honit, netrvalo to dlouho a začal jsem stříkat mrdku na dlaždičky ve sprše. Byl jsem tak nadržený, že to byl jeden výstřik za druhým. Když ze mě vyteklo všechno to krásně teplé semeno, opřel jsem se hlavou o dlaždičky a vydechoval jsem, ne únavou, ale uspokojením.

Po to všem jsem si v ten den ještě skočil na večeři, do baru na pár drinků a pak do postele a spát.

Druhý den ráno, když jsem se probudil, jsem měl opět zatěžkanou hlavu myšlenkami. Natáhl jsem se pro mobil, na který jsem se nepodíval od té doby, co jsem byl se Štěpánem. Klikl jsem na displej, ten se rozsvítil a viděl jsem několik zmeškaných volání od Dana a čtyři zprávy. Rozklikl jsem zprávy a postupně jsem začal číst.

„Jakube, já vím, že tě to mrzí, mě taky, ale myslím to s tebou vážně. Nechci o tebe přijít, ale zároveň to není vůbec lehké se jen tak narychlo zabalit a odejít od někoho, s kým jsem nějakou dobu. Dělám maximum, abychom mohli být spolu.“

„Kubo, prosím, odpověz mi, nebo jsi to se mnou nakonec vzdal? Ani bych se nedivil, vím, jsem vůl, ale nechci o tebe přijít.“

„No tak Kubo, prosím, ozvi se mi, chci si normálně promluvit jako chlap s chlapem a nějak to vyřešit.“

„Kubo, prosím, napiš mi aspoň, že jsi v pořádku.“

Když jsem si konečně zprávy dočetl, tak jsem nedokázal v tu chvíli ani myslet, ale zároveň jsem na ně ani nedokázal odpovědět. Měl jsem v hlavě tak šílený bordel, že jsem se nedokázal na nic soustředit a to po celý den, i během pracovní schůzky, kterou jsem měl.

Po schůzce jsem se na hotelu začal balit, když vtom mi začal vyzvánět telefon a tam cizí číslo. Rychle jsem k němu přiskočil a zvedl ho. „Prosím?“

Chvilka ticha a zvláštního napětí.

„Ahoj Kubo, tady Štěpán, měl bys na mě čas? Chtěl bych se ti ještě jednou omluvit.“

Nevěděl jsem popravdě co říct a nevěděl jsem, jestli to vůbec chci.

„Určitě, akorát se balím. Za hodinu před hotelem Kriváň?“

Zase to zvláštní ticho. „Budu tam!“

Položil jsem telefon, sedl si na postel a přemýšlel jsem, jestli dělám dobře, nebo ne. Přece jen moje myšlenky se po včerejším dnu tak mísily, tak míchaly, že jsem nedokázal racionálně uvažovat. Dobalil jsem poslední věci, co jsem potřeboval, vzal jsem kufr, šel jsem se na recepci odhlásit a odnést svůj kufr do auta. Pak jsem se vrátil na hotel a posadil se na venkovní zahrádku. Přišlo mi, že ta hodina je nekonečná, seděl jsem tam nad hrnkem kafe a přemýšlel jsem.

„Ahoj,“ ozvalo se mi za zády.

Usmál jsem se. „Nejsi ty náhodou špion? Včera ses ukázal jen tak a dneska taky tak tajně.“

Štěpán se začal smát, pokrčil rameny a posadil se naproti mně. „Nikdy nevíš, můžu, ale i nemusím.“ Prohrábl si vlasy a podíval se na mě. „Chtěl jsem se za včerejšek omluvit, nebylo to tebou, že bys mi dával nějaké naděje, ale jak jsem si vzpomněl na mého přítele, tak jsem byl nějak na dně a nevím, proč, ale viděl jsem ho v tobě a ujelo mi to. Nechtěl jsem, a hlavně jsem nechtěl, abys z toho byl nějak zmatený.“

V tu chvíli mi ho bylo líto a uvědomil jsem si, jak těžké to má po tom, co mu zemřel přítel. „Chápu to, jen jsem to nečekal a zvlášť, když teď se děje, co se děje… V mé hlavě toho na mě bylo nějak moc a nedokázal jsem racionálně uvažovat.“

Pokývl jen hlavou. „Chápu, Kubo, asi bych z toho byl taky v prdeli, řešit vztah a do toho se nechat líbat od jiného kluka. Jak říkám, mrzí mě to, ale bylo to s tebou fajn… A najednou jsem před sebou viděl jeho a tělo reagovalo, jak reagovalo, promiň.“

Usmál jsem se, už jsem nějak nechtěl řešit, čí je to vina, asi bych zareagoval anebo udělal to samé. „Chápu tě a neomlouvej se, vím, jak těžké to pro tebe musí být, řekněme si, že za to můžeme oba.“

Začal se smát, přešel ke mně a lehce mě objal, nechal jsem ho. „Děkuji, Kubo. Koukám, že už asi vyrážíš domů?“

Smutně jsem se na něj podíval, ani nevím, proč mě v ten okamžik pohltil smutek. „Přesně, mám tu za sebou vše a musím ještě v Plzni něco dořešit pracovně, takže se nemohu déle zdržet.“

Pokývl hlavou, postavil se, já taky, přešli jsme k sobě, podali si ruku a koukali si vzájemně do očí. „Kubo, chci ti poděkovat, bylo to opravdu super poznat člověka, jako jsi ty, a myslím si, že ve vztahu budeš mít štěstí, ať s tím, co je na řadě teď, anebo s někým jiným. Vím jedno, jsi hodný člověk.“

Usmál jsem se, potřásl mu rukou a lehce ho objal a poplácal po zádech. „Ty jsi taky fajn člověk. Myslím si, že tvůj kluk by na tebe byl hrdý a určitě zeshora kouká na tebe dolů a přeje ti jen to nej a chce, abys hledal a našel si toho nového pravého.“

Viděl jsem, jak se mu do očí vlévají slzy. „Dík, budu se snažit, slibuji. Šťastnou cestu do Plzně.“

Nedalo mi to, nevím, proč, ale chytil jsem Štěpána za hlavu a letmo jsem ho políbil na ústa. „Já ti za všechno děkuji, byl to fajn jeden den s tebou strávený.“

Vtom jsem si ale všiml něčeho jiného. Když jsem se letmo rozhlédl kolem po polibku, viděl jsem Dana stojícího u svého auta, jak se kouká na nás dva. Nasedl do auta a rozjel se pryč.

Štěpán si všiml mého pohledu a mé barvy ve tváři, protože v tu chvíli jsem úplně zbělal. „Do prdele, ne, já jsem idiot!“

Štěpán mě chytil za rameno. „Co se děje? Ty jsi ho znal?“

Koukl jsem se na něj. „Co znal, víc než to, to byl Dan!“

Stejně jako já pochopil, co si asi teď Dan myslí. „Bože, to mě mrzí, asi bys měl jet, už jsem způsobil víc škody než užitku.“

Podíval jsem se na něj. Byl jsem na sebe nasraný, ne na něj. Znova jsem ho objal. „Ty si nic nevyčítej, to je můj a jeho boj. Opatruj se tu, kdyby něco, kontakt máš.“

Rychle jsem sešel schody a běžel jsem ke svému autu, letmo jsem mu ještě zamával, nasedl jsem a vydal se na cestu. Do Plzně jsem dorazil asi za hodinu a půl a nevěděl jsem, co mám dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo jet na místo našeho posledního setkání s Danem a tam mu napsat.

„Dane, jsem na místě, kde jsme se naposled viděli… Vše je jinak, než jak si myslíš, pokud chceš, doraz, vše ti vysvětlím.“

Odeslal jsem zprávu a přemýšlel, jestli i po tom, co Dan viděl, přijede. Sedl jsem si na kapotu svého auta a v hlavě jsem si přehrával spoustu myšlenek. Bylo jich tolik, že jsem se nedokázal na nic soustředit, nedokázal jsem vůbec dát jedna a jedna dohromady, aby mi vše dávalo smysl. Věděl jsem jen, že se můj život komplikuje od té doby, co jsem do svého života pustil Dana. Jenže představa, že ho ztratím, byla příšerná. Na druhou stranu, bez něj by to nebylo tak komplikované a on by mohl dál žít svůj život tak, jak ho žil, než jsme se po letech od školy znovu sešli.

Sem tam kolem projelo auto, ale ani jedno nebylo Danovo. Když už jsem to nakonec začal vzdávat, tak jsem z dálky viděl černé BMW, které směřovalo rovnou ke mně. Zaparkovalo vedle mého auta. Já jsem dál seděl na kapotě, věděl jsem, že to je Dan.

Vystoupil, přišel ke mně, stoupl si hned naproti mně. „Tak co mi chceš říct?“

Jeho otázka byla pro mě tak těžká, ale zásadní pro mě bylo vysvětlit mu, že ta poslední pusa byla na rozloučenou, a povyprávět mu o tom, co Štěpána potkalo. Tak jsem spustil, vyprávěl jsem mu, jak jsme se ve Varech potkali, jak jsme spolu zašli na kafe, jak jsme si povídali o všem, jak mi radil, jak na Dana, a hlavně že pro mě Štěpán byl tím, kdo mě uklidnil, abych dal Danovi prostor vše vyřešit. Když jsem mu vše povyprávěl, tak se Dan tvářil tak, že jsem nedokázal přečíst, co si o tom myslí.

„A proč jsi mi prostě neodepsal?“ vyjekl na mě.

„Proč? Protože jsem potřeboval čas sám pro sebe, abych přišel na to, že na tebe nemám tlačit, a nepřišel bych na to, kdyby mi Štěpán neporadil.“

Otočil se ke mně zády. „Já vím, Kubo, že to se mnou nemáš lehké, ale Klára je citlivá holka a nemůžu ji ze dne na den opustit. Ale vím, že jsem svině a že to vypadá, jako kdybych tě měl jen na šukání, ale nešlo to, prostě nebyl čas se sejít, ale budu dělat vše pro to, abychom se scházeli častěji.“

Z ničeho nic se mi začaly z očí linout slzy. „Já vím, já to chápu, taky jsem to tak nemyslel, ale jak říkáš, vypadalo to tak, že jsem tu pro tebe jen na šukání a pak nazdar, zase si dáme pauzu!“

Otočil se zpět ke mně. „Ale to není vůbec pravda, myslel jsem to všechno vážně, vole, myslíš, že bych tě tenkrát líbal v restauraci?“

Utřel jsem si slzy. „Sorry, prostě mi to trvalo, než jsem na to přišel!“

Chytl mě za ruku, stáhl mě z kapoty, přitáhl si mě k sobě a silně mě objal. Byl to nádherný pocit, cítit jeho vůni, jeho svaly a jeho ústa, která se dotýkala mé hlavy. Jenže netrvalo to dlouho a já se odtrhl a podíval jsem se na něj: „Jenže já nevím, jestli to chci, Dane. Od tý doby, co to takhle je, od tý doby, co jsi mi vstoupil do života, tak to mám jak na horské dráze a já nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“ Díval se na mě dost nechápavě. „Vydržím hodně, ale bát se, že nakonec zůstaneš s Klárou a já zase sám? Prostě jestli pro tebe nebude lepší zůstat s Klárou a na tohle vše zapomenout.“

Chytil mě za ramena a začal se mnou třást. „A ty si myslíš, ty pitomče, že kdybych chtěl být s Klárou, že bych za tebou jel do Varů? Myslíš si, že bych tu teď stál a mluvil s tebou?“

Popošel jsem od něj kousek dál. „Ale jde o to, co když tě to přestane se mnou bavit? S Klárou máš minulost a můžeš mít i budoucnost, založíš rodinu, budeš mít barák a děti.“

Naštvaně kopl do jednoho na zemi ležícího kamenu. „Ty jsi fakt idiot, Kubo. To je samý co by kdyby… Já vím, co chci teď, a to jsi ty, ale koukám, že ty si myslíš víc na budoucnost než na přítomnost.“

To už samozřejmě dávalo smysl, otočil jsem se k němu. „Ano, jsem idiot, ale idiot, který se nechce zklamat.“

Přitáhl si mě znova k sobě a políbil mě. „Tak ty idiote na to nemysli, miluji tě a chci tě.“

Chytil mě za bradu, přitáhl si mou hlavu k sobě a začal mě něžně líbat. V tu chvíli jsem roztál jak kus ledovce a moje nadrženost převládla, začal jsem Danovi rychle sundávat mikinu i triko. Po tom, co se mi to podařilo, jsem ho začal líbat něžně na krku a pomaloučku jsem přejížděl k hrudníku a začal jsem líbat jeho nádherná, vypracovaná prsa. Rukou jsem mu pomalu začal rozepínat knoflík od kalhot a zip, ale přitom jsem ho dál něžně líbal po celém těle. Když se mi podařilo mu sundat kalhoty, tak jsem přes jeho boxerky ucítil jeho šťavnaté, mohutné, žilnaté dlouhé péro. Klekl jsem si na zem a přes trenky jsem jeho péro začal líbat a rukou masírovat.

Dan si mě nakonec přitáhl k sobě, sundal si trenky a pronesl: „A teď tě pořádně vymrdám za to, že jsi zlobil.“

Líbilo se mi, jak mluví. Otočil si mě zády k sobě, sundal mi kalhoty i s boxerkama, naslinil si péro i můj análek a vrazil mi ho vší silou dovnitř. Začal šukat moji dírku a já přitom nahlas vzdychal slastí. Samozřejmě moje péro už bylo taky v pozoru a pořádně v něm cukalo. Chytil mě za hrudník, přitáhl si mě k sobě a začal mě při šukání do mé dírky líbat na krku. Nejen líbat, ale i sát a kousat. Ten okamžik byl jak ohňostroj, ale ohňostroj v mé hlavě. Bylo to tak silné, tak jiné, tak energické. Jeho houževnaté péro v mém análu dál jezdilo sem a tam. V tom momentu, kdy já byl extrémně nadržený, moje péro začalo cukat tak, že samovolně začalo cákat na dveře mého auta. Ale nebyly to jen kapky spermatu, ale přímo potoky.

Když Dan zahlédl, jak jsem se udělal, vytáhl ze mě svoje péro, poručil mi, abych si klekl, a vší silou si párkrát pohonil péro, a další potoky spermatu, ale tentokrát jeho, začaly přistávat na mém těle a obličeji. Postavil jsem se a Dan z ničeho nic ze mě začal slízávat své vlastní sperma.

Když skončil, podíval se na mě a začal mě líbat. „A pak, že tě nemiluji, ty hlupáku.“

V ten okamžik jsem to nevydržel, a i když jsem byl dost unavený a upocený, tak jsem se začal strašně smát.

„Čemu se tlemíš, vole?“ začal se smát taky.

„Já vlastně nevím.“ A byla to pravda, smál jsem se a vlastně jsem nevěděl, čemu, a to rozesmálo i jeho.

Když jsme se dosmáli, utřel jsem zbytky Danova spermatu svým trikem. Poté jsme se oba oblékli, posadili jsme se do trávy, položil jsem svou hlavu na jeho rameno a byli jsme chvíli ticho.

„Že tohle nebude jen jednou za čtrnáct dní?“ koukl jsem se na něj.

„Nebude, budu to řešit, jen mi dej čas a buď hlavně v klidu, já to všechno s Klárou vyřeším.“

Tahle odpověď mě uspokojila, byl jsem strašně spokojený, ale někde hluboko v hlavě přece jen bylo něco špatného, čeho jsem se do budoucna bál: že při tom, co mě Dan šukal, jsem si na okamžik představil Štěpána! Byl to malý zárodek v mé hlavě, který sice byl opravdu malý, ale nějakým způsobem se dral ven, a tak jsem si říkal, co bude dál? Ale na to jsem asi myslet ani nechtěl, teď je přítomnost, jsem vedle Dana, a co bude do budoucna, to se dozvím příště.

PS: Doufám, že se vám bude třetí povídka ze série Protiklady s názvem Zmatení líbit. Přeji vám dobré počtení.